Page 1


FILMOVÁ KNIHOVNA


Petr Bilík

LADISLAV HELGE Cesta za občanským filmem Kapitoly z dějin československé kinematografie po roce 1945

BRNO 2011


Publikace je vydána ve spolupráci s Univerzitou Palackého v Olomouci a v rámci výzkumného záměru MŠMT „Pluralita kultury a demokracie“ | „Plurality of Culture and Democracy“ (MSM 6198959211).

© Petr Bilík, 2011 Cover photo © Kristýna Erbenová, 2011 V práci byly využity archivní materiály Národního filmového archivu a Archivu Barrandov Studio, a. s. © HOST — vydavatelství, s. r. o., 2011 ISBN 978-80-7294-588-7


Obsah

Půlstoletí s filmem ............................................................................................7 Předmluva ....................................................................................................... 10 Historický kontext s důrazem na realistickou tradici českého filmu ........... 13 Škola otců — úspěšný debut ve znamení občanské angažovanosti ..............23 Velká samota — radikální filmařské vyjádření v konfliktu s cenzurou .......40 Realismus a český film šedesátých let ...........................................................55 Jarní povětří — matoucí kapitola z Občana Brycha ..................................... 57 Bílá oblaka — sugestivní balada ze zasněžených hor...................................68 Bez svatozáře — herecká esa ve snímku adorujícím práci ............................79 První den mého syna — moralita s novovlnnou inspirací .............................89 FITES — společenství filmařů jako občanské hnutí ................................... 101 Stud — odvážný film dostižený Pražským jarem ........................................ 105 Nerealizované scénáře — filmařská váhavost a politický diktát ................ 118 Závěr .............................................................................................................. 121 Život nelze vnímat jako schéma — rozhovor ...............................................124 Kalendárium: Ladislav Helge ......................................................................200 Filmografie ....................................................................................................202 Literatura ......................................................................................................209 English summary .......................................................................................... 219 Filmový a jmenný rejstřík ............................................................................220

5


Půlstoletí s filmem

Ladislav Helge bývá často vnímán jako režisér pouhých tří odvážně moralizujících filmů, a to Školy otců, Velké samoty a Studu.1 Přesto je jeho profesní dráha a občanská angažovanost velmi pestrá a zahrnuje téměř půlstoletí různorodých kontaktů s kinematografií. Ladislav Helge se narodil 21. srpna 1927 v Praze, po absolutoriu měšťanské školy a dvouleté obchodní školy prošel nuceným nasazením a v osmnácti letech se ihned po válce stal zaměstnancem Filmového archivu. K praktické filmové tvorbě přestoupil roku 1946, a to převážně zásluhou Jiřího Krejčíka, který ho přizval ke spolupráci na filmu Ves v pohraničí.2 Následovalo Svědomí,3 kde náplň Helgeho asistentské funkce zahrnovala mj. i výběr hereckých představitelů. K méně významné asistentské práci se dostal při natáčení prvního tuzemského barevného filmu Jan Roháč z Dubé.4 Cennou zkušeností bylo pro Helgeho i asistentské působení v první fázi projektu Císařův pekař,5 jehož režií byl původně pověřen Krejčík. Po neshodách mezi čelnými osobnostmi (Trnka, Werich, Krejčík), tvořícími jádro filmového štábu, bylo natáčení svěřeno Martinu Fričovi a Helge spolu s Krejčíkem odstoupili. Stejný úkol jako u Svědomí plnil Helge i při natáčení propagandistického obrazu ze života proletářských dětí Olověný chléb,6 na němž se podílel v době, kdy Jiří Krejčík právě nenatáčel. Škola otců (Ladislav Helge, 1957), Velká samota (Ladislav Helge, 1959), Stud (Ladislav Helge, 1967). 2 Ves v pohraničí (Jiří Krejčík, 1948). 3 Svědomí (Jiří Krejčík, 1948). 4 Jan Roháč z Dubé (Vladimír Borský, 1947). 5 Císařův pekař — Pekařův císař (Martin Frič, 1951). 6 Olověný chléb (Jiří Sequens, 1953). 1

7


Ladislav Helge před svou rozlehlou knihovnou (Praha, listopad 2011).

