Page 1

Galerie Alternativa 2016


Alternativa je otevřena všem druhům (nejen) výtvarného umění. Zajímají nás alternativní úhly pohledu i tradice, projekty intermediální i posedlé vlastním médiem, vykračující ven z galerie i hermeticky uzavřené uvnitř. Projekty rostoucí v průběhu výstavy i zamrzlé v čase.


Pavel Matyska

Galerie  Alternativa

Kurátor: Petr Kovář

Dřevní doba

28. 1. — 20. 3. 2016


Dřevní doba

28. 1. — 20. 3. 2016 Pavel Matyska Kurátor: Petr Kovář

Kdy jste naposledy dostali peníze hezky na dřevo? Přitom proměna materiálu, na níž tu poukazujeme, je až tou poslední iluzí v řadě. Nejdříve narazíme na iluzi peněz, které samy o sobě hodnotu nemají, jsou věcí společenské dohody, v druhé řadě vám je nikdo nevyskládá v hotovosti na dubový stůl, ale pošle imaginárně na účet (což je imaginární prostor), a teprve pak si povšimneme, že dubový stůl je pouze plastovou imitací. Přestože spojení dřevní doba nemá nic společného se dřevem, ve výstavě je asociace neodbytná. I to lze vnímat jako charakteristický znak tvorby Pavla Matysky – knižní, ale užívaný, výraz získává ironický podtext, přitom cestou velmi nenápadnou, neboť využívá už fungující kolektivní mystifikace (řada lidí za pojmem „dřevní“ skutečně vidí jakousi dobu dřevěnou). Nostalgie dřeva se tu rafinovaně propojuje s nostalgií malby – jednak v rovině těch klasických poctivých materiálů a „opravdového umění“, jimiž disponovala dřevní doba našich dědů, jednak v nabourání tohoto klišé ironií ukazující dřevo v jeho upadlé formě (odpad na stavbě, kutilské bedýnky, tapetová imitace obkladu stěn). Nosným prostředkem vyjádření se Matyskovi stává radikální vitální gesto a stylizace často formálně spřízněná s dětskou výtvarnou tvorbou. Jeho velkorysé obrazy v sobě nesou, s nadsázkou řečeno, něco z esence malby obecně, zároveň je tato poodhalená malířská kuchyně autorem stále zlehčována.   V Dřevní době rozvíjí Pavel Matyska téma iluze, proměny a nápodoby na podkladě maleb dřevitých struktur. V nich akcentuje především postavení iluzivní malby a význam materiálu, jako nositele určité informace, při vědomí toho, že žijeme obklopeni imitacemi a víme o tom.    Matyska tematizuje malířskou iluzivnost hned několika formálními proměnami výtvarného média. V první místnosti galerie instaluje klasické závěsné obrazy s motivy dřeva. Studijním materiálem je mu především prkno, fošna, prefabrikovaný materiál, s nímž se setkáte u bedny na ovoce, v kutilově dílně nebo na rumišti vedle probíhající stavby. Závěsný obraz je tu konfrontován s obrazy / objekty. Můžeme je chápat jako reakci na tendence vymanit malbu z plochy. Ty opakovaně nabývají na aktuálnosti ve spojení s nedůvěrou v její životaschopnost. Matyskovy obrazy / objekty nejsou součástí tohoto tažení za rehabilitaci malby hutněním a deformacemi rámů – koneckonců tato tendence se přirozeně posunula do konceptuálnější roviny. Trojrozměrným tvarem získává Matyskova naivizující nápodoba dřeva zvláštní doslovnost – z malířsky imitovaných prken se stávají objekty, naštíplé, perspektivně ubíhající, z nichž lze snad i cosi skládat, stavět, přitom stále zůstávají malbou na plátně. Tato hra s jednoduše čitelnou iluzí se stává absurdní... anebo (a tedy) schopnou vést diváka k úvaze o roli


