Page 1

daniel nemrava: snivci a troseníci Jak se odráží politická situace v současné literatuře? Na tuto otázku se pokouší odpovědět kniha Daniela Nemravy, v níž představuje některé prózy latinskoamerických spisovatelů, Argentince Manuela Puiga, Kubánce Reinalda Arenase a Abilia Estéveze, Nikaragujce Sergia Ramíreze a chilského světoběžníka Roberta Bolaña. Jejich díla Nemrava zasazuje do politického kontextu latinskoamerických diktatur 70. let a křehkých demokracií 80. a 90. let. Ukazuje na extrémní politizaci literárního pole v 70. letech, která se později přetavila v prchavou euforii, reflexi traumat a po pádu „železné opony“ až v rezignaci, deziluzi, rozčarování a dezorientaci. Vybrané prózy pomocí nejrůznějších narativních strategií reflektují témata moci, násilí a diktatury. Možnost či nemožnost zobrazení nesvobody a sdělitelnosti zkušenosti, jež vyústily již dříve v – adornovsky řečeno – krizi vyprávění, je společným jmenovatelem těchto románů. Nemravova studie zobrazuje nejen způsob, jakým politický kontext přímo ovlivňuje vývoj literatury v regionu, ale nabízí také originální interpretaci fascinujícího literárního univerza, jakým je současná latinskoamerická literatura. Daniel Nemrava (nar. 1975) vystudoval španělskou a portugalskou filologii na Masarykově univerzitě v Brně. Momentálně vyučuje teorii literatury, španělskou a hispanoamerickou literaturu na Univerzitě Palackého v Olomouci. V letech 2005 až 2007 působil na univerzitě v Granadě. Je autorem monografií Entre el laberinto y el exilio: nuevas propuestas sobre la narrativa argentina (Mezi labyrintem a exilem: nové pohledy na argentinskou prózu, Madrid: Verbum, 2013) a Entre la experiencia y la narración: Ficciones latinoamericanas de fin de siglo (1970–2000) (Mezi zkušeností a vyprávěním: Latinskoamerická próza na konci století [1970–2000], Madrid: Verbum, 2014). Ze španělštiny přeložil román Roberta Bolaña Chilské nokturno (Garamond, 2005) a podílel se na překladech knih Had, který se kouše do ocasu: výbor hispanoamerických fantastických povídek (ed. Eva Lukavská, Host, 2008) a Obecné dějiny ničení knih Fernanda Báeze (Host, 2012).

daniel nemrava snivci a troseníci

reprezentace (bez)moci v souasném latinskoamerickém románu

Snivci a trosečníci Daniel Nemrava

host

269 k isbn 978–80–7491–429–4

Reprezentace (bez)moci v současném latinskoamerickém románu


Snivci a trosečníci Daniel Nemrava


Snivci a trosečníci Daniel Nemrava

Reprezentace (bez)moci v současném latinskoamerickém románu

Brno 2014


Vychází v rámci postdoktorského grantového projektu „Vztah fikce a politiky v současném hispanoamerickém románu“ (GA ČR P406/12/P098) podporovaného Grantovou agenturou ČR. Recenzenti: prof. PhDr. Anna Housková, CSc. prof. Emil Volek, Ph.D. © Daniel Nemrava, 2014 Cover art © Stanislav Nemrava, 2014 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014 ISBN 978-80-7491-429-4

6


Markétě, Jonášovi, Štěpánovi

7


8


Zvláštní poděkování Chtěl bych poděkovat své ženě Markétě za trpělivost a bezměrnou podporu, bez níž bych tuto knihu nebyl schopen dokončit.

