Issuu on Google+

Magazín

Foto Greenpeace/Yashwant

J

A

R

O

Kde umírají lodě

2

0

0

1


Foto Christoph Engel/Greenpeace

Potřebujeme činy, ne slova!

Zbytky materiálů obsahujících často vysoce toxické látky se spalují na ohních.

Nevaž se, přivaž se!

Staňte se aktivistou Greenpeace! Máte horolezecký výcvik? Zkušenosti s prací ve výškách? Nevěříte reklamám, které se vám snaží vsugerovat, že jste na světě jen proto, abyste konzumovali právě to "jejich" zboží? Nevadí vám občas "plavat" proti proudu? Nebo třeba rádi malujete? Jste experti na film, fotografii nebo počítačové technologie? Chcete poznat nové přátele, kterým není lhostejné, v jakém světě budeme žít? Zkuste přijít mezi nás a pomoci Greenpeace měnit svět. Proč surfovat, když můžete dělat vlny? Máte e-mail nebo přístup na internet? Zdá se vám, že svět propojený nervovou tkání počítačových sítí vám přináší více svobody a možnost ovlivňovat budoucnost? Pohybujete se v cyberprostoru jako ryba ve vodě? Myslíte si, že obyčejným stisknutím klávesy je možné ovlivnit i tak vzdálené věci, jako zda budou masakrovány velryby nebo kácen amazonský prales? Jestliže ano, pak staňte se cyberaktivistou Greenpeace! Pomocí internetu se můžete podílet na našich akcích a účinně nám pomáhat řešit konkrétní ekologické problémy. Pošlete nám e-mail na adresu kusak.jakub@cz.greenpeace.org. Do subjektu napište jediné slovo: CYBERAKTIVISTA Přidejte se k nám! Jestliže je naše planeta v ohrožení. Jestliže vidíme ekologické problémy, kamkoliv se jen podíváme. Jestliže nám velké nadnárodní korporace dokonce upírají právo na čistý vzduch, vodu nebo půdu, pak Greenpeace musí být připraveno na tuto situaci reagovat. Greenpeace však nepřijímá žádné peníze od průmyslu ani vlád. Jsme plně závislí pouze na podpoře jednotlivých členů, jako jste vy. Potřebujeme vaši pomoc. Přidejte se k nám! Volejte ještě dnes na naše pražské číslo 02/2431 9667, faxujte na 02/311 22 89, pošlete nám e-mail na adresu greenpeace@ecn.cz, nebo nám napište na adresu Českomalínská 27, 160 00 Praha 6.


d o b r é

z p r á v y

Obsah 4

XXXX X X X X X X

Foto Greenpeace/McHugh

XXXXXXX

o

v

o

n

a

ú

v

o

d

Dva největší prodejci potravin ve Velké Británii, známý supermarket TESCO a ASDA, koncem ledna oznámili, že všechny jejich masné výrobky vlastní značky budou vyráběny ze zvířat krmených pouze krmivem neobsahujícím žádné geneticky manipulované přísady. Rovněž se zavázali, že i jejich mléčné výrobky nebudou obsahovat žádné geneticky manipulované zdroje. Dokonce i nadnárodní řetězec restaurací McDonald´s nedávno oznámil svůj záměr přejít na potraviny ze zvířat, která nebyla krmena geneticky manipulovaným krmivem. Toto oznámení bude mít zřejmě dopad na rozhodování farmářů v USA a dalších zemích, zda budou letos geneticky manipulovanou sóju a kukuřici vůbec sázet.

¡

C

L

A

M

Õ

V

V

A

R

D

ä

K

Ÿ

Milí čtenáři, Občanská společnost, neziskové organizace, ekologické iniciativy - to jsou pojmy, které někteří politici přímo nenávidí nebo je alespoň ironicky zlehčují. Jako by v občanské společnosti tušili jakousi zlověstnou konkurenci. Jiní o dobrovolných organizacích mluví naopak s nadějí. Jestli prý něco česká společnost opravdu potřebuje, pak je to znovu se naučit brát svůj díl odpovědnosti za věci veřejné. Co si o tom ale myslí prostí občané? A jak je tomu ve vyspělých zemích, které tak drastické potlačení dobrovolné spolkové činnosti nikdy nezažily? Podle nedávného průzkumu veřejného mínění, který koncem prosince zveřejnil Financial Times, mají v rozvinutých zemích nevládní organizace jako Amnesty International a Greenpeace daleko větší důvěru veřejnosti, než například vlády, obchodní společnosti nebo média. Výzkum renomované agentury Edelman zjistil, že v Evropě celá jedna třetina respondentů věří nevládním organizacím, zatímco vládám pouze jedna pětina. Celkem 15 procent lidí důvěřuje komerčním firmám a 11 procent tisku a médiím. V USA celkem 70 procent lidí věří, že neziskové organizace dělají co je v jejich silách, aby se svět stal "lepším místem k žití", zatímco o vládě a byznysu si totéž myslí pouze 11 procent respondentů. Mezi jednotlivými organizacemi bodovaly nejvíce Greenpeace a Amnesty International. Celkem 63 procent Evropanů věří Amnesty a 50 procent důvěřuje Greenpeace. Světové obchodní organizaci (WTO) a biotechnologické společnosti Monsanto (obě se nedávno staly předmětem kritiky nevládních organizací) věří pouze 14, respektive 3 procenta veřejnosti. A jak je to u nás? Podle loňského průzkumu české agentury Gabal, Analysis & Consulting (A&C) vzrostl ve srovnání s rokem 1998 počet lidí, kteří jsou ochotni podporovat ekologické organizace, a to z 39 na 57 procent. Z 53 na 43 procent naopak klesl počet lidí, kteří se o problémy životního prostředí nestarají. Z průzkumu rovněž vyplývá, že lidé znají ekologické nevládní organizace více, než při posledním podobném průzkumu v roce 1998. Přesně 28 procent dotázaných zná Hnutí Duha, 23 procent sdružení Děti Země a 22 procent organizaci Greenpeace. Celých 82 procent lidí hodnotí jejich činnost jako prospěšnou. Co k tomu dodat? Naplnilo nás to novým elánem. Budeme se snažit, abychom si tuto vaši důvěru zasloužili.

l

Krásné jaro za Greenpeace přeje

s

V

Zdroje: Financial Times, Edelman Public Relations, ČTK http://www.edelman.com

»

