Page 1


DĚKUJU? Bývá dobrým zvykem na konci každé knížky napsat poděkování. A i přes to, že Gymplák není knížka a tenhle článek se nachází hned na začátku, dovolte mi vás na chvilku otravovat svým sentimentálním výlevem. A koukejte si ho přečíst až do konce. Děkuju za trpělivost (dobře, za velkou v nedohlednu končící hromadu trpělivosti) s poněkud zabržděnou frekvencí vycházení Gympláka. Bylo toho hodně nejen na mě, ale i na celou redakci. Proto jste skvělí, že jste nás ještě všechny neprohodili oknem třetího patra, pod nímž by čekala malá armáda gympláků s vidlemi (tak zvaných vidláků). Děkuju redakci za všechny články, protože ne vždycky se najde tolik volného času, aby vás ovládla chuť a nadšení napsat něco z vlastní vůle a bez, kolikrát krutých, donucovacích technik. Zároveň děkuju Kubovi Šilarovi za to, že jeho člověk do grafiky naopak vůbec nutit nemusel. Přichází zlatý hřeb poděkování, protože jsem to nestihla v divadle, budu tím muset zaspamovat Gympláka (začíná se nám tu uplatňovat princip Rudého práva, no, nevadí). Děkuju všem za úžasné 17. listopady. Dovolím si tvrdit, že teď nepíšu jen za sebe, ale za celý tým listopadových dramaťáků. Děkujeme za přijetí ve třídách, děkujeme za vaše skvělé nápady, za neskutečně úžasné výkony, za odvahu, ochotu a trpělivost. Děkujeme všem holkám (a maminkám), které se nabídly upéct dorty, děkujeme technikům, bez kterých by to nešlo, děkujeme celému učitelskému sboru za pomoc a důvěru. Děkujeme za nové zkušenosti, úhly pohledu a nová kamarádství. A já sama za sebe děkuju za skvělou a v rámci možností pohodovou atmosféru celého projektu, hlavně generálky, za to, že nám všem došlo, že než být na sebe naštvaní, radši si objednáme pizzu a uvaříme oříškový kafe. Upřímně doufám, že nic z výše napsaného nevyznělo povýšeně, protože to jde z nejhlubší hloubky mého kofeinem v jednom kuse držícího srdíčka. Jsem na nás na všechny moc moc hrdá. Natka Kudrnová

Natália Kudrnová Adam Procházka Markéta Divišová Veronika Křepelová Monika Hyláková Jakub Peřina Petr Borovička Martina Lehká Zuzana Jirásková Tereza Barnová Veronika Malínková Varvara Žuková Martina Lehká Eva Lipenská Jaroslav Kumpošt Lucie Brožková Eliška Šedová Pavel Holásek

Grafické zpracování: Jakub Šilar

2 | GYMPLÁK

listopad - prosinec 2017


OBSAH 4 AKTUÁLNĚ Z ÚSTAVU GYMUO UŽ I NA FACEBOOKU ANKETA - OSLAVY DNE STUDENTSTVA EDISON V ÚSTÍ VÍDEŇ 2017

12 ZE ŽIVOTA GYMPLÁKA

VYCHYTANÝ DÁRKOVÝ PRŮVODCE GYMPLAČKY, GAUDEAMUS A NĚMECKÉ PŘEKVAPENÍ ZPOVEĎ MODERÁTORA JÁ, VOLEBNÍ KOMISAŘ UČITELÉ NA CESTÁCH BOLESTNÁ ZTRÁTA JE TĚŽKÉ BÝTI JEŽÍŠKEM TANEČNÍ 2017 VŠECHNO UŽ TU BYLO CO TO PROPÁNAJÁNA DĚLÁM VE VÍDNI? DRAMAŤÁCI, BECHYNĚ A NĚCO MÁLO NA POSILNĚNÍ

20 KULTURA

5 17

ÚSTÍ JAKO MĚSTO JAZZU THE VIADUCT TAVERN SVOJE KNIHY NEČTU, PŘIPADAL BYCH SI TRAPNĚ, SVĚŘUJE SE MICHAL VIEWEGH

22 RECENZE

METRO 2033 AUTISMUS & CHARDONNAY A MODRÝ PORTUGAL TEROR TEN, KDO STOJÍ V KOUTĚ SERIÁL, KTERÝ STOJÍ ZA TO: STRIKE JDEŠ NA TO? NA CO?

25 SPORT

25

8. ROČNÍK VÁNOČNÍHO FLORBALOVÉHO TURNAJE CORNY - ATLETICKÝ POHÁR STŘEDNÍCH ŠKOL PŘESPOLNÍ BĚH V CHOCNI

27 ZÁPISNÍK ZAPADLÝCH GÖDEL, ESCHER, BACH

listopad - prosinec 2017

8 3 | GYMPLÁK


AKTUÁLNĚ Z ÚSTAVU

GYMUO UŽ I NA FACEBOOKU! Časy se mění, vývoj technologie letí stále kupředu a naše škola rozhodně nesmí zůstat pozadu. V  minulých letech jsme přešli na elektronické třídnice, čipový systém, máme vlastní webové stránky… Jak ale se studenty současnými i  bývalými, rodiči či potenciálními zájemci o  studium komunikovat ještě rychleji a lépe? Jak prezentovat život, akce, dosažené cíle a aktuality gymnázia ještě přehledněji a přístupněji? Odpovědí na všechny výše položené otázky se stává Facebooková stránka (ve FB vyhledávači jako @gymuo), na kterou se můžete prokliknout pomocí modré ikonky v  menu a  která byla oficiálně představena a  spuštěna na letošním maturitním plese. Neváhejte, prohlížejte, lajkujte a sdílejte! Natália Kudrnová

ANKETA JAK BYSTE ZHODNOTILI LETOŠNÍ OSLAVY DNE STUDENTSTVA? Monika Hyláková, 3.A

Letošní oslavy Dne studentstva hodnotím velice kladně. Z pohledu moderátora se mi pracovalo opravdu dobře. Měla jsem skvělého kolegu a kolem sebe kolektiv super lidí. Byli jsme jako jedna velká rodina, kde si všichni pomáhají a jsou sehraní za všech okolností. Co se týče práce naší třídy s dramaťáky, taky nemám výhrady. Jeden z  našich spolužáků, je sám členem hereckého kroužku, takže jsme jejich pomoc mnoho nevyužívali. Avšak během generálky nám byli plně k dispozici. Jednou z dalších novinek byla volba tématu, letos pro všechny společné: Čas. Dle mého, i přesto, že se nesoutěžilo, to bylo mnohem spravedlivější a bylo velice zajímavé pozorovat, jak jej každá třída uchopila a zpracovala jinak. Hodně se mi líbila závěrečná děkovačka a sladká odměna pro třídy. Chtěla bych zároveň zmínit fakt, že si celé divadlo vzali na starosti dramaťáci a během veškerých příprav a představení se neobjevily žádné komplikace, problémy, vše zvládli s grácií a úsměvem na rtech. Jediné, co bych vytkla, by byla délka představení pro veřejnost. Dvě a půl hodiny mi přijdou opravdu moc. Jinak bych celkový koncept neměnila a rozhodně tuto krásnou tradici udržovala do dalších let.

4 | GYMPLÁK

Lístky na představení byly vyprodány během jedné přestávky.

listopad - prosinec 2017


AKTUÁLNĚ Z ÚSTAVU

Matěj Pražák, 5. B

Kateřina Vodstrčilová, 2. B

So, letošní listopad se mi velmi líbil, změna byla příjemná a jako všechno celkem cool. Pomoc od dramaťáku byla na výbornou, i když mi přijde, že v naší třídě jsme jejich pomoc plně nevyužili. Trochu se mi nelíbilo společné téma, stále to bylo pestré, ale normálně to bývá pestřejší. Rozhodně bych do budoucna pokračoval už jen kvůli tomu, že nás to vytrhne z všedního školního života. Dále musím přiznat že jsem se na to letos docela vykašlal, ale spolužáci to zvládli na výbornou, a i přes příšernou komunikaci a lenost v naší třídě se to prostě povedlo. Akorát při finálním vystoupení jsem se styděl za celou školu, jak jsme tam dělali bordel při vystoupení listopadů. Změna se mi celkově líbila, a dokonce bych řekl, že z hlediska času, tlaku ze strany učitelů nebo dramaťáku, zábavy a celkového výsledku to byl nejlepší listopad za můj pobyt v našem ústavu. Děkuji za pozornost.

Myslím, že se letošní listopady velice povedly. Podle mě v minulých letech třídy vynaložily větší úsilí o  dokonalé představení, protože je mohla čekat odměna v podobě volného dne. Letos tomu však dodaly korunku ty dorty. Skoro nikdo to nevěděl, takže to byl;o veliké překvapení. Ještě jsem se chtěla vyjádřit k jednotnému tématu, Čas.“ Je to obsáhlé téma, takže vůbec nevadilo, že ho zpracovávalo tolik tříd najednou. Všem studentům se jejich výkony povedly a  já jsem ráda, že jsem tohoto projektu mohla být součástí.

listopad - prosinec 2017

5 | GYMPLÁK


AKTUÁLNĚ Z ÚSTAVU

EDISON V ÚSTÍ TÝDEN PLNÝ ANGLICKÉHO JAZYKA Saba Mokhlesi – Írán

Diego Hernandez – Peru

Jaké největší rozdíly jsi mezi Čechy a obyvateli tvé země pocítila? Lidé v Česku jsou více tišší a uzavření než v Íránu. Naučila ses nějaká česká slova během tvého pobytu v České republice?

Jaké největší rozdíly jsi mezi Čechy a obyvateli tvé země pocítil? Největším rozdílem je vztah, který má každý se svým vlastním prostorem a věcmi, které nás obklopují. Jestli je tu něco, co jsem se za těch pár týdnů naučil, tak to, že Češi oceňují svůj osobní prostor. Samozřejmě, že Peruánci také, ale můžu říct, že si svým způsobem užíváme blízkosti lidí. Abych to přiblížil: vždy, když někoho zdravíme, tak ho políbíme a obejmeme. Bariéra mezi dvěma lidmi zmizí s objetím a cítí se příjemněji. A za druhé – tancování… když tancujeme, prostor jednoduše neexistuje. Je to vtipné, ale takhle my čelíme světu. Když žiješ v přeplněném městě, tak se naučíš – a téměř miluješ – dělení se o prostor s ostatními.

Umím dobrý den, dobrou noc, ahoj, děkuji, pardon, na zdraví, hlavní nádraží, zastávka, jak se máš. Co byl tvůj nejlepší zážitek v Ústí? Nejvíce se mi líbila sobotní party, moc jsem se bavila a viděla jsem ještě jednou i ostatní studenty ze školy. Na co se tě studenti nejčastěji ptali? Během které části přednášky byli nejaktivnější? Nejčastěji pokládaná otázka byla „Máš ráda Českou republiku?“ Studenti se hodně zajímali o  jídlo, ale velmi spolupracovali v částech, kde jsme mluvili o Česku, mých zážitcích tady a rozdílech mezi Íránem a vaší zemí. Chtěla by ses někdy do České republiky vrátit? Moc ráda bych znovu navšívila Českou republiku a  spoustu milých lidí, které jsem během projektu poznala.

Madalina Lucaci – Rumunsko Jaké největší rozdíly jsi mezi Čechy a obyvateli tvé země pocítila? Myslím si, že největší rozdíl je v tom, jak vnímáme náš život. Lidé v Rumunsku se smějí na ulici a hodně si spolu povídají (například i neznámí v autobuse). Naučila ses nějaká česká slova během tvého pobytu v České republice? Umím snad dvě stě slov. Všichni byli nadšení, když jsem je požádala, aby mě něco naučili (strč-prst-skrz-krk, láska s dlouhým aaa). Co byl tvůj nejlepší zážitek v Ústí? Nejlepší věc v Ústí byl přístup hostitelských rodin (Ahoj Jano!). Děti neměly předsudky a  hodně se mnou mluvily. Na co se tě studenti nejčastěji ptali? Během které části přednášky byli nejaktivnější? Když přišlo na jejich pole odbornosti, tak na zajímavosti češtiny.

Naučil ses nějaká česká slova během tvého pobytu v České republice? Jen pár. Během mého výletu do Kyjova jsem požádal moji hostitelku, aby mě něco naučila. První hodina byla jen o zvucích. Nebylo to tak těžké, jak jsem předpokládal. S trochou tréninku bych to zvládl, myslel jsem si. Nicméně, další hodinu už jsem zkoušel nějaká slova a zjistil jsem, že čeština je strašně těžký jazyk. Co byl tvůj nejlepší zážitek v Ústí? Miluju chůzi, procházky a studenti to z mých přednášek vědí. Takže nejlepší zážitek byla procházka s mojí hostitelkou Káťou úplně první den. Jo a bramborový salát od maminky byl taky great and amazing. Asi tyhle dvě věci. Taky jsou tu dvě vtipné maličkosti, na které bych nechtěl zapomenout – filmování televizí na mé přednášce a tancování Rasputina s Just Dance. Na co se tě studenti nejčastěji ptali? Během které části přednášky byli nejaktivnější? Nejčastěji se mě ptali na můj běžný den v Peru. Co rád dělám, co rád jím a tak dále. Nejvíc se ale zapojili při soutěži, kdy měli udělat týmy a ukázat, co se během přednášky naučili. Chtěl by ses někdy do České republiky vrátit? SAMOZŘEJMĚ, pokud bych měl čas a peníze. Tuhle zemi mám moc rád a doufejme, že se někdy vrátím.