9


Ăšvodem

13

PrvnĂ­ Ä?ĂĄst: Mezi politikou a literaturou bolestnĂ˝ vztah literatury a politiky v latinskoamerickĂŠm kulturnĂ­m prostoru Politika, politiÄ?no, moc a nĂĄsilĂ­ AngaĹžovanĂ˝ intelektuĂĄl, nebo pouhĂ˝ spisovatel: dilema na pozadĂ­ kubĂĄnskĂŠ revoluce meze interpretace ve stĂ­nu politi!na VĹĄe je politickĂŠ ProblĂŠm reprezentace: ideologie, naratologie a zrĂĄdnĂŠ analogie moĹžnĂĄ !tenĂ­ sou!asnĂŠho latinskoamerickĂŠho romĂĄnu: alegorie, ironie, parodie Alegorie a alegorickĂĄ Ä?tenĂ­ Ironie a moc ParodickĂĄ transgrese

19 26

39 46

56 63 69

DruhĂĄ Ä?ĂĄst: Mezi zkuĹĄenostĂ­ a vyprĂĄvÄ›nĂ­m nad prom*nlivou krajinou sou!asnĂŠho latinskoamerickĂŠho romĂĄnu Boom a jeho vÄ›Ä?nĂ˝ stĂ­n Postboom a kĹ™ehkĂĄ paradigmata Postmodernismus a LatinskĂĄ Amerika Co pĹ™ichĂĄzĂ­ po diktaturĂĄch ZkuĹĄenost tak daleko, tak blĂ­zko

78 83 92 100 105

v intertextovĂŠ sĂ­ti manuela puiga: kĂ˝! a politika v romĂĄnu polibek pavouĂ­ Ĺženy Puigova rehabilitace kĂ˝Ä?e

109

10


FilmovĂ˝ spektĂĄkl z vÄ›zenĂ­ jako zkuĹĄenost Identita mezi textovĂ˝mi teritorii dionĂ˝sos ve fifov* labyrintu pozemskĂ˝ch rozkoĹĄĂ­: barva lĂŠta reinalda arenase MetaďŹ kce Barva lĂŠta SetkĂĄnĂ­ DionĂ˝sa s Daidalem: ManĂ˝ristickĂŠ zobrazovĂĄnĂ­ v labyrintu Barvy lĂŠta HybridnĂ­ svÄ›t vnÄ› a uvnitĹ™, „nesetkĂĄvĂĄnĂ­ se“ v labyrintu DvojĂ­ smrt: dantovskĂŠ ďŹ gurĂĄlnĂ­ nazĂ­rĂĄnĂ­ z „budoucĂ­ho“ zĂĄhrobĂ­ KontrarevoluÄ?nĂ­ Zahrada pozemskĂ˝ch rozkoĹĄĂ­ KubĂĄnskĂ˝ troseÄ?nĂ­k: melancholie ZasmuĹĄilĂŠho skunka stĂ­ny moci v dĂ­le sergia ramĂ­reze Boom nikaragujskĂŠ modernĂ­ prĂłzy Nic neĹž stĂ­ny: postmodernĂ­ historickĂĄ metaďŹ kce? Reprezentace moci ve hĹ™e textĹŻ AlegorickĂŠ drama o pĂĄchnoucĂ­ moci

114 122

130 133 139 145 153 159

163 173 177 181

nesnesitelnĂĄ blĂ­zkost temnĂŠ hv*zdy: nĂĄsilĂ­ a poezie v bolaĂąov* „chilskĂŠâ€œ prĂłze Poezie a vĂĄleÄ?nĂ˝ stroj Dynamika subjektivizace aneb narativnĂ­ hra na pĹ™ibliĹžovĂĄnĂ­ PoraĹžen stĂ­nem slov

194 203

poetika sn*nĂ­ v romĂĄnu ruskĂ˝ tanenĂ­k z monte carla Constantinovo snÄ›nĂ­: kontrapunkt iluze a skuteÄ?nosti CitlivĂ˝ chodec mÄ›stem LesnĂ­ chodec IntegrujĂ­cĂ­ exil