E

S

T

I

R

H

I

N

K

A

Toto číslo Magazínu Greenpeace vychází dne 1. ledna 2001 v elektronické podobě na internetové adrese: www.greenpeace.cz

Magazín časopis pro ochranu přírody a životního prostředí

Číslo 1 (jaro), VIII. ročník, březen 2000 Vydává: Greenpeace Česká republika Adresa redakce: Českomalínská 27 tel.: 02/2431 9667 fax: 02/311 22 89 e-mail: vvasku@cz.greenpeace.org internet: www.greenpeace.cz Šéfredaktor: Václav Vašků Redakční rada: Ing. Jiří Tutter, Dr. Čestmír Hrdinka, Hana Vosmíková, MUDr. Miroslav Šuta, Jakub Kašpar, Jan Wünsch, Jana Müllerová, Jitka Maudrová, Katka Pařízková Grafická úprava: Tomáš Jelínek Ilustrace: Šárka Krejčíková Tisk: Studio Vavřinec Registrováno MK ČR 6616 ISSN 1211 8168 Podávání novinových zásilek povoleno Ředitelstvím pošt Praha, čj. NP 2417/1993 ze dne 14. 12. 1993

Tištěno na 100 % recyklovaném, chlorem neběleném papíře


Přízrak Černobylu straší dál V

¡

C

L

A

V

V

A

ä

K

Ÿ

Dne 15. prosince 2000 byl po mnoha letech mezinárodních jednání konečně odstaven i poslední blok černobylské jaderné elektrárny. Svět to oslavil téměř jako vítězství rozumu. Před 14. lety na sousedním čtvrtém bloku došlo k vůbec nejhorší průmyslové havárii v dějinách lidstva. O tom, co se tehdy stalo, víme dnes mnohem více, než dříve. Avšak poslední pátrání dánské televize a výpovědi některých klíčových svědků naznačují, že skutečnou pravdu o příčinách černobylské tragédie se možná nikdy nedovíme.... Havárie Noc z pátku na sobotu 26. dubna 1986. Na velíně 4. bloku jaderné elektrárny v Černobylu se technici připravují k závažnému experimentu. Chtějí odstavit reaktor a změřit, jak dlouho se bude ještě otáčet turbína parogenerátoru při náhlém odstavení přívodu páry. Experiment má za cíl zjistit, zda by bylo

Spočítat všechny oběti černobylské havárie je nemožné, protože některé z nich se zatím ještě ani nenarodily. možno krátkodobě využít setrvačnosti dobíhající turbíny k výrobě elektřiny. Hodina a dvacet minut po půlnoci. Experiment vrcholí. Nyní bude třeba úplně odpojit automatické zabezpečovací systémy včetně okruhu havarijního chlazení. Pak už bude ohromný reaktor se 185 tunami vysoce radioaktivního materiálu (nálož 1000 hirošimských bomb) řízen jenom ručně. 1.23 hodin. Teď! Inženýři v informačním centru, kde je umístěn počítač SKALA - hlavní mozek celé elektrárny, zaznamenají červené světlo, které hlásí, že starší inženýr u řídícího pultu reaktoru stiskl tlačítko úplné odstávky. Pár vteřin na to začíná děsivě stoupat výkon reaktoru. Strašlivé horko křiví havarijní tyče a rozpouští pouzdra palivových článků. Na

4

GREENPEACE MAGAZÍN / JARO 2001

velíně panuje nepředstavitelný zmatek. Pozdě. Jaderná reakce už je mimo kontrolu. Uvnitř reaktoru se uvolňuje vodík. Halou se rozlehne ohlušující detonace. Reaktorová nádoba se trhá a bortí. Ovládací panely čtvrtého bloku osvětlují už jen záblesky zkratových jisker. Několik okamžiků na to další, ještě silnější exploze. Atomový oheň odmrští betonový kryt reaktoru o váze 2000 tun, jako by to byla hliníková poklička. Těžký stropní jeřáb tančí chvíli sem a tam a pak se s pekelným rámusem zřítí přímo do otevřeného reaktoru... Hrůza! Ach bože, to je hrůza. To jsou jediná slova, která stále dokola drmolí zděšení technici vybíhající ze čtvrtého bloku. V té chvíli už vzduchem vibruje smrtící radiace. Není možno ji ničím změřit. Všechny dozimetry v okamžiku výbuchu shořely. Ručičky měřících

přístrojů prostě vyskočily na maximum a tam už zůstaly. Necelou hodinu po výbuchu odvážejí v bezvědomí první požárníky, kteří hasili oheň na střeše reaktorového sálu. O pár dní později musejí být pohřbeni v olověných rakvích, protože jejich těla jsou silně radioaktivní... Zóna Uzavřená oblast okolo Černobylu měří v průměru 60 km. Potrvá stovky, možná tisíce let, než zde radioaktivita klesne natolik, aby se sem mohli bez obav vrátit lidé. Stále ještě jsou zde "horká místa", na nichž radioaktivita dosahuje až 1200 curie na km2. Stromy úplně změnily svoji tvář. Září zvláštní rudou barvou. Od léta roku 1986 bylo do zóny povoláno 600 tisíc lidí, aby pomáhali likvidovat následky havárie. Říkalo se jim likvidátoři. Kolik jich na následky ozáření zemřelo, je dodnes státním tajemstvím. Dnes v zóně bydlí několik stovek starých lidí, kteří se navzdory přísným zákazům vrátili do svých původních domovů dožít. Oběti katastrofy UŽ v roce 1986 bylo v Sovětském svazu oficiálně oznámeno, že 600 tisíc lidí je "závažně ozářených" a jejich zdraví bude do konce života průběžně sledováno. Jsou mezi nimi jednak obyvatelé, kteří byli po havárii evakuováni a potom lidé, kteří dodnes žijí v zamořených oblastech. Tato registrace ale nezahrnuje "likvidátory" - vojáky a civilní obyvatele, kteří se zúčastnili záchranných prací. Tedy dalších 600 tisíc! Existuje jen velmi málo seriózních studií o potížích, kterými tito lidé trpí. Ví se jen, že v zamořených oblastech roste počet lidí postižených leukémií, rakovinou štítné žlázy a oslabením imunitního systému. Toto zvláštní onemocnění lékaři nazývají "černobylský AIDS". Projevuje se opakujícím se vleklým onemocněním horních dýchacích cest, ale také jícnu, hrtanu a žaludku. Děti každou chvíli krvácí z nosu. Hlavně v noci. U dětí i dospělých se objevují srdeční choroby.