Blízko samostatné režijní práci se Helge dostal roku 1955, a to v souvislosti se zřízením Studia dětského filmu při Československém státním filmu. Cílem instituce, jejíž existence nakonec neměla dlouhého trvání, bylo soustředit filmovou výrobu určenou věkové skupině, jíž se český film doposud soustavně nevěnoval. Poprvé se tak do centra pozornosti dostali diváci, pro něž bylo nutno tříbit nevyzkoušené žánry. Vedle neskrývaných ideologicko-výchovných cílů splnila tato orientace i velmi pozitivní roli — film pro děti a mládež profiloval v následujících letech i ty největší z českých tvůrců, byť jej někdy přijímali jako náhražku nebo se i zde museli potýkat s tendenčními látkami (např. Jiří Weiss nebo František Vláčil). Vznikl zde i film Dobrodružství na Zlaté zátoce,7 pod 7

Dobrodružství na Zlaté zátoce (Břetislav Pojar, 1955).

8


kterým je vedle Břetislava Pojara (jenž měl doposud zkušenost jen s filmem animovaným a kombinovaným) podepsán i Ladislav Helge. Ne všechny filmové příručky Helgeho jméno u filmu zmiňují. Odešel totiž před dokončením natáčení opět k Jiřímu Krejčíkovi, aby společně pracovali na dalších projektech. Po dobově poplatném snímku Frona,8 u nějž rovněž asistoval, se Ladislav Helge snímkem Škola otců definitivně uplatnil jako režisér. Následovalo šest různorodých snímků v rozpětí deseti let a řada nerealizovaných scénářů a plánů. Mimo to se Helge stává v polovině šedesátých let jedním z předních zástupců filmové obce ve Svazu československých filmových a televizních umělců9 a koncem šedesátých let čelní osobností Koordinačního výboru tvůrčích svazů. Během počínající normalizace byl Ladislav Helge za své politické postoje propuštěn ze zaměstnání, pracoval v různých profesích, až byl roku 1977 po podpisu Anticharty omilostněn alespoň natolik, aby směl působit v Laterně magice — bez možnosti kreativního uplatní. Po roce 1989 se Helge opět angažoval ve znovuobnoveném FITESu a byl dokonce kandidátem na ústředního ředitele státního filmu. Krátce působil jako vedoucí Katedry režie na pražské FAMU. 8 9

Frona (Jiří Krejčík, 1954). Dále rovněž jako Filmový a televizní svaz nebo FITES.


Předmluva

Snad všechny relevantní texty shrnující vývoj československého poválečného filmu zmiňují Ladislava Helgeho. Často jejich autoři konstatují, že Helgeho tvorba měla zásadní dopad na podobu národní kinematografie druhé poloviny padesátých let dvacátého století a na zlatou éru filmu v letech šedesátých. Helgeho režisérská filmografie přitom zahrnuje pouhých sedm titulů natočených během jedné dekády, mezi lety 1957 a 1967. Z historických studií i dobových referencí vysvítá pozoruhodná úcta, jíž se Helge těšil u české filmové kritiky a kulturní obce šedesátých let, i zklamání, které některá režisérova díla vzbudila. Jaké však byly pohnutky soudobé odborné žurnalistiky a co stálo za stylovými i tematickými obměnami Helgeho tvorby? Jakou roli sehrál režisér ve vedení Filmového a televizního svazu ve druhé polovině šedesátých let a během Pražského jara? A jakou hodnotu mají jednotlivé Helgeho filmy s odstupem desítek let? Dráždivý nedostatek informací mě přiměl, abych se roku 2003 pokusil o osobní kontakt s režisérem. Vhodnou příležitostí se stalo natáčení televizního dokumentu o historii časopisu Host, u jehož vzniku jsem stál jako dramaturg. Jedním z literátů, které jsme tenkrát oslovili, byl Helgeho dlouholetý přítel a spolupracovník Ivan Kříž. Po jeho doporučení se ozval i sám Ladislav Helge, jenž o své tvorbě promlouval v předešlých letech jen velmi nerad a zřídka. Společné rozhovory, k nimž svolil a pro něž coby pozorný a přátelský hostitel vytvořil podmínky, pak probíhaly od roku 2003 na chalupě ve vesnici Starov v Pošumaví, v pražské kavárně Slavia, v literární kavárně na Starém Městě, při festivalovém setkání v Olomouci i v břevnovském Helgeho bydlišti. Během osmi let, byť přetržitého, setkávání, jsem si ověřil, co se dalo tušit z filmových děl. Ladislav Helge byl a zůstává mimořádným člověkem, jehož charakterizují vlastnosti jako skromnost, empatie a sociální cit, jež jsou pozoruhodně doplněny názorovou pevností a energií, se kterou glosuje historické události i aktuální dění. Tytéž rysy vložil do svých filmů, 10


