Issuu on Google+


Lesu zdar. Do ruky jste zase po dlouhé době dostali letošní první číslo Vašeho školního časopisu. Tak snad se vám bude líbit. K mému překvapení je i velká část tvorbou prvních ročníků. Tak snad jejich nadšení neopadne. Doufám, že některé články Vás zaujmou, potěší, či snad poučí. Návrhům, radám, připomínkám jsme přístupni, tak se nestyďte a sem s nimi. Šéfredaktor: Kopčík Tomáš Zástupci: Marek Vavřička, Přemek Šimonů Recenzentka: Pavla Ptáčková Ilustrace a titulní strana: Monika Formánková Redaktor první třídy: Daniel Gajdoš

OBSAH 1

Jak přistupovat k BOZP

2

Vzpomínka

3

Rozhovor s Jiřím Grygarem

5

Prázdniny na čekané¨

6

Moje prázdniny

7

Sokolnictví

8

Knižní recenze

9

Zdánlivě obyčejný den

10

Střelecký kroužek v době letních prázdnin

11

Jak dál v střeleckém kroužku

12

Deník – Černá Hora

14

Vzpomínka

15

Básně

16

Perličky

17

Inzerce


JAK PŘISTUPOVAT K BOZP Vážení čtenáři, žáci, chtěl bych tímto článkem doplnit informace v oblasti bezpečnosti práce, které se vás bezprostředně dotýkají. Považujte tedy, prosím, následující řádky za jakousi metodickou radu, jak se zachovat v případě úrazu nebo nehody a jak postupovat s ohledem na další řešení problému. Všichni žáci byli při nástupu do školy již první den mimo jiné proškoleni i v otázkách bezpečnosti práce (dále jen BOZP) a toto proškolení potvrdili svým podpisem na přiložený tiskopis. Nebudu zde opakovat veškerá upozornění a pokyny, které byly obsaženy v osnově školení. Průřezově se týkají celého vašeho dění na naší škole, od vyučování přes praxe a volnočasové aktivity až po život na internátě. A protože žijete naplno, jak je to u mladých lidí normální, může se stát, a taky se stává, že dojde k úrazu nebo nehodě. Může se jednat o náhodu, nešikovnost, přecenění sil, ale také o hloupost vlastní nebo kamarádovu, přecenění vlastních fyzických možností, nebo o nedodržení bezpečnostních postupů - ať už v laboratoři či na školním polesí. Zranění, která si můžete způsobit, mohou být různého rozsahu, od píchnutí o rezavý drát, říznutí nožem nebo srpem, až po zlomeniny, vymknuté kotníky, píchnutí vosou nebo sršněm, poleptání chemickou látkou apod. Vyplývá z toho, že některé úrazy a poranění jsou patrny ihned, ale jsou i taková poranění, která se mohou projevit až za nějaký čas (i za několik dnů). Jak tedy postupovat podle platných předpisů a nařízení: Každý úraz nebo poranění, i když vypadá banálně, nahlaste svému vyučujícímu, dozoru, vychovateli nebo vedoucímu kroužku. Pokud tato situace nastane v době pobytu ve škole ve volném čase (např. během přestávky), je třeba vyhledat třídního učitele, případně dozorujícího učitele, kteří zařídí další potřebné úkony. Malá a drobnější poranění se pouze zapíší (co nejdříve, nejlépe ještě ten den) do knihy předběžných úrazů. Trvejte na tomto zapsání ve vlastním zájmu! Provedený zápis se potom použije jako důkaz, pokud by poranění mělo další následky. Když tento zápis nebude vyhotoven, nebude na případné následky poranění brán žádný pozdější ohled. V případě úrazu vážnějšího, který např. vyžaduje ošetření v nemocnici, je třeba společně s příslušným vyučujícím nebo vedoucím sepsat zápis o úrazu. Tento zápis se sepisuje u preventisty BOZP nejpozději do 48 hodin!! Na pozdější sepsání nebude brán zřetel! Proč tak striktní přístup? Protože zápis se posílá s elektronickým podpisem pana ředitele nadřízeným orgánům právě do 48 hodin po vzniku problému. Závěrem bych vás, milí žáci, chtěl vyzvat k tomu, abyste si vážili jak svého zdraví, tak i zdraví svých kamarádů, nepřeceňovali své síly, chovali se ohleduplně ke svému okolí, předcházeli vzniku možných úrazů, upozorňovali na situace, které by mohly ohrozit ostatní spolužáky. A když už se úraz stane, snažte se ve vlastním zájmu dodržet výše uvedený návod. Jde o vaše zdraví (a někdy i o peníze)! Končím tento článek s přáním co nejmenšího množství úrazů a nehod na naší škole. Ing. Luboš Bartoš, Ph.D., preventista BOZP


