Page 1


James Bacque

VYŠETØOVÁNÍ HROMADNÝCH ÚMRTÍ NÌMECKÝCH VÌZÒÙ V ZAJETÍ AMERIÈANÙ A FRANCOUZÙ PO DRUHÉ SVÌTOVÉ VÁLCE

reconquista


Obrazový rejstřík 1) U.S. Army NA 111-SC-205235 2) U.S. Army NA 111-SC-205047 3) U.S. Army NA 111-SC-206078 4) F.L. Duberville, NAC PA 114495 5) U.S. Army NA 111-SC-206673 6) U.S. Army NA 111-SC-192414 7) Sbírka Richarda Steinbacha 8) Sbírka Martina Brecha 9) Sbírka D. J. McDonnella 10) U.S. Army NA 111-SC-205048 11) U.S. Army NA 111-SC-206131 12) Městský archiv Rheinberg 13) Městský archiv Rheinberg 14) Městský archiv Rheinberg 15) Sbírka Kurta Spillmanna 16) Sbírka Romana Fabryho 17) Sbírka Komise F. Stocka, Arnsberg 18) Sbírka Gilberta Debeckera, Overijse 19) U.S. Army NA 111-SC-206131 20) Archiv nakladatelství Reconquista 21) Archiv nakladatelství Reconquista

Translation © Erik Novák, 2008 copyright © české vydání R. Ascher copyright © obálka R. Ascher www.reconquista.cz ISBN 978-80-903919-2-5


Nejhorším hříchem vůči našim bližním není nenávidět je, ale být k nim lhostejný; to je podstata nelidskosti. George Bernard Shaw, Pekelník


Věnováno L’Abbé Franzi Stockovi a Victoru Gollanczovi.


Jména a umístění táborů ve Francii a Belgii

1. Barlin 2. Dieppe 3. Attichy 4. Cherbourg 5. Delta Base & Bolbec 6. Alençon 7. Rennés 8. Evron 9. Campagné 10. Orléans 11. Thorée-les-Pins 12. Mulsanne 13. Montreuil-Bellay 14. Amboise

15. Bourges 16. Soulac 17. St. Medard-en-Jalles 18. Germignac 19. Andernos-les-Bains 20. Daugnague 21. Pissos 22. Labouheyre 23. Buglose 24. Bayonne-Beyris 25. Gurs 26. Les Sables-Portet 27. Castres 28. Le Vernet-d’Ariège

29. Rivesaltes 30. Marseille 31. Aubagne 32. Mulhouse & St. Louis 33. Colmar 34. Langres 35. Brienne-le-Chateau 36. Mailly-le-Camp 37. Vitry-le François 38. St. Menehould 39. Mutzig 40. Brumath 41. Sarrebourg 42. Sarralbe

43. Overijsche 44. Metz 45. Stenay 46. Erbiseul 47. Mons 48. Ostende 49. Chartres & Voves 50. Lunéville 51. Epinal 52. Chalon-sur Saône 53. Pont-d’Ain 54. Sorgues

Na území Francie a francouzské zóny Německa bylo roztroušeno víc než 1 600 táborů. Mnoho z nich bylo po válce převzato od americké armády. 


Tábory válečných zajatců pod kontrolou západních spojenců ve čtyřech německých zónách 1. Büderich 2. Rheinberg 3. Wickrathberg 4. Köln 5. Remagen 6. Sinzig 7. Koblenz 8. Andernach 9. Büdesheim 10. Siershahn

11. Bingen & Heidesheim 12. Hechtsheim & Dietersheim 13. Ingelheim 14. Biebelsheim 15. Bad Kreuznach & Bretzenheim 16. Mannheim & Bohl Iggelheim 17. Wurzburg

18. Heilbronn 19. Neu Ulm 20. Burgau 21. Ingolstadt 22. Regensburg 23. Augsburg 24. Dachau 25. Landshut 26. Planegg 27. Babenhausen

28. Bad Aibling 29. Gotha 30. Münster 31. Bremen 32. Aurich 33. Erfurt 34. Helfta-Eisleben 35. Emmering 36. Singen

USA měly v Německu asi 200 táborů. Když v létě 1945 vznikla francouzská zóna, nejméně pět jich převzali Francouzi. 


Obsah Důležité události týkající se této knihy............................................................. 10 Zkratky a vysvětlivky....................................................................................... 12 Předmluva......................................................................................................... 16 Úvod ke druhému revidovanému vydání.......................................................... 18 Úvod k prvnímu vydání.................................................................................... 56 1. Rozhodnutí o osudu Německa...................................................................... 60 2. Bez úkrytu..................................................................................................... 69 3. Žádné veřejné prohlášení.............................................................................. 81 4. Krutost vítězů................................................................................................ 91 5. Hladové léto................................................................................................ 103 6. Pomoc nesmí přijít...................................................................................... 122 7. Tábory pomalé smrti................................................................................... 139 8. Zasypat to vápnem...................................................................................... 148 9. Ve skleníku................................................................................................. 162 10. Britové a Kanaďané.................................................................................. 181 11. Mýty, lži a historie.................................................................................... 191 12. Mrknout okem, kývnout hlavou................................................................ 209 Doslov............................................................................................................. 218 Dodatek 1: Ostatní ztráty v amerických táborech........................................... 238 Dodatek 2: Lékařská historie ETO................................................................. 256 Dodatek 3: Zprávy vojenské policie............................................................... 260 Dodatek 4: Dokumenty SHAEF-USFET........................................................ 262 Dodatek 5: Rozpory ve 2. červnu: SHAEF G3 a generálové Lee a Littlejohn.... 263 Dodatek 6: Nesoulad v počtu zajatců 2. června a 8. září 1945......................... 264 Dodatek 7: Půlnoční přesun............................................................................ 265 Dodatek 8: Britský rozpor............................................................................... 267 Dodatek 9: Útěky z francouzských táborů...................................................... 270 Dodatek 10: Ostatní glosy............................................................................... 273 Navštívené archivy a jejich zkratky................................................................ 289 Vybraná bibliografie....................................................................................... 290 Poděkování...................................................................................................... 296 Rejstřík............................................................................................................ 298




Předmluva Na většině západní fronty vystřídal koncem dubna 1945 hřmění dělostřelectva zvuk šourání se milionů párů bot zástupů odzbrojených německých vojáků unaveně nastupujících za ostnaté dráty spojenců. Rozptýlené nepřátelské jednotky předtím, než se ukryly na venkov a byly definitivně zajaty spojeneckými vojáky, ještě pálily poslední salvy. Masové skládání zbraní na Západě bylo v silném kontrastu s posledními týdny na  východní frontě, kde zbytky jednotek Wehrmachtu bojovaly s  postupující Rudou armádou, aby umožnily co největšímu počtu svých kamarádů vyhnout se ruskému zajetí. To byla závěrečná strategie německého vrchního velení pod vedením velkoadmirála Dönitze, jenž byl Adolfem Hitlerem jmenován vrchním velitelem namísto říšského maršála Göringa. Tato strategie, jak věřili, měla přivést miliony německých vojáků do milosrdnějších rukou západních spojenců pod velením generála Dwighta Eisenhowera. Jenže vzhledem k  Eisenhowerově zuřivé a  utkvělé nenávisti nejen vůči nacistickému režimu, ale všemu německému, byla tato víra nebezpečným hazardem. Víc než pět milionů německých vojáků v americké a francouzské zóně bylo nacpáno za ostnaté dráty zajateckých táborů. Mnozí byli stěsnáni doslova hlava na  hlavě. Ze země pod jejich nohama se brzo stala bažina plná špíny a nemocí. Vězni, vystavení vlivům počasí, bez jakýchkoliv hygienických zařízení a trpící podvýživou, začali brzo umírat hladem a nemocemi. Počínaje dubnem 1945 armády Spojených států a Francie sprovodily ze světa asi milion mužů, většinu z nich v amerických táborech. Od hrůz konfederačního vězení v Andersonville během americké občanské války se pod americkou vojenskou nadvládou nikdy neděly takové krutosti. Tato bezprecedentní tragédie ležela přes čtyři desetiletí skryta v amerických archivech. Jak tento obrovský válečný zločin nakonec vyšel na světlo? První stopy odkryli roku 1986 James Bacque a jeho spolupracovník. Při práci na knize o  Raoulu Laporteriem, hrdinovi francouzského odporu, jenž před nacisty zachránil asi 1  600 uprchlíků, mluvili s  bývalým německým vojákem, který se v roce 1946 stal Laporterieovým přítelem. Laporterie vzal tohoto 16


