Page 1

Krajinou

environmentálních studií Populárně-naučné texty vyučujících a studentů

Masarykova univerzita | Fakulta sociálních studií Katedra environmentálních studií | Brno | 2012


Tisk tohoto materiálu byl podpořen projektem Informační platforma pro kulturní krajinu (CZ.1.07/2.4.00/12.0011), který je finančně podporován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.


Krajinou

environmentálních studií Populárně-naučné texty vyučujících a studentů

Masarykova univerzita, Brno 2012


Bc. Eliška Balharová Mgr. Bohuslav Binka , Ph.D. Mgr. Jan Dostalík Mgr. Blanka Dobešová Mgr. Eva Fraňková Mgr. Magdalena Gabrielová Bc. Klára Havlová Mgr. Ing. Eva Hrazdírová RNDr. Naďa Johanisová, Ph.D. Mgr. Lukáš Kala Mgr. Pavel Klvač PhDr. Jan Krajhanzl, Ph.D. Mgr. Ing. Zuzana Krautová (roz. Tůmová) prof. RNDr. Hana Librová, CSc. Mgr. Jan Michoin Mgr. Vojtěch Pelikán Mgr. Kateřina Rezková doc. Mgr. Karel Stibral, Ph.D. Ing. Zbyněk Ulčák, Ph.D. Mgr. Zuzana Vlasatá (roz. Geryková) Mgr. Martin Vyhnal

© 2012 Masarykova univerzita ISBN 978-80-210-5983-2


Obsah O reklamě, manipulaci a částečně i smyslu vysokoškolského studia O Katedře environmentálních studií FSS MU

Studenti

Zuzana Tůmová – Jak se spotřebovává u ekologicky uvědomělých Zuzana Geryková – Hovory o dobře krmeném pašíkovi Eva Hrazdírová – Zahrádkář – milovník chemie? Jan Michoin – Hardcore s čistým štítem Magdalena Gabrielová – Stane se ekomóda módou? Martin Vyhnal – Dva odstíny zelené Eliška Balharová, Klára Havlová – Daruj kolo, zachráníš svět!

Doktorandi

Kateřina Rezková – Věda, kosmologie a naše budoucnost Eva Fraňková – Nerůst jako příležitost klást si podstatné otázky Vojtěch Pelikán – Ušlechtilí divoši ze spišských osad? Lukáš Kala – V neklidném ráji Jan Dostalík – Přírodní socialismus Ladislava Žáka Blanka Dobešová – Po smrti se stanu lesem

7 11 15 20 26 29 33 38 43 49 54 60 67 69 74

Členové katedry

Hana Librová – Věrnost místu 79 Hana Librová – V dynamickém světě 82 Hana Librová – Skřivany už nejíme 84 Rozhovor s Bohuslavem Binkou – Chybí mi tu radikalismus 86 Karel Stibral – Líbí se nám uschlý les? Slovo estetika k Šumavě 94 Zbyněk Ulčák – Rychlíkem napříč Moravou 100 Naďa Johanisová – Družstva jako vzpomínka, či naděje? 104 Rozhovor s Pavlem Klvačem – Megalomanství venkovu nesluší 110 Jan Krajhanzl – Ekopsychologie: psychologie pro časy environmentálních problémů 114

7


O reklamě, manipulaci a částečně i smyslu vysokoškolského studia Dovolte mi začít úvahu o smyslu této publikace (a svým způsobem i o smyslu naší katedry) poněkud šalamounsky: zamyšlením nad tím, jak dnes vypadá reklama na vysokoškolské studium. Tak jako většina textů dokáže vypovědět mnohé o svých autorech, i z propagačních materiálů jednotlivých vysokoškolských pracovišť lze vyčíst nejeden nechtěný vzkaz. Věta „U nás bez přijímacího řízení ještě v říjnu“, zejména ve spojení s názvem „Elitní vysoká škola“, svědčí především o mimořádné schopnosti říci ve vlastním zájmu cokoliv. A to o elitním přístupu ani elementární poctivosti rozhodně nevypovídá. Slogan „Přiveď kamaráda a užij si slevu“ také navodí spíše obraz společnosti nabízející předražené nádobí než atmosféru akademického prostředí. A slogan „U nás nemusíte studovat“ snad ani nepotřebuje komentář. Ovšem i materiály dobrých univerzit a jejich kateder v sobě nesou prvek zjednodušení a mentalitu reklamního svádění. Věnují se více sdělení „Jsme dobří“ než podrobné dokumentaci toho, v čem, jak a čím skutečně dobří jsme. Nelžou o své nabídce, ale nenechávají nás skutečně nahlédnout pod pokličku. Když jsme na Katedře environmentálních studií FSS MU poprvé začali diskutovat o tom, jak naše studia propagovat a jak představit nás i naši činnost, bylo jasné, že cestou zázračných hrnců ani přijímacích řízení v říjnu či listopadu určitě nepůjdeme. Ovšem ani druhá nabízená cesta nás příliš nelákala. Bude jistě dobré mít kvalitní leták, brožuru či přitažlivé webové stránky, ale základem by měl být materiál, který nebude zaměřen na sdělení „Jsme dobří“, ale který na konkrétních textech kmenových členů katedry, doktorandů a především studentů ukáže, v čem vidíme smysl našeho oboru, v čem může spočívat perspektiva našich absolventů a jaké aktivity považujeme za následováníhodné.

9


Ačkoliv je takový přístup náročný jak pro nás (není jednoduché vybrat 22 úvah, rozhovorů a článků), tak pro vás (není snadné místo dvou sloganů přečíst stostránkový text), jsem přesvědčen, že dává smysl. Míří totiž právě na takové studenty, kteří nechtějí získávat stručné a instantní pravdy, poučky a jistoty, ale kteří jsou ve svém hledání nároční. Jaká je tedy naše reklamně-nereklamní publikace a jak jsme ji uspořádali?

I. Začínáme částí věnovanou studentským textům, protože úspěch či neúspěch našeho snažení nejlépe dokumentuje úroveň těch, kteří prošli naším sítem a do kterých se (snad) naše katedra tím či oním způsobem zapsala. Studentská kapitola je, jak uvidíte sami, velmi pestrá, ovšem pozorný čtenář tři či čtyři jednotící linky určitě najde. Vinou se od prvního článku Zuzky Tůmové Jak se spotřebovává u ekologicky uvědomělých přes radikálnější text Honzy Michoina Hardcore s čistým štítem až po středoproudě-luxusní text Zuzky Gerykové Hovory o dobře krmeném pašíkovi. K  tónům Zuzky Tůmové se přitom přidává i  Eliška Balharová a  Klára Havlová svým článkem Daruj kolo, zachráníš svět!, k Zuzce Gerykové pak Magda Gabrielová s textem Stane se ekomóda módou?. Tematickou pestrost katedry přitom dokládají další dva texty: Zahrádkář – milovník chemie? Evy Hrazdírové a Dva odstíny zelené Martina Vyhnala.

II. Zatímco všechny studentské texty reprezentují vedle Katedry environmentálních studií FSS MU také dva mimořádné časopisy brněnské environmentální scény, Sedmou generaci a Veronicu, publikační záběr textů našich doktorských studentů je přece jen větší od textů pro časopis Respekt, ve kterém vyšly články Blanky Dobešové Po smrti se stanu lesem a Lukáše Kaly V neklidném ráji, přes Sedmou generaci, do které přispěla Katka Rezková svou úvahou Věda, kosmologie a naše budoucnost, Vojta Pelikán svým článkem Ušlechtilí divoši ze spišských osad? i Honza Dostalík svým rozborem Přírodní socialismus Ladislava Žáka, po Britské listy, do kterých napsala jedno ze svých děl Nerůst jako příležitost klást si podstatné otázky Eva Fraňková. III. Poslední kapitola publikace je pak věnována samotným kmenovým členům katedry. Nemůže ji zahajovat nikdo jiný než zakladatelka a do dnešního dne stále ještě duše katedry profesorka Hana Librová, kterou reprezentují tři sloupky psané pro časopis Respekt: Věrnost místu, V dynamickém světě a Skřivany už nejíme. Na profesorku Librovou navazuje rozhovor Bohuslava Binky, ve kterém se zpovídá ze své

10


nechuti k dogmatismu (včetně toho zeleného) i lítosti nad proměnou současných environmentálních hnutí v pro-přírodní agentury. Estetický rozměr kapitoly přináší text Karla Stibrala Líbí se nám uschlý les? Slovo estetika k Šumavě, myšlení kritické k současné verzi ekonomismu prezentuje Naďa Johanisová ve svém článku Družstva jako vzpomínka, či naděje?. Vyvážený mix přírodovědného a sociologického pohledu, kritického a sebekritického přístupu, smysluplného zaujetí a odstupu nabízejí texty Zbyňka Ulčáka Rychlíkem napříč Moravou a Pavla Klvače Megalomanství venkovu nesluší. Celý soubor uzavírá text našeho nového kolegy, ekopsychologa Jana Krajhanzla Ekopsychologie: psychologie pro časy environmentálních problémů. Neznám namáhavější dřinu a zároveň zábavnější aktivitu (i když výjimky se najdou) než snahu přijít něčemu na kloub. Ať už jde o evoluční minulost primátů, sociální chování mravenců, úspěšnost určité vědecké teorie nebo kvalitu určitého vysokoškolského pracoviště. Četba následujících článků vám vedle určité námahy a dávky zajímavého počtení umožní poznat, čím jsme my i naše katedra, takže až se třeba někdy uvidíme, bude to proto, že nás znáte, a nikoliv neznáte. A to – přinejmenším pro mě – dává smysl. Krásný den i čtení přeje

Bohuslav Binka Vedoucí katedry

11


O Katedře environmentálních studií FSS MU Základní východiska Věda donedávna reagovala na ekologické problémy především přírodovědným monitorováním škod a hledáním ekologicky příznivých technologií. Postupně však mnozí badatelé dospěli k podobnému závěru: příznivý obrat je podmíněný změnou životního způsobu, která vyplývá z dalekosáhlé proměny lidských hodnot a ze zásadně odlišného chápání místa člověka ve světě. K řešení ekologických problémů jsou čím dál tím častěji volány společenské vědy. Z těchto předpokladů vycházela přední česká socioložka profesorka Hana Librová při vytváření koncepce studijního programu humanitní environmentalistiky. Nejprve v roce 1998 založila studijní obor Humanitní environmentalistika na Katedře sociologie Filozofické fakulty MU a o rok později samostatnou Katedru environmentálních studií na Fakultě sociálních studií MU. Z environmentalistiky si obor bere předmět zkoumání, z humanitních věd pak vychází přístup, který umožňuje porozumět vztahům a souvislostem mezi kulturou a přírodou. Na pozadí přírodovědných znalostí se tak obor snaží pochopit historické a kulturní zdroje environmentální krize a hledat z ní možná východiska. Souvislosti tohoto hledání jsou přitom sociální, ekonomické, právní, politické, estetické a další. Šíři palety přístupů reflektuje i badatelské zaměření členů katedry. Ti se věnují hledání ekologicky příznivých variant životního způsobu anebo ekonomických proudů, studují mnohost přístupů ke kulturní krajině z perspektivy sociologie i zemědělského využívání, reflektují environmentální otázky z hlediska filosofie, etiky či estetiky. Přístup katedry environmentálních studií tak zásadně doplňuje úsilí přírodních věd vyvíjet šetrné technologie o poznatky týkající se například motivací lidí tyto technologie využívat či schopnosti trhu zprostředkovat jejich šíření.

13


Nejen vědou a studiem živ je člověk, proto katedra podporuje i společenský život studentů a množství mimoakademických kulturních aktivit. Vedle každoroční „Pouti k bažině“ poblíž Drnovic, řady terénních exkurzí či zahraničních stáží je klíčovým prvkem této roviny studia Okrašlovací spolek. Ten vznikl na konci roku 1999 a jeho přínos spočívá především v kulturní (pořádání výstav a bytových seminářů) a obecně prospěšné činnosti (například podpora soukromých přírodních rezervací, péče o sady a stromořadí), ale poskytuje i prostor pro mimostudijní setkávání. V neposlední řadě pěstuje a kultivuje pro katedru specifický sebeironizující humor.

Bakalářské studium Tříletý bakalářský obor Environmentální studia je určený absolventům všech druhů středních škol. Jedná se o dvouoborové prezenční studium, lze jej proto studovat v kombinaci s většinou oborů vyučovaných na Fakultě sociálních studií MU a s vybranými obory Filosofické a Ekonomicko-správní fakulty MU. Cílem oboru je seznámit studenty s historickými a společenskými příčinami současných environmentálních problémů a s možnostmi jejich řešení. Toho student dosáhne studiem základů vybraných oborů humanitních, společenských a přírodních věd a speciálním vzděláváním v environmentální problematice, které tvoří společný povinný základ. Kromě toho si student může podle vlastního uvážení vybírat z pestré nabídky volitelných předmětů nebo se přímo profilovat v rámci jednoho ze čtyř nepovinných studijních zaměření:

■■ ■■ ■■ ■■

Environmentalismus a soukromý sektor Environmentalismus, státní správa a samospráva Environmentalismus a neziskový sektor K přírodě šetrný management krajiny

V případě absolvování všech profilových předmětů daného zaměření získává student k diplomu odborný certifikát.

Magisterské studium Dvouletý magisterský obor Environmentální studia navazuje na stejnojmenný bakalářský obor katedry a na bakalářské stupně dalších humanitních i přírodovědných oborů. Obor je prezenční jednooborový a výuka je organizovaná tak, aby si studenti mohli doplnit látku, s  níž se v  dosavadním studiu neseznámili. Přijatý bakalář filozofie, sociologie, historie, práv, ekonomie či teologie si osvojuje nezbytné přírodovědné znalosti. Student, který se jako bakalář věnoval oborům přírodovědným či zemědělským, doplňuje své vědomosti pomocí společenskovědně a humanitně zaměřených předmětů. Podstatnou část studia přitom tvoří speciální vzdělávání

14


v environmentální problematice (environmentální sociologie, environmentální psychologie, environmentální ekonomie, environmentální filosofie a estetika, dějiny vztahu člověk – příroda, ekologie krajiny, environmentální rizika atd.). V magisterském studiu je možné se profilovat ve dvou nepovinných studijních zaměřeních:

■■ Praktická environmentalistika ■■ Teoretická environmentalistika U obou zaměření jsou součástí výuky i praktické stáže a exkurze, zároveň je studentům zajištěna možnost dlouhodobých tuzemských či zahraničních praxí u vybraných organizací státních, soukromých i neziskových. V případě absolvování všech profilových předmětů daného zaměření získává student k diplomu odborný certifikát podobně jako v bakalářském stupni studia.

Doktorské studium Doktorské studium oboru Humanitní environmentalistika je akreditováno jako součást kmenového doktorského programu Sociologie a je určené především magistrům environmentálních studií, sociologie a příbuzných oborů – zejména filosofie, historie, religionistiky, teologie, žurnalistiky, případně biologie, ekologie, ochrany a tvorby životního prostředí, geografie a zemědělských věd. Doktorské studium humanitní environmentalistiky o standardní délce 8 semestrů má prezenční nebo kombinovanou formu. Základním cílem doktorského studia je příprava na výzkumnou práci. Student tedy v rámci studia získává zkušenosti s publikováním odborných textů a prezentací výsledků svého bádání. Páteří studia je příprava disertačního spisu. Studium se řídí individuálním studijním plánem. Více informací najdete na webových stránkách katedry humenv.fss.muni.cz nebo na www.facebook.com/humenv.

15


Studenti

16


Archiv fotobanky – autor neznámý

Jak se spotřebovává u ekologicky uvědomělých Zuzana Tůmová Spotřebitelem je bez výjimky každý z nás, záleží však na tom, jak to pojmeme. Podívali jsme se do pěti domácností, které vědomě snižují své dopady na životní prostředí. Jak žijí? A lze vůbec jejich snahu podchytit čísly? Patrně málokterý motorista si plně připouští, že kvůli oněm zhruba 130 kilogramům hliníku obsaženým v jeho automobilu se podílí na devastaci tropických pralesů v Brazílii. Například. Mnoho spotřebitelů se zkrátka brání odpovědnosti za negativní ekologické dopady související s běžným životem. Vazba mezi automobilkou – nebo ještě lépe mezi těžaři bauxitu – a poškozováním přírody už je pro nás zřetelnější. Jenže míra ničení životního prostředí, jak uvádí známá rovnice P. R. Ehrlicha a J. P. Holdrena, se odvíjí od tří faktorů: velikosti populace, výroby zboží a taktéž jeho spotřeby. Právě naše spotřebitelské preference ovlivňují, kolik se toho na planetě těží, kácí nebo doluje, byť se těžby, kácení nebo dolování přímo účastní jen skutečně málokdo z nás.

17


My se však dále nebudeme prolamovat do otevřených dveří, ale podíváme se na pět dobrovolně skromných domácností s otázkou, zda se jejich snaha dá rovněž vyjádřit v číslech. A porovnáme je s běžnou populací.

Domácnosti pod mikroskopem Potřebná data o spotřebě domácností sbírá Český statistický úřad, který se každoročně dotazuje více než tří tisíců domácností. Vedle zakoupeného zboží a služeb se zaměřuje také na mimopeněžní ekonomiku, tedy na dary a vlastní výrobky či výpěstky. Tabulky zachycují naši spotřebu ve všech oblastech každodenního života: od jídla a odívání přes bydlení (včetně nákupu vybavení), komunikaci a dopravu až po volný čas, vzdělávání a zdraví. Můžeme z nich například vyčíst, kolik kilogramů banánů ročně spotřebuje člen průměrné české domácnosti, kolik utratí za knihy nebo zda dává přednost chlebu nebo rohlíkům. Jak ale s jejich pomocí zhodnotit environmentální šetrnost konkrétního spotřebního koše? Nemůžeme zohlednit pouze objem, tedy zda spotřebováváme moc nebo málo, důležitá je rovněž struktura, tedy co konkrétně spotřebováváme. Vybrali jsme si položky, které více než jiné zatěžují životní prostředí, ale také ty, jejichž spotřebu můžeme vnímat jako environmentálně příznivou. Do první skupiny patří například spotřeba masa, mořských ryb, citrusů, banánů, nápojů v jednorázových obalech, čisticích prostředků, kosmetických přípravků, energií či vody. Druhá kategorie zahrnuje třeba spotřebu mouky, která odráží vztah domácnosti k přípravě jídla. Podle amerického farmáře a básníka Wendella Berryho domácím vařením posilujeme vztah mezi jídlem a jeho získáváním, jídlem a přírodou, který se z dnešní společnosti vytrácí. Spotřeba látek například zase snižuje negativní ekologické i sociální dopady spojené s výrobou a distribucí oděvů, které ve značné míře pocházejí z rozvojových zemí. Velmi zajímavou kategorií je takzvané samozásobitelství, tedy to, co si lidé sami vypěstují, případně dostanou od příbuzných nebo od jiného souseda-zahradníka či sadaře. Vlastní hospodářství totiž mimo jiné snižuje negativa plynoucí z dálkové přepravy i balení potravin. Worldwatch Institute například uvádí, že běžné jídlo, které si dá průměrný Američan na talíř, urazí 2500–4000 kilometrů, přičemž se přepravní vzdálenosti neustále zvyšují.

Dobrovolná skromnost versus běžná praxe Pro náš průzkum jsme si vybrali pět domácností, které jsme pokládali za environmentálně uvědomělé. Jejich členové si celý rok zapisovali svoji spotřebu včetně nákupu biopotravin, nákupu takzvaně ze dvora, v second handech nebo v supermarketech.

18


Jací tedy jsou čeští ekospotřebitelé? Každá z rodin si k šetrnějšímu způsobu života vyšlapala osobitou cestu. Spojuje je však skromnost a materiálová nenáročnost; objem jejich spotřeby je ve srovnání s průměrnou domácností spíše nižší. Od běžné populace se liší také vztahem k jídlu, maso jí minimálně a povětšinou si vaří doma, navíc preferují biopotraviny. Výdaje na oblékání mají výrazně nižší: jednak nekupují tolik oděvů, jednak se spokojí s věcmi z druhé ruky. Ačkoliv všechny ženy umí šít, spíš se věnují opravování a přešívání než výrobě nového oblečení. Environmentálně uvědomělé domácnosti se od těch běžných liší rovněž podprůměrnou spotřebou čisticích prostředků, nízkými výdaji za balené nápoje, především minerální vody, úsporami energie a vody, preferencí ekologicky šetrnějších variant výrobků a upřednostňováním malých prodejen před supermarkety. Ačkoliv se snaží nakupovat domácí, sezonně vyprodukované potraviny, většina prokázala velkou míru tolerance k nákupu banánů. Předpokládali jsme, že významným rysem našich zkoumaných rodin bude snaha o samozásobitelství. V kontextu často zmiňovaného úpadku českého domácího hospodářství bychom však mohli očekávat výraznější rozdíly. Co je toho příčinou? Nabízejí se dvě možné odpovědi: buď to s českou pěstitelskou a chovatelskou tradicí není tak zlé, nebo snaha pěstovat si vlastní zeleninu spotřebu výrazně neovlivní.

Neřesti a vychytávky Samotné rodiny na sebe ve třech případech nahlížely jako na „environmentálně uvědomělé“ či „environmentálně progresivní“, jedna z nich se naopak zdráhala podobných termínů použít. Členové poslední zkoumané domácnosti konstatovali, že se jejich způsob života primárně neodvíjí od snahy brát ohled na přírodu: „Neděláme to jen proto, že bychom se chtěli k životnímu prostředí chovat šetrně, ale také nás to baví či nám to chutná.“ Všichni dokázali vyjmenovat své ekologické klady, které potvrdil rovněž průzkum. Připouštěli však i své „environmentální neřesti“. Jedna z rodin tím označila svoji slabost pro dobrý čaj, víno a čokoládu, protože to nutně k životu nepotřebují: „Trochu se rozmazlujeme.“ Další zase jmenovaly cestovatelskou zálibu, používání auta a příliš mnoho elektronických přístrojů. Spotřebiče obecně tvoří zajímavou kapitolku života těchto rodin, nikdo z nich nemá televizi, někteří chladničku, jiní naopak používají myčku, mrazničku a mikrovlnku. A žádná domácnost se neobejde bez počítače. Už jsme zmínili, že každá z domácností má svůj vlastní způsob ekologicky šetrného života. Někteří si zakládají na precizním třídění odpadů včetně hliníku a důsledném odmítání automobilu. U další rodiny najdeme snahu o ekologické vychytávky typu kompostovacího záchodu a kořenové čistírny odpadních vod; do budoucna

19


navíc plánují výrobu vlastní elektřiny. Dům si vyspravili tradičními materiály, tedy dřevem a slámou, omítky mají hliněné, topí dřevem. Zajímavostí také je, že se inspirují v zahraničí. Do české praxe převedli takzvaný car sharing, tedy sdílení auta více lidmi, a potravinovou banku, která umožňuje nakupovat biopotraviny ve velkém přímo od místních zemědělců nebo výrobců, což kromě minimalizace obalů znamená také podstatně nižší ceny pro členy banky.

Tradice, nebo čistší technologie? Dobrovolně skromné si často vykreslujeme jako lidi, kteří se vracejí ke zvyklostem svých předků. Tradice bezpochyby svou roli hrají, ale spíše jako inspirace či výchozí bod. Naznačuje to především bydlení. Žijí venkovským způsobem života, obývají staré domy, vaří na kamnech, nesplachují pitnou vodou, k rekonstrukci používají tradiční (až zapomenuté) techniky a materiály. Zároveň však využívají moderní domácí technologie a ekologicky šetrnější výrobky, zajímají se o nové přístupy, hledají příklady v zahraniční praxi. A přestože si zkoumané rodiny jídlo připravují především doma, mají nízkou spotřebu pšeničné mouky (indikátor domácího pečení). Když k tomu připočteme nezájem o pěstování brambor, pak je běžný spotřebitel pravděpodobně v těchto aspektech tradičnější než naši „uvědomělí“. Kdybychom měli modifikovat rovnici zátěže z úvodu článku do vzorce přírodě příznivého života podle našich vybraných rodin, dostali bychom součet redukce vlastní spotřeby a technologických řešení.

Rostoucí spotřeba Podíváme-li se na celosvětový objem výdajů za zboží a služby, jak jej udává Worldwatch Institute, zjistíme, že se v roce 2000 rovnal více než čtyřnásobku hodnoty z roku 1960. Růstem populace přitom můžeme tento fakt vysvětlit jen částečně. Další důvod zní: zvyšují se především hmotné nároky lidstva. Alan Durning rozděluje lidstvo na tři kategorie: chudou spotřebitelskou třídu, domácnosti středních příjmů a konzumentskou třídu, která se vyznačuje nejvyšší spotřebou. Pro životní prostředí představují nebezpečí oba póly – přílišná chudoba nedovoluje ohledy na přírodu a zároveň konzumentská třída se neustále rozšiřuje o nové spotřebitele z rozvojových zemí, navíc je čím dál tím nenasytnější. Rostoucí podíl rozvojových zemí by však neměl odvádět pozornost od tradiční konzumentské třídy. Pět let stará zpráva OECD Cesta k udržitelné spotřebě domácností potvrzuje u svých členských zemí růst spotřeby domácností v pěti oblastech: energie, doprava, odpady, voda a jídlo.

20


Například mezi lety 1973–1998 vzrostla spotřeba energie o 36 % a do roku 2020 se očekává navýšení o dalších 35 %. Vozový park zemí OECD čítá 550 milionů aut, z toho 75 % osobních, přičemž do zmíněného roku se počítá s růstem jejich počtu zhruba o třetinu. Letecká doprava se má dokonce ztrojnásobit. Musí to však nutně znamenat i zvyšující se zátěž přírody? Nové, k životnímu prostředí šetrnější technologie přece rostou jako houby po dešti. Jenže samotná zpráva OECD připouští, že to nestačí: „Soukromá spotřeba v zemích OECD za poslední dvě desetiletí značně vzrostla a očekává se, že do roku 2020 bude sledovat růst HDP. Produktové a technologické inovace značně snížily naše nároky na energii a materiál u mnoha druhů spotřebitelského zboží. Vzrůstající objem spotřebovávaného a vyhozeného zboží a struktura spotřebitelské poptávky však převážily nad mnoha výhodami.“ Ani Češi nevybočují z hlavního proudu. Po roce 1989 došlo podle očekávání k velkému nárůstu spotřeby domácností, které se snažily co nejrychleji dohnat Západ. Statistiky od roku 1999 vykazují nepřetržitý růst (poslední údaj máme z roku 2006), týká se potravin, odívání, dopravy, energií i vody. Snad nejviditelnější je růst výdajů za zdraví (trojnásobně) a telekomunikace včetně pošt (osmkrát). Rovněž dovolené a kultury si užíváme čím dál víc. Kupodivu stabilně se chovají výdaje za stravovací služby, což znamená, že se Češi kvůli jídlu do restaurací zatím nepřestěhovali. Pokud naše nároky vyjádříme ekologickou stopou, pak zjistíme, že dostupných 2,7 globálních hektarů na člověka překračujeme téměř dvojnásobně (4,9 gha), tedy je dovážíme z jiných zemí, případně – žijeme na dluh. Nad rostoucí spotřebou si každopádně mnou ruce ekonomové, kterým se tato položka pěkně promítá do růstu hrubého domácího produktu, jenž je stále nejuznávanějším a nejužívanějším ukazatelem prosperity země. A upřímně, těžko bychom hledali vládu usilující o pokles HDP.

Článek vychází z diplomové práce Spotřeba domácností z environmentální perspektivy. Text práce je volně dostupný na http://is.muni.cz/th/21737/fss_m/. V látce studentka pokračuje disertačním tématem Environmentální aspekty lidské spotřeby a proces individualizace. Publikováno v Sedmé generaci 6/2008.

21


Foto: Janne Brodin

Hovory o dobře krmeném pašíkovi Zuzana Geryková Nejrespektovanější průvodce po českých top restauracích se jmenuje Maurerův výběr. Výcuc z knižní podoby najdete na stránce www.grand-restaurant.cz. A právě za šéfkuchaři pěti z první desítky nejlepších podniků jsem se vydala za rozumy. Zelenají se české luxusní restaurace? Luxus – už jenom to slovo může na mnohé šetrnému způsobu života nakloněné jedince působit jako rudý hadr na býka. Francouzský myslitel a esejista Gilles Lipovetsky v knize Věčný přepych, která o dějinách luxusu pojednává, připomíná indiánský rituál potlač, při němž náčelník na důkaz své převahy ničil závratná množství vzácných předmětů a surovin. Jenomže, jak se zdá, v dnešní době nemusí být luxus spojený s plýtváním a hýřením. Světoznámý designér Manolo Blahnik (pro ty, co sledují televizi: ano, ten Manolo Blahnik, kterého neskonale obdivuje Carrie Bradshawová ze seriálu Sex ve městě), jehož střevíčky začínají na ceně deset tisíc korun, v jednom rozhovoru uvedl: „Znám ženy, které nosí moje boty pětadvacet let.

22


Samozřejmě že mají ošoupaný satén, ale stále vypadají skvěle.“ A k tomu dodal: „Jedna moje známá si nechává své sáčko od Chanelu stále dokola spravovat. Sice se mu třepí rukávy, ale to nevadí. Když utratíte, věci vám vydrží.“ Vydejme se spolu – pod dojmem moudrých slov Manola Blahnika – na enviropátrání do luxusních českých restaurací. Co se společenského života týče, České republice se dvacet let po pádu komunistického režimu daří – tu rychle, tu pozvolna – dohánět svět nebo navazovat na to, co ještě stihla před únorem 1948 rozehrát. V gastronomii nasadila pomalejší tempo. Foodwriteři, žebříčky nejlepších restaurací, michelinovské hvězdičky či rubriky o jídle pro někoho stále zavánějí něčím obskurním, či aspoň podezřelým. Zároveň ale jejich sledovanost vypovídá o jisté přitažlivosti.

Odkud vane kvalita Téma původu surovin, z nichž se vaří v luxusních restauracích, má dva – tak trochu rozporuplné – příznaky. Nezřídka v menu narážíme na položky, jako je úhoř z Blatné nebo jehněčí z Beskyd. Se stejnou samozřejmostí ale vyskakují mořské ryby. Jak to spolu jde dohromady? Všichni šéfkuchaři, které jsem navštívila, hovoří o tom, že suroviny je potřeba dělit na dobré a špatné. Nikoliv však v tom smyslu, že dobré jsou exkluzivní lanýže, kaviár či foie gras (čili zbytnělá kachní nebo husí játra), a špatné rovná se obyčejný kapr či lesní houby. Ne, dobré znamená kvalitní. Odkud se ale ona kvalita bere? „To je přece jednoduchý. Záleží, jak se to pěstuje, jestli je to hnojený a jak se chovají ke zvířatům. Jde o celý proces. Pochopitelně že když chovají prase celý život v těsným chlívku, kopou do něj, krmí ho masokostní moučkou a pak ho ve stresu zabijou, nemůže mít dobrý maso. Ale když s ním zacházejí dobře a ještě to uměj zpracovat a dovezou vám to čerstvý, můžete z toho klidně vařit skvělou kuchyni. To je ten fór,“ popisuje sympatický šéfkuchař restaurace v pětihvězdičkovém hotelu na Malé Straně. Přidávají se k němu i jeho kolegové: „V tom musí být logicky rozdíl. Prostě dobře krmený zvířátko má to maso úplně jinačí než ty z velkochovů.“ Snad ještě víc lze prý přístup zemědělce poznat na zelenině. V povídání o kvalitních surovinách cítím stopy nostalgie po lidském přístupu, tradici a přirozenosti. Většina navštívených šéfkuchařů se zájmem popisuje, jak se jim podařilo vybudovat osobní vztahy s malými zemědělci. V jedné restauraci mají pro své dodavatele milé přezdívky: žena, od níž nakupují křepelčí vajíčka, je prostě paní Křepelková. Někteří dokonce konstatují, že nefandí dovozu surovin zdaleka: „Když kupuju rajčata, je pro mě důležitý, aby byly vyzrálý, sladký a čerstvý. A ty rostou i u nás, akorát se

23


nedostanou do velkoobchodní sítě. Abych je sehnal, potřebuju kontakty s drobnejma zahrádkářema.“ Jinde v podobném duchu konstatují: „Jasně, proč vařit v zimě z rajčat, když máme regionální kuchyni.“ Zdá se, že tam, kde se ke gastronomii stavějí jako k součásti kultury, nikoliv jako k metodě efektivního zaplácnutí žaludku, to berou s místními surovinami vážněji. Při pokusu o srovnání s restauracemi, kde vaří polední „meníčka“ za sedmdesát korun, se sice můžu opírat pouze o domněnky, ale asi mají lepší skóre. Kupovat zeleninu nebo maso z malých českých farem vyžaduje čas a paradoxně to může vycházet dráž než nakoupit jednorázově import–export v Makru.