211 216 223 226

11

190


záv*rem aneb zarámování obrazu

228

Seznam použité literatury Summary Ediční poznámka Jmenný rejstřík

234 244 247 248

12


Úvodem V jedné pasáži spisu Minima Moralia Theodor Adorno navazuje na Benjaminovu úvahu, že dějiny je nutné psát z hlediska poraženého, a dodává, že poznání sice představilo neblahou přímočarost posloupnosti vítězství a porážky, že se však zároveň musí obrátit k tomu, co se do takovéto dynamiky nevešlo, co se vytrousilo cestou — tak trochu odpadní materiál a prázdná místa, která dialektice unikla. Je podstatou poraženého, že se ve své bezmoci jeví nepodstatný, ztracený, skurilní. To, co vládnoucí společnost transcenduje, není pouze touto společností rozvinutá potencialita, nýbrž právě tak i to, co řádně nezapadlo do historických vývojových zákonů.1 Je výsadou literatury, aby se takového úkolu plně zhostila a dokázala zaplnit prázdná místa, postihnout to, co zůstalo neprůhledné, nepochopené, to, co dějinné dynamice „uteklo z lopaty“. Nahlížíme-li současnou latinskoamerickou prózu z Adornovy perspektivy, nalezneme jeden její významný proud, který se pokouší rozličnými narativními strategiemi reprezentovat aktuální svět minulosti a přítomnosti zaplevelený mnoha brutálními diktaturami či krvavými revolucemi. Z pohledu této literatury, která obsahuje výmluvnější šifry než oficiální diskurs, jsou to spíše dějiny a svědectví oněch poražených, ztracených či skurilních existencí než vítězů. Východiskem naší studie je obecnější analýza vztahu politiky a literatury v Latinské Americe v konkrétním období od sedmdesátých do devadesátých let 20. století. První dvě dekády se zejména vlivem kubánské revoluce a s nastolením několika vojenských 1

Theodor Adorno: Minima Moralia. Reflexe z porušeného života, přel. Martin Ritter. Praha: Academia, 2009, s. 150.

13


diktatur vyznačují extrémní politizací intelektuálního, respektive literárního pole. Tato politizace se s příchodem křehkých demokracií postupně proměňuje v prchavou euforii, reflexi traumat a po pádu „železné opony“ až v rezignaci, deziluzi, rozčarování či dezorientaci. Záměrem je představit jak způsob, kterým tento kontext ovlivňuje vývoj literatury v regionu, tak některé narativní strategie, jimiž je vymezené období reprezentováno neboli rekontextualizováno v autonomním fikčním světě. Oporou je nám teoretické zázemí, v němž jsme se pokusili na jedné straně vymezit pojem „politický román“, na straně druhé pojem „reprezentace“, a to z hlediska naratologie, která v naší studii extenzivně vstupuje do komplikovaného vztahu s ideologií. V samotném interpretačním úsilí se zaměříme na konkrétní autory: Argentince Manuela Puiga, Kubánce Reinalda Arenase a Abilia Estéveze, Nikaragujce Sergia Ramíreze a chilského světoběžníka Roberta Bolaña. Jedním z klíčových kritérií výběru byly země původu autorů, země, kde ideologické bouře ve svých nejextrémnějších projevech, od „tropikalizovaného“ socialismu po fašizoidní diktatury, zanechaly nejsilnější svědectví a nejvýrazněji ovlivnily zbytek latinskoamerického regionu. Významným faktorem se přitom jeví i srovnání zkušenosti na ose Sever–Jih (z politického hlediska analogicky Východ–Západ), respektive zkušenosti se dvěma ideologickými extrémy a jejich literární reflexí. Dalším kritériem bylo zachycení problémů, s nimiž se vybraní autoři potýkají při zpracování stěžejních témat, jako jsou moc, násilí a diktatura. Jednotlivé texty však nečteme striktně v rámci konceptuálního sevření či univerzální a zastřešující teoretické šablony, do níž na základě selekce tyto texty jednoduše zapadnou. Teorii spíše chápeme jako odrazový můstek a inspiraci k poznání a popsání zcela svébytných fikčních světů. V otázce možnosti či nemožnosti zobrazení nesvobody a sdělitelnosti zkušenosti, které již dříve vyústily v krizi vyprávění, vycházíme z odkazu Adorna a Benjamina. Právě tematizace podobné krize,