ROZHOVOR S JIŘÍM GRYGAREM Kdo je Jiří Grygar? RNDr. Jiří Grygar, CSc., náš nejznámější popularizátor astrofyziky, je členem Akademie věd České republiky. Proslavil se především pořadem Okna vesmíru dokořán, vysílaným někdejší Československou televizí a obohaceným kresbami výtvarníka Karla Saudka. Jsem poctěn, že pan doktor poskytl rozhovor exkluzivně pro Homeles, a prosím o jeho rozšíření mezi další studenty gymnázií a středních škol. 1. Pane doktore, jak jste se dostal k astrofyzice? Vůbec prvním podnětem byla populárně vědecká knížka Josefa Pospíšila „Vesmír novýma očima“, kterou jsem dostal od rodičů k Vánocům, když jsem byl ve 3. tř. tehdejší obecné školy. v Brně. Zhltal jsem ji celou hned o Štědrém večeru a do Nového roku jsem ji uměl prakticky nazpaměť. Rodičům jsem sdělil, že budu hvězdářem, což zprvu nebrali vážně, protože takhle mne nadchla předtím téměř každá populárně vědecká knížka, ať byla o čemkoliv. Jenže tentokrát jsem se rozhodl napevno a začal jsem soustavně shánět astronomickou literaturu, o dva roky později jsem se přihlásil do Astronomického kroužku v Opavě a našel tam spolužáka, který se chtěl také věnovat astronomii. Po návratu do Brna jsem se ve svých 14 letech seznámil s dalším nadšeným astronomem, který byl o rok starší, a tím byly kostky vrženy. Po maturitě jsme se oba přihlásili ke studiu fyziky na Masarykově univerzitě v Brně a po pěti semestrech jsme přestoupili na specializaci astronomie na Karlově univerzitě v Praze. Oba jsme pak také nastoupili do Astronomického ústavu tehdejší ČSAV, kde jsme obhájili své disertační práce a stali se astrofyziky. 2. Co byste doporučil začínajícím astrofyzikům? Především musí pilně studovat matematiku nad rámec školních osnov a podobně také fyziku. Dále musí ovládat minimálně angličtinu, ale výhodné je umět i další světové jazyky, v tomto pořadí: němčina, francouzština, španělština a ruština. Měli by si najít spřízněné duše, protože ve dvou se to lépe táhne, a měli by si ověřit své schopnosti v olympiádách. Především v matematice, fyzice a astronomii. Pokud to během střední školy zvládnou, musí pak vystudovat fyziku se specializací astronomie buď na Univerzitě Karlově v Praze, na Masarykově univerzitě v Brně nebo na Slezské univerzitě v Opavě. Občas se však v astrofyzice uplatní i absolventi techniky, zejména v oborech jako je elektrotechnika a informatika. 3. Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch? Nejvíc si považuji toho, že se mi podařilo vychovat ve svém oboru řadu diplomantů a doktorandů, kteří dnes pracují doma i v cizině a dosahují už velmi pozoruhodných výsledků. 4. Kam podle Vás směřuje česká věda? Nejsem si jist, že česká věda někam směřuje; spíše přešlapuje na místě vinou nedostatečné podpory politiků, nezájmu veřejnosti a administrativních překážek, takže je v nevýhodě vůči šťastnějším badatelům v mnoha evropských a zejména pak mimoevropských


zemích v čele s USA, Čínou, Německem, Indií, Brazílií, Japonskem, ale i Holandskem, Dánskem nebo Švýcarskem. Je mi to velmi líto, protože v dnešní mladé generaci se rodí mnoho talentů, jak dokazují české úspěchy ve zmíněných mezinárodních olympiádách. 5. Před časem jste odmítl ocenění Česká hlava. Mohl byste nastínit našim čtenářům proč? Českých hlav se každoročně uděluje několik v různých kategoriích. Mně ji udělila Rada vlády pro výzkum, vývoj a inovace, která podle mého názoru v poslední době výrazně poškozovala svými rozhodnutími českou vědu, a zvláště pak Akademii věd ČR, v níž jsem právě loni oslavil 50 let své vědecké činnosti. Rada vlády je totiž velmi mocným orgánem, který fakticky rozhoduje o směřování české vědy – viz odpověď na předešlou otázku. 6. Jak se může student zapojit do výzkumu? V ideální situaci jsou studenti, kteří už na střední škole naváží spolupráci s některou katedrou vhodné vysoké školy, a dostanou tak jednak náměty pro vlastní práci a jednak mají zajištěné odborné vedení a konzultace. Jde to však dobře i tam, kde se na příslušné střední škole ujme nadaného studenta příslušný středoškolský profesor. Jsou však i případy, kdy si student opatří sám všechny podklady a pustí se do práce – vidím to při zasedáních porot různých soutěží pro středoškoláky, že mnozí studenti si umí poradit sami a dostanou se v daném oboru mezi vítěze různých středoškolských soutěží v přírodních, technických i humanitních oborech. Děkuji vám za rozhovor. RNDr. Jiří Grygar, CSc. (* 17. března 1936 Heinersdorf *Pruský Jindřichov+, Německo, dnes Dziewiętlice, Polsko) je český astronom a astrofyzik. Je významným českým popularizátorem vědy v oblasti astronomie, astrofyziky a vztahu vědy a víry, za což získal celou řadu ocenění, včetně ocenění od UNESCO (Kalinga Prize 1996). Vědecká a popularizační činnost Jiří Grygar je autorem více než stovky odborných prací (předmětem jeho výzkumu jsou fotometrie a spektroskopie hvězd, meziplanetární hmota a astročásticová astrofyzika) i celé řady populárně naučných knih a vzdělávacích pořadů. Napsal též mnoho článků v novinách či na internetu a často vystupuje v rádiu a televizi. Od roku 1966 každý rok sestavuje přehled nejdůležitějších astronomických objevů uplynulého roku pod názvem Žeň objevů, který prezentuje na přednáškách a následně zveřejňuje tiskem (nejprve v časopise Říše hvězd, později Kosmos). Připravil Daniel Gajdoš, 3. B