Složitá je cesta z farmy Pokud restaurace odebírají suroviny přímo od místních zemědělců, a ještě ke všemu s certifikátem bio (k tomu se ještě dostaneme), jedná se přece o naplnění aktivistických spotřebitelských pouček. Realita však není nikdy jednobarevná, v našem případě jenom zelená. Jak již zaznělo, se stejnou samozřejmostí se na jídelních lístcích objevují tradiční české, ale i exotické pokrmy. A dostat na pánev mořskou potvoru je prý často snazší než českého králíka do trouby. „V pondělí mi zavolá dodavatel přímo od moře, že na trhu mají takový a takový ryby, a jestli je chci. Já říkám jo. Je tam taky velká chobotnice nebo výborný slávky. Druhej den už to tady můžu nabízet,“ popisuje s očividnou radostí šéfkuchař restaurace s přepychovým secesním interiérem. Příznačně zní ještě jedna poznámka: „Každej dodavatel vám chce prodat horskýho lososa, ale českýho pstruha sehnat nedokážou.“ Jedno je z mých setkání jasné. O dobré suroviny v České republice není nouze. Ale – a to už je trochu ohraná písnička – do konvenčního prodeje se ne a ne dostat. To by však nemuselo tolik vadit, lepší je přece supermarkety obejít a dopravit zboží do cíle nějakým alternativním způsobem. Jenomže ani to se často nedaří. Problém je, že farmám téměř úplně chybí logistika a často i invence v tom, jak plody své práce zužitkovat. „Mně je jasný, že spousta kuchařů chce kolínko nebo hřbet. A co s tím ostatním, že… Ale to je věc toho hospodáře. Vždyť on sám z toho může udělat nějakej výrobek,“ naráží jeden z šéfkuchařů na častý problém. Jiné zkušenosti mají až lehce morbidní nádech. „Zkoušeli jsme brát maso ze Šumavy nebo z Beskyd, ale ten dodavatel má jen pár jehňátek. Když mu řeknu, že bych potřeboval šedesát nebo osmdesát kilo hřbetů na velkou akci, tak se zhrozí, že by musel vymlátit celý stádo. Představoval si, že nám dodá dvě tři jehňátka za tejden.“ Velkou pomoc pro některé biofarmáře, potažmo i restaurace, představuje jistá Šárka Ditrichová, která jejich zboží hromadně převáží do několika pražských podniků. Malá a útulná restaurace, která se v České republice může momentálně pyšnit vůbec

24


nejvyššími cenami, však naznačuje, že i zde platí ono příznačné „když se chce“… Za tři roky provozu se jí podařilo dosáhnout poměrně výjimečného stavu. „Každé ráno obvolám biododavetele, rybáře a houbaře, na který mám kontakt. Oni mi řeknou, co čerstvě nasbírali, ulovili nebo vypěstovali. Já si udělám objednávku, a pak tady máme kluka, kterej všechny objede a nakoupí to. Stojí to nějaký peníze, ale máme zboží, který nemůže mít nikdo jinej. Vlastně může, ale ne každý je ochotný za to zaplatit ty peníze.“ Každý den tedy na kuchaře čekají prázdné lednice. Připravené jsou pouze vývary, mrkev a loupaná cibule. Osmdesát procent používaných surovin pochází podle šéfkuchaře z Česka. Zbytek představují speciality jako například mořské ryby a jeden konkrétní druh hovězího masa ze Spojených států. Ano, když se chce, jde to. Nutno ale dodat, že malá restaurace k tomu má lepší předpoklady než hotel pro stovky hostů.

Rozporuplné bio Co mě při hovorech s šéfkuchaři velmi překvapilo, byla jejich podivná averze nebo spíš nedůvěra k biopotravinám. V každé z navštívených restaurací je sice používají, často s nimi mají i lepší zkušenosti než s konvenčními, ale přesto jsem na jejich adresu slýchala hodně kritiky. Zobecnila bych ji jako nevoli vůči zprůmyslnění tohoto přírodě bližšího způsobu hospodaření a přehnanému marketingu, který ho doprovází: „Upřímně řečeno, myslím, že bio má smysl, ale je to hrozně překrucovaný. Člověk aby měl výčitky, když si koupí normální rohlík v sámošce.“ Bio navíc podle šéfkuchařů není vždy zárukou kvality a někdy stojí až nepřiměřeně mnoho. Například české biokuře se prodává dráž než nejexkluzivnější drůbež na světě: kohoutci a slepičky z francouzské oblasti Bresse. Šéfkuchaři taky často zmiňovali obavy, že přísný systém certifikace škodí malým podnikům. „Znám paní, která vyrábí sejra z  kozího mlíka. Kontroloři ji nutí, aby si udělala převlíkací místnost. Takže když jde přes dvorek, má na sobě normální oblečení, a než dojde do výrobny – tam by se fakt dalo jíst ze země – převlékne se v šatně, kterou si musela udělat. Taky musí mít všude kulatý rohy a jiný blbosti. Tyhle podnikatele oni likvidujou.“ Naopak se ke mně hned dvakrát dostaly emotivní výtky proti mlékárně Olma, největšímu tuzemskému zpracovateli kravského mléka: „Neříkejte mi, že ta společnost má takový přísun mlíka, aby zahltila veškerý supermarkety asi patnácti druhy biojogurtů, a ještě k tomu mlíkem.“ Nutno dodat, že Olma dodává na trh pouze čtyři druhy jogurtů a mléko vykupuje převážně od farmářů z Jeseníků (viz 7.G 1/2006). Zaznamenala jsem také několik ironických poznámek směrem k  biopotravinám z dovozu. Šéfkuchař jedné z nejprestižnějších hotelových restaurací jde prý při pohledu na biobanány z Hondurasu do vývrtky.

25


Jak jsem už naznačila, mluvili jsme i o pozitivních zkušenostech. Podotkněme však, že na třípísmenkové předponě kuchařům na sto procent nezáleží. Protože ať už bio, nebo nebio, jde přece hlavně o ty „kvalitní české suroviny“, které lze pěstovat i bez certifikátu. „Zjistili jsme, že pokud je to poctivá a nešizená práce, mrkev vytažená ze země, nemusí se to jmenovat bio,“ říká šéfkuchař již zmíněné restaurace, která nakupuje téměř výhradně od svých malých dodavatelů.

Ani drobek nazmar Na svoje gastronomické výlety jsem se vyzbrojila také obligátní otázkou po třídění odpadů. Vzhledem k nulovému očekávání se proto dostavil šok. Špičkové restaurace údajně oddělují nejen papír, plasty, sklo a oleje, ale také biologicky rozložitelný odpad. Jenomže lépe je přece odpad nevytvářet. Najdeme i stopy této tendence? Dá se říct, že ano, i když spíš nezáměrné. Dobrý šéfkuchař se vyznačuje „babičkovskou“ schopností zpracovat všechny suroviny a nic nevyhodit. I proto se v exkluzivních restauracích připravují vývary z kostí, a ne z prášků. (Ačkoliv chemická „posypátka“ jsou tabu i z jiných důvodů.) A možná i proto se do módy vracejí vnitřnosti. Ostatně, co může být horšího, než když už se zvíře zabije, že se nespotřebuje sakumprásk celé? „Vím, že když koupím kvalitní biokrálíky, budou celí. Mají ledvinky, mají játra… Takže musím jídlo namyslet tak, abych toho králíka upotřebil celýho. To, že koupíte velikánskou rybu, vyříznete z ní čtyři pěkný porce a zbytek hodíte do koše, je špatně. Vy z těch kostí musíte udělat vývar a ze zbytků masa třeba nějaký předkrm,“ zní jeden z reprezentativních názorů. Takže drahá restaurace se nevyznačuje opulentním plýtváním jako kdysi indiánský potlač.

Gastronomická symfonie Na mých výletech mě také zaujalo, že ve všech navštívených místech si připravují své vlastní pečivo, někde také nakládají okurky nebo houby, zavařují marmelády nebo chutney (což je pikantní odrůda marmelády vhodná k masu nebo sýrům). Navíc, když se zeptáte na současné trendy v gastronomii, všichni svorně jmenují i renesanci české kuchyně. Vraťme se ale na začátek článku – k Manolu Blahnikovi. Touto reportáží nechci říct, že drahé a exkluzivní restaurace jsou zelenější než obyčejné hospody. Na to nemám dost informací. A samozřejmě i v tomto případě záleží, jako vždy, na lidech. Přírodě přátelský může být i skromnější podnik. Nejzajímavější mi však na luxusu připadá právě hédonická idea mít něčeho skvělého málo a jenom někdy, čímž se stavím do rozporu s redakčním kolegou Janem Miesslerem a s jeho definicí luxusu v recenzi filmu Home (viz 7.G 5/2009). Sami šéfkuchaři

26


si přisazují, že chodit do jejich restaurací není otázka každodenního stravování, ale spíš kultivace podobná chození do divadla. Radí, aby člověk zašel raději jednou na dobrou, ale dražší večeři, než pětkrát na ohavnou hromadu hranolek se smažákem. A na závěr jedno zamyšlení z pětihvězdičkového hotelu: „V týhle republice všichni řeší, jestli má svíčková stát osmdesát nebo sto dvacet korun. Sto dvacet je už pro většinu moc. Ale když jde čtyřčlenná rodina do toho kina, kde je asi šedesát dva sálů, utratí sto dvacet korun za každý lístek, dětem koupí koš popkornu za stovku a předražený litr Coca-Coly, dohromady vyhodí patnáct stovek za přiblblý americký film… Tak tohle nikdo neřeší. Já ale myslím, že kdyby ty děti vzali na večeři do dobrý restaurace, připraví jim větší zážitek.“ Návštěvy proběhly v rámci příprav diplomové práce Luxusní stravování na počátku 21. století a jeho environmentální souvislosti, jména restaurací ani šéfkuchařů proto nejsou uvedena. Text práce je volně dostupný na http://is.muni.cz/th/144355/fss_m_b1, článek na http:// www.sedmagenerace.cz/text/detail/hovory-o-dobre-krmenem-pasikovi. Publikováno v Sedmé generaci 6/2009.

27


Foto: Ariel da Silva Parreira

Zahrádkář – milovník chemie? Eva Hrazdírová Zeleninu ze zahrádky obvykle považujeme za kvalitnější a čistší než tu, která se prodává v obchodě. Pokud se ale dáte do řeči s průměrným českým zahrádkářem, zdá se, že na svém pozemku všemožnými postřiky právě nešetří. Lze tedy zahrádky považovat za království přírody, nebo chemie? Odpověď na tuto otázku jsem hledala u třiceti zahrádkářů ve dvou jihomoravských obcích. Dříve než jsem se za nimi vydala, prostudovala jsem dostupnou zahrádkářskou literaturu a zjistila, že se v ní opakuje stejný doporučený způsob boje se škůdci: prevence, mechanická a biologická ochrana. A teprve když tyto postupy selhávají, nastupuje ochrana chemická. Dalo by se tedy usuzovat, že zahrádkář se bude chemii vyhýbat. Ale jak je to ve skutečnosti?

Zahrada, moje láska Současní zahrádkáři nezahradničí z nutnosti obstarat si vlastní plodiny. Péče o zahradu je pro většinu z nich koníčkem, o zahradě mluví s láskou a činnost na ní neoznačují jako práci, ale odpočinek, či dokonce léčbu. Soutěží mezi sebou o nejlepší

28


výpěstky a zároveň si poskytují informace a zkušenosti, dělí se o jarní sazenice zeleniny, postřiky nebo na podzim o vypěstované přebytky. Tato motivace však bohužel vede i k používání chemie, která snáze a pohodlněji zajistí lepší – zejména vzhledově – výsledky. Přihnojit, okopat, zalít, a když se objeví škůdce, postříkat. Ačkoliv zahrádkáři vědí, že existují i jiné postupy, jak zlikvidovat škůdce, prvně sáhnou po postřikovači s chemií, která má okamžité účinky. Častou odpovědí při dotazu na chemii v zahradě bylo: „Bez ní už to dnes nejde“. Trochu jiná situace je v používání hnojiv. Všichni dotazovaní zahrádkáři upřednostňují vlastní přírodní organická hnojiva (kompost, hnůj, zelené hnojení). Někteří si postěžovali, že kravský nebo koňský hnůj od známých už dnes není v jejich okolí dostupný. Jen malá část oslovených uvedla, že organické hnojení doplňuje umělými hnojivy.

Co jiného bych dělal Další skupinu mezi dotazovanými tvoří lidé, kteří o zahradě mluví v neutrálním tónu. Do zahrady chodí proto, že ji mají a zahradničení je způsob využití jejich pozemku. Charakterizuje to věta jednoho majitele: „A co bych jinak s tou zahradou dělal?“ V těchto zahradách převažuje okrasná úloha nad užitkovou. Pěstování zeleniny je jen další výhodou. Pokud se v zahradě objeví estetický problém v podobě škůdce, snaží se ho vyřešit nejrychlejší a nejjednodušší cestou – postřikem. Anebo opačným přístupem, kdy zahrádkář nechá zasaženou plodinu svému osudu, protože mu to prostě „nestojí za to“.

Maminky to vidí jinak Ze sledovaných zahrádkářů bylo nejméně lidí, kteří se chemii snaží úplně vypustit. Jde převážně o maminky s dětmi, kterým není lhostejná kvalita potravin. Nebojí se zkoušet nové plodiny a pěstební postupy, některé si připravují jako hnojivo bylinné výluhy. Pečovat o zahrádku učí i své děti, čímž se zahrádkaření stává součástí výchovy. Několik z nich se v zahradě řídí lunárními cykly. Většinou po vzoru někoho známého, kdo měl dobré výsledky. Zahrada je v jejich pojetí prostorem nejen pro lidi, ale i pro další živočichy.

Ekologie, nebo chemie Někteří zahrádkáři mají zkušenosti s ekologickými prostředky, jejich názory se ale různí. Jedna skupina je s nimi spokojená. Starší zahrádkáři jsou k nim skeptičtí, často je označují za „lechtátka“ a doporučili by je jen jako prevenci. Jiným vadí potřeba častého opakování a že nejsou viditelné okamžité výsledky.

29


Zajímavý je přístup k nutnosti používání chemických prostředků. Zahrádkáři často uvádějí, že kdyby nemuseli, chemii by ani nepoužívali: „Ono se to dneska už moc nevyplatí.“ Při rozhodování, zda a jaké postřiky použít, hraje svou roli i vyšší cena ekologických výrobků. Je však otázkou, zda není nejlevnější přírodní zahradničení založené na postupech, které nestojí nic kromě pozorování zákonitostí přírody. Například pěstování kombinací rostlin, které se podporují nebo odpuzují škůdce, či podpora predátorů.

Zahrádkáři ze svazu Mezi dotazovanými byli i členové Českého zahrádkářského svazu. Předseda místní organizace si v rozhovoru posteskl, že zájem o zahrádkaření upadá: „Lidé nemají na pěstování čas, zeleninu si celoročně mohou přivézt ze supermarketů a často za velice výhodou cenu. A i ti, co se zahrádkou baví, ji často přetvářejí na okrasnou.“ Přesto se daří získávat nové členy. Převážně jsou to maminky na mateřské dovolené. Je to i díky aktivitě této organizace, která během roku pořádá několik akcí pro veřejnost, jako jsou jarní prodejní výstava květin a sadby, na podzim divadelní představení a zájezd po památkách se zastávkou v zahradnictví. Loni se podařilo uspořádat jarmark, kde se dala nakoupit zelenina a ovoce od čtyř zemědělců z nejbližšího okolí, jejichž nabídku doplnily přebytky od místních zahrádkářů. Jarmark měl tak velký úspěch, že jej během roku ještě několikrát zopakovali.

Současné proměny Posun v užívání zahrad je zřejmý. Při porovnání leteckých snímků z dřívější doby je vidět, jak jsou zahrady postupně zatravňovány a začínají se podobat spíše sadům, někdy i arboretům s cizokrajnými kultivary. Množí se zahradní stavby jako altánky, pergoly, grily a samozřejmě azurová oka – bazény. Bohužel to přináší do zahrad nové chemické injekce v podobě přípravků na udržování trávníků a zvýšenou spotřebu vody na závlahu. Chemie je ve většině případů nedílnou součástí dnešních zahrad. Starší zahrádkáři mají své zažité postupy, které nechtějí měnit. U mladší generace hraje roli volba životního stylu. Ke zlepšení by mohla pomoci osvěta, ať už skrze zahrádkářský svaz, nebo odjinud. Kdyby měli zahrádkáři možnost otestovat si kvalitu svých výpěstků a půdy po chemické sprše, možná by si příště rozmysleli, kolik „léčiv“ jejich zahrádka vlastně potřebuje. Článek vychází z diplomové práce Zahrádkář – producent čistých potravin, či milovník chemie? Text práce je volně dostupný na https://is.muni.cz/th/343171/fss_m/. Publikováno ve Veronice 2/2012.

30


Foto: Mike Moloney (vlevo) | Daniel Kulinski (vpravo)

Hardcore s čistým štítem Jan Michoin Vyznavači životního stylu straight edge poslouchají tvrdou hudbu, odmítají alkohol, cigarety a drogy, udržují pevné vztahy, bojují za práva zvířat a třídí odpad. A věřte nebo ne, opravdu mezi námi žijí. Straight edge znamená přímou hranu, přeneseně pak čistý životní styl. Můžeme jej považovat za stejně revoluční hnutí jako beat generatiton, hippies nebo punk. To, co přineslo straight edge, se však od výše zmiňovaných podstatně liší. Vehementně proklamovaná abstinence je totiž u alternativních hnutí velmi nezvyklá. Jak život bez drog, alkoholu a jiných civilizačních závislostí vypadá?

Od askeze k aktivismu Hnutí straight edge (zkráceně SxE) vzniklo na počátku 80. let v subkultuře hudebního stylu hardcorepunk, rozeznatelného podle velmi rychlého tempa a ostrých kytarových riffů. V průběhu let devadesátých se začalo z domovských USA šířit nejprve do západní Evropy a po pádu železné opony prakticky do všech koutů světa. Za první českou SxE kapelu můžeme považovat Zelené kanibaly, dnes v Česku najdeme zhruba dvě stě příznivců a příznivkyň života s „čistým štítem“.

31


Vyznavači hnutí straight edge se od počátku silně distancovali od návštěvníků běžných punkových koncertů, kteří na tyto akce nezřídka chodili proto, aby si v alkoholovém či drogovém opojení patřičně zařádili. Straightedgeři však ostře odmítají nejen alkohol a drogy (včetně tabáku a kávy), ale i promiskuitní způsob života. Posléze též bojují proti sexismu, homofobii, rasismu a nacismu, naopak se staví za práva zvířat – většinou bývají vegany nebo vegetariány, chrání lidská práva i přírodu. Jejich názory často pramení z anarchismu a abolicionistických hnutí, zdůrazňujících svébytnost, rovnost a svobodu jednotlivce. Navzdory četným rozdílům SxE přebírá od svých kontrakulturních předchůdců řadu hudebních i politicko-etických prvků: od punku si půjčuje takzvanou mentalitu zpochybňování všeho, od hippies přebírá rozhodný aktivismus a od skinheads (myšlena původní nerasistická odnož) se přiučuje disciplinovanosti, smyslu pro hrdost a relativně střídmému vzhledu. Nebo ještě jinak: punk se stal inspirací pro agresivní hudbu, hippies zdrojem odhodlání pro kulturní změnu skrze životní styl a skinheadská kultura zadala vzor pro osobní zodpovědnost jedince za své činy.

Symbol X aneb Udělej si sám Straightedgeři svůj postoj vyjadřovali především prostřednictvím hardcorové hudby. Ke konci 70. let však měli američtí fanoušci punkové a hardcorové hudby jeden menší problém: pokud ještě nedosáhli jedenadvaceti let, nebyli vpouštěni na koncerty, protože v barech, kde hrály punkové kapely, se podával alkohol. V roce 1980 jela krátké turné po západním pobřeží USA skupina The Teen Idles. Majitel baru v San Francisku tvrdil, že u něj kapela pro nízký věk všech členů nemůže hrát. Přesto však učinil kompromis a všem, komu ještě nebylo 21 let, nakreslil tlustou fixou na hřbet ruky velký znak, písmeno X. Toto X sloužilo barmanům jako rozpoznávací znamení, komu mohou nalít alkohol a komu ne. Netrvalo dlouho a tento znak se stal symbolem celého hnutí. Vyznavači straight edge si tento symbol při koncertech stále kreslí na ruce, někteří ho dokonce mají na rukou i jinde na těle vytetovaný. Ke straight edge a hardcoru obecně patří postoj Do It Yourself neboli Udělej si sám. Jde o princip, podle nějž při práci nevyužíváte oficiální nástroje či prostředky, ať už média, zaměstnavatele nebo věci denní spotřeby. Většina punkových a hardcorových kapel si tímto způsobem udržovala svou nezávislost na velkých gramofirmách. Zrodila se tak řada neoficiálních vydavatelství (labelů) a časopisů (fanzinů), věnujících se alternativním hudebním proudům i přidruženým aktivitám. D. I. Y. se pro vyznavače straight edge stal etickým imperativem. Vedle hudebních aktivit na něm může být založen každodenní život, počínaje výrobou vlastních oděvů a konče potravinovým samozásobitelstvím. Řadu potravin si sama vyrábí například olomoucká straightedgerka H., s níž jsem mluvil během svého výzkumu SxE hnutí.

32


Získávání peněz je v SxE sféře závislé hlavně na prodeji hudebních nahrávek, brožur a publikací. Nedílnou součást finanční nezávislosti představují i benefiční koncerty, přednášky nebo čtení. Jejich výnosy podporují anarchistické, sociální (například iniciativa Food Not Bombs), zvířeckoprávní (Animal Liberation Front, Svoboda zvířat či Ochrana hospodářských zvířat) nebo environmentální aktivity.

Kde ty ženy a staří jsou? Původní myšlenka straight edge se rovněž nevyhnula různým náboženským a totalitárním interpretacím ani všudypřítomné komercionalizaci. Již koncem 80. let SxE silně koketuje s hnutím Hare Kršna, vyrašily i jeho křesťanské odnože, o čisté myšlenky se otřela i neonacistická ideologie. V komunitě straightedgerů také vykrystalizovalo takzvané tvrdé jádro (hardline), jehož někteří příslušníci fyzicky napadali narkomany, kuřáky nebo opilce. Například v Salt Lake City byli kvůli podobně zaměřeným výtržnostem straightedgeři dokonce označeni za teroristickou skupinu. Nutno podotknout, že tyto extremistické příklady chování jsou velkým trnem v oku naprosté většiny straightedgerů. Podíváme-li se na typického vyznavače SxE stylu, dostáváme obrázek silného, přesvědčeného mládence s vizáží potetovaného rebela. Je to samozřejmě velmi zobecňující pohled, ale do jisté míry pravdivý. Žen a dívek je totiž v hnutí velmi málo. I když samotné straight edge zásady by mohly ženy velmi přitahovat, mužská nadvláda i v tomto hnutí zřejmě pramení z obvykle maskulinních, bojovných vzorců chování – přestože většina SxE kapel často deklaruje rovnost práv žen a mužů nebo přímo obhajuje feministické tendence. Poslední dobou však vznikají skupiny, poskytující ženám více prostoru – svého času například i česká vegan/straight edge kapela Nidal. „Pravdivě až do konce života! Nezradíme! Závazek na celý život!“ Vyznavači čistého stylu považují straight edge za celoživotní filozofii, nikoli za módní výstřelek mladické nerozvážnosti. Ačkoliv většina z nich bere toto odhodlání velmi vážně, jenom nemnozí vydrží dlouhodobě. Cynicky by se dalo říci, že v USA končí celoživotní straight edge závazek v jednadvaceti letech, v jiných zemích pak zhruba do pětadvaceti. Straightedgerů po třicítce je jako šafránu.

Nebýt Zemi na obtíž Straightedgeři se postupem času začali více zajímat o ekologické souvislosti vlastního chování. Slovy olomouckého straightedgera B.: „Myslím, že jsem schopen svou abstinencí přispět k ochraně přírody. Nekonzumace tabákových produktů znamená nezneužívání půdy, nekácení deštných pralesů kvůli pěstování tabáku a nezamořování životního prostředí chemickými postřiky…“

33


Přijetí ekologicky příznivého způsobu života je dnes uvnitř straight edge chápáno jako základní standard, od kterého se odvíjejí ostatní formy chování. Aleksander, student filosofie a zpěvák hudební skupiny Hobson‘s Choice z Bosny a Hercegoviny, vystihuje hlavní zásady svého života takto: „Je to velmi prosté. Každý z nás je zodpovědný za své činy. Jestliže chci žít v čistém prostředí, nebudu kolem sebe všude vyhazovat odpadky. Jestliže chci žít v prostředí, kde není znečištěný vzduch, budu chodit raději pěšky nebo jezdit na kole.“ Na můj dotaz, které konkrétní zásady dodržují, odpověděla většina straightedgerů podobně: environmentálně uvědomělé nakupování, způsob dopravy a stravování, nakládání s odpadky a v neposlední řadě i aktivismus a způsob předání poselství ostatním. Poslední jmenované považují ctitelé SxE za velmi důležité. K prospěšné změně chování se totiž snaží jiné motivovat vlastním příkladným životem. „Pro mě je ze všeho nejdůležitější žít v rovnováze s životním prostředím, a být tím příkladem pro ostatní. Nevěřím, že se dá změnit něčí myšlení skrze vysvětlování na různých plakátech nebo demonstracích,“ uvádí Dmitrij z Litvy. A na jaké úrovni by straightedgeři hledali řešení ekologické krize? „Celková změna politického systému a myšlení lidí, spojená s radikalizací společnosti – a když už jsme u ekologie – i s radikalizací různých ekosdružení. Ochranářské organizace, které se nechávají financovat a jinak podporovat od společností, jež se nějakou mírou podílejí na devastaci přírody, ať už přímo nebo nepřímo, jen pomáhají udržovat status quo. Nemluvě o tom, když je nějaký z enviromentálně parazitických koncernů odměněn za svůj ‚šetrný‘ přístup.“ Arthur z americké kapely True Nature pak vyjadřuje ekologické přesvědčení většiny mnou tázaných straightedgerů následovně: „To, co potřebujeme především, je komplexní restrukturalizace společnosti. Myslím, že nehierarchizovaný, decentralizovaný systém samovlády spíše povede k ekologičtějšímu způsobu života. Jestliže lidé budou žít v malých komunitách a blíže k přírodě, budou se spíše zajímat o životní prostředí, ve kterém žijí.“ Autor se věnuje hudbě a tvorbě multimédií. Článek vychází z diplomové práce Fenomén straight edge v environmentálních souvislostech, se zaměřením na oblast střední a východní Evropy. Text práce je volně dostupný na http://is.muni.cz/th/260107/fss_m, článek na http:// www.sedmagenerace.cz/text/detail/hardcore-s-cistym-stitem. Publikováno v Sedmé generaci 2/2011.

34


Archiv fotobanky – autor neznámý

Stane se ekomóda módou? Magdalena Gabrielová Do obchodů s oblečením se několikrát do roka navážejí nové kolekce, cifry na cenovkách jsou postupným zlevňováním i několikrát přeškrtány, lidé nakupují víc a víc, ale oděvů na věšácích jako by neubývalo. Lze vůbec před něco tak pomíjivého, jako je móda, dát předponu eko? Zatímco za textil nejvíce utrácejí lidé ve vyspělých zemích, produkce naopak pochází z těch rozvojových, na něž také padá největší environmentální zátěž spojená s oděvním průmyslem. Jenže právě ve třetím světě se obtížně vymáhá pracovní právo a ani zahraniční dodavatelé nejsou schopni kontrolovat a zaručit dodržování sociálních a environmentálních norem při výrobě (viz 7.G 6/2009, 2/2006, 5/2005). Navíc logika módy založená na okouzlení stále něčím novým, na proměně a  napodobování přímo podněcuje ke zvyšování spotřeby, tedy i ekologických dopadů. Přesto módu nemůžeme chápat jen jako spotřební a ekorizikové chování. Je také prostředkem sebevyjádření, uspokojuje naši potřebu odlišovat se. Zároveň nám pomáhá se začleněním do společnosti a dodává nám pocit příslušnosti k určité skupině nebo názoru. Móda do jisté míry ovlivňuje každého z nás.

35


Chybí definice Termín ekomóda – a můžeme se setkat také se spojením etická móda či udržitelná móda – je poměrně mlhavý a jeho přesný význam se teprve hledá. Proto ani zatím neexistují žádná závazná pravidla, podle kterých by se oděvy posuzovaly. Ekomóda v zásadě splňuje taková kritéria a podmínky výroby, přepravy, používání a také způsobu likvidace oblečení, které v duchu koncepce udržitelného rozvoje pomáhají vybudovat systém environmentální, ekonomické a společenské odpovědnosti. Tímto termínem se označuje celá řada „eco-friendly“ přístupů. Můžeme například vybírat mezi fairtrade oblečením, výrobky z biobavlny či jiných organických tkanin, mezi recyklovanými nebo recyklovatelnými oděvy anebo přihlédnout k tomu, zda výroba i materiály splňují veganské zásady. Od roku 2005 se v Portlandu a posléze i v dalších světových „módních“ městech pořádají tzv. týdny ekomódy, loni je například hostil New York. Ačkoli zatím nebudí takový rozruch jako klasické fashion weeky, rozrůstající se počet prezentujících tvůrců i zájem veřejnosti svědčí o tom, že se ekomóda stává módou. Vypovídá o tom i zvýšený zájem ze strany hollywoodských hvězd, jakými jsou Natalie Portman, Salma Hayek, Cameron Diaz, ale i dalších celebrit z řad zpěváků či modelek. Vedle zavedených a uznávaných návrhářů z tradičního módního světa, jako je například Stella McCartney, se environmentálními dopady odívání často zabývají především nezávislí a nastupující designéři jako Mark Liu, Gary Harwey, Junky Styling, Naui Ollin nebo třeba Kate Fletcher. Třeba právě Kate Fletcher zajímavě využívá potenciál ekologického myšlení, ať už se jedná o halenku, která se nepere, košili, u které při výrobě nevznikly žádné zbytky látky, nebo rychle se rozkládající tričko. Snaží se ukázat, že existují i jiné možnosti než jen změnit materiál. Mezi první české návrhářky, které u nás začaly podporovat etickou módu, patří Zuzana Sedmidubská, která představila na podzim minulého roku kolekci Stripes vyrobenou z bio bavlny barvené bylinami, z mírumilovného hedvábí a z plyše vyráběného z recyklovaných PET lahví. „Při tvorbě jsem se snažila o maximální využití materiálu, bez odpadu. Hlavní myšlenkou kolekce je vize šetrného oděvu nejen biotextiliemi, ale hlavně způsobem zpracování...,“ píše na svých stránkách. Zdá se však, že ekologické závazky a etická odpovědnost se stávají důležitým stavebním kamenem dobrého jména i u módních ikon, které kvůli výlučnosti svého postavení na trhu stály dosud mimo zelený marketing. Například módní dům Gucci loni zveřejnil svůj ekologický program, kterým chce snížit množství plastového odpadu, papíru, emisí oxidu uhličitého a benzínu. Luxusní kousky si od Gucciho odnesete jedině v tašce, která splňuje standardy FSC.

36


Jak se zorientovat Environmentálně i sociálně ohleduplné nákupy oblečení a doplňků můžeme rozdělit do tří hlavních okruhů. Do prvního spadá bio neboli organické oblečení a etické oblečení, do druhého pak tvorba ekomódních návrhářů a do třetího nákupy z druhé ruky – v second-handech, na burzách či na internetu. U biooblečení máte zaručeno, že materiál pochází výhradně z certifikovaných organických surovin. O tom, kolik výrobce spotřeboval energie a vody, kolik přepravních kilometrů mají tričko či kalhoty na kontě a zda švadleny dostaly řádně zaplaceno, však neříká nic. Zvláštním případem je potom oblečení z biobavlny, což podle druhu značení znamená většinou pouze to, že certifikovanou surovinu obsahuje jen z větší části. O sociálních podmínkách dělníků nevypovídá nic. Pokud na cedulce najdete přídavné jméno jako etické, ekologické či udržitelné, pak můžete držet v rukou svršek z biosurovin nebo třeba recyklovaných materiálů, například PET lahví. Výrobci v tomto případě kladou důraz na celkový životní cyklus oděvů.

Od návrhářů po second-handy Některé firmy se na výrobu biooblečení přímo specializují. Často jde spíš o menší podniky, úspěšně rostoucí je například značka People Tree, která vsadila na mladé zákazníky, módní podobu svých výrobků a spolupráci se slavnými jmény, jako například Emmou Watson neboli Hermionou z Harryho Pottera. Provoz a působení menších značek nedoléhá na životní prostředí a společnost s takovou razancí jako v případě nadnárodních gigantů. Tyto firmy budují svou značku na environmentálních a etických hodnotách a transparentnosti, takže nebývá problém potvrdit si podle mezinárodního označení jejich důvěryhodnost. Ideální je poohlédnout se po místních výrobcích, byť se to citelně promítne do výše ceny. Do svého zboží zařazují v posledních letech vlastní biokolekce i velké obchodní řetězce. Cenově se příliš neliší od jiného zboží. Nejedná se však o certifikované organické oblečení, ale pouze o určitý podíl biobavlny. Odpovědní spotřebitelé se většinou nákupu v hypermarketech vyhýbají. Tu a tam totiž vypluje na hladinu aféra, která poodhalí zákulisí praktik ohledně stlačování cen u dodavatelů či de facto otrokářské podmínky u výrobců ve třetím světě, nad kterými obchodní řetězce často zavírají obě oči. Přesto většina lidí nakupuje právě ve velkých obchodních centrech – v západní Evropě se zde prodá asi 70 % všech oděvů, v USA dokonce 85 %. Jak už jsme zmínili, ekomódě podléhají i samotní návrháři, kteří na rozdíl od výše zmíněných firem vnášejí do svých kolekcí nezanedbatelnou míru invence. Často jsou to právě oni, kdo určuje módní trendy, které potom řetězce i menší firmy následují.

37


Někteří návrháři ve své tvorbě využívají biomateriály, jiné zaujaly recyklační možnosti. Jejich tvorba oslovuje náročnější a individualističtější zákazníky, kteří se módou více zabývají nebo chtějí mít něco výlučného, co si nemůže koupit každý. Pokud však chcete být hodně šetrní k přírodě i vlastní peněžence, zavítejte do second-handu. Vysoká spotřeba textilu ve vyspělých zemích totiž zákonitě chrlí hromady více či méně (nebo i vůbec) obnošeného šatstva. Konkrétně: zatímco světový roční průměr čítá osm kilogramů oděvů, ten evropský přibližně dvacet. Dát jim druhou šanci můžeme hodnotit jistě příznivěji než nákup nového, byť s certifikátem bio. Ovšem i  zde najdeme nějaké to „ale“. Použité oblečení se totiž většinou neprodává tam, kde jej původní majitelé odložili, ale putuje tisíce kilometrů daleko.