Nezvykle velké procento "likvidátorů" umírá na obyčejný infarkt. Takoví se ale nikdy do seznamů obětí havárie nedostanou. Stejně tak jako všichni, kdo v budoucnu onemocní rakovinou. Počty obětí Přesné počty obětí Černobylu se pravděpodobně nikdy nedozvíme. Čísla, která udávají jednotlivé zdroje, se liší často o celé řády. Situaci nesmírně komplikuje fakt, že tajné sovětské nařízení lékařům zakazovalo používat diagnózu nemoci z ozáření. David Kyd, mluvčí Mezinárodní komise pro atomovou energii (MAAE), v roce 1996 oficiálně prohlásil, že počet obětí černobylské havárie je menší než se doposud udávalo a ukrajinská statistika je "naprosto chybná". Podle něj zahynulo v roce havárie celkem 28 osob a v následujícím období pouze dalších 14 lidí. Na mezinárodní konferenci konané k 10. výročí černobylské havárie, bylo oficiálně oznámeno, že přímý počet obětí Černobylu je 31. Tolik lidí skutečně zemřelo bezprostředně po havárii na následky akutního ozáření. Toto číslo od té doby s velkou oblibou citují všichni obhájci jaderné energie. To je však v přímém rozporu s tím, co jako relevantní data poskytovali sami Rusové. A u nich lze jen těžko předpokládat, že by sami chtěli ono tragické "selhání sovětské techniky" jakkoliv nafukovat. Už v roce 1991 Rusové připustili, že počet obětí Černobylu přesáhl sedm tisíc. Ve zprávě ČTK ze 17. dubna 1996, která se opírá o oficiální ukrajinské údaje, se můžeme dočíst, že jen na Ukrajině bylo černobylskou katastrofou postiženo 3,2 miliónu lidí, z toho 950 000 dětí. Na onkologická, kardiovaskulární a neurologická onemocnění, způsobená následky havárie, prý zemřelo již 125 000 lidí. Podle poslední studie Mezinárodní agentury pro výzkum rakoviny (IARC), která je součástí Světové zdravotnické organizace (WHO), navíc vyplývá, že havárie v Černobylu v budoucnu způsobí nejméně 50 000 nových případů rakoviny štítné žlázy u dětí, kterým bylo v době havárie 0 až 4 let. Robert Gale, americký expert na léčení nemocí

FAKTA

O ČERNOBYLSKÉ KATASTROFĚ

! Díky

havárii v Černobylu potřebují dnes 3. miliony dětí stálou lékařskou péči.

! Více než 2,5 miliónu hektarů úrodné zeměděl-

ské půdy muselo být vyňato z obdělávání. ! Jen na Ukrajině žije dodnes 3,5 milionu lidí

v oblasti, která je stále kontaminována radioaktivitou - z toho jeden milion dětí. ! Defekty u narozených dětí a vývojové vady stou-

ply od havárie v Černobylu o 230 % na Ukrajině a o 180 % v Bělorusku. ! Přibližně u 380 000 dětí vzrostl počet leukémie,

problémů se šťítnou žlázou a anémie. ! Přibližně u 380 000 dětí vzrostl počet leukémie,

z ozáření, jenž sám nezištně pomáhal obětem Černobylu, odhaduje počet obětí na 100 tisíc. Profesor lékařské fyziky na kalifornské univerzitě v Berkeley John Gofman si je dokonce jistý, že následkem výbuchu v Černobylu podlehne nakonec j rakovině jeden milión lidí. K tomu ovšem musíme připočíst tragédii zhruba sedmiset tisíc rodin, které musely být navždy evakuovány ze svých domovů. Utajení V prvních měsících bylo ze "zóny" i dalších vesnic mimo ni evakuováno přes 130 tisíc lidí. Později se však ukázalo, že to byla jen špička ledovce. Elektrárna sice leží na Ukrajině, ale 70 % radioaktivního spadu postihlo Bělorusko. Když se totiž oblaka nasycená radioaktivním cesiem a stronciem vydala směrem k 750 km vzdálené Moskvě, vzlétla speciální letecká jednotka a posypávala mračna jodidem stříbrným. Radioaktivní déšť tak spadl v oblasti Mogiljova. Některé oblasti vzdálené sto i více kilometrů jsou dnes zamořeny hůř než samotné okolí reaktoru. Bylo nutné navždy evakuovat 526 vesnic. Katastrofální vliv na průběh černobylské tragédie měla typická sovětská snaha všechny neúspěchy zatajit, ututlat nebo bagatelizovat. Gorbačov oficiálně promluvil o Černobylu až osmnáctý den po havárii. Těch osmnáct dní mlčení stálo mnohé lidi zdraví, některé dokonce smrt. Padesátitisícové město Pripjať, sousedící bezprostředně s elektrárnou, bylo evakuováno až 36 hodin po havárii. Samotný Černobyl dokonce až za nesmyslných 8 dní! Den po havárii se ve škole na dohled od hořícího reaktoru stále ještě vyučovalo! Měsíc po havárii zakázalo sovětské vedení sdělovacím prostředkům jakákoliv další zpravodajství o Černobylu. Později se ocitly pod přísnou kontrolou i veškeré zdravotnické údaje o postižených. Téměř tisíc lékařů ze zvláštního střediska radiační medicíny v Kijevě nesmělo po léta uveřejňovat žádné výsledky svých prací. Všechny materiály se musely předkládat ke schválení ministerstvu jaderné energetiky. Podobně tomu bylo i s informacemi o radioaktivním zamoření. První mapy postižených oblastí byly zveřejněny až v roce 1989. Ještě v roce 1988 mohl být v SSSR trestně stíhán každý, kdo vlastnil nepřihlášený dozimetr! Sarkofág se rozpadá Už dva měsíce po havárii začalo 2000 lidí pracovat na stavbě sarkofágu, který měl hermeticky uzavřít havarovaný reaktor. Byla tu nasazena nejmodernější technika včetně dálkově řízených jeřábů kontrolovaných pomocí televizních kamer. Dělníci (většinou šlo o vojáky základní služby), však často neměli ani ty nejprimitivnější ochranné pomůcky. Holýma rukama vhazovali radioaktivní šrot a kousky žhnoucího grafitu zpátky do budovy, kterou zazdívali. Dnes se sarkofág rozpadá. Vědci zjistili, že