PRÁZDNINY NA ČEKANÉ O prázdninách jsem měl mnoho krásných zážitků, ale jeden z nich mě hodně zaujal a jsem rád, že jsem si tu nádhernou atmosféru okolo toho mohl prožít. Bylo to začátkem prázdnin a můj děda (myslivec) byl pozván na odlov srnce třetí věkové kategorie. Toho dne, kdy se mělo vše uskutečnit, jsem se nemohl dočkat. Ale jakmile nastal onen očekávaný večer, začala mě přepadat menší tréma z toho, co když to neklapne podle představ. Mezitím jsem se ale oblékl, poněkud jinak než na normální lov, protože tento byl takovým slavnějším, důležitějším než ty ostatní. Košile a slavnostní vesta ze mne dělala toho pravého myslivce, který bude pravou rukou dědovi. Když jsme dojeli na místo určení, čekal tam hajný, který nás dovedl na kazatelnu, ze které jsme měli lovit. Nebyla to jen tak obyčejná kazatelna. Byla asi dva měsíce stará a byla neskutečně vybavená. Na štítu kazatelny visela trofej daňka. Večer se rychle blížil a tma už klapala na dvířka kazatelny. Měl jsem menší obavy, že z dnešní čekané nic nebude. V tom jsem se ale hodně mýlil. Vše se začalo odehrávat až po západu slunce. Těsně po setmění si napravo od nás z lesa vykračoval srnec, jakého jsem doposud neviděl. Paroží silné jako jelen, perlení vysoké, až nereálné to bylo. Tento srnec byl odstřelový. Zdálo se mi, že to bylo připravené, že toho srnce někdo poslal. Jen co si děda připravil flintu, zleva vyšel další srnec. Děda tedy flintu zajistil a začal obeznávat stav toho nového srnce. Ten byl taktéž odstřelový a také trofejově velice silný. Nastala otázka, kterého si vybrat? Když už se děda rozhodl s mojí pomocí pro toho prvního, přímo před námi se ozvalo srnčí štěkání. To už bylo nad naše očekávání, a tak děda znovu zajistil a čekali jsme, co se bude dít. Asi po pěti minutách vyběhl před nás třetí srnec. Byl v tom už takový guláš, že jsme se tomu museli i smát. Srnce to taky asi překvapilo, kolik jich tam najednou je. Ten třetí ale nebyl odstřelový, a tak jsme přece jen odlovili toho prvního, co se nám ukázal. Po ráně jsem se podíval na hodinky, které ukazovaly 19:45. Hned jak jsme došli zkontrolovat úlovek a dát zvěři poslední žír, jsem dědovi popřál Lovu zdar. Domů jsme se dostali asi až o půl noci, takže jsem hned usnul a ráno jsem pomohl dědovi s preparací trofeje. Vidět tři doslova kapitální srnce za jednu čekanou a během asi deseti minut se podaří málokomu. Na tuto ´´polovačku´´ snad nikdy nezapomenu. Lukáš Dokoupil, 2. C


MOJE PRÁZDNINY Své prázdniny jsem začal tak, že jsem jel na letní tábor u vesničky Pikárec blízko Brna. Tenhle tábor jsem absolvoval už popáté, jelikož tam mám dobré kamarády, se kterými se znám už docela dost dlouho, v podstatě už od doby kdy jsem začal působit ve Sdružení přátel Jaroslava Foglara (SPJF) což je asi nějakých 8 let. Strašně jsem se těšil, páč je moc často nevidím, jelikož jsou ze všech možných koutů republiky. Tentokráte byl tábor na téma Husitských válek, což u menších dětí sklidilo velký úspěch. Po téhle srandě jsme teda jeli domů a já jsem se začal chystat na dovolenou. Měl jsem jet společně s tátou, jeho přítelkyní a její dcerou nejprve na 6 dní na Slovinsko a poté relaxovat týden u moře, v blízkosti chorvatského města Rovinj. Ve Slovinsku jsme se uhnízdili v městečku Bovec v Julských alpách, známém kvůli spoustě možností vodních aktivit na blízké světoznámé řece Soče (o které jsem mimochodem nikdy předtím neslyšel ) a díky dobrému přístupu na monumentální vrcholy okolo. Druhé uvedené možnosti jsme pořádně využili, vystoupali jsme na Planinu Zapotok (co vystoupali, my jsme ji dokonce přestoupali, je tam totiž dost špatné značení a tak jsme si výlet protáhli asi o 8 kilometrů do jednoho pěkného horského sedla ) a také jsme triumfovali nad Malou Mojstrovkou, což je přes 2 200 m vysoký kopeček, na který se dost špatně leze (trasa je označena jako horolezecká). Nebylo to tak drsné, jak to zní (např. pouhých 400 metrů převýšení na úseku asi 2 km dlouhém), nic, co by otrlý lesák nezvládl, že ano .

V Chorvatsku jsme se všeci svorně nabažili perfektní slané vody, lezoucí do očí a způsobující slzy jako u pohřbu našeho křečka Adolfa . Nacpali jsme si bachory výbornými pizzami, grilovanými kuřátky a dokonce i slizkými ústřicemi (nejezte to, chutná to jak uzená guma, ne že bych ji někdy měl tu poctu žvýkat, ale nějak tak si představuji, že chutná :-D). Tak to je krátký výcuc z mých nudných prázdnin. A nakonec otázka za 50 000 - máte rádi sladoled? :-) Nasvidenje, Přema, 2. A


SOKOLNICTVÍ Sokolnictví vzniklo pravděpodobně ve stepích jižní Asie, kde byly výborné podmínky k jeho vzniku. Bylo to hlavně

z důvodu

středoasijských

stepí.