Chtěla by ses někdy do České republiky vrátit? Moc ráda, that’s Czeched.

6 | GYMPLÁK

listopad - prosinec 2017


AKTUÁLNĚ Z ÚSTAVU

Levan Langulashvili – Gruzie

Samuel Sarpong Danso – Ghana

Jaké největší rozdíly jsi mezi Čechy a obyvateli tvé země pocítil?

Jaké největší rozdíly jsi mezi Čechy a obyvateli tvé země pocítil?

Největší rozdílem je to, že nemáme rozvrhy a rádi se chvilku zpozdíme. Např. test formálně začíná v devět hodin. Psát ale začínáme až o půl, také se můžeme i o patnáct minut opozdit. Milujeme spaní, škola je od devíti, v zimě i od půl desáté. Naučil ses nějaká česká slova během tvého pobytu v České republice? Naučil jsem se ahoj, nashledanou, dobrý den, prosím, toto auto je červené, co, hlavní nádraží, náměstí, dobrou noc, děkuji. Co byl tvůj nejlepší zážitek v Ústí?

Ghana ve svém každodenním životě využívá více ze své kultury – to je určitě největší rozdíl.

Měl jsem nejúžasnější rodinu. Na co se tě studenti nejčastěji ptali? Během které části přednášky byli nejaktivnější? Studenti se obvykle ptali, co se mi na České republice líbí nejvíc. Chtěl by ses někdy do České republiky vrátit? Samozřejmě, že znovu přijedu. Neumím si představit svůj život bez toho, že bych se každoročně nevrátil do Česka alespoň na pár dní.

Youcef Zineddine – Alžírsko Jaké největší rozdíly jsi mezi Čechy a obyvateli tvé země pocítil? Mezi Čechy a Alžírany není žádný rozdíl. Oba národy jsou přátelské, vlídné, milující a starají se o druhé. Rodiny ubytovatelů to jen dokazují. Takže bych kromě jazyka sotva našel rozdíl. Naučil ses nějaká česká slova během tvého pobytu v České republice? Naučil jsem se spoustu slov. A bylo to pro mě velmi výhodné… mohl jsem tak za použití češtiny jednodušeji vyjádřit, co chci zrovna koupit. Co byl tvůj nejlepší zážitek v Ústí? Největší zážitek byla přednáška s poslední skupinou na gymnáziu. Dvě hodiny jsem bez přestávky mluvil. Bylo to moc dojemné, děti hrozně moc brečely. Doufám, že se jich TO dotklo. Na co se tě studenti nejčastěji ptali? Během které části přednášky byli nejaktivnější? Čtyři studenti byli velmi aktivní, když jsem mluvil o turistických místech v Alžírsku. Chtěl by ses někdy do České republiky vrátit? Rozhodně bych si chtěl dopřát to sladké potěšení a spokojenost během návštěvy této země ještě jednou, protože jsem se tu od lidí vskutku něco naučil, stejně tak od mé Edison skupiny.

listopad - prosinec 2017

Naučil ses nějaká česká slova během tvého pobytu v České republice? Umím dobrý den a děkuji :D Co byl tvůj nejlepší zážitek v Ústí? Nejraději jsem poznával příjemné lidi. Hlavně Kubu a Ludvíka. A každého, s kým jsme šli ven. Na co se tě studenti nejčastěji ptali? Během které části přednášky byli nejaktivnější? Na co se asi mohli ptát… „Máte v Ghaně zimu?“ :D Chtěl by ses někdy do České republiky vrátit? Moc rád bych se do České republiky vrátil, je teď jako můj druhý domov.

Maria Haas – Německo Jaké největší rozdíly jsi mezi Čechy a obyvateli tvé země pocítila? Němci se neporovnávají s jinými zeměmi. Zjistila jsem ale, že Češi mají tendenci to dělat vůči Německu. Chtěla bych zdůraznit, že Němci mají na Čechy velmi dobrý názor. Naučila ses nějaká česká slova během tvého pobytu v České republice? Moje oblíbené slovo je prosím. Zní strašně roztomile! Po všem tom cestování tramvají a vlakem znám také zastávku a hlavní nádraží. A dobrý den, samozřejmě. Co byl tvůj nejlepší zážitek v Ústí? Nejvíc se mi líbil hokej v Pardubicích. Na co se tě studenti nejčastěji ptali? Během které části přednášky byli nejaktivnější? Studenti se většinou na nic neptali. Často jsou velmi stydliví. Avšak můj názor na Merkelovou byl dotazován snad třikrát nebo čtyřikrát během pěti týdnů v Česku. Ze začátku jsem je za správné odpověi na mé otázky odměňovala bonbony Haribo. Myslím ale, že jsem tohle v Ústí přestala dělat u starších studentů, protože jsem na předchozí škole zjistila, že po sladkostech tolik netouží jako ti menší. Chtěla by ses někdy do České republiky vrátit? Jsem si naprosto jistá, že se do České republiky vrátím! Je to jednoduché, nebydlím tak daleko. Praha mě oslnila a Brno bylo na těch šest týdnů mým dalším domovem. Chtěla bych po pár letech znovu přijet, jelikož se mi moc líbí česká města, a abych oživila vzpomínky. Náměstí vypadají většinou podobně. Co ale vždy můžete v České republice vidět? Barevné domy, zbožňuji je.

7 | GYMPLÁK


AKTUÁLNĚ Z ÚSTAVU

VÍDEŇ 2017 DVOUDENNÍ VÝLET PLNÝ KOUZELNÝCH ZÁŽITKŮ Všichni účastnící zájezdu do Vídně se těšili na 17. a 18. říjen, tedy úterý a středu. Hned na začátek jsme však stáli před nemalou překážkou. Čas odjezdu nás chtěl dostat ven z postele velice brzo. Nakonec jsme to ale všichni zvládli a v 5:50 jsme nad gymplem čekali na autobus. Před dvanáctou odpoledne téhož dne jsme se již procházeli krásným hlavním městem Rakouska. Mimo jiné jsme navštívili krásné historické muzeum. Pokud nás tato budova nezaujala, mohli jsme si například zajít koupit zmrzlinu či si při slunci poležet ve zdejším parku. Po pěti hodinách jsme už obdivovali nádherné zahrady v  Schön-

brunnu. Na večer jsme přijeli k našemu hotelu. Vybalili jsme si, zjistili heslo na wi-fi a vydali se ven. Někdo se jen procházel noční Vídní, někdo zavítal do hospody. My jsme si s klukama třeba zahráli kuleč-

jsme zastihli právě probíhající konferenci. Následně jsme zamířili k Hundertwasserově domu, ve kterém jsme zhlédli i jeho galerii. Neměl bych zapomenout na přírodovědné muzeum. Myslím, že za všechny studenty můžu říct, že tohle nebyl výlet, kde bychom se těšili na jeden nebo dva body v programu. Opravdu vše stálo za to. Samozřejmě musíme poděkovat všem přítomným profesorkám, tedy paní Peškové, Šmétkové a  Kaucové, které měly celou akci pevně pod kontrolou. Adam Procházka

„Ve středu ráno jsme podnikli výpravu do sídla OSN“ ník, jenž se nacházel přímo v ubytovacím komplexu. Ve středu ráno jsme podnikli výpravu do sídla OSN. Od průvodců jsme se dozvěděli spoustu nových informací, a dokonce

Výhled na zahrady Schönbrunnu. Foto: Matouš Gorun

8 | GYMPLÁK

listopad - prosinec 2017


LITERÁRNÍ OKÉNKO

Slunečnice Říkal jsi mi Slunečnice. Snad podle toho, že jsi byl mým sluncem, že jsem se otáčela jen za tebou, že jsem s tebou zářila radostí.

Teď jí říkáš „moje Růže“. Snad podle jejích červených rtů. Snad podle její krásné vůně A že její oči se podobají kapkám rosy na okvětních lístcích.

Už mi tak ale neříkáš. A já jsem zmatená. Pořád jsi mým sluncem. Pořád se otáčím jen za tebou. Pořád s tebou zářím radostí.

Ale Růže nepotřebují tolik slunce. A ona nepotřebuje tebe. Co budeš dělat, až přestane žádat tvoje světlo? Vrátíš se zase ke své Slunečnici? Budeš ji prosit o odpuštění?

Ale ty už jsi asi přesídlil na jiné květiny. Anebo sis našel zářivější Slunečnici. Copak jsem povadla nebo odkvetla? Copak žádám víc světla, než mi dokážeš dát?

Ale ona už tu nebude. Ona bez slunce žít nedokáže. A až si uvědomíš, že nedokážeš žít bez Slunečnice, už ji nenajdeš, jak na tebe čeká. Už bude pozdě říct jí, že i ona byla tvým sluncem. Markéta Divišová

V patoku něhy utápí se nejeden snílek. A křik kolkotníků, zlých jazyků a klevetníků jest vůkol slyšet. Víš, čehož by se mi mohlo přihodit, jdouc za pravdou tou krutou? Nechtíc vnímaje bezbranné ptáčátko křičet, mohl bych vidět nestvůru tu obludnou rdousící pískle ubohé. Však život není jen zármutek stín a žal, věz věru, že štěstí může být ukryto v každém z nás.

Zase políbit Tě na Tvou líc Takové jsou moje touhy. Samotám temným chodím vstříc. V srdci mám kámen, na patách šmouhy.

Jak tisíc mečů v hrudi tkvících Plamen a žár srdce trhá. Krůpěj krve na nich skvící Tvář smutku se v mlze zvedá.

Já nebudu chtít nikdy nic Než letmý polibek pouhý. Mé srdce však prahne toto Ti říct. Že čas bez Tebe je tůze dlouhý.

Snad ta dívka na mě spící. Hlavu svou teď ke mně zvedá. Očka modrá mžourající. Vedle mě si zlehka sedá.

Zase políbit Tě na Tvou líc Takové jsou moje touhy.

Jak Tisíc mečů v hrudi tkvících, Vzpomínka se rozplývá.

listopad - prosinec 2017

Anonym

Anonym

Anonym

9 | GYMPLÁK


10 | GYMPLÁK

Zájezd do Vídně | Foto: Matouš Gorun


Zájezd do Vídně | Foto: Matouš Gorun

11 | GYMPLÁK


ZE ŽIVOTA GYMPLÁKA

VYCHYTANÝ DÁRKOVÝ PRŮVODCE Vánoce se kvapem blíží a s tím se nese každoroční otázka: „Co dám komu k Vánocům?!“ Na úvod bych chtěla říct, že nejdůležitější je dát ostatním svou přítomnost. Někdo tahle slova bere jako samozřejmost, ale s rostoucím věkem zjistíte, že není nic cennějšího, než se všichni společně sejít nad Štědrovečerní večeří. Pronést pár obyčejných slov, společně s úsměvem, v neobyčejně svátečním prostředí. Každý zná ten pocit, kdy na stole hoří svíčky, celým domem se prolíná vůně cukroví a purpury… S takovou tradicí souvisí i chvilka napětí u stromečku a pár hezkých dárků od těch nejbližších. A  právě u  toho bych se dnes trochu pozastavila. Sama dobře vím, že nejde o  nic finančně náročného, jako spíše o vnitřní hodnotu, kterou svým nápadem předáváte. Za poslední roky mohu říct, že vůbec největší radost mi dělá, když vidím výraz a nadšení toho druhého. Právě proto je dobré se zamyslet, co má obdarovaný rád, co ho vystihuje. Je třeba brát v  potaz, že někdo ocení zážitek, jiní spíše něco hmotného. Začala bych úplnou klasikou, ponožkami. Věřte mi, kdo nedostane pod stromečkem ponožky, jako by snad ani nebyl. Neuděláte krok vedle, když se trochu odvážete a sáhnete po opravdu crazy ponožkách. Jedny takové nabízí třeba firma Happy Socks nebo Walter’s premium socks. A co třeba

pořádný kulich nebo barevná termoska? Zní to úplně obyčejně, ale právě takové dárky většinou udělají největší radost a určitě se neztratí. Trochu nápaditějším typem je stírací mapa. Poslední dobou je mezi námi více a  více nadšenců do cestování, tak proč ne? O něco osobitější by mohla být korková mapa se společnými fotkami. Jedno z  nejdůležitějších věcí je přátelství, proto zvěčněné společné chvilky na různých koutech světa určitě potěší. Mým největším doporučením je knížka, kterou jsem minulý rok věnovala babičce. Nese jméno Babičko, vyprávěj. Jedná se vlastně o deník, který sama vyplňuje a  na vás je, abyste ho doplnili fotkami. V knížce se setkáte s takovými otázkami, jako například: „ Kde jsi poznala našeho dědečka?“ Přesně takovým způsobem se o  sobě můžete dozvědět spoustu nových

věcí a přispějete k vašemu sblížení. Poslední radou není knížka, jak by možná někdo čekal. Dobře, tak i  knížka. Ale měla jsem na mysli drobnost, kterou sami vyrobíte. Strávíte nad ní svůj čas a dáte do ní kousek sebe. Myslím, že tímhle se s úsměvem na tváři určitě setkáte. Nezbývá mi, než vám všem popřát hezké svátky. Nechtěla bych, aby to znělo jako velké klišé, ale zkuste si odpočinout a nabrat nové síly do nového roku, ať z vás potkávám na chodbě jen s rozzářenýma očima. Ani byste nevěřili, jak člověku zvedne náladu, když mu někdo věnuje úsměv jen tak. Rozdávejte lásku kolem sebe. Oplatí se vám to. Veronika Křepelová