práce na základech jsou provedeny tak nekvalitně, že jeho betonové stěny neustále klesají. Ve stěnách se objevují početné trhliny. Projekt na vyspravení sarkofágu byl zahájen v roce 1998. Jeho ukončení je plánováno na rok 2007. Celkem bude jen na nejnutnější opravu potřeba vynaložit nejméně 768 milionů dolarů. To nejhorší možná přijde Poslední ze čtyř bloků černobylské elektrárny byl tedy konečně uzavřen. Celá léta byl provozován uprostřed zamořené zóny a operátoři se zde proto museli střídat v pravidelných intervalech. Přízrak Černobylu tím však nezmizel. Škody, které Černobyl způsobil na životním prostředí a na zdraví lidí se patrně nikdy nepodaří vyčíslit. Proslulý ruský ekonom Jurij Korjakin uveřejnil na začátku 90. let analýzu, podle které by celkové škody černobylské havárie mohly do roku 2000 dosáhnout částky 289 až 386 miliard dolarů. Aktivita radioaktivních látek uvolněných během havárie klesá jen velice pomalu a je docela dobře možné, že ty nejhorší důsledky černobylské havárie se objeví teprve u dalších generací. Uzavření posledního bloku sice zmenšilo riziko případné další havárie, avšak 13 dalších reaktorů černobylského typu je doposud v provozu v Rusku a Litvě. Některé z nich jsou dokonce starší a tudíž možná ještě nebezpečnější, než ten černobylský.

problémů se šťítnou žlázou a anémie. ! Nejhorší zdravotní důsledky, kterými má být

postiženo až 7,1 milionu lidí, se teprve očekávají.

GREENPEACE MAGAZÍN / JARO 2001

5


Marku, jak jsi se vlastně dostal k točení filmů?

budou nepotřební.

Nejdřív to bylo metrem na Pražského povstání a pak 7 minut pěšky na Kavčí hory. To bylo někdy v roce 1985. Začal jsem dělat asistenta kamery. Já jsem si ale vlastně celou svojí pubertu myslel, že budu muzikant. Hrál jsem se spoustou kapel, ale poměrně brzy jsem zjistil, že dál než k "Hlupák váhá" to nedotáhnu. Prodal jsem aparát a do teď mě to mrzí. Pořád mám pocit, že jsem nějakou kapitolu svého tvořivého života neukončil. Ta muzika byla vlastně potřeba vyprávět příběhy, dokumentovat věci, který mě štvaly. Když jsem se na Kavkách potkal s

Nezavání to trochu anarchií? Anarchií? Vždyť nikdo vlastně nevíme, co to slovo znamená. Všechny vlády a strany, co jich tu za sto let bylo, nám tvrdily, že je to chaos a násilí na ulicích. Jenomže představovat si pod pojmem anarchie jenom nekontrolované běsnění lůzy je stejně naivní a pitomé, jako představovat si pod demokracií spravedlnost a vládu lidu. Co si tedy myslíš, že se stane s vládou politick-

Chystáš se teď na delší cestu do Indie. Co tě tam láká? S Filipem děláme v Eufilmu na projektu o náboženských tradicích. O tom, jak se těmto odlišným tradicím daří v Čechách. Jak je praktikují etničtí Češi, a jak jsou praktikovány například uprchlíky. Do Čech se dnes dostává spousta lidí z Asie a Afriky a ti lidé jsou pochopitelně různých vyznání. Naši lidé si neumějí poradit, co s modlitebním koberečkem, co s pejzy pod jarmulkou, co se šafránovými hábity mnichů, modlitebními mlýnky a tak. Málo o tom víme, ale o to víc se toho bojíme. Typicky

Šíla znamená mravnost V

¡

C

L

A

V

V

A

ä

K

Ÿ

několika zajímavými lidmi, zjistil jsem, že bych se stejně mohl vykecávat i obrazem. V té době jsem začal dělat i svoje první amatérský filmy.

ých stran?

české.

Jde především o proměnu vlády ve službu. Ministři nám nebudou vládnout, ale sloužit. Ale hlavně - to nejdůležitější místní rozhodování se bude dít u nás doma, v naší vesnici, čtvrti, ulici. Zní to jako sci-fi, co?

Takže jedeš do Indie točit?

Vraťme se ale k těm pěti dokumentárním filmům, které jsi vloni natočil. Nedávno jsi za film o Greenpeace získal cenu na filmovém festivalu v Irkutsku, nyní jej televize posílá do Cannes.

Kamarád Honza Vacovský (škoda, že tu už není) mi půjčoval starou 16 milimetrovou bolexku, jiní kamarádi mi zase sháněli levně materiál, co zbyl z natáčení, další známí to pak načerno vyvolávali v laborkách. Bylo to fajn. Točíš dneska převážně dokumentární filmy. Jaká témata, tě nejvíc zajímají? Já ti spíš řeknu, co mě nezajímá. Nezajímají mě kecy o politice, o legislativě, o růstu HDP, makroekonomice, mikroekonomice. Nezajímají mě filmy o elitách, který vlastně vůbec nejsou elitami. Ani ty "exkluzívní", "atraktivní", "unikátní" situace z prvních stránek, o kterých se za dva dny už nic neví. Netočím o politicích, protože si to nezaslouží. Podstatný pro mě je, že na Zemi žijí jedny bytosti s druhými bytostmi a ne politický partaje s národními důchody a s DPH. Média se nás sice snaží přesvědčit o tom, jak je politika důležitá, ale to je jenom setina skutečného života, a možná ještě míň. To co mě zajímá, se asi jmenuje občanská společnost. Občanská společnost - to je pojem, při kterém se některým politikům otevírá kudla v kapse. Většina lidí si ale pod tím nedovede představit nic konkrétního. Co to znamená pro tebe? Jeden každý sám za sebe v prostoru individuální i kolektivní svobody. Každý odpovědný za sebe i za ty, co k sobě připoutal, jak to říkal Exupery. Já si myslím, že žijeme v převratný době. Parlamentní demokracie už jsou desetiletí mrtvé, jenom poslancům to ještě nikdo nestačil říct, a tak přežívají jako fosilie. Zatím to není moc vidět, ale vzniká úplně nová společnost, která časem převezme "vládu věcí svých" do vlastních rukou. Je dobré to trošku postrkávat dopředu - a to dělají právě lidi z občanských iniciativ. Proto to některé papaláše tak prudí. Oni tak nějak instiktivně cítí, že za pár let