Situace na českém trhu Do českého prostředí ekomóda teprve přichází a stejně jako ve světě se týká spíše samotného oblečení než celkového významu a dopadu odívání. Nabídka etického oblečení u nás nebyla zpočátku široká a cílila především na matky, které se zajímají o zdravý životní styl s ohledem na přírodu. K mání byly především dětské pleny, hygienické potřeby, dětské oblečení, spodní prádlo pro dospělé, ložní textil či trička, ale také látkové tašky z biobavlny a biotrička určená zejména firmám k další propagaci. Většina takových výrobků se stále dováží ze zahraničí. Začali je však oceňovat také lidé se zdravotními problémy (například alergiemi), kterým přírodní materiály bez pozůstatků chemikálií z pěstování či zpracování usnadňují život. Podíváme-li se na vnější podobu těchto výrobků, uvidíme víceméně nenápadný design v jemných, často přírodních barvách – těžko lze na ně nahlížet jako na módu v úzkém slova smyslu. Ke koupi certifikovaného biooblečení motivuje především etická a užitná hodnota a zájmem uvedené cílové skupiny končí možnosti jeho rozšíření. Příkladem takových obchodů, v tomto případě internetových, může být Brána k dětem, BioWorld, Klukaholka nebo Ecovoice, který se více zaměřuje i na módu pro dospělé. Postupně se však objevují i obchody, které nabízejí zajímavější a širší záběr. Kopírují tak situaci v zahraničí, kde se stále více klade důraz na estetickou podobu biooblečení: je prostě potřeba být ecochic. A první české vlaštovky, které na to zareagovaly, najdete na www.nejenchic.cz, kde narazíte mimo jiné na zmiňovačnou značku People Tree, nebo třeba www.sensi.cz. Dáváte-li však přednost kamenným obchodům, pak zkuste pražský ekobutik Evergreen. Pořád se však jedná pouze o zahraniční produkci, českých výrobců biooblečení je totiž jen pár a navíc s úzce specializovanou nabídkou. Firma Marvel například šije outdoorové oblečení z ekologicky pěstovaného a zpracovaného bambusu, dováženého ze Spojených států. Společnost Hempy zase pracuje s českým konopím, které ovšem není bio; pěstování a zpracování konopí však má na kontě podstatně nižší

38


zátěž přírody než jiné textilní plodiny (viz 7.G 2/2010). Anna Tůmová plete ponožky a svetry z ovčí vlny, kterou stříhá na vlastní ekofarmě. Rodinný podnik Amwa Organic prodává bio a fairtrade látky, ze kterých také vyrábí, a to převážně lůžkoviny a interiérový textil. Vedle osvětových projektů čile spolupracuje s prvními českými ekodesignérkami – Zuzanou Sedmidubskou a Renatou Holoubkovou. A jen dodatek: stejně jako ve světě, i u nás už působí zmiňované obchodní řetězce s biobavlněným oblečením, konkrétně C&A, H&M a Marks & Spencer.

Stane se ekomóda módou? Těžko však můžeme environmentálně odpovědné chování zúžit pouze na nákup toho správného, etického oblečení. Patří k tomu také jistá dávka skromnosti: méně nákupů, sdílení v rodinách, větší péče o oděvy, zašívání a přešívání, a když už se to opravdu nedá nosit ani do lesa, ještě zbývá recyklace – obnošený textil můžeme třeba rozstříhat na hadry do domácnosti nebo s ním zaplátovat dětem domácí kaťata. Lidé, jejichž život se řídí vědomě zvolenými hodnotami, lépe odolávají tlaku okolí a tolik nepodléhají diktátu módy. Naopak mají často svůj osobitý styl oblékání. Jenže, kolik takových lidí kolem sebe máte? Ekomóda může naopak oslovit módním větrem ohýbanou většinu. Pro současnou módu je typická roztříštěnost, prolínání jednotlivých stylů, neustále se měnící trendy, což umožňuje poměrně značnou svobodu při vytváření vlastního stylu. Navíc se vysoce cení originalita a s rozšířením internetu a sociálních sítí se na aktuálních trendech podílejí sami jejich nositelé. Outfity fashion bloggerů se stávají inspirací nejen pro ostatní, ale i pro samotné módní tvůrce. I když se na české scéně většina fashion bloggerů obléká hlavně do levných gigantických značek jako H&M nebo Zara, příkladem můžou jít svým hledáním zajímavých kousků v  second-handech nebo odvahou nosit oblečení po rodičích. Obrovsky vzrostla také obliba a ocenění ruční práce, která se vymezuje proti masově produkovaným konfekcím. V neposlední řadě může být ekomóda v jistém ohledu vnímána jako luxusní záležitost a touha po luxusu je v módě stabilním a určujícím prvkem. Všechny tyto tendence mohou pomoci s rozšířením zájmu o ekomódu, a tedy i tak trochu o odpovědný způsob života. Tomu, aby se ekomóda stala módou, nahrává i její nevyhraněná podoba – od běžné nabídky ji nijak nerozeznáte. Rozhodnout se pro ekomódní výrobek může být tak pro běžného spotřebitele snazší. Pokud se mu zároveň líbí a uspokojí jeho požadavky, pak si za jeho environmentální a sociální hodnotu ochotněji připlatí. Článek vychází z diplomové práce „Ekomóda“: projev zmasovění, nebo individualizace? Text práce je volně dostupný na http://is.muni.cz/th/64939/fss_m, článek na http://www.sedma generace.cz/text/detail/stane-se-ekomoda-modou. Publikováno v Sedmé generaci 3/2011.

39


Archiv fotobanky – autor neznámý

Dva odstíny zelené Martin Vyhnal Myslivci a environmentalisté by si mohli vzájemně v lecčems pomoci. Jejich spolupráci bohužel brání celá řada často zbytečných konfliktů a zkreslených představ o těch druhých. Podaří se jim někdy najít společnou řeč? Místností se rozlévá teplé odpolední světlo, na knize povysunuté z knihovny visí tradiční valašská sekyrka a opodál září monitor. Sedíme v kanceláři známé moravské ekologické organizace Kosenka ve Valašských Kloboukách a její duše, Miroslav Janík, vykládá: „Ščúrnica je pro myslivce taková lednička na zvěř. Srnci a daňci se tam stahují ze širokého okolí a pochutnávají si na mladých jedličkách.“ Mluví o území v nedalekých kopcích, které Kosenka pomocí příspěvků dobrovolných dárců postupně skupuje ve snaze zachránit zdejší unikátní porost přírodě blízkého lesa. Ščúrnica se ovšem zčásti překrývá s honitbou mysliveckého sdružení obce Poteč a Kosenka jakožto nový vlastník myslivcům zakazuje na tomto území působit. Cílem je ponechat tento prostor co nejpřirozenějšímu vývoji a minimalizovat zásahy člověka.

40


Myslivci, kteří na daném území tradičně hospodařili, však tato omezení těžko snášejí a Janík se v jejich kruzích netěší dobré pověsti. Jejich postojům se z jistého hlediska nelze divit. Bývalý hospodář Mysliveckého sdružení Poteč Svatopluk Čech to vystihuje takto: „Každý druhý tady přišel do kontaktu s ochranářama, kteří mu něco nakazujú, zakazujú, porúčajú, a jedině oni majú pravdu, přes to nejede vlak.“ (Připomeňme, že celá oblast spadá pod CHKO Bílé Karpaty.) Mezi environmentalisty naopak velmi populárnímu Miroslavu Janíkovi však vadí nejen ty krmelce, které lákají ještě více zvěře do beztak atraktivní Ščúrnice (přičemž zimní přikrmování obecně považuje spíše za pošetilost). Myslivcům také vytýká, že nechávají v lesích příliš mnoho zvěře, která pak páchá škody, přičemž pro zlepšení stavu krajiny samotné toho moc nedělají. Přestože je tento cíl zakotven přímo v zákoně o myslivosti.

Rys jako posvátná kráva Vztahy Kosenky s myslivci v lecčems odrážejí obecné konflikty, které už více než dvacet let zatěžují komunikaci těchto dvou skupin. Shrňme si je alespoň ve stručnosti. Asi nejznámější konflikt se týká velkých šelem. Environmentalisté je chtějí přísně chránit, myslivci jim vytýkají, že z vlka či rysa dělají posvátné krávy a že i stavy těchto vzácných tvorů je třeba kontrolovat, neboť v dnešní české krajině pro ně již není mnoho místa. Druhým problémem je téma „přezvěřenosti“, na němž se obě strany nemohou shodnout již desítky let. Myslivci čelí kritice, že udržují množství zvěře vysoko nad přirozenou úživností zdejších lesů. Srnci, daňci a jeleni pak prý brání přirozené obnově lesa, neboť spásají mladé semenáčky listnatých stromků a jedlí. S tím souvisí i otázka přikrmování, které dle „zelených“ deformuje přírodní výběr, neboť díky němu zimu přežijí i slabší kusy. Myslivci oponují, že o nějakých přirozených podmínkách či přírodním výběru nelze v současné české krajině vůbec mluvit. Dle nich by zvěř v nynějších smrkových monokulturách bez lidské péče prakticky nepřežila. Nechat ji vymizet je však škoda a svým způsobem nefér, neboť odedávna patří k přirozené složce naší přírody. Dalším evergreenem ve vztazích ochránců a myslivců je otázka ochrany druhů. Oba tábory si navzájem vyčítají, že chrání druhy, u  nichž to není nutné, a  naopak nechrání, co je potřeba. Ať už jde o bobra, šelmy či dravce. Jindy se spory vedou například o práva myslivců na soukromých pozemcích a celou řadu dalších věcí, jejichž popis není cílem tohoto článku.

Myslivost je ekologické zemědělství Všechny tyto konflikty odrážejí alarmující míru vzájemného nepochopení, nedůvěry a mlhavých představ jejich účastníků o podstatě a smyslu činnosti těch druhých. Dle všeobecného mínění environmentalistů je hlavním motivem pro myslivce lovecký zážitek, plný žaludek či cenná trofej. Pan Slánský, potečský myslivec, se na tuto poznámku beze slova zvedá od stolku s rozpitým pivem a odbíhá do garáže.

41


Po chvíli se k zahradnímu posezení vrací a vleče objemný koš plný vybělených srnčích lebek. „Nás že motivujou trofeje?“ vzteká se. „Jen se podívej, co střílíme!“ a vytahuje z koše jednu „trofej“ za druhou. O nějakém paroží skutečně nelze mluvit. Jde převážně o takzvané bulkaře (tedy srnce, jimž na hlavě nevyrostlo nic než drobné bulky), případně pouze slabé či různě poškozené paroží. Zálibu v lovu Slánský přiznává, nevidí v ní však nic špatného. Lov je přirozený lidský instinkt a pro myslivce je prý především odměnou za celoroční dobrovolnou práci v terénu a nákladnou péči o zvěř. Jaký je však smysl celé této činnosti? Mnozí environmentalisté ji chápou jako jakési svérázné ochranářství. Vadí jim však, že se soustředí jen na několik málo druhů, které myslivci uznali za vhodné. Jiní prostě zaměňují myslivost s lovem, případně rovnou s pytlačením. Málokdo je však ochoten uznat myslivost jako svého druhu ekologické zemědělství. „Myslivost je v podstatě druh zemědělské prvovýroby, chceme udržitelně využívat bohatství, které nám příroda poskytuje,“ říká Luděk Králíček z Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ) a ptá se: „Proč dělit zvířata na domácí, která lze využívat, a na divoká, která využívat nelze? Ekologické parametry farmy jsou často mizerné – kromě krav tam nežije prakticky nic. Naopak existují vědecké studie, které dokazují, že myslivost má pozitivní vliv na biodiverzitu.“

Ochranář z paneláku Ani představy myslivců o environmentalistech však často nemají s realitou mnoho společného. „Oni do hory nechodí, oni to dělajú možná někde z činžáku. To je člověk, který poučuje, jak má žít člověk někde na vesnici, ale sám doma nepokludí ani křečka,“ tvrdí další valašský myslivec Roman Psota, a výborně tím vystihuje asi nejvýraznější stereotyp, který mezi myslivci o „zelených“ panuje. Totiž přesvědčení, že přírodě ve skutečnosti nerozumějí a že jsou jí odcizení, neboť většinou žijí a působí jen ve městech. Slovo environmentalismus myslivci často ani neznají a své oponenty považují za ochranáře, případně rovnou za zelené extremisty. „Mám pocit, že představitelé obou stran jsou k sobě hluší a nehodlají společnou řeč hledat, natož najít. Tady vůbec nejde o zvěř a les, ale o souboj kdo s koho,“ glosuje celou situaci brněnská přírodovědkyně a myslivkyně Kamila Štěpánková.

V kamizole na workshop Pavel Křížek, známý jihočeský ochranář, se rozhodně velkých ambicí nebojí. Do povědomí širší veřejnosti vstoupil před deseti lety úspěšnou kampaní za záchranu dravců, kdy přiměl energetické giganty k  masivní výměně hlav sloupů vysokého napětí za typy pro dravce bezpečnější. V roce 2004 rozjel podnik ještě ambicióznější – kampaň Právo na krajinu. Křížek chtěl využít unikátní příležitosti, kdy se kvůli přímé volbě prezidenta vážně hovořilo o otevření ústavy, a vnést do tohoto

42


zásadního dokumentu klauzuli, která by zajišťovala právo na volně prostupnou krajinu – pro člověka i pro zvířata. Podařilo se mu najít silné téma, které sjednotilo ochránce, myslivce (kteří měli obavy, že ploty soukromníků zkomplikují pohyb zvěře), ale i turisty či rybáře. Vznikla koalice čítající úctyhodných 570 tisíc lidí. Tak masivní občanská iniciativa pro přírodu se zde nikdy předtím ani potom nezformovala. Ústava však nakonec otevřena nebyla a kampaň Právo na krajinu zůstala nezavršena. „My jsme si hned na začátku kampaně řekli, že se nebudeme bavit o kormoránech, o vydrách, o vlcích. Budeme se bavit o tom, že krajinu je potřeba chránit jako celek,“ vysvětluje Křížek a naznačuje přístup, do něhož i autor tohoto článku vkládá velké naděje. Odložit na chvíli spory a pokusit se vystavět nový vztah na společných tématech. Jednou z oblastí, které se jeví pro spolupráci jako nejslibnější, je vzdělávání a osvěta. Mezi laickou veřejností – a bohužel ani mezi environmentalisty – se dosud příliš neví, že i myslivci se aktivně věnují environmentálnímu vzdělávání. Pracují s mládeží prostřednictvím kroužků, chodí přednášet do škol, pořádají tábory a soutěže pro děti, školí lektory. Martina Novotná z Kulturně propagační komise ČMMJ svou práci dělá očividně s nadšením. Na dotaz po spolupráci s nějakými zelenými neziskovkami však reaguje poněkud váhavě: „Vyměňujeme si určité materiály s Lipkou, ale o nějaké čilé komunikaci zatím nelze mluvit.“ Řada dotázaných z obou stran by se podobnému spojení nebránila. Iniciovat nějaké společné akce se však zatím zdráhají. „Ani jsem nad tím moc nepřemýšlela. Vlastně trochu pochybuji, že by o to myslivci stáli,“ říká Jana Richterová, bývalá spolupracovnice Kosenky pracující též v envi-vzdělávání. Přitom přínos, jenž by toto spojení mohlo pro obě strany znamenat, je zřejmý: myslivci dokážou poskytnout konkrétní a hluboké znalosti zdejší přírody, environmentalisté zase propracovanou metodiku či rozsáhlou síť kontaktů. Že je tato cesta možná, ukazuje příklad ČSOP Rokycany, který aktivně spolupracuje s myslivci (nejen) na vzdělávání již od roku 1994. „Myslivost má mládeži hodně co nabídnout,“ je přesvědčen Pavel Moulis, hlava místních ochranářů, „ať už jde o pejsky, střelectví nebo třeba trubačství, které je poslední dobou na vzestupu.“ A dodává: „Důležité je vybudovat v dětech vztah k přírodě – a je úplně jedno, kdo to zrovna dělá. Jen aby to dělal dobře.“ Další nadějný směr spolupráce předjímá opět Pavel Křížek. Se svou organizací Ochrana fauny ČR uspořádal pro myslivce speciální workshop, jak dosáhnout na dotace týkající se mysliveckých aktivit. Podobné semináře hledající společná témata organizují i v Rokycanech; mluví se na nich o lecčems, od záchranných stanic až třeba po obnovu krajiny. Ukazuje se, že prostor pro sdílení léty nabytého know-how je velký, a to ještě zdaleka nedošlo na všechna témata. Například pomoc při práci s veřejností, v níž jsou zelení velmi obratní, by se myslivcům určitě hodila. „PR, jak se tomu dnes říká, má u nás na starost vlastně jen jediný člověk,“ přiznává Martina Novotná z ČMMJ. Na organizaci sdružující sto tisíc členů je to tedy opravdu málo.

43


Myslivci na druhou stranu mohou environmentalistům nabídnout praktické poznatky z terénu, například o migračních trasách a dalším chování zvířat. Ty lze využít třeba při vyjednávání o ÚSES (Územní systém ekologické stability), tvorbě hodnocení EIA nebo plánování přechodů pro zvěř přes dálnice.

Setkání u guláše Jsme zpátky na Kosence, tradiční dřevěnicí se nese vůně čerstvě upečeného chleba a v rozhovoru s panem Janíkem se dostáváme k poslednímu tématu – spolupráci. „Ale jo, něco takového tu funguje. Dřív s námi někteří kosili luka a seno si pak brali pro zvěř. Místní myslivci nám taky pomáhají na Mikulášském jarmeku, vaří třeba zvěřinový guláš.“ Dotýkáme se tím asi nejpřehlíženější cesty, která by mohla vést ke sblížení obou táborů. Spojení sil pro povzbuzení lokálního kulturního a společenského života. Myslivci jsou mnohde na venkově (společně s hasiči) v podstatě jedinými iniciátory společenských akcí – ať už jde o plesy, přehlídky psů či třeba trubačská vystoupení. A oživení vesnice je důležité téma i pro environmentalisty, neboť dobré sousedské vztahy a náklonnost k místu, kde žijeme, se zdají být samotným základem ekologického chování. Jde jen o to nebát se, odhodit předsudky a pokusit se navázat přátelský kontakt. Ten by mohl prospět nejen oběma stranám, ale nakonec i životnímu prostředí. Obě strany po odeznění emocí nakonec dobrou vůli projevují. „Pokud komunikace bude, a konstruktivní, může být prospěšná pro obě strany,“ uznává valašskokloboucký myslivec Otakar Rosulek. „Bylo by to hezké,“ říká Jana Richterová. A jak začít? „Napálit velký demižon slivovice a sednút si k jednomu stolu. Po třetím půllitru už by sa domluvili,“ směje se Svatopluk Čech z MS Poteč. Autor pochází z myslivecké rodiny. Článek vychází z diplomové práce Dva odstíny zelené: stereotypy mezi myslivci a environmentalisty. Text práce je volně dostupný na http://is.muni. cz/th/181957/fss_m, článek na http://www.sedmagenerace.cz/text/detail/dva-odstiny-zelene. Publikováno v Sedmé generaci 5/2011.

44


Ilustrace: Jana Kloučková Kudrnová

Daruj kolo, zachráníš svět! Eliška Balharová, Klára Havlová Marcel Mauss ve své Eseji o daru popsal darovací systémy archaických společností, které byly založeny na trojím závazku: dar přijmout – dar dát – dar oplatit. Co by si asi tento slavný antropolog myslel o současných virtuálních komunitách, které se specializují na bezplatnou výměnu věcí? Můžeme zde ještě mluvit o daru v klasickém slova smyslu, anebo se už jedná o něco zcela jiného? Stalo se vám už někdy, že jste s  těžkým srdcem vyhodili do popelnice věc, která mohla ještě někomu posloužit, leč vhodný kandidát na obdarovaného nebyl právě po ruce? Vězte tedy, že se blýská na lepší časy. Představujeme vám nový fenomén jménem freecycling. Princip jeho fungování se pokusíme vysvětlit na konkrétním příkladu. Představte si mladého muže – říkejme mu třeba Matěj. Matěj bydlí v Praze, většinu dne tráví v práci a nemá moc volného času. Žije sám. Ve sklepě mu už pár měsíců zaclání staré kolo, kterého by se rád zbavil, ale přece jenom je mu líto ho jen tak vyhodit. Jednoho dne narazí na internetu na webovou stránku, která nabízí elegantní řešení jeho problému. Stačí pár kliknutí a Matějovo staré dobré kolo se ocitá na seznamu mnoha dalších věcí, které jsou v  Praze zdarma (tak řečeno za odvoz) k mání. První zájemce na sebe nenechá dlouho čekat a za pár dní je místo ve sklepě opět volné.

45


Bylo, nebylo… V roce 2003 pracoval Deron Beal v organizaci RISE, která zajišťovala recyklační služby podnikům v centru města Tucson v Arizoně a dočasně zaměstnávala lidi v nouzi. Často se stávalo, že odpadem určeným k recyklaci byly i věci v perfektním stavu – zaměstnanci je tedy začali nabízet různým neziskovým organizacím. Vznikla tak první freecycle síť, skrze kterou mohl každý ve městě začít dávat a dostávat již nepotřebné, ale funkční věci zdarma. Nezisková organizace, která se z této aktivity vyvinula, dostala jméno The Freecycle Network (Síť bezplatného oběhu, FCN) a z původních asi 40 členů se záhy rozrostla v celosvětovou síť spojující dárce a obdarované, a roztáčející tak koloběh nepeněžních internetových transakcí. FCN stále sídlí v Tucsonu, v současné době však už má bezmála devět milionů členů a přibližně šest tisíc lokálních skupin ve 120 zemích světa. Na jejím chodu se podílejí takřka pouze dobrovolníci, a to jako správci lokálních skupin, weboví grafici a podobně.

Člověk se nažral a příroda zůstala celá Pozitivní environmentální dopady freecyclingu jsou poměrně jednoznačné a hrály v motivaci zakladatelů FCN důležitou roli. Zakladatelé západního freecyclingu kladou na environmentální a sociální přínos velký důraz, hovoří dokonce o „záchraně Země“. V prvé řadě zde dostává slovo recyklovat – tedy dát znovu do oběhu – svůj původní význam. Šetří se tím jak přírodní zdroje, tak energie, které by byly potřeba na likvidaci starých a výrobu nových předmětů. Významný přínos spočívá též ve snižování množství odpadů. Podle údajů uvedených na stránkách organizace denně díky FCN vůbec nevznikne až 500 tun odpadu. Dalším zajímavým rysem této sítě je její globální rozšířenost kombinovaná s lokální ukotveností v místě, čímž se liší od mnoha jiných komunit s globální členskou základnou. Nedochází zde tedy k jinak běžnému jevu, kdy věci putují ke svým novým majitelům přes půl zeměkoule. Freecycle komunity fungují tak, že ke směně dochází vždy v rámci lokálních skupin – typicky v rámci jednoho města.

Chránit svět i vlastní značku Kritiku si však FCN vysloužila na základě svého vymáhání práv plynoucích z ochranné známky. O tu si FCN zažádala až po více než roce a půl fungování a v letech 2005–2008 pak přiměla server Yahoo vymazat tisíce skupin věnujících se free cyclingu. Zástupci skupiny FreecycleSunnyvale, která byla mezi smazanými, FCN zažalovala a ta o svou ochrannou známku vloni definitivně přišla. A jak se freecyclingu daří u nás? Už téměř rok existuje jeho česká podoba, server Nevyhazujto.cz. Matějovy šance na další obměnu věcí tak stoupají. Nevyhazujto.cz

46


doposud zveřejnilo více než pět tisíc inzerátů s nabídkou i poptávkou a na sociální síti Facebook si stránku oblíbilo bezmála šest tisíc lidí. V nabídce se vyskytují staré televizory, tiskárny, sporáky, nábytek, oblečení, boty, knihy a nejrůznější drobné předměty. Nabízela se už ale také balalajka, hasičské hadice, pytel hoblin, kopec hlíny, bílý a zelený pásek na karate, olejový radiátor (šňůra uhryznuta), koťátko, kávovar bez konvice, přenosné černobílé televize, plotýnky do sendvičovače, Pravidla českého pravopisu, flísová šála se žabím vzorem, vstupenka do cirkusu, kočárek pro panenky, 15 x slipy, krém na boty či teleskopické drbátko... Z poptávaného zboží namátkou zmiňme: hračky pro pejsky, box na munici, nepromokavá teplá pokrývka zad pro psa, staré hrníčky s modrými švestkami nebo třešněmi, srnčí parohy, středověká zbroj, tubičky od lepidel, strojek na nudle, nefunkční myčka pro divadelní představení, igráček „cestovatelka“ v perfektním stavu nebo krocaní pírka na výrobu indiánských šípů. Jedna z uživatelek serveru nám o Nevyhazujto řekla: „Je to výborný nápad, věc, i když už zrovna není „in“, najde nové využití, třeba i na dalších pár let. A je to super pro lidi, kteří nemají peníze, nebo pro ty, co mají rádi retro či věci například z dob hlubokého komunismu, které už ve světě Ikeí nekoupí. Může to být také prostředek, jak mezi veřejnost rozšířit koncept „reuse“. Ale věcí už tam je habaděj a těžko se v tom člověk orientuje, jsou tam i naprosté zbytečnosti, navíc je to pořád konzum, i když krapet ekologicky šetrnější.“

Freecycling místo charity Vedle environmentální příznivosti se v souvislosti s  přenecháváním věcí zdarma nabízí také sociální přínos – vždyť z  nabízených věcí by si mohla méně majetná rodina hravě zařídit domácnost. Na rozdíl od věnování nepotřebných věcí charitě je zveřejnění inzerátu na internetu mnohem snazší a zájemce o nabízenou věc si pro ni většinou sám přijede. Sociální aspekt zdůrazňují především některé zahraniční freecycle sítě. Kromě podpory chudších lidí ho ale spatřují také v podpoře lokálních komunit, které prostřednictvím místních skupin vznikají. Začíná se totiž hovořit o netradiční občanské angažovanosti, u níž hraje významnou roli internet a která spočívá mimo jiné také v uvědomělejší spotřebě. Počáteční optimismus ale kazí myšlenka, že současný boom freecyclingu nutně předchází a doprovází nadbytek – jak jinak si vysvětlit přecpané bazary, second-handy a nakonec i samotný freecycling? Není samozřejmě náhodou, že tato aktivita pochází ze Západu a do našich končin dorazila až nyní. Myšlenkou na předcházející nadbytek se však optimisté nemusejí nechat odradit. Co když je právě freecycling sílící brzdou všudypřítomného konzumu?

47


Ekologický luxus? Když se na Matějův případ podíváme trochu blíž, napadne nás pár otázek. Tak především, jak se stalo, že Matěj nemá své staré kolo komu dát a musí využívat služeb internetové komunity? To nemá žádné kamarády a známé? Možná že nemá, v tom případě je uzavírání se do virtuálního světa spíše problémem než řešením. Možná má ale kamarádů spousty, jenom o jeho staré kolo nikdo z nich nestojí. Dále se nabízí otázka, jak Matěj využije ono uprázdněné místo ve sklepě. Možná si bude vychutnávat pocit volného prostoru, možná tam nastěhuje jiné nepotřebné věci, které mu v bytě překážejí (po nedávné dobré zkušenosti s kolem je třeba rovnou zapíše na seznam budoucích darů) a možná si obratem pořídí na uprázdněné místo kolo nové. Připustíme-li však environmentální přínosy freecyclingu a určité sebeomezení jeho aktérů (používání věcí z druhé ruky), můžeme také v této souvislosti mluvit o ekologickém luxusu, jak jej definovala Hana Librová v knize Vlažní a váhaví? Bez podrobného zjištění motivací aktérů nelze na tuto otázku jednoznačně odpovědět. Daroval Matěj své staré, ale pojízdné kolo, protože chodí raději pěšky a darováním chce zmenšit ekologickou stopu někoho jiného, nebo proto, aby si koupil kolo lepší? Bohatá nabídka „nepotřebných“ věcí a doprovodné komentáře na Nevyhazujto svědčí spíše o snaze uvolnit prostor pro nákup věcí nových. O ekologickém luxusu můžeme hovořit spíše u lidí, kteří tyto nabídky využívají. Jejich chování nese prvky sebeomezení – tím, že využijí starou věc, se vzdávají nového výrobku. Rozhodující je ale jejich motivace – pokud je výlučně finanční, o ekologický luxus se samozřejmě nejedná. Otázkou také je, zda se členové nechávají obdarovávat věcmi, které skutečně potřebují (které by si jinak koupili), nebo které zatouží vlastnit až po jejich zhlédnutí na serveru.

Oplatit, či neoplatit? To je, oč tu běží Je také možné se ptát, jestli se u freecyclingu ještě jedná o dary v klasickém slova smyslu. Daroval Matěj svoje kolo, anebo se ho spíš šetrně zbavil? Přikláníme se spíše k druhé možnosti. O daru většinou mluvíme, pokud se vzdáváme něčeho pro nás cenného, což se v případě FCN ani Nevyhazujto.cz zpravidla neděje. Do nabídky se dostávají spíše věci již nepotřebné. Také zde na straně obdarovaného neexistuje povinnost dar oplatit, jak je tomu (byť implicitně) u klasického daru. To, že oba projekty víceméně úspěšně fungují, není dáno ani tak uvědomělostí účastníků, jako spíš vyrovnaností poptávky a nabídky. Jinými slovy existuje spousta lidí, kteří upotřebí staré kolo, a existuje zároveň neméně velká skupina lidí, kteří se starého kola rádi šetrně zbaví. Tato teoretická otázka o podstatě daru dostala na serveru Nevyhazujto.cz velmi konkrétní obrysy. Zatímco v zahraničí vyvolal ve světě freecyclingu vlnu kontroverze spor o ochrannou známku a environmentalisté zaujatě diskutují nad možnými

48


ekologickými přínosy, u nás probíhá nejživější debata na téma dát či nedat čokoládu na oplátku. Proti sobě stojí (naštěstí pouze ve virtuálním prostoru) dva tábory – na jedné straně odpůrci čokolády, kteří si užívají možnosti být stoprocentně nezištní, na straně druhé příznivci drobné odměny. Z druhého tábora už vzešla myšlenka vzniku serveru Zacokoladu.cz. Nadsázka, říkáte si? Kdo ví…

Zeptejte se sami sebe… O „věcné“ zkušenosti se s námi podělila profesorka Hana Librová z brněnské Katedry environmentálních studií FSS MU. Jak ve vaší domácnosti nakládáte s již nepotřebnými věcmi? Hlavně se snažíme kvantum nepotřebných věcí minimalizovat. Řídíme se radou pana profesora Koháka: „Před každým nákupem se zeptejte sami sebe: potřebuji to opravdu?“ Ono to docela funguje. Ale přesto se tu a tam nepotřebná věc odněkud vynoří, pak ji můj šikovný muž nějak repasuje, rozloží a znovu jaksi sestaví. Když je věc nerepasovatelná a nerozložitelná, vypravíme se do ekodvora. Problém bývá s textiliemi, neumím šít. (Ale moje tchyně byla v přešívání génius, Mirek je zřejmě po ní.) Nepotřebné textilie, s nimiž si ke své hanbě nevím rady jako švadlena, občas někde položím; v průjezdu na Cejlu, na nádraží a podobně. Zato mou pýchou je téměř bezezbytkové hospodaření s potravinami. Využila byste služeb internetové skupiny, jako je Nevyhazujto.cz? Kdybych potřebovala odložit něco cenného, pak ano. Jako nabyvatel v případě, že by šlo o něco nesehnatelného nezbytného, třeba drtič na jablka. Prý v obchodech zmizel, protože neodpovídal bezpečnostním standardům EU. Využíváte Vy sama věci z druhé ruky? Případně, jak je získáváte? Málokdy, pokud ano, tak z textilního secondhandu. Ale tam číhá nebezpečí, které asi znáte: nízké ceny svádějí k nákupu kvanta věcí bez oné kohákovské rozvahy. A následují výčitky, že neumím vzít jehlu do ruky a někde něco povolit či založit… www.nevyhazujto.cz | www.bookcrossing.com | www.freecycleforever.org Článek vychází z bakalářské práce Svépomocná nepeněžní ekonomika na internetu a chystané diplomové práce Nevyhazuj to (.cz) – environmentální souvislosti internetového přenechávání věcí. První jmenovaný text je volně dostupný na http://is.muni.cz/th/269774/fss_b, článek na http://www.sedmagenerace.cz/text/detail/daruj-kolo-zachranis-svet. Publikováno v Sedmé generaci 6/2011.

49


Doktorandi

50


Foto: Miguel Ugalde

Věda, kosmologie a naše budoucnost Kateřina Rezková Jak se dělá holistická věda? Pro odpověď si jela kolegyně z redakční rady přímo do líhně environmentálního myšlení – slavné Schumacher College. Zvolila si dvoutýdenní seminář na téma „věda, kosmologie a budoucnost“. Možná trochu všeobjímající, ale proč ne, byla to její last minute před tím, než začala svou svobodu sdílet se svým dítětem. Devon mi připomíná krajinu kolem Hobitína, samotná Schumacher College pak prastarý elfí palác. Pohádka může začít. Vlastně ne pohádka, ale příběh. „Vesmír dávno přestal být považován za místo (prostor), vesmír je pohybem, stal se příběhem.“ Vyprávět nám ho přijel americký matematik a kosmolog Brian Swimme, zakladatel Centra pro příběh univerza (The Center for the Story of the Universe). Autor několika knih a bodrý vědec, který se snaží nejnovější poznatky využít pro odpovědi na nejstarší a stále nejpalčivější otázky, kdo jsme a kam směřujeme. Poznatek první: zde se nikdo netváří, že vědu z těchto otázek nemáme zkoušet.