14


specifické v kontextu Latinské Ameriky, je společným jmenovatelem vybraných románů. Každý z autorů na tuto krizi reaguje originální poetikou, jejímž prostřednictvím „konstruuje“ většinou traumatickou „zkušenost“ svých postav. Hrdiny románů charakterizujeme jako melancholické snivce a ztroskotance, jejichž příběhy jsme se, s podporou naratologických instrumentů, rozhodli číst v modech alegorie a ironie, a to ve smyslu dvou tváří téže základní zkušenosti času: ironie ve smyslu synchronní struktury, alegorie jako sukcesivního modu. Alegorie nám pomáhá rekonstruovat cestu, kterou v obráceném směru rýsuje ironie. Pro Idelbera Avelara je alegorie dokonce nejvhodnější rétorickou figurou pro literární reflexi krize období diktatury a „post-diktatury“ (záměrně není užíván termín demokracie). Mnohé texty mají zároveň parodický charakter, který chápeme jako jeden z projevů ironie, jako strategii ironického vědomí, která má v narativním diskursu funkci instrumentu kritiky moci, kanonické literatury a dominantní kultury. Díky těmto prostředkům lze dokázat, že reprezentace „nemožnosti“ vyprávět násilí a hrůzu pomocí alegorického či ironického čtení odhaluje jeden z nejvýznamnějších aspektů současné latinskoamerické literatury, díky němuž dáváme do přímé úměry politiku a politično s literárním vývojem. Zesílení diskursivní funkce (angažovanosti) v důsledku politizace literatury automaticky přitom nemusí znamenat ochuzení díla o významovou pestrost a funkci estetickou. U latinskoamerických autorů je významotvorný potenciál naopak živen právě bouřlivým kontextem aktuálního světa.

15


První část

16


Mezi politikou a literaturou

17


Bolestný vztah literatury a politiky v latinskoamerickém kulturním prostoru

18


Politika, politično, moc a násilí Moje definice politiky: naplnění nevystupňované lidskosti. Walter Benjamin1 Významná část latinskoamerické literatury druhé poloviny 20. století je protnuta na jedné straně reprezentací politiky neboli souborem praktik či mechanismů odpovídajících tradiční politické aktivitě, na straně druhé političnem, které se vztahuje ke způsobu, jakým se konstituuje určitá společnost, neboli k charakteru sociálních vztahů.2 Tyto vzájemně se doplňující koncepty jsou v latinskoamerickém kontextu většinou vnímány nikoli ve smyslu veřejné diskuse, nýbrž jako prostor konfliktu, moci a násilí. Proto v naší studii přesouváme těžiště na problém literární reprezentace právě těchto entit, které se pro latinskoamerické intelektuály, respektive spisovatele, staly synonymem politiky uplatňované v regionu. Politično je v jejich narativním diskursu prakticky vnímáno pouze negativně a v souvislosti se zneužitím moci. Nejprve si však dovolíme syntézu mimoliterárních poznámek k uvedeným hlavním pojmům, jež významně spoluvytvářejí a doplňují naše interpretační zázemí. Carl Schmitt ve své analýze konceptu politična vychází z požadavku jeho autonomie. Politično je podle něj nutné nahlížet jako samostatný normativní systém, nelze jej definovat na základě vztahu ke státu ani na základě jiných normativních systémů (morálních, estetických a ekonomických): „Politično musí proto spočívat ve vlastních posledních rozlišeních, na něž může být převedeno

1 2

Walter Benjamin: Agesilaus Santander, přel. Jiří Brynda. Praha: Herrmann & synové, 1998, s. 306. Viz Chantal Mouffe: The Return of the Political. London a New York: Verso, 1993.

19


veškeré jednání, které je ve specifickém smyslu politické.“3 Takovým rozlišením, z něhož lze vyvodit politická jednání a motivy, je dle Schmitta rozlišení přítele a nepřítele. Jeho smyslem je „označit nejzazší stupeň intenzity spojení nebo oddělení, asociace nebo disociace“.4 Toto rozlišení lze uplatnit nezávisle na rozlišeních morálních (dobro/zlo), estetických (krása/ošklivost), ekonomických (prospěšnost/škodlivost) a jiných. Politický nepřítel nemusí být nutně zlý nebo esteticky škodlivý. Je to někdo jiný, cizinec, pokud jej chápeme jako něco samostatného. Proto pojmy přítele a nepřítele Schmitt pojímá v jejich konkrétním, existenciálním smyslu a v politickém smyslu není tedy třeba nepřítele osobně nenávidět. Nejzazší realizací nepřátelství je válka. Tyto politické kategorie se nevztahují k soukromému životu, nýbrž výlučně k veřejné sféře. Georges Balandier upozorňuje na sémantický problém „politična“ či „politického“. Tento termín v sobě zahrnuje několik významů. Angličtina např. rozlišuje polity, policy a politics. Nelze směšovat problém organizace vlády, různé typy činností související s řízením obecných záležitostí nebo strategie jako důsledek soupeření různých skupin: „Sociální jednání se stává politickým, jakmile se snaží kontrolovat nebo ovlivňovat jednotlivá rozhodnutí týkající se veřejných záležitostí. […] Obsah těchto rozhodnutí se mění v závislosti na kulturním kontextu a na jednotlivých sociálních jednotkách, v jejichž lůně se projevuje.“5 Všechny procesy se odehrávají v rámci soupeření mezi jednotlivci a skupinami a mají politický charakter. Pro Ricœura je politika „soubor činností, jejichž předmětem je výkon moci, včetně dobytí a uchování moci. Politika je tedy veškerá