GYMPLAČKY, GAUDEAMUS A NĚMECKÉ PŘEKVAPENÍ “Natko, jedeš se mnou na Gaudeamus.” S Mončou jsme si od jisté chvíle navyk­ ly si plány prostě oznamovat, tudíž jsem naprosto odzbrojená a  argumentů prostá okamžitě souhlasila. Přeci jen, veletrh vysokých škol, jaký to ušlechtilý cíl cesty, to člověka jistě obohatí, no ne? Avšak jistě znáte gympláky, žádný výlet se neobejde bez komplikací či alespoň veselých příhod. Nastoupit v Ústí a vystoupit v  Brně jsme ještě zvládly. Opravdová výzva však byla nakoupit jízdenky na

12 | GYMPLÁK

tramvaj. (“Tramvaj”, nebo “šalina”? “Šalina” bude znít z naší pusy hrozně divně. Ale za “tramvaj” nás zabijou. “Tramvaj”, nebo “šalina”??) “Dvakrát lístky na MHD, prosím.” Spokojené a s lístky v ruce jsme se nakonec šťastně dopravily na Brněnské výstaviště. Hned u vchodu nás odchytil sympatický slovenský učitel a nadchl nás pro studium v Bratislavě. Další stánek nás přesvědčil o  podání přihlášky na univerzitu v Kanadě, po návštěvě toho za rohem jsme

se rozhodly se studiem seknout a odjet dobrovolničit do Afriky a po projdutí celého areálu nás napadl snad úplně nejlepší nápad ze všech – půjdeme se naobědvat. S  volným odpolednem před sebou jsme se bez konkrétního plánu vydaly prohlédnout si krásy Brna. A vskutku, ten saxofonista na náměstí, kvůli němuž mě skoro přejela šalina, skutečně stál za pohled. Nazdařbůh se procházející po parku a hledající ulici Milady Horákové (pokuste se Monče vymluvit návštěvu ulice Mi-

listopad - prosinec 2017


ZE ŽIVOTA GYMPLÁKA

lady Horákové), spatřily jsme najednou ceduli “Vila Tugendhat”. Dobrá tedy, proč ne, snad se bude i z venku na co dívat. Víte, jak dlouhé schody vedou k ulici, v níž stojí vila Tugendhat? Hodně, hodně dlouhé. O  to delší, když zjistíte, že jste šli špatně a  musíte je znovu sejít. A  ještě o  něco delší, když vám dojde, že jen neumíte číst z mapy a musíte je vyjít znovu. A tak jsme šly radši onou pověstnou “delší, zato lepší cestou”. Konečně jsme se dobelhaly na místo, k plůtku právě přichází skupinka turistů a zastavuje se před brankou. Pohled zvenku (a zezadu – ne na turisty, na vilu) se nám zamlouval, co takhle zkusit dostat se dovnitř? Odvážně jsme došly ke skupince cize vyhlížejících lidí. “Dobrý den, prosímvás, nevíte náhodou, jak se dostat na prohlídku?”

“Dobrý den, my nefíme, tady je potžeba si to zamlufit tak půl roku dopžedu, slečny.” Aaa, Němci. No nevadí, obejdeme se bez prohlídky. Ale pozor. Ze dveří vily vychází sympatický mladík. A jak to tak se sympatickými mladíky bývá, stačil úsměv a ujištění, že nám prohlídka v německém jazyce nevadí, a už jsme se kochaly výhledem na Brno z terasy vily Tugendhat a chystaly se na rozšířený okruh. Skutečné překvapení? Prohlídce jsme rozuměly. A dámy a pánové, opravdu stála za to, odcházely jsme okouzlené architektovou genialitou. A jak jinak zakončit den než pořádným hrnkem kafe v Costě a dlouhým plánováním děkovačky? (Právě tady vznikl nápad upéct vám dorty, poděkujte Costě.) Natália Kudrnová

ZPOVĚD MODERÁTORA POZICE MODERÁTORA - NOČNÍ MŮRA NEBO SPLNĚNÝ SEN? Jak již bylo zmíněno v jednom z příspěvků naší šéfredaktorky, vzájemné plány si zpravidla jenom oznamujeme. Nejinak tomu bylo i v případě moderace. Řekněme, že jsem se v relativním klidu procházela po chodbě, když na mě zavolal Natčin hlas: „Mončo! Potřebuji Ti něco říct. Budeš s Adamem moderovat Den studenstva.“ Předpokládám, že si dokážete zcela živě představit můj výraz zděšení, když jsem tuto osudovou větu slyšela. Nevěděla jsem, jak zareagovat, a tak jsem se zmohla na pouhé: „To má být otázka nebo rozkaz?“ Odpověď je vám známa. Jak již bylo zmíněno v  jednom z  příspěvků naší šéfredaktorky, vzájemné plány si zpravidla jenom oznamujeme. Nejinak tomu bylo i v případě moderace. Řekněme, že jsem se v  relativním klidu procházela po chodbě, když na mě zavolal Natčin hlas: „Mončo! Potřebuji Ti něco říct. Budeš s  Adamem moderovat Den studenstva.“ Předpokládám, že si dokážete zcela živě představit můj výraz zděšení, když jsem tuto osudovou větu slyšela. Nevěděla jsem, jak zareagovat, a tak jsem se zmohla na pouhé: „To má být otázka nebo rozkaz?“ Odpověď je vám známa. Postupem času jsem roli moderátora začala vnímat jako obrovskou výzvu. A to doslova! Moje dosavadní zkušenost s herectvím, byla postava Šípkové Růženky ve třetí třídě. S tímto vědomím jsem neměla šanci vystoupit na jeviště před stovkami diváků, nebo snad ano? Na začátku listopadu jsme se společně s Natkou a Adamem pustili do práce. Sháněli jsme informace o  představeních

listopad - prosinec 2017

jednotlivých tříd a snažili jsme se vytvořit takový koncept, který by pobavil diváky a zároveň korespondoval s tématem Čas. Návrhů bylo hodně, ale nakonec jsme se rozhodli pro roli bláznivého a věčně zaneprázdněného profesora Vomáčky v  různých situacích. Máme nápad, teď napsat scénář. V této chvíli na plné čáře exceloval Adam. Otevřel si láhev kvašeného nápoje hořké chuti, nasadil filozofický výraz a sypal scénky jednu za druhou, jako z rukávu. Do dneška si kladu otázku, jestli je opravdu tak geniální, anebo mu pomohl onen chmelový lektvar. Nacvičování jsme moc nehrotili, zkoušeli jsme jenom párkrát. Nejvíce nám, nebo alespoň mně, pomohla generálka v  divadle. Už jsem nemohla vybuchnout smíchy při pouhém pohledu na Adama, musela jsem mluvit více nahlas, začít doopravdy hrát, a  přitom působit uvolněně a přirozeně. Představení pro studenty mi kupodi-

vu nedělalo takový problém, jako nedělní vystoupení pro rodiče. Teprve tady přišly ty pořádné nervy. „Co když zapomenu text? Jak se mám tvářit, když na mě svítí tolik světel? Jak se jmenovala scénáristka ze 3. B? Co když se nestihnu převléknout? Panika!!!“ Obavy se s každým gongem stupňovaly. Po třetím se mi orosilo čelo a  já poprvé vstoupila před plné divadlo. Klepala se mi kolena a hlavou mi běhaly texty jako pominuté. Stres a nervozita mě pohlcovaly. Avšak při první větě ze mě všechno napětí i tíha spadly a já si moderování začala opravdu užívat. Rázem výzva nebyla výzvou, ale novou aktivitou, která mě začala neskutečně bavit. Celý večer stál opravdu za to! Co z  toho plyne na závěr? Ne každé oznámení plánu musí dopadnout vždycky špatně, a ne každá výzva musí nutně znamenat hrozivý zážitek na celý život. Monika Hyláková

13 | GYMPLÁK


ZE ŽIVOTA GYMPLÁKA

JÁ, VOLEBNÍ KOMISAŘ Čau lidi. Já jsem Kuba a tohle je článek do Gympláka. Tak pro ten zbytek, co po přečtení těchto dvou vět časopis kvapně nezavřel a nezahodil, či v lepším případě nepřetočil na poslední stránku, mám jednou, bohužel opravdu jen jednu, dobrou zprávu na uklidněnou. Víc už se o vtipy na politiky pokoušet nebudu. Nicméně teď k  věci. Asi jste si (alespoň většina z vás) všimli, že tenhle pátek a  tuhle sobotu proběhly volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (fuj, kdo tu gramatiku vymýšlel, vážně děs…). Nebojte, nebudu zde nadávat na výsledky, toho mám za poslední tři dny vážně dost a nechci si zkracovat život. Píšu sem, neboť s  těmito volbami mám jinou a svým způsobem i jedinečnou zkušenost. Na dva dny jsem se stal volebním komisařem. Ale pěkně popořádku. Ve čtvrtek (tj. den předem - bohužel) měla naše třída stužkovák (na téma filmové postavy by the way). Jeho popis si raději nechám pro sebe (nejsem si jist, zda-li je publikovatelný), každopádně po ránu mohly obyvatelé Ústí vidět vskutku ojedinělý úkaz. Běžícího krakonoše snažícího se chytit poslední ranní vlak. Nevím, co na to mí spoluobčané říkali, každopádně pokladní mi jízdenku prodávala vskutku nejistě a s hodně zvláštním výrazem ve tváři. Navíc mi celou cestu ze stadionu na nádraží zpíval do ucha pták a  já mu neustále říkal: „Ty ptáku pitomej (trochu hruběji), buď ticho! (opět hruběji), vždyť já ti stejnak prdlajs rozumím! (mnohem hruběji)“. Spoj, dokonce mezistátní, jsem naštěstí chytit, problém se naskytl spíše ve vystupování, vyskočil jsem na poslední chvíli. Asi by to bylo vskutku zajímavé probuzení na konečné někde v  polské prd…stanici. Každopádně, než jsem došel domů, stihl mě k  smrti vyděsit (pi)Tomio zírající na mne z plakátu. Ten jsem ihned nemilosrd­ ně strhl, samozřejmě ne, protože bych měl něco proti němu. To bych si jako člen komise nesměl dovolit, měl bych být (naštěstí jen měl) nestranný. Strhl jsem ho, protože byl přišpendlen na stromu, a to se mě vážně dotklo. Chudák Quercus robur. Po příchodu domů jsem si na chvíli dáchnul, zkulturnil se, slušně se oblékl

14 | GYMPLÁK

a v  jedenáct se přichystal ke své volebně-komisní premiéře. Členové komise se musí sejít s  dostatečným předstihem. Z městského úřadu se musí přivézt všechny potřebné materiály (od počítače na zpracování výsledků, přes urny, náhradní volební lístky, úřední obálky, až k hromadě dokumentů a  papírů. S  tím nám pomohla městská policie. Poslední strávníci v jídelně ještě dojídali a my už chystali volební místnost. Nejprve se členové komise, kteří se nedostavili na první ustavující schůzi či následné školení, museli podepsat, složit slib a vyplnit průkazku člena volební komise. Nutností bylo zapojit počítač a vyzkoušet program na výsledky, přeskupit stoly, sestavit plenty a na zeď přilepit vzorové volební lístky každé strany. Následovala příprava sad náhradních volebních lístků. Ty jsou k mání komukoliv, kdo nemá z domu z  jakéhokoliv důvodu vlastní. Pak jsme razítkovali obyčejné šedé obálky na hlasy a  tvořili z  nich speciální úřední obálky. Ty se musely přesně spočítat, poněvadž slouží ke kontrole účasti. Počet takto orazítkovaných obálek musí být stejný jako počet voličů. Těsně před druhou hodinou odpolední jsem já jako vylosovaný místopředseda spolu s  předsedkyní komise zkontroloval obsah (tedy spíš prázdnost) uren a zapečetil je. Odbitím druhé jsme vyvěsili vlajku před budovou a  otevřeli místnost veřejnosti. V žádném případě bych nečekal takový nápor hned v první půlhodince. Byl to záhul, pro mě obzvlášť. Vyznat se v těch seznamech voličů plných čísel a písmenek a hledat v nich konkrétní údaj šlo hodně ztuha. Hlava mně třeštila, písmenka sama běhala po papírech a já myslel, že mi vybouchne mozek. Postupem času se naštěstí ustálil nával voličů dychtící odevzdat svůj hlas i moje kocovina. Po zbytek dne se střídaly krátké chvilky oddychu s nápory uvědomělých občanů. Každý z  nás měl přidělené své ulice a voliči si sami dle popisků chodili ke komisaři s  jejich údaji. Předložili občanský průkaz, my zkontrolovali jeho platnost a věk dotyčného, zjistili jeho adresu, podle ní ho nalezli v přiděleném archu a porovnali údaje z něj s těmi na OP. Shodovaly-li