otevřených To

dokládá

i několik pramenů z doby druhého tisíciletí před n. l., které se nalezly v Indii a Íránu. Do střední Evropy proniklo sokolnictví prokazatelně na konci 4. st. n. l. V 10. st. bylo už sokolnictví

rozšířeno

evropských,

asijských

ve a

všech severo-

afrických zemích a chovy dravců (především sokolů) se staly samozřejmostí panovnických dvorů. Až do 17. stol. byl lov s dravci významnou součástí šlechty. Sokolnictví pak začalo rapidně upadat v 18. stol., a to hlavně díky zdokonalování střelných zbraní. Přednost byla dávána parforsním honům. Dělení dravců: Dravci se dělí do dvou skupin, na dravce nízkého letu a dravce vysokého letu. Dravci nízkého letu loví převážně tak, že se na kořist spustí a letí za ní těsně nad zemí a zaútočí ve chvíli, kdy to kořist nejméně čeká. Takto loví například káňata nebo orli. Dravci vysokého letu loví střemhlavým útokem, jsou to sokolovití dravci (sokol, raroh…). Krmení: Dravci by měli být krmeni potravou, která je pro ně typická a hlavně není tučná. Dravec by měl dostávat křepelky, kuřátka, holuby, myši…. Dravec ale nesmí nikdy dostat maso vepřové, to je příliš tučné a zabilo by ho. Sokolnictví v ČR: Sokolníci v Česku se sdružují

v rámci

Klubu

sokolníků

Českomoravské myslivecké jednoty. Aby se člověk mohl stát sokolníkem, musí nejprve složit myslivecké zkoušky a poté zkoušky sokolnické. Navíc před složením těchto

zkoušek

musí

být

uchazeč

minimálně rok adeptem jak u myslivců, tak i u sokolníků. Jan Boček, 1. B


KNIŽNÍ RECENZE Clive Cussler – Sahara Dirk Pitt pátrá po ztraceném historickém pokladu na dně Nilu a zmaří vražedný útok komanda na tým zdravotníků půvabné pracovnice OSN, zkoumající záhadnou nemoc, která vyvolala šílenství, kanibalismus a smrt tisíců obyvatel západní Afriky. Vědci se domnívají, že epidemie byla způsobena znečištěním životního prostředí v masovém rozsahu na jejich území, odkud se může rozšířit do světového oceánu a zničit v něm všechen život. Pitt a jeho tým podnikají na jachtě, vybavené nejmodernější technikou, závod s časem, aby zachránili planetu před ekologickou katastrofou. Současně však musí v nerovném zápase čelit dvěma mocným a nebezpečným nepřátelům: bezohlednému evropskému podnikateli a krvežíznivému africkému tyranovi. V srdci saharské pouště nalézá Pitt zlatonosný důl, v němž pracují otroci a ve kterém ho uvězní. Překvapivě se v poušti odhaluje i svědectví dvou dávných tajemství. Jedno je spojené se zavražděním prezidenta Lincolna a druhé se zmizením jedné z prvních průkopnic dálkových letů. Jestli má Dirk pomoci zachránit svět, musí nejdříve překonat spoustu úskalí a dostat se ze spárů samotné smrti. Je to hodně dobře napsaná akční/špionážní honička, se kterou se nikdy nebudete nudit. Je to sice trochu objemnější knížka (asi 439 stran), ale je čtivá, a dokonce byla zfilmovaná s Matthewem McConaugheym v hlavní roli. Cussler se vyzná v psaní knih tohohle typu a v sérii jich vydal několik. Všechny se čtou moc dobře, jen se nesmíte nechat odradit poněkud nevýrazným a na první pohled nezajímavým obalem. Hodnocení: ***1/2 Christopher Stasheff – Čarodějem sobě navzdory Kniha amerického spisovatele Christophera Stasheffa Čarodějem sobě navzdory patří do hybridního žánru science and sorcery či science. Jestli jde o knížce říct něco zcela jistého, tak je to skutečnost, že spíše než čistou sci-fi fantasy je politickou satirou oděnou v hávu science and sorcery. A tím se dostáváme k samotné zápletce. Příběh začíná příletem Rodneyho d’Armanda, agenta DDT (Decentralizovaný demokratický tribunál), na kdysi kolonizovanou a pak zapomenutou planetu. Rod přistane na jediném osídleném ostrově v moři, který se jmenuje Gramarye. Na cestě ho doprovází starý robot VESS, který je vybaven vadným kondenzátorem a ve chvílích vypětí má „epileptické záchvaty“. Brzy narazí na první obyvatele, kterými kupodivu nejsou lidé, ale elfi. Zjistí, že na tak potrhlé planetě se může stát prakticky cokoliv, včetně setkání třeba s vlkodlakem. Když dorazí do města, ukáže se, že zdejší kultura je na úrovni středověku, a tak se vydává za potulného žoldáka a dává se do služeb královny Kateřiny. Rod ví, že musí pomoci reformní, i když poněkud prostořeké, rozmazlené a nevychované mladé královně v boji za konstituční monarchii, která představuje přechodné stádium na cestě k demokracii. Rod se stane osobním gardistou samotné Kateřiny a začne postupně pronikat do intrik a problémů místní politické situace. Mezi královnou a šlechtici houstne napětí do takové výše, že se jižní šlechtici nakonec vzbouří a vedeni starším synem vévody Loguire Anselmem hodlají královnu svrhnout vojensky. Všechno se tedy pomalu sbírá k rozhodující bitvě, v níž proti sobě budou stát na jedné straně královna, její vojáci a gardisté, pár věrných šlechticů, Tuan Loguire s chudinou a čarodějnice vedené Rodovou milou Gvendylon s elfy, které Kateřina ochraňovala, a na druhé zase jižní šlechta a jejich rádci. A jenom na obou tomto střetu záleží, zda bude mít Gramarye diktátora, nebo zda nakročí k demokracii... Tohle všechno samozřejmě Stasheff koření peprnými politickými poznámkami a hláškami, dělajícími si legraci nejen z různých totalitárních ideologií, revoluce a ovládání nemyslícího davu schopným řečníkem, ale i z dalších politických či politologických témat. Výsledkem je čtivý román, v němž nechybí ani překvapující dějové zvraty. Pavla Ptáčková, 2. C