muže, Hanse Görtze, ještě s jedním dalším z  francouzského zajateckého tábora a  zaměstnal je ve  svém obchodním řetězci jako krejčí. Görtz řekl: „Laporterie mi zachránil život, protože 25 % mužů v táboře během měsíce zemřelo.“ Na co umírali? „Hlad, úplavice, nemoci.“ Při ověřování záznamů z táborů, kde byl Görtz vězněn, Bacque zjistil, že to byla jedna skupina ze tří v systému 1 600 táborů, podle zpráv MVČK z  francouzských armádních archivů ve  Vincennes v  Paříži všech stejně špatných. Brzo narazili i na silný důkaz o masových úmrtích v Američany kontrolovaných táborech. Tento důkaz se nacházel v  armádních zprávách pod neutrální hlavičkou „Ostatní ztráty“. Děsivý význam tohoto výrazu Bacquemu a mně brzo vysvětlil plukovník Philip S. Lauben, bývalý vedoucí oddělení pro německé záležitosti SHAEF. Na jaře 1987 jsme se já a  pan Bacque setkali ve  Washingtonu. Během následujících měsíců jsme spolu pracovali v Národním archivu a George C. Marshall Foundation v Lexingtonu ve Virginii, skládaje dohromady důkazy, které jsme objevili. Plány učiněné roku 1944 na  nejvyšší úrovni americké a britské vlády vyjadřovaly rozhodnutí jednou provždy zničit Německo jako světovou mocnost jeho degradací na zemědělskou ekonomiku, ačkoliv by to znamenalo na smrt vyhladovět miliony civilistů. Historici se dodnes shodují, že spojenečtí vůdci tyto destruktivní plány kvůli veřejnému odporu brzo zrušili. Eisenhowerova nenávist, prostupující servilní vojenskou byrokracií, vyprodukovala hrůzu táborů smrti, jež se nedá srovnat s ničím jiným v historii americké armády. Nejbolestnějším aspektem spoluzodpovědnosti armády je lhostejná netečnost důstojníků SHAEF, stojících tváří v tvář katastrofálním důsledkům této nenávisti. V roce 1945 nebylo úmyslům obrovské většiny Američanů nic vzdálenější, než po  válce vyvraždit tolik neozbrojených Němců. O rozsahu celé hrůzy si lze udělat určitou představu, když si uvědomíme, že počet těchto úmrtí dalece přesáhl všechna úmrtí způsobená mezi červnem 1941 a dubnem 1945 německou armádou na Západě. V příběhu, který tato kniha prezentuje, je z celé tragédie stržena opona, jež ji doposud skrývala. DR. ERNEST F. FISHER JUN., PLUKOVNÍK ARMÁDY SPOJENÝCH STÁTŮ (VE VÝSLUŽBĚ) ARLINGTON, VIRGINIE, 1988 17


Úvod ke druhému revidovanému vydání Tato kniha svět šokovala, neboť ukazuje, že západní spojenci mezi lety 1944 až 1946 spáchali obrovský válečný zločin. Víc než 790 000 vojáků, kteří se vzdali, zemřelo po válce ve francouzských a amerických táborech v  důsledku úmyslného nedostatku péče. Dalších půl milionu se ztratilo/ zemřelo v sovětských táborech. Po vydání této knihy v  roce 1989 se jí na  celém světě prodalo skoro 200 000 výtisků. Stovky příběhů v tisku a rádiu, stejně jako šest hodin televizních dokumentů a zpravodajských programů, přinesly tento příběh k dalším milionům. Kritiky Ostatních ztrát byli hlavně akademici, novináři a důstojníci ze Spojených států, Francie, Německa, Spojeného království a Kanady. Tisíce přeživších tábory mi však za tuto knihu napsaly poděkování. Od roku 1989 se objevilo mnoho nových důkazů, hlavně ve  statistických zprávách v archivech KGB, které jsem navštívil v roce 1991. Několik očitých svědků ze strany spojenců o svých zážitcích vyprávělo ve zprávách a  televizních rozhovorech. Nejvýznamnější americký žijící svědek těchto táborů je generálmajor ve  výslužbě Richard Steinbach. Ten mi nedávno poskytl své paměti a televizní interview o zážitcích v těchto táborech. V říjnu 1945 byl výkonným důstojníkem generála Ben Leara, jenž byl zástupcem velitele amerických sil v Evropě pod generálem Eisenhowerem. Jednoho chladného říjnového dne bylo generálu Steinbachovi (tehdy plukovníkovi) nařízeno převzít správu několika amerických zajateckých táborů v  a poblíž Heilbronnu. Steinbach řekl generálu Withersi Alexanderovi Burressovi, rovněž z velení šesté armády, že je ten úkol „HORKÝ, sedmá armáda zjistila, že je pro ně příliš horký, tak to hodili na nás“. Vyšší důstojníci se své zodpovědnosti vyhýbali, protože již několik měsíců kolovaly zvěsti o  hrůzných podmínkách v  táborech. Dvoje pařížské noviny otiskly příběhy o  zvěrstvech páchaných francouzskou armádou vůči zajatcům. Ve svých pamětech a v rozhovoru natočeném pro televizi Steinbach říká, že na inspekční cestě zjistil, že „situace byla strašná. Obrovská většina zajatců neměla žádné přístřeší.“ Většina hubla, někteří měli tuberkulózu a „ostatní  KGB, neboli tajná policie, roku 1954 nahradila NKVD, jež roku 1946 nahradilo MGB. Vězni prošli od Rudé armády přes tajnou policii do táborů provozovaných ministerstvem vnitra. Kvůli srozumitelnosti se v tomto revidovaném vydání mluví jen o KGB.