se, označili jsme si fajfkou u jména to, že odvolil. Zpět s  občankou dostal do ruky razítkem opatřenou úřední obálky a hurá do fronty k plentě. Takto jsme postupovali celý den. Samozřejmě, že ve volnějších chvilkách si člověk odskočil nebo se šel najíst, případně zapisovatelka vysílala dva členy komise s mobilní urnou, ale vždy musela být přítomna nadpoloviční většina členů komise a buď předseda, nebo místopředseda. Což mě přivádí k  tomu, jak je komise sestavená. Minimální počet členů určuje starosta města a  ve všech okrscích je počet komisařů stejný, proto se může zdát, že v  malých okrscích zasedá zbytečně moc lidí. Počet musí být přiměřený největšímu okrsku v  obci. V  Letohradě nás zasedalo celkem šest. Pět řádných členů s hlasovacím právem, mezi nimi tři řadoví, jeden vylosovaný místopředseda  – já a  předseda. Šestým členem byla zapisovatelka. Ta pomáhá řádným členům, ale nemá vlastní „ulice“ a hlasovací právo v případě sporu o platnost hlasu. Naopak, stará se písemnosti a dokumentaci u voleb (např. vybírání voličských průkazů, hlídání zvláštních archů voličů, vysílá dva členy komise s mobilní urnou k nahlášeným nemohoucím voličům…), a především pak zpracovává výsledky voleb v okrsku a předává je přes městský úřad Českému statistickému úřadu. V  pátek se volební místnosti uzavírají v deset hodin večer. V tu chvíli předseda s místopředsedou zapečetí urny a všechny dveře do místnosti, a to použitím modré samolepky s  trikolórou, kterou oba dva dvakrát podepíší tak, aby jejich podpis sahal půlkou na pečeť a půlkou vedle. Právě takto jsme to provedli i my a rozešli se domů. Konečně vytoužený spánek. Ráno před osmou se zase komise sejde, předseda s místopředsedou odpečetí dveře i hlasovací otvor uren a  vše se opakuje právě do čtrnácté hodiny. Během obou volebních dnů má každý člen možnost na celkem dvě hodiny volna na jídlo a odvolení ve svém okrsku. Já i moje známá jsme splnili občanskou povinnost hned v  sobotu ráno, chvíli po osmé. Ve zbývajícím čase jsme si pak za vyfasované stravenky zajeli na oběd do restaurace.

listopad - prosinec 2017


ZE ŽIVOTA GYMPLÁKA Úderem druhé odpolední je vše rozhodnuto a začíná se sčítat. Mimochodem, účast „normálních” lidí se u  nás pohybovala okolo 74%, ale protože pod náš okrsek spadá i  radnice, na které má trvalé bydliště napsáno 180 lidí, a  přišlo jich volit jen 15, klesla nám účast o  víc jak 10%. Nejprve jsme spočítali nevydané úřední obálky, odečetli je od celkového počtu orazítkovaných = úředních obálek, který zapisovatelka zapsala, a  výsledné číslo muselo souhlasit s  počtem voličů, co přišli a byly tak odfajfkováni. Nám vše souhlasilo, takže jsme mohli odpečetit, otevřít a vysypat urny na stoly. Znovu se přepočítaly vhozené obálky. Opět to sedělo (i když zde může být počet nižší, ovšem již ne vyšší). Pak jsme přistoupili k  vyjímání hlasů a třídění na platné a neplatné. Neplatným se stal hlas když: se v  obálce nacházely dva a více hlasovacích lístků ze stejného kraje, když byla obálka prázdná, když nebyl lístek natisknut na originálním tiskopise, když byl natržen, předržen či jinak hrubě porušen… Nebudu zde vyjmenovávat celý zákon, který myslí opravdu i na absolutní detaily (až blbosti). Mě například zarazil výčet tvarů, kterým je

na lístku být povoleno a hlas bude platný. Doslova byste si mohli z něj udělat omalovánku a šel-li by přečíst, byl by platný. Takto jsme odstranili asi čtyři hlasy – jednu prázdnou obálku a třikrát dva lístky ze stejného kraje. Vážně mě zarazila kombinace komunistů a zelených v jedné obálce. Každopádně pak následovalo samotné sčítání. Každý si lístky třídil na své kupičky podle stran a  ty pak několikrát sčítal. Součet všech hlasů (i neplatných) se musel rovnat počtu vhozených obálek. Celkem jich u nás bylo asi 600. A ejhle, prob­ lém. Hlasů jsme napočítali o  jeden míň. Takže jsme museli zase vše znovu přepočítat. Nakonec se zjistilo, že jsem chudáky lidovce o jeden hlas ošidil, ale díky tomu zjištění a nápravě jsme mohli zase postoupit, a to na preferenční hlasy. Toho jsem se obával nejvíc, naštěstí jich zas tolik voliči nerozdali, avšak zapsat každému vykroužkovanému kandidátovi hlas nebyl zrovna špás. Vlastně se tak znova musel vzít každý lístek do ruky a zkontrolovat, kdo je na něm označen. Nakonec se nám to po dvou hodinách podařilo a  naše zapisovatelka celá šťastná mohla začít úřadovat. Ani nevím, jak

to dokázala, avšak těch dokumentů, co vyplňovala, počítačových formulářů, do kterých údaje zadávala, bylo vskutku přehršle. Dokonce tolik, že se i z  tiskárny, co vše tiskla, úplně kouřilo a mně mohla ruka upadnout, než jsem každý list podepsal. Nicméně povedlo se a  slečna zapisovatelka s předsedkyní mohly jít s tímto rancem papírů a flash diskem, na kterém se vše nacházelo v  elektronické podobě, na obecní úřad. My, zvenku jimi zamknutí, však mezitím už sledovali průběžné výsledky, nevěřícně kroutili hlavami a  propadali se do depresí. Kolem páté nás přišli vysvobodit a  říci nám, že naše výsledky (mimochodem já měl ve svých ulicích účast 79,87%) ČSÚ přijal a započítal. Vše jsme tedy mohli uklidit a rozejít se. Cestou domů právě TOPka přelezla přes 5% a já zařval tak, že málem protijedoucí vozidlo skočilo do pangejta. To mi však bylo fuk, neboť voleb jsem měl úplně po krk. Ne kecám, doma jsem od ČT24 nespustil oči a večer na sestřině prodloužené jsem sledoval výsledky a neustále aktualizoval, dokavaď se mi nevybil mobil. Jakub Peřina

LITERÁRNÍ OKÉNKO

JÁCHYM CHARAKTERISTIKA SOUROZENCE Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Mám mladšího bratra. Tohle zplození pekla jménem Jáchym se poprvé ukázalo doma v mých dvou letech a od té doby se nebaví ničím jiným než hraním na nervy celé rodině. Malý ďábel, měřící asi 150 cm, s blonďatými, krátce střiženými vlasy se marně snaží z nich vykouzlit patku, proto ho spíš potkáte s účesem á la česílko. Pod jemným obočím se naskýtá pohled na temné oči barvy kávy. U nás v rodině tradiční nos tvaru bambulka vrhá stín na popraskané a naprosto vysušené rtíky rozjeté za všech okolností. Buclaté

listopad - prosinec 2017

a překvapivě roztomilé tváře jsou obsypány miliony oranžových pih. Celý obličej dotváří odstávající uši, které potvrzují jeho nekalé úmysly. Vedle mírně obtloustlého břicha se houpou ruce s dlouhými prsty, což se dá říct i o věčně okousaných nehtech stylu lopaty. Noční výlety do kuchyně za potravou se dají dobře rozpoznat podle podlahy třesoucí se pod medvědími chodidly. Nestranný pozorovatel by vlastnosti popsal těmito slovy: nespolehlivý a  naivní bručoun, cholerik a  neurotik, nicméně vytrvalý, pohotový a  milující jakoukoli němou tvář, pakliže se o  ni

nemusí starat. Mezi jeho záliby se řadí florbal, letecké modelářství, badminton, plavání a lyžování. K indoorovým aktivitám nepochybně patří gaučing spojený se zíráním na jakékoli zobrazovadlo připojené k internetu. Závěrem musím uznat, že i přes svůj pesimistický názor ho mám ráda a neumím si bez něj představit všechny rvačky, narozeninové oslavy a vlastně i celé své dětství. Anna Slezáková, 3. B

15 | GYMPLÁK


ZE ŽIVOTA GYMPLÁKA

UČITELÉ NA CESTÁCH Plánují a dlouho se na to připravují, ale nakonec obují pohorky, naskáčou spolu do aut a jedou podzimní nádherou vstříc novým společným dobrodružstvím s batohy plnými svačin, pyžam a dobré nálady. A než se na túře z mlhy vyloupne dlouho očekávaný zasloužený slunečný vrchol, spoustu si toho řeknou a mnohokrát se rozepnou a zase zapnou. Pro samé klábosení párkrát bloudí, i když mnozí mají mobil s navigací. Jako husy jdou a  hledají cestu suchou nohou. Spontánně se dělí o  jídlo a  pití. Nestydí se funět ani nadávat při nekonečném strmém stoupání. S  nadějí i  obavami proberou nové nápady ministerstva školství. U  cesty vyzobávají zapomenuté borůvky a brusinky. Velmi se radují i z malých sněhových plání. Na vrcholu nechávají hrdě kolovat půllitrovku Becherovky. Blbnou

jak malé děti na společných fotografiích focených náhodným absolventem. Na známých místech se kochají, jako kdyby tam byli poprvé. Společně se dívají do dálky i do budoucnosti. Zaměstnají svou přítomností a přáními celou hospodu, která už nikoho ani nečekala. Do kroku si vzájemně vyprávějí, sdílejí zkušenosti, radosti i starosti. Venku si do tmy hrají a soutěží. Po večeři si objednávají další a další a další a skleničky nepočítají. Smějí se spolu, po-

vídají, zpívají, zpívají, zpívají. Daleko od domova si vzájemně popřejí dobrou noc, spokojeně se vyspí na rozvrzaných postelích a pomalu vstávají s  přáním dobrého rána a šťastné cesty zpět. K  čemu vlastně je psát o  učitelích, natož o tom, že někam vyrazili a měli se spolu báječně? To jen pro případ, že by si někdo myslel, že nejsou normální. Petr Borovička

BOLESTNÁ ZTRÁTA Včera mě opustil můj velmi dobrý přítel, vlastně by se dalo říci, že to byl můj nejlepší a nejvěrnější přítel a  společník. Právě jsem seděla v autobuse a jela domů, jako tradičně jsem si pouštěla své oblíbené písničky. Skončila jedna skladba a  náhle začala jedna obzvlášť hlasitá, takže jsem strčila ruku do kapsy pro mobil, abych ho trochu ztlumila. V  ten moment se ozvalo ono zlověstné zaprskání, které mnozí z vás také znají. Ironií osudu mi tento týden jedna kamarádka líčila stejnou katastrofu, jež se jí odehrála. V  ten moment

bych si ani na okamžik nepřipustila, že by mě také mohla zastihnout podobná tragédie. Zděsila jsem se, ale ve chvíli, kdy jsem s mobilem trochu hnula, děsivý zvuk ustal a hudba hrála vesele dál. V té době jsem doufala, že všechno bude v  pořádku, že všechno bude bez mráčků, stejné a skvělé jako vždy. Jenže nebylo. Problémy se začaly opakovat a stupňovat. Sluchátka prskala, praskala, kuckala a  škrundala a  mlela z  posledního. Často jsem slyšela hudbu jen jedním uchem a v duchu jsem si přála, aby za to nemohla ta drobná vymoženost,

ale můj sluch. Tehdy jsem se rozhodla jednat. Když pro vás někdo znamená hodně, jen tak ho přeci jen tak neopustíte, když potřebuje pomoci. To blízcí nedělají. Vzala jsem černou izolační pásku a snažila se zubožený popraskaný konec drátu zafixovat. Mé snahy však nikam nevedly. Po několika minutách boje jsem musela přiznat prohru. Sbohem příteli, sbohem. Mrzí mě to. Nikdy na tebe nezapomenu. Martina Lehká

JE TĚŽKÉ BÝTI JEŽÍŠKEM Začít si vydělávat má jednu obrovskou nevýhodu - vyděláváte si. Vlastním bankovním účtem se z vás rázem stává osoba zodpovědná a opět o něco nezávislejší. Svědomí vám upírá právo žádat o peníze rodiče, když něco chcete, tak si to přece koupíte sami. A pokud si to náhodou nemůžete dovolit, holt si vynadáte do rozhazovačných idiotů a netrpělivě vyhlížíte další výplatu. Avšak kromě výše zmíněných proměn přijde ještě jedna, vysoce

