Michael Winkler: FRIEDENSTAUBE

Létající talíř, jenž přistál v blízkosti vojáků, vzbudil jejich pozornost. Tři přišli k dr. Wohlthatovi a poručíku Voßovi.

Zbraně neměli a jejich uniformy byly celé pocuchané. Na své hodnosti byli všichni příliš staří. „Já jsem captain Delacre z Air National Guard“, představil se velitel těch tří.

Dr. Wohlthat se jal představit sebe a svého kolegu, jelikož uměl mnohem lépe anglicky. „… z německé letecké zbraně.“ „Vy tedy nejste příslušníci amerických ozbrojených sil“, konstatoval captain. „Jako příslušníci NATO potřebujete buďto mimořádné povolení nebo musíte prokázat nouzo‑ vý stav, abyste mohli přistát na letecké základně Andrews.

Můžete se prokázat mimořádným povolením nebo nahlásit stav nouze?“ „Ani to, ani to“, odpověděl dr. Wohlthat. „Chtěli jsme jen navázat kontakt a zjistit, co se tu stalo.“ „Nejsem oprávněn odpovídat na jakékoli otázky. Obraťte se ve věci mimořádného povolení na Pentagon. Tato základ‑ na je majetkem americké armády, musím vás tedy požádat, abyste základnu Andrews opustili.“ „Je možné mluvit s vaším nadřízeným?“ „Zajisté. Obraťte se na Pentagon, tam vám rádi pomo‑ hou.“ Dr. Wohlthat naznal, že proti tvrdošíjné oddanosti před‑ pisům tohoto člověka nic nezmůže. Proti nedostatečné duševní flexibilitě bojují marně i bohové, tak už to raději dál nezkoušel. Pokývl a vrátil se s poručíkem Voßem k talíři. „Mám dojem, že ti chlápci ztratili rozum“, komentoval situaci Voß. „Ano, to v každém případě“, potvrdil dr. Wohlthat. „Spadli do situace, která dalece přesahuje jejich chápání, tak se upnuli na to, na co jsou zvyklí. Železných zásob mají dost, čistička vody tu asi také bude, tak tu zůstali a pucují 90