18


pomalu klesali na mysli“. Oficiální příjem potravy byl 1 000 kalorií denně (často však nebyl fakticky splňován). Když jsem s ním na jaře 1998 vedl rozhovor, Steinbach neměl o důvodech této situace žádné pochyby. „Způsobil to Morgenthaův plán ... Morgenthau ventiloval své potlačované emoce vůči Německu vyhladověním těchto lidí ... [Jeho] cílem byla spíš pomsta než podpora amerických národních zájmů. Samozřejmě, prezident Franklin D. Roosevelt, který tento plán schválil, byl také zodpovědný. Ještě horší než hladovění bylo nicnedělání vnucené těmto lidem ... Byl jsem ohromen a znechucen zároveň. Byl tohle americký způsob, jak zacházet s lidmi, třebaže někteří z nich mohli být zločinci? ... Samozřejmě nebyl. Nařídil jsem veliteli tábora zavolat do  sběrné stanice a přivézt dodatečné zásoby potravin.“ Steinbach řekl, že jídlo a stany z nedalekých zásob byly dodány ihned, a několik bývalých německých zajatců držených tehdy v Heilbronnu to jemu i mně potvrdilo. Generál Burress zjistil, že v jeho táborech jsou podmínky stejné, a Steinbach také viděl totéž i jinde. „Zkontroloval jsem i další tábory a našel tutéž situaci, nařídil tutéž nápravu ... Jakmile jsem se vrátil na velitelství, setkal jsem se s generálem Burressem. Řekl, že tábory pro německé zajatce jsou mimo jeho chápání.“ Zlepšování situace nastalo během týdne a nepochybně zachránilo mnoho životů. Ale začátkem nového roku byl Steinbach převelen pryč a podle desátníka Daniela McConnella se podmínky opět zhoršily. McConnellovi bylo koncem zimy 1946 nařízeno převzít heilbronnskou „nemocnici“. Ačkoliv neměl žádnou velitelskou průpravu a naprosto žádnou lékařskou praxi, dostal na starost „Baker 4“, táborovou „nemocnici“, kam byli přinášeni umírající vězni z hlavního tábora. V mnoha amerických táborech představovaly takové „nemocnice“ prostě jen zařízení na ušetření práce při hromadění mrtvol. McConnell píše: „Jednoho dne [tehdy byl vojín] si mě zavolal do kanceláře praporčík, který řekl: ,Viděli jsme ve vašich spisech, že umíte trochu německy. Ten hoch v zajateckém táboře nám tam dělá bordel. Pošleme vás tam, abyste dal věci do pořádku.‘“  Nevydané paměti generála Steinbacha, v držení autora a generála Steinbacha, str. 167. Televizní interview tyto paměti rozvádí a rozšiřuje. Zvýrazněno v originále.

19


„Po inspekční cestě jsem věděl, že je Baker 4 nemocnice jen podle jména. Nebyla zde dodržována nebo vynucována dokonce ani ta nejzákladnější čistota. Čistící a dezinfekční prostředky byly nedostupné, o lékařských a chirurgických ani nemluvě ... Zápach byl nesnesitelný ... Operace se prováděly bez anestézie ... V noci, když se nějaký zajatec pokusil uprchnout za dráty, bylo slyšet štěkání kulometů nebo třeskot pušek.“ Samozřejmě, jak potvrdilo mnoho přeživších, vězni masově umírali, a  McConnell viděl, jak jsou zahrnováni buldozery do  masových hrobů. „Když zajatec zemřel, byly jeho ostatky hozeny v  jutovém pytli do  stanu u  hlavní brány. Tam lékař podepsal úmrtní list, který jsem potvrdil. Řada těl byla naházena do dlouhého úzkého příkopu mimo tábor. Pokud tam byli přítomni nejbližší příbuzní (což se stávalo jen vzácně), kněz pronesl několik slov, pak se rozjel buldozer a překryl těla hlínou.“ McConnell byl nucen na  všechno dohlížet, aniž by to mohl jakkoliv zastavit. Přesto ho už nikdy neopustil pocit viny. Zážitky z  tábora, spolu se zážitky z bojů v Koreji, pro něj byly padesát let noční můrou. Od roku 1945 dodnes trpí nočními můrami, úzkostným pocením, depresemi, vinou. Po mnoho let působil jako profesor literatury na univerzitě, ale jeho psychický stav mu způsobil fyzickou nemoc. Po léčení v roce 1996 žádal na Úřadu pro válečné veterány odškodnění. Na  podporu svých nároků citoval první vydání této knihy, plus další důkazy o traumatu způsobeném ostatními zážitky z armády. V květnu 1998 ho Úřad informoval, že jeho žádost byla schválena a dostane vysokou penzi. Napsali mu: „Uznali jsme, že vaše invalidita souvisí s vojenskou službou. Uznali jsme, že vám posttraumatická stresová porucha způsobila 100 % pracovní neschopnost.“ McConnell autorovi této knihy napsal: „Vaše kniha Ostatní ztráty a  dokumenty ohledně DEFE10, které jste poslal, měly rozhodující význam a věřím, že vedly ke kladnému vyřízení mé žádosti.“ Stručné zprávy o  některých dalších nemocničních zařízeních rozšiřují McConnellův popis na  velkou část systému táborů v  Evropě, jak před tak po kapitulaci Německa. Ve francouzské 8279. nemocnici byla na jaře 1945 úmrtnost zajatců 7,84 % (přičemž úmrtnost civilistů v okolí byla jen 1,2 %). V 8275. nemocnici byla v téže době úmrtnost 4,47 %. 8049. nemocnice udá Daniel McConnell, prohlášení na podporu požadavků po Odboru vojenských vysloužilců, VA File number 13 752 785. Podepsáno a předloženo 21. srpna 1995. Kopie v držení autora.

20


vala od června do července 18 % a po pozdějším přesunu do Belgie udávala 1,3 %. Do tohoto zlepšení však nebylo započítáno 16 zajatců, kteří zemřeli v nemocničním vlaku přivážejícím umírající zajatce z francouzských táborů na podzim 1945. Zpráva z 8049. nemocnice shrnující všechny příjezdy v té době říká, že „z opatrování Francouzů bylo přijato 49 pacientů“. To znamená, že úmrtnost ve vlaku musela být asi 25 % za jediný týden! O děsivých podmínkách, které viděli Steinbach a McConnell, mi napsalo i několik zajatců z Heilbronnu. Jedním z nich je Anton Pfarrer z Pierrefondsu v Quebecu, jenž byl chycen a uvězněn v Heilbronnu jako šestnáctiletý. Píše: „Mohl bych si vzpomenout skoro na  každý den utrpení, ale potlačil jsem to, přestože tisíce jiných to nikdy nedokázaly. V květnu byly v mém úseku (A1) 3 000 mužů, ale do konce srpna jich při vyvolávání jmen odpovídalo už jen 1 500. Všichni ostatní zemřeli.“,  Z jeho úseku nebyl v této době nikdo propuštěn. Pfarrer v  květnu 1998 zatelefonoval generálu Steinbachovi, aby mu poděkoval za záchranu života. Generál Steinbach poté řekl: „Děláte věci z dobrého srdce a smyslu pro povinnost, a Pfarrer mi dal to nejvyšší ocenění. Předtím mi nikdy nikdo neděkoval.“ Důvod, proč slušní lidé jako Steinbach nedostali ocenění vězí v  tom, že většina akademiků, vydavatelů a  novinářů nedokázala zveřejnit fakta, ačkoliv je dobře známo, že veřejné uznání utrpení obětí zmírňuje druhotné účinky zločinu. Soudce Richard Goldstone z  tribunálu OSN pro válečné zločiny a soudce Ústavního soudu Jihoafrické republiky nedávno komentovali potřebu uznání a usmíření po vyslechnutí výpovědi oběti násilí v Jižní Africe. Jedna oběť například řekla: „Víte, pane soudce, minulá noc byla první od  ztráty manžela, co jsem spala celou noc a  nevzbudila mě žádná hrozná noční můra.“ Goldstone prohlásil: „V tu chvíli se rozplynuly všechny pochyby, které jsem o léčebném účinku patřičného veřejného uznání měl.“ Toto vydání Ostatních ztrát prezentuje všechny nové relevantní materiá­ ly vztahující se k masovým úmrtím zajatců a zamlčování důkazů vládami Německa, USA, Francie a  Sovětského svazu. Základ knihy tvoří vydání  RG 112, Office of the Surgeon General/Army WWII Administrative Records 1940-1949, 319.1 Unit Annual Reports, Box 440.  Každý americký tábor byl rozdělen ostnatým drátem na úseky, obvykle s jmenovitou kapacitou 10 000 osob. Některé tábory jako Heilbronn měly na vrcholu přes 100 000 zajatců.  Dopis autorovi, březen 1998.  Globe and Mail, 24. červenec 1998, str. A3.