6

GREENPEACE MAGAZÍN / JARO 2001

Pět hodinových filmů o mezinárodních nevládních organizacích. Chtěl jsem vlastně udělat seriál o pozitivních deviantech. Naštěstí jsem našel podobný devianty i kolem sebe, spoluscénáristu Filipa Pospíšila a producenta televizního studia České televize v Ostravě Vladimíra Štvrtňu. No a po roce práce se to podařilo. Který z těch pěti příběhů tě zaujal nejvíce? První fascinace - to byl příběh Greenpeace. Byl jsem fascinován, jak je to plné dramatických příběhů konkrétních lidí. Ale samozřejmě mě zaujala také Amnesty International, nevěděl jsem, že jedním z prvních vězňů svědomí, kterého Amnesty adoptovala, byl arcibiskup Beran, kterého komunistická tajná policie celá léta bezdůvodně držela v domácím vězení. Co mnou ale doopravdy zatřáslo, byly příběhy Lékařů bez hranic. Mohl bys tuhle organizaci trochu přiblížit? Dostali Nobelovku a stejně se o nich ví hrozně málo. Někteří lidé sice znají fotky Honzy Šibíka z Freetownu, ty obrázky dětí s usekanýma rukama. Málokdo ale ví, že ty děti tam operoval moravský chirurg Igor Máčala. Zůstal tam sám, když ostatní humanitárky vyklidili město před povstalci. Spal na operačním stole pár hodin denně. Odoperoval asi 300 lidí za týden. Další stovky mu umřeli před branou špitálu. Jeho vyprávění mě pořád trochu děsí. Nevím, kde ten chlap bere odvahu pro tuhle práci, kterou dělá už asi pět let. A navíc zadarmo. Ty sám cestuješ rád? Kde se ti zatím nejvíc líbilo? Cestuji rád a bohužel málo. Nejvíc se mi líbilo v Turecku. Turci žijí velmi přirozeně se svou historií. U nás by lavička postavená na náměstí někdy v roce 1123 byla obehnaná plotem a nesmělo by se na ni skoro ani podívat. Ale v Turecku jsem na ní klidně seděl a myl si nohy před vstupem do mešity.

Jedeme tam po zemi, jako se tam ostatně cestovalo už i ve středověku. Po cestě budeme točit, jak vypadá buddhismus, hinduismus a taky islám v zemích, kde jsou tyto tradice doma. A pak chci ukázat, jak se tyto tradice zakotvují u

"Asi nejblíže mám k buddhistické tradici. Ale nepovažuji ji za náboženství. Spíš za způsob, jak v životě nasekat co nejméně škod," říká režisér Marek Dušák. nás. Jaký je třeba buddhismus v českých intelektuálských kruzích, jak to vypadá když sem přicházejí utečenci s Afghánistánu, z Pákistánu. Jednou jsem četl nějakou knížku, která se jmenovala tuším "Přicházejí" a na zadní stránce bylo doporučení jednoho z českých ministrů školství, že kniha je vhodná pro výuku na středních školách. Mělo to být o náboženských sektách, které mohou negativně ovlivnit naši mládež. A mezi těmi sektami byl zařazený i islám. To mě skutečně vyděsilo.


Vždyť je to druhé největší náboženství na světě! Autorovi asi nechutnalo arabské kafe. Ty sám jsi věřící? Jo. A pokud se mě někdo ptá, v které jsem církvi, odpovídám, že v té samé, co Bůh. Hm, ale vážně, máš blízko k nějaké konkrétní náboženské tradici? To bylo vážně! Inklinuji k buddhismu, přesněji řečeno k theravádovému buddhismu, to znamená k té nejstarší buddhistické tradici. Ale nepovažuji to za náboženství, spíš za způsob, jak v životě nasekat co nejméně škod.

tak tam filosof Erazim Kohák říkal, že Češi nemají rádi, když se "čeří hladina". Prý je to vlastní zejména těm. kdo žili pod Rakouskem Uherskem. Anglosaské národy tak ušlápnuté nejsou. Jenomže hladina, která dlouho stojí, smrdí. Ať si to třebas nemají rádi, my budeme čeřit jako vzteklí. Co říkáš na tolik diskutované zákony z poslední doby - protidrogový zákon, dále zákon, který chce na 8. let posílat do vězení autory graffiti, nebo připravovaný zákon o větších pravomocích pro myslivce?

například o střelecké spolky. Nedávno jsem v novinách četl, že nějaký myslivec dostal za zabití chlapa (který se normálně procházel po lese) jenom podmínku. Prý minul kance. Podle mě by za chlapa i za kance měla být stejná sazba - asi tak doživotí. Zvyšující se pravomoce a beztrestnost těchto "ozbrojených milicí" jsou vždycky jedním se znaků plíživého fašismu. A kdo si myslí, že se nic takového nemůže už stát - můj děda si to tenkrát myslel taky. Někteří poslanci připravují nový zákon o

Kam podle tebe dnes míří česká společnost? K větší otevřenosti, nebo se spíše uzavírá? Židé museli čtyřicet let bloudit po poušti a jejich stará generace, uvyklá na relativní pohodlí egyptského otroctví, musela vymřít, než se dostali do země zaslíbené. Když se dnes dívám po svých známých, kterým je méně než 25 let, vidím obrovský potenciál. Ale my, co umíme tak málo žít svobodně, budeme muset před vstupem do té zaslíbené "otevřené" budoucnosti asi také vymřít. Co si myslíš o nedávných událostech v České televizi? Hele, konkrétně si o tom nemyslím vůbec nic. Nejsem tam už deset let zaměstnaný a znám tam už jen pár lidí. Takže těžko bych mohl hodnotit jejich pohnutky a jejich postoje. Můj názor na fungování ČT by zabral asi tak zbytek stran tohohle časopisu. Co si ale myslím určitě, je že "bouřit se je správné". To řek už Lijang Cheng. Každému establishmentu, managementu, prostě všem těm co si hrají na šéfy, jenom prospívá, když se na ně pořádně tlačí. A nejlíp furt. A je mi jedno, jestli je to ze zákona správné nebo ne. Dějiny vždycky posouvají kupředu lidé, kteří jsou schopni překročit zákon. Teď ale říkáš něco, co nejméně 90 procentům české populace dozajista nepůjde pod nos. Když jsme točili Příběh duhových bojovníků,