16 | GYMPLÁK

revoluční - stává se z vás Ježíšek. Což o to, nakupování dárků pro rodinu je radost. Úsměv poněkud zhořkne, když vám dojde, že je vás doma šest plus kočky, pes, děda a morčata, ale i tak odvážně nasednete na vlak do Prahy vstříc davu mačkajícímu se ve velkém obchodním centru. Upřímně lituji ty, které trápí dilema, co rodině koupit, věřím, že třeba na smysl života by se přišlo snáz. Já však měla jasno hned od začátku - u nás doma nikdo

nečte, Ježíšek je to naučí! A tak se stalo, že v  rámci nálady kašlu-na-cenu-hlavně-ať-mají-radost jsem nechala v Luxoru celou vymodlenou výplatu. Pak už zbývala jen fáze nadšeného vyhlížení večera, kdy si příbuzenstvo má ony dárky otevřít. A sklenka červeného je mi svědkem, že reakci “Ježiši, další knížka,” a “Hehee, knížka, hezký,” jsem, vážení přátelé, tedy opravdu nečekala. Ježíšek

listopad - prosinec 2017


ZE ŽIVOTA GYMPLÁKA

TANEČNÍ 2017 TŘESOUCÍ SE KOLENA A VYSOKÉ PODPATKY Když jsme podávali přihlášky do tanečních kurzů, překypovali jsme nadšením, jací z nás budou profesionální tanečníci, a na plesech všem vytřeme zrak. Ovšem již týden před první lekcí se začaly u některých jedinců vyskytovat obavy, týkající se jejich dovedností… Když nastal den D. S třesoucími se koleny všichni dorazili do kulturního domu a  začali si vzájemně padat do náručí se slovy, že to nezvládnou a okamžitě chtějí jít domů. Největší obavou bylo uklouznutí na podpatku, a tím pádem společenské znemožnění. Poté, co nás donutili jít do sálu a sednout si na židle, nastalo hrobové ticho. Naši lektoři – Zdenda a Pítrs – měli úvodní proslov, avšak skoro nikdo je nevnímal. V  momentě, kdy nastala pánská volenka, již bylo jasné, že neutečeme. Za-

listopad - prosinec 2017

čala výuka waltzu. Při přestávce jsme si sdělovali své dojmy mezi sebou a mnuli si pošlapané nohy. Z většiny lidí neopadla nervozita s vidinou blížícího se neštěstí – výuky jivu. Zdenda oznámil dámskou volenku a  všechny dívky se zvedly a  zamířili ke svým partnerům. Avšak jedna při cestě zakopla a  natáhla se na zemi. Někteří se zastavili a oněměle zírali, ti méně všímaví pokračovali v cestě za partnery. Kromě klapotu bot o zem bylo slyšet tiché: „Pa-

nebože a s  touhle tancuju já.“ Ale nakonec celou lekci všichni účastníci přežili ve zdraví. I  když ještě pár pádů, nespočetně kopanců, roztržených silonek, zničených bot, špinavého oblečení a  pláče přibylo. Všichni jsme taneční kurzy přežili, a  tak vám oznamuji, že 5.B úspěšně prošla tanečními kurzy. Zuzana Jirásková

17 | GYMPLÁK


ZE ŽIVOTA GYMPLÁKA

VŠECHNO UŽ TU BYLO I když čteme stejná slova, trochu jinak jim rozumíme. V nových knihách, časopisech a novinách se často dočítáme myšlenky, které už byly dávno řečené antickými filosofy, buddhistickými mnichy nebo kýmkoliv jiným. Připadá nám, že čteme pořád to stejné dokola. Není tomu úplně tak. Je pravda, že na téma psychologie, motivace nebo například osobního rozvoje se dnes a  denně objevuje nespočetné množst­ ví podobných článků. Jediný rozdíl, čím

se liší, je úhel pohledu. Právě výběr slov dělá myšlenku jedinečnou. I když už byla vyřčena tolikrát, že nám přijde naprosto banální. Ale opak je pravdou. Fakt, že je nějaká informace dlouho známá, z ní nedělá bezvýznamnou. Používaní něčeho známého, může vést k  poznání něčeho nového. Proč autoři píší na stejná témata? Řekla bych, že podstatu důvodu si mnoho lidí neuvědomuje. Máme pocit, že se nám autor snaží něco předat a má snahu pomoct

nám se srovnáním myšlenek. A není to náhodou naopak? Nedává psaní možnost autorovi srovnat si svoje vlastní myšlenky a naplnit ho touhou podělit se s něčím novým? Koneckonců pravdou je, že opakování skutečnosti má svůj smysl. To, čemu se v  minulosti nekladla pozornost, může v  dnešní době rozpoutat velkou diskusi. A  jak už to tak bývá, o  čem se nemluví, jakoby nebylo. Veronika Křepelová

CO TO PROPÁNAJÁNA DĚLÁM VE VÍDNI? Ti, kteří mě znají, vědí, že mám spoustu hodně špatných nápadů. Jsem vcelku nezodpovědný človíček, slečna, jež je schopná se ztratit v obchoďáku a  plakat při hledání východu…no a  zároveň ta, která si sama vyrazila na výlet do Rakouska, kde se pokud známo mluví německy, no a já umím anglicky a něco jako rusko-slovensky (pozn. autora: rok jsem se učila i španělštinu, sice hablo español, ale tak nějak mal). Tak jsem tedy 27. října, ve státní svátek, kdy v  menších městech nefungují směnárny, vyrazila do rušných ulic Brna. Čekala jsem na jakousi rakouskou mašinku, co mě měla poslat až do krásné Vídně. Ale jelikož jsem mamlas, zpanikařila jsem při nakupování lístků a koupila si zpětnou jízdenku s odjezdem o půlnoci…no a hádat

18 | GYMPLÁK

se v němčině se mi vážně nechtělo. Vláček mě vyhodil na pěkném nádraží, zavolala jsem kamarádce z Brna, že jsem králíček v nouzi a nemám na dnešek nocleh…a  ona se slitovala, zrovna jí končila zkouška s kapelou, takže si pro mě v noci přijít mohla. Takže jsem se již tolik neklepala a  raději podle turistické mapy v  mobilu vyrazila hledat zakroužkované památky. Rakušané jsou vskutku snad nejhodnější lidé, které jsem kdy viděla. Po procestování ulic a  uliček jsem se posadila v čekárně na nádraží, kde bylo plno ruchu. Se sluchátky v uších jsem moc nevnímala dění okolo. Najednou se nade mnou objevil starší pán a podal mi čokoládu, asi jsem se děsně mračila…no vykouzlil mi úsměv na tváři. Ani ne o pět minut později si ke

mně přisedli dva kluci, možná o dva roky starší, a začali si se mnou povídat. Dva ukrajinští muzikanti, hodní a praví gentlemani, pomohli mi najít kolej i kupé, do nějž jsem měla místenku. Měli u sebe starý fotoaparát na film, tak jsem si z nich udělala legraci, že můžeme být jako v Before Sunrise, což je jeden z mých oblíbených snímků. No a to už Taras fotil stejně situovanou fotku. Stále jsme v kontaktu a nečekala jsem, že i takhle se dá s lidmi seznámit. Taky jsem možná měla štěstí. Inu, jsem moc naivní stvoření a ráda riskuju…a občas se to ještě vyplatí. P.S. Šalinou zatím jezdit neumím… ujely mi dva vlaky (Zleva: Taras, já, Kolja) Tereza Barnová

listopad - prosinec 2017


ZE ŽIVOTA GYMPLÁKA

DRAMAŤÁCI, BECHYNĚ A NĚCO MÁLO NA POSILNĚNÍ I když značně nervózní a nejistí, jestli naše divadelní inscenace Zoe, inspirovaná knihou Kečupová mračna, po měsíci zkoušení už patří na jeviště, vyrazili jsme od čtvrtka 19. října do neděle 22. října do Bechyně na divadelní přehlídku Nahlížení, která funguje už 30 let a na které už některá představení Veselého zrcadla bodovala. Vyráželi jsme ve čtvrtek odpoledne, dostavili se všichni, a dokonce na čas, to se moc často nestává, takže je potřeba to ocenit. Po dvou přestupech a 4 hodinách cesty jsme konečně dorazili, odložili si na prknech velkého jeviště, z  nichž jsme si i  pak, jako správní divadelníci, udělali hromadnou postel a  přespávali tam. Pak jsme zhlédli zpracování hry Horror Arnošta Lustiga a pak se někteří šli posilnit na další den troškou (ale jenom troškou, pochopitelně a  jen ti plnoletí, jak jinak) alkoholu a ti, kteří se posilňují raději jinou formou, šli spát. Druhý den, a  to jsem ocenila, začínal program až v  půl desáté, takže jsme si mohli v klidu přispat. Viděli jsme divadla Návrat nežádoucí, Farma zvířat a Probuzení jara, pak jsme se posilnili obědem a pustili se do rozebírání a hodnocení inscenací v  diskuzích a  workshopech, což mě na celé přehlídce zaujalo a  bavilo asi nejvíc, protože se jak porotci, tak diváci opravdu snažili dát zpětnou vazbu a  odhalit různé pohledy a  interpretace daného tématu. Večer se pak někteří účastníci z ostatních souborů vydali znova posilnit do barů, ale my jsme tentokrát vynechali, protože jsme se museli připravit na další

listopad - prosinec 2017

den, kdy jsme i my měli předvést výsledek naší práce, obětovaného času a zrušených kroužků. Ráno jsme už nevstávali na devátou, ale už v  8 hodin už jsme byli připravení chystat scénu, rozmluvit se a  další odborné divadelnické pindy. Všichni jsme znervózněli, i  když vlastně o  nic nešlo, moderátor před začátkem přímo uvedl, že nepředvedeme ještě konečnou verzi, ale chceme poradit, co zlepšit. S výkonem jsme byli všichni spokojení, diváci se smáli tam, kde měli, jinak vládlo v sále ticho, až na malý kolaps s krabicemi ve scéně, kdy jeden z hrdinů umírá, čímž se přerušilo napětí a gradace. Názory sice byly různorodé, ale to jsme přesně chtěli  – zjistit, co nám v  představení funguje, a co je na-

opak potřeba vymyslet jinak. V diskuzích a  workshopech, kde se kromě nás řešili ještě incenace Andrew Coffey – vyprávěj příběh, Dívka s Pomeranči a Svět nás má! jsme dostali spoustu užitečných rad, strhla se vlna otázek a mě (a určitě nejen mě) to hrozně bavilo poslouchat, přemýšlet o  nápadech ostatních souborů nebo poroty, nebo jim odpovídat a argumentovat. Hrozně mě to obohatilo a věřím, že to do budoucna obohatí i naši hru Zoe. Večer jsme poseděli, případně popili nebo si prostě stoupli s  kytarou venku a zpívali ty nejhanbatější písničky, co nás napadly, anebo prostě ty nejhezčí, seznamovali se a užívali si poslední noc Nahlížení, které se pomalu, ale jistě blížilo ke konci. Kolem desáté nám jel vlak, takže jsme nestihli poslední divadlo, tentokrát ne „soutěžní“, ale inspirativní. Poobjímali jsme své nové kamarády, případně si na ně vzali kontakt, a pak hurá domů vstříc dalšímu tvůrčímu procesu a novým zážitkům se Zoe a hlavně s divadlem obecně. Markéta Divišová

19 | GYMPLÁK


KULTURA

ÚSTÍ JAKO MĚSTO JAZZU? Tak schválně, kolikrát už se Vám stalo, že jste při procházce kolem základní umělecké školy slyšeli romanticky ležérní zvuk saxofonu? Nebo energický rytmus swingu? Nebroukali jste si po zbytek dne pís-

ničku New York, New York, jež jste, aniž byste to zaregistrovali, postřehli za cihlovanými zdmi oné budovy? Hlavním zdrojem těchto jazzových tónů v okolí „ZUŠky“ je velmi úspěšný orchestr Black Band, v  němž hraje spoustu našich studentů. Tento žánr však měl své uplatnění mnohem dříve a  v  jiných koutech našeho města a ne každý o tom ví! Ať už díky zmiňovanému Black Bandu nebo například kapele Tiger Swing, jazz a  swing u  nás měl vždy své místo. Avšak málokdo si vzpomene na tradici takzvaných „Jazz večerů“ (nebo také „Jazz jamů“), jež se po úctyhodných 15 let konávaly v  hotelu UNO. U  zrodu tohoto projektu, jehož náplní je hraní dobré muziky pro hosty oné restaurace, stál pan Jan Hrodek a Jaroslav Kaplan. Ústeckého jamování se zúčastnila třeba i kapela Kryštof, jejíž frontman Richard Krajčo doprovázel rytmus na perku-

se*. Po změně vedení hotelu se však musel tento skvělý nápad uklidit do šuplíku. Velkolepý „comeback“ však zažívají jazz večery v posledním roce. Pořádají se v  příjemném prostředí baru Malé scéna. Hosté popíjejí kávu, víno či pivo a užívají si pohodovou atmosféru, vytvořenou známými či neznámými skladbami. V  týmu „jamerů“ se dnes vyskytují také někteří žáci či pedagogové našeho ústavu – Jakub Šilar, Adam Kraj a  pan Petr Borovička. Kuba, jakožto věhlasný bubeník vytváří rytmus a  Adam jako vynikající klavírista zahraje vlastně cokoliv, co si naposlouchá. Pan Borovička pak exceluje na trubku. Díky těmto akcím se americký hudební styl 20. století rozeznívá takřka po celém Ústí a láká k poslechu, hraní i obyčejnému setkání mnohé naše občany, i tak se o nich mnohdy tolik neví, což je určitě škoda. Přijďte tedy někdy podpořit své známé a  spolužáky ať už na koncert orchestru Black band nebo do Malé scény – jazz je v našem městě takovou více či méně přehlíženou tradicí, pojďme to tedy změnit! *rytmické nástroje, většinou kinder vajíčko naplněné rýží Veronika Malínková