21


z roku 1991, k němuž jsem přidal tento úvod. Některé z nových materiálů byly publikovány v cizojazyčných vydáních knihy, nebo v mé knize Zločiny a slitování (Crimes and Mercies) z roku 1997. Ale ještě nikdy nebyly prezentovány v jedné tématicky zaměřené knize jako teď. Několik malých chyb a  nepřesností v  původním textu bylo opraveno a tabulky byly rozšířeny. Bibliografie se rozšířila o knihy, hlavně o díla bývalých válečných zajatců, které se objevily po roce 1989. Místo úprav původního textu jsem hlavní doplnění umístil především do této předmluvy. Mé zážitky během osmi let po vydání této knihy byly docela ohromující. Nejvíc mě potěšily ohlasy od  tisíců bývalých zajatců, kteří mi psali, telefonovali, posílali faxy a e-maily, nebo se dokonce objevili u mých dveří, aby mi poděkovali za vyprávění příběhu, o němž se obávali, že zemře spolu s nimi. Posílali mi deníky, dopisy, knihy vydané vlastním nákladem, strojopisy pamětí ve třech nebo čtyřech jazycích, fotografie, mapy, kresby, obrázky a dokonce i několik artefaktů. Očekával jsem těžkou palbu odborné kritiky a širokou nedůvěru a doufal v trochu uznání za originální výzkum, ale nečekal jsem silné nepřátelství, urážky, osobní útoky, chyby, omyly a dokonce lži, které se o mně a o mé práci šířily. Myslím, že už jsem zjistil, proč kritika dosáhla tak extrémních rozměrů. Pokračující spojenecká propaganda „nenávisti k nepříteli“ z druhé světové války totiž nerozlišuje mezi nacisty a  Němci. Poslední kniha, která všechny Němce odsoudila jako vražedné antisemity, se stala v Severní Americe, Anglii a Německu bestsellerem. Dnešní Němci žijí kultem celonárodní viny, který je skoro jako náboženství. Paul Boytinck napsal pozoruhodnou věc, že se Německo stalo Die Cannosa Republik: Současná kajícná generace pohrdá svými předky, oškliví si nedávnou historii Německa a  chladně potlačuje většinu pokusů šířit řadu uznaných pravd ohledně poválečného utrpení Němců či německé válečné viny. Pocit viny je tak zaslepující, že zastírá i  extrémně důležité historické události: To, že zde byl udatný, dobře organizovaný, rozsáhlý odpor na vysoké úrovni, je v Německu téměř neznámé a zodpovědní činitelé ze Západu, kteří Němce nenávidí, o tom nikdy nemluví.

 Král Jindřich IV. v Cannose roku 1077 tři dny klečel ve sněhu a žebral u papeže Řehoře, aby ho zprostil exkomunikace. Paul Boytinck z Lewisburgu v Pensylvánii v posledních letech cestoval po Německu a intenzivně ho studoval.

22


K této celonárodní nechuti uznat zločiny spojenců a utrpení Němců samozřejmě značně přispívá vláda. Major Rüdiger Overmans, který očerňuje historické důkazy předložené v této knize, má vysoké postavení v historickém oddělení Bundeswehru, a je tedy oficiálním mluvčím německé vlády. Pak musí být položena otázka: Proč německá vláda dodnes ignoruje zvěrstva spáchaná na jejích vlastních občanech, zatímco otevřeně přiznává všemožná zvěrstva spáchaná nacisty? Jsou Němci svou vlastní vládou vyjmuti z ochrany Všeobecné deklarace lidských práv OSN? Proč se Němci v sériích knih editovaných Erichem Maschkem i  Američané opírají o  chybné, zastaralé a neúplné práce, o nichž Willy Brandt připustil, že byly západoněmeckým ministerstvem zahraničí cenzurovány tak, aby sloužily německé zahraniční politice? Pro autory je obtížné – a v některých případech také ilegální – vyjádřit nonkonformní pohledy na  německou vinu. Jeden německý spisovatel byl poslán do vězení za popsání hrůz spojenecké okupace, aniž by je ospravedlnil poukázáním na předchozí německé zločiny. Jinak řečeno byl potrestán za to, že něco nenapsal. Současná politická korektnost je tak silná, že se dali k  ignorování důležitých historických důkazů pošťouchnout dokonce i tak vynikající nonkonformní spisovatelé jako Ernst Nolte a Alfred de Zayas. Kancléř Konrád Adenauer roku 1948 napsal, že z 18 milionů německých utečenců jich během brutálního vyhánění mezi lety 1945 až 1948 zemřelo 6 milionů, ale tento fakt byl celá desetiletí neznámý dokonce i těm nejlepším německým odborníkům jako Otto Kimminich, de Zayas, Richard Matthias Müller a Nolte, dokud si to nepřečetli ve Zločinech a slitování. A dokonce ani poté tomu nikdo z nich nevěřil, dokud se nepodívali na Adenauerovy paměti a neviděli to černé na bílém. To, že Adenauer citoval americké zdroje, dnes musí mladým Němcům s mozky vymytými propagandou připadat jako fantazie prohnaného revizionisty. Pravda o revizionizmu a německé historii je však taková, že nejefektivnějšími revizionisty byli již dávno spojenečtí novináři, armádní důstojníci a vládní byrokraté – a jsou jimi dodnes. Dodnes je vykládána jedna lež za druhou, aby se zakryla zvěrstva spojenců, statistiky jsou potlačovány, protestující zavíráni nebo vyhazováni ze zaměstnání, a dokonce i Němci, kteří 23


tato zvěrstva viděli a zažili, jsou zastrašováni. Při absolutní absenci pravdy přichází ke slovu hloupé teorie, protože není nic, co by se proti nim postavilo. Proto většina německých poválečných historiků žije v zemi, kde neexistuje pravda. Existuje samozřejmě několik významných čestných výjimek – Ernst Nolte, Otto Kimminich a Franz Seidler. Mezi anglickými a severoamerickými historiky to jsou také John Gimbel, Alfred de Zayas, Victor Gollancz, hrabě Nikolaj Tolstoj a několik dalších. Současný vedoucí revizionista mezi historiky druhé světové války je Stephen E. Ambrose, jenž napsal Eisenhowerovu zbožňující biografii. Než si přečetl hrubý rukopis této knihy, nevěděl o podmínkách ve francouzských a amerických táborech nic. Zareagoval však jako správný historik – odhalení v Ostatních ztrátách pochválil a pomohl mi vylepšit rukopis. Také mi dal mnoho povzbudivých a užitečných návrhů. Napsal: Máte úžasný, i když děsivý příběh, a ten již nemůže být dále potlačován ... Máte výpovědi těch, kteří tam byli přítomni a  viděli to na  vlastní oči. Vyjadřujete tak obsáhlý náhled na tak hroznou pravdu, že to nemohu unést ... Je pro mně ostudnější, než vůbec mohu vyjádřit, že Rusové v Rusku nepochybně zacházeli lépe s Hansem [von Luckem] než Američané v Německu s válečnými zajatci a DEF ... Nejsem jako Vy přesvědčen, že v tom hrál Ike tak absolutně ústřední roli ... Nesnažím se ho omlouvat, byl to šéf a dělal politiku. Ale v této hektické, bouřlivé a zmatené době... dával pozor méně, než by býval měl. Možná je to všechno z mé strany jen racionalizace ... Skutečně jste udělal významný historický objev, jehož plný dopad si ani Vy, ani já, ani nikdo jiný nedokáže plně představit ... O Vašem rukopisu jsem dopodrobna napsal Alici Mayhewové, mé redaktorce v Simon and Schuster. Byl jsem mu za to velmi vděčný. Odletěl jsem za ním do jeho letního sídla v Lily Lake ve Wisconsinu, kde jsem s ním několik dní debatoval o některých detailech. Poté jsme si o mém rukopisu dopisovali a on mi předkládal důležité připomínky. Nabídl jsem se, že mu v knize vyjádřím poděkování; odpověděl, že kdybych to udělal, nemohl by knihu recenzovat v New York  Ike – přezdívka Eisenhowera; pozn. překl.