MAREK DUŠÁK nar. 1965 v Praze, režisér, scenárista a producent občanského sdružení EUFILM Filmografie: ! Soumrak vynálezců - 11ti dílný seriál o zneuz-

naných a nepochopených a vynálezcích

objevitelích

! Holubí andante - životopisný film o Jiřím

Schellingerovi ! Sedím zde se zlomeným srdcem - portrét

herečky a fotografky Báry Plichtové, povídání o jejím životě mezi kanadskými Indiány a českými Romy ! Teď ve svém štěstí prosím o pomoc - dokument

o lásce mentálně postiženého páru ! Příběh duhových bojovníků - film o Greenpeace

International ! Každý

den, když otevřete - film o Amnesty International

! Ať

vstoupím do kteréhokoli - film o Lékařích bez hranic

noviny domu

! Aby tvá pomoc zůstala skrytá - film o Mercy

Corps International

To, co zažíváme v posledních letech v Čechách - někomu se to možná nebude líbit ale já tomu říkám plíživý fašismus. Prostě ti pánové nahoře se zase utemovali na těch svých židličkách, hrají si tam svůj hokej a samozřejmě musejí přijímat své zákony, které jim pomohou lépe ovládat nás dole. Protidrogové zákony jsou směšné. To je jako by se rozhodlo, že se na Vánoce nebude prodávat jmelí, které patří mezi tradiční evropské drogy. Už druidové se tím sjížděli. Nebo kopřiva, vrbová kůra, durman, mák, taky máta je silně návyková. Možná se jednou dožijeme doby, že se bude fakt zakazovat některým rostlinám růst nebo lidem chodit do lesa na houby. To by byla škoda - muchomůrka je přece typicky "árijská" droga. (Pozn. red: Marek sám vůbec žádné drogy nepožívá, dokonce ani ty legální.) Graffity - to je trochu problém. Mě se některé graffity líbí, ale nevím jak se mám poprat s tím, když je vidím třeba na středověkém domě na Malé straně. Ale co, budu se snažit být méně úzkoprsý. Zavírat by měli spíš některé architekty. Co se týče myslivců, myslím si, že by měli okamžitě odevzdat zbraně a myslivecké spolky by měly bý úředně rozpustěny. Druhá možná varianta je rozdat zbraně všem a pojďme si to vyřídit.

psech, který chce mj. nařídit, že všichni psi budou na veřejných místech muset chodit na vodítku a s košíkem na čumáku. Ty sám máš dogu. Jak se na takový zákon díváš? To je ukázka toho, jak člověk nechce přijmout svou vlastní odpovědnost. Pasoval se na pána tvorstva, ale nechce tvorstvo přijmout takové, jaké je. Prostě jeden z komunikačních kanálů mezi psi je rvačka. Když ten pes není svým pánem zlomený ví, že když druhý pes utíká (nebo i člověk), je třeba ho nechat být. Tak to v přírodě chodí - slabší ustupují. Myslím, že neexistuje případ, že by se dva vlci zabili, i když se perou o fenu. Zvířata zabíjejí jenom z hladu. Bohužel, člověk udělal ze psů stroje na poslouchání, přinášení, trhání, hlídání a nakonec i na zabíjení. A teď se mu to přestává líbit. Jsme prostě srabi, co neunesou vlastní odpovědnost. Možná že tou odpovědností mají být naše roztrhané zadky, ale takový je život. Fosilní parlament se bohužel vždycky snaží najít to nejpohodlnější a nejblbější řešení. A tak budeme trestat psy za to, že jsou psi. Svojí Šíle (to je ta doga a její jméno znamená v sanskrtu "mravnost") jsem slíbil, že se na ní žádný přiblblý lidský zákony vztahovat nebudou. Ona totiž žádný nepotřebuje. Mravnost jí stačí.

Děkujeme za rozhovor

Tohle myslíš vážně? Druhá varianta je vtip - jsem přece trochu buddhista. Ale tu první myslím opravdu vážně. Je velmi nebezpečné, když nějaká organizovaná dobrovolnická skupina má právo nosit zbraně, navíc ještě coby veřejní činitelé. Když nastupovaly italské a německé diktatury ve 30. letech, tak se opíraly právě GREENPEACE MAGAZÍN / JARO 2001

7


Nesmyslné masakry bělostných tuleních mláďat na zamrzlých pláních kanadského ostrova New Foundland zůstávají stále v živé paměti. V polovině 70. let rozpoutalo Greenpeace kampaň, díky níž se krvavá jatka tuleních mláďat nakonec podařilo zastavit. Většina zemí zakázala dovoz kožešin z tuleních mláďat. Tuleň s přítulně vyhlížející tváří a černými puntíky bystrých oček se od té doby stal symbolem ochránců zvířat a vzhlíží dnes z kdejakého kalendáře, dokonce i v kancelářích ředitelů nadnárodních firem. Nová zanícená rána se však náhle objevila na jiném místě. Ruské jezero Bajkal. Místo dra-

sněhobílou kožešinu. Pro tuto krásu dnes tuleni znovu umírají.

ka Greenpeace s pomocí metodologické podpory Ruské akademie věd.

Existuje hypotéza, že tuleni se do Bajkalu dostali ze Severního ledového oceánu řekou Lenou, což potvrzují i analýzy jejich chromosomů. Mezi severskými a bajkalskými tuleni je však přesto mnoho rozdílů. Nejviditelnější je překvapivě v "interiéru". Nerpy, jak se bajkalští tuleni častěji nazývají, mají více určitého šarmu a to zejména samice. Liší se také svou stříbřitě šedou barvou srsti. Mají o 2 litry více krve než jejich příbuzní, což jim umožňuje vydržet na jedno nadechnutí pod

Dne 6. dubna 2000 byla zahájena expedice, jejíž cílem bylo zjistit současné stavy tuleňů, ale také monitorovat (a pokusit se maximálně omezit) pytláctví. Expedice se vydala na cestu po zamrzlém Bajkalu na speciálně přizpůsobených "sněžných" motorkách. K dosažení co nejpřesnějších výsledků sčítání byla použit metoda, při níž byla celá plocha Bajkalu rozdělena do několika pásů vedoucích od jednoho břehu ke druhému. Expedice pak postupovala podél těchto pásů a zjišťovala, kolik