3 4 5

Carl Schmitt: Pojem politična, přel. Otakar Vochoč. Praha: Oikoymenh, 2007, s. 26. Tamtéž, s. 27. Georges Balandier: Politická antropologie, přel. Ladislav Šerý. Praha: Dauphin, 2000, s. 54.

20


činnost, která má za cíl rozdělení moci“.6 Politika je definovaná vztahem k moci a souvisí s politickým zlem: „Problém politického zla existuje proto, že existuje specifický problém moci.“7 Ricœur však neztotožňuje moc se zlem automaticky, moc chápe jako paradoxní entitu: „Moc je velikost člověka, jenž je podroben zlu. Snad je i největší příležitostí ke zlu a jeho největší demonstrací v dějinách; to proto, že moc je něco velikého, že moc je nástrojem historické racionality státu.“8 Jacques Rancière politiku nedefinuje jako nástroj pro rozdělení moci, ale v rámci konceptu „rozdělení smyslového“, definovaného vztahem mezi jedním a druhým. Politika je pro něj konflikt týkající se „existence společné scény, […] existence a vlastností těch, kdo se na ní vyskytují. […] Tento konflikt odděluje dva způsoby lidského spolužití, dva typy rozdělení smyslového, které ve svém principu stojí proti sobě, a přece jsou vzájemně provázány v nemožných výpočtech proporce a v násilnostech dotyčného střetu.“9 Balandier připomíná Humeův názor, že moc je pouze subjektivní kategorie, hypotéza, nikoli pojem: „Nejde o nějakou vlastnost, jíž je vybaven každý jedinec, spíše se objevuje jako v podstatě teleologický aspekt, jako schopnost působit na jednotlivé osoby a věci.“10 Politická či jiná moc se projevuje jako produkt soutěže a jako prostředek k ovládání od okamžiku, kdy sociální vztahy opouštějí hranici vztahů příbuzenských a mezi jednotlivci a skupinami se projevuje soupeřivost. Politická moc je tedy vlastní každé společnosti: „vyvolává respekt k pravidlům, jež ji zakládají; brání ji před vlastními nedostatky; přímo v jejím středu

6

Paul Ricœur: Život, pravda, symbol, přel. Miloš Rejchrt a Jan Sokol. Praha: ISE, 1993, s. 89. 7 Tamtéž, s. 89. 8 Tamtéž, s. 89. 9 Jacques Rancière: Neshoda: politika a filosofie, přel. Josef Fulka. Praha: Svoboda Servis, 2011, s. 35. 10 Georges Balandier: Politická antropologie, cit. d., s. 62.