51


Uvnitř kosmocentrismu dřímá člověk Následuje překvapení. Účastníci. Na kurz se sjela dvacítka lidí, mimořádně převažují Britové. Ovšem žádní studenti jako já, nýbrž, neuražte se, důchodci. Mých sedmadvacet se výrazně propadá pod věkový průměr. Nejvíce se mi blíží třicetiletý usměvavý Kolumbijec, který přijel absolvovat celý magisterský program holistické vědy, doma restauratér. Oduševnělá paní Delphine oslaví v průběhu sedmdesátiny. Hádali byste jí o deset méně. Není jediná, která tráví důchodová léta objevováním tajemství vesmíru, cítí hlubokou úctu k matce Zemi a niterně prožívá její ničení. Australanka Mary, vysloužilá učitelka, cestuje po světě a dovzdělává se. Dále tu máme umělce, inženýry, léčitele, doktorku, astroložku, manažery a spisovatele. Například Eric píše především pro děti a stává se hlavní hvězdou večerních sedánků. Gaiané každým coulem, živost Země je pro ně samozřejmostí. Neznám jejich každodenní chování, ale cítím jejich upřímné přesvědčení o nutnosti změny lidského myšlení a osobní duchovní hlad po uspokojivém vysvětlení místa člověka ve světě. Poznatek druhý: gaianství je tu normální, zkrátka forma občanství. Brian naši identitu hned v první přednášce rozšiřuje: jsme nejen Gaiané, primárně jsme kosmologické bytosti. Podle něj byl celý vesmír nutný pro naši existenci. Vše, co se odehrálo, bylo nutné, abychom tu teď byli my, kteří jsme schopni si to uvědomit. Naše vědomí – zaklínadlo první. Jako by vesmír tušil, že my přijdeme na scénu. Pro někoho náhoda, pro někoho důvod žasnout. Právě údiv podle mnohých environmentálních hlásačů potřebujeme jako základ pro novou etiku. Naším úkolem je naučit se chránit posvátné podmínky, které umožňují další a další průniky tvořivosti. Kreativita – zaklínadlo druhé. Nejde jen o příhodné postavení Země v naší sluneční soustavě, jde o vše počínaje Velkým třeskem, všechny galaxie a hvězdy, ze kterých se například uvolnil uhlík. Tím vznikla možnost pro tvorbu nového systému – tvořivost (nebo evoluce, chcete-li) získala nový nástroj. Navíc tu zůstává velké tajemství (rozuměj důvod k pokoře). Devadesát šest procent vesmíru je označeno jako temná hmota a temná energie, o kterých nevíme zhola nic. Podobně (ne)známe i DNA: jen velmi malá část jsou podle nás „smysluplné“ geny, zbytek nečitelná skrumáž, jejíž smysl nám (zatím) uniká. Pokud ovšem věříme, že nějaký má. Poznatek třetí: hledají tu důvody pro prožitek zázračnosti a vztah úcty, nejen ke všemu živému, planetě jako celku, ale i celého vesmíru. Brian nás zásobí astrofyzikálními detaily a pokračuje v argumentaci pro názor, že evoluce vyvrcholila v lidském vědomí a my bychom měli pěstovat uvědomělé vědomí (rozuměj zelené). Přivést sami sebe do nové éry života. Blíží se tím konceptům směřované evoluce a vzpomíná jednoho z jejich představitelů, teologa Teilharda de Chardina. „Proč tak silné přesvěčení, že se lidský druh tolik vymyká?“ ptám se v duchu. Vždyť třeba takové bakterie mohou být o dost chytřejší než my. Jsou tady

52


o tři miliardy let déle, takže toho o světě mohou vědět mnohem více. Vytvářejí celosvětový bakteriální internet, skrze nějž dokážou velmi rychle komunikovat. A to není všechno. Podle odvážných teorií americké bioložky Lynn Margulisové mají i naše vědomí na svědomí právě bakterie. Poznatek čtvrtý: i uvnitř kosmocentrismu dřímá člověk.

Prožít energii každé hlávky květáku Čas pro dopolední přednášku vypršel a my se z velké, příjemně prosvětlené místnoti přesouváme do jídelny. Tam už vařící skupinka poděkovala Gaie a čeká na nás s pestrým obědovým menu připraveným převážně z produktů místní lesozahrady. Vůní se nesilněji ozývají čerstvě napečené housky, které je zvykem přikusovat napříč celým obědem. Na všech frontách slyším vzrušenou debatu k tématu. Vědomí, vědomí, vědomí. Odpoledne nás čeká ještě jedna přednáška. Denní program na College je ovšem pečlivě rozvržený tak, aby nás nepřetížil; nechybí ani zapojení účastníků do praktického chodu centra. Ranní ptáčata mohou ještě před snídaní na společnou meditaci, po jídle pak už všichni (účastníci i zaměstnanci) na ranní kruh. Vedle organizačních záležitostí je na pořadu také četba, kterou si může připravit kdokoliv z účastníků. Povzneseni (většinou básní) se rozcházíme do práce: na zahradu, do kuchyně nebo do diskuse. Jedna skupina má na starost sklízení nádobí po jídle, jiná odpolední přípravu večeře. Některé činnosti se navzájem prolínají: třeba když nám šéfkuchař předvádí meditativní vaření. Nikam nespěchat a pokusit se prožít energii každé hlávky květáku. Těžko ovládám puzení k výkonu: hromadu zeleniny prostě rychle nakrájet, ale věčně diskutujícímu kolegovi to nedělá problém. Odpoledne nabízí prostor pro uzavřené sedánky vybrané skupiny či jednotlivců s přednášejícím, aby měli prostor i ti, kteří se neradi pouštějí do diskuse přede všemi. Nechybí dostatek volného času. Volím dlouhou vycházku, jógu v zahradě nebo podvečerní zkoumání knihovny. Ta je zhmotnělým snem mladého environmentalisty: tmavá, tajuplná, s velkým oknem do zahrady, krbem a policemi napěchovanými ekoklasikou i lehčím praktickým čtením, jak žít v souladu s Gaiou. Poznatek pátý: vždy je tu prostor pro sdílení (pocitů). Večer, příjemně unavení vydatným sluncem, se opět scházíme v přednáškové místnosti. Tentokrát sedí Brian mezi posluchači a na jeho místě si chystá své představení Eric, spisovatel, hudebník a profesionální vypravěč. Má pro nás překvapení, nový mýtus o stvoření světa, založený na vědeckých poznatcích, avšak majestátně příběhový. Během okamžiku jsme pohlceni, v jazyce to natolik klokotá, že téměř slyšíme, jak se v nitrech hvězd právě zrodil uhlík. Bravo. Cestujeme od dramatického počátku univerza po první známky života na Zemi.

53


Musí se to prožít Po týdnu nás Brian opouští a výklad přebírá místní Stephan Harding, koordinátor magisterského programu. Jeho specialitou je teorie Gaia. Vzhůru zpátky na Z/zem. Jak nejlépe pochopit Gaiu? Tam, kde ji lze cítit více než jinde. A tak se vydáváme na výlet, ve skupině, a přece každý sám kráčíme hlubokým údolím proti proudu divoké řeky. Stephan nás chvílemi zastavuje a seznamuje s geologií a historií těchto míst a pak už nás nechává sledovat Gain dech, jímž se nadzvedávají mechové polštáře ve vlhkém skoropralese. Míříme do míst, které připomínají doby, kdy ještě nežili lidé, jak poukazuje v básni o kapradinách Jakub Deml. Někteří z nás se pro hlubší zážitek na závěr vykoupou, nedbaje chladivě deštivého počasí. „Kolik vědců (rozuměj přírodovědců) bere teorii Gaia vážně?“ odvažuji se zeptat. „Tak pět až deset,“ odpovídá Stephan. Ne tisíc nebo procent, ale jednotlivců. Čím to, že nám myšlenka živé Země, propojenosti všeho živého a jeho schopnosti aktivně ovlivňovat své prostředí, připadá tak samozřejmá, a pro vědeckou komunitu jde jen o obskurnost? V čem je problém? Poznatek šestý: musí se to prožít. Další výměna lektorů, žezlo přebírá Ervin Laszlo, maďarský filozof vědy a systémový teoretik, původně klavírní virtuoz. Založil a předsedá Budapešťskému klubu, inspiroval se klubem Římským. Chce podnítit rozvoj celoplanetárního vědomí, „aby evoluce na této planetě nevedla do slepé uličky, nýbrž aby pokračovala v úchvatném dobrodružství lidského rodu tím, že vytvoří svět sounáležitosti a spolupráce“. Stařičkého Ervina doprovází kolegyně léčitelka, která nám předvádí své umění. Abychom rozuměli, musíme naslouchat opravdu pozorně. Ervin velmi palčivě pociťuje současný stav světa a věří, že pokud velmi rychle nezměníme podstatu našeho myšlení, v brzku přešvihneme tak dlouho slibovaný bod zlomu a dojde ke kolapsu naší civilizace. Potřebnou změnu může podle něj urychlit právě vědomí, že „naše mysl je součástí našeho těla, v kontaktu s myslí ostatních a také s celou biosférou“. Ervin se celý život zasazuje o šíření myšlenky udržitelnosti napříč oblastmi umění, vědy, náboženství a kultury; v českých envirokončinách téměř neznámý přístup. Spojení vědy a spirituality, které je tak typické pro Schumacher College, se u nás zkrátka nenosí. Poznatek sedmý: připadám si tu jako vrcholně racionální člověk. To se mi v českém prostředí stává málokdy, tam se naopak často stavím za právo být iracionální. Je české environmentální hnutí, byť postavené na emocích, opravdu tak výrazně racionální? Nebo prostě jen neexistuje tak velká společná podmnožina s duchovním základem? Nebo se špatně dívám?

Důvěřuj vesmíru Pondělní večer patří Satishi Kumarovi, jednomu z duchovních otců College. Drobný Ind, u kterého vás nemůže nenapadnout podobnost s Gándhím. Na programu

54


je jeho promluva, nic víc, ale také nic míň. Tentokrát se usazujeme do kruhu v knihovně, Satish pohodlně do křesla ke krbu. Místo ohně plápolá svíčka. „Jak žít v pohodě s všudypřítomnou nejistotou? Odpověď je jednoduchá: Důvěřuj vesmíru. Postará se o nás. Jak žít? Brát elegantně jen tolik, kolik potřebuju, s láskou k přírodě, jejíž jsem součástí.“ Jak prosté. Ještě jeden malý příběh, který Satish přidává k dokreslení obsahu celého kurzu. Mistr žádá své žáky, aby mu přinesli semeno obrovského stromu bunyan. Je to obtížné, protože plody tohoto stromu obsahují velké množství nesmírně malých semínek. Když se jednomu žákovi podaří přinést jedno jediné, téměř okem neviditelné, učitel se ho ptá: „Co je v semínku?“ „Nic,“ odpoví žák. „V tom nic je celý strom bunyan.“ Všichni pokyvují, dojatí zázračností živého. Mé nitro se však bouří: „To je jen část příběhu. Nejde jen o DNA obsaženou v semeni, příliš zjednodušující představa. Jde také o živoucí prostředí, vhodné podmínky a vhodné sousedy, schopnost být jedinečný.“ Až doma zjišťuji, jaký druh skrývá záhadné slovo bunyan. Fíkovník, který je obzvláště silně zapletený do sítě života, roste na jiném stromu a jeho semena rozšiřují druhově specifičtí ptáci. Tato propojení mě naplňují silnějším pocitem zázračnosti.

Zasaženi duchovnem Odjíždím. Obohacena, ale v jiném směru, než jsem čekala. Nepředstírané duchovno mě zasáhlo. Někdo se možná ušklíbne, já oceňuju odvahu být vizionářem, kterou v českých vodách trochu postrádám. Ale konkrétní odpovědi, jak dělat holistickou vědu, si neodvážím. Nevadí, mám na pátrání celý život. Autorka připravuje disertaci na téma Alternativní biologické teorie v environmentálním myšlení s důrazem na teorii Gaia a teorii symbiogeneze. Článek je volně dostupný na http://www.sedmagenerace.cz/text/detail/veda-kosmologie-a-nase-budoucnost. Publikováno v Sedmé generaci 5/2010.

55


Archiv fotobanky – autor neznámý

Nerůst jako příležitost klást si podstatné otázky Eva Fraňková „Nerůst je aktivistický slogan s teoretickými důsledky.“ Serge Latouche Toužit v době vleklé krize a sociálních škrtů, aby výkon ekonomiky klesal, může na první pohled vypadat přinejlepším jako špatný vtip. Přesto se už od začátku tisíciletí rozvíjí hnutí, které si právě pozvolný a dobrovolný pokles objemu výroby a spotřeby vytklo za svůj cíl. Možná překvapivě se kromě Francie rozvíjí i ve Španělsku či Itálii a jeho zárodky se postupně šíří i do dalších, nejen evropských zemí. Ekonomická krize přitom myšlenku udržitelného nerůstu nepohřbila, možná spíše naopak – alespoň v některých zemích otevřela prostor pro diskusi širšího spektra ekonomických alternativ. I v české kotlině už se objevují hlasy, které kritizují naši závislost na ekonomickém růstu (mezi nejznámější asi patří Tomáš Sedláček) či upozorňují například na některé jeho negativní dopady v rozvojových zemích (Tomáš Tožička, Jiří Silný a další). Mluvit otevřeně o možnosti dobrovolného nerůstu se ale v našich zeměpisných šířkách odvážil zatím málokdo. Z  množství rozporuplných ohlasů, které sklidila za svoji zmínku o nerůstu ekologická ekonomka Naďa Johanisová, se přitom zdá,

56


že jde o téma potenciálně velmi živé. Zároveň se ovšem také ukázalo, že informací o argumentaci a cílech hnutí udržitelného nerůstu se zde jaksi nedostává. Tento článek se proto snaží nerůstovou argumentaci v základních obrysech představit a vyvrátit některé nejrozšířenější omyly, které se k ní vážou. Předně je ovšem třeba říct, že hnutí nerůstu není centralizované, skládá se z propojení mnoha myšlenkových proudů a (jaksi ze své podstaty) se vzpírá jediné a jednoznačné interpretaci. I zde představený pohled je tedy pouze dílčí, vychází z autorčiných zkušeností z půlroční stáže v Barceloně a aktivní spolupráce s tamní skupinou Research and Degrowth – sítí vědců a aktivistů, kteří se nerůstu na akademické i praktické úrovni věnují už více než 10 let. Jak je naznačeno v názvu, hnutí nerůstu každopádně nenabízí jednoznačné odpovědi a univerzální „recept na všechno“. Snaží se „pouze“ klást podstatné otázky o fungování současného socio-ekonomického systému, které vypadly ze zorného pole mainstreamové ekonomie. A pravda, snaží se to dělat poněkud provokativním způsobem – tím, že se opovažuje zpochybnit onu záruku naší prosperity, jistoty, zaměstnanosti, rozvoje, bohatství a svobody, našeho miláčka, náš ekonomický růst.

Nerůst už přece máme – v Řecku Prvním častým nedorozuměním je záměna ekonomické recese či krize s hnutím a konceptem nerůstu. Úplnější překlad tohoto pojmu je totiž udržitelný nerůst, ještě přesněji udržitelný pokles (z  anglického sustainable degrowth či francouzského decroissance soutenable). Snahou nerůstového hnutí je tedy přemýšlet o modelech společnosti, která by na ekonomickém růstu nebyla závislá a zároveň by se nehroutila. Sami ekonomové připouštějí, že současná ekonomika na růstu systémově závislá je. Jak nám opakovaně tvrdí, pokud ekonomika neroste, následuje nezaměstnanost, spirála snižování kupní síly, snižování spotřeby, omezení výroby, nižší daňové výnosy, neschopnost splácet dluhy, nefunkčnost záchranné sociální sítě, nepokoje a chaos. Zároveň se ale množí signály, že současný systém není environmentálně, sociálně a v posledku ani ekonomicky udržitelný. Pokud si ale tuto neudržitelnost byť jen krátce připustíme, zjistíme, že makroekonomických modelů, které by s věčným růstem nepočítaly, se nám bolestivě nedostává. Výjimku tvoří například kanadský ekonom Peter Victor (roku 2008 vydal knihu Managing without growth), který na nerůstových makroekonomických modelech dlouhodobě pracuje, v poslední době spolu s britským profesorem udržitelného rozvoje Timem Jacksonem (autorem úspěšné knihy Prosperity without growth z roku 2009). Victor ve svých modelech například ukazuje, že ekonomický růst není nutnou podmínkou pro udržení přijatelné míry nezaměstnanosti. Jak spolu tedy v různých ne/růstových scénářích souvisí vývoj HDP, inflace, ne/zaměstnanost, objem emisí skleníkových plynů či spotřeba některých strategických surovin? Které další

57


parametry hrají roli? Jaké jsou hraniční hodnoty těchto proměnných, které jsou možná již dnes či budou v blízké budoucnosti rozhodující? To jsou legitimní a otevřené otázky, které si nerůstové hnutí v současnosti klade.

Nerůst a HDP Dalším nedorozuměním je zjednodušená interpretace udržitelného nerůstu jako nerůstu HDP. Jestli se zastánci nerůstu na něčem shodnou, pak na tom, že cílem nerůstu není nerůst HDP. Rozumějme, pokles HDP v rozvinutých zemích je velmi pravděpodobným vedlejším důsledkem změn navrhovaných v rámci nerůstu. Rozhodně ale není jejich primárním cílem. Poslední, o co se nerůstové hnutí snaží, je nahradit posedlost růstem posedlostí nerůstem. V úvodu citovaný Serge Latouche tvrdí, že žádoucí je „dekolonizace našeho myšlení“ a oproštění se od v současnosti už bezmála patologické závislosti na růstu v našem ekonomickém systému i v našich myslích. Nerůst je v tomto smyslu provokativním sloganem, který má popíchnout zatuhlé mainstreamově-ekonomické vzorce myšlení. Významově přesnější by bylo něco jako a-growth, tedy indiferentní postoj k růstu, alespoň tedy ve smyslu ekonomického růstu měřeného pomocí HDP. Nerůstové hnutí se tedy ptá: Co vlastně chceme, aby bylo naším dlouhodobým cílem? Opravdu nutně potřebujeme, aby NĚCO rostlo? Co by to případně mělo být? A hlavně za jakých podmínek? Kdo a jakou formou by o tom měl rozhodovat? Hnutí udržitelného nerůstu ale není jen tak nějaká rošťácká provokace znuděných městských intelektuálů. Je zároveň vážnou, někdy až depresivní reflexí situace, ve které se na prahu 21. století nacházíme. Jeden z významných zdrojů nerůstové argumentace tvoří ekologická ekonomie vycházející z přesvědčení, že jakýkoli socio-ekonomický systém je nevyhnutelně a ze své podstaty závislý na systému přírodním. Můžeme sice do určité míry materiálově a energeticky „odlehčovat“ naše technologické postupy, pokud ale zároveň roste celkový objem naší produkce a spotřeby, očekávaných úspor se nikdy nedočkáme. Bez omezených přírodních zdrojů a také bez omezeného prostoru pro ukládání našich odpadů se přitom obejít nedokážeme, a tak se v souvislosti s pokračujícím růstem ekonomické produkce množí jak environmentální problémy, tak související sociální konflikty. Analýza tzv. sociálního metabolismu, tedy minulého, současného a budoucího průtoku energie a hmoty globální ekonomikou, navíc ukazuje, že udržení vysoce komplexní organizace společnosti a existující infrastruktury bez koncentrovaného a snadno dostupného zdroje energie, kterým byla v posledních dvou stoletích relativně snadno dostupná ropa, bude čím dál tím obtížnější a v dlouhodobějším horizontu nemožné. Jeden z autorů těchto analýz Mario Giampietro či systémový analytik David Korowicz na možnost nekatastrofického přechodu k jiné formě uspořádání produkce a spotřeby v rámci společnosti nevěří. A upřímně, i mnoho

58


příznivců myšlenky nerůstu je v tomto ohledu krajně pesimistických. Většina ovšem alespoň věří, že má smysl pokoušet se o určité změny, které by nám pomohly lépe se připravit na nežádoucí situace a  události a  zmírnit dopady tohoto (podle mnohých nevyhnutelného) vývoje. V této „materiální“ poloze lze tedy udržitelný nerůst definovat jako snahu o environmentálně udržitelné a sociálně spravedlivé snižování (a v dlouhodobějším horizontu stabilizaci) materiálového a energetického průtoku na úrovni společnosti, přičemž je zásadní, aby byl tento přechod demokratický a přispíval k naší životní spokojenosti. Všem – alespoň v rámci nerůstového hnutí – je přitom zřejmé, že zmiňovaný pokles se týká v prvé řadě rozvinutých zemí, a to ještě jen určité – byť většinové – části jejich společnosti. Jak by tedy mohla vypadat organizace společnosti, která není na růstu systémově závislá? Jakými mechanismy rozhodovat o prioritách a také o limitech naší produkce a spotřeby? A lze si opravdu představit, že by proces přechodu k takové společnosti byl dobrovolný a mírumilovný? To jsou samozřejmě netriviální otázky, na které nelze jednoznačně odpovědět. To ale neznamená, že nemá smysl začít v rámci celospolečenské debaty hledat odpovědi.

Nerůstová diktatura Třetí velké nedorozumění plyne z představy, že cílem nerůstu je omezení demokracie či rovnou nějaká forma ekodiktatury. Ve skutečnosti představují v hnutí nerůstu velmi silný argumentační proud zastánci přímé, nebo alespoň nějaké výrazně participativní formy demokracie. Jedním ze zásadních cílů nerůstu je tedy demokracii oproti současné situaci prohlubovat, a ne její současnou (mnohdy dosti neuspokojivou) míru dále omezovat. Nelze samozřejmě vyloučit, že se nerůstové myšlenky chopí nějaké extremistické hnutí, což je ostatně forma zneužití, která patrně hrozí jakékoli myšlence. V kontextu osobních setkání s desítkami zastánců nerůstu, se kterými jsem měla možnost diskutovat, je ale představa diktátorství vskutku komická. Nikdy jsem nepotkala větší koncentraci příznivců různých forem veřejných projednání, konsensuálního rozhodování, nehierarchických struktur a respektující komunikace. Na pozadí této diskuse lze vystopovat ideologický spor o to, zda a do jaké míry je současný systém správy věcí veřejných „svobodný a  demokratický“. Mainstreamová ekonomie věří v ideál neregulovaného trhu, který podle ní efektivně vyřeší problém alokace vzácných zdrojů, byť v poslední době již připouští, že určitá míra institucionální podpory je pro fungování trhu nezbytná. Součástí nerůstového hnutí je naopak kritika předpokladů mainstreamové ekonomie (konceptu homo economicus, důrazu na individualismus a princip maximalizace osobního užitku jako hlavní motivace lidského jednání atd.) a obecného trendu pronikání neoliberálně založeného uvažování do společenské a politické sféry. Z tohoto kritického

59


úhlu pohledu mnohá omezení tak jako tak existují a určité mantinely našeho – nejen striktně ekonomického – chování jsou žádoucí. Nerůst tedy „pouze“ vznáší otázku, zda mají být tato pravidla odvozena z (v praxi neexistujících) konstruktů mainstreamové ekonomie, nebo z celospolečenské debaty o žádoucích cílech a podmínkách našeho rozvoje. V globálním kontextu má toto uvažování také rozměr spravedlnosti, v jejích různých sférách (environmentální, sociální, ekonomické) i  časových horizontech (vnitro- i mezigenerační). V této interpretaci by měl být nerůst také nerůstem nerovností neboli úsilím o spravedlivější společnost. Nepříjemnou a zásadní otázkou se přitom stává, z  čeho odvozujeme své právo spotřebovávat tak velké množství planetárních zdrojů, když máme k dispozici nezanedbatelné množství dat, ze kterých plyne, že ani v  krátkodobém horizontu taková úroveň materiální spotřeby není možná pro všechny, a že v dlouhodobějším výhledu svým současným objemem spotřeby velmi pravděpodobně snižujeme šance na kvalitní život (v jakékoli současné definici) svých potomků.

Ne/růst jako projev svobody Mainstreamová ekonomie věří, že všechny uskutečněné ekonomické transakce jsou výsledkem svobodné volby jednotlivců a že všechny zúčastněné strany z nich mají prospěch. Joan Martínez-Allier, jeden z předních evropských představitelů politické ekologie, ale popisuje ve svých výzkumech environmentálních konfliktů poněkud jiný obrázek. Spolu s tím, jak na mnoha místech planety došlo k vyčerpání snadno dostupných a relativně nekonfliktních ložisek strategických surovin, je jak získávání zdrojů, tak ukládání odpadů čím dál častěji spojeno s tuhým odporem místních komunit, a to jak v rozvinutých, tak v rozvojových zemích. Boje a protesty proti dopadům těžby, stavbám velkých přehrad, dopravní infrastruktury či úložištím různých druhů odpadu se již nepočítají na desítky, ale na stovky a tisíce. Pro některé skupiny je tedy palčivou otázkou svobody možnost nerůst, respektive možnost samy si zvolit, jakou podobu rozvoje včetně případného – kvalitativního, kvantitativního či jakéhokoli jiného – růstu si sami přejí. Nerůstová argumentace tak zahrnuje také kritiku tzv. developmentalismu, snahy „vyvážet“ naše představy o  ideálním fungování ekonomiky a  společnosti, které jsou momentálně založené právě na neoliberálních předpokladech, do jiných částí světa. Pokud žijete s pocitem, že vy ale přece nikomu na druhé straně světa nic nevnucujete, zkuste si odpovědět na otázky typu: Jaké dopady má v rozvojových zemích výroba věcí, které každodenně spotřebováváme? Lze v  rámci současné míry globální ekonomické propojenosti tvrdit, že s lidmi v rozvojových zemích nemáme nic společného? A pokud připustíme, že máme, jakým způsobem jejich život ovlivňujeme?

60


Buen vivir Pokud předchozí text působí poněkud zmatečně, nesourodě či útržkovitě, není to náhodou. Hnutí nerůstu opravdu spojuje množství komplexních témat, které je na omezeném prostoru těžké vyargumentovat a smysluplně propojit. Některé z předestřených úvah navíc nejsou vůbec příjemné a lze se jen stěží divit, že na ně tolik lidí reaguje negativně nebo se je úporně snaží vytěsnit. Nerůst má ale spoustu tváří a v posledku jde, alespoň v rámci nerůstového hnutí, o to, abychom pokud možno prožili šťastný život. Není jeden recept, jak toho dosáhnout. Jak jsem se ale snažila ukázat, má snad smysl o tom i na celospolečenské rovině znovu a znovu debatovat. Nemusí to ale být vždy smrtelně vážné – aktivistické projevy nerůstu mají i mnoho zábavných a z českého pohledu snad až neskutečných podob. Jak například vyrobit dobré pivo výhradně z místních surovin bez použití elektřiny? O tom ale třeba až někdy příště. Publikováno v Britských listech 8. 6. 2012, http://www.blisty.cz/art/63742.html

61


Foto: Anežka Švecová

Ušlechtilí divoši ze spišských osad? Vojtěch Pelikán Romové bývají opředeni mnoha barvitými stereotypy: kdekdo má jasno, že jen kradou, nepracují a žijí „každý s každým“. Prostě nepřizpůsobivý chaos a cizorodost. Zvláště v minulosti k těmto představám neoddělitelně patřila ještě jedna – romantický tulák, individualista či magická Cikánka, přebývající zejména v lesích u ohníčků, pevně spjatí s přírodou. Jak je tomu ve skutečnosti? Karosa supí mezi kopci, níže za námi postupně splývají paneláky okresního města se socialisticky velkorysými propletenci továren. V autobuse zná každý svou roli – „cigáni“ samozřejmě sedí vzadu a všichni cestující hledí podezřívavě na dvojici s velkými baťohy, které toto dělení nedochází. Za půlhodinku vystupujeme před obecním úřadem, odkud nás ještě čeká pořádná štreka do kopce. Po chvíli supění po blátivé cestě, protínající místy rekultivovanou skládku, se před námi otevírá známé panorama barevných „eurobytovek“ na těžební výsypce a tradičních improvizovaných „chyžek“ pod nimi. Jako obvykle nám v ústrety běží pestrý chumel puberťáků i bosých usoplenců. Někteří si i  po roce překvapivě pamatují naše jména. Pro nás je ovšem identifikace

62


obtížnější, rozdáváme „cukriky“ a vyhlížíme povědomé tváře. Už nejsme tolik nervózní jako při prvním příjezdu a myslíme si svoje o hororových historkách z úst místních „gádžů“. Jsme zvědaví, co nového se událo i čeho se tentokrát dočkáme ve svérázném prostředí, jehož charakter se těžko popisuje, ale určitě má kus z Márquezových Sto roků samoty i filmů Emira Kusturici. A mně už zase začíná neodbytně vrtat hlavou, jaká role zbyla v místním představení na přírodu.

V říši udivených pohledů Hned při první návštěvě musí každého trknout, že v osadách na slovenské Spiši je spousta věcí jinak. Rychle si zvyknete, že ať se snažíte, jak chcete, snad stokrát za den se dočkáte zkoumavých a udivených pohledů. Hostitelé jsou však tolerantní – vždyť „gádžové se přece neumějí chovat“. Za nejednou z romských zvyklostí lze vytušit rozdílný přístup k okolnímu světu. Zvídavost probouzí vyprávění o magické moci lesa či velké tabu, které se vznáší nad všemi projevy tělesnosti. Těžko někde spatřit visící prádlo, natožpak spodní, neviditelně probíhá každodenní mytí (to vše v prostředí, kde žije v jedné místnosti až deset obyvatel). Všeobecnou cudnost podtrhuje například i  smích či zaražené pohoršení reagující na nevinný dotaz „Kde tu máte záchod?“. Tajemný je i motiv skrytý za umělými květinami, jež zdobí bez výjimky každou chýšku. A možná nejvíce zarážející je otázka, proč si místní, žijící na pokraji bídy, nepěstují až na naprosto ojedinělé případy alespoň brambory či rajčata. Zkrátka, záhada jako (h)Rom.

Volné děti přírody Když se, obtěžkán po návratu otazníky, ponořím do záplavy studií o Romech, připadám si, jako bych byl skoro jediný, koho tato hádanka znervózňuje. Na přírodu jako by se v nich, jak už to občas ve společenských vědách bývá, až na okrajové zmínky poněkud zapomnělo. Nakonec přece jen slavím dílčí úspěch. Překvapivě je to zrovna český Ekolist z roku 2004, který ukrývá článek z pera plzeňských kulturologů Lenky Budilové a Marka Jakoubka. Text nese provokativní název Mýtus o přírodních Romech a polemizuje s představami dobře známými třeba z Puškinových či Máchových Cikánů. Mýtus, o němž je řeč, se rozvinul v romantismu, kdy se Romové postupně přerodili z obávaných cizinců v idealizovanou skupinu žijící nezkažený, jednoduchý a nespoutaný život v úzkém kontaktu s přírodou. I na ně se tehdy rozšířil známý proticivilizační mýtus ušlechtilého divocha, jeden ze zdrojů celého environmentálního hnutí.

63


I dávno poté můžeme v Ottově naučném slovníku pod heslem Cikáni číst, jak „jsou opojeni přírodou“; noviny České slovo z roku 1940 je zase popisují jako „volné děti přírody“. Kritičtější mnohdy nebývají ani odborníci. Kupříkladu romistický historik Weer Rajendra Rishi bez stínu pochybností vykresluje, jak Romové „splynuli s přírodou“. Dnes už možná taková představa slábne, přesto tu a tam probublá na povrch, jako třeba v případě článku Rollanda Vernona z environmentálního časopisu Resurgence. V roce 1994 jsme se mohli dočíst, jak angličtí Romové „zobrazují naše ztracené přírodní já“ a „žijí s naprostou pokorou po boku přírody“.

Mýtus je jenom mýtus

Foto: Anežka Švecová

Není se příliš co divit, pokud čtenáři takové názory připadají naivní či přestřelené. Rozliční badatelé už dávno poukázali, že (nejen) romantická díla většinou přibližují skutečný život neznámých a cizokrajně působících Cikánů jen okrajově a ve značně svérázné podobě. Zároveň doložili, že přesvědčení o harmonickém soužití tradičních společností s přírodou bývají mnohdy více než čímkoli jiným projekcí představ jejich původců.

64


Plzeňská dvojice výzkumníků zkouší stereotyp místy až avatarovsky uvědomělých Romů vyvrátit na základě vlastního pozorování. Všímá si přitom projevů, jež musí krátce po příjezdu udeřit do očí snad každého. Sám jsem ostatně nebyl výjimkou. Například živelné kácení stromů dodává osadám bizarní kulisu polomýtiny z metrových pařezů („žandár“ číhá všude, a proto je hlavním kritériem rychlost a unesitelnost). Neméně vděčným cílem je občas až neuvěřitelná fluktuace věcí a záliba ve všem novém. Nelze opomenout ani zavalení osady kobercem odpadků, v jehož koláži se může vyjímat i autobaterie pohozená u studny. Budilová s Jakoubkem proto usuzují, že vztah Romů k přírodě je „nestranný až lhostejný“, jejich způsob života je „vůči přírodě spíš úkorný“. „Žádný programový vztah (kromě prakticko-uživatelského postoje) k přírodnímu prostředí v romských osadách nenalézáme. Mýtus o sepětí Romů s přírodou je opravdu jen mýtem,“ uzavírají.

Jak se měří sepětí s přírodou? Nahlodaný mýtus zmíněná autorská dvojice možná vyvrací, ovšem odpověď na skutečnou povahu romského vztahu k přírodě bychom v jejich textu hledali marně. Všímají si totiž jen působivých vnějších projevů. Jakkoli „protipřírodnost“ zmiňovaného chování působí zcela jasně, povaha samotného „sepětí“ zůstává nevysvětlena. Mezi námi, není se co divit. Usuzovat na vazbu s přírodou totiž není vůbec lehké – nejde chytit, změřit, dokonce se na ni nemůžete ani pořádně zeptat. Vždyť co byste vy sami odpověděli na otázku: „Jaký máte vztah k přírodě?“ Nezbývá než jít na celou věc trošku od lesa. Nakonec se po pár dnech v osadách a  prolistování štosu publikací ukázalo, že nejpřiléhavější by mohly být dva úhly pohledu: nezemědělský přístup ke krajině a specifická klasifikace světa na základě pravidel rituální nečistoty.

Hloupý rolník a mazaný sběrač Právě jiný než zemědělský charakter romské společnosti je podle mnohých antropologů jejím určujícím znakem. Nás přitom vrtání v  hlíně dovedlo k  až nečekaně odlišnému prožívání světa a bylo až donedávna určující charakteristikou zdejší společnosti. Za hospodařením lze spatřit nutnost plánování do budoucna, vznik měst a hierarchické společnosti, myšlenku konzervace (včetně minulosti či nakonec i přírody), ale i zrození logiky založené na nakládání s abstraktními pojmy. Britský antropolog Michael Stewart je přesvědčený, že se romská identita neoddělitelně formovala v závislosti na majoritním rolníkovi. Ten vlastní půdu, akcentuje důležitost pečlivé, efektivní a systematické práce, vzývá hospodárnost a neokázalost.