THE VIADUCT TAVERN Jako člověk s láskou k supernaturálním jevům, parapsychologii a všemu kryptickému si dovoluji vám říci něco k mé oblíbené památce Londýna, kde se po některých periodách času objevovali poltergaisté a duchové. Tímto místem je známý, Pub‘‘ se jménem Viaduct Tavern. Viaduct Tavern byla postavená v  roce 1869 jako váš typický londýnský Pub. Původně byl otevřen jako tzv.,Gin Palace‘‘ (mimochodem… je to poslední Gin Palace z  viktoriánské éry, který v  Londýně zbyl…). Gin byl totiž v  Londýně levnější jak pivo a  prodával se dost rychle. Viaduct Tavern byla navštěvována právníky, pracovníky, ale také

20 | GYMPLÁK

i kriminálníky kvůli blízkým věznicím… (toto si pamatujte, bude to důležité…). A nyní k té nejlepší části, duchům! Vypráví se, že majitelka stále straší v pokladně, kde si vyměňovala tzv.,Gin Tokens‘‘. A  podle některých zákazníků tu straší duch, který vám vypije pití, když se nedíváte…(nevím co je pravdy na tom). Skutečně nejdivnější věc se však stala v  roce 1982, kdy si dcera majitele spokojeně četla noviny a  uslyšela rychlé kroky na scho-

listopad - prosinec 2017


KULTURA dech. Otevřely se dveře a noviny jí vylétly z rukou. Zase se zavřely a kroky se po schodech oddálily. Ale ještě divnější byla příhoda z  roku 1983, kdy majitel šel do sklepa a údajně se za ním zabouchly dveře. V  tu ránu uslyšel:, Tady dole už jsme jen my dva‘.‘ Ale nepočítaje tyto případy, Viaduct je nespíš terčem poltergaistů pro mnohem temnější důvody. Vzpomínáte na ty

věznice? Vedle tohoto místa byly hned tři z nich: Giltspur Street Compter, Newgate Gaol, jejíchž stav byl odporný. Někteří vězni spali na zemi mezi krysami, zatímco horší byli zavřeni v celách ve sklepech. Hned naproti bylo pódium, kde se každých 8:00 hodin ráno popravovalo. Mám tu pár teorií na tak velké množství paranormálních aktivit a  jejich vysvětlení. Myslím, že se nadpřirozená ener-

gie přesouvá po vodě a heleďme… pod sklepem je pramen! O  tom duchovi co pije asi moc moc rád… víme co je pravdy na tom ☺. Ale bohužel nedokážu vysvětlit aktivitu poltergaistů… proč byl slyšet ten hlas? Co se stalo s novinami? To se asi nik­ dy nedozvíme… Varvara Žuková

GYMPLÁCI PÍŠÍ I JINAM

SVOJE KNIHY NEČTU, PŘIPADAL BYCH SI TRAPNĚ, SVĚŘUJE SE MICHAL VIEWEGH V podvečer prvního dne 27. ročníku Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě měli hosté možnost si u sklenky dobrého vína poslechnout autorské čtení nové knihy Michala Viewegha Nové pohádky pro unavené rodiče a následně se autora zeptat na několik otázek. Co konkrétně se páteční hosté měli šanci dozvědět? První dotazy se přirozeně týkaly přímo nové knížky. Humorně laděné ironické pokračování prvního dílu (Krátké pohádky pro unavené rodiče) psal autor podle svých slov s  velkou chutí a  představuje po dlouhodobé nemoci jakýsi návrat zpět do spisovatelského života. Po deseti letech se vracíme zpět k  rodině manželského páru herce, lékárnice a jejich dvou, nyní již dospívajících, dcer. Michal Viewegh se nerozpakoval rozpovídat i  o  svém soukromí, a  dokonce prozradil děj svého rozepsaného románu. Vyprávěl o dezorientaci, zmatení a  výpadcích paměti po prodělaných zdravotních komplikacích. Dlouhou dobu psal pouze deníkové zápisky, které vyšly knižně roku 2013. Ke svým starším dílům se spisovatel prý nikdy nevrací, filmová zpracování ho však velice baví. “Pouštím si je třeba

neustále dokola, a to už třeba jenom z úcty k hercům,” prohlásil. “Při psaní se často inspiruji tím, co zrovna prožívám. A  samozřejmě něco jiného vám přijde normální v  osmadvaceti, něco jiného v padesáti. Nechci si za své knihy připadat trapně, proto je radši nečtu.” Ke konci debaty padaly hlavně pragmatické otázky. Dá se povoláním spisovatele uživit? A kdy se začal této profesi věnovat naplno? Michal Viewegh doporučuje vykonávat i  jiná zaměstnání, psaní samo o sobě nepřináší jistotu. On

sám přesně neví, kdy s psaním začal, první básně a povídky ale tvořil již kolem osmnácti let. Po besedě proběhla autogramiáda a s autorem se mohli hosté potkat i celý zbytek večera. Natália Kudrnová

Tento článek vznikl pro web: http://www.regionvysocina.cz/

listopad - prosinec 2017

21 | GYMPLÁK


RECENZE

METRO 2033

Tma. U stropu visí žárovka vyzařující rudé světlo. Dlouho jsem přemýšlela, proč jsem se do této knihy tak zamilovala. Když se mi poprvé dostala do ruky, přečetla jsem ji jedním dechem během několika málo hodin, podobně jako následující dva díly této trilogie. Uvažovala jsem, co mě mohlo tolik zaujmout na knížce, jejíž děj se skládá z putování obaleného absurdními situace-

mi, které na čtenáře působí jako podivná směska čehosi na první pohled nesouvisejícího, na druhou stranu fascinujícího. Asi se však není čemu divit, Metro se zcela liší od světa, v němž dnes žijeme. Jak jste již mohli odhadnout z  názvu knihy, příběh se odehrává v  roce 2033 v  metru, přesněji v  moskevském metru. Nacházíme se v  postapokalyptické budoucnosti, zohavené atomovou válkou, která se odehrála roku 2013. Život na povrchu zanikl či se v  horším případě přizpůsobil radioaktivnímu ovzduší, jen několik desítek tisíc jedinců přežilo v útrobách metra pod Moskvou. Kniha se mimo popisování rozpadající se společnosti soustředí na sdělování příběhu jednoho mladého muže jménem Arťom, jenž žije se svým pěstounem na stanici VDNCh. Mladík však jednoho dne neuváženým jednáním způsobil něco, co nyní ohrožuje existenci celé stanice či dokonce celého mikrosvěta metra. Kvůli této události je nucen cestovat napříč všemi tunely plnými nástrah ve snaze zachránit své přátele a známé. Ačkoli se vám příběh může zdát poněkud jednoduchý a plochý, ve skutečnosti je neskutečně zamotaný a skvěle promyšlený. Zjistila jsem však, že v tomto díle netvoří děj hlavní a jedinou

složku, sama jej vnímám spíše jako vedlejší prvek. Dmitry Glukhovsky píše neuvěřitelně čtivým způsobem. Celou knihu sice provází jeho často kritizovaná politická líčení a neustále přítomné úvahy o životě a lids­ ké existenci, avšak ty mě osobně vůbec nepřekážely. Autor ale skvěle popisuje metro samotné. Při čtení tohoto románu si dokáže každý utvořit živou představu o prostředí, v  některých momentech člověku dokonce tuhne v žilách krev a má pocit, že život jeho samého visí na vlásku. Když si večer zalezete do postele, rozsvítíte malou lampičku na stolku a ponoříte se do hlubin Moskvy, najednou zjistíte, že váš pokoj není tak bezpečný jak se vám vždy zdálo. Temný byt náhle působí hrozivě, protože za každým rohem se může skrývat cosi neznámého. V  momentech kdy se postava odváží vkročit na povrch, se vám náhle hůře dýchá, jako kdybyste též byli nuceni vdechovat kontaminovaný vzduch… Nejvíce mě však děsí, jaký malý krok stačí udělat, aby se tento sci-fi příběh změnil ve skutečnost. Tma. Martina Lehká

AUTISMUS & CHARDONNAY A MODRÝ PORTUGAL KNIHA K VÍNU O VÍNĚ A VINĚ Až vám zase někdo bude tvrdit, že sociální sítě jsou zkáza lidstva, pošlete ho za mnou, argumentů mám po kapsách hned několik. Jedním z nich je třeba neskutečné množství inspirace na internetu se vyskytující. Abyste tomu rozuměli, už přes rok na Twitteru sleduji jistého Martina Selnera. A  když jsem zjistila, že vydal knížku, Ježíšek ode mě pro mě byl hned jasný.

22 | GYMPLÁK

Kniha Autismus & chardonnay je sbírkou blogových příspěvků, povídek, z branže asistenta ve stacionáři zaměřeném na lidi s poruchou autistického spektra. Česky - Martin se stará o  autistické děti, “svoje děti”, a pije víno. Sto dvacet stran plných inspirace, myš­ lenek a malých slov s velkým poselstvím.

Budete se smát i brečet. Budete v  depresi. Budete mít chuť na víno. Víte, ony ty autis­tické děti jsou na tom totiž kolikrát lépe než my. A to bolí. Nač plýtvat slovy. Přečtěte si tu knížku. Nebudete litovat. Natália Kudrnová

listopad - prosinec 2017


RECENZE

TEROR DAN SIMMONS

V této knize s hororovou tématikou autor Dan Simmons vycházel ze skutečného příběhu sira Johna Franklina, který roku 1845 vedl polární expedici s  tragickým koncem. Tehdy všech 129 členů posádky zemřelo, bohužel se však nedochovaly žádné určité informace, takže dodnes nevíme, jaký osud je potkal. Autor si dokonale prostudoval veškeré dostupné materiály týkající se této výpravy. Skvěle popsal skutečný vzhled arktických ostrovů a  do svého románu

zakomponoval všechno, co po sobě reálná posádka zanechala. Jeho líčení zní mrazivě přesvědčivě. Již od první stránky na vás zapůsobí poutavost autorova psaní, díky němuž se rázem ocitnete na britských lodích Erebus a Terror, jste svědkem prvních potíží, prvních smrtí, vnímáte nálady a měnící se osobnosti jednotlivých námořníků, jejich mizící naděje a  stále silnější obavy. Celou knihu provází všudypřítomná smrtící zima. Velmi napjatou situaci navíc zhor-

šuje cosi venku na sněhu, cosi, co všechny sleduje, co čeká, až přijde jeho čas. I když možná někteří nebudou souhlasit, tak pro mě tato kapka tajemna a  nadpřirozena podpořila celkové vyznění příběhu. Více jak šest set stránkový román jsem hltala se zatajeným dechem a  s  nejen zimou roztřesenýma rukama. Pokud rádi čtete napínavou literaturu, Terror je pro vás to pravé. Martina Lehká

TEN, KDO STOJÍ V KOUTĚ Tamtadadá, tentokrát přicházím zase s menší recenzí na americký film „Ten, kdo stojí v koutě“ (v originále The Perks of Being a Wallflower; 82 % na Česko-Slovenské filmové databázi) z roku 2012, který natočil Stephen Chbosky podle stejnojmenné knižní předlohy, kterou sám napsal. V hlavních rolích můžete vidět Logana Lermana a Emmu Watson. Ráda bych obhájila, proč ve vánočním čísle Gympláku místo receptů na vánoční cukroví čtete zrovna tenhle článek. „Ten, kdo stojí v  koutě“ se totiž z  velké části odehrává v období Vánoc, proto by se dal považovat za vánoční, a tím pádem se mi sem skvěle hodí! Takže jestli chcete tip na krásný vánoční film, u  kterého se třeba trochu zamyslíte, pobrečíte si a zároveň ve

listopad - prosinec 2017

vás zanechá hřejivý pocit, tak čtěte dál! Tichý, nesmělý a zakřiknutý Charlie se právě kvůli svojí plachosti a odlišnosti stane v prváku na nové škole terčem posměchu. Po svém pobytu v  nemocnici kvůli psychickému zhroucení je zmatený, viní sám sebe z  něčeho, co neudělal, a  touží po tom najít někoho, kdo by ho pochopil a  přijal k  sobě. Na jednom zápase se

v hledišti náhodou seznámí s Partrickem a jeho nevlastní sestrou Sam, kteří ho vezmou mezi sebe, a  on jim na oplátku za přátelství daruje svoji vnímavost, citlivost, laskavost a obětavost. „Ten, kdo stojí v koutě“ je jeden z nejlepších filmů, které jsem kdy viděla. V  první řadě mě nadchl výběr herců, Logan Lerman se dokázal do role Charlieho vžít tak, že jsem mu věřila každé jeho slovo (i když jich za film neřekl moc) a nádherná Emma Watson se pro roli citlivé, laskavé, nešťastné a křehké dívky vyloženě hodila. Právě herci, hudba a dobré dialogy udělali z filmu víc než jen tuctový teenagerovský film ze střední, nesnaží se totiž o laciný humor, ale řekla bych, že se pokouší se nějak dotknout diváka, nechat ho unést dějem, vcítit se do jednotlivých postav. Proto bych film asi doporučila spíš milovníkům vážnějších romantických filmů, o  kterých si rádi trochu přemýšlíte, ale třeba se bude líbit i  vám, kteří doma nechováte zásobu papírových kapesníčků, protože se raději za břicho popadáte smíchy. Třeba se do něj zamilujete, tak jako já. Markéta Divišová

23 | GYMPLÁK


RECENZE

SERIÁL, KTERÝ STOJÍ ZA TO:

STRIKE

O čem to je: Děj seriálu se v podstatě neliší od knižní předlohy. Cormoran Strike je válečný veterán, jenž se v  současnosti živí jako soukromé očko. Pracuje ve své malé zastrčené kanceláři, přespává v  ní po rozchodu s  přítelkyní, zranění na těle i  na duši se nehojí. Jeho jedinečný talent vidět věci z jiného pohledu a zkušenosti z postu vyšetřovatele mu dávají výhodu při řešení případů, se kterými policie nemůže hnout nebo v nich učinila nesprávné závěry. Postupně mu začne pomáhat i jeho nová asistentka Robin, společně se snaží odhalit skutečnou pravdu.