24


Times kvůli jejich politice zákazu recenzí od spolupracovníků, kteří měli s přípravou knihy co do činění. Tak jsem mu poděkoval jen anonymně jako muži z Lily Lake. V interview s Danem Ratherem ve večerním zpravodajském programu na  CBS na  podzim 1989 Ambrose řekl: „Myslím, že Jim Bacque učinil významný historický objev ... Jako americkému historikovi je mi hanba.“ V celostránkovém článku v magazínu Time napsali, že „Ambrose, ačkoliv se s  Bacquem v  několika bodech rozchází, připouští, že kniha obsahuje významné historické odhalení ... My Američané nemůžeme uhýbat před faktem, že se staly hrozné věci.“10 Brzy poté Ambroze získal docenturu na U.S. Army War College v Carlisle Barracks v Pensylvánii a najednou začal svůj dřívější názor na tuto knihu popírat. Zahájil vůči mně také osobní pomlouvačnou kampaň. Navzdory politice Time, která by ho měla jako recenzenta vylučovat, se objevila jeho recenze v New York Times Book Review. Silné důkazy v této knize odmítl touto úsměvnou poznámkou: „Když vědci učiní nezbytný výzkum, shledají práci pana Bacqueho horší než bezcennou – ve  svých nejzákladnějších hlediscích je naprosto špatná.“ Později na  své univerzitě svolal konferenci o Eisenhowerovi a německých zajatcích a pak tyto spisy vydal v knize, jež kolem tvrdé reality tančí okrasnou arabesku.11 Doufejme, že Stephen Ambrose jednoho dne přestane tančit a pustí se do „nezbytného výzkumu“. Jinou, mnohem běžnější formou revizionizmu je na  Západě popírání Morgenthauova plánu (viz kapitola 1). To byl plán dvou členů americké vlády na zničení německého průmyslu, a tím pádem zabití 20 milionů lidí. Prezident Roosevelt ho spolu s Winstonem Churchillem schválil v září 1944 a  krátce nato ho ministr zahraničí Cordell Hull a  ministr války Henry L. Stimson prosili, aby se plánu vzdal. Někteří z nejpřednějších západních historiků vehementně tvrdili, že tento plán nebyl nikdy naplněn. Martin Gilbert, důvěryhodný britský historik, který napsal obsáhlý životopis Churchilla a práci o holocaustu, napsal, že byl Morgenthaův plán americkým ministerstvem zahraničí odmítnut.12 V knize 10 James L. Graff, „Shameful Secret,“ magazín Time (International), 2. října 1989, str. 29. 11 Za tento pozoruhodný výraz jsem zavázán Alfredu de Zayasovi, který ho původně použil na oficiální sovětskou verzi okupace Německa v letech 1944-1945. 12 Martin Gilbert, The Road to Victory (Toronto: Stoddart, 1986), str. 995.

25


snažící se vyvinit Eisenhowera z mých obvinění, jejímž spolueditorem byl Stephen Ambrose, právě Ambrose tvrdí, že Eisenhower řekl Morgenthauovi, že „by se měla učinit opatření, aby se Němci dokázali uživit“.13 Rovněž tvrdí, že si Eisenhower myslel, že by byla chyba považovat za viníky všechny Němce. Ambrose to oznamuje tak slavnostně, jako by to znamenalo, že Eisenhower nesouhlasil s  žádným smrtonosným aspektem tohoto plánu. Nicméně podle jednoho z  vysokých Morgenthauových pobočníků, Freda Smitha, jenž byl přítomen na schůzce, kde byl tento plán poprvé představen, ho navrhl právě Eisenhower. Smith si, bohužel pro Ambroseho, po schůzce zapsal přesná Eisenhowerova slova, která jsou součástí doslovu této knihy. Eisenhower byl Morgenthauovým plánem tak nadšen, že nechal kopie Morgenthauovy knihy obíhat mezi svými jednotkami v Evropě. Asi nejlepším svědkem, že byl jeho plán realizován, je Morgenthau sám. Po své cestě poválečným Německem v listopadu 1947 napsal: „O takzvaném Morgenthauově plánu pro Německo se od  jeho počátků až do  doby, kdy přestal být připisován jakémukoliv jednotlivci, řeklo a napsalo mnoho. Mezitím se stal součástí Postupimské dohody, slavnostního vyhlášení politiky a závazků pro postup ... tří největších mocností na Zemi.“14 Navzdory umlčování a oficiálnímu nezájmu se mnoho bývalých zajatců pustilo do  vyšetřování a  sami své výsledky publikovali, jak nejlépe mohli. Jeden bývalý zajatec z tábora v Bretzenheimu objevil ohromující dopis z  velitelství generála Eisenhowera, informující německé civilisty, že je od nynějška krmení zajatců zločin trestaný smrtí. Tento dopis, datovaný 9. května 1945, přímo odporoval politice ujednané výborem náčelníků štábů (JCF) ve Washingtonu. Eisenhower řekl náčelníkům štábů jen několik málo týdnů předtím lež o  tom, že zamýšlí nechat německé civilisty vězně krmit, a  JCS souhlasil (viz kapitola 2). Ale teď „naléhavé poselství“ jeho vojenské správy varovalo německé místní správy, že všem civilistům hromadícím na jednom místě jídlo za účelem krmit zajatce hrozí trest smrti. A protože skoro všichni muži byli vězněni v táborech, tato hrozba se vztahovala převážně na ženy a děti. 13 Eisenhower and the German POWs, ed. Günter Bischof and Stephen E. Ambrose (Louisiana State University Press, 1992). 14 Henry Morgenthau jun., v New York Post, 24. listopadu 1947. Děkuji profesoru Ralphu Raicovi, State University of New York College v Buffalu.