Pavel Matyska

Galerie  Alternativa

Kurátor: Petr Kovář

Dřevní doba

28. 1. — 20. 3. 2016


iluzivní malby i vývoji závěsného obrazu na aktuální výtvarné scéně. Do třetice se výtvarné médium mění v posledním sále. Divák přichází do místnosti, která vyhlíží jakoby nebyla zděnou galerií, ale dřevěnou bedýnkou obrácenou dnem vzhůru. Ocitá se tak náhle přiklopen, přičemž iluze tohoto příklopu je jediným přítomným výtvarným dílem.   Nicméně autor nevytváří „dokonalou“ iluzi typu barokních fresek, divák se nemusí o pravosti materiálu přesvědčovat poklepem na zeď. Opět jednoduchá snadno odhalená iluze mu vytváří most pro iluzi volně imaginativní: jsem uzavřený v truhle, v transportní bedýnce nebo ve vytapetované myslivecké klubovně – kde jsem držen? Kam jsem transportován? Individuálním nazíráním dekorativních motivů kresby dřeva se objevují motivy tváří, postav, strašidel, jako v horečnatém snu… Matyska tu těží ze surreálných aspektů kresebného potenciálu dřeva.   Celá instalace se tak odehrává ve významové linii plocha – objekt – environment. Divák je konfrontován s klasickým obrazem, s iluzí, kterou je navyklý přijímat, poté je tato iluze umocňována (relativizována) i tvarem a funkcí, načež vstupuje do posledního sálu, kde tematizovaná iluze netvoří již tradiční obraz, ani objekt, ale přímo celé prostředí, jehož je divák součástí. Ve všech částech je patrný autorův intuitivní nadhled a humor, s nímž téma zpracovává, což mu umožňuje dotknout se podstatného svérázně a působivě. Expozice je řešena kontextuálně, ale je přirozeně silným malířským zážitkem i bez čtení mezi řádky (mezi prkny). Zkrátka dobrá, takřka dřevní malba. Petr Kovář


Helena Blašková | Marie Hladíková

Galerie  Alternativa

Letokruhy chaosu

28. 4. — 29. 5. 2016


Letokruhy chaosu 28. 4. — 29. 5. 2016

Helena Blašková | Marie Hladíková

Ve společných projektech se Helena Blašková a Marie Hladíková jako autorské duo zabývají převážně multimediálními site specific projekty, ve kterých kombinují světelné projekce s instalací a zvukem. K výstavě Letokruhy chaosu v Galerii Alternativa přistoupily ale více tradičně a kromě společné instalace a kreseb vystavily i své nejnovější autorské práce.   Společným jmenovatelem, který výstavu Letokruhy chaosu propojí s předchozími projekty dvojice, zůstává i tentokrát tma. Helena s Marií ji chápou jako určitou negativní matrici, studnici informací o celém vesmíru, která do přítomného okamžiku propouští realitu z její druhé neviditelné strany. Realita vesmíru, který nás obklopuje, je mnohem výstřednější, bizarnější, neuvěřitelnější a magičtější než realita, kterou nám nabízí naše společnost. Ve skutečnosti nikdo z nás neví, kdo jsme a kde jsme. Pohybujeme se neustále na tenké hraně mezi chaosem a rovnováhou. Jsme recyklovaným hvězdným prachem a neseme v sobě předky, z nichž nelze vystoupit… Helena Blašková, Marie Hladíková