Proč to sledovat? Říká vám něco Volání kukačky? Robert Galbraith? Jestli stále ne… J. K. Rowling? To už ano, že? Tak předchozí dvě věci s ní velmi úzce souvisí. Robert Galbraith je její pseudonym, Volání kukačky pak detektivní bestseller s dalšími dvěma pokračováními. Nutno říci, že velmi zdařilí. Povedený natolik, aby o něm BBC natočila minisérii, neméně zdařilou. Obsazení Cormorana se celkem vyvedlo, za mě mohli klidně najít i někoho ošklivějšího, v knize není popisován jako žádný fešák. Pro Robin nešlo získat lepší herečku, takhle nějak jsem si ji přesně představovala.

Jeden případ se řeší během tří hodinových epizod, které se občas malinko táhnou, většinou však převládá mrazivé napětí. Už nastínění případu se zdá trochu neobvyklé, podivnosti se objevují stále častěji. Druhá trojice epizod a další případ nabírají nový dech, zvraty na sebe nenechají dlouho čekat. Trochu škoda, že šest epizod uteče jako voda a třetí knížka se plánuje až na příští rok. Určitě však stojí za to. Eva Lipenská

JDEŠ NA TO? NA CO? Knížka od Stephena Kinga měla úspěch, tak ji v roce 1990 zfilmovali. Film je dle mě skvělý, Pennywise děsivý, ale kdo se zvládne soustředit tři hodiny, že? Proto letos rozdělili dílo na dvě části a 19. září jsme měli možnost zhlédnout ho v ústeckém kině. Po tom, co byly moje skvělé nápady napouštět červené balónky heliem a pouštět mezi vyděšené lidi jednohlasně zamítnuty, usedli jsme na svá mista. Jelikož kino začínalo v 19:30 a já byla od rána do sedmi nonstop ve škole nebo na kroužcích, hlad mě přepadl přímo před představením. Jak znám polomáčené sušenky, jedinou dobrotu, co ve zdejším kiosku najdu, dokážou mi pomoct. Film začal záběrem na obracející se listy knížky. Sušenky mi křupaly v ústech. Napínavé, říkám si. Autor se rozhodl podat To trochu jinak…narozdíl od devadesátkového, které bylo retrospektivní, nyní vše probíhalo chronologicky. Malý Georgie přichází o  ruku a  všude stříká spousta krve. Snažím se vylekat kamarádku sedící vedle a moje sušenky stále trpí pod nátlakem mých zubů. Každý, kdo byl ve filmu zabit, a  že jich nebylo málo, skončil jako znetvořená mrtvolka, což je asi relativně moderní nebo tak. Osobně mi naháněla

24 | GYMPLÁK

hrůzu spíš stará verze, magická atmosféra předcházela násilnosti. I kdybyste měli skončit s  podobným názorem, jako mám já, že knížku film nepředčí, stejně si letošní To pusťte…v jedné části jsem na sedadle dokonce začala jásat radostí, jelikož kdo jiný by mohl dělat

soundtrack, než moji milovaní The Cure? A už kvuli té hudbě, zvládla bych film jen poslouchat. Počkáme si na druhý díl? Na další skvělý soundtrack? Na internet plný memes? Tereza Barnová

listopad - prosinec 2017


SPORT

8. ROČNÍK VÁNOČNÍHO FLORBALOVÉHO TURNAJE Úterý 19. 12. bylo na našem ústavu ve znamení již tradiční sportovní akce – Vánočního florbalového turnaje. Po dlouhé době se do soutěže zapojilo všech dvanáct tříd. Dokonce i 4.A se svými dvěma až čtyřmi chlapci či 1.A, kde těch kluků je ještě méně, přesněji řečeno - jeden. Turnaj máme vždy rozdělen do dvou částí. První dvě vyučovací hodiny patří nižšímu gymnáziu. Od třetí hodiny pak nastupují družstva vyšších ročníků. Parametry naší malé tělocvičny omezují počet hráčů na hřišti pro jedno družstvo na 3+1. Délka hrací doby pro jeden zápas je stanovena na 8 minut. V  rámci měření sil nižšího gymnázia bylo odehráno celkem 6 zápasů. To znamená, že každé družstvo si zahrálo se všemi ostatními. Primánci již tradičně sbírali své první zkušenosti s podobnými akcemi a  v  celkovém součtu se umístili na čtvrtém místě. Třetí příčku obsadila bojovná sekunda. Kdo by však očekával, že také první dvě příčky budou seřazeny podle věku studentů, ten by se spletl. Tercie totiž disponuje množstvím hráčů, kteří se věnují florbalu závodně a ti si bez problémů poradili i se staršími kvartány. U  vyššího gymnázia bylo nezbytné

listopad - prosinec 2017

týmy rozlosovat do dvou skupin, ve kterých se opět hrálo každý s každým. První dvě družstva ve skupině postoupila do semifinálových bojů. Prvním postupujícím ze skupiny A  se stalo družstvo 7.B, které ani v  jednom zápase nezaváhalo a  získalo maximum 9 bodů. Druhým postupujícím bylo silné družstvo 6.B. Třetím v  pořadí byla kvinta. Na posledním místě skončili nováčci ústavu z  1.A. Bylo by však neodpustitelné nezmínit odvahu dívek (a samozřejmě Štěpána) zapojit se do této víceméně chlapecké soutěže a  statečně čelit rychlé hře plné tvrdých střel. V  druhé skupině nedala svým soupeřům žádnou šanci 8.B a  taktéž postoupila s  maximem získatelných bodů. Dalším v  pořadí se stala 2.A, následována 3.A a 4.A. Výsledky semifinálových bojů ukazují, že obě utkání byla velmi vyrovnaná.

V prvním napínavém zápase porazila 7.B druháky 3:2. Stejným výsledkem pak skončilo i  druhé utkání, překvapivě však ve prospěch třídy 6.B. Taktéž souboj o bronzovou příčku nebyl zcela jednoznačný a  až v  úplném závěru pro sebe třetí místo vybojovala oktáva. Finále pak bylo víceméně v režii 7.B, jejíž družstvo plné bývalých florbalových hvězd (i  současných, promiňte Šimone a Vojto) porazilo sextu a stalo se tak celkovými vítězi turnaje. Závěrem bych rád poděkoval všem organizátorům a rozhodčím, kteří obrovskou měrou přispěli k úspěšnému průběhu akce. S přáním poklidných svátků a úspěšného roku 2018 Jaroslav Kumpošt

25 | GYMPLÁK


SPORT

CORNY

ATLETICKÝ POHÁR STŘEDNÍCH ŠKOL Je čtvrtek 22. října a  to poslední, co dneska chci dělat, je běhat. Ale co, běhání mě baví a zima mě nemůže zastavit. Vyrážím na stadion. Už když tam dojdu, zjišťuju, že vůbec nevím, co tam dělám. Všude kolem mě se rozcvičují namakené holky, se kterými mám údajně běžet. Abych se trochu zahřála a  nahnala strach soupeřkám, dám si kolečko na rozklusání. Stejně mi to nepomohlo a mám ztuhlé nohy. Startuju, ale až ke konci, takže to se spraví. Začíná se. Povzbuzuju holky, které jsou na řadě se svými disciplínami, a  připravuji se na svých 800 metrů. Na mě je to velmi krátká trať, protože já nejsem atlet. Převléknu se a  snažím se, abych si nepřekousla jazyk, jak mi zuby drkotají ze zimy. Jsem na startu. Přes předstartovní uklidňování, že to bude pomalé, vyrážíme, a já zjišťuji, že nastavené tempo nemůžu zvládnout. První kolečko mám za sebou, teď už jen jedno. To se sice dobře řekne, ale na atletickém ovále se těch posledních 400 metrů strašně vleče. V  posledních 100 metrech se snažím o finiš, ale stehna se mi třesou tak strašně, že jsem ráda, že jsem se dostala

do cíle, kde jsem si okamžitě lehla na zem. Čas ani pořadí nic moc, ale to, o co mi šlo, jsem zvládla. Doběhla jsem živá. Poté, co zase zklidním svůj tep do normální tepové frekvence, jdu fandit naší štafetě, a pak už je vyhlášení. Jsme druzí a postupujeme do krajského kola do Chrudimi! A navíc vyhráváme balík jablek a snickersky. Nadšená z potupu odcházím domů, ale to mi ještě nedochází, že to, co jsem si prožila dnes, si musím prožít ještě jednou. O  šest dní později vyrážíme na krajské kolo do Chrudimi. Jelikož se jedná už o větší závody, tak bych asi měla být i víc nervózní. Uklidňuje mě ale vědomí, že běžím mimo soutěž. Přijíždíme na místo a  zjišťujeme, že zde budeme čekat ještě dvě hodiny, než vůbec bude oficiální zahájení a  pak ještě asi hodinu do našeho startu. Nakonec těch několik hodin uteče a já mám jít na start. Jelikož jsem se připravila na zimu, jako byla na minulém kole, nehcala jsem doma kraťasy na běhání a v dlouhých legínách se dost peču. Poběžíme ve dvou skupinách, takže se nikdo nebude mačkat a nikdo nespadne. To jsem si oddychla, protože na to

jsem talent. Když odstartujeme, zdá se mi, že běžíme nějak pomalu, ale říkám si, že ty holky asi vědí, jak se běhá osmi stovka. Třeba to ve druhém kolečku zrychlí, jenže běží úplně stejně, a tak se chytnu své příležitosti a snažím se dostat dopředu. Asi 200 metrů před cílem se snažím spurtovat, ale nohy už sténají a frekvence mých kroků se snižuje. V cíli si sice říkám, že jsem mohla ještě přidat, ale jsem se svým výkonem spokojená. Jako neatlet jsem to zvládla ve svém nejlepším čase, takže na sebe můžu být pyšná. Nakonec končíme jako třetí a opět vyhráváme jablka. Myslím si, že to byly povedené závody. Sice jsme se nedostaly na republiku, ale daly jsme ze sebe to nejlepší a to je to hlavní. A kdo za naši školu závodil? Petra Bartošová (1.A), Pavlína Petrová (1.A) Martina Kubištová (5.B), Kristýna Schusterová (5.B), Lucie Brožková (5.B), Markéta Šinkovská (7.B), Dagmar Prášilová (7.B), Michaela Hájková (4.A), Růžena Škrobánková (4.A), Eliška Saidlová (4.A), Pavlína Minářová (8.B). Lucie Brožková

PŘESPOLNÍ BĚH V CHOCNI Je úterý ráno 3.  října a  mě probouzí kapky deště, které neustále bubnují na střešní okno v mém pokoji. „Tak v tomhle se mi teda moc běhat nechce,“ pomyslela jsem si při představě, že mne dnes čeká běžecký závod, a  to tzv. přespolní běh, přesněji tedy okresní kolo. Než jsem odešla z  domu na vlak, tak jsem ještě s  nadějí, že nebude tak nepříjemné počasí, podívala na předpověď. Ta však zklamala. Celý den má pršet. „Super, hezky to začíná,“ povzdechla jsem. Ale co, musíme to nějak zvládnout. I přes nepří-