26


1. Rozhodnutí o osudu Německa MARŠÁL JOSEF STALIN ŘEKL U JÍDELNÍHO STOLU, že chce po válce shromáždit 50 000 německých důstojníků a postřílet je. Winston Churchill se hrozně rozčílil: „Radši bych byl sám vzat na zahradu a zastřelen, než abych pošpinil vlastní čest a  čest své země takovou ohavností,“ odpověděl prudce. Franklin Roosevelt, který viděl stoupající napětí mezi těmito dvěma bývalými nepřáteli, navrhl absurdní kompromis zastřelení 49 000 zajatců. Stalin, hostitel této významné schůzky se svými dvěma silnými spojenci, diplomaticky nechal všech devět mužů u  stolu debatovat. Prezidentův syn, Elliott Roosevelt, brigádní generál armády Spojených států, odpověděl přípitkem na smrt „nejen těchto padesáti tisíc ... ale i mnoha set tisíc dalších nacistů“. A před ohromeným Churchillem dodal: „Jsem si jist, že tomu armáda Spojených států napomůže.“ Potěšený Stalin mladého Roosevelta objal a navrhl, že připijí na smrt Němců. Churchill vstal. „Víte vůbec, co říkáte?“ spustil na Elliotta Roosevelta. „Jak se opovažujete něco takového říct?!“ Pak zlostně odešel z recepce do tmavé prázdné místnosti vedle. Tento dům, který byl roku 1943 sovětským velvyslanectvím v Teheránu, pro něj byl cizí. Byl daleko od svých vojenských jednotek a právě se vztekle odvrátil od nejlepšího amerického přítele, jakého Brité kdy měli, ale nijak toho nelitoval. Za malou chvíli ucítil na rameni čísi ruku. Stáli tam Stalin s Molotovem. Diktátor byl okouzlující. Byl to jen vtip, vysvětloval mu. Nemysleli jsme to vážně. Pojďte zpátky. Churchill se tedy vrátil. Ovšem tehdy ani později neuvěřil, že „se za jejich slovy neskrýval nějaký skutečný záměr“.104 104 „Teheránská anekdota“ vycházející z  Winston S. Churchill, Closing the Ring volume 5 of The History of the Second World

60


Roosevelt ani Churchill nepochybovali, že Stalin to, co řekl, myslí vážně, protože Churchill již informoval Roosevelta o závěrech mezinárodního soudu v polské Katyni, podle kterého zde Rusové v roce 1940 zmasakrovali tisíce polských důstojníků poté, co se vzdali.105 Až do  této konference v  Teheránu koncem roku 1943 nebyla věnována skoro žádná pozornost tomu, v  co Britové a  Američané doufali, že svým nesmírným bojovým úsilím prosadí. Po  dřívějších schůzkách mezi Churchillem a Rooseveltem byly pronášeny otřepané fráze, ale nešlo o nic víc než o opakovaná prohlášení o správných cílech západních demokracií. Jediným jasným cílem spojenců bylo vyhrát válku. Pak Roosevelt na schůzce s  Churchillem v  Casablance v  lednu 1943 náhle prohlásil, téměř bez jakékoliv porady, že jediná možnost, která se Německu a Japonsku nabídne, bude prostě „bezpodmínečná kapitulace“. Katastrofa v táborech ležela pod tímto výrazem stočená jako had, protože bezpodmínečná kapitulace znamenala likvidaci německé vlády, a ta znamenala ztrátu smluvních práv, včetně ochrany zajatců podle Ženevských konvencí. Stalin tento výraz neměl rád, takže ministři zahraničí na  schůzce v  Moskvě v  listopadu 1943 založili Evropskou poradní komisi, jejímž cílem bylo vyřešit problém poválečného zacházení s  Německem, včetně představy rozparcelování této země.106, 107 V  roce 1943 se zdálo, že tato věc má do  naléhavosti ještě daleko, neboť Němci okupovali celou Evropu od severu Norska ke Středozemnímu moři, od hranic Španělska hluboko do Ruska. Dilema, jemuž tito plánovači čelili, bylo součástí evropské historie téměř století. Německo bylo století. Německo bylo dost silné, aby všechny ostatní mocnosti žily ve strachu, jak by se mohly před Němci uchránit. Jak by se mohly před Němci uchránit? Dokonce i vyhlídka na poražené Německo spojenecké plánovače děsila, protože předpokládali, že by druhé povstání Německa z popela během jednoho století mohlo zahájit třetí světovou válku. Jak tomu zabránit? Churchill a Britové chtěli Německo oslabit jen natolik, aby z něj byl užitečný satelit proti Rusku.108 Američané byli rozděleni. Někteří chtěli klidný mír, jiní pomstu. Roosevelt v různých dobách kolísal mezi oběma názory. War (Boston: Houghton Mifflin, 1951), str. 330; a z Elliott Roosevelt, As He Saw It (New York: Duell Sloan and Pierce, 1946), str. 190. 105 Rusové napadli v roce 1939 Polsko spolu s Hitlerem. 106 Odtud vzešlo rozdělení Německa do čtyř spojeneckých zón, ruské, britské, americké a francouzské. 107 Winston Churchill, Closing The Ring, str. 265. 108 Bernard Law Montgomery Papers, 87-1, „Notes on the Occupation of Germany“.

61


První americký vládní úředník, který bral práci komise vážně, byl ministr financí Henry C. Morgenthau. Ten při cestě do Evropy v létě 1944 zjistil, že spojenci pod velením Dwighta Eisenhowera mají dokonalé plány, jak se dostat do Německa, ale žádnou představu co dělat, až tam budou. Ministr zahraničí Anthony Eden mu přečetl diskusi ze zápisu teheránské konference o rozdělení Německa, ale nikdo tam neřešil, jak to provést. Morgenthau nezájem Britů nechápal. Věděl, že Eden rozumí tomu, co se dohodlo, protože tam byl, ale Sir William Strang, který v Evropské poradní komisi reprezentoval Anglii, jeho instrukce přesto nenásledoval.109 Morgenthau byl spokojen pouze s  vrchním velitelem spojeneckých expedičních sil, generálem Dwightem Eisenhowerem, který, jak Morgenthau řekl, „s nimi chtěl po svém příchodu do Německa zacházet tvrdě“.110 Jenže jak Morgenthau oznámil Rooseveltovi v  Bílém domě, Evropská poradní komise žádné takové plány nepřipravovala. „Nikdo se nezabývá tím, jak s Německem zacházet tvrdě podle plánů, které jste chtěl,“ řekl. „Dejte mi třicet minut s  Churchillem a  já to napravím,“ odpověděl Roosevelt. „S  Německem musíme zacházet přísně, a  mám na  mysli německý národ, nejen nacisty. Musíme Němce buď vykastrovat, nebo s nimi musíte zacházet takovým způsobem, aby už dál nemohli plodit lidi, kteří chtějí pokračovat v cestě, jakou šli v minulosti.“111 Henry Morgenthau, jenž byl podle prezidentovy manželky Eleanor Rooseveltové „Franklinovým svědomím“, se dal okamžitě do  práce na vytvoření plánu tvrdého zacházení s Německem. O několik dní později ho Roosevelt pozval do města Quebec, aby o svém plánu řekl Churchillovi. Když Morgenthau 13. září 1944 v dešti vystoupil z vlaku v Quebecu, aby se připojil k oněm velkým mužům a jejich diskusím, byl ve zvláštní situaci. Byl zde, aby pomohl naplánovat politiku ve věci Německa, což byl správně úkol ministerstva zahraničí. Jenže ministr zahraničí Cordell Hull v Quebecu vůbec nebyl. Na konferenci v Teheránu rovněž nebyl. Dokonce mu ani neukázali protokoly z  Teheránu, ačkoliv o  to žádal.112 Roosevelt rád řídil 109 Presidential Diary, Morgenthau Papers, vol. 6, August 19, 1944, Franklin Roosevelt Library, Hyde Park, New York. 110 John Morton Blum, Roosevelt and Morgenthau (Boston: Houghton Mifflin, 1970), str. 591. 111 Presidential Diary, Morgenthau Papers, vol. 6, August 19, 1944, Hyde Park. 112 Presidential Diary, Morgenthau Papers, vol. 6, August 19, 1944, Hyde Park.