v nichž se s velkou dávkou umanutosti pokusil o rozvinutí koncepce angažované kinematografie jdoucí proti ideologickému tlaku a občanské nesvobodě. Následující výzkum tématu v literatuře a archivech otevřel otázku, nakolik zásadními činiteli byly tvorba Ladislava Helgeho a jeho veřejná angažovanost v proměnách české kinematografie poválečných desetiletí a jakým způsobem reagovaly na stav tehdejší společnosti. Odborný zájem o film padesátých a šedesátých let vedl k myšlence využít Helgeho dílo k demonstraci některých vývojových principů umělecké tvorby padesátých a šedesátých let a její ideologické podmíněnosti. Porozumění těmto vazbám lze považovat za klíč k pochopení kultury vymaňující se z politického diktátu, a tedy za jednu z podmínek historického vědomí vůbec. Monografický přístup je metodologicky i strukturálně inspirovaný několika tuzemskými studiemi, které kombinují historický, filmově-analytický a biografický pohled. Struktura studie vychází z portrétu Evalda Schorma Odvahu pro všední den, kombinace studie a rozhovoru následuje příkladu monografie Jiřího Voráče věnované Ivanu Passerovi a forma odborného sdělení je příbuzná rovněž s prací Václava Macka o Jánu Kadárovi.1 Každá z kapitol věnovaných jednotlivým filmovým dílům mapuje narativní a formální složku snímku včetně nezbytného přiblížení děje, shromažďuje a analyzuje kritickou reflexi filmu a zasazuje jej do širších souvislostí. V monografii se objevuje několik proměňujících se termínů, jejichž užití se řídí souvislostmi daného textového úseku. Kolísavé je především užití pojmů realismus a socialistický realismus, jejichž míra obecnosti a konkrétní význam podléhají míře obecnosti pojednávaného motivu. Stejně tak se nelze vyhnout střídání výrazů jako „československá kinematografie“ a „česká kinematografie“. I když lze v mnoha případech termíny používat jako synonyma, leckdy je vhodnější užití termínu „český film“ kvůli konkrétnímu dramaturgickému a produkčnímu zázemí, do nějž Helgeho tvorba náleží především. Je také těžké ustálit pojem „nová vlna“, který byl používán ve dvou etapách a s odlišnými adjektivy.2 Abychom zabránili záměně, užíváme pro první etapu „nové vlny“ občas termín „ur-vlna“ (1956 –1960), který vykrystalizoval až s mnohaletým odstupem s potřebou historiků přesněji pojmenovat generační předěl. Rozhovor ve druhé části práce neužívá poznámkový aparát. Vzhledem ke svému obsahu vyžaduje poučeného čtenáře a poznámkový aparát by podle mého názoru čtení plynule navazujícího interview jen komplikoval. Korpus prvního oddílu vychází z disertační práce autora, obhájené v roce 2006 na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Část textu byla Bernard, Jan: Odvahu pro všední den. Evald Schorm a jeho filmy. Praha: Primus, 1994. — Voráč, Jiří: Ivan Passer — Filmový vypravěč rozmanitostí. Brno: Host, 2008. — Macek, Václav: Ján Kadár. Bratislava: Slovenský filmový ústav, 2008. 2 Původní žurnalistický termín zněl „nová vlna československého filmu“, následovala „mladá vlna československého filmu“. 1

11

Profile for Host nakladatelství

Petr Bilík: Ladislav Helge – ukázka  

Kapitoly z dějin československé kinematografie po roce 1945. Ladislav Helge je považován za jednoho z nejangažovanějších filmových tvůrců v...

Petr Bilík: Ladislav Helge – ukázka  

Kapitoly z dějin československé kinematografie po roce 1945. Ladislav Helge je považován za jednoho z nejangažovanějších filmových tvůrců v...

Profile for hostbrno
Advertisement