Masakry bajkalských tule V

¡

C

L

A

V

V

A

ä

K

Ÿ

matu se změnilo, ale hráči zůstávají stejní a komodita též. Hlavními kulisami dramatu není opět nic jiného než obchod. Do Ruska se vedral nemilosrdný byznys. Naleštěné výlohy, krásné ženy s ještě krásnějšími kožichy. V

vodou až neuvěřitelných 70 minut. K takovému výkonu napomáhá zvláštní proces, který se odehrává v jejich těle, když se potápějí do hloubek až 300 metrů. Jejich metabolický proces se totiž při potápění zastavuje a "přepíná" na tzv. vnitřní dýchání. V zimě, když je jezero zamrzlé, si tuleni svými ostrými drápy vyškrábou v ledu dýchací otvory. Nedaleko nich si pak budují sněhová doupata, v nichž samice vrhnou jedno, zcela výjimečně dvě mláďata. Jejich kožíšek má nejdříve žlutozelenou barvu. Po dvou týdnech zbělá. Tehdy se mu říká kumutkan. Během dospívání dostává jeho kožíšek velmi noblesní stříbřitě šedý nádech. Expedice Greenpeace

Každý rok v dubnu v sobě doupata obvykle schovávají nové přírůstky. Je to jediná doba, kdy lze zjišťovat stavy těchto zvířat. Naposledy zde takové "sčítání lidu" prováděli příslušníci britské Královské gardy v roce 1994. Napočítali tehdy na 104 000 jedinců. Od té doby se ale situace rapidně zhoršila. Tisíce tuleních mláďat každý rok zavraždí pytláci, tisíce tuleňů hynou na nemoce způsobené znečištěným prostředím a na další tisíce je vydáváno regulérní povolení k odstřelu. minulém roce však na scéně přibyl další hráč - Greenpeace. Bajkalský tuleň Jezero Bajkal - kraj, který se střední a starší generace učily pouze opěvovat, má i svá bolavá místa. Tím největším je ohrožení přírodního bohatství. O tom, že je co chránit, svědčí nejen krásné snímky nekončících údolí s barevnými loukami plnými květin, lemovanými zasněženými vrcholky hor, ale i prostá fakta: Bajkal je největší a nejstarší sladkovodní jezero na světě. Obsahuje celou jednu pětinu světových zásob pitné vody. Je to také jezero s nejbohatší biodiverzitou - žije zde 2600 druhů. Pro to byl Bajkal v roce 1996 zařazen na Seznam světových dědictví UNESCO. Na Bajkalu se můžeme setkat se zvláštní raritou - sladkovodními tuleni. Ti mají stejnou zvláštnost, jako jejich příbuzní za severním polárním kruhem. Jejich mláďata mají

8

GREENPEACE MAGAZÍN / JARO 2001

Vědci varovali, že situace se stává pro bajkalské tuleně vskutku kritickou, proto bylo nutno provést nový výzkum. Ruské státní orgány však na takovéto drobnosti nemají peníze. A tak se do věci zapojila ruská poboč-

BAJKALSKÉ

JEZERO

sladkovodní stáří 25 milionů let

jezero

! Nejstarší

na

světě:

! Jezero s nejbohatší biodiverzitou: 2600 druhů ! Nejhlubší jezero na světě: 1637 m ! Největší délka: 636 km ! Průměrná šíře: 48 km ! Objem vody: 23 000 km3 ! Největší zásobárna světových zásob sladké

vody: 20 % ! Všem světovým řekám by trvalo celý rok,

než by naplnily Bajkalské jezero

se v daném pásu nachází doupat. Při známých

Expedice Greenpeace potvrdila vážné podezření, že počty unikátních bajkalských tuleňů se dramaticky snížily. Pokud nedojde k omezení lovu a pytláctví, dostane se během 5 až 7 let populace bajkalského tuleně na samý pokraj vyhubení. Důvodem vzrůstu pytláctví jsou stále vyšší ceny tuleních kožešin a kolabující státní dozor. Počítá se, že na jedno zabité mládě připadají další tři zraněná, kterým se sice podaří uniknout, ale nakonec pomalu a v bolestech zahynou. Téměř 80 procent všech vloni narozených mlá4at bylo zabito. poměrech samců a samic a počtu samců, kteří se nepodílejí na reprodukci, se dá vypočítat celková velikost populace. Ještě před vlastním zahájením již expedice Greenpeace přinesla ovoce. Jakmile se o ní totiž dozvěděl Bajkalrybvod (místní státní úřad dohlížející nad Bajkalem), vydal nařízení, kterým snížil roční povolený odlov tuleních mláďat z 6000 na 3500 kusů. Stejně tak zapůsobila zpráva i mezi místními pytláky. Avšak i přesto, že se jich většina údajně držela raději mimo jezero, potkávali členové expedice pytláky každý den. Zkonfiskovali přitom 40 sítí a další pytláckou výbavu. Na pokraji vyhubení Celkem expedice najezdila za 30 dnů po bajkalském ledu 4000 kilometrů. Údaje, které získala, potvrdily vážné podezření, že počty unikátních bajkalských tuleňů se dramaticky snížily. Expedice napočítala pouze 67 000 kusů. Znamená to, že od roku 1994 došlo k téměř 35 procentnímu úbytku populace. Zejména se snížil počet jedinců schopných reprodukce. Odhaduje se, že každý rok nyní zahyne přibližně 10 000 jedinců.


Pokud by nedošlo k omezení lovu, pytláctví a úhynu z důvodů znečištění prostředí, výrazně by se snížilo i množství nově se rodících mláďat. Během 5 až 7 let by se tak populace bajkalského tuleně dostala do velmi kritického stavu, na samý pokraj vyhubení.

Příčiny neutěšeného stavu jsme již naznačili. Obchod, v tomto případě obzvláště specifický, je jednou z nich. Z celkového počtu 3500 loveckých povolení připadlo vloni 770 Severobajkalské a Chivyrkuiské rybářské inspekci. Místo toho, aby tyto instituce zavedly spolehlivý systém kontroly lovu a pytláctví, samy dále povolení k lovu tuleních mláďat prodávají. Dalších 500 povolení připadlo jistému E. Petrovovi, zastupujícímu jakési "vědecké organizace". Pro tyto tzv. "vědecké účely" je každý rok

eňů

3 krát.