Hodnocení: ***


ZDÁNLIVĚ OBYČEJNÝ DEN Jsou věci, na které dokážete hned zapomenout, ale jsou i věci, které se ve vás usadí na dlouho nebo napořád. Prázdniny už téměř utekly a já si užívám jejich zbytku. Tedy snažím se užívat. Také jsou tu i jisté drobné povinnosti, které ovšem nepočkají, jako třeba roznos letáků, moje (když to trochu přeženu) finanční záchrana. Pomalu se šourám od domu k domu a líně vkládám ty vlezlé reklamy do schránek, když vtom vedle mě zapiští brzdy kola. Je to jeden můj známý a ptá se, kde bydlí moje dobrá kamarádka. Překvapeně mu odpovím - nikdy se o ni nijak nezajímal. On spěšně poděkuje, šlápne do pedálů a je zase pryč. Stále trochu vyjeveně pokračuju dál a náhle uvidím důvod jeho zájmu. Ten pohled se mi vryl do paměti nejspíš už navždy. Stojí tam ona. Černé silonky celé potrhané a zablácené, tmavé šaty po kolena s malou kapsičkou na stehně plné šmouh od hlíny, havraní vlasy rozpuštěné a pocuchané lehkým větříkem. Oči a vůbec celý obličej nesl výraz utrpení. Z těch malých opuchlých škvírek ukapávaly drobné slzy. Čelo zalepené šmouhami krve, když si neustále odhrnovala ofinu. Přes zápěstí se jí táhla hluboká rána, ze které proudem odtékala krev. „Co se stalo?“ můj hlas zněl vyděšeně. „To.. Tomáš,“ vykoktala a z očí jí vytryskl příval slz. „Co je s ním?“ nemohla jsem to pochopit, ale už jsem se snažila roztřepanýma rukama ovázat jí zápěstí kapesníkem. „On se se mnou rozešel!“ vyjekla, jako by to byla noční můra, ze které se jen nemůže probudit, přičemž mě objala. „Já nechci umřít,“ zašeptala mi do ucha a začala se jí podlamovat kolena. „Neboj, neumřeš,“ zašeptala jsem zpátky. Kapesníkem na jejím zápěstí mi na tričko prosakovaly kaňky krve, což mi bylo celkem jedno. Pomalu jsem ji začala táhnout domů, ať ji někdo odveze do nemocnice. „Já nechci za matkou, ona bude naštvaná,“ ozvala se vyděšeně po pár metrech cesty. „No tak, ona to pochopí,“ uklidňovala jsem ji. Kousek od domu jsme potkaly její rodiče, informované oním známým. „Mami, promiň mi to, já to nechtěla udělat,“ rozvzlykala se kamarádka, když směrem k nám z nastartovaného auta vystoupila její matka. „Jaký promiň? To teda neprominu! Tohle nějaký promiň nespraví!“ rozkřičela se a vrazila jí facku. Po téhle scéně jsem zůstala nevěřícně stát na místě, zatímco moji kamarádku už rodiče odváželi do nemocnice… Tohle se stalo už zhruba před dvěma lety, a jak je to teď? Našla si jiného kluka, paradoxně také Toma, ovšem takového, který už se k ní chová slušně a nenechá ji trápit se, jsou do sebe zamilovaní až za hrob. To se vážně stalo, není to nějaký můj vymyšlený příběh. A proč to tu zveřejňuju? Snad každého už někdy napadlo, že by bylo lepší, kdyby neexistoval, jenže každý je tu pro někoho a všechno černé časem vybledne…


STŘELECKÝ KROUŽEK V DOBĚ LETNÍCH PRÁZDNIN V termínu 23. - 27. 8. 2010 se studenti naší školy (Kamil HORÁK, Jakub MACH – 3. C, Jakub MENŠÍK a Jaroslav HUDEČEK – 2. B) zúčastnili mezinárodního soustředění mládeže ve střelbě na střelnici Hvězda v Kotojedech u Kroměříže. Věnovali jsme se zde převážně brokové střelbě pod dohledem českých reprezentantů a mistrů Evropy v nejrůznějších disciplínách, zejména pana Buksy, českého rekordmana, který nám poskytl užitečné informace k dosažení těch nejlepších výsledků. Současně jsme stříleli malorážku a vzduchovku, jelikož poslední den našeho pobytu proběhlo celostátní kolo ve střelbě ze vzduchovky. „Kulařům“ se věnoval vynikající střelec pan Šlechta, který zdokonaloval jejich držení zbraně, dýchání, časové rozložení výstřelů, koordinaci těla atd. Za celou dobu jsme každý vystřelili cca 1000 brokových nábojů, takže koho baví trap, skeet, lovecké kolo, parcour nebo vysoká věž, ten se naprosto vyžil. I když ke konci jsme toho měli plné zuby, jelikož zpětný ráz brokovnice jde po takovém množství ran už vážně cítit nejen v rameni, ale i na tváři. - Střelectví bereme jako koníček a zábavu, proto jsme obětovali vlastní finanční prostředky, abychom dokázali školu lépe reprezentovat. Dne 27. srpna proběhlo již zmiňované mistrovství republiky ve střelbě ze vzduchovky, kde se výborně umístil Jakub Mach, který obsadil druhé místo s 380 body, a třetí místo získal Jakub Menšík s nástřelem 376 bodů. Dne 4. září jsme se na střelnici opět vrátili, abychom se zúčastnili mistrovství republiky v K4M (kulový čtyřboj malorážkou). Školu reprezentovali Jakub MACH, Kamil HORÁK a Jakub MENŠÍK. V juniorech výtečně střílel Jakub Menšík, který obsadil první místo, Jakub Mach čtvrté a Kamil Horák páté místo. Mezi muži stojí za zmínku vytvoření nového českého rekordu Martinem Šlechtou s nástřelem 799 bodů z 800 možných. Překonal svůj starší rekord čítající 798 bodů. Věříme, že i tento školní rok budeme školu reprezentovat na střeleckých závodech co nejlépe, abychom ukázali, že SLŠ Hranice mají výtečné střelce. Je smutné, že i když mezi spolužáky máme spoustu dobrých střelců, ne všichni mají zájem o tak krásný a napínavý sport. Děkujeme všem zúčastněným za věnování péče a bezvadné fungování celého soustředění. Poděkování patří také sponzorům, organizátorům, ČMMJ Praha a OMS Kroměříž za podporu mládeže ve střelbě. Kamil Horák a Jakub Mach, 3. C


