{' '} {' '}
Limited time offer
SAVE % on your upgrade.

Page 1

kulturně-společenský magazín | Srpen 2019 | zdarma

Tradiční svátek piva


VrchlabĂ­9 10/8/201


Editorial Sázka na jistotu JIŘÍ ŠTEFEK / šéfredaktor Vrchlabinky vstupují do druhého roku své existence. Za všechny, kteří se na přípravě a výrobě časo pisu podíleli a podílejí, děkuji za vaši přízeň a podporu. Je pro nás po vzbuzením i závazkem do budoucna. Těší mne, jak rychle se Vrchlabinky mezi vámi zabydlely, a cítím i takové příjemné mrazení v podbřišku, když se mě řada z vás čas od času na ulici, v restauraci, ale i na dětském hřišti zeptá, co chystáme do nového čísla. Stejně příjemné je pro mě pozorovat i jakousi běžnou každodenní jistotu, se kterou si chodíte pro váš výtisk na vaše oblíbená odběrná místa, jejichž počet stále rozšiřujeme, abychom vám byli co nejblíže. Srpnové vydání je opět naplněno mnoha zajímavými články. Řada z nich se váže k jedné tradiční srpnové akci, která je už také vrchlabskou jistotou. Ano, tou akcí jsou Krkonošské pivní slavnosti. Letos to bude ročník již s pořadovým číslem 22. Věřím, že se tento pivní svátek povede a bude mu přát počasí. To totiž naopak není jisté nikdy.

VOJTĚCH KOTEK / str. 14 19

DAVID KOLLER

JAROSLAV UČÍK

str. 6 7

str. 8 12

LUKÁŠ GAŠPAR

PETRA SLÍVOVÁ

str. 22 24

str. 26 28

Vydavatel: TN Média s.r.o., Branická 213/53, 147 00 Praha 4, IČ: 28847229, MK ČR E 23362, Sídlo redakce: Horská 634, Trutnov, www.vrchlabinky.cz, e-mail: redakce@vrchlabinky.cz, Obchod, inzerce: Petr Ticháček, 605 419 358, e-mail: petr@vrchlabinky.cz, Monika Klikarová, 733 353 695, e-mail: monika@vrchlabinky.cz, obchod@xantipa.eu, Redakce: Jiří Štefek, 721 907 146, Gabriela Jakoubková, Grafika: Michal Kriegler, Jazyková korektura: Tereza Kohutková, Distribuce: Vybraná distribuční místa, Tisk: Tiskárna PRATR a. s., Náchodská 524, Trutnov, Sazba: TN Média s. r. o., Číslo ISSN: 2571-1482, Titulní strana: Petr Ticháček

čenský

ě-spole

kulturn

rma

9 | zda

enský -společ

kulturně

kulturně-spole

čenský magaz

ín | Květen

2019 | zdarma

azín

mag

en 201 | Červ

azín

mag

venec

| Čer

rma

9 | zda

en 201

- Srp


ANKETA

Půjdete na Krkonošské pivní slavnosti? Michal Vávra, místostarosta Této, již tradiční, akce se rád účastním skoro každý rok. Letos však asi vynechám, protože zřejmě budu zrovna v zahraničí. Líbí se mi hlavně fajn atmosféra a možnost potkat opravdu mnoho kamarádů a známých na jednom místě. Přemysl Čáp, ochotník a harmonikář Pivních slavností se plánuji letos zúčastnit. Láká mne možnost ochutnat různé značky piv. Pravda, obávám se, že u šestého až sedmého vzorku už asi zcela nedocením jejich kvalitu. Dobře vypadá i hudební program.

Kateřina Zavoralová, HR manažerka Na pivní slavnosti se s manželem chystáme, chodíme celkem pravidelně. Je to vždy pro nás dobrá příležitost potkat se se známými. Přes den navštívíme s dětmi dětský program a večer si nenechám ujít Davida Kollera. Leoš Bartoníček, pracovník logistiky Ano, půjdu se podívat, pokud dostanu vstupenku darem od kamaráda. Cena za ni mně už připadá přehnaná a asi mám jiné představy o této akci. Vstupné bych zrušil a raději upřednostnil vystoupení místních kapel.

Najdete nás v areálu bývalé Tesly/Optrexu, ˇ Vrchlabí. Hořejsí


DAVID KOLLER

Čím je člověk starší, tím si všechno uvědomuje víc


Letošní ročník Krkonošských pivních slavností opět přivítá velikou hvězdu. Do Vrchlabí totiž zavítá legendární hudebník David Koller. Nebývale akční a pracovitý bubeník a zpěvák v rozhovoru pro Vrchlabinky popisuje své současné tvůrčí plány, ale i velice kriticky se pozastavuje nad aktuálním děním v české společnosti.

