Page 4

jediný – zachytit ten běžný život města, to, jak to vážně vypadalo. Jenže oficiální kanály místo toho prezentovaly zkreslený svět. Které části Kladna vás zajímaly nejvíc? Začal jsem ve starých Kročehlavech. Fotil jsem čtvrť od dolního rybníka, kde je dnes Baumax, směrem k hutím. Líbily se mi tam ty staré a často zchátralé domy a různé paradoxy. A pak jsem se začal toulat do Podprůhonu, který jsem objevil pro sebe jako nesmírně romantické prostředí rázných lidí, oprýskaných domů a zapadlých uliček. Tady byl život úplně jiný než ve zbytku města, kousek od centra města, ale svou rázovitostí vlastně vesnice. Nad čtvrtí dominovaly paneláky, socialistická zástavba, ale pod nimi žili lidi svým absolutně svobodným životem, nespoutaný ničím. Fotil jsem si nejdřív různé romantické uličky a paradoxní stavby, dveře, cokoli, co nějak vybočovalo z normálu. Dodneška mě ta čtvrť fascinuje, ta její poslepovanost, lidovost. Kladenský spisovatel – a později můj dobrý přítel – František Stavinoha tomu velmi trefně říkal „architektura od výplaty k výplatě“. V Podprůhonu se postupně začal rodit jeden z vašich nejznámějších dokumentárních cyklů. Dokázal jste si v začátcích představit, že tu fotograficky strávíte řadu následujících let? Ono se zprvu nedalo moc tušit, co z toho mého focení vzejde. Nejprve jsem fotil

13

zátiší, ulice, teprve později, když si mě místní všimli, tak jsem se s nimi začal seznamovat. Většinou se zajímali takoví starší, opuštěný lidi nebo starší manželé, kteří byli hrozně rádi, když k nim někdo přišel a mohli si s ním popovídat. Nejprve mě začali zvát na svoje domečky a zahrádky, později stále častěji i domů. Řadu z nich jsem pak portrétoval, z mnoha se stali dokonce přátelé. Ten svět se přede mnou pomalu otevíral. Chodil jsem tam hodně často, měl jsem to ostatně tři minuty z bytu, takže kdykoli jsem měl čas a chuť, tak jsem se do Podprůhonu vypravil. Osobní vztahy u tohoto souboru sehrály zásadní roli. Může vůbec kvalitní dokumentární fotografie existovat bez nich? Určitě ne, aspoň podle mě. Neumím to asi vyjádřit nebo nějak slovně popsat, ale věřím tomu, že každý na fotkách pozná, jaký byl vztah mezi fotografem a lidmi, které fotografuje. Je to neuchopitelná kvalita, která vás nutí si říct, že za tím, na co se díváte, je nějaká hluboká lidská zkušenost, kterou fotografie jen naznačuje. Jako špička ledovce. Ale je taky potřeba říct, že mně fotoaparát vždycky k navázání osobního kontaktu hodně pomáhal. Pokud se nesetkám s nějakým arogantním hulvátem, který je schopný vás zmydlit, když na něj namíříte objektiv, tak přes fotoaparát navazuju přátelství s lidmi velice dobře. Povídám si s nimi, vysvětluju jim, co fotím, o co mi jde. Hlavně pro portrét je tahle důvěra hrozně důležitá. Já si myslím,

Jiří Hanke: Kladnu pod kůží  

ukázka z fotografické knihy

Jiří Hanke: Kladnu pod kůží  

ukázka z fotografické knihy

Advertisement