JAK DÁL VE STŘELECKÉM KROUŽKU Školní rok a s ním i činnost střeleckého kroužku jsou již v plném proudu. V minulém roce proběhly ve vedení kroužku změny. Novým vedoucím se stal Ing. Daniel Srnka. Ten měl nelehký úkol, navázat na práci svého předchůdce, pana Pospíšila. Zhostil se ho velice dobře a pod jeho vedením jsme dosáhli úspěchů, ve kterých bychom chtěli i letos pokračovat. Jako každý rok proběhl v prvních ročnících nábor děvčat i chlapců, kteří se pak seznámili s bezpečným zacházením se zbraní a postupně zdokonalují své střelecké umění na domově mládeže na Teplické ulici. Ti nejzdatnější z vás se prostřílejí až k reprezentaci školy. Dále ve „druháku“ navazujeme střelbou z malorážky, která probíhá na městské střelnici „Pod Hůrkou“. Ve třeťáku vše vrcholí cvičnou střelbou z brokovnice a přípravou k úspěšnému složení zbrojního průkazu na školní střelnici našeho polesí ve Valšovicích. Činnost kroužku je rozdělena do čtyř dnů v týdnu: Pondělí

15,00 hod. - 18,00 hod. (2. ročník, malorážka a vzduchovka)

Úterý

15,00 hod. - 17,00 hod. a 18,00 – 20,00 hod. (1. ročník, vzduchovka)

Středa

15,00 hod. - 18,00 hod. (3. ročník)

Čtvrtek

15,00 hod. - 17,00 hod. a 18,00 – 20,00 hod. (1. ročník, vzduchovka)

Pondělí a středy chceme využívat, dokud nám to počasí a světlo dovolí, k nácviku střelby z malorážky (2. ročník) a střelby z brokovnice – lovecké kolo (3. ročník). Vzhledem k omezeným finančním zdrojům školy si zájemci musí sami hradit Krom pravidelnosti a svědomitosti střelivo a asfaltové holuby. vítáme i jiné přednosti… Po zkušenostech z minulých let máme však zájem jen o ty členy, kteří to myslí opravdu vážně a budou chodit pravidelně a svědomitě. Radek LUBINA, 3. A a Josef MIKULENČÁK, 3. C


ČERNÁ HORA Dne 2. července roku 2010, o půl druhé odpoledne, jsem se sešel na starém autobusovém nádraží v Brně, naproti hotelu Grand, se svými letitými známými a budoucími spolucestovateli do země krásného moře a ještě krásnějších velehor – Černé Hory. Opřeli jsme si zavazadla o lavičku a začali jsme si povídat o tom, jak se těšíme, a přemýšleli, co jsme zapomněli. Autobus cestovní kanceláře, který vyjížděl z Pardubic, pro nás měl přijet v 15 hodin, ale protože bylo již půl čtvrté, usoudili jsme, že nejspíš bude mít menší zpoždění. Zpoždění sice měl, ale ne zrovna malé, takže jsme již v 18 hodin seděli na svých místech a mířili do Bratislavy, kde na nás čekali další cestující. Jako by toho dne již nebylo smůly dost, museli před Bratislavou opravovat dálnici, a tak jsme se zdrželi v koloně další 4 hodiny. Pravda, jako vyhlídková jízda to nebylo špatné, dokonce vláček v ZOO nejezdívá rychleji, ale vzhledem k tomu, že z dálnice toho na prohlížení není mnoho, posoudili jsme to spíše jako negativum. Cesta na maďarské hranice nám tedy trvala 6 hodin, což se vykompenzovalo celkem plynulou dopravou přes celé Maďarsko. Při přejezdu do Srbska však nastal další problém, a to ten, že jsme vyjížděli z Evropské unie, tudíž byly docela ostré kontroly na hranicích. Kolona aut byla strašná, podle odhadu tak 5 kilometrů, ti úspornější řidiči dokonce své auto popostrkovali, aby ušetřili benzín, ale my měli tu výhodu, že jsme jeli autobusem, tudíž celá kolona byla námi předjeta, protože autobusy mají samostatný přejezd. -- Po přejetí hranic jsme byli průvodcem upozorněni na poslední možnost toalety, protože v Srbsku prý na normální splachovací záchod nenarazíme. Jsou tam totiž pouze turecké záchody, což vyplývá z historie, protože tohle území bylo dlouhou dobu součástí Osmanské říše. Cesta tudy však ubíhala také rychle, ale ne již tak plynule, protože tamní kvalita vozovek není nijak závratná. Projeli jsme tudy tedy bez zastavení a na přejezdu do Černé Hory jsme se divili, jak může také vypadat hraniční přechod, i když byl jen na okresní silnici ve vysokých horách. Kovová bouda nevelkých rozměrů, jeden celník a dřevěná závora. Ani pas nechtěl vidět, a tak nám nic nebránilo vjet do naší cílové země. Už při přijíždění k hranicím mě zaujala auta jezdící po místních silnicích. Jako první mě zaujalo, že zde vozový park nebyl vůbec tak pestrý jako u nás. Celá Černá Hora je relativně chudým státem (alespoň ve vnitrozemí), tudíž zde převažují 3 typy lidových vozítek, a to Yugo, Zastava, a u těch bohatších dokonce Žiguli. Jinak černohorská auta jsou v celkem dezolátním stavu, nevím, zda se u nich vůbec vede nějaká technická kontrola. Jako druhé mě zaujaly SPZ, na kterých byly stejné modré pruhy jako v zemích EU, přičemž na nich byla