BIO David Koller (58)

Z vašich webových stránek vyplývá, že během letošního léta máte koncertně velice napilno. Chystáte se na nějakou dovolenou, nebo jste na ní již byl dříve? Měl jsem letos už tři dovolené. Skoro měsíc v Thajsku, měsíc u bráchy v Austrálii, týden v Holandsku s partou loďařů na kanálech. Dva roky jsme s Lucií připravovali desku EvoLucie, tak jsem si to vybral letos.

Patří k nejvýznamnějším českým hudebníkům a zpěvákům uplynulých třiceti let. Proslavil se především jako zpívající bubeník skupiny Lucie, pro kterou složil nespočet dnes již klasických hitů. Vedle toho působil v řadě dalších kapel či hudebních projektech jako Jasná Páka, Kollerband, Pusa, Žentour nebo Blue Effect. Je autorem filmové hudby (například Amerika nebo Poslední přesun), v několika filmech si dokonce sám zahrál. Společně s výtvarníkem Davidem Černým a filmařkou Alicí Nellis v roce 2007 vybudovali a otevřeli na pražském Smíchově kulturní centrum MeetFactory. David Koller je znám svými vyhraněnými politickými postoji a účastní se řady kulturních akcí namířených proti totalitě či komunismu.

Dostanete se vůbec ke skládání nových písniček? Chystám nové album, dokonce jsem si kvůli tomu zařídil třetí studio, abych se mohl soustředit i doma. Čas kvapí, ale už máme datum, a to je nejlepší stimul.

No mít čtvrtého syna není náhoda. Jsem z pěti dětí a byla to vždycky sranda. Čím je člověk starší, tím si všechno uvědomuje více. Těším se moc.

JIŘÍ ŠTEFEK, FOTO: PROMO DAVIDA KOLLERA

Jezdíte do Krkonoš, například v zimě na lyže, nebo máte oblíbená jiná místa? Mam děti v Mikulově, takže to máme blíž do Alp nebo do Nízkých Tater.

V sobotu 10. srpna vystoupíte na Krkonošských pivních slavnostech ve Vrchlabí. Otázka je tedy nasnadě: Máte rád pivo? Jaké si nejčastěji dopřejete? Mam rád pivo, když si jich můžu dát 3+. Po jednom jsem spíš unavenej. Jakou hudbu si pustíte, když jedete autem? Bude to něco z telefonu nebo v Praze Rádio 1 nebo Rádio + či Rádio Klasik. Dole na Moravě je perfektní rádio FM4, to hraje jen novou muziku a dobře vybranou. Jak se vám líbí současná hudební scéna v Česku? Jak moc se změnila například oproti 90. létům? Moc ji nesleduju, ale i tak stále narážím na šikovný kluky a holky. Líbí se mi třeba Mucha nebo Katarzia. Svými odvážnými texty to nám klukům nandaly. Zpěvák z Mandrage je osobitej, Lenny je strašně pracovitá… Nedávno v médiích prolétla zpráva, že se počtvrté stanete otcem. Jak se na to těšíte?

Co říkáte na současné politické dění v České republice? Mrzí mě, že místo budování demokracie se bráníme psychopatům a vyčerpáváme se jimi. Věřím, že se opozice semkne a lidi je podpoří. Jsme přeci rádi v Evropě a v NATO. Už jsme byli v ruské sféře, a to nebylo moc demokratické, že? Co si myslíte o kapelách, které hrají na akcích politických stran? Asi jim to nevadí a mají rádi ty bankovky víc než sebe. Jaké máte plány na zbytek roku? Hrajeme s Kollerbandem, s Lucií a mezitím připravujeme nový hudební materiál, sháníme v Anglii produkci a doufáme, že najdeme nějakej hit. Chtěl byste něco vzkázat čtenářům Vrchlabinek a lidem, kteří druhou srpnovou sobotu přijdou na Krkonošské pivní slavnosti? Přijďte popít! 7


JAROSLAV UČÍK

Jsem takový Pohlreich přes výčepy Osmatřicetiletý Jaroslav Učík snad ani nevydrží pár dní něco nedělat. Jezdí po celé České republice, kontroluje lokály a učí hospodské, jak správně čepovat pivo. Ostatně sám se stal v této disciplíně Pilsner Urquell Bartender vicemistrem světa. Ve Vrchlabí provozuje vyhlášenou Tankovnu U Učíků na Liščím kopci, v níž však na roli majitele ani nemá čas, protože kromě čepování piva občas zaskočí i v kuchyni. Vedle toho je ještě dobrovolným hasičem, který zachraňuje životy a majetek. A k tomu má doma tři děti. „Tu hektičnost mám v sobě tak nějak odmala,“ říká. JIŘÍ ŠTEFEK FOTO: JIŘÍ ŠTEFEK, ARCHIV JAROSLAVA UČÍKA