62


zahraniční záležitosti sám – přesto o vypracování plánu požádal Henryho Morgenthaua. Ten měl podezření, že skutečným důvodem je Rooseveltovo neúspěšné přesvědčování Churchilla o nutnosti jednat s Německem tvrdě. Roosevelt, nerozhodný, co vlastně chce s Německem po válce dělat, požádal o rozhodnutí své „svědomí“ – Morgenthaua. Zbývalo už jen málo času. Tanky generála Eisenhowera už stály před Aachenem na  západě Německa. Právě v  té době se Morgenthau a  lord Cherwell, Churchillův hlavní poradce, sešli, aby diskutovali o postupu poté, kdy překročí německou hranici. Finální plán v Morgenthauově aktovce byl ten, že se zničí průmysl a doly Německa, a to se stane „pastvinou“. Nejrozvinutější z průmyslových národů světa by se změnil v  jednu obrovskou farmu. Německý průmysl měl být zachován jen částečně, aby vydělával na import potravin pro obyvatele, kteří nemají dost půdy k vlastnímu uživení. To chtěl Hitler vyřešit zabráním území na východě pro „německý pluh“. Plocha Německa by se vzhledem k akvizicím Ruska a Polska zmenšila, zatímco obyvatelstvo na západě by se rozrostlo přílivem německých uprchlíků z těchto zemí. V případě zničení průmyslové základny by nastalo masivní hladovění. Podle Cordella Hulla „by Morgenthaův plán z Německa vymazal vše kromě země, a Němci by museli žít ze země. To znamená, že by se z německé půdy mohlo uživit jen 60 % německého obyvatelstva a zbývajících 40 % by zemřelo.“ Hull zde mluví o úmrtí asi 20 milionů německých civilistů.113 Morgenthau a jeho talentovaný náměstek Harry Dexter White měli málo času svůj plán řádně připravit dřív, než se s  ním seznámí Churchill. Ten chtěl o  Německu mluvit hned téhož večera u  večeře v  quebecké ­ citadele. Roosevelt se obrátil na  Morgenthaua a  požádal ho o  vysvětlení plánu. Churchill okamžitě pochopil to, co viděl i  Hull. Podle Whitea Churchill řekl, že ten plán je „nepřirozený, nekřesťanský a  zbytečný“.114 Popudlivě se zeptal, zda celou tuto cestu podnikl jen kvůli debatě o plánu, který „by znamenal, že Angličané budou připoutáni k mrtvému tělu“. Admirál Land z námořnictva Spojených států byl absolutně pro. K vyjádření silné podpory pro Morgenthaua dokonce tloukl pěstí do stolu. Pro tento večer z diskuse sešlo. 113 The Memoirs of Cordell Hull (New York: Macmillan, 1948), str. 1617. 114 Memorandum for the Secretary‘s files by Harry D. White, Presidential Diary, Quebec Box, September 13, 1944, Hyde Park.

63


Procházeje se nocí v osvěžujícím quebeckém vzduchu, Morgenthau a Churchillův poradce lord Cherwell vymysleli plán, jak Churchillův odpor zlomit. Na další schůzce, jíž se zúčastnili Cherwell, Morgenthau, Roosevelt, Churchill, britský ministr zahraničí Anthony Eden a jeho náměstek Cadogan, se po  opětovném vynoření německé otázky Churchill zeptal na  návrhy z předchozí diskuse. Cherwell a Morgenthau předstírali, že nejsou připraveni a požádali ho o stručné vyjádření. Hrdý na svou schopnost mluvit spatra a na svou paměť na detaily Churchill improvizoval a postupem času nabíral stále tvrdší protiněmecký směr než předtím. Přesně to Cherwell předpokládal. Morgenthau horlivě poukazoval na to, že kdyby byl zničen německý průmysl, otevřely by se britským výrobcům nové trhy. Boj o zdroje by se zmenšil. To by samozřejmě platilo i pro Američany a Francouze. Morgenthau zpochybnil, že by Němci hladověli. Později ve své knize Německo je náš problém, vydané roku 1945 s Rooseveltovým souhlasem, napsal, že předválečné Německo produkovalo 98,2 % všech svých spotřebovaných chlebovin, všechny brambory a  cukr, 92,3 % zeleniny, 96,7 % masa a drůbeže a veškeré mléko. Navrhovaným přemístěním hranic by Německo přišlo v průměru jen o 14 % těchto výnosů.115 Ekonomické argumenty Churchilla přesvědčily a ten nyní přešel na stranu Morgenthaua a Cherwella. Anthony Eden byl šokován. „To nemůžete udělat!“ vykřikl. „Konec konců jsme vy i já veřejně tvrdili pravý opak!“ Po dlouhé při Churchill Edena nakonec umlčel. „Teď doufám, Anthony, že s tím nepůjdete něco dělat do válečného kabinetu, kdybyste viděl šanci to tam předložit ... konečně, ve hře je budoucnost mého národa, a když si musím vybrat mezi svým národem a německým národem, vyberu si svůj.“116 Morgenthau byl po této konferenci „ohromně šťastný“, protože „jsme dostali přesně to, co jsme chtěli“. Monogramy WSC a  FDR se objevily i pod tajným dodatkem 12,117 jenž zněl: Na jednání mezi prezidentem a předsedou vlády o nejlepších opatřeních k zabránění opětovnému vyzbrojení Německa se došlo k názoru, že základní otázkou je budoucí uspořádání Porúří a Sárska. 115 Henry C. Morgenthau, Germany Is Our Problem (New York: Harper and Brothers, 1945). 116 Blum, Roosevelt and Morgenthau, str. 596. 117 Přetisk je v Henry L. Stimson and McGeorge Bundy, On Active Service in Peace and War (New York: Harper), str. 576.

64


Lehkost, s níž se metalurgický, chemický a  elektrárenský průmysl v Německu mohou změnit z mírového na válečný, nám již dokázala hořká zkušenost. Rovněž musí být připomenuto, že Němci zdevastovali velkou část průmyslu Ruska a dalších sousedních spojenců, a je toliko v souladu se spravedlností, aby tyto poškozené země měly nárok na získání zařízení pro náhradu ztrát, které utrpěly. Zmíněná průmyslová odvětví v Porúří a Sársku tedy musí být bezpodmínečně odstavena a  zavřena. Bylo domluveno, že by tyto dvě oblasti měly být dány pod správu světové organizace, která by dohlížena na demontáž těchto průmyslových zařízení a zajistila, že nebudou nějakou lstí opět uvedeny do chodu. Tento program na eliminaci válečného průmyslu v Porúří a Sársku má za cíl udělat z Německa zemi především zemědělské a pastevecké povahy. Předseda vlády a prezident s tímto programem souhlasí. OK FDR WSC 16. září 1944. Brzo po  podepsání o  tomto memorandu proběhla rozhořčená diskuse v americké vládě. Cordell Hull řekl: „Celý průběh v Quebecu mě rozčílil víc než cokoliv jiného během mé kariéry ministra zahraničí. Pokud Morgenthaův plán prosákne ven, což se nevyhnutelně stane, může to znamenat zvýšení německého odporu, který by zapříčinil ztrátu tisíců amerických životů.“118 Jakmile celá věc pronikla na veřejnost, ihned se ukázala síla tisku a veřejného mínění. Nepřátelé tohoto plánu věděli, že mají dobrou šanci ho zničit prostým apelováním v tisku přímo na voliče. Veřejnost se téměř jednotně postavila proti pomstě, s čímž Hull počítal.119 Drew Pearson ve Washington Post, Arthur Krock v New York Times a mnoho dalších odhalovali všechny aspekty tohoto plánu, včetně detailů o bouřlivých debatách v mocenských sídlech. Pioneer Press ze St. Paul v Minnesotě rozcupoval celý tento plán v sedmi odstavcích, začínajících slovy „prezident Roosevelt má zálibu ve vytáčkách 118 The Memoirs of Cordell Hull, str. 1614. 119 „Převážná část tisku na Morgenthaua silně útočila.“ Stimson and Bundy, On Active Service, str. 580.