napsána MPZ v podobě MNE, což je zkratka Monte Negro. Tento název se pro tuto oblast vžil již v 16. století, kdy byla pod dlouhodobou ochranou Benátek. To by ovšem nebylo to hlavní, protože hned jsem pomyslel na to, že Černá hora není v EU, a přesto používá tyto identifikační SPZ ,,uniových“ vozidel. Pak jsem si ovšem vzpomněl na černohorskou měnu, kterou je Euro, a moje pochybnosti, že zde něco nesedí, se utvrdily. Asi za hodinu jsem se však z výkladu průvodce dozvěděl, že se Černá Hora snaží dostat do EU a dělá pro to, co může – v roce 2002 si zavedli (ovšem bez konzultace s EU) jako měnu Euro a začali vydávat evropské SPZ. Jejich začlenění do EU však není možné kvůli veliké chudobě státu a značné korupci v úřednictví. Tolik tedy k mým prvním dojmům a poznatkům o Černé Hoře. Asi 30 kilometrů za hranicemi jsme zahlédli první kulturní středisko – město Plevlja. První pohled však nebyl nikterak záživný. Blíže k nám před městem nám padly do očí obrovské uhelné doly, poté špinavější město a za ním nevábná tepelná elektrárna s velkým kouřícím komínem. Na druhý pohled, když jsme vystoupili z autobusu uprostřed města, to nevypadalo vůbec špatně - Pěkné náměstíčko s tržištěm, kde jsem si koupil meruňky, a celkem pěkně pospravovanými budovami. Kousek od něj jsme si prohlédli nejvyšší minaret bývalé Jugoslávie, kam jsme se bohužel nedostali, protože měli právě modlitbu. Minaret zde byl také památkou na Turky, po nichž tady zůstala spousta věcí, na které ještě upozorním. Náboženstvím zde však není jen Islám, záleží také na tom, ve které části Černé Hory právě jste. V přímořských oblastech je hlavním podílem křesťanství, ve vnitrozemí žijí lidé pravoslavného vyznání a v pohraničí se Srbskem převažuje právě islám. Centrum bylo sice ve městě pěkné, ale jen co jsme se vydali na cestu k pravoslavnému klášteru kousek za městem, byli jsme udiveni. Staré domy z vepřovicových cihel bez omítky (možná ji někdy měly, ale za ty roky opadala), na střeše rákosové rohože a mnohé domy dokonce se zborceným štítem - zkrátka chudoba na vás čiší ze všech stran. Klášter byl však velmi pěkný, asi proto, že v něm dodnes bydlí pravoslavní kněží, kteří se o něj starají. Prohlédli jsme si kapli ze 13. století, ve které byly staré fresky a pravoslavné ikony. Ještě pohled z vyhlídky na město a jeho okolí a už jsme scházeli z kopečka zpět dolů do města. Po nastoupení všech cestujících do autobusu se pokračovalo v cestě do města Žabljak, které se rozprostírá na velké náhorní plošině ve výšce 1450 m n. m., na úpatí pohoří Durmitor, které je současně i národním parkem Černé Hory. Nad městečkem se tyčí hora Bobotov kuk, která dosahuje výšky 2523 m n. m. a tím je i nejvyšší horou celého Durmitoru. Do kempu jsme přijeli k večeru 3. července. Postavili jsme si stany, já si ohřál k večeři konzervu a poté byl seznamovací večírek – no večírek, spíše jsme všichni, unavení po cestě, odpadli již v deset hodin. Pokračování v dalším čísle… Lukáš Koudelík, 2. C


Vzpomínka Jménem všech starších ročníků, především bývalé třídy 4. C, (rok uk. 2008), bych ráda vzpomněla na profesora Josefa Pitrona, přezdívaného též jako Pepa Citrón, který nás před nedávnem náhle opustil. Chtěla bych těmito řádky uctít jeho památku a vám, kteří jste ho nepoznali, říct, že neumřel jen ‚nějaký‘ profesor, ale opustil nás jeden z nejlepších, jaké škola měla a má. Po dva roky se nám svědomitě věnoval a vštěpoval nám zásady, jak být dobrým lesákem, odborníkem v pěstování a ochraně lesa. Dokázal nás rozesmát, ale taky nám pěkně zatopit s obálkou plnou čísel, která hodinu co hodinu rozhodovala o našich osudech. Vy, prváčci a nejspíš i druháčci, kteří jste ho nepoznali, byste měli vědět, že to byl člověk plný energie, s věčně dobrou náladou, s hromadou vědomostí, které se nám snažil předat, a troufám si říct, že u mnohých z nás úspěšně. Lesárna nám dala spoustu zkušeností, rad do života, dala nám poznat výjimečné lidi, nové věci a prožili jsme zde chvíle, na které nezapomeneme stejně jako na pana profesora, který navždy zůstane v našich vzpomínkách spolu s touto školou.