65


Zato Romové sice od většinové společnosti přejímali některé (typicky náboženské) prvky, ovšem o zemědělství se nikdy příliš nezajímali, za jediné „čisté“ tradičně považují peníze získané obchodováním a v životě oceňují zejména inteligenci a mazanost. Symptomatické je už samotné označení „gadžo“: pochází z maďarštiny a znamená „rolník“ i „hloupý“. Někteří autoři, například antropolog českého původu Ernest Gellner, proto soudí, že se romský způsob života blíží spíše lovcům a sběračům. Právě neagrární povaha romské společnosti nejvíce přispěla k jejímu odmítání většinou. Na rozdíl od pozdější idealizace se sedláci vůči „svobodě“ lidí bez domova či pána vymezovali. Nerozuměli, jak mohou potulní Cikáni žít bez pevného pouta k půdě. Vždyť například ze čtvrt milionu uherských Romů jich kusem pole disponovalo sotva deset tisíc, přičemž hospodařili na 0,011 % celkové výměry Uher. I proto je ve folkloru „Cigán“ zdaleka nejčastějším a nejpropracovanějším obrazem nebezpečného cizince.

Špína a hlína Dojem, že neagrární přístup přetrval až do současnosti, jsem nezískal jen z vlastního pozorování. Například osm let starý a téměř vyčerpávající sborník Súhrnná správa o Rómoch na Slovensku dochází k závěru, že ačkoli Romové často vlastní či mají možnost obhospodařovat i půdu relativně kvalitní, málokdo tak činí. Jen o málo populárnější bývá chov slepic, prasat či koz. Důvody mohou být různé. Kromě financí třeba i neznalost zemědělských praktik a návazná obava, že by se výpěstek nepovedl a stali by se (opět) terčem posměchu. Někteří Romové však rovnou tvrdí: je to práce pro gádže. Zvláštní pozornost si přitom zasluhuje i samotný vztah k půdě a zemi. Pouhý dotek hlíny i vše, co se země dotkne, jsou totiž v romských očích jistým způsobem nečisté.

Pozor na nečistou přírodu! Právě tento aspekt je v mnohém zásadní. Pravidla rituální nečistoty totiž doposud tvoří jeden z klíčových způsobů organizace romské společnosti. Jde o víru v určitou nehmotnou vlastnost, která vnitřně poskvrňuje jejího nositele – ať už je jím člověk, zvíře či věc. Jak naznačila americká antropoložka Anne Sutherland, na základě symbolického vymezení hranic mezi čistým a nečistým lze dobře pozorovat, jak Romové oddělují přírodu a kulturu a jak stigma nečistoty vyčleňuje mimo lidskou společnost. Zkoumáním fenoménu nečistoty napříč etniky se proslavila britská antropoložka Mary Douglas. Všimla si, že nečisté bývá to, co „není na svém místě“, a tedy postrádá smysl. Typicky jde o anomálie. Špína a znečištění tím představují hrozbu pro řád

66


a smysl světa, a je proto třeba podrobit je speciálnímu – většinou ritualizovanému – zacházení. Projevy přírody je v takovém podání nutné nějakým způsobem uchopit, dát jim lidský otisk. Lidská kultura totiž není pokládána za samozřejmou a hrozí jí rozplynutí v přírodní spontaneitě.

Duchové v džungli Po přečtení podobných studií je zajímavé obrátit zrak zpátky na spišské osady: pro zdejší Romy je kupříkladu velmi důležité oddělit čisté „doma“ od méně čistého „venku“. S vnitřkem, kde se pečlivě udržuje pořádek, často ostře kontrastuje neutěšený exteriér zavalený odpadky. Rituálně nečistí (například čarodějnice) jsou prostorově vyčleňováni mimo osadu, prestižní je naopak bydlení uprostřed anebo u cesty. Tito takzvaní „degeši“ proto často žijí izolovaně mezi stromy, zejména ti s nejnižším statusem – postižení či neplodní. Okolní les je pro spišské Romy poměrně nebezpečným místem. Dále od osady má totiž „svoju moc“ a ta lidská zde slábne. Ostatně, podobnost romského výrazu džungalo (hnusný, nečistý) s džunglí není vůbec náhodná. Zvláště v noci totiž v lese snadno můžete potkat duchy zemřelých – mulo. Po půlnoci proto neexistuje, aby někdo zůstal mimo osadu. Zmínku o přespání v lese považovali naši hostitelé za nepochopitelný hazard. A když jednou v noci kdosi zaklepal, nikdo z Romů se neodvážil otevřít.

Psožrouti a Matka Země Na čistá a nečistá se dělí i zvířata. Nečistý je zejména had, ale i pes, kočka či žába; čistí jsou třeba kůň, slepice či ježek. Romové málo věří na náhodu a různé úkazy přisuzují spíše zásahu vyšší moci. Když do jedné chýšky nosila kočka hady, nezbylo než se odstěhovat. Jakkoli jsou rituálně nečistá zvířata zavrhovaná, plní zároveň magickou či léčivou funkci. Mast z psího sádla je velmi vyhledávaná, ovšem „psožrouty“ všichni opovrhují. Na vztah k přírodě zajímavě odkazuje ambivalentní postavení žen. Nakonec i ony zmíněné všetečné umělé květiny symbolizují především život a bezprostředně se asociují právě s ženstvím. V osadách také občas můžete narazit na legendy o Matce Zemi, přičemž podezřele shodné rysy mívá i nebývale rozvitý mariánský kult. Každá žena se pak podle Romů pohybuje na pomezí lidského a spontánního. Postoj Romů k ženám a nakonec i vlastnímu tělu lemuje touha potlačit či skrýt spontánní projevy přirozenosti, respektive nad nimi ritualizovanými pravidly získat kontrolu. Oproti majoritním představám divokých a hříšných Cikánek nemůže být realita kontrastnější.

67


Já nic, já se tu jen procházím I z letmé ochutnávky je patrné, že romské pouto k přírodě asi bude v lecčem odlišné. Nejeden z těchto rozdílů bychom dohledali ve vlastní minulosti, i když zvláště znaky navázané na (ne)zemědělství působí dosti svébytně. Upírat však Romům přímý vztah, jak to učinili autoři zmíněného článku, by asi bylo zkratkovité. Romové sice netřídí odpad, lesy kácejí hlava nehlava a ochrana přírody jim mnoho neříká. A když jsme je upozornili na pěkný výhled do krajiny, vzpomínali spíše na to, jak dříve z okna viděli, co kdo dělá. Ani do přírody nechodí „jen tak“, bez houbařského či dřevorubeckého záměru. Podobné touhy připisují výhradně gádžům a  spojení „jít do lesa“ je synonymem pro milování. Historku o  Romovi, kterého v lese načapala policie a on se vymlouval, že se tu „len prechádza“, proto doprovázejí salvy smíchu nad absurditou celé situace. Z jejich pojetí přírody však určitě můžeme pochopit mnohé o společnosti, které bývá často podsouván status sociálního problému, jenž je třeba „vyřešit“. Z mého pohledu však spišští Romové oplývají nečekaně komplexním, originálním a mimořádně zajímavým pohledem na svět. Cestou zpátky přemítám, že vlídnost k přírodě je možná dost nesamozřejmý a specificky moderní úkaz a nemá vždy cenu hledat po celém světě ztracený ráj ušlechtilých ekodivochů. Při návratu do vyumělkovaného města se však nemůžu ubránit obdivu, jak důležitou roli v životě osady rytmy a zákonitosti přírody hrají. Že by to tedy s tím sepětím bylo přece jen složitější? Autor se zaměřuje na oblast prolínání environmentalistiky se sociální antropologií s důrazem na vztah Romů k přírodě. Článek vychází z jeho výzkumu shrnutého v diplomové práci Romové a příroda, dostupné na http://is.muni.cz/th/102931/fss_m/. V téže látce student pokračuje i na doktorském stupni. Publikováno v Sedmé generaci 3/2010.

68


Foto: Lukáš Kala

V neklidném ráji Lukáš Kala Vrtulník, bubny, dělobuch a prásk – to bylo blízko. Kolik je hodin? Čtyři ráno. Vykukuju z okna. Na jižní obloze září hvězdy. Je jiná než naše, divočejší. Stejně jako lidé, kteří pod ní žijí. Dnes jsou zas všichni venku. Třetí noc bojují proti drahému životu na ostrově. Na ulici hoří koše a jejich světlo nahrazuje veřejné osvětlení, které podlehlo útoku kamenů. Vracím se do postele a snažím se usnout. Nejde to. Přemýšlím, jestli nám hrozí nebezpečí. Snažím se pochopit příčiny tohoto vandalismu. Marně. Na chvíli si ještě zdřímnu, pak vstanu a jdu do pekařství pro čerstvou bagetu. Snídáme. V rádiu hodnotí škody. Vyrabovaný supermarket, vypálená lékárna, několik spálených aut a zdemolovaná část města, ta naše. Rádio Freedom vysílá názory lidu. Dozvídáme se, že se bojuje proti nezaměstnanosti, která překročila 30 %, a mezi mladými dokonce 60 %. Jiní se zlobí, že zdražil benzin. Ostatní jsou jen naštvaní na Paříž a na „zorey“, bílé Francouze. S Marií se shodujeme, že nedokážou docenit, co mají. Sousední ostrovy jsou na tom bídně.

69


Vyrážím na autobus. Na zastávce je plno, takže pojede brzy. Místní kluci se zdraví úderem pěstí o sebe, holky se líbají. Družba nezná etnických hranic. Do autobusu se svorně namačkají muslimové, Tamilové i kreolové. Klesáme po serpentinách k tmavomodrému oceánu. Na Boulevard de Sud odbočujeme netradičně vlevo. Ve směru na Chaudron je ve vozovce několik zdemolovaných aut. Úklidové čety již nastoupily, ale zácpě předejít nedokázaly. Nestihnu přestoupit. Na Butoru zběsile vybíhám a stavím žlutý meziměstský autobus jedoucí po pobřežní silnici. Pot ze mě lije. Mám radost, že dnes jezdí. Poslední dobou hodně stávkují. V Ste Marie si přisedá upovídaný pán, který do mě hučí cosi o svatém prameni, pravém papeži a u každých božích muk se křižuje. Je to ale lepší než posledně, kdy si vedle mě sedl očividně zfetovaný týpek v prostěradlu. Moc ho neposlouchám a dívám se na nádherné panorama hor s lány cukrové třtiny na úpatí. Zdejší přírodu lze pojmenovat jediným slovem – ráj. Tleskám, čímž dávám řidiči zavedené znamení, že chci vystoupit. Dvacetikilometrovou vzdálenost ze St. Denis do St. André urazil za hodinu, což je skvělý čas. Kupuju si samosku od pouličního prodejce. Čekám na Audrey, kolegyni z asociace Arterre, se kterou jsme připravili ekovýchovný program o zemědělství. Dnešní výuka má proběhnout na církevní škole. Přijíždí pozdě. Jela z jihu přes Plain de Palmiste, kde rostou obří přesličky a kde strašně pršelo, takže musela jet krokem. Společně hledáme školu Hippolyte Foucque. Asi 400 dětí řádí na dvorku. Mají svačinovou přestávku. Řev je nepředstavitelný. Koukneme na sebe. Oba se trochu bojíme. Vrátná nás zavede do klimatizované sborovny. Vítá nás Vanessa, milá hipísačka. V její třídě budeme dnes učit. Nevěřím, že ty divochy zvládá. Zvoní. Ohlušující ticho. Třídy jsou rozděleny na skupinky, které se samy organizují. Odpovědnost leží na dětech. Ty chytřejší pomáhají učiteli ve výuce. Výborně spolupracovali. Program se povedl. Jedeme do Bras Panonu, kde má naše organizace sídlo. Obědváme v kreolsko-čínské restauraci. Majitelka je neuvěřitelně zdvořilá. Dnes má specialitu – bichique. Malé rybičky velikosti neonek, réunionský kaviár. Audrey je vegetariánka, dává si listy chouchou. Odpoledne máme schůzku s Matthieuem, bude pro nás pracovat. Platit ho bude úřad práce. Do St. Denis se vracím s ním. Jeho auto nemá baterku, startuje z kopce. Neplatí pojištění. Bojkotuje systém, prací pro nás ho podrývá. Večer se potkávám s Marií. Sice by zde měla studovat francouzštinu, ale většinu času stráví byrokracií. Je unavená. Slíbili jsme účast na rozlučkovém večírku kamarádky. Vyzvedává nás. Jedeme na pláž Hermitage. Pije se pivo Dodo a francouzské víno. Od sousedních ohňů zní tklivá maloya. Piknikuje zde snad půl ostrova. Zas je dobře. Publikováno v Respektu 14/2012.

70


www.malevecivkrajine.blogspot.cz

Přírodní socialismus Ladislava Žáka Jan Dostalík Architekt, malíř, učitel, sociální utopista a milovník české krajiny, který po roce 1948 dokázal rozzlobit řadu architektů i komunistických ideologů. Učil kreslení na středních školách, navrhoval luxusní vily i levné nájemní domy a nakonec dospěl k tomu, že jedině zdravá krajina může lidem zabezpečit lepší a šťastnou budoucnost. Ladislav Žák si uvědomil, že příroda včetně nejnepatrnějších organismů, skal nebo dokonce prázdného prostoru má nezastupitelnou hodnotu sama o sobě, a člověk ji má proto respektovat a chránit. Novodobý zájem o ozdravění, ozelenění a ochranu životního prostředí můžeme vystopovat až do 19. století, kdy se v důsledku průmyslové revoluce nevídaně změnila tvář většiny evropských zemí. Vznikaly pokrokové projekty zářivých měst plných zeleně a později i plány celých krajin. Po celé 20. století se pak zájem o plánování prostředí šířil, prohluboval i profesionalizoval. Od konce 20. století pak bylo velkým úkolem plánovačů předcházet následkům dříve neznámých hospodářských, společenských i ekologických krizí a vyrovnávat se s nimi. Mezi plánovači vynikali v první polovině 20. století především architekti. Ti měli od plánování staveb a měst už jen kousek k plánování širšího území a díky ideologickému nadšení si někteří troufali i  na plánování hospodářství a  vůbec života lidí. I v naší historii najdeme osobnosti, jejichž doporučení a kritiky lze zařadit

71


do kolonky „k přírodě šetrné“ a které jsou dodnes překvapivě inspirativní a platné. V nejkoncentrovanější, nejpřímější a nakonec i nejvyhrocenější formě je najdeme u architekta a myslitele Ladislava Žáka.

Plánovat a chránit Po první světové válce i v mladém Československu vznikají a rostou suburbie a tovární komplexy, houstne silniční síť, rychle se znečišťuje ovzduší i vodní toky, rozevírají se společenské nůžky, spekuluje se s pozemky, podnikatelské zájmy se propojují s politickými, soupeří ideologie. Ve 20. a 30. letech se proto i u nás začíná v odborných kruzích (hlavně mezi architekty a přírodovědci) debatovat o potřebě plánovat prostor a  předejít hlavně živelnému rozrůstání zastavěného území. Ve 20. letech se o ekologických problémech mluvilo ještě málo, pokud někoho z architektů zajímala příroda, bylo to spíše z estetických a historicko-etických důvodů. Tento starší přístup viděl v krajině hlavně domovinu, odkaz našich předků, který je třeba chránit a předat potomkům. Přírodovědci, architekti a postupně i laici si ale stále více uvědomovali sílící negativní dopady lidského působení na přírodu a ekosystémy. Od poloviny 30. let se začal prosazovat tzv. organický přístup („kult jednoty“). Význam slova byl jiný než dnes, kdy se za organické často považuje téměř cokoliv, co má zaoblené (biomorfní) křivky. Tehdy se za organické považovalo to, co je součástí vyššího celku, je s ním v harmonii a zároveň je na něm závislé a od něj neoddělitelné. Pokud obhajovali nutnost zavádět k přírodě šetrná opatření, používali architekti i přírodovědci například přirovnání, že příroda je superorganismus. Pokud onemocní, onemocní i jeho části, tedy i lidská společnost. V osobě Ladislava Žáka se zmíněné přístupy spojily a došly nejdál. Žák v sobě po celý život nosil lásku k domovu, obdiv k přírodním krásám, přesvědčení, že člověk je součástí vyššího celku, součástí přírody, a představil vlastní cestu, jak vztah člověka a přírody harmonizovat.

Cesta k obytné krajině Ladislav Žák se narodil v roce 1900 a po první světové válce vystudoval nejdřív malířství a pak architekturu. Mezitím si přivydělával jako středoškolský učitel kreslení. V roce 1930 zakládá vlastní architektonický ateliér a živí se projektováním moderních vil pro nejvyšší vrstvy. V hospodářské krizi, která u nás vyvrcholila v roce 1933, si ale stále více uvědomuje sociální rozměr architektury, vstupuje do Svazu socialistických architektů a vytváří plány i celé koncepce výstavby levných bytů a jejich vybavení. V roce 1937 – již se sebezapřením – dokončuje svou poslední architektonickou realizaci: funkcionalistickou vilu pro herečku Lídu Baarovou a její rodinu.

72


Od té doby často píše o nutnosti chránit a rekultivovat českou krajinu tak, aby byla pro člověka opět obyvatelná. Za druhé světové války sepisuje své nejznámější a nejobsáhlejší dílo Obytná krajina, které ale mohlo vyjít až po válce v  roce 1947. Do roku 1950 byla podle Žákových plánů realizována řada zahrad, parků a veřejných prostor. V letech 1948 a 1949 velice ostře vystupoval proti bezohledné poválečné industrializaci Československa, což mu v odborných kruzích přineslo veřejné odsouzení. Rozčarován ze socialismu „s nelidskou tváří“ se naštěstí mohl stáhnout do ústraní a nenápadně vyučovat na Akademii výtvarných umění. Teprve od druhé poloviny 50. let mohl znovu veřejně vystupovat a navrhovat úpravy menších měst a jejich okolí. V 60. letech popularizoval krajinářství a věnoval se hlavně problémům venkova. Žákovým posledním realizovaným krajinářským projektem se stal Památník obětem nacismu v bývalé obci Ležáky (1946–1949 a 1956–1960). Ladislava Žáka pochovali v roce 1973 neznámo kde.

Pannaturalistický socialismus

Od roku 1936 se Žák věnuje svému hlavnímu tématu ničení československé krajiny a hledá cesty, jak tomu zabránit, jak krajinu opět kultivovat. V druhé polovině 30. let můžeme z jeho textů vyčíst, že přírodě přiřazuje hlavně estetické a etické hodnoty domoviny. Postupně ale začíná argumentovat i z organického pohledu: krajina má hodnotu hlavně jako propojený celek,

Dita Dvořáková (ed.): Ladislav Žák – Byt a krajina (2006)

Žákův zájem o krajinu a přírodu je zřejmý už z doby, kdy studoval malířství. Tehdy si oblíbil Antonína Slavíčka a Paula Cézanna a sám se specializoval na krajinomalbu. Zájem o aktivní utváření prostředí ho ale přivedl k architektuře a jeho vzory se staly projekty Le Corbusiera nebo F. L. Wrighta. Žák sám přiznal, že ho filosoficky nejvíce ovlivnili John Ruskin, H. D. Thoreau nebo Maxim Gorkij. A jako mnozí tehdejší intelektuálové se i Žák stává zastáncem socialismu: „Bylo by zajisté politováníhodnou prostomyslností, kdybychom věřili, že soudobý kapitalismus by byl schopný ohledů k přírodě, nemá-li ohledů ani k lidem.“ V té době byl ideál komunismu/socialismu samozřejmě odlišný od současného vnímání poznamenaného neúspěšnými socialistickými experimenty. Socialismus byl tehdy většinou vnímán ještě naivně jako spravedlivý společenský systém, který má vést k  ideální a  šťastné komunistické budoucnosti.

73


jako organismus, na kterém jsme závislí. Za druhé světové války je pak stále naléhavější a radikálnější a svou víru v lepší budoucnost spojuje s vyšším stupněm socialismu. Lidskému socialismu má být podle něj nadřazen socialismus pannaturalistický, ve kterém má dojít k rozšíření principů socialismu (tedy zásady spravedlivého a harmonického soužití) na celou přírodu živočišnou, rostlinnou, a dokonce i nerostnou. Ladislav Žák chtěl, stejně jako Maxim Gorkij, „… přimět člověka, aby si uvědomil svou odpovědnost za vše, co je na tomto světě, dokázati mu, že jedině on může to vše změnit“. Podle Žáka ale pannaturalistický socialismus nemá být nastolen ihned. Vede k němu dlouhá cesta skrze postupnou změnu lidí samotných i celé společnosti. K tomu mohou posloužit následující Směrnice správného postupu ohledného ke zdraví lidí i krajiny, které Žák připravil pro architekty v roce 1949:

Automatizace. Ladislav Žák nadšeně přijímá automatizaci, která osvobodí člověka od rutinní práce a poskytne mu více času na kulturní a sportovní vyžití. Ideálem mu je čtyřhodinová pracovní doba, zbývající práci mají zastat stroje. Tovární komplexy se nemají rozrůstat do krajiny, ale mají se stavět pod povrchem země. Architekt přitom varuje před samoúčelným ekonomismem, ve kterém se „vyrábí, jen aby se vyrábělo“. Produkují se „zbytné statky“ a  až následně se vytváří jejich nesmyslná s/potřeba. I proto Žák v roce 1946 založil se svými přáteli Karlem Honzíkem a Bohuslavem Broukem Klub pro studium spotřeby – necessisté, který prosazoval rozumnou míru spotřeby jak přírodních, tak i kulturních statků. Kritice neunikla ani unifikovaná zástavba umožněná technologickým pokrokem ve stavebnictví. Podle Žáka člověk potřebuje osobité prostředí, ve kterém se bude dobře orientovat – k tomu má nejlépe sloužit přirozená zeleň. Přírodní energetické zdroje jsou pak podle Žáka nahraditelné mírovým využitím atomové energie. Kvalita, nikoliv kvantita! Technický pokrok má zmenšit počet podniků i jejich rozsah, snížit spotřebu surovin a vést k produkci kvalitnějších výrobků. Technologický rozvoj má stát na kvalitním vzdělání a kvalitních výzkumech (technických, přírodovědných i humanitních oborů), které je třeba podporovat bez ohledu na budoucí ekonomické výsledky. Ty se totiž nedají předpovídat ani plánovat. Dobré hospodaření s přírodní a obytnou hodnotou krajů a zemí: „Nebudovat a nerozšiřovat průmysl bezohledně v oblastech a místech vynikajících vzácnými krajinnými hodnotami, zejména neobnovitelnými, nýbrž naopak umisťovat a přemisťovat nutný průmysl na místa s nižší a nejnižší přírodní a obytnou hodnotou…“. Podle Žáka by se měl nezbytný průmysl umisťovat třeba do zemí s širými a méně úrodnými kraji (Polsko nebo Rusko). Čeští občané (jedinci i celé rodiny) by jezdili na dočasné pracovní pobyty, kde by se mohli kulturně obohacovat a rozvíjet. „Bylo by užitečné přemáhati také tímto zdejší zápecnictví, neblahé domkářské a  králíkářské ideály mnohých malých českých lidí otevřením širších obzorů. – Kulturní

74


vývoj spřátelených národů může tímto způsobem jen oboustranně získat…“. I touto formou se mělo přejít od uzavřenosti států k otevřenosti vyššího celku, který bude nakonec ztotožněn s celou naší planetou. „Automatisace, kvalita, šetření přírody i měst jsou tedy hlavní příkazy soudobého i budoucího průmyslového vývoje. Tyto příkazy nemusí a nesmí býti utopií, nýbrž živým programem, s jehož postupným uskutečňováním možno ihned započíti.“ Je tedy vidět, že nápady Ladislava Žáka, i když někdy utopické, přemrštěné a naivní, mohou i dnes inspirovat a naznačit řešení současných problémů. A koho už Ladislav Žák inspiroval? Spojitost s myšlenkami můžeme najít hlavně v zahradní a krajinné architektuře. Jeho duch přežívá spíše v menších a méně nápadných projektech. Mezi výjimky, které se k Žákovu odkazu hlásily už v dobách normalizačních, patří dodnes aktivní nestor české zahradní a krajinné architektury Otakar Kuča (*1927). Nejznámější je asi spolupráce na projektu stanice metra Malostranská (1972–78) nebo renovace historických areálů, zahrad a parků, například ústřední promenáda v Mariánských lázních (od 1976), zahrady zámku Kratochvíle (1980–92) a úpravy řady pražských zahrad (od 1975), například Trojské, Voršilské a Františkánské zahrady. Od začátku milénia se o  názory Ladislava Žáka opět zajímají i  mladí architekti. Doufejme, že to není zájem pouze módní a že jde o upřímnou snahu. Jedním z citlivých příkladů je projekt Michala Šisky Malé věci v krajině (malevecivkrajine.cz), který vznikl jako diplomová práce na stejné škole, na které před čtyřiceti lety Ladislav Žák vyučoval. Použité zdroje: Karel Honzík: Necessismus (1946); Ladislav Žák: Obytná krajina (1947); Dita Dvořáková (ed.): Ladislav Žák – Byt a krajina (2006); časopis Architekt (1948 a 1949). Autor se zaměřuje na dějiny zeleného urbanismu a územního plánování. Článek vychází z části chystané disertace na téma Územní plánování a životní prostředí před rokem 1989. Je volně dostupný na http://www.sedmagenerace.cz/text/detail/prirodni-socialismus-ladislava-zaka. Publikováno v Sedmé generaci 3/2012.

75


Foto: Robert Walker

Po smrti se stanu lesem Blanka Dobešová Pokud váš popel uloží v ekologické urně pod strom, za několik měsíců z vás zbude jen trocha humusu. Zákazníkům lesních hřbitovů se ta představa líbí. Les má obvyklé barvy slunného odpoledne. Na lesní cestě stojí kněz v černém taláru a podává ruce několika lidem v tmavých oblecích, aby jim pomohl ze svažité lesní půdy. Jejich sváteční boty tu trochu podkluzují. Lesník ještě kope mezi vzrostlými stromy. Když odejde i on, vůbec nic už nesvědčí o tom, že tu právě proběhl pohřeb. Květiny a věnce tu nejsou, na lesní hřbitov se nesmí nosit. Jen drobná kovová cedulka přibyla na dalším stromě. Vlastně jen tyhle malé tabulky se jmény na stromech odlišují tento hřbitov a obyčejný les. Lesní hřbitov v bavorském městečku Ebermannstadt nedaleko Mnichova je jedním ze tří desítek lesních pohřebišť v Německu. Ačkoli začala vznikat až po roce 2000, rychle přibývají. Takhle, bez veškeré okázalosti, bez mramoru a věnců, už bylo pochováno dvacet tisíc Němců. Dalších sedmdesát tisíc na odpočinek ve stínu lesa čeká a mnozí si už za života vyberou místo, které se jim líbí. Postupně se na zdejším parkovišti sejde asi dvacet starších lidí. Lesník na ně už čeká. Oblečení jsou jako výletníci, někdo má i trekingové hole. Většina z nich přistupuje k prohlídce se seniorskou vitalitou, často se ptají, občas se s ulehčením zasmějí

76


nějakému vtipu. Trochu to zahání vážné myšlenky, které se nemohou neobjevit. Všichni si sem totiž přišli najít místo svého pohřbu. Někteří lidé vypadají svěže, na jiných je ale vidět, že to možná není zase tak vzdálená vyhlídka. Asi nejstarší paní se třese a otázky na všechno podstatné za ni klade její manžel, ona se jen občas poněkud nepřítomně zadívá do koruny stromů.

Na vlastním hrobě V německých lesních hřbitovech, kterým se tu říká Friedwald, bývají takové prohlídky každou druhou sobotu. Zájemci si vybírají z různých druhů stromů podle toho, s kým by chtěli jeho kořeny sdílet. Familienbaum je rodinný strom, pod který může být uloženo až deset lidí. Partnersbaum je strom pro páry. Několik stromů je označeno jako „Stromy padajících hvězd“, pod nimi bývá bezplatně uložen popel dětí, které se nedožily tří let. Ke kořenům stromů se ukládají urny z tvrzeného papíru, po několika měsících se rozloží, a lidský popel se tak stává výživou rostlin. Jediné, co po vstřebání popela a urny zůstane, je porcelánový kroužek s číslem, ten v zemi přetrvá stovky let. Lesní hřbitovy jsou populární, města a obce na tento trend prý slyší celkem ochotně. Tady v Ebermannstadtu vzali myšlenku bez problémů za svou. Říká to aspoň Klaus Neuner, který na hřbitově pracuje jako lesník, hrobník i průvodce a který zároveň zasedá v zastupitelstvu. „Když městská rada slyšela o Friedwaldu, řekli jsme si: To je přesně něco pro nás.“ Na místním hřbitově už nezbývalo mnoho místa, kdežto les vhodný pro pohřbívání uren byl kousek za městem. Vyrazili se tedy podívat na již fungující lesní hřbitov společnosti Friedwald. Obec pak poskytla pozemek, kněz jej vysvětil, lesní podnik vyznačil tři stovky vhodných stromů a teď už lesníci vyprovázejí odcházející, při prohlídkách ukazují stromy příchozím zájemcům a při pohřbech pak vyprovázejí ty nadobro odcházející. „Každý den se člověku může něco přihodit, nikdy nevíte, jestli vás třeba dneska nepřejede auto. Tak si říkám, že je lepší si pohřeb zajistit už teď, aby se o  to nemusely pak starat moje děti,“ uvažuje Lona Hagenová, jedna z účastnic prohlídky. Elegantní šedesátnice pracovala víc než třicet let jako zdravotní sestra v nemocnici, a o dočasnosti tělesné schránky ví tudíž svoje. A uložit tu svoji právě zde jí připadá jako dobré řešení. „Na běžném hřbitově je všechno uniformní, člověk tam musí být k smrti vážný. Tady může přijít na pohřeb i pes nebo kočka a vnoučata tu můžou klidně pobíhat a smát se,“ dodává její přítelkyně Gabriela. Obě se pak shodnou na dalších přednostech lesního hřbitova – péči o hrob přebírá příroda a své zemřelé tu můžete navštívit kdykoli, v lese totiž nejsou žádné otvírací hodiny. Obě také baví představa, že sem samy občas zajdou a pod svým stromem budou přemítat o životě, jako to na svém hrobě dělává spisovatel Robert Fulghum.

77


Věčně zelený Němci vzali ekologické pohřby za své, jejich původ však leží ve Velké Británii. První tam vznikly už v devadesátých letech a na jednom z více než dvou stovek zelených hřbitovů se tu nechává pohřbít kolem sedmi procent Britů. Kromě lesních hřbitovů jsou zde i hřbitovy luční, které jsou pravidelným kosením či pastvou udržovány jako květinové louky. Na některých hřbitovech les teprve vzniká tím, jak se na každý hrob zasadí mladý stromek či keř. Dokonce i tradiční hřbitovy vyhrazují část prostoru pro ekologické pohřby a nespoutaný přírodní vývoj. Na rozdíl od německého Friedwaldu v Británii upřednostňují pohřbívání celých těl, vyhnou se tak emisím skleníkových plynů a rtuti, které se uvolňují při kremaci. Rakve pocházejí ze snadno rozložitelných, přírodě blízkých materiálů: proutí, bambusu nebo třeba z tvrzeného recyklovaného papíru. Přírodní pohřby najdeme i v jiných zemích. Ředitel jednoho lesního hřbitova v USA na stránkách The New York Times vysvětluje, že zelené pohřebnictví vychází vstříc proměňujícím se hodnotám americké společnosti. Zejména se to projeví kolem roku 2040, když budou umírat lidé z generace poválečných baby boomers. „U generace lidí, kteří kompostují, píší si vlastní svatební sliby a žádají přirozené porody, se očekává, že budou chtít i od smrti něco jiného,“ říká ředitel John Horan. Někdo zdůrazňuje servis podle individuálních přání, jinde, například ve Skandinávii a v Austrálii, ekopohřebnictví klade větší důraz na ochranu přírody, zelené hřbitovy tu vznikají jako součást přírodních rezervací a dopomáhají jejich rozšiřování. Pokud si totiž vyberete uložení svého těla na lučním či lesním hřbitově, vytváříte tím místo pro přírodu nad vámi, kterou z úcty k zemřelým desítky let nikdo nepoškodí. Propagátoři ekopohřebnictví nazývají tento aspekt „posmrtným aktivismem“; je to jako přivázat se ke stromu, s tím rozdílem, že posmrtně to vydržíte mnohem déle. U zrodu britských, a vlastně všech přírodních hřbitovů je organizace Natural Death Centre. Přestože propagují ekologičtější pohřebnictví, sami sebe nevnímají jako environmentální organizaci, ale hnutí za společenskou změnu. A dost zásadní – snaží se, aby společnost znovu akceptovala smrt jako součást života. Aby se lidé dokázali připravit na smrt svých blízkých, doprovodit je a pak se s nimi také rozloučit. Ředitelka centra Rosie Inman-Cooková na svých internetových stránkách uvádí: „Jedna z největších obtíží, kterým lidé po smrti blízkého čelí, je, že o pohřbu nemluvili ještě za jeho života. Přála bych si, aby všechny rodiny, dokud jsou zdravé a šťastné, diskutovaly o tom, co budou dělat, když přijde závažné onemocnění či úmrtí.“ Když nastane smutná událost, na takové úvahy už nikdo nemá sílu a rozloučení se pak odbude anebo neproběhne vůbec. V Česku je to zvlášť patrné – třetina pohřbů proběhne bez rozloučení, v Praze dokonce devadesát procent.