65


a falešných prohlášeních ve snaze ututlat chyby“. Prezident se pokusil oklamat tisk a veřejnost ohledně prosakujícího Morgenthauova plánu napsáním dopisu o jiné věci, kde poukázal na to, že Morgenthaův plán není oficiální politika. Článek pokračoval: „Svět ví, že Herr Goebbels [Hitlerův ministr propagandy] viděl, že tento plán dospěl k uším každého Němce. Toto, jak jim vysvětlil, je to, co můžete čekat po porážce. Toto jsou plány Spojených států, co udělat s  Německem ... Bylo to v  době, kdy generál Eisenhower posílal nad Německo letáky se slibem, že proti nevinným lidem nenastanou žádné represálie ... Nejúčinnější protipropaganda přišla, i když prostřednictvím Goebbelse, z  Washingtonu.“ Noviny to uzavřely: „Protože využívá svou moc k  zatajování faktů, jeho prohlášení nemohou být vyvrácena ... [ale] bude nucen odmítnout [ten plán].“ San Francisco Chronicle v Kalifornii to okomentovaly sardonicky: „Teď se to urovnalo, pokud jsou takovéto konflikty vůbec řešeny ve vládě, která neustále umožňuje zásahy jednoho ministerstva do záležitostí náležejících druhému.“120 Roosevelt sám sebe brzo úplně zbavil viny. Henrymu L. Stimsonovi, svému ministru války, s  úšklebkem řekl, že si myslí, že „Henry udělal botu“,121 jako kdyby iniciály pod memorandem vedle Churchilla byly HCM a ne FDR. Roosevelt se snažil vyhýbat diskusím, protože se mu v  posledních šesti měsících života silně zhoršovalo zdraví. Také byl silně sklerotický. Morgenthau měl ve zvyku mu důležité body nejméně jednou zopakovat, aby se ujistil, že jim porozuměl. Roosevelt se přiznal, že katastrofální důsledky toho, co se svým přítelem Churchillem podepsal v Qubecku, vůbec nepochopil. Stimson mu přečetl tři věty včetně pasáže „udělat z Německa zemi především zemědělské a pastevecké povahy“. Roosevelt byl podle Stimsona „překvapený“. „Řekl, že nemá představu, jak to mohl podepsat.“122 Přitom to bylo 3. října, méně než tři týdny od podepsání. Bizarnost potíží s  plánováním budoucnosti cizího národa osvětlilo zvláštní Rooseveltovo prohlášení. Když se ve  vysokých lesích Dutchess County na břehu Hudsonu ohlížel do svých šťastných let, prohlásil, že „není žádný důvod, proč by se Německo nemohlo vrátit do roku 1810 ... Měli by 120 Oboje noviny jsou ze 30. září 1944 a jsou reprodukovány v Hopkins-Sherwood Papers, Box 33, folder 1, Hyde Park. 121 Stimson and Bundy, On Active Service, str. 581. 122 Stimson and Bundy, On Active Service, str. 581.

66


dokonalý komfort, ale neměli by žádný luxus.“123 Vysvětlil, že měl na mysli to, „jak lidé žili v doma spřádaných oblecích“ v Dutchess County na začátku 19. století. Řekl, že kdyby Němci neměli dost jídla, mohli by být živeni polévkami z armádních polních kuchyní. Někdy byly jeho představy ještě bezstarostnější, jako když poznamenal, že vyřešení problému s uhlím bude jednoduché. „Založím výbor tří německých obchodníků, kteří budou řídit uhelné doly. Pokud nebudou těžit, zastřelíme je.“124 Stalin souhlasil s Morgenthauovým plánem tak, jak mu ho uprostřed října v Moskvě navrhl Churchill. Jak Churchill řekl: „Cílem Ruska je odvézt německá zařízení v souladu se zájmem Velké Británie o zaplnění mezery zanechané Německem. To je jedině spravedlivé.“125 Morgenthaův přítel Lord Cherwell, hlavní zastánce plánu v Británii, rozzuřil Anthonyho Edena tvrzením, že jeho obavy o hladovění v Evropě jsou naprosto neopodstatněné. Sám Churchill musel zakročit a uhladit Edenovo rozčepýřené peří. Britové zůstávali v hlavních otázkách zacházení s Německem, jako bylo odškodnění a rozdělení, nerozhodní až do Jaltské konference v únoru 1945. Ve Washingtonu probíhal boj o  Rooseveltovo schválení celou zimu bez jakéhokoliv rozhodnutí, které by vydrželo víc než pár týdnů, protože Roosevelt měl nyní tendenci souhlasit vždy s  posledním člověkem, se kterým mluvil. Někdy byl zahloubaný, někdy říkal, že má špatnou náladu a rozhodl se stejně špatně jednat i s Německem.126 Když se spolu tři spojenečtí vůdci opět setkali, tentokrát na Jaltě, bylo rozhodnuto. Významné části Německa byly v rukách spojenců, na obou frontách probíhala první velká zajímání slábnoucí německé armády. Ve spojeneckých zajateckých táborech na západě už bylo několik set tisíc Němců. Britové, Kanaďané i Američané byli signatáři Ženevských konvencí, takže byli veřejně vázáni zacházet se svými zajatci podle humánních nařízení, která podepsali. Dodržování těchto nařízení si vynucovala hrozba odplaty vůči rukojmím drženým každou stranou. V Německu byly asi 2 000 000 západních zajatců a západní spojenci 123 Blum, Roosevelt and Morgenthau, str. 590. 124 Blum, Roosevelt and Morgenthau, str. 621. 125 Churchill ke Stalinovi při rozhovoru v Moskvě, 17. října 1944. Popsáno v Martin Gilbert, Road to Victory, Winston S. Churchill 1941-1945 (London: Heinemann, 1986), str. 1024. 126 Memorandum of Conversation, Department of State, November 15, 1944, in RG 43, World War Two Conferences, Box 3, State Department Archives, Washington.

67


zadržovali asi 700 000 Němců. Bolestivé důsledky této hrozby se jasně ukázaly po  útoku Kanaďanů na  Dieppe v  roce 1942. Kanaďané a  Němci se vzájemně obviňovali z brutality a obě strany upoutaly zajatce do řetězů v odvetě za to, že to udělala i druhá strana. Bylo rozhodnuto, že Německo budou zpočátku ovládat spojenecké armády, ale neexistovala žádná jasná politika, kterou by se měly řídit. Eisenhower vágně prohlásil, že on s nimi „bude zacházet tvrdě“. Co znamenalo „tvrdě“ a  „přísně“ pro německé zajatce, jakmile byli spojenečtí zajatci propuštěni? Co znamenalo „tvrdě“ a „přísně“ pro celý národ, jakmile armáda bezpodmínečně kapitulovala? To byly otázky, které mohli rozhodnout jen tři spojenečtí vůdci. V únoru 1945 přijeli do Jalty na Krymu z Washingtonu, Londýna a Moskvy, aby tak učinili.

68


Ostatní ztráty (James Bacque)  

Kanadský novinář James Bacque přichází se senzačním odhalením — nebylo to jen několik ‘málo’ desítek tisíc mrtvých, ale bezmála jeden milión...

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you