BAJKALSKÝ

Nepřítel člověk? Bajkalský tuleň je jediný savec žijící v Bajkalu, který zde nemá přirozeného nepřítele. Jediný nepřítel tedy zůstává člověk. Přesto - a nebo právě proto - může mít úděl zdejších tuleňů tragický konec. Pokud existuje skupina lidí, kteří jsou ochotni vyhubit jeden zvířecí druh pro peníze, pak je dobře, že existuje jiná skupina lidí, která je ochotna věnovat peníze na jeho záchranu. Nebude to lehké. V systému, který do značné míry funguje díky korupci, se vše nesmírně komplikuje a prodražuje. V ekonomicky zuboženém Rusku by to sama místní pobočka Greenpeace vlastními silami nezvládla. Naštěstí se stal osud tuleňů na Bajkale předmětem zájmu celé organizace Greenpeace. A tak mají naši příznivci na celém světě možnost pomoci stejně, jako tomu bylo při úspěšné záchraně tuleňů severských.

TULEŇ

! Tuleni

se údajně dostali do Bajkalu ze Severního ledového oceánu řekou Lenou. Mezi severskými a bajkalskými tuleni jsou ale rozdíly. Bajkalští tuleni se liší svou stříbřitě šedou barvou srsti. Mají o 2 litry více krve, což jim umožňuje vydržet pod vodou téměř 70 minut. Potápějí se až do hloubek 300 metrů

! V zimě, když je jezero zamrzlé, vyhrabávají si

tuleni svými ostrými drápy dýchací otvory v ledu. Budují si sněhová doupata, v nichž samice rodí jedno až dvě mláďata. Jejich kožíšek má nejdříve žlutozelenou barvu. Po dvou týdnech zbělá. Tehdy se mu říká kumutkan. Během dospívání dostává tuleň noblesní stříbřitě šedý nádech. ! V roce. 1994 bylo na Bajkale napočítáno 104

000 tuleňů. O šest let později klesl jejich počet na 67 000. Pokud nedojde k omezení lovu, pytláctví a úhynu z důvodů znečištění prostředí, dostane se během 5 až 7 let bajkalský tuleň na pokraj vyhubení.

CO

MŮžETE UDĚLAT VY?

! Napište dopis ruskému zastupitelství v ČR

a vyjádřete v něm svůj zájem o bajkalské tuleně a obavy z jejich dramatického úbytku. Adresa: Velvyslanectví Ruské federace, Pod kaštany 1, 160 00 Praha 6. ! Podpořte kampaň Greenpeace za záchranu

tuleňů.

zabito 1500 půlročních mláďat. Vědecký lov tuleních mláďat velmi silně připomíná tzv. "vědecký lov velryb", který dnes praktikuje Japonsko. Pytláctví může mít na svědomí, že nádherní bajkalští tuleni se nakonec dočkají stejného osudu, jako sibiřští tygři, kteří již byli téměř vyhubeni. Za posledních několik let se pytláctví výrazně rozmohlo. Počítá se, že na jedno zabité mládě připadají další tři zraněná, kterým se sice podaří uprchnout, ale nakonec pomalu a v bolestech zahynou. Důvodem vzrůstu pytláctví jsou rostoucí ceny kumutkanů a kolabující státní dozor. Téměř 80 procent (!) všech vloni narozených mláďat bylo zabito. Za velkou část úhynu tuleňů je odpovědné také průmyslové znečištění a to zejména celulózkou a papírnou vybudovanou ve městě Bajkalsk na řece Selenga, která se na jižním cípu vlévá do Bajkalu. Právě to je místo, kam tuleně vytlačuje ze severnějších oblastí rozmáhající se lov. Ti potom trpí nejen sníženou imunitou v důsledku znečištění vody, ale i nevhodnými klimatickými podmínkami. Jejich doupata tají příliš rychle a nejmenší mláďata jsou pak vystavena útokům vran. Tím se jejich úbytek ještě zrychluje a smrtelný kruh se uzavírá. Odhaduje se, že úmrtnost mláďat vzrostla v poslední době 2 až GREENPEACE MAGAZÍN / JARO 2001

9


Zapomenutá historie

N

edávno jsem se přehraboval ve fotografickém archivu Greenpeace v Amsterdamu. Bylo to vzrušující. Archiv totiž obsahuje více než 60 000 negativů, fotografií a diapozitivů, pořízených za 30 let existence této organizace. Zajímaly mne hlavně snímky z akcí Greenpeace v naší zemi. Ke svému úžasu jsem úplně na dně jednoho šanonu objevil několik zaprášených negativů z jakési akce, při níž skupinka mladých lidí vyvěsila transparent z Národního muzea na Václavském náměstí. Negativy nebyly označeny datem ani jménem autora, avšak podle uniforem příslušníků VB bylo jasné, že vše se muselo odehrát ještě v dobách hluboké totality. Vzal jsem si tedy silnou lupu a na prosvětlovacím stole se snažil dopátrat, co se tam tehdy vůbec stalo. Bylo to jako napínavá detektivka. Ze sledu snímků je totiž jasné, že vše se muselo odehrát bleskově, během několika málo minut. Tehdejší komunistická policie okamžitě aktéry protestu zatkla. Fotografové museli být nejméně tři a pravděpodobně fotografovali teleobjektivem od sochy svatého Václava. Nejzajímavější však je, že nikdo si dnes už na tuto událost vůbec nevzpomíná! Objevilo se to v tehdejším komunistickém tisku? Kdo byli ti aktivisté Greenpeace? Cizinci? Měli tu nějaké české přátele? Co se s nimi po zatčení stalo? Nevíme. Usilovným pátráním se mi podařilo zjistit pouze to, že akce se odehrála v den prvního výročí Černobylské tragédie, tedy 26. dubna 1997. Vybral jsem několik nejzajímavějších políček a naskenoval je. Zde jsou: Kdyby někdo poznal aktéry tehdejší akce nebo měl další upřesňující informace, zavolejte nám prosím, napište, nebo pošlete e-mail na adresu vvasku@cz.greenpeace.org. Kdo poskytne nejlepší informace, obdrží od nás dárek. Výsledky pátrání zveřejníme v některém z příštích čísel Magazínu.

Pomozte Greenpeace chránit planetu Zemi Přidejte se k nám! Greenpeace, Českomalínská 27, 160 00 Praha 6, tel.: 02/24 31 96 67, fax: 02/311 22 89, e-mail: greenpeace@ecn.cz, internet: www.greenpeace.cz


Greenpeace magazín