78


Rukodělný pohřeb Ve svobodném prostředí lesa může přitom rozloučení vypadat úplně podle představ pozůstalých. I když jsou někdy trochu výstřední. Lesník pan Neuner například vzpomíná na pohřeb jedné šedesátileté paní: „Když tu manžel s dětmi ukládali pod korunami stromů její popel, měli všichni červené nosy, jaké mívají klauni. Vzdávali tak poctu její práci. Chodila na dětské oddělení v nemocnici jako zdravotní klaun.“ Jindy se tančily irské tance nebo si přímo nad hrobem lidé připili na zesnulého jeho oblíbeným pivem. Někdy zase pozůstalí chtějí sami vykopat hrob. To všechno může pomoci zacelit trhlinu v síti života, která zbyla po odchodu milovaného člověka. A léčit ztrátu může také lesní klid. To ukazuje i jedno z poděkování: „Minulých několik týdnů bylo nesmírně těžkých, ale když jsme pro našeho syna našli místo na lesním hřbitově, pocítili jsme jistou útěchu. Je to opravdu krásný les a je dobré vidět, jak klidné a zároveň živé je místo jeho posledního spočinutí.“

V českém lese „Nejlepší by bylo, kdyby mi hrob vykopali kamarádi a vysadili mi nad tělem ovocný strom, ať je ze mě užitek. Něco takového jsem viděl v Gruzii, tam se z těch stromů člověk vyloženě najedl. Rozhodně nechci být pohřben mezi mramorem a tújemi.“ Tak uvažoval valašský chovatel koz Pavel Knebl. Aby se tomu osudu vyhnul, rozhodl se už před deseti lety založit ekohřbitov na svém pozemku. Návrh svérázného ekologa ale zastupitelé vesnice Tichá zamítli. Když nápad zřídit hřbitov v sadu nenadchl ani obce v okolí, obrátil se Knebl na ombudsmana s tím, že nemá možnost být důstojně pohřben. Otakar Motejl tehdy shledal, že dokud absence ekologických pohřbů nepálí víc lidí, nemůže problému věnovat kapacitu svého úřadu. Na rozdíl od Velké Británie není u  nás možné zřídit hřbitov na soukromém pozemku či pohřbít tělo jinde než na hřbitovní půdě. Hřbitov může zřídit jen obec či církev. V přírodě můžete naposledy spočinout alespoň se svým popelem. Nakládání s ním je zákonem upraveno volněji – při manipulaci nesmí být dotčeno mravní cítění pozůstalých a veřejnosti a nesmí být porušeny hygienické normy. Popel je tedy možné uložit třeba na vlastní zahrádku, rozptýlit v přírodě i zakopat v lese. Raději ale po domluvě s jeho vlastníkem. Publikováno v Respektu 26/2011.

79


Členové katedry

80


Foto: Mihai Tamasila

Věrnost místu Hana Librová Tvůrcové reklam vnucují spotřebiteli všemožné i krkolomné asociace mezi zbožím a obrazy šťastných chvil, které lze zažít v exotických krajinách a situacích, u vodopádů řek, na horském kole, při jízdě pouští, při náročných horských pochodech i v nebezpečí extrémních terénních akcí. Nedaleko našeho domu vybízel reklamní plakát na cigarety LM: „Vyhraj exotickou cestu podle akčního scénáře nebo nadupaný auto do terénu“. Příroda je pro dnešního člověka příležitostí, jak se uvolnit a oddávat se smyslům. V  dramatech canyoningu, cavingu, paraglidingu se tělo dostává do neobvyklých náročných situací a zprostředkuje někdy až extatické zážitky. Zároveň neobvyklý pohyb a extrémní námaha vyžadují i odlišný druh pozornosti vůči tělu; je třeba se pozorně sledovat (self-monitoring) a ukáznit se.

81


Jen při hodně dobré vůli bychom mohli tyto módy chápat jako výraz zájmu o přírodu. I kdybychom odhlédli od motivací adrenalinových sportů, zůstává skutečností, že cestování za přírodou do vzdálených, odlehlých a doposud málo dotčených míst mimořádně zvětšuje ekologickou stopu. Ekologickou ctností je věrnost místu. Geografické sebeomezení může být i  ekologickým luxusem, který přináší kromě ekologické příznivosti svému nositeli také chytrou radost, radost z objevování blízkého. Hledač vzdálených turistických senzací se o mnoho připravuje; bývá spíše ohromený než chápající. Chybí mu výhoda dlouhodobého pozorování, znalost přírodních a kulturních kontextů. Ta je mi dopřána při pobytu v krajině, v níž každodenně žiji, která je mým domovem, řečeno slovy Kirkpatricka Saleho, mým bioregionem. Ten, kdo v něm prodlévá a kdo jím kráčí, nemusí a nemůže čekat senzační nálezy, velká překvapení. Také díky tomu může poznat a procítit subtilní rozdíly v barevnosti, ve sklonu světla během dne i v běhu roku, směr a charakter vání větrů a vánků, tvary mraků, proměny vegetace, změny ve výskytu a chování živočichů, sezonnost na přírodu vázané lidské práce. Všimne si jevů tak neokázalých, jako jsou kameny, skály a horniny. Co může být člověku přiměřenější, co pro něj může být utěšenější, než chůze povědomou krajinou? Neposkytuje pouze naplnění některých evolučně vzniklých biologických a smyslových potřeb, o nichž hovoří hlubinní ekologové. Putování bioregionálně a kulturně povědomou krajinou začleňuje poutníka i do kontextů mezilidských; ozřejmuje symbolická znamení, která krajině vtiskla během kulturní historie jeho domova. Neboť chůze krajinou nebývá náhodným pohybem cestou necestou ve volném terénu, je putováním po trasách, které měly svůj lidský význam. Cesty byly do krajiny vepsány jako výraz každodenních hospodářských, sociálních i duchovních potřeb. Naše poutnické vnímání rezonuje s obrazy, které do našeho podvědomí vtiskla umělecká díla – krajinomalba, poezie a hudba. Jak se po cestě otevře výhled, přistihneme se, že jsme si začali zpívat nějakou zasutou melodii a že se nás vlezle drží, vynoří se polozapomenutá báseň. Procházky, vycházky, výlety, putování, toulky jsou skutečným luxusem, s jeho estetickou a duchovní dimenzí a s možností svobodné volby. Základní zní: kam se vydat a kudy půjdu? A další: chci jít sám? Nebo chci putovat ve společnosti mně milého člověka, s rodinou, ve společnosti skupiny, kterou si volím? Cokoliv z toho má svůj půvab. Samotářská chůze přináší ničím nerušený kontakt s přírodou, nezbytnost spolehnout se sám na sebe a vystačit si se svými myšlenkami. Něco v nás zůstalo z dob romantismu, kdy se záliba v putování zrodila z toulek J. J. Rousseua, samotářského chodce, který si zakládal na své citovosti a výlučnosti.

82


Rozhodnu-li se naopak pro cestu s někým jiným, nabízí se mi nádherná příležitost sdílet dojmy a myšlenky. Kolik lásek již bylo vyjádřeno a zpečetěno na stezkách a pěšinách, kolik přátelství tam bylo prohloubeno a utuženo! Ale také, kolik smutků z osamění bylo aspoň na čas rozptýleno ve skupině výletníků. Jenom si o víkendu v nádražních halách všimněte skupin postarších výletnic, většinou vdov. V  životě sevřeném časovými plány a  diářovými rozpisy nám pěší cestování krajinou domova nechává rozhodnutí, jak rychle a jak dlouho chceme jít. Luxus pěší chůze povědomou krajinou nám nabízí i další volby, z nichž bývá těžko si vybrat, protože jedna je příjemnější než druhá: jít, kam mne nohy ponesou, nebo se zanořit do mapy a turistických průvodců? První možnost nabízí půvab vlastní turistické tvořivosti, nezávislosti na radách, druhá nás prostřednictvím cizí zkušenosti upozorní na geologické, botanické, zoologické a kulturní zajímavosti, které bychom při výletnické improvizaci minuli. Nebo rozhodování o dvou ritualizovaných situacích, jedné milejší než druhé: vytáhneme si, jakmile narazíme na pěkné mýtině na klády, chleba, sýr a kedlubnu, nebo zajdeme do hostince? Publikováno v Respektu 27/2008.

83


Archiv fotobanky – autor neznámý

V dynamickém světě Hana Librová Brzy přiletí rorýsi. Koncem dubna se k nám vracejí po dlouhém letu ze střední a jižní Afriky. Potom do srpna bývá atmosféra města až do tmy podmalována křikem obratných letců, prohánějících se nad střechami domů. Prý volají „cizí, cizí!“ Pár neletí ze zimoviště společně, setká se až na hnízdišti. Dodnes vědci neumějí vysvětlit neomylnost, s níž najde na tak dlouhé trase svou oblast, své město, svůj dům a své hnízdo. Bývá zbudováno na místě vypadnuté cihly v římse starého domu, v dutině po chybějícím kusu omítky pod okapem, za větracím otvorem podstřešního prostoru v panelovém domě. Věrnost rorýsů hnízdu je pověstná, impozantní i dojemná. Kroužkování prokázalo, že se na ně rorýs vrací až osmnáct let, zřejmě po celý poměrně dlouhý život. Nové hnízdiště rorýsi osidlují neradi. To je nevýhoda konzervativců v dynamickém světě. Za posledních patnáct let se domy v našem okolí radikálně změnily. Trh se osvědčil i zde. Rychle zmizely oprýskané fasády a zchátralé střechy. Přibyly půdní vestavby, paneláky jsou zateplovány. Příležitostí k hnízdění ubývá rorýsům dramaticky. V loňském květnu jsem pozorovala, jak v renovovaném vnitrobloku rorýsi marně hledají svá hnízda a jak se nakonec smířeně snaží najít náhradní místo pod

84


zbývajícími dvěma starými střechami. V červnu jsem viděla renovační dílo zkázy dovršeno: na obou domech už lešenáři stavěli lešení a pokrývači sundávali krytinu. Nechci pomyslet, zda shodili hnízda s vajíčky, nebo už s mláďaty. Zákon přikazuje, že nesmějí udělat ani jedno. Rorýsi jsou přísně chránění, a pokud hnízdí, nesmí se provádět činnost, která by je ohrožovala. Kdo by v tom bral zákon vážně? Majitelé chtějí nemovitosti uvést do pořádku a stavbaři potřebují vydělávat. To chápu. Ještě víc to chápou odbory životního prostředí a stavební úřady; tváří se, že o osudech rorýsů nic nevědí. Větší smysl pro rorýsy projevují občané. Předloni se na sídlišti Jižní Město v Praze konečně dočkali zateplovací akce. Přesto riskovali komplikace a zdržení a upozornili Českou inspekci životního prostředí na rorýsy uhnízděné za větracími otvory. Kdyby zedníci překryli otvory síťkami, jak doporučuje stavební norma, uvěznili by mláďata, případně i rodiče, pokud by byli právě na hnízdě. Stavební firma musela i při finanční ztrátě harmonogram změnit. Lešení postavila jenom pod místa hnízdění. Při dokončování stavby se dokonce rozhodla upravit rorýsům vhodné hnízdiště pro další léta. Něco podobného se podaří jen málokdy. Zaměstnanci stavebních firem rorýsy při práci ničí, protože mají za to, že nic jiného nezbývá. Pozorovala jsem, jak pokrývači s pošetilou něhou snášejí hnízda zpod střechy na strom. I většina majitelů nemovitostí by byla ráda vůči hnízdícím ptákům vlídnější. Česká společnost ornitologická sleduje rorýsy dlouhodobě a ví, jak chránit jejich existenci ve městě. První podmínkou je předem přizpůsobit stavební práce době hnízdění. Potom uvažovat s projektanty, jak připravit rorýsům novou příležitost k zahnízdění pro příští roky. Obyvatelé sídlišť v Německu, inspirováni Saským ornitologickým spolkem, vyvěsili pod střechy odborně koncipované budky. Jestli je konzervativní ptáci osídlí, je otázka. Publikováno v Respektu 14/2007.

85


Foto: Alexandre C

Skřivany už nejíme Hana Librová Předvánoční dychtivost i vánoční radosti pominuly. Marně se je snažíme zadržet odhodláním „ještě bychom si měli rozsvítit stromeček“. Rezavé smrčky, které opelichaly v teple lidských domovů, budou brzy čekat vedle popelnic na svoz komunálního odpadu. Z náměstí zmizí pocuchaný strom profesionálně, skoro nepozorovaně. Není to tak dlouho, co byl vztyčen za pozornosti televizních zpravodajů: obdarovaní obyvatelé měst o něm říkali s nadšením a uznáním – „je to krasavec“. Domorodí muži, kteří jej na zasněženém svahu podřezávali a těžkou technikou vlekli na valník, byli „na něho pyšní“. Všichni jsme cítili – tentokrát nejde o dřevo, ale o symbol. No právě. Podle etnografů to není starý zvyk, ale uchytil se pevně: o svátcích lásky si stavíme doprostřed obydlí mrtvolu. Ještě podivnější je její umístění na náměstí Svatého Petra v Římě. Že si nechá Benedikt XVI., teologicky otevřený ekologickým otázkám

86


a tak dbající na význam symbolických dějů, takový dar přivézt! Podle Vatikánu blízkých míst, v  nichž jsem sondovala šanci na změnu, je to prý marné. Postoje Svatého Otce jsou vedeny hlavně zájmem o děti. Že by si neuměl představit šťastné křesťanské rodiny bez opentleného smrku, transportovaného přes kus Evropy z alpského údolí? Možná je podceňuje, věci se pohnuly. Jak asi byly nešťastné mladé dámy a děti minulých staletí, když jim z klece unikl pták zpěváček, čížek, stehlík, konopka! Jak by se asi rozčilily a nic nechápaly barokní jídelní společnosti, kdyby byl při hostině vynechán chod spočívající v tuctech nadívaných drobných ptáků. V Moravské galerii se v těchto týdnech koná výstava starých kuchyňských zátiší, převážně italského původu. Vedle lákavých plodů, granátových jablek, hroznů rozličných tvarů, rozkrojených šťavnatých melounů, zeleniny, artyčoků, svazků chřestu a vedle skvostného nádobí leží na stolech mrtvolky drozdů, skřivanů a kvíčal se ztuhle nataženými hrdélky. Ještě ve svém elegantním, ale již uboze zplihlém opeření. Je to paradoxní i logické, smutné i nadějné, že citlivost k živým tvorům roste s tím, jak je fakticky hubíme. Slunečnicová semena, která o tříkrálových mrazech nasypeme do krmítek, přineseme z hypermarketů, které vyrostly na místě příměstské křovinaté divočiny, která ptáky živila, na místě lopuchu a bodláků, lebedy a merlíku, šípků a pámelníků. Publikováno v Respektu 1/2008.

prof. RNDr. Hana Librová, CSc. zabývá se souvislostmi mezi způsobem života a ekologickými problémy, její výzkumy se týkají ekologicky příznivých variant životního způsobu. Kromě publikací v domácích i zahraničních vědeckých časopisech vydala knižní monografie: Sociální potřeba a hodnota krajiny (1987), Láska ke krajině? (1988), Pestří a zelení. Kapitoly o dobrovolné skromnosti (1994), Vlažní a Váhaví. Kapitoly o ekologickém luxusu (2003).

87


Archiv fotobanky – autor neznámý

Chybí mi tu radikalismus Rozhovor s Bohuslavem Binkou o divokém mládí v Hnutí DUHA, tiché totalitě a potřebě zelené revoluce. V devadesátých letech jako člen vedení Hnutí DUHA vlastním tělem bránil dostavbě Jaderné elektrárny Temelín. Dnes je filosofovi a environmentalistovi Bohuslavu Binkovi osmatřicet let a jako univerzitní vědec zkoumá míru radikalismu českého zeleného hnutí. Je přesvědčen, že zelené hnutí by mělo mnohem razantněji přesvědčovat českou společnost o potřebě změny myšlení. Dvacet let po revoluci se zdá, že se budou dostavovat další bloky Temelína, vzrůstá tlak na prolomení těžebních limitů a na Šumavě se kácí v první zóně. Vyrazíte opět blokovat? Už dávno nejsem „profesionální“ aktivista, ale v případě prolomení limitů hnědého uhlí bych se k blokádě asi připojil. Energetická krize a konkrétně problémy teplárenského průmyslu, kvůli kterému se mají limity především prolamovat, se dají řešit jinak a konkrétní koncepce už existují. Jen je politici nechtějí číst.

88


Co jste tehdy při blokádě Temelína prožíval? Měli jste konflikty s policisty? Vůbec první tábor u Temelína se konal na zrestituovaném statku mých prarodičů. Typicky české selské baroko zdevastované místním JZD plné dvacetiletých radikálních ekologů – zpětně mi to připadá značně surrealistické. Tehdy jsem ale vůbec nepochyboval o tom, že máme pravdu a Temelín je zlo. Pamatuju si sdílenou radost z  malých úspěchů, nezištnost a  pocit sounáležitosti. Nadšení člověka, kterému je dvacet a „zachraňuje“ svět. Jediné negativní vzpomínky mám na chvíle, kdy se větší množství lidí změnilo v dav. Když sto lidí skanduje jedno jediné heslo, necítím se dobře, ani když s nimi souhlasím. Dav je pro mě takový jungovský stín aktivismu. Policisté se v naprosté většině případů chovali velmi slušně, to se nedá s tím, co se teď děje na Šumavě, srovnat. Pokud se aktivisté při blokádě dopouštějí přestupku, neměli by s konflikty počítat? Když se od jednoho svého studenta dozvím, že ho deset policistů a strážců národního parku obstoupilo, aby nebyl vidět, a další ho pak škrtili, dávali mu mravence do pusy a bili ho do břicha, nemám slov. Nejenže je to porušení zákona a normálního lidského jednání, ale je v tom míra zbabělosti a sadismu, kterou nejde obhájit. Proč si vlastně většina Čechů stále myslí, že aktivisté jsou banda pomatenců? To mě zajímá čím dál tím víc. Jedno možné vysvětlení souvisí s historií – nacistickou okupací, stalinismem a normalizací. V kolika rodinách zůstal pocit hořkosti z veřejné aktivity a kolika rodinám se vyplatila absolutní pasivita? Taková zkušenost nevymizí za pět či deset let. Druhá věc, která možná souvisí s ještě starší historií, se týká posunutého vnímání toho, „co se nedělá“. Podívejte se, co všechno vyplavalo na pana Drobila, Bártu, Palase. A jejich strany si je mohou nechat na významných místech, aniž by riskovaly razantní propad veřejné podpory. Na druhou stranu lidi smrtelně rozčiluje skutečnost, že někdo bojuje za svoje přesvědčení i tím, že si sedne na příjezdovou silnici. Takže svého aktivistického období nelitujete? Určitě ne. Samozřejmě jsem některé názory změnil. Dnes jsem spíše pro jadernou energetiku než proti ní. Dnes si už nemyslím, že hlavním cílem života je „zachránit svět“. Jádro toho, v co jsem věřil, však stále cítím. V téhle souvislosti posledních deset let trochu zklamaně sleduji, jak se environmentální organizace proměňují v profesionální agentury, které sice dělají hodně užitečné práce, protože vytvářejí protiklad k tlakům developerů a průmyslníků, ovšem vytratil se z nich občanský náboj a určité hodnoty, které ještě v devadesátých letech měly. Zelené hnutí v České republice ztratilo mnoho ze své mladické nerozvážnosti, ale také nemálo ze svého kdysi pevného a  nekompromisního postoje. Proto jsem rád, že mě teď v  případě Šumavy aktivisté usvědčují z omylu.

89


Z průzkumu České televize vyplynulo, že protest podporovala jen třetina české společnosti. Proč to odmítnutí bylo tak silné? Myslím, že jsme mohli dobře pozorovat, jak selhala naše občanská inteligence. Je to termín podobný inteligenčnímu nebo emočnímu kvocientu a vyjadřuje schopnost společnosti poznat zásadní společenské děje a reagovat na ně. Tenhle občanský kvocient má v České republice minimálně dvě specifika. Prvním je zpoždění reakce – do odborné funkce ministra životního prostředí byli jmenováni dva ryzí amatéři za sebou. Pavel Drobil i Tomáš Chalupa jsou právníci, navíc s kontroverzní pověstí, kteří si myslí, že přírodu nejvíce ochrání průmyslový rozvoj. Ještě problematičtější byla volba turisty a ekonoma Jana Stráského na místo ředitele národního parku, což je funkce, která vyžaduje značnou míru odborné znalosti. Je to stejné, jako kdyby byl na místo primáře neurochirurgie jmenován odborník na pozdní středověkou filosofii. Zatímco třeba v Dánsku by se už dávno vedla bouřlivá debata o tom, jak se to mohlo stát, u nás se vše přešlo mlčením. Téměř nikdo nereagoval ani poté, co Jan Stráský v podstatě zlikvidoval vědeckou sekci rady NP Šumava. Ozvali se přece komentátoři některých médií, samotní vědci i zelená hnutí. Ano, ozvali se pouze ti, kterých se to bezprostředně týká. Proč mlčely environmentální sekce politických stran, proč mlčel občanský sektor, odbory? Kdyby se člověkem odpovědným za výstavbu dálnic stal šéf Dětí Země, měli bychom ostrou veřejnou diskusi hned druhý den. S tím souvisí i druhé specifikum české občanské inteligence, a to zvrácení pohledu z hlediska rolí i hodnot. Do ohniska společenské kritiky se dostávají ti, kdo upozorňují na nastalou nepravost (přírodovědci a environmentální aktivisté), a nikoli ti, kteří jsou původci oné nepravosti. Není podstatou šumavského sporu spíš hodnotový než odborný střet? Většina lidí si národní park představuje spíš jako hezkou kulisu. Nechtějí uschlou divočinu. V základech těchto sporů jsou vždycky hodnotové otázky a je pravda, že ty nemůžou rozhodovat pouze odborníci. V hodnotovém světě nás do značné míry orientují emoce a ty se nekultivují tak, že známe více faktů. Jenže my už jsme se domluvili, že na Šumavě vznikne národní park, a tak bychom měli dodržovat zákony, které jsou k jeho existenci podmínkou. Která z obou stran sporu je tedy radikální nebo extremistická? O extremismus nejde ani v jednom případě. Spor vidím spíše jako střet arogantní laickosti a radikální snahy o probuzení občanské inteligence. Nejdříve je ale potřeba vyjasnit pojmy. V českém prostředí je pojem radikalismus často chápán jako mírnější forma extremismu. To je ovšem nedorozumění. Radikalismus je vhodné chápat spíš jako míru nesouladu s většinovými názory. V etickém hodnocení názorového postoje přece nejde o to, jak moc jste vzdáleni názorům většinové společnosti,

90


Foto: Nathaniel Dodson

ale v jakém ohledu se od nich odlišujete. Bojovníci proti otroctví nebo za práva žen zastávali výrazně menšinové názory, a přesto je dnes nepovažujeme za extremisty. Extremista může paradoxně zastávat i většinový názor. Jen ho zastává dogmaticky a není schopen nahlédnout situaci těch, se kterými polemizuje. Stručně řečeno, extremismus není derivátem radikality, ale agresivního dogmatismu.

Nepodlehnout ideji Z Hnutí DUHA jste odešel v roce 1996 kvůli totalitním tendencím v jejím vedení. Co se tam tehdy dělo? Všechno rozhodovala úzká skupina lidí kolem tehdejšího vůdce Jakuba Patočky a lidi, kteří projevili odlišný názor, prostě vytěsňovala a vylučovala. Sám jsem do vedení patřil a dlouho mi ta praxe přišla normální. Šlo nám přece o dobrou myšlenku, bojovali jsme proti konzumní společnosti a boj znamená i oběti z vlastních řad... Jenomže potom jsem si přečetl Tmu o polednách od Arthura Koestlera, kde líčí, jak právě takovým chováním vzniká nejtvrdší totalita. Začal jsem se naší vlastní praxe děsit a jednou jsem vystoupil s tím, že ji musíme změnit a  Jakuba Patočku zbavit vedení. No a protože můj názor byl osamocený, z DUHY jsem odešel. Začal jsem se věnovat profesi univerzitního učitele. Dodnes jsem rád, že se to stalo.

91


Co jste si z toho období vzal? Že nikdy nesmím podlehnout sebelepší ideji natolik, aby mi ospravedlnila neférové zacházení s kýmkoli. Nikdy to prosazování ideje nesmí být silnější než práva ostatních lidí, a to i těch, které nemám rád. Popper o tom má nádhernou pasáž, v níž píše: „Účel nesvětí prostředky. To, jestli dosáhnete cíle, je vždycky otázka, protože cíl je od vás časově dál než prostředky. Férovost prostředků je tedy důležitější než úspěch.“ Vyčítáte zelenému hnutí přeměnu v profesionální agentury. V čem jste vy byli v devadesátých letech radikálnější? Dobře to vyjadřují výroční zprávy Hnutí DUHA, kde jsme psali o tom, že příčinu současné globální krize vidíme ve filozofii neomezeného ekonomického růstu, nekritické honbě za stále větší spotřebou a v centralizaci společnosti. Že nevěříme ve schopnost politických stran překonat dnešní krizi. Pamatuji si, že jsme plánovali zničení veškeré reklamní plochy v Českých Budějovicích, vedli jsme dlouhé noční debaty o vegetariánství, životě v soběstačné komunitě či environmentálních aspektech buddhismu. Prostě radikalismus dvacetiletých. Kdy se povedlo Hnutí DUHA zbavit toho autoritativního ducha, o kterém jste mluvil? To se podařilo až s další generací, která přišla po mém odchodu. Petrovi Machálkovi a dalším se podařilo převést DUHU na organizaci, kde autoritativní vedení nebylo možné. Ve chvíli, kdy Jakub Patočka ztratil prostředí, které mu vyhovuje, odešel. A jak se za posledních dvacet let proměnilo environmentální hnutí obecně? V devadesátých letech měli environmentalisté mnohem širší zázemí, ale scházely jim zkušenosti. Hnutí bylo radikálnější a mnohem méně agenturní. Méně času se věnovalo samotnému chodu organizace a mnohem více aktivistické práci. Mezi jednotlivými organizacemi ale samozřejmě existují rozdíly. Zatímco Děti Země a Greenpeace se po revoluci soustředily téměř výhradně na konkrétní kauzy a úpravu jednotlivých ekonomických a environmentálních parametrů, Hnutí DUHA usilovalo navíc o zásadní kritiku dosavadního vývoje a proměnu celé moderní společnosti. V roce 2001 se už ale v jedné zprávě DUHY píše: „Hnutí DUHA je přesvědčeno, že česká veřejnost může mít zdravější a čistější prostředí, stejně jako naši evropští sousedé. Navrhuje proto řešení ekologických problémů, jež přinesou konkrétní prospěch každému.“ A to není kritický, nýbrž konformní postoj. Zajímavá je také proměna rolí zeleného hnutí a jeho odpůrců – zatímco v devadesátých letech byla více dogmatická a radikální rétorika zelených, dnes mají k dogmatismu mnohem blíž jejich odpůrci. V jednom textu jste napsal, že ten přechod od nadšeneckého zeleného hnutí k profesionální lobbingové agentuře nastal na přelomu let 2002 a 2003. Co se tehdy stalo?

92


Na příčině se nikdo neshodne. Někdo ji vidí v tom, že hnutí začala dostávat velké mezinárodní granty, ale ona je dostávala i předtím. Jiný vidí příčinu v tom, že musela přejít na financování, na kterém se účastní veřejnost, a tak se přizpůsobila většinovému vkusu. Těch příčin bylo rozhodně víc. Každopádně je to obecný trend – po období aktivistické zralosti nastává na počátku nového tisíciletí období profesionalizace. Zásadním způsobem se snižuje jak počet, tak síla přímých akcí. Zeleným hnutím se zvyšují rozpočty i počet placených zaměstnanců, ale ztrácejí svůj étos. V čem konkrétně se chovají kompromisně? Vždyť prosazování legislativních změn vyžaduje pevnější vůli než přímé akce. Vzpomínám na diskusi před dvěma lety, které se účastnil i Vojtěch Kotecký z Hnutí DUHA. On je vzdělaný, přemýšlivý environmentalista, který toho pro přírodu v České republice udělal tolik, jako málokdo. Nicméně hodnocení posledních dvaceti let zelených organizací shrnul do věty: „Chcete vědět, jak jsme úspěšní? Vyjděte ven a  nadýchněte se.“ Nepopírám, že vzduch lidé v  Praze dýchají čistší než v roce 1990, ale environmentální problémy, kterým čelíme, jsou natolik závažné, že úspěšní v našem snažení rozhodně nejsme. Nevyplývá vaše volání po radikalismu spíš z jisté nostalgie po starých bojovných časech? Určitě to hraje svou roli, ale mně nejde o vnější projevy radikalismu, o samoúčelné blokády či davové demonstrace. Jde mi o schopnost říci – smír kultury s přírodou neumožňuje současnou míru spotřeby, takže si přinejmenším někteří žijeme nad poměry. Jde mi o schopnost zablokovat ministerstvo životního prostředí, když začíná zastupovat zájmy průmyslu, a jde mi o hledání nové politické ideologie, protože socialismus, konzervatismus ani liberalismus nejsou schopny na současné ohrožení životního prostředí reagovat. Proč by toho stávající strany neměly být schopny? Když se podíváte na současnou politickou scénu, téměř tam nenajdete lidi, kteří by konzistentně hájili nějaký svůj světonázor a bylo možné s nimi diskutovat a o něčem je přesvědčovat. Obě největší strany jsou napojené na ČEZ, jehož ekonomické zájmy nakonec vždycky zvítězí nad jakoukoli argumentací. Za takového rozložení sil jenom lobbing nestačí. Je potřeba ho podpořit demonstracemi a v případě potřeby i přímou akcí. Jenomže k tomu je – z dlouhodobějšího hlediska – potřeba mít v sobě silnou nespokojenost s celým systémem, ve kterém žijeme. A od současných zelených hnutí není slyšet výzvy nebo návrhy k diskusi nad podobou současné společnosti a jejím způsobem života. Co by to radikální hnutí, po němž voláte, mělo konkrétně dělat? Vidím tři základní pilíře. Za prvé musíme nově hledat svůj poměr k přírodě a přírodnímu světu. Kultura vznikla a vyvíjela se jako na přírodě parazitující systém. To

93


nevadilo, dokud kulturní systémy existovaly jako roztroušené ostrůvky parazitů na „nekonečném“ těle přírody. Jenže dnes se situace obrací. Kultura je příliš silná, mocná a propojená na to, aby dále existovala jako přírodní parazit. Z logiky věci vyplývá, že konzumní průmyslová společnost založená na kapitalismu žádné takové proměny není schopná. Nelze každý rok vyrábět a prodávat víc a přitom brát z přírody méně. Prvním pilířem je tedy hledání biofilního modu existence kultury. Za druhé musíme hledat kroky k co nejméně násilnému omezení moci silných ekonomických subjektů. Žádné revoluční násilí, ale posílení právního postavení jednotlivého občana a  oslabení právního postavení právnických osob s  cílem zisku. Progresivní a  zároveň propřírodní zdanění. Diskuse nad smyslem a  účelem ekonomického růstu. Omezení reklamy. Zkrátka hledání rozumné míry kompromisu mezi ekonomickou efektivitou, svobodou a sociální rovností. Od určité míry nerovnosti totiž začne být politická demokracie jen fasádou podivného ekonomického feudalismu. Za třetí promýšlet a  prosazovat kroky, které povedou k  větší občanské kontrole politiky. Posílení principů polopřímé demokracie včetně celostátních referend s vysokou mírou politické závaznosti, zavedení pravidel podporujících veřejnou kontrolu politiky, přísná kontrola majetkových poměrů lidí spojených s veřejnou správou. A byl byste ochoten akceptovat jako zákonné normy i takové, které by omezily lidské svobody ve prospěch životního prostředí? Ekonomické nástroje, jako třeba daňová reforma, dokážou mnoho i bez zákazů. Stačí, aby přírodě nepřátelské produkty a služby byly výrazně dražší. Stačí, aby náklady na reklamu byly vyšší než očekávané zisky z ní. Z principu přece nejde o to omezovat člověka, ale zmírnit konflikt kultury s přírodou. Pokud nalezneme způsob, jak provozovat automobilovou dopravu šetrně k životnímu prostředí, není důvod opouštět princip osobní dopravy. Pokud ale moje cesta z Brna do Prahy zvýší emise škodlivin, měl bych si za tento luxus odpovídajícím způsobem připlatit. Jakých svobod jste ochoten se zříct vy osobně? Začnu u věcí, které nepovažuji za žádnou oběť. Jestliže bude výrazně zdaněna či omezena reklama, zmizí billboardy u dálnic, celostránkové inzerce v tisku, reklamní spoty v televizi a nekonečné smyčky v rádiích. Což je samo o sobě ohromná úleva, protože ustane věčné svádění ke spotřebě. Zároveň ale skončí mnoho deníků a týdeníků, soukromé neplacené televize a spousta neplacených rádií. Není správné, že poslouchat budeme jen to, co si zaplatíme? Že naše mysl nebude zaplavována tisícovkou balastních, emočně manipulativních informací denně? V  součtu nevidím žádnou ztrátu. Na druhou stranu se nechci zříci zdravotní péče, sociální solidarity, současného systému všeobecného vzdělání, takže určitá ekonomická úroveň je zároveň zásadní hodnotou i pro mě. Velmi nerad bych se také zřekl automobilu, ale výrazné zdražení jeho provozu by mě alespoň přinutilo využívat ho opravdu s rozmyslem.

94


Copak vlastnit auto není mezi environmentalisty hřích? Mě ortodoxní čistota a její rituály včetně souzení hříšníků nikdy nepřitahovaly. A zelená ortodoxie není o nic lepší než ta modrá nebo rudá. Takže v tomto smyslu jsem určitě neortodoxně hříšný environmentalista, který kupuje převážně místní produkci, třídí odpad a snaží se neplýtvat, ale na druhou stranu používá auto, občas si dopřeje „luxusní“ večeři v drahé restauraci a někdy si pro radost koupí pěknou a zbytečnou konzumní hračku. Rozhodně nejsem zeleně „svatý“. Vize, kterou popisujete, není až tak radikální, mají ji v  programu třeba strany severských zemí. Ale ani tam se z ní nedaří prosadit více než pár procent. Ale Švédsko či Norsko jsou přece argumentem, že směřovat jinam, než kam směřuje současné Česko, jde. Dobře, ale uvažujme reálně. Jak by v Česku ve volbách dopadla strana, která by něco takového prosazovala? Není hlavním problémem nemožnost radikálnější environmentální změny v praxi prosadit? Já prostě, stejně jako Jaroslav Hašek, na strategii mírného pokroku v mezích toho, co je ochoten přijmout každý, nevěřím. Přijde mi směšná. Znám pár lidí, kteří chtěli svoji vizi prosadit tím, že se zalíbí většině, a nikdo z nich dlouhodobě neuspěl. A na druhou stranu znám nemálo radikálů, jejichž myšlenky dnes bereme jako samozřejmost. Netvrdím, že radikálně environmentální či ekologistický pohled na svět uspěje, ani že ho musíme, nebo nyní umíme, prosadit za každou cenu. Ale jestliže mu věřím, byl bych pokrytec, kdybych ho přemalovával barvou, která se zrovna líbí. Připravili Adam Šůra a Ondřej Nezbeda. Publikováno v Respektu 33/2011.