Charakterizovat osobnost Jaroslava Učíka není příliš jednoduché. Je mnohovrstevnatá a mísí se v ní houževnatost, tradicionalismus, láska k rodné hroudě a své rodině, nesmírná píle, ale i cílevědomá snaha vyniknout či schopnost riskovat vlastní zdraví či život. A když se k tomu přidá přímočarost, s níž vyslovuje své vyhraněné názory, je jas8

né, že se setkáváte s osobou nevšední a nezaměnitelnou. A jak už to u takových lidí chodí, nemá na světe jen přátele a příznivce, ale i odpůrce a ty, kteří mu nepřejí, závidí či dělají naschvály. Zkrátka mu nemohou přijít na jméno. Když se Jaroslav Učík rozhlédne ze své Tankovny po přilehlém Liščím kopci, říká, že „tady na kopci“ je doma. Narodil se tu a zde chodil i na základní školu. Ve Vrchlabí i začal studovat obor kuchař/číšník, vzpomíná.

Mít dvě práce? Normální! Po škole Jaroslav nastoupil na vojnu, kterou absolvoval v Chotusicích u Čáslavi. Po návratu z ní prošel hned několika „pozoruhodnými“ pracemi. „Pracoval jsem u civilní bezpečnostní agentury a vozil peníze. Vedle toho jsem byl u Technických služeb ve Špindlerově Mlýně na parkovišti a už v tu dobu jsem byl dobrovolný hasič,“ říká. Brzy však přišel další job. Ale hezky popořádku... Od roku 1996 stála na Liščáku na místě dnešní Tankovny původní malá hospoda jen se čtyřmi stoly,


kterou provozovali Jaroslavovi rodiče. Ti si ji nejprve sami museli postavit. „Firma Vobořil a spol. zkrachovala, takže to museli dostavět moji rodiče víceméně svépomocí,“ vzpomíná. Před Vánocemi v roce 2003 ji však zavřeli s tím, že ji prodají nebo pronajmou. To však Jaroslav, který má ještě další dva mladší bratry, nechtěl dopustit. Dohodl se s rodiči a se svou nastávající ženou (svatba proběhla v srpnu 2004), že se hospoda prodávat ani pronajímat nebude, ale vezme ji na sebe. „Rodiče to na mě přepsali a s mojí ženou, se kterou jsme bydleli v paneláku, jsme si vzali hypotéku a začali jsme stavět barák,“ dodává. Hospodu otevíral Jaroslav každý den až v 17 hodin, ráno jezdil ještě pracovat do Špindlerova Mlýna do Technických služeb. Jeho pracovnímu zápřahu se lidé diví, on jen mávne rukou. „Vyrůstal jsem na statku, od malička jsme byli zvyklí pracovat. A že jsem měl vždy dvě práce, mně přišlo zcela normální,“ říká Jaroslav s tím, že by nemohl žít život člověka, který přijde odpoledne domů z továrny, „lehne si v teplákách na gauč, otevře si PET lahev s pivem a večer doma u televize se ženou pomluví půl města a jde pak spát.“

Hospoda se rozšiřuje Dalším zlomovým obdobím byl rok 2008. Jaroslavovi se narodil první syn a s manželkou se rozhodli, že svoji malou hospůdku rozšíří. „1. srpna 2008 jsem pokládal první cihlu a začal hospodu rozšiřovat. Za půl roku na Silvestra jsem vedle otvíral nekuřáckou místnost a za další rok v listopadu jsem měl dodělaný celý barák. Mohli jsme se stěhovat. Byl to ale zápřah jako hrom, za půl roku jsem shodil dvacet kilo,“ vzpomíná se smíchem. V současné době má Tankovna U Učíků kapacitu 120 míst uvnitř a 200 lidí venku a vedle samotného majitele ještě zaměstnává další čtyři lidi. Když se s odstupem času Jaroslav rozhlíží po své hospodě, je rád, že onehdy hospodu po rodičích převzal sám a nedošlo k jejímu prodeji. Ve svém podniku nasytí a napojí malé i velké a hosté zde mají opravdu z čeho vybírat. Vedle toho Jaroslav pořádá během roku řadu akcí jako například Dětský den a nebo na druhou polovinu září zde chystá vinobraní. Když tak přemítá nad půllitrem orosené Plzně,