Pavla Krkošková Byrtusová a děti

Galerie  Alternativa

Nuda, nuda

2. 6. — 11. 9. 2016


Nuda, nuda

2. 6. — 11. 9. 2016 Pavla Krkošková Byrtusová a děti

Výchozím bodem práce je pozorování projevů mého syna. Od určitého věku jsou děti raději „někým jiným“ než samy sebou. Já jsem při hraní pomocníkem. Vlastně se chci tak trochu nakazit jejich přístupem ke světu. Vytvářím prostor pro hru a dokumentuji (fotografií – malbou – grafikou), děti vystupují jako performeři či účastníci happeningů. Průběžně se role mísí a vyměňují.   Výstava je volným souborem portrétních maleb, kreseb, sítotiskových grafik (které vytvářím já), doplněným o fotografie od dětí. Dětský pohled je nevšední také proto, že jsou menší než my. Fotí z podhledu, a proto si všímají věcí, které se nachází v úrovni jejich očí a blíže u země. Při práci na této výstavě samozřejmě nejde o klasickou spolupráci. Dostávám se částečně do role kurátora. Pavla Krkošková Byrtusová


TIMO

Galerie  Alternativa

Intimo

17. 9. — 16. 10. 2017


Intimo

17. 9. — 16. 10. 2016 TIMO

Po street artu ozvěna Podzim Písmena opadaná z nástěnky mezi stěny galerie Otisk žije

[Začnu přezdívkou Timo. Je možné odhalit, co znamená?] Původně se psala Timor, což je latinsky strach. Zároveň se mi líbilo, že je to jako jméno, Timotej. Kdysi jsem tu potkal nějakého Ukrajince, který tu pracoval, přišel mi hrozně dobrý a jmenoval se Timo, tak se mi to nějak zaseklo v hlavě.   Takže je to sloučenina normálního jména a latinského významu, latinou jsem si to vyztužil až zpětně. Důvod je ale také, že když se používá jako tag, je to cinkavé. Lidi na zdi většinou píšou značky, které v sobě mají tvrdé souhlásky, jako d, r, g, h a něco k tomu, a zní to jako hřmění. Tohle mi najednou přišlo jako pěkné cvrnkání kuliček. [Odkdy tu přezdívku používáš a kdy jsi vůbec začal dělat graffiti? Začal jsi rovnou tvořit na ulici, nebo byl street art paralelní s další tvorbou?] Začal jsem asi v roce 1996 nebo 1997. Dokonce jsem měl vyfocenou první věc, kterou jsem udělal, tam jsem měl i napsané datum. Úplně od začátku jsem přezdívku Timo nepoužíval, psal jsem „freak“ jako podivín, dva tři roky. Pak jsem nějakou dobu psal bubák. Odhadem od roku 1999 píšu Timo.   Na počátku byla ta vůně zakázaného a neznámého, měl jsem pocit, že jsou to takové Rychlé šípy a Stínadla, nějaké tajné seskupení. A brzy jsem zjistil, že je to jen podepisování samečků po městě a značení území. A že ta písmena vůbec nic neznamenají, že je to nevědomý tok ega do ulic. Ale to mi došlo až posléze. Ze začátku jsem to napodoboval, dělal jsem graffiti, kdy jsem napsal „rain“ a z toho padaly kapky. Vedle děl na ulici bylo vždycky něco jako „fuck the police“, nebo co má a nemá kdo rád a komu to věnuje, nebo datum, a to jsem také kopíroval. Jako že to k tomu patří. A ta sdělení kolem, ty kudrlninky se začaly přesouvat do středu zájmu, mimovolné věci začaly bytnět, začal jsem to ověnčovat komentáři, které narůstaly, až jsem je začal dělat jako samostatné věci. Takže jsem na jednu stranu pořád kopíroval graffiti, ale vlastně vůbec, protože jsem se v té komunitě nepohyboval, neměl jsem na ně žádný kontakt. Je to hierarchická mocenská struktura, takže i když potom byla možnost se zapojit, tak mi to bylo nepříjemné. Měl jsem možná původně pocit, že je to nějaká taková pohoda spojená