Za všechno Vám děkujeme a lesu zdar, pane Citrón! Anna Tomášová


Prosba

Slunečný den, ale přesto zamračený. Slunce na nebi, mračna na duši. Proč přicházím o to, co mi nejmilejší je, co jsem komu udělala, co se to děje… Nechci tě ztratit a sama tady být, chci vedle tebe stát a žít. Stejným směrem se s tebou dívat a krásné sny o snech mívat. Bez tebe se v mých snech sny nenacházej, tak tě prosím, neodcházej. Z mých snů noční můry jsou, ztrácejí se, odcházejí, pryč jdou. Nechoď pryč, nenechávej mě tady, ze všech stran se to na mě valí.

Bojuj, prosím, vím, že to nemůžeš moc ovlivnit, ale bojuj a zkus se ze tmy probudit.

MMM, 4. C

Jitro

Myšlenka

Pohoří z mlhy vystupuje, krásný den nastupuje, první paprsky na nás svítí, otevírá se mnoho kvítí, lesní zvěř se probouzí do nového dne a myslivec si ruce mne, jak krásný to den… tak běžte všichni ven. MMM 4. C

V okně sedím, na úplněk hledím, v hlavě jen tebe, na očích noční nebe, v srdci lásku, na duši splín, nevrážej prosím do naděje klín, už tak je obruč naděje narušena, a má láska stejně není oslabena, jen tím ničíš duši mou a srdce mé, nemohu za to, že miluji zrovna tebe.


PERLIČKY U: Čím by jste hnojily, pokud byste chtěli přikyselit půdu? Ž: No tak asi citronem… U: Co patří do oblasti permokarbonských sedimentů? Ž: Brumlov… U: Tak to si trochu pleteš s pohádkami z dětství… U: Co tady s těma křídama děláte? Vy je snad o přestávce žerete! U: Jak se nejlépe dělí zlomky? Ž: Na kalkulačce. U: Co tam děláte? Ž: Já nic, já se učím, ale vy se na mě tak škaredě díváte. U: Ty jsi dysgrafik? Ž: Ne. U: Tak se nauč psát! U: Každé těleso působí na ostatní nějakou silou. Jakou silou na Vás působím já? Ž: Odpudivou! U: V tom by se ani prase nevyznalo. Ž: Ale já se v tom vyznám. U: Kdo šetří, má za tři. Kdo nešetří, má za pět. U: Při silniční kontrole je vám policista povinen podat? Ž: Pomocnou ruku. U: Když dělám průnik nekonečna, musím dostat? Ž: Asi za pět. U: Vy už jedete podle ŠVP? Ž: Ne naše matikářka dost chlastala. U: Marcus Antonius spáchal sebevraždu obvyklým římským způsobem. Ten už jsem vám vysvětloval. Ž: Ukažte nám to.

Burčák Co to je burčák? víno na půl cesty“

,, Tož to je vlastně

„ Asik by vás zajímalo jak se ten burčák vyrábjá. Tož to že je burčák z hroznů asi nemusím psat že? No tož to se ty hrozny sesbírajú do beden, odvezú se do sklepa. Tam se ty bobule oddělijú od šťopky, hodijú do drtiča a udělá se z nich taká kaša. No ta kaša se natlači do presu, dúfám že snad šecí víte jak taký pres vypadá. Tož a pak se stěch nadrcených hroznů vypresuje taká sladká ščavička neboli mošt. Ten mošt se dá do demižónů nebo do sudů no nebo aj do beček. Na druhý deň se ten budúcí burčák zmeřá takovým speciálním měřičem jakože kolik má cukru, no a pak sa dosladí cukrem asi tak na dvaadvacet stupňů. No a pak to začne kvasit, to máte slišet ten šrumec, tož až tak po třetím dnu kvašení by měl byt ten burčák asik tak nejlepčí. Burčák je nejlepší když je cukr napůl proměněný v alkohol a napul ještě néni, a tento správný okamžik má každý vinař přesně vyčíhnutý. Ale to taky záleží na úrodě na hroznech a tak.“ ,, Tož to máme bílí burčák. Jakože z bílých hroznů. Ale ešče sa dělá červený burčák a ten sa dělá skoro stejně až na to že sa mezi drcením a presováním nechává tak týdeň vykvasit s těma šlupkama a až pak se vypresuje.“ Tož chtěl sem přivést na ochutnávku toho našeho že at jenom tak chytře okolo teho nekafrám že? Ale vypilsa skoro šecek na hody a ten co sem si schovál sa vypil ešče sme snad nebyli ani u druhej zastávky . No takže smůla“


OD Progrescentrum

Vás zve na návštěvu do naší specializované

prodejny oděvů, bot a doplňků pro myslivce, lesníky a pobyt v přírodě. V nabídce jsou značkové výrobky známých firem, kde je důraz kladen na komfort při nošení, optimální výběr materiálů a moderní střih. Zejména studenty 1. ročníku jsme schopni vybavit ke studiu na SLŠ.

V naší nabídce naleznete:         

zbraně střelivo (brokové, kulové, pistolové) společenské obleky pánské i dámské kalhoty, svetry, vesty, košile, ponožky a mnoho jiného obuv, holínky klobouky, kravaty, čepice, kapesníky,šle dýky, nože Victorinox, Mikov odznaky, kravatové spony, knoflíky sklo, keramiku


Homeles 1 roč. 2010/11