Mgr. Bohuslav Binka, Ph.D. vedoucí katedry, absolvent semestrálního studijního pobytu na The Catholic University ve Spojených státech se zaměřením na ,,Restoring the ‘Polis‘ – Civil Society“ a semestrálního výzkumného pobytu na Glasgow university ve Skotsku. Laureát Ceny Josefa Vavrouška v kategorii vědecko-výzkumné (disertační) práce udělované Fakultou sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a Fondem Petry a Josefa Vavrouškových v oblasti environmentálních problémů. Autor série publikací na téma proměny environmentálních a občanských hnutí v zemích západní a východní Evropy. Autor monografie Analýza hlubinné ekologie (2008), Evironmentální etika (2008) a spoluautor knihy John Ruskin a příroda (2011).

95


Foto: Hugo Charvát – ekolist.cz

Líbí se nám uschlý les? Slovo estetika k Šumavě Karel Stibral V současné diskusi nad Šumavou můžeme slyšet celou řadu argumentů, z nichž kromě těch přírodovědeckých zaznívá i řada emotivních a v neposlední řadě pak estetických. Dalo by se dokonce říci, že především ze strany odpůrců „přírodovědecko-aktivistického“ snažení se objevuje výrazná nespokojenost s estetickým výsledkem dosavadní praxe jako jeden ze základních argumentů proti dosavadnímu managementu v národním parku. Zjednodušeně řečeno, argumentuje se tu tím, že výsledkem působení kůrovce, nebo snahy o „divočinu“, je velmi ošklivá krajina. Tu ale takzvaná veřejnost nechce, ať již z toho prostého a pochopitelného důvodu, že rekreovat se v krajině ošklivé nikdo nechce (a tedy se je třeba obávat poklesu cestovního ruchu a především peněz z něj). Obdobně je celkem pochopitelná nechuť místního obyvatelstva k rozsáhlým plochám suchých stromů.

96


Osobně by mě sice mohlo takové zvýznamnění či uvědomění si estetické dimenze krajiny těšit, zejména v zemi, kde se mnoho lidí rozhodujících o jejím osudu tváří, že oproti hlediskům ekonomickým, ale i přírodovědným jde o úplnou prkotinu. Ve skutečnosti ale nijak zvlášť velkou radost pochopitelně nemám vzhledem k emocím, které podobné diskuse vzbuzují, i vzhledem ke stavu přírody, které se to týká. Nerad bych se zde pokoušel proniknout do celé složité a mnohdy již zcela nepřehledné problematiky, která se kolem Šumavy rozhořela a která zahrnuje spory v oblasti přírodovědecké, ochranářské, lesnického hospodaření (výslovně tyto oblasti rozděluji), legislativní, stejně jako spory mezi skupinami obyvatel na místní i celorepublikové úrovni a které se všechny prolínají s vášněmi i s ekonomickými zájmy. Pokusím se jen přispět z pozice estetika, a to ještě jen z úhlu pohledu především historika estetického postoje k přírodě, protože pouštět se do obecných sporů, co vlastně estetický soud a hodnota je, přesahuje možnosti krátkého textu. Podle mě je vhodné rozdělit problematiku týkající se estetické dimenze v podstatě na dvě oblasti. Jednak na samotný a čistě estetický spor, zda je současná krajina ošklivá. A za druhé, jestli procesy, které se v posledních dvaceti letech v parku rozeběhly, tj. masivní podpora divočiny, ponechání volné ruky přírodě, patří vůbec do této geo grafické oblasti, která byla dříve divočinou v mnohem menším stupni. Protože je to právě estetická rovina, která tento trend v historii Evropy pomohla spoluvytvářet.

Pryč s ošklivostí Nejdříve se tedy podívejme, jak je to s ošklivostí oblastí, kde v současné době stojí velké množství mrtvých stromů. Samozřejmě nemůžeme očekávat odpověď ve stylu přírodních věd, nejlépe zakončenou nějakým číslem. Takto se v oblasti estetiky bohužel/bohudík orientovat nelze, přesto je možné alespoň něco zjistit. Předně je dobré si uvědomit, jak a do jaké míry se estetické ocenění Šumavy historicky proměňovalo. V každém případě je zřejmé, že postoj ke kráse šumavských hvozdů prošel značnou vývojovou křivkou. I ty zdravé, zelené, hluboké a divoké lesy nebyly velmi dlouho v evropské kultuře považovány za nic esteticky hodnotného a jejich případné pokácení by většina evropského obyvatelstva minimálně do 18. století spíše přivítala. Za ideál byla považována krajina zemědělsky obdělávaná, pokud možno rovná, a když už les, tak nějaký prosvětlený, pastevní. Podobný názor nalezneme u místního obyvatelstva ještě do 19. století, ne-li do 20. století. Jakkoli musíme vždy pochybovat nad jednoduchým (a nesprávným) chápáním umění jako „odrazu reality“, postojům místních k šumavským hvozdům se pravděpodobně ještě v 19. století blíží například názory vyjádřené v Klostermannovi. Ten vkládá do úst jedné své místní obyvatelky: „Nu, jakpak se líbilo mladému pánovi? Špatně, špatně, není-li pravda? Není divu. U nás je krajina ošklivá, samý les, samý

97


vrch – to je v kraji českém jinaká krása! Všechno pěkně rovno, všude pole, všude čisto.“ (Karel Klostermann, Ze světa lesních samot) A aby nebylo pochyb, tento názor obdobně prezentuje i dřevař na jiném místě knihy. Jestli někdo naučil lidi z města, stejně jako „místní“, obdivovat estetické hodnoty místního kraje, pak to byli oni (i dnes) nepříliš oblíbení intelektuálové a umělci, mířící sem již od dob romantismu a vůbec pak v průběhu 19. století. Paradoxně už romantici vedle smyslu pro hluboké lesy či vysoké hory silně zvýznamnili i rozměr umírající krajiny – s oblibou se citově rozplývali nad přírodou, kde byl přítomen zmar a smrt. Suché stromy by na ně pravděpodobně – a paradoxně – působily vysloveně přitažlivě. Od dob romantismu se ovšem už leccos změnilo a je i zřejmé, že vše má svoji míru. Romantik sice „obdivoval“ uschlý starý strom či pustotu skal, ale těžko zde mluvit o nějaké zálibě v rozsáhlých terénech s mrtvými stromy. V této (historicko-kulturní) oblasti jednoduše nenalezneme nějaký jednoznačný argument pro to, že by se současná krajina líbit měla, a je asi zbytečné ho takovým způsobem hledat. To, že romantici stejně jako dekadenti nacházeli zálibu v mrtvých stromech či mrtvé krajině, pochopitelně neznamená, že bychom ji měli obracet do takového stavu v současnosti. Stejně tak je ale asi zbytečné snášet argumenty na druhou stranu – například že tento typ krajiny (s mrtvými stromy) se člověku nelíbí, protože jak ukazuje i psychobiologie, Homo sapiens považuje za hezké především terény porostlé vegetací (je bytost fytofilní) či s dostatkem vody (je hydrofilní) atd. Ani tyto teorie stojící na bázi přírodních věd nám při ochraně přírody nepomůžou. Z těchto tezí by totiž jistě neměla plynout třeba snaha zalesnit písečný přesyp u Vlkova, který je pěkný i bez ohledu na tato zjištění. Celkem očekávatelné zjištění, že estetické preference, respektive vkus se v průběhu času proměňuje i ve vztahu k přírodě, ovšem nezakládá irelevantnost estetického argumentu – ukazuje spíše na to, že tato dimenze má v evropské kultuře významné postavení a bylo by svého druhu barbarstvím tvářit se, že něco takového neexistuje. A je zcela oprávněné chtít mít kolem sebe krásnou krajinu, jakou považujeme za krásnou dnes, i když si uvědomujeme historickou proměnlivost tohoto pocitu. Pak by se ale tento argument neměl skrývat za jiné (přírodovědné, historické atp.) a mělo by se jasně říci, že z tohoto důvodu se také příroda chrání a udržuje v určitém stavu. Jistým příkladem by mohla být britská síť „rezervací“ Area of Outstanding Natural Beauty (AONB) či National Scenic Area (NSA), která byla založena přímo s cílem chránit krajinářsky – „esteticky“ a „výtvarně“ hodnotné úseky krajiny, jak napovídá i jejich název. A to i když zde pochopitelně přírodovědné důvody hrály důležitou roli a i když se i zde v poslední době více směřuje k „objektivizaci“ ochranářských kritérií (tj. ke snaze převést jiné hodnoty na přírodovědné kategorie).

98


Takový přístup by se ale měl jasně deklarovat, a v důsledku to pak znamená mít Šumavu v kategorii parků V. stejně jako Krkonošský národní park, kde se chrání v podstatě kulturní krajina, a ne přírodní procesy, respektive „divočina“, jako tomu má být u kategorie II., na kterou aspiruje Šumava. Případně je zde teoreticky možné akceptovat, že se jedná o hospodářský les s rekreačními, a tedy estetickými účely, rezignovat na ideje národních parků zcela a řídit se například učením politika a lesníka Heinricha von Salische, který již na sklonku 19. století vypracoval podrobnou lesnickou estetiku (Forstästhetik, 1885), která se pak i přednášela na vysokých lesnických školách, skládaly se z ní (alespoň v Německu) i zkoušky a spustila doslova vlnu odborných a popularizačních textů (a to i u nás). Jakkoliv se tomu mnohé české lesy nezdají nasvědčovat, středoevropští lesníci mají i v oblasti propojení estetické a hospodářské hodnoty lesa poměrně bohatou a inteligentní teorii.

Patří sem divočina? A je vůbec hezká?

Žofínský prales | Foto: Tomáš Vrška - VÚKOZ

Mnozí z těch, kteří se k Šumavě vyjadřují, uvádějí jako významný argument, že zde vlastně žádná divočina v posledních dvou stovkách let (a pravděpodobně i podstatně déle) nebyla, a snaha ji sem zavádět je tedy poněkud absurdní. To je samozřejmě argument zcela relevantní a zakládá se na pravdě – lidský vliv zde v posledních tisíciletích v nějaké podobě opravdu byl. Můžeme ovšem namítat, že na rozdíl od jiných částí naší republiky ne tak silný, a ve chvíli, kdy jinde alespoň trochu divoká příroda není, je dobré ji „dopustit“ (Míchal) alespoň na nějakém místě pro to vhodném. Můžeme poukazovat na to, že možnost pozorovat zde probíhající procesy má vysokou přírodovědeckou hodnotu, přesahující z celospolečenského hlediska pouhé hodnoty hospodářské (vysvětlit to však není úplně jednoduché…). To je ovšem věcí jiných typů odbornosti. Zde se můžeme jen podívat, zda něco takového jako divočina do kulturní krajiny střední Evropy vůbec patří, nebo zda se jedná o absurditu vynucovanou úzkou vrstvou specializovaných přírodovědců či ochránců přírody. Zde by bylo dobré říci, že „návrat divočiny“, protože o nic jiného nejde, do Evropy je v první řadě důsledkem nikoliv přírodovědných teorií, ale právě proměny evropské kultury (přírodní vědy jsou pochopitelně také součástí kultury, ale to teď není

99


podstatné). Je založen na proměnách postoje k přírodě v rámci celé kultury, reprezentované uměním, ale i proměnami spousty každodenních postojů, a v důsledku směřuje k její ochraně. A ochrana přírody samozřejmě nenavazuje na nějaké snahy panovníků chránit určité úseky lesa z důvodů soukromé honitby, ale na radikální proměnu ocenění přírody v  průběhu 18. století. Tehdy se přestala v  první řadě oceňovat krajina utvářená člověkem, krajina polí, pastvin a  zahrad, a  začala se oceňovat příroda, „jak vzešla z ruky Boží“, tedy příroda volná, ba divoká. S tím se masivně prolínaly i tehdejší teorie, které zjistily, že krása nesouvisí s pravidelností, proporcionalitou ani užitečností a vhodností (Shaftesbury, Burke, Kant) a že právě volná, divoká příroda v  podobě chaotických velehor i  nepřehledné změti pralesů tomuto ideálu vlastně odpovídá nejlépe. Objevily, že estetická hodnota, úzce související s emocionalitou, není až tak založená na měřitelných proporcích, umělé pravidelnosti, ze které se možná těší náš rozum, ale nikoliv cit. Přišli myslitelé, kteří přímo zpochybnili hodnotu naší civilizace (Rousseau), stojící na vytváření umělých, pravidelných věcí (jak v konkrétním, tak přeneseném významu), a začali obdivovat přírodu. Důsledky tohoto obdivu k přírodě se pak projevily jak v zahradní architektuře anglického parku, tak třeba v nebývale četných cestách vyšších vrstev do krajiny za jejími krásami, které stály u počátků turismu, jak ho známe dnes (dřívější cesty nobility směřovaly totiž především do měst a společnosti). A v neposlední řadě, to již ale v období romantismu a vůbec v průběhu 19. století, daly vzniknout i pokusům zachránit původní zbytky přírody, „jak ji stvořil Bůh“, především v podobě pralesa (viz náš Žofínský prales). Pokud tedy dnes diskutujeme o tom, zda „divočina“ do evropské kulturní krajiny patří, odpověď pak zní jednoznačně ano. Paradoxně se totiž stala nejvýše oceňovanou částí naší krajiny, místem, kde však nevládne člověk – ale Bůh nebo Příroda, přírodní procesy a podobně, jak každý podle své víry chce. I zde je ovšem dobré si uvědomit, že jde o rozhodnutí primárně kulturní, řekněme filosoficko-nábožensko-estetické, nikoliv přírodovědecké. Divočina se tak do naší kulturní krajiny samozřejmě včleňuje na základě našeho rozhodnutí – i ona je tedy jakýmsi výsledkem lidské kultury, jakkoli to zní paradoxně. Co se týče estetické hodnoty divočiny, byl by zde vhodný delší rozbor, na který bohužel není místo. Jednak, bráno do důsledku, něco zcela „divokého“, „chaotického“ často ani nevnímáme, nebo se nám to příliš nelíbí, protože naše vnímání potřebuje rozeznávat alespoň nějaké struktury, „figury“ od pozadí. Alpská kamenná moréna vzniklá z napadaného kamení nebo divoké houští nebudily příliš nadšení ani dříve, ani dnes. Nečekejme tedy v nejdivočejších terénech nějaké prožitky krásy. Je to ovšem otázka zkušenosti – jako zcela nevábné a nestrukturované vidí prales či morénu pouze nezkušené oko. Pokud třeba v pralese jdeme více dní, zjistíme, že se naše vnímání diferencuje a že zde nacházíme stále nová „prostředí“, struktury i detaily. Problematické je samozřejmě i vnímání současného člověka, který na rozdíl

100


od svých předchůdců z 18. a 20. století většinou neprošel zkušeností vlastní výtvarné tvorby, stejně jako je ovlivněn současnou architekturou, která většinou navazuje na teorie, které se značně rozešly s obdivem k přírodním nepravidelným tvarům. Ještě jinou otázkou je, jak dalece se podaří takovouto „kulturní“ divočinu znovu uvést v život. To je občas a bohužel provázeno značně paradoxními činy – navazujícími již na ono známé vyhnání původních indiánských obyvatel z Yosemitů. To, že zde američtí „otcové zakladatelé“ obdivovali například krásné louky, které však vznikly vypalováním domorodci, se ukázalo až později. Nehledě na jistou absurditu onoho přístupu, který se domnívá vidět divočinu tam, kde již po tisíce let žijí a působí lidé. Obdobně by stálo za hlubší úvahu, zda je vlastně správné vyhánět lidi z šumavských lesů i tam, kde se po staletí pohybovali, a celý proces směřovat k podivnému rozparcelování míst, kde lidé již prakticky nesmějí ani šlápnout mimo stezku, a o kousek dál se budují cyklostezky, kde proudí tisíce halekajících lidí v pestrobarevných oblečcích, aniž by vlastně do „přírody“ byť jen vkročili. A kteří jakýkoliv dojem či zážitky z volné přírody (a právě ty estetické) spolehlivě naruší. Zde se samozřejmě již dostáváme na další a další pole otázek či argumentů i značných paradoxů v současném přístupu k přírodě. Jakkoliv se jedná v případě Šumavy v mnoha ohledech o složité otázky a přístupy, bylo by dobré si přiznat, ať chceme nebo ne, že estetický úhel pohledu zde hraje velkou roli. Mělo by se však jasně deklarovat, kde dáme přednost jemu a uznáme ho za plnohodnotný důvod nějakých rozhodnutí, a kde na něj z jiných oprávněných důvodů budeme rezignovat. Publikováno na ekolist(u).cz, 16. 8. 2011, http://ekolist.cz/cz/publicistika/eseje/libi-se-nam-zeleny-les-slovo-estetika-k-sumave

doc. Mgr. Karel Stibral, Ph.D. vzděláním estetik a historik přírodních věd, který se zabývá vzájemnými vztahy kultury a přírody, především historií estetického a uměleckého postoje ke krajině, též vývojem environmentálního myšlení vzhledem k dějinám kultury a  přírodních věd, zejména biologie. Je autorem publikací Proč je příroda krásná? (2005) a Darwin a estetika (2006). Vyučuje také na Katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK v Praze.

101


Foto: Michaela Kašperová

Rychlíkem napříč Moravou Zbyněk Ulčák Krajinu mého srdce znám z vlaku. Sedím na dvou židlích – bydlím a pracuji v Brně, zahradu mám v Orlové, tedy vlastně už ani ne na Moravě, ale v těšínském Slezsku. A tak se železniční tratě č. 270 a 300 Bohumín–Brno a jejich okolí staly mou oblíbenou krajinou. „Pohled z rychlíku“ může být vyjádřením povrchní neznalosti, já se však rozhlížím z železničního vagonu už čtvrt století, od počátku svých studií na Vysoké škole zemědělské. Dost dlouhá doba na to, abych si všímal proměn krajiny nejen v ročních obdobích. Vlak vyjíždí ze slezského Bohumína. Smutné město, postavené na mokřinách, kde při deštích prosakuje voda stěnami podchodu nádraží, střídá pohled na rozlehlé rákosiny, za kterými jen tuším Heřmanický rybník. Z dolů se tam stále vypouštějí slané vody, to ale nevadí ptákům, pro jejichž ochranu je vyhlášen jako ptačí oblast. Dříve nad rybníkem pomalu rostl vrch centrálního odvalu hlušiny z ostravských dolů. Patnáct let po ukončení těžby jeho svahy pokryla zeleň bříz a javorů. Těch je mi líto, jejich krátký život ukončila potřeba stavebního materiálu pro náspy dálnice do Polska, k čemuž se hlušina hodí výborně. Zůstal jiný kopec navršený lidmi – obrovská hromada odpadků z bytů celé Ostravy. Jako podivná sopka vyrostla před mýma očima z náplavů Odry, místo kouře vulkánu se nad ní několik let vznášela hejna racků. Rekultivace ji pak změnila v tabulovou horu s parkovou úpravou. Před pár lety se

102


probudila a valí svou páchnoucí lávu směrem k posledním domům kolonie v Hrušově, které ještě zbyly po velké povodni v roce 1997. Tuhle záplavu už nepřečkají. Řeka Ostravice, jsme na Moravě. Ostravské hlavní nádraží a další vzpomínka na povodeň. Velké vodě se asi železnice zalíbila, lidé se projížděli na loďce mezi nástupišti, ostatně mezi kolejemi nádraží v Bohumíně tehdy vytahovali podběrákem ryby. Za nádražím fascinující pohled na třináct let se rozpadající budovy rafinerie minerálních olejů. Stromy vyrůstají ze střech a  zdí ve výšce deseti metrů, každý měsíc je o nějakou zeď méně a o pár stromů více. Václav Cílek tomu říká „florální piercing“, v Ostravě je vidět často, ale jen zde si ho vychutnají cestující v mezinárodních rychlících. Odra, Svinov – ve srovnání s ostravskými postindustriálními krajinnými dramaty začíná nuda rybníků a luk Poodří. A přece i tam se hodně změnilo. Kde byla před dvaceti lety pole pšenice, jsou dnes většinou louky, na kterých se procházejí čápi. Vzpomínám na setkání se zemědělci před patnácti lety, jak se bránili zatravňování. Dotace tehdy zvítězily, ochrana přírody asi také. V  říjnu při pohledu na nikomu nepotřebné hnijící balíky sena ale znovu přemýšlím, kdo vlastně vyhrál. Za Poodřím Moravská brána a hrady. Dříve neviditelné rozvaliny Starého Jičína, tyčícího se na nově odlesněném kopci. A Helfštýn, kde je tomu přesně naopak. Mladý student kdysi pozoroval holé zdi zříceniny, nad kterými se postupně objevovaly rekonstruované střechy. Dnes je už jen vytuším za zvyšující se hradbou lesního porostu. Suchdol nad Odrou – začínají pole, která budu sledovat až do Brna. U Prosenic rychlík prosviští kolem chmelnic. Mám je rád, je to vzpomínka na chmelovou brigádu zpřístupňující maturantovi dříve zapovězená tajemství. A chmel je až exotická rostlina, krásně voní a obdivuhodně rychle roste. Chmelnice zůstaly, ale jinak už na polích tytéž plodiny nerostou, doba se mění. Zmizela cukrová řepa, pryč je rybízová plantáž u  Hranic. Přibyla řepka, za Přerovem také rádi pěstují mák a  slunečnici. Jen kukuřici je vidět pořád a zvlášť na svazích. Po deštích zůstávají náplavy bahna u trati a na silnicích, divím se, že za ty roky na polích ještě zbývá nějaká půda. Asi ji nepotřebujeme, jinak by na polích nemohlo růst ještě něco jiného – velké bílé přízemní haly. Jedna u Hranic na Moravě, bylo kolem ní hodně povyku, je dnes, tuším, prázdná. Další rostou až před Brnem. Je to zvláštní, moc se těm stavbám u železnice nedaří, mnohem více jim svědčí půda u dálnic. Za Přerovem, v polovině cesty, vlak opouští moderní železniční koridor a jede jen po jedné koleji, trať se také mnohem více přibližuje lidským obydlím. Pomalá jízda na vyvýšeném náspu, nad dvorky a  zahradami je opravdu rozkoš pro zvědavého pozorovatele. Krátce po roce 1990 ukrojily část družstevních polí přibývající záhumenky s dlouhými řadami česneku a brambor, občas s novou výsadbou jabloní

103


a meruněk. Jak rychle se objevily, stejně kvapem jich v minulých pěti letech ubylo. Buď zarostly travou a úrodu z mladých stromů nikdo nesklízí, nebo opět splynuly s velkými poli – jako v Ivanovicích na Hané. Ještěže ten nejkrásnější česnek v Měrovicích nad Hanou zůstal. Stejně se změnily i zahrady. Kde dříve rostla na každém kousku plochy zelenina a vojtěška pro králíky, je teď často trávník. V oblibě zůstávají rajčata, nově na spirálovitých oporách, jahody a novinka posledních let, dýně. Stabilně dobře se vede květáku, brokolici, okurkám. Ohroženým druhem se naopak stává mrkev, zelí, kedluben. Výborně se však daří bazénům. Když už si je postavili, snad se tam vesničané i koupou. Chci tomu věřit, ale ještě jsem v nich vlastně žádné lidi neviděl. Zdá se také, že se na jižní Moravě mění fauna. Psů je stále hodně, ale králíky a kozy či ovce téměř nevidět. V  Němčicích a  Vyškově smutně vzpomínám na kdákání a kejhání drůbeže, které se ozývalo z blízkých výstav drobných chovatelů. Přibylo ovšem koní, už nemusí pracovat, ale pasou se radostně mezi stodolami a bazény. Těsně před Vyškovem zahlédnu v lese dinosaury, v létě jsou skryti za listy stromů, ale jindy jsou vidět skvěle.

Blížíme se k Brnu. Řadu let vlak jezdíval přes Chrlice, ale pak změnil trasu a  v  Holubicích odbočí na kratší trasu přes Šlapanice. Za celou dosud absolvovanou cestu jsem neviděl tak poutavý výhled široko do krajiny jako zde. Na severu svahy Drahanské vrchoviny, v dálce vysílač na Hádech a  panelové domy v  Líšni, na jihu lze zahlédnout Pálavu. Tuto trasu mám však rád hlavně pro ten podivný pocit průjezdu slavkovským bojištěm – vpravo můžeme vidět Napoleonovo stanoviště na Žuráni, naproti vlevo Pracký kopec s Mohylou míru.

104

Foto: Michaela Kašperová

Za Vyškovem se už deset let nikdy nezapomenu podívat na ves Drnovice a nenápadný vrch Chocholík. Nedaleko od něj leží dvě nevelké vodní tůně, které však svým symbolickým významem v mých očích dosahují významu Bajkalského jezera. Spolek aktivistů Drnka je revitalizoval a od té doby k nim směřují kroky řady místních i přespolních, studentů i hostů ze zahraničí, a to nejen při slavném jarním putování „k bažině“. Neznalý cestující si však většinou povšimne až malebného pohledu na krajinnou dominantu, kostel sv. Martina na Liliové hoře v Lulči.


Než vlak naposledy zastaví, projede kolem zahrádkářských kolonií. Stovky zahrádek podél Svitavy a v podivném území sevřeném tratí a seřazovacími kolejemi. Jedna z osad zanikla před třemi lety, nahradila ji divočina, ze které ční zbývající ovocné stromy a kde v noci planou ohně bezdomovců u posledních zbylých chatek. Brno, konečná – největší a nejmilejší vesnice, kterou znám. Už se těším na cestu opačným směrem, krajinou mého srdce. Publikováno ve Veronice 5/2010. Ing. Zbyněk Ulčák, Ph.D. krajinný ekolog a zemědělský inženýr, který se věnuje problematice udržitelného hospodaření v krajině a sociálním aspektům ekologického zemědělství a produkce potravin, o těchto tématech rovněž publikuje v domácím i zahraničním odborném tisku. Působí také na Ústavu aplikované a krajinné ekologie Agronomické fakulty MENDELU v Brně, spolupracuje s Přírodovědeckou fakultou UP v Olomouci a s Lillehammer University College v Norsku.

105


Archiv fotobanky – autor neznámý

Družstva jako vzpomínka, či naděje? Naďa Johanisová Když se řekne „zemědělské družstevnictví“, většina z nás si nejspíš vybaví násilnou kolektivizaci a rozorávání mezí v padesátých letech. Družstva však u nás vznikla již dávno předtím, a to nikoli z donucení totalitní mocí, ale z vlastní vůle samotných hospodářů, kteří si jejich prostřednictvím vzájemně a do značné míry nezištně pomáhali držet se nad vodou. „Zadní stěna šatníku v lodníkově pokoji se dala tajným způsobem otevřít, a tak vznikl ve stěně otvor, jímž se protáhla dospělá osoba. Mezi stěnou šatníku a trupem lodi byl prostor, do něhož se daly schovat dvě osoby. To byl úkryt pro ženu a  mne. Děti měly podobnou schovávačku na druhé straně lodníkova obydlí….“ Takto popisuje ve svých pamětech československý politik Ladislav Feierabend svou dobrodružnou cestu do exilu těsně po únorovém puči, poté, co jen zázrakem unikl zatčení tajnou policií. Bylo to podruhé v průběhu osmi let: v lednu 1940 prchal z okupované vlasti, převlečen za topiče na parní lokomotivě, poté, co se prozradila

106


jeho účast v odboji. Šest blízkých příbuzných zaplatilo jeho úspěšný útěk několika lety v koncentračních táborech. Všichni přežili. Námět na román? Nebo jen jeden z tisíce příběhů, které psala hrůzná doba? Feierabendův příběh rozhodně více než mnohé jiné tuto dobu zrcadlí. Není ale jen zrcadlem minulosti. Jeho život a dílo je zároveň zřídlem, které nám může pomoci lépe pochopit současnost a možná i nastavit výhybku budoucnosti. Tento člen agrární strany, ředitel družstevního centra Kooperativa, předseda Pražské plodinové burzy, předseda obilního monopolu a člen správních rad řady firem byl vtažen do politiky téměř proti své vůli až po Mnichově, kdy ho prezident Beneš jmenoval ministrem zemědělství. V londýnské exilové vládě pak pracoval jako ministr financí a v únoru 1945 podal demisi na protest proti Benešově prosovětské politce. Svá politická léta včetně dramatických let 1945–48 zajímavě a podrobně popsal ve svých málo známých pamětech Politické vzpomínky, vydaných v devadesátých letech nakladatelstvím Atlantis.

Tajná zbraň: kampelička Co bohužel Feierabend nestihl tak podrobně popsat, i když se k tomu chystal, byla oblast, které věnoval velkou část svého života: zmizelý svět zemědělského družstevnictví. Když se dnes řekne „zemědělské družstevnictví“, každý si představí jediné: JZD. „To byli ti, co rozorávali meze,“ slyšela jsem dnes a denně, když jsem připravovala do tisku Feierabendův text Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952. Útlou knížku, psanou v angličtině, jsem objevila náhodou v jedné anglické knihovně a rázem mě zaujala. Ale až tehdy, když jsem ji začala překládat a zcela se do ní ponořila, jsem užasla naplno. Otevřel se přede mnou neznámý svět existující alternativní ekonomiky v mé vlastní zemi, systém, který potichu, bez dotací a  bez fanfár, jen na základě vzájemné spolupráce, důvěry a  tvrdé práce, dokázal během pár desítek let na českém a moravském venkově zlikvidovat lichvu a díky tzv. vzájemné svépomoci zachovat při životě jeden a půl milionu venkovských hospodářství, z nichž by jinak část padla za oběť procesu ekonomické koncentrace, doprovázejícímu modernizaci, jak jej známe z jiných časů i zemí. Tajnou zbraní v tomto úspěšném tažení byl kříženec neziskové a ziskové organizace: skromná a nenápadná kampelička. „Kampelička byla prostou finanční institucí. V jejím úřadě, který mnohdy sídlil v hostinci či ve škole, byste často našli jen stůl, pár židlí a trezor. Administrativní práci vykonávali členové zdarma, pouze pokladník, který zapisoval příjmy a výdaje a připravoval jejich přehled, dostával na konci roku skromnou odměnu. … (Kampeličky) organizovaly přednášky a divadelní hry. … K jejich největším zásluhám patřilo vybavení obcí veřejnými váhami, kde bylo možné poctivě kontrolovat váhu nákladů. Mnoho kampeliček zkrášlilo své okolí výsadbou stromů, budováním

107


rybníků a stavbou budov pro vesnické kulturní aktivity,“ psal Feierabend ve své útlé knížce v New Yorku na začátku 50. let, právě v době, kdy vycházel zákon za zákonem, likvidující „nádhernou strukturu zemědělského družstevnictví“, jak ji láskypně nazval, až z ní za pár let nezbyl kámen na kameni. Jak mu asi bylo? Vraťme se však k předválečným kampeličkám. Jak se takové skromné a nenápadné instituci podařilo zlikvidovat lichvu a vůbec hrát tak obrovskou roli v rozvoji venkova, a kde se vůbec vzala?

Příběh z Žabí uličky Stopy vedou do městečka Rochdale u Manchesteru, kde těsně před Vánoci 1844 otevřela skupina řemeslníků, většinou nezaměstnaných tkalců, svůj malý obchůdek v Toad Lane – Ropuší ulici. Obchůdek se od jiných lišil v tom, že neprodával mouku smíchanou s křídou, jak bylo tehdy častým zvykem. Jeho cílem bylo prodávat kvalitní zboží, získané za velkoobchodní ceny, a to ne veřejnosti, ale svým členům. Jak souvisí prodejna v Ropuší uličce s kampeličkami? Jak projekt v Rochdale, který se rozrostl v mocný družstevní podnik a proslavil se po celém světě, tak o něco pozdější české kampeličky dodržovaly několik zásad – tzv. rochdaleské principy – které jim zajistily úspěch. Jedním z nich je princip, že podstatný není zisk, ale provozovaná činnost. Rolníkům, kteří zakládali kampeličky, nešlo ani tak o zisk jako o levný úvěr. Rochdaleští zase chtěli levné a kvalitní jídlo. Cílem kulturních družstev, jako bylo Družstvo Národního divadla či České filharmonické družstvo v Praze, byla kulturní aktivita. Družstvo pro výstavbu a provoz místní dráhy Čerčany–Modřany–Dobříš mělo jiný cíl – výstavbu „Posázavského pacifiku“, což se mu také roku 1897 podařilo. V dnešní době, kdy jsou firmy tlačeny systémem především k tomu, aby vykazovaly zisk, a kdy stále více peněz „létá vzduchem“ jen tak bez užitku jako spekulativní kapitál, stojí za to si připomenout tuto důležitou zásadu: družstevní systém umožňuje soustředit se nejen na ziskovost, ale především na produkci toho, co lidé skutečně potřebují. V případě kampeliček to byly levné úvěry, poskytované vzájemně díky další zásadě, dokonce asi zásadě ze všech nejzásadovitější – principu vzájemné svépomoci.