21


omezuje důsledky soupeřivosti mezi jednotlivci a skupinami. […] Ze syntetického hlediska lze moc definovat jako nutnost bojovat proti entropii, která ji ohrožuje zavedením chaosu.“11 Balandier dále vyzdvihuje několik aspektů moci, z nichž zdůrazníme dva. Moc předpokládá a posiluje „asymetrii“ v sociálních vztazích, tedy sociální nerovnováhu a nemožnost homogenní společnosti bez rozporů a třecích ploch. Druhým aspektem je „neurčitost“ moci, která je typická pro existenci ve společnosti a která je „projevem donucování, jehož se společnost dopouští na jednotlivcích a jež je tím silnější, že tato neurčitost moci v sobě tají určitý díl posvátna. Její schopnost donucování je tedy značná, takže těm, kteří jsou jí vystaveni, se jeví jako nebezpečná“.12 Deleuze a Guattari analyzují moc z hlediska „segmentarity“: „Člověk je segmentární tvor. Segmentarita patří ke všem stratům, jimiž jsme tvořeni.“13 Podle různých vztahů a činností je člověk segmentarizován binárně, kruhově a lineárně. Tuto segmentaritu, která prochází každým individuem, dále Deleuze a Guattari dělí na tvrdou a měkkou, respektive molární a molekulární, které vzájemně koexistují. Toto dělení vztahují k politice: „Zkrátka všechno je politika, ale každá politika je zároveň makropolitikou a mikropolitikou.“14 Pokud například z tohoto hlediska posuzujeme státní byrokracii, která se stane ústředním tématem Kafkovy prózy, máme na jedné straně tvrdou segmentaritu přepažených kanceláří, hierarchii s vedoucí kanceláří, na druhé straně „je tu zároveň celá byrokratická segmentace, měkkost a komunikace mezi kancelářemi, zvrácenost byrokracie, neustálá vynalézavost a kreativita prováděná navzdory administrativním předpisům“.15 U Kafky mizí 11 Tamtéž, s. 63. 12 Tamtéž, s. 67. 13 Gilles Deleuze a Félix Guattari: Tisíc plošin, přel. Marie Caruccio Caporale. Praha: Herrmann & synové, 2010, s 234. 14 Tamtéž, s. 240. 15 Tamtéž, s. 240−241.

22


přesné hranice mezi kancelářemi, vedoucí kanceláře se „zmnožuje“ do těžko identifikovatelných a rozpoznatelných mikropostav atd.16 Autoři si kladou otázku, co je středem či ohniskem moci. Mocenská centra odpovídají tvrdým segmentům, ale v rámci každého centra existuje hierarchie, která je „vždy segmentární“: „Každé mocenské centrum je také molekulární a působí na mikrologickou látku, kde existuje pouze jako rozptýlené, roztroušené, zpomalené, miniaturizované, neustále posunované, účinkující skrze jemné segmentace a operující v detailu a detailu detailů.“17 Vraťme se k Rancièrově myšlence společné scény spolužití determinovaného mocenským konfliktem. Podle Foucaulta existují na této scéně dvě základní entity: moc a svoboda. Moc je podmíněna svobodou, bez níž nemůže být vykonávána. Tento vztah není založen na vzájemném vylučování (tedy svoboda nezaniká automaticky tam, kde dochází k prosazení moci), ale je daleko komplikovanější: „svoboda se v ní může ukázat jako podmínka existence moci (současně jako její předpoklad, protože aby mohla být moc uplatněna, musí existovat svoboda; rovněž i jako její trvalý podklad, neboť kdyby se zcela dostala z dosahu moci, která na ni působí, moc by zmizela a musela by hledat svou náhražku v čistém a jednoduchém násilném donucování)“.18 Foucault neanalyzuje mocenské vztahy na základě přesně určených institucí. Výkon moci přestavuje způsob, jakým

16 Deleuze a Guattari na základě tohoto principu rozlišují totalitární státy stalinského typu a fašistickou diktaturu: „Pojem totalitárního státu se vztahuje jen na makropolitické měřítko, týká se tvrdé segmentarity a zvláštního způsobu totalizace a centralizace. Ale fašismus je neoddělitelný od množících se molekulárních ohnisek, která přeskakují z místa na místo a jsou v interakci před tím, než začnou všechna společně rezonovat v nacionálněsocialistickém státě.“ (Tamtéž, s. 241.) 17 Tamtéž, s. 253. 18 Michel Foucault: Myšlení vnějšku, přel. Čestmír Pelikán et al. Praha: Herrmann & synové, 1996, s. 218.

