estonská hudba
intelektuální solitér Raimo Kangro, byli Kõrvits a Tulve kolem třiceti let svého věku instalováni na Estonské hudební akademii jako řádní profesoři kompozice. Tõnu Kõrvitse jsem potkal na své stáži v Estonsku, chodil jsem k němu na lekce skladby skoro tři měsíce. Oproti například Heleně Tulve byl mnohem méně „mystický“, zachovával si nicméně dlouho odstup, který jsem na předešlé stáži v Litvě, patrně i díky nižšímu věku a bezbrannosti, snáz a dříve prolomil. Kõrvits učil kromě skladby ještě instrumentaci, takže jsem mu pro zajímavost přinesl partituru Zrcadlení M. Kabeláče, jejíž střední, pomalou část, použitou Martinem Smolkou ve filmu Vojtěch řečený sirotek, velmi oceňoval. Českou hudbu znal pramálo, pamatuji se, že na můj dotaz po Janáčkovi se mne nazpět zeptal, zda náhodou nenapsal i nějakou operu. K mým vlastním výtvorům měl výhrady a já k jeho vždy také. Jeho se týkaly technických nedokonalostí, mé především Kõrvitsově tendenci ustupovat z dobytých pozic ve prospěch obecného vkusu. Kõrvits měl velmi rád kapelu Beach Boys a zvlášť obdivoval její album Pet Sounds. Byl také každoročně oslovován katedrou manažeringu na akademii, aby stanul za pultem jako DJ při studentské obdobě Majálesu – činilo mu to neskrývané potěšení. Později se ukázalo, že je to velmi srdečný člověk. Byl jsem přítomen na jedné z jeho zjevně četných premiér, ošetřené skvělou estonskou dirigentskou školou, zdálo se mi, že publikum jeho skladbu vítá velmi vřele. Na mé stesky o postavení vlastní hudby v rámci české scény a na postavení artificiální hudby v rámci české hudby vůbec reagoval odmítavě a svůj postoj shrnul v bonmotu: „Pokud toužíte po krásné ženě, nedostanete ji tím, že budete naříkat – ach, ta je tak krásná a já ji tolik chci a nemám…“ Aforismy na téma žen mu byly i jindy blízké, nejvíce se mi zapsala jeho parafráze odpovědi v Estonsku dnes již takřka zbožněného Arvo Pärta na dotaz, jak se cítil v kruhu svých kolegů po napsání Třetí symfonie ze začátku sedmdesátých let (ta se prudce rozchází s Pärtovým předchozím seriálním obdobím a ještě tak nejsnáze by ji šlo pro její modální jazyk a quasi gotickou estetiku přirovnat
k Šesté symfonii Jeana Sibelia). Pärt tehdy údajně odpověděl: „Cítil jsem se jako ten, který odešel z party onanů, aby dal přednost krásné dámě.“
HIS Voice 05/2010 19