Co jednomu nemožno, všem dohromady snadno Vycházejíce z vědomí, že jednou potřebuješ ty mě, podruhé zas já tebe, ukládali naši předkové peníze do společného měšce, a když to potřebovali, zas si z něj půjčovali. „Nezisková“ tvář kampeliček se projevovala v tom, že většinu prací, jak shůry řečeno, vykonávali dobrovolníci – to vedlo k nízké režii a levným úvěrům – a také v tom, že všichni členové měli stejný hlas při rozhodování. Princip „jeden člen-jeden hlas“, další z rochdaleských principů, je ostatně vlastní nejen prvorepublikovým

108


kampeličkám, ale všem autentickým družstvům. „Ziskovou“ tvář měly také: každý člen vkládal určitý finanční podíl, všichni ručili neomezeně svým majetkem, mohli si – po naplnění rezervního fondu – ze svých podílů vyplácet úroky. A především, jak podotýká Feierabend: „Navzdory svému dobrovolnému a amatérskému charakteru byly kampeličky efektivně řízenými podniky.“ Jak ještě se lišily kampeličky od klasických bank? Tím, že dokázaly udržet peníze v místě. Zatímco komerční banka, poslušna ziskového imperativu, vkládá naše peníze do projektů na druhém konci světa, klasické úvěrní družstvo (a nemusí to být jen předválečné kampeličky, protože mimo české luhy a háje vzkvétá úvěrní družstevnictví leckde utešeně dál) vkládá naše peníze opět do našich projektů. Není totiž poslušno ziskového imperativu, ale svých členů – a ti si je založili ne kvůli zisku, ale jako stabilní a spolehlivý zdroj úvěru. Pro sebe navzájem a v daném místě, kde žijí. Tak se tedy podařilo za první republiky zlikvidovat lichvu na českém venkově a zároveň vybudovat základy jeho finanční nezávislosti. První republika byla protkána družstvy. Zemědělská (dnes bychom řekli venkovská) zahrnovala družstva skladištní, která mimo jiné prodávala zemědělské produkty svých členů, ve velkém jim nakupovala potřeby a  byla takřka v  každém tehdejším okrese, elektrifikační (občané utvořili družstvo, natáhli dráty a kupovali elektřinu ve velkém), mlýnská, mlékařská, lihovarnická, vinařská, čekanková, lesní a další. Sem se tradičně počítaly i zmíněné kampeličky. Těchto takzvaných zemědělských družstev, úvěrních i neúvěrních, bylo v roce 1938 okolo deseti tisíc. Kromě venkovských tu byly ještě tisíce družstev městských: spotřební, bytová, výrobní, úvěrní (družstevní záložny), ale i kulturní družstva, zmíněná výše. Podle Feierabendova odhadu bylo v roce 1938 šest milionů z celkového počtu patnácti milionů obyvatel Československa přímo nebo nepřímo (přes své rodinné příslušníky) spjato s družstevním hnutím. Nejvíc družstev bylo v Čechách a na Moravě.

Tři hřebíky do rakve V roce 1933 píší Francouzi Polin a Charon, že Československo má nejlepší družstevní organizační strukturu v celé Evropě. Střechové organizace družstev (nazývané svazy či jednoty) rostly od konce 19. století postupně, organicky a zdola. Byla to vlastně „družstva družstev“ – každé členské družstvo do svého svazu vložilo finanční podíl a účastnilo se stejnou měrou jeho řízení. Vůči vládě měly funkci lobbistickou, vůči světu a veřejnosti reprezentativní, vůči svým členům pomocnou, poradní a hospodářskou. Zemědělské družstevní svazy byly stále vlivnější a zakládaly své ústředny neboli centrály – obchodní sdružení, která zajišťovala nákup a odbyt zemědělských produktů členů. Jednou z nejvlivnějších ústředen byla pražská Koo perativa, kde pracoval Ladislav Feierabend.

109


S akademickou odtažitostí líčí tento obdivuhodný muž ve své knížce očistec, který prožívala družstva za války, a zkázu, kterou československému družstevnictví přinesli komunisté. Abychom pochopili, co se vlastně stalo, je třeba si uvědomit, že již před válkou byla československá družstva rozštěpena nejen podle národnostních, ale i podle politických linií. Zatímco ve spotřebních družstvech měla vliv strana sociálně demokratická a komunistická, v zemědělských družstvech převládali členové strany lidové a především strany agrární. První hřebík do rakve zemědělských družstev tedy znamenal už zákaz obnovy agrární strany. Feierabend se v roce 1945 nesměl vrátit na svůj post v Kooperativě, mimo jiné i pro své členství v agrární straně. S ním byla z vrcholných postů odvolána řada dalších schopných lidí a nahrazena komunisty. Ti členové družstev, kteří bývali v  agrární straně, se báli pronásledování a  často se nedostavovali na valné hromady. Do družstev naopak infiltrovali komunisté. To byl druhý hřebík do rakve zemědělských družstev. Jak však píše Feierabend: „…existovala řada statečných členů, kteří se proti rostoucímu zneužívání družstev ze strany vlády ostře postavili. Každá valná hromada byla současně jednou bitvou v dlouhé válce mezi členy, kteří hájili družstevní principy a ideály, a novými pseudo-členy. Byla to válka, v níž nechyběly oběti na životech. Jak vítězství, tak porážky zásadových členů vedly k zatčení a uvěznění mnoha z nich. Zatčení probíhala buď bez udání jakéhokoliv důvodu, anebo byl dotyčný obviněn z členství v agrární straně… V roce 1947 to vypadalo, že se vítězství začíná klonit na stranu zastánců pravých družstev, a tito začínali doufat, že se jim podaří zemědělská družstva zachránit.“

Duch solidarity a spolupráce Rok 1948 znamená konec těmto nadějím. Feierabend prchá podruhé z vlasti a komunistická vláda chystá třetí a konečný hřebík. Na ochromení „nádherné struktury“ československého družstevnictví stačily tři zákony. První z nich vyšel 20. července 1948. Sloučil všechny peněžní instituce v  jedné obci do jednoho „lidového peněžního ústavu“, a  ten podřídil ministerstvu financí. Za pár let splynuly kampeličky i záložny se státem. O den později vyšel další zákon. Jedním tahem zrušil organizační strukturu, která vznikala po mnoho desetiletí zdola. Namísto mnoha svazů ustanovil jediný, Ústřední radu družstev. Každé družstvo muselo být jejím členem. Nebylo-li přijato, ztratilo oprávnění k další existenci. Rada, na rozdíl od bývalých svazů, měla nad družstvy neomezenou moc. Dne 23. února 1949 vychází třetí zákon, O  jednotných zemědělských družstvech. Jakmile vstoupil v  platnost, byla dosavadní, pravá družstva v obcích zbavena práva jakkoliv nakládat se svým majetkem – tedy s majetkem svých členů – dokud nevzniklo v místě nové, jednotné zemědělské družstvo, které pak dosavadní družstva pozřelo. Byla to až tato jednotná zemědělská družstva, která rozorala meze jednotlivých hospodářství.

110


Některá družstva u nás přežila komunistickou éru a dožila se kapitalismu. Ovšem ani v soudobém kapitalismu nemají na růžích ustláno. Jestliže za komunismu byl nepřítelem stát, nyní je to trh, který je hrozí zbavit jejich specifik. Jak se stát „konkurenceschopnými“ a přitom neztratit družstevní étos, to je problém i pro potomky rakouských sester našich kampeliček. Místní odbočky v rámci efektivnosti delegovaly řadu pravomocí svým svazům – a dnes neozbrojené oko těžko postřehne rozdíl mezi komerční bankou a bankou, nesoucí jméno zakladatele družstevního úvěrnictví Friedricha Raiffeisena. Přesto stále vzkvétá a nově se rodí tisíce družstevních spolků a podniků, zejména v zahraničí, kde totalitní režim pojem „družstvo“ nezdiskreditoval. Osobně se domnívám, že bychom jej měli rehabilitovat. Správně uchopeno a pochopeno, nabízí nám cestu k ekonomické demokracii zdola. V závěru knížky se ostatně Ladislav Feierabend obrací právě k  nám, potomkům: „Duch solidarity a  spolupráce, který je vlastní družstevnímu hnutí, zůstává skutečným základem každé demokracie a všech demokratických institucí kdekoliv na světě. Leží v srdci všech lidí dobré vůle a a nelze jej zničit, a to ani komunisty v Československu. Žije.“ Publikováno v A2 kulturním týdeníku 23/2007.

RNDr. Naďa Johanisová, Ph.D. odborná asistentka, zabývá se ekonomickými souvislostmi environmentálních a sociálních problémů a ekologickou ekonomií. K jejím hlavním zájmům patří skryté předpoklady ekonomie středního proudu a ekonomické alternativy na komunitní úrovni. Je autorkou publikací Living in the Cracks: A  Look at Rural Enterprises in Britain and the Czech Republic (2005) a Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem: výpravy za ekonomikou přátelskou přírodě a člověku (2008). Naďa Johanisová na katedře koordinuje studijní a pracovní pobyty studentů.

111


Fotografie z tradiční pouti k bažině | Pavel Klvač st.

Megalomanství venkovu nesluší Rozhovor s Pavlem Klvačem Možná není ryzím venkovanem, přesto toho o venkově ví tolik jako málokdo. Přednáší o něm, spolu se studenty jej dokumentuje ve fotografických publikacích, aktivně působí v drnovickém místním spolku Drnka zabývajícím se ochranou přírody a obnovou kulturního života v obci. Jak hodnotí dnešní venkov pohledu „zevnitř“ i z akademického nadhledu? Jsou Drnovice, kde jste se narodil a kde žijete, vůbec venkovem? Jsou i nejsou. Jisté prvky toho, co obvykle považujme za venkovský styl života, tady ještě přežívají. Kvapem ale mizí. Naše obec je specifická svou velikostí – s počtem kolem dvou tisíc a dvou set obyvatel patří k největším v regionu – a bezprostřední blízkostí okresního města. S tři kilometry vzdáleným Vyškovem nás mimo silnici dnes spojuje i chodník pro pěší. To po mém soudu významně ovlivňuje mentalitu „Drnováků“. Na jednu stranu hledíme na obyvatele menších sousedních obcí shora, na straně druhé se rádi poměřujeme s okresním městem.

112


Jak se toto poměřování projevuje v každodenním životě? Osobně si myslím, že právě z něj vyrůstají kořeny našeho megalomanství. V centru obce chátrá obludný stadion pro deset tisíc diváků, který zde zůstal jako rezavějící pomník zašlé slávy prvoligového fotbalového klubu. Pozvolna eroduje. Ti, kteří si na něm založili svou kariéru, se k  němu nehlásí, obec je bezradná. Jako by toho nebylo dost, loni jsme si nechali postavit za humny šestadvacetimetrovou ocelovou rozhlednu. Stála šest a půl milionu korun! Co na tom, že pět milionů zaplatila firma vyrábějící hazardní hrací automaty? Zbytek „investice“ a údržba leží na bedrech obce. Záměr výstavby neprošel širší veřejnou diskusí. Stavba je naprosto neúměrná významu místa. Stojí na kopci Chocholíku s nadmořskou výškou tři sta šedesát metrů nad mořem a z jejího vrcholu je vidět zhruba totéž, co od její paty. Ale konečně prý máme co nabídnout turistům. Říkáte také, že z venkova nemáme dělat skanzen eurodotovaných pseudotradic – opravdu to tak dnes chodí? Nejde jenom o stavby rozhleden, ze kterých není nic vidět, různé asfaltování v krajině a nekonečné naučné stezky. V duši venkova se mění cosi podstatnějšího. Někdy mám pocit, že za pár let se bez dotace nesejdou ani chlapi v hospodě. Vesnické aktivity, které ještě nedávno probíhaly živelným mezigeneračním předáváním, dnes potřebují školené „dobrovolníky“, projektové manažery a peníze kdovíodkud. Z kulis a rituálů někdejšího venkova se stává zboží pro turisty. Co jiného nám vlastně zbývá na prodej, když jsme opustili práci s půdou? Je inscenovaný teatrální folklor ještě tradicí? Do jaké míry se vy považujete za venkovana? Musím smutně přiznat, že jsem spíše venkovan teoretik. Skutečnost, že bydlím na venkově a k nejbližšímu lánu pšenice to mám sto metrů, ze mě ještě venkovana nedělá. S počítačem strávím více času než s jiným nářadím. Tento poměr platí bohužel i v čase, který věnuju našemu spolku Drnka, jehož posláním je ochrana přírody a krajiny a povzbuzování místního kulturního života. Práci na vlastní malé zahrádce beru spíše jako způsob rozjímání. Symbolická hodnota produkce vysoko převyšuje hospodářský užitek. Nesměle se pouštím do kultivace starého rodinného pozemku – dílem sadu, dílem „divočiny“. Hodnotu a souvislosti venkovského způsobu života jsem, jako jiní, docenil až se studiem a prací ve městě. Co tedy v současnosti vlastně dělá venkov venkovem? Je otázka, zda venkov – jak si ho obvykle představujeme – ještě existuje a zda kdy vůbec v takové podobě existoval. Mám teď na mysli romantizující stereotypy o dobrosrdečných, družících se venkovanech s citlivým a šetrným vztahem k přírodě. Venkovský život se snažím vidět střízlivě. Znaky, které pro něj považuji za charakteristické, mohou mít často pozitivní environmentální efekt, spíše ale nezáměrný. Jde o samozásobitelství v širokém významu, smysl pro recyklaci, vědomí souvislostí každodenních lidských aktivit nebo třeba kutilskou zručnost.

113


Má tedy venkov ve své současné podobě nějaký zvláštní potenciál? Život na venkově může mít i dnes blízko k tomu, co socioložka Hana Librová nazývá ekologickým luxusem. Jde o soubor statků, považovaných dříve za samozřejmé, v realitě změn dnešního světa ovšem vzácných. Patří sem například blízkost přírody, klid, bezpečí, jistá volnost prostoru, čas. Kombinaci toho všeho dnes najdeme spíše na venkově než ve městě. Developeři to intuitivně tuší a skupují pozemky kolem vesnic, především těch, které jsou z nejbližšího většího města relativně dobře dostupné. Kvalitní orná půda se pak nabízí k výstavbě venkovského satelitu. Lidé, kteří se tam nastěhují, se však venkovany zpravidla nestanou. Vraťme se ještě k turismu – ten totiž slouží jako zaklínadlo pro všemožné k přírodě nešetrné projekty, viz třeba případ šumavských obcí ve vztahu k národnímu parku. Jakou tedy má venkov jinou příležitost? Především mi tato jednostranná orientace na rozvoj turismu přijde dlouhodobě krátkozraká. Turista není spasitel. Naopak. Je přirozené, že znaven shonem moderní všednosti touží ve zbytku volného času urvat něco ze zmíněných luxusních statků. Ve svém pátrání po autentickém životě se uchyluje právě k  venkovu jako symbolu předmoderního sentimentu. V  konkrétních podmínkách se pak vzácné statky stávají ještě vzácnějšími. Vrátíme-li se k drnovické rozhledně, její výstavba tyto hodnoty místním narušuje. Z mého pohledu je chybou dělat z venkova skanzen a z krajiny lunapark. Hodnotné investice jsou často nenápadné. Jejich cena stoupá s ochotou místních se na nich finančně i jinak podílet. Kapitál venkova je v přírodě a půdě. Jeho oživování, máme-li použít tento výraz, sluší zdrženlivost a skromnost. Jak se to daří vašemu sdružení Drnka? Jsme malé, záměrně neprofesionalizované sdružení. Vše děláme po pracovní době. V míře, na kterou stačíme a máme chuť. Snažíme se ukázat, že i běžná, ničím velkolepým neobdařená krajina může mít pro citlivého pozorovatele nevšední kouzlo. Vernisáže našich přírodovědně a umělecky založených výstav se během dvanácti let staly místem pravidelného setkávání regionální veřejnosti. Dobře na odbyt jdou i naše publikace s lokální tematikou. Naším nejcennějším počinem je bezesporu revitalizace místní bažiny zvané Žumpy. Nejsem si jistý, zda by v dnešních politických a přebujele byrokratických poměrech šla tato akce úspěšně zopakovat. Na druhou stranu má náš amatérismus pochopitelně svoje meze. Jistým způsobem je pro nás limitující i věkové složení členů. Podstatnou část Drnky tvoří generace mých rodičů, pozvolna dozrávající důchodu. Pro mladé je zřejmě idea venkova, jak ji naznačujete, poněkud „nemoderní“, že? Na svém vlastním příkladu se mi zdá, že hodnoty venkova jako by přicházely jaksi plíživě s věkem. Většina mladých by jistě spíš ocenila oživení drnovické první fotbalové ligy než zpěv obojživelníků v místní bažině. (Což by ostatně platilo myslím napříč celou populací.) Lidé s životní zkušeností venkovanů vymírají. Jejich znalosti

114


a dovednosti jsou v konzumní společnosti vytěsněny na okraj. Nicméně existuje alternativní trend zájmu mladých lidí o venkovský způsob života. Jsem příliš ovlivněn svým sociálně-environmentálním etnocentrismem, abych si troufal odhadnout jeho sílu. Statisticky jde však o okrajový jev. Hodnotově pak o vědomý odpor vůči dominující konzumní kultuře. Život v domku s vytápěním na dřevo, divokou zahradou, včelami a internetem má svůj šmrnc i adrenalin. S tím souvisí i nyní často popisovaný trend návratu k lokálním potravinám. Jakou naději skýtá? Rád bych věřil, že farmářské trhy a příbuzné jevy nejsou jen indikátorem rostoucí obliby různých ideologií zdraví a kultu bio. Z environmentálního hlediska je nutné je přivítat. Mimo jiné mohou pomoci venkovu vrátit jeho důstojnost. Snad nejde pouze o pomíjivou módu, taková přízeň místním producentům by byla velmi vrtkavá. Coby někdejší student sociologie si z přednášek profesora Jana Kellera pamatuju, že instituce módy funguje tak, že všichni začnou masově napodobovat toho, kdo jako první přestal napodobovat všechny ostatní. Člověk aby se strachoval, co „pofrčí“ příští sezonu. Kéž by v konzumentech „jídla s příběhem“ zůstalo i hlubší porozumění ekologickým souvislostem a ocenění poctivé práce s půdou. Takže co se týká budoucnosti českého venkova, jste spíš skeptik, nebo optimista? Skeptický optimista. Venkov se nedá naplánovat u kancelářského stolu, žije si stále z velké části svým životem. Byl tady dávno před městem a bude i po něm. Připravili Zuzana Vlasatá a Vít Kouřil. Rozhovor se dotýká témat probíraných v kurzu HEN555 Sociologie venkova a krajiny. Je volně dostupný na http://www.sedmagenerace.cz/text/detail/megalomanstvi-venkovu-neslusi. Publikováno v Sedmé generaci 3/2012.

Mgr. Pavel Klvač asistent, který se věnuje metodologickým přístupům environmentálního bádání v oblasti společenskovědních disciplín, environmentální sociologii a  problematice venkova a krajiny. Je editorem a spoluautorem monografií Člověk, krajina, krajinný ráz (2009) a Příroda a krajina v okolí Svaté Heleny (2011), sborníku Člověk a les (2006) a sociologicko-fotografické pentalogie ze života současného venkova. V místě svého bydliště realizuje projekty směřující k oživení vesnické pospolitosti a lokálních ekosystémů.

115


Archiv fotobanky – autor neznámý

Ekopsychologie: psychologie pro časy environmentálních problémů Jan Krajhanzl „Chování k životnímu prostředí a vztah k přírodě přece nejsou psychologická témata,“ zazní občas z jiných oborů. Podobně se říkávalo, že ochrana životního prostředí je polem přírodovědných disciplín a společenské vědy jako ekonomie, filosofie, etika a sociologie nemají lézt „exaktním“ vědám do zelí. Zdá se, že časy se mění… Příroda a životní prostředí vstupují do zorného pole psychologie počátkem dvacátých let minulého století. Zpočátku okrajová pozornost vědy „o lidském prožívání a chování“ si všímá především vlivu prostředí na člověka a v druhé polovině století si začíná klást otázky typu: Jaké je to žít v bytě s okny do parku? Jak obyvatele měst ovlivňuje smog, přelidnění a hluk? Podle čeho lidé hodnotí místa? Jak působí na lidskou náladu kontakt s přírodou?

116


Nový obor se jmenuje environmentální psychologie a bývá v té době vymezovaný jako studium vlivu prostředí na lidskou psychiku. Během let se akademicky etabluje, vznikají odborné časopisy, oborové organizace a studijní programy. Když začátkem sedmdesátých let vzniká ekologické hnutí, začínají si otázky spojené s ochranou životního prostředí klást také někteří psychologové. Už nejde jen o to, jak jsou lidé prostředím ovlivňováni, ale ryze ekologicky: jak lidé ovlivňují životní prostředí? Zkoumá se motivace lidí k šetrnému environmentálnímu chování i způsoby, jak jej účinně podporovat, rovněž vznik a řešení environmentálních konfliktů a tak dále.

Zrod oborové platformy Období výrazného rozvoje „ekologických iniciativ“ v psychologii spustí v roce 1992 Theodore Roszak svým ohlášením ekopsychologie. Z propojení hlubinné ekologie a psychoanalytických přístupů vzniká myšlenkový kvas, který přináší celou řadu neotřelých a nekonformních příspěvků. Psychologickou metodologií se však nijak nesvazuje, a tak nezíská akademickou legitimitu – spíše se profiluje jako psychologií inspirovaný ideový proud ekologického hnutí. Do pohybu se však dávají i psychologové z univerzitního a výzkumného prostředí. Jedna za druhou vycházejí knihy iniciující vytvoření nového oboru, který by byl ukotven v psychologickém výzkumu a zabýval se prožíváním a chováním lidí ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí. Píše se o „ekologické psychologii“, „psychologii environmentálních problémů“ či jindy o „psychologii udržitelného rozvoje“. Pod různými názvy autoři zpracovávají podobné okruhy témat: vedle už zmíněných jsou to postoje a environmentální chování, vlivy sociálního, ekonomického a kulturního prostředí, vývoj osobního vztahu k přírodě nebo prožívání divočiny. Potřeba psychologické disciplíny postupně zraje. V roce 2002 vzniká obor conservation psychology, k němuž se přihlásí většina významných odborníků „zeleně-psychologické práce“ uplynulých tří dekád. V České republice se obor rozvíjí v několika posledních letech pod hlavičkou ekopsychologie, neboť pojmenování oboru „ochranářská psychologie“ se pro české prostředí nezdál příliš šťastný. Domácí ekopsychologové zprostředkovávají zahraniční poznatky českému prostředí – publikují články, přednášejí na univerzitách, pořádají besedy, o dění v oboru informuje Český portál ekopsychologie. Pracují na vlastních výzkumech, například hledají souvislosti mezi nedostatkem přírodních zkušeností a  odporem k  přírodě, motivace k třídění odpadu či charakteristiky osobních vztahů lidí k přírodě. Začíná také slibná spolupráce oboru s environmentální praxí, mimo jiné v oblastech podpory účinnosti environmentálně-výchovných programů či prevence „zeleného“ vyhoření lektorů a aktivistů.

117


Otázky známe, kdo odpoví? Ekopsychologické otázky nemá smysl spojovat jen s ekopsychologií: Jaké jsou vztahy lidí k přírodě? Proč se někdo bojí přírody, a proč jiný chrání životní prostředí? Čím to, že se lidé ve vztahu k  přírodě liší v  rámci jedné kultury, společnosti, ale i rodiny? Jak je možné účinně podporovat rozvoj vztahů lidí k přírodě? Podobné otázky tu byly dávno před rozvojem ekopsychologie a také dnes si žijí svým vlastním životem. Často si je kladou lidé, kteří svůj osobní nebo profesní život spojili s přírodou nebo ochranou životního prostředí. Psychologie jako věda se souborem poznatků o lidské psychice si dala zvláště v českých zemích na čas, než se sama začala takovými otázkami zabývat. Environmentální branží proto koluje celá řada pověr a mýtů, neověřovaných či neověřitelných představ. Považuji to za dobrý důvod pro zdejší rozvoj ekopsychologie a mezioborové spolupráce. Porozumění vztahům lidí k přírodě má význam nejen pro povídání u kavárenských stolů – míra porozumění lidským vztahům k přírodě ovlivňuje účinnost osvětových kampaní pro širokou veřejnost stejně jako environmentální výchovy. Pokud vláda či parlament přijímá „motivační opatření“ k podpoře udržitelného chování, stojí za to při jejich tvorbě zužitkovat rozsáhlé zahraniční výzkumy. Bez jejich znalosti se stává, že jsou lidské síly a finanční prostředky vkládány do projektů, které rozpozná jako „předem ztracené“ i student jednosemestrálního kurzu ekopsychologie. Možnosti spolupráce ekopsychologie a environmentální praxe pěkně vyjadřuje v oboru populární metafora kyvadlového autobusu. Směrem k ekopsychologii veze náklad problémů, otázek a poznatků o aktuálních environmentálních podmínkách – a zpátky se vrací s výsledky empirických výzkumů a účinnými metodikami.

Pověry z českých luhů a hájů Říká se, že tříděné odpady z vaší čtvrti popeláři svážejí na jednu skládku? Nebo že velkým nebezpečím českých lesů jsou útočící kanci, kteří klektáky rozpářou tříselní tepnu oběti? Pověry nevymřely, rodí se a šíří dál. Někdy jen pobaví, ale znám také lidi, kteří podle zmíněné „anti-recyklační“ legendy netřídí odpad, nebo děti, které se bojí chodit do lesa. Podobně environmentální praxi ovlivňují mýty o vztahu člověka k přírodě. Zlidověly natolik, že stojí za to alespoň tři z nich zmínit.

Mýtus první: Lidé mají odcizený nebo dobrý vztah k přírodě Představa jednoduché a všeobecné charakteristiky vztahu k přírodě, která ožívá v ekopedagogickém snažení o „zlepšení vztahu dětí k přírodě“ či „řešení odcizení dětí

118


přírodě“. Ledacos o nedostatku takového neurčitého pojetí napoví, že z lásky k přírodě se umí vyznat zahrádkář, myslivec, ochránce přírody, golfista i máchovský poutník. Ekopsychologická literatura popisuje několik desítek charakteristik, kterými se lidé ve svém vztahu k přírodě a životnímu prostředí liší. Turisté a chataři například „skórují“ v potřebě kontaktu s přírodou, horští pastevci a elitní vojáci vynikají ve schopnostech pro kontakt s přírodou, přírodní lyrici jsou pozoruhodní svou environmentální senzitivitou a ekologičtí aktivisté známí svým ekologickým vědomím. Debaty o lidech odcizených přírodě tady končí: kdo by byl odcizenější, eko-aktivista hackerující weby nadnárodních společností ze svého počítačového doupěte, nebo cestovatelé letící za divokostí tropických pralesů přes půl světa?

Mýtus druhý: Kdo vyrůstá v přírodě, má ji rád a chová se k ní šetrně Romantická představa, ve které se ozývá rousseauovský mýtus o divoších žijících v moudrém souladu s přírodou. Dějiny ukazují, že celá řada přírodních společností své životodárné ekosystémy rozvrátila, a život v blízkosti přírody není zárukou „přírodní moudrosti“ ani dnes: ekologické postoje zastávají častěji obyvatelé měst, naopak lidé z venkova se k ochraně životního prostředí stavějí nejzdrženlivěji. Jistě, čas strávený v přírodě učí člověka, kde si lehnout, že motýli nekoušou (jak se bála jedna Newyorčanka), že déšť neznamená konec světa a že se můžeme příjemně vykoupat i v rybníku-bahňáku. Osvojit si ekologicky příznivější chování však v globálním světě předpokládá zcela jiné dovednosti – příroda může být společně s moudrým rodičem nebo eko-pedagogem prostředkem k porozumění, ale sama nikoho šetrnosti nenaučí. Louku můžete vypalovat či na ní monitorovat biodiverzitu, netopýra přibíjet na vrata nebo se nechat do snů vyprovázet šelestem jeho křídel…

Mýtus třetí: Informovat, informovat, informovat Ve velmi rozšířené, racionálně se tvářící pověře se traduje, že „informovaný člověk neškodí životnímu prostředí“. Povězme si ale otevřeně: většina lidí si škodí, i když ví, co jim hrozí. U kuřáků je to jasné, zapomínat by se ale nemělo ani na nepřipoutané řidiče či studenty flámující v noci před zkouškou. Podle stovek zahraničních výzkumů publikovaných v recenzovaných časopisech se navíc ukazuje, že informační programy a kampaně mají jen mizivý efekt na chování – a platí to i pro informace o životním prostředí. Pro změnu chování je potřeba mnohem víc: porozumět žitým potřebám, duševním obranám před nepříjemnými pocity, lidským představám a přesvědčením.

119


Světlé zítřky Co mají všechny ty pověry a mýty společného? Chtějí vidět svět jednodušší, než je – svět lidí odcizených přírodě, kde k nalezení spřízněnosti stačí blízkost přírody, anebo alespoň informace. Pokud skutečnost zjednodušujeme daleko za hranu její pravdivosti, nemůžeme se s ní setkat a porozumět jí. Přitom bez porozumění lidským postojům, schopnostem a chování k přírodě se účinná řešení hledají obtížně. Příští léta prověří potenciál spolupráce mezi ekopsychologií a environmentální praxí. Publikováno v Sedmé generaci 3/ 2008, http://www.sedmagenerace.cz/text/detail/ekopsychologie-psychologie-pro-casy-environmentalnich-problemu

PhDr. Jan Krajhanzl, Ph.D. Ekopsycholog a sociální psycholog. Zabývá se tím, co prožívají děti při kontaktu s  přírodou, proč lidé (ne)chrání životní prostředí nebo jak lze komunikovat s veřejností o environmentálních tématech. Za svou disertační práci obdržel cenu Josefa Vavrouška v kategorii vědecko-výzkumné práce. Baví ho propojování akademické sféry s praxí, pro organizace veřejného sektoru lektoruje semináře a realizuje výzkumy. Desátým rokem podporuje rozvoj ekopsychologie v České republice, edituje portál www.ekopsychologie.cz.

120


Veronica – časopis pro ochranu přírody a krajiny Environmentálně-kulturní časopis již čtvrtstoletí vydává základní organizace Českého svazu ochránců přírody Veronica, která před 20 lety zakládala ekologické poradenství v ČR, před 5 lety zbudovala první veřejnou pasivní budovu a v Hostětíně pod Bílými Karpaty předvádí modelové projekty udržitelného života v měřítku malé obce a jejích obyvatel. V časopise Veronica každý sudý měsíc přinášíme:

■■ ■■ ■■ ■■ ■■ ■■

články odborníků, které Vám přinesou hlubší vhled do ekologických problémů příklady dobré praxe občanských sdružení s projekty pro lidi a přírodu, které Vás povzbudí rady a návody Ekologické poradny Veronica, které můžete sami uskutečnit seriál výletů po přírodních parcích ČR, kam se můžete vydat za poznáním galerie, krajiny srdce, básně a kresby, které Vás potěší zajímavosti z přírody a krajiny, o nichž jste dosud nevěděl

Časopis Veronica: Umíme číst v přírodě a krajině. Čtěte s námi! Časopis Veronica Panská 9 602 00 Brno tel. +420 542 422 756 | mob. +420 777 323 742 | e-mail: casopis@veronica.cz | www.casopisveronica.cz

Sedmá generace. Společensko-ekologický časopis. Název časopisu, který do roku 1997 vycházel jako Poslední generace, je symbolický. Jsme totiž přesvědčeni o tom, že chceme-li jako lidstvo žít na této planetě ve spokojenosti a míru, musí naše jednání zohledňovat také potřeby našich potomků. A to i těch, kteří přijdou sedm generací po nás. Sedmou generaci vydává Hnutí DUHA - Přátelé Země Česká republika Údolní 33 602 00 Brno tel. +420 545 214 431 a +420 608 443 443 | e-mail: sgenerace@hnutiduha.cz www.sedmagenerace.cz | www.facebook.com/7generace | twitter.com/@7generace


Vědecká redakce MU prof. PhDr. Ladislav Rabušic, CSc. Mgr. Iva Zlatušková prof. RNDr. Zuzana Došlá, DSc., Ing. Radmila Droběnová, Ph.D. Mgr. Michaela Hanousková, doc. PhDr. Jana Chamonikolasová, Ph.D. doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph.D., Mgr. et Mgr. Oldřich Krpec, Ph.D. doc. PhDr. Růžena Lukášová, CSc., prof. PhDr. Petr Macek, CSc. Mgr. Petra Polčáková, doc. RNDr. Lubomír Popelínský, Ph.D. Mgr. Kateřina Sedláčková, Ph.D., prof. MUDr. Anna Vašků, CSc. prof. PhDr. Marie Vítková, CSc., doc. Mgr. Martin Zvonař, Ph.D. PhDr. Alena Mizerová

Krajinou environmentálních studií Populárně-naučné texty vyučujících a studentů Editor: Bohuslav Binka Korektorka: Míla Zemanová Palánová Obálka, grafická úprava a sazba: Michaela Kašperová V roce 2012 vydala Masarykova univerzita, Brno jako 1. vydání v nákladu 1000 výtisků Vytiskla tiskárna Didot spol. s.r.o., Trnkova 119, 628 00 Brno ISBN 978-80-210-5983-2


Zuzana Tůmová – Jak se spotřebovává u ekologicky uvědomělých | Zuzana Geryková – Hovory o dobře krmeném pašíkovi | Eva Hrazdírová – Zahrádkář – milovník chemie? | Jan Michoin – Hardcore s čistým štítem | Magdalena Gabrielová – Stane se ekomóda módou? | Martin Vyhnal – Dva odstíny zelené | Eliška Balharová, Klára Havlová – Daruj kolo, zachráníš svět! | Kateřina Rezková – Věda, kosmologie a naše budoucnost | Eva Fraňková – Nerůst jako příležitost klást si podstatné otázky | Vojtěch Pelikán – Ušlechtilí divoši ze spišských osad? | Lukáš Kala – V neklidném ráji | Jan Dostalík – Přírodní socialismus Ladislava Žáka | Blanka Dobešová – Po smrti se stanu lesem | Hana Librová – Věrnost místu; V dynamickém světě; Skřivany už nejíme | Bohuslav Binka – Chybí mi tu radikalismus | Karel Stibral – Líbí se nám uschlý les? Slovo estetika k Šumavě | Zbyněk Ulčák – Rychlíkem napříč Moravou | Naďa Johanisová – Družstva jako vzpomínka, či naděje? | Pavel Klvač – Megalomanství venkovu nesluší | Jan Krajhanzl – Ekopsychologie: psychologie pro časy environmentálních problémů

Tato publikace je spolufinancována Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Krajinou environmentálních studií  

Nevšední a populární texty studentů, doktorandů a pedagogů z brněnské Katedry environmentálních studií Masarykovy univerzity. Rozšiřte se ob...

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you