23


jedni strukturují pole možných jednání jiným. Což znamená, že mocenské vztahy jsou hluboce zakořeněny v sociálních souvislostech a že netvoří „nad společností“ nějakou suplementární strukturu, o jejímž radikálním vyhlazení by snad bylo možné snít. Žít ve společnosti tedy znamená žít tak, aby bylo možné působit na jednání jiných. Společnost „bez mocenských vztahů“ je pouhá abstrakce. Což mimochodem znamená, že z politického hlediska je analýza mocenských vztahů v dané společnosti, jejich historického utváření, zdroje jejich síly či křehkosti, podmínek, nutných k transformaci jedněch či ke zrušení druhých, naprosto nezbytná. Říkáme-li, že společnost bez mocenských vztahů neexistuje, neznamená to, že dané mocenské vztahy jsou nutné, anebo že moc je ve společnosti cosi osudového, čemu se nelze vyhnout, nýbrž znamená to, že analýza, vypracování a zkoumání mocenských vztahů a „agonismu“ mezi mocenskými vztahy a nepřechodností svobody je setrvalý politický úkol, a právě tento politický úkol je neodmyslitelný od jakékoliv sociální existence.19 Deleuze a Guattari rozlišují tři aspekty nebo zóny mocenského centra: zónu moci, nerozlišenosti a zónu bezmoci. Každé mocenské centrum „čerpá svou moc z hloubky své bezmoci: odtud plyne jeho radikální špatnost a marnost“.20 Podle nich například Nietzsche považuje moc za jedno z největších nebezpečí spolu se strachem, jasností a nakonec se znechucením a vášní, tedy chutí zabíjet a zemřít, „Vášní pro zrušení“, neboť se nachází zároveň na linii „kvantové“ a linii „překódování s tvrdými segmenty“: Postupuje od tvrdých segmentů, jejich překódování a rezonance, až k jemným segmentacím, s rozptylem a vzájemným působením, a naopak. Každý mocný muž skáče z jedné linie 19 Tamtéž, s. 219−220. 20 Gilles Deleuze a Félix Guattari: Tisíc plošin, cit. d., s. 255.

24


na druhou, střídá malý a velký styl, styl lůzy a velkolepost, demagogii trafiky a imperialismus velkého funkcionáře. A celý tento řetězec a předivo moci jsou ponořeny do světa proměnlivých toků, jenž jim uniká. Právě bezmoc dělá moc tak nebezpečnou.21 Deleuze a Guattari se zajímají hlavně o čtvrté nebezpečí, které Nietzsche charakterizoval jako vášeň pro zrušení, zabíjení a smrt. Toto nebezpečí spočívá v tom, že „linie úniku překoná zeď, opustí černé díry, ale místo aby se spojila s jinými liniemi a zvyšovala pokaždé své valence, obrátí se v destrukci, čisté a jednoduché zrušení, vášeň zrušení“.22 Pojmy moc a násilí bývají v různých kontextech používány jako synonyma. Pro Canettiho však násilí působí bezprostředněji než moc. Násilí vyvolává představu něčeho blízkého a přítomného, zatímco moc je méně uchopitelnou abstrakcí. Násilí lze definovat jako moc na „nižším a animálnějším stupni“. Canetti rozdíl mezi mocí a násilím jednoduše ilustruje na vztahu mezi kočkou a myší. Kočka může chytit myš a zabít ji (násilí). Avšak pokud ji chytí a začne si s ní hrát, posouvá se tento vztah do vyšší úrovně (moc): „Prostor, který kočka kontroluje, okamžiky naděje, jež myši povoluje, ale za ostrého dozoru a aniž ztrácí zájem na myši samé a na jejím zničení — to všechno dohromady: prostor, naděje, dozor a zájem na zničení bychom mohli označit za vlastní korpus moci.“23 Naším cílem je postihnout různé odstíny a úrovně tohoto korpusu v narativním diskursu současného latinskoamerického románu, jehož funkce je primárně estetická, zároveň však úzce svázaná s funkcí politickou, byť je tento svazek z hlediska mimoliterárního bolestný a z hlediska literární kritiky riskantní. Stejně jako Hannah Arendtová vidíme mezi politikem a umělcem elementární vztah:

21 Tamtéž, s. 258. 22 Tamtéž, s. 258. 23 Elias Canetti: Masa a moc, přel. Jiří Stromšík. Praha: Academia, 2007, s. 369.

25


sdílení potřeby určitého veřejného prostoru. Proto jsou umění a politika, bez ohledu na spory, napětí a znechucení umělce politikou, vzájemně propojeny, podle Arendtové dokonce na sobě závisejí: „Umění a politika je fenomén veřejného světa. To je jejich společným a spojujícím elementem. Prostředníkem ve sporu mezi umělcem a mužem činu je cultura animi, tj. pěstěný a kultivovaný duch, jemuž je možno svěřit péči a starost o fenomenální vzhled — o svět jevů, jehož kritériem je krása.“24