TIMO

Galerie  Alternativa

Intimo

17. 9. — 16. 10. 2016


s marihuanou, ale je to spíš taková agresívní hooligans akce. Spojená s alkoholem a tvrdým a nepříjemným testosteronem.   Má předběžná představa byla, že se bude vyzdobovat město barevnýma písmenkama. A bude to hezčí. [Čím je pro Tebe tedy galerie? Tady na výstavě jsou věci, které jsou trochu podobné, nebo přímo vycházejí z věcí z ulice, ale zároveň i nové věci. Máš to často i v různých historizujících rámech.]   Když zmiňuješ rám, ten mě vlastně hrozně zajímá. Jako nějaký vymezený prostor, ve kterém se mám nějak chovat. Já jsem ani tu ulici nebral, že si tam můžu dělat, co chci, člověk se musí chovat adekvátně k danému místu. Ale hrozně mě bavilo, že je to organické, hrozně přirozené, abychom malovali venku po zdech a komunikovali tak mezi sebou. Ale zároveň mi přijde příjemné vyzkoušet i něco jiného. Rozhodně se nevnímám, že jsem dělal brajgl na ulici a motal tam tagy - proti čemuž nic nemám, ale nedovedu si představit, že bych to najednou přetáhl do galerie. Baví mě na tom ta nutnost se nějak uklidnit a snažit se kultivovat, a že si člověk může dělat míň, co chce. Nemám rád, když se street art vtáhne přímo do galerie a maluje se na zeď, zpochybňuje se instituce galerie… To mi přijde zbytečné.   Někdy mě to napadá, že je to jako s vírou, že ta je taky venku, v přírodě, ale zároveň jsme ji nějakým způsobem vizualizovali v kostele a zinstitucionalizovali. Umění může být taky venku, ale zároveň se dá zavřít do nějaké ohrádky do galerie. A nemusí to být špatně, vůbec proti tomu nejdu a ani bych nevolil přístup, že bych chtěl nějak zpochybňovat, nabourávat, malovat přes rámy, nebo nevím, co bych si měl vymyslet, stejně nakonec narazím na nějakou hranici, kterou nemůžu zpochybnit. Takže se na to můžu vykašlat dopředu. Některé věci vznikly, že jsem si je zkoušel předtím, namaloval jsem si je a řekl jsem si, že je to dobré, že to dám i ven. Anebo naopak, že jsem si je namaloval venku a pak mě to bavilo a majetnicky jsem to chtěl mít i doma. Ono to moc nestojí, dát tři písmenka na plátno, tak jsem si je tam namaloval. Úryvek z rozhovoru A bude to hezčí pro galerijní noviny O-kraj 2. Ptala se Lenka Dolanová


Marie Fišerová | Pavel Matoušek | Silvie Milková | Martin Novák | Eva Pacalová

Galerie  Alternativa

Kurátorka: Jana Stejskalová

Medium Loci. Co se stane v Jihlavě, zůstane v Jihlavě

15. 11. 2016 — 22. 1. 2017


Medium Loci. Co se stane v Jihlavě, zůstane v Jihlavě 15. 11. 2016 — 22. 1. 2017

Marie Fišerová | Pavel Matoušek | Silvie Milková | Martin Novák | Eva Pacalová Kurátorka: Jana Stejskalová