26 | GYMPLÁK

zeň počasí, se vydává skupinka z Gymnázia Ústí nad Orlicí do Chocně, kde na nás čekala rozblácená kopcovitá trať. Naši školu reprezentovalo šest dívek a šest kluků. Běží se přece za každých přírodních podmínek, takže nás ani menší přeháňka nezastavila. Musím se přiznat, že to zrovna nebylo příjemné, přiběhli jsme všichni úplně mokrý a zablácený. I  tak se akce

velmi vydařila a většina běžců si tuto akci užila. Nejlépe z našich děvčat zaběhla trať 2,7 km Iva Kubíčková. Z chlapců se nejvíce dařilo Vojtovi Kaplanovi. Celkově pak chlapský tým umístil na druhém místě a děvčata obsadila místo třetí. Eliška Šedová

listopad - prosinec 2017


Zápisník zapadlých XL

Gödel, Escher, Bach Začátek školního roku přináší nával poprázdninové energie a odhodlání vzdělávat se vskutku důkladně. (Že?) Dlouhé podzimní večery nás zase zahánějí pod střechu a dávají prostor pro četbu a rozmýšlení. Prostě lze nalézt řadu důvodů, proč odstartovat nějakou pořádnou kládou. A tou je veledílo Douglase R. Hofstadtera Gödel, Escher, Bachi. Zase jednou: ono to zapadlé dílo vlastně vůbec není. Naopak, jde o bestseller, velmi vlivnou knihu své doby (vyšla r. 1979), autor za ni obdržel Pulitzerovu cenu a zapůsobila na generace čtenářů. Jenže u nás tehdy panovala normalizace, knihy ze Západu se k nám dostávaly minimálně a dluh ve vydávání jejich překladů se pak po revoluci dařilo snižovat jen částečně. Autor knihy, Douglas Richard Hofstadter (nar. 1945), je slavný právě a téměř jen díky ní, jeho jiná díla takový zájem nevyvolala (možná škoda?). Snad bych mohl na počátku přiznat, že jsem tu knihu ještě pořádně nečetl. Pravda, čtu ji průběžně při tom, jak o ní píšu. Nejspíš ji vcelku nepřečtu nikdy, je totiž rozsáhlá (má 832 stran) a náročná. Zato o ní už dlouho vím, znám řadu odkazů na ni a další odkazy sleduji i nyní. – A právě tyhle věty už docela vyjadřují základní téma(ta) knihy, ale jaká, to vám zatím neřeknu. Nebo jsem to zrovna udělal? Kdo vlastně jsou pánové Gödel, Escher a Bach? Kurt Gödel (1906 – 1978) byl světoznámý rakousko-americký logik. Mimochodem, narodil se a mládí prožil v Brně – hlásíme se k němu? Je smutné, že německy píšící Moravany jsme z naší kolektivní identity vytěsnili; Freuda asi nevnímáme jako svého a o Husserlovi prakticky nevíme. Nejslavnějším Gödelovým odkazem jsou jeho teorémy, které ukazují, že v každém formálním systému budou některé výroky nedokazatelné. Důsledky takového objevu jsou dalekosáhlé – hroutí se tím snaha vybudovat bezesporné myšlenkové systémy, dospět k absolutnímu poznání. V nitru té nejpřesnější vědy – matematiky a logiky – se tu vynořila zásadní neurčitost. Maurits Cornelis Escher (1898 – 1972) byl nizozemský výtvarník, jehož kresby a grafiky zkoumají paradoxní jevy jako členění plochy komplementárními obrazci, 2D a 3D světy, inverzní pohledy na tutéž věc, zrcadlení, zobrazování nekonečna, topologické zádrhele. Jeho dílo se stalo základem mnoha optických iluzí. Zabývali jsme se jím v souvislosti s filmem Inceptionii. Co od něj znáte? Vodopád, co dopadá na místo, odkud coby potok vytéká? Čerty a anděly vyplňující beze zbytku kruhový svět? Ještěrky nořící se z papíru, lezoucí po stole a zase se zanořující do 2D obrázku? Budovy, kde je strop podlahou a podlaha stropem, podle toho, jak se podíváte? Muže, který se dívá na obraz, kde je vymalováno město s domem, v domě na galerii se muž dívá na obraz, kde je vymalováno město s domem …? Kapku vody na listu, která je zároveň kapkou, lupou zvýrazňující žilkování listu, i zrcadlem odrážejícím okolí? Vizte sami!iii Konečně Johann Sebastian Bach (1685 – 1750) je jedním z nejslavnějších hudebních skladatelů všech dob, jím vrcholí barokní hudba. Skládal pro sólové nástroje i orchestry a sbory, varhanní tvorbu si bez něj nelze představit. Ceněn byl hlavně jako praktický hudebník, jako skladatele si ho začaly vážit až doby pozdější. Génius polyfonie, tedy vícehlasu, kdy se melodie prolínají, téma se objevuje a zase mizí, obměňuje v mnoha variacích.

listopad - prosinec 2017

27 | GYMPLÁK


Ale teď přijde překvapení: Gödel, Escher, Bach není knihou o Gödelovi, Escherovi a Bachovi. Není jí v tom smyslu, že nechce být knihou životopisnou, rozebírat primárně jejich dílo a jejich myšlenky. Oni poskytují „jen“ motivy pro ilustraci něčeho jiného. Hlavním tématem knihy je sebevztažnost. Zvláštní schopnost mnoha prvků nebo systémů vztahovat se k sobě samým. Nebo ke svým částem. Nebo k celku, jehož jsou částmi samy. Pěknými (a základními) příklady sebevztažnosti jsou tzv. selfreferenční věty. Třeba: Tato věta je pravdivá. Tato věta je nepravdivá. Lžu. Spím. Mlčím. Pár příkladů od Ivana M. Havlaiv (ale ten je má většinou taky od Hofstadtera): Tato věta žádné sloveso. Tato věta skončí dřív, než řekneš „švec“. Could you translate this English sentence into Czech? Tento gládol obsahuje plno nehlorgitných českých dlobb, avšak celkový gimtuňk lze vyrchkýblovat z kontextu. Připomíná vám tato věta preclík? Anebo můžu citovat sám sebe (velmi ilustrativní vzhledem k tématu!) – pát tweetův: Ten pocit, když na síti sdílíte svůj pocit ... Hlavně se nezacyklitcyklitcyklitcyklitcyklitcyklitcyklitcyklitcyklitcyklit. Nevím, jak dokážete rozlišit háčkování a pletení; já si je pořád háčkuju. Svobodně jsem se rozhodl hlásat naprostý determinismus. Přesně stejnej pocit déjà vu jako dnes už jsem jednou zažil! Všechny konspirační teorie jsou nesmysly vypouštěný mezi lidi tajným Světovým Spikleneckým Ústředím. "Osvobodil jsem se od ega!" "Kdo?" "No přece já!" „Kdo z nás dvou je ‚ty‘?“ „Já ne, ty!“ Nejskromnější na světě jsem JÁÁÁÁÁÁÁ! V minulém životě jsem byl Kostěj Nesmrtelný. Vsadím se, že tuto větu nedokážete dočíst až do konc Tak to jsou vstupní hrátky. A sebevztažnost je pak v knize přítomna na každém kroku, mnohdy velmi rafinovaná, mnohonásobná, vytváří složité propletence. Vede k mnoha paradoxům, zádrhelům, zauzlením; Hofstadter mluví o podivných smyčkách. Jakkoliv to však vypadá, že nám může jen podrážet nohy, ústředním poselstvím knihy naopak je, že sebevztažnost umožňuje vznik zcela zásadních systémových jevů, jako je život nebo dokonce vědomí! Takový malý konstrukční prvek může mít zcela nedozírné následky, v počítačovém boomu to zažíváme i my, ne náhodou se Hofstadter podrobně zabývá (již tehdy!) umělou inteligencí. Jak tedy takové ústřední téma vlastně souvisí s Gödelem, Escherem, nebo Bachem? Dílo všech tří se sebevztažností pracuje a krásně ji ilustruje. Gödelův paradox spočívá zejména ve výroku „Tato věta je nedokazatelná“. Je totiž nutně zároveň pravdivá a zároveň nedokazatelná. (Kdyby byla nepravdivá, byla by dokazatelná, což je spor.) Escher si hraje se sebevztažností např. na uvedeném obrázku dvou rukou, které se navzájem samy kreslí. Prvky jeho obrazů se vztahují k sobě navzájem (jako komplementární ryby a ptáci), ke svému prostoru (když se vynořují a zase zanořují z/do roviny), k celku (jako políčko šachovnice ke vzorku). Podobně Bach ve svých kánonech a fugách důmyslně uvádí, opakuje a obměňuje základní hudební motivy, téma se vynořuje v různých hlasech, v různé rychlosti, někdy dokonce inverzně či pozpátku.

28 | GYMPLÁK

listopad - prosinec 2017


A s tím vším Hofstadter pracuje nesmírně kreativně, rozhodně nemohu říci, že jsem všechny aspekty jeho díla postřehl, těch hříček jsou tam kvanta. Je zdrojem nekončící zábavy vyhledávat žerty, variace, odkazy, kterými autor své dílo vyšperkoval. (Ne všechno se taky podařilo přeložit, dílo je natolik obtížným překladatelským oříškem, že autor vypracoval pro překladatele zvláštní manuál, kde na mnoho souvislostí upozorňuje.) Vezměme si jen tři erbovní písmena: GEB. To jsou počáteční písmena jmen tří zmíněných mistrů (Gödel, Escher, Bach). Taky tři první písmena slov podtitulku, ovšem v odlišném pořadí (an Eternal Golden Braid) – jak to přeložit? (Český překlad zachová písmena za cenu významového posunu: Existenciální Gordická Balada.) Obecně vzato to jsou tři písmena jazyka, tedy i textu knihy. Zároveň ale i tóny, které lze zapsat do not, zahrát - třeba jako součást nějakého Bachova tématu. A zároveň – pohleďte na obálku knihy – je lze vyrobit v Escherově stylu jako trojrozměrné obrazce dávající různá dvojrozměrná čtení. Základní struktura knihy je tato: pravidelně se tu střídá hravý dialog a výklad odborného rázu (v Bachově Dobře temperovaném klavíru se podobně střídají preludia a fugy). V dialozích vystupují zejména Achilles a Želva – postavy slavné antické aporie Zénóna Elejského, ale následně i dialogu Lewise Carrolla, autora Alenky. Občas je doplňují i jiní – Lenochod, Krab, počítačoví mluvčí, dvojníci, ba i sám autor. Svou výstavbou dialogy napodobují schémata Bachových kompozic. V dialogu … a fuga vstupuje každý z mluvčích do řeči stejnou větou. Krabí kánon obsahuje věty nejdřív v pořadí tam a pak všechny zase zpátky, jen je ve druhé polovině pronáší ten druhý. V kánonu Lenochod – P. SASHA říká druhý mluvčí podobné výroky jako první, ale v opačném významu. V závěrečném Šestihlasém ricercaru postupně vejde na scénu šest mluvčích včetně autora celé knihy, aby si zahráli šestihlasou Bachovu skladbu a promluvili si o knize, kterou autor teprve slibuje napsat. Vážnější výkladové kapitoly se věnují logice, výtvarnému umění, geometrii, fyzice, počítačovým programům, DNA, inteligenci, mozku, ale třeba i zenbuddhismu. Jako biologa mě těší zařazení kapitol z molekulární genetiky. Vždyť právě život je komplexní ukázkou toho, k čemu vede sebevztažnost. DNA sice obsahuje genetický program, ale ten je realizován buňkami, tkáněmi, tělem – tedy realizací genetického programu. Opakuji: program je realizován realizací programu. V době psaní knihy byla teprve v plenkách epigenetika – zkoumání toho, jak různě mohou složky organismu interpretovat genetickou informaci; nezáleží tolik na receptu, jako na kuchaři, ten je ovšem zase předepsán oním receptem. Obecněji: organismy se vztahují ke své evoluční minulosti, ke svému nitru, ke svému okolí, ke svým minulým stavům, současnému stavu, snad i stavu budoucímu. A tam někde se noří ono vědomí, které má autor stále (vědomě?) na mysli. Douška politická (dopisuju v době vyhlášení volebních výsledků). Kdosi z komentátorů s hořkým humorem navrhl, že na zasedání nově zvolené sněmovny budou na programu dva body: 1. Vydání Andreje Babiše ke trestnímu stíhání. 2. Vyslovení důvěry vládě Andreje Babiše. Taky se mluví o možné abolici, tedy zastavení trestního stíhání. Tu však nepodepisuje jen prezident, ale také premiér. Mohl by si ji tedy podepsat sám – ale nehodí se, aby byl jmenován, dokud bude trestně stíhán … půvabná smyčka! Selfreferenčním paradoxem je i nepříjemně aktuální fakt, že demokratickými prostředky lze zrušit samotnou demokracii. Děsivá smyčka. A na závěr? Přikazuji vám: dál už tenhle článek nečtěte! Pavel Holásek HOFSTADTER, Douglas R. Gödel, Escher, Bach: existenciální gordická balada: metaforická fuga o mysli a strojích v duchu Lewise Carrolla. Praha: Argo, 2012. Zip (Argo: Dokořán). ISBN 978-80-257-0640-4. ii http://www.gymuo.cz/application/files/Gymplak_5_brezen_2011.pdf iii http://www.mcescher.com/gallery/ iv HAVEL, Ivan M., HELLER, Jan a Martin C. PUTNA, ed. Dopisy od Olgy. Vyd. 2., upr. a dopl. Praha: Knihovna Václava Havla, 2011. Edice Knihovny Václava Havla. ISBN 978-80-87490-05-1. S. 159 – 160. v https://twitter.com/Pavel_Holasek i

listopad - prosinec 2017

29 | GYMPLÁK

Gymplák listopad - prosinec 2017  
Gymplák listopad - prosinec 2017  
Advertisement