Angažovaný intelektuál, nebo pouhý spisovatel: dilema na pozadí kubánské revoluce Pierre Bourdieu definuje intelektuála jako paradoxní a dvojrozměrnou bytost: Nelze ho myšlenkově uchopit, pokud o něm uvažujeme pouze v nucené alternativě mezi autonomií a angažovaností, čistou kulturou a politikou. To proto, že historicky vznikl překonáním tohoto protikladu […] Intelektuál je osobnost dvojrozměrná. Existuje a obstojí jen tehdy, je-li mu udělena specifická autorita, přiznaná autonomním intelektuálním světem (nezávislým na náboženské, politické, hospodářské moci), jehož specifické zákonitosti zachovává, a jestliže (a jenom za této podmínky) vloží svou specifickou autoritu do politického boje. Neplatí zde obecná představa o rozporu mezi úsilím o autonomii (charakterizující takzvané „čisté“ umění či vědu) a úsilím o účinné politické působení. Naopak: právě zesílením vlastní nezávislosti (a tím, mimo jiné i svobody kritizovat moc) mohou intelektuálové zvýšit účinnost své politické činnosti, jejíž cíle a prostředky 24 Hannah Arendtová: Krize kultury, přel. Martin Palouš. Praha: Mladá fronta, 1994, s. 144.

26


se zakládají na specifických zákonitostech jednotlivých polí kulturní produkce.25 Existenci literárního pole nebo pole kulturní produkce Bourdieu zakládá na požadavku autonomie. „Úsilí o autonomii“ ve vztazích mezi intelektuálním polem a mocí považuje za jednu ze základních „neproměnných“. V Bourdieuově teorii intelektuálního pole je pro nás podstatné rozlišení projevů moci, která ovlivňuje jeho autonomii: Požadavek autonomie vepsaný do samotné existence pole kulturní produkce musí počítat a měřit se s neustálou obnovou překážek a jednotlivých projevů moci, ať už se jedná o moc vnější, například církev, stát či velké hospodářské celky, nebo moc vnitřní, plynoucí z držení, a ovládání specifických výrobních a distribučních nástrojů, jako jsou tisk, nakladatelství, rozhlas, televize.26 Právě kombinace moci vnější a vnitřní determinuje proměny vztahu intelektuálů Latinské Ameriky k politice a v rámci literárního pole. Boj o jeho autonomii je sváděn na dvou frontách: s vnější politickou mocí (např. Castrův režim, diktatury v Argentině, Chile, Uruguayi, Paraguayi, Nikaragui atd.) a uvnitř samotného pole. Zde na mezinárodní úrovni boj probíhá mezi vlivnými časopisy jako např. Mundo Nuevo, vydávaným v Paříži, a Casa de las Américas, vydávaným v Havaně. Zároveň roste vliv knižního trhu (viz role literární agentky Carmen Balcellsové, nakladatelství jako Seix Barral, FCE, Sudamericana a dalších). Literární ceny spisovatelé využívají k politickým projevům (například projev Vargase Llosy při udílení ceny Rómula Gallega v roce 1967, Pabla Nerudy v roce 1971 a Gabriela Garcíi Márqueze v roce 1982 při přebírání Nobelovy ceny).

25 Pierre Bourdieu: Pravidla umění: geneze a struktura literárního pole, přel. Petr Kyloušek a Petr Dytrt. Brno: Host, 2010, s. 433. 26 Tamtéž, s. 437.

27

Profile for Host nakladatelství

Daniel Nemrava: Snivci a trosečníci — ukázka  

Kniha představuje některé prózy latinskoamerických spisovatelů a zasazuje je do politického kontextu latinskoamerických diktatur 70. let a k...

Daniel Nemrava: Snivci a trosečníci — ukázka  

Kniha představuje některé prózy latinskoamerických spisovatelů a zasazuje je do politického kontextu latinskoamerických diktatur 70. let a k...

Profile for hostbrno
Advertisement