Jihlavská je osmá a poslední výstava projektu, který spojil studenty kurátorských studií a fotografie. Název vznikl z kombinace latinského genius loci – „duch místa“ – a výrazu medium, chápaného jako odkaz na umělecké médium čili prostředníka. Skupina umělců s kurátorkou Janou Stejskalovou pobývala v Jihlavě několik dní v říjnu 2016, pár dní před začátkem Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů. Výsledkem jsou fotografie, instalace a videa. Silvie Milková, jedna z autorek, uvedla ke koncepci: „Většinou se do města přiveze hotová výstava, ale my jsme to chtěli udělat jinak. Divák víc reaguje na to, co je mu bližší, na své okolí a město. Zároveň je to pro nás zajímavé i v tom, že poznáváme nová města, což je docela příjemné. Nicméně není to tak, že bychom město dokumentovali, spíš je to zachycení dojmu.“ Projekt tedy vzniká v každém místě znovu od začátku. Průvodním motivem jihlavské výstavy je modrá drapérie, která se objevuje na fotografiích, ve videu i jako součást prostorové instalace. Milková doplňuje: „Drapérie je zajímavá v tom, že udělá z člověka objekt. Zároveň je to takové lehce anonymní, reprezentuje určité médium, přítomné v nějakém místě, všude a nikde.“ Na otázku, jak na autory Jihlava zapůsobila, Milková za všechny odpověděla: „Hodně nás zaujal kopeček s křížkem nahoře. Místo na nás působilo klidně, vyrovnaně. Atmosféra je tu klidná, není napjatá, prostředí i lidé přátelské, na rozdíl třeba od severních Čech. Velký dojem na nás udělaly obrazy Petra Mirčeva. Dále jsme dokumentovali různé zbylé fresky na domech a pak samozřejmě obrovský obchodní dům na náměstí, Prior. Náš další zážitek byl, že jsme se jednoho večera setkali s místním básníkem Jindřichem Fialou, a ten nám věnoval básničku.“ Podle kurátorky Jany Stejskalové není projekt specifický svým tématem, ale vizualitou. Vždy zároveň vycházejí z daného místa a snaží se najít jeho téma či znamení. Středobodem druhé části výstavy je fotografie Prioru na soklu, který „překáží v místnosti, stejně jako asi Prior překáží na náměstí“. Součástí jsou instalace ve vitrínách, v jedné z nich jsou zavřené malé modelínové figurky, které inspirovala návštěva v jihlavském podzemí a místní reálie. Nezapřou smysl pro absurditu: „Tahle drží vrtačku Bosch a padá dolů, toto je samurajský slimák. A u toho je básnička.“ (Veršovaný název díla: Dříve těžba stříbra v podzemí probíhala. Dnes Jihlava baštou firmy Bosch se stala.) V další vitríně je zenová instalace vytvořená z kávy Jihlavanka, „na níž nás nejvíc uchvátilo to, že se vlastně v Jihlavě nedělá.“ Další fotografie různých velikostí rozmístěné po stěnách dokumentují prázdné noční ulice i život v barech, muzejní exponáty, bizarní nalezené objekty i okraje města. Pro instalaci využili autoři také různých naddveřních i zádveřních okrajů výstavních místností. Doprovodná videokoláž rozvíjí základní témata výstavy, objevují se


Marie Fišerová | Pavel Matoušek | Silvie Milková | Martin Novák | Eva Pacalová

Galerie  Alternativa

Kurátorka: Jana Stejskalová

Medium Loci. Co se stane v Jihlavě, zůstane v Jihlavě

15. 11. 2016 — 22. 1. 2017


zde jihlavské fresky, diskotéka Plechovka a performance s modrou drapérií. Druhé video nabízí zklidňující záznam procházky okolo Jihlavy. Lenka Dolanová (z článku Vrtačka Bosch, Jihlavanka a Medium Loci pro galerijní noviny O-kraj 2)


AUTOŘI 2016: Helena Blašková Marie Fišerová Marie Hladíková Pavla Krkošková Byrtusová Pavel Matoušek Pavel Matyska Silvie Milková Martin Novák Eva Pacalová TIMO


galerie alternativa 2016 Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Komenského 10, Jihlava Otevřeno ÚT—NE: 10—18h Tel: +420 567 301 680 | E-mail: ogv@ogv.cz | www.ogv.cz GPS: 49°23‘50.003“N, 15°35‘21.883“E Vydala OGV v Jihlavě, 2016 Editor a redakce textů: Lenka Dolanová Grafická úprava: pure-beauty.cz Fotografie: Pavel Petrov [ogv] Tisk: dig. verze

Galerie Alternativa 2016  
Galerie Alternativa 2016  
Advertisement