MUSIC

BAR


JAROSLAV UČÍK

Mistr výčepní Vedle vaření a čepování piva ve své Tankovně a likvidování požárů jako dobrovolný hasič se Jaroslav věnuje především osvětě a vzdělávání výčepních. Sám se k dění kolem piva nachomýtl v roce 2009, když jej oslovil obchodní zástupce z plzeňského Prazdroje s tím, zda se nechce zúčastnit soutěže výčepních Master Bartender Pilsner Urquell. Jaroslav hozenou rukavici zdvihl, ale při účasti ve svém prvním ročníku shořel jako papír. „To mě ale nakoplo a v soutěži jsem pokračoval další tři roky. Pak už jsem se stal například vítězem regionálního kola a dostal jsem se do finále. Pak přišel poslední ročník a já si řekl, že jedu naposled a že to vyhraju,“ vzpomíná. neopomene připomenout, že je posledním hospodským, který ve Vrchlabí zůstává takto dlouho u gastronomie. Přestože Tankovna U Učíků ve Vrchlabí patří mezi známá a vyhledávaná zařízení, není podle Jaroslava podnikání v tomto odvětví nic jednoduchého. „Je spousta hospod, kde to dělá hospodský z lásky a je to vidět. Pak jsou takové, kde to dělají pro prachy a to je taky vidět, a pak jsou hospodský, kteří si myslí, že na tom zbohatnou,“ popisuje a dodává, že v minulosti všechny peníze, které vydělal, vrazil zpátky do podniku a první dovolenou měl po čtrnácti letech. Připomíná doby, kdy si u něj kontroly z hygieny nebo obchodní inspekce podávaly dveře. „Někdo mně prostě nepřál, tak sem posílal neustálé kontroly. Chodily sem tak často, že jsme se tomu už potom i smáli. Samozřejmě vždycky bylo všechno v pořádku. Nicméně když už člověk ty kontrolory znal, tak se alespoň v náznaku mohl dozvědět, odkud vítr vane, protože oni normálně nesmějí říct, kdo podal udání. V současné době chodí kontrola z ČOIky, celní správy či hygieny jednou za půl roku a myslím, že takový stav je v pořádku,“ říká Jaroslav. Stejně nechápavě kroutí majitel Tankovny i nad fenoménem sociálních sítí, kde mohou lidé pod falešnými profily soustavně ničit podniku dobré jméno. „Je to mor. Někdy se stane, když vylezu z kuchyně do lokálu, že by tam bylo slyšet spadnutí špendlíku. Lidi sedí u stolu, nebaví se a všichni koukají do mobilů. Pak si přeposílají videa, kterým se všichni smějí. Tohle není pivní pospolitost, která tu byla kdysi,“ přemítá.

Přípravu vzal řádně od podlahy. Chodil na divadelní kurzy, aby uměl mluvit před lidmi, musel se začít učit anglicky, půjčoval si knížky, studoval odbornou literaturu. V onom roce pak vyhrál internetovou kvalifikaci, regionální kolo, mistrovství ČR a z 6 000 účastníků z osmnácti zemí skončil jako vicemistr světa na druhém místě. Ale jen těsně. „Po půl roce přišly výsledky a já zjistil, že mně první místo uteklo o jeden bod. Myslel jsem v tu chvíli, že vyhodím počítač z okna,“ směje se.

Rákosku na hospodské Během svého soutěžení i pivního sebevzdělávání Jaroslav stále více zjišťoval, že pivní a výčepní kultura v České republice je na špatné úrovni. Rozhodl se proto, že začne školit výčepní v jednotlivých hospodách, a jako svůj produkt vymyslel Školu čepování. Nejprve sám rozesílal nabídku přímo do hospod a po čase uzavřel smlouvu přímo s Prazdrojem. Postupně začal po celé zemi učit personál hospod, jak správně načepovat „hladinku“, protože dosud všichni byli zvyklí točit pivo napětkrát s pěnou jako Alpy. To, že se v mnoha tuzemských hospodách přístup výčepních k pivu změnil, je právě jeho zásluha. Vedle školitelské role působí svým způsobem i jako tajný kontrolor. „Přijedu jako normální host a na bázi mystery shoppingu si objednám pivo. Sleduji, jak hostinský funguje, jak se o to stará, jaký má na pultu pořádek, a tak podobně. Za dva dny pak přijedu už jako školitel, a pokud jsem našel chyby, musíme je odstranit,“ říká. O řadě hospodských si iluzi nedělá. „Mnozí lidé se divili, jak některé restaurace ještě mohou fungovat. Je to z venku na11


voněný, ale co se děje vzadu a v zázemích, je hrozný. Někteří hospodští by zasloužili rákoskou, v chlívku to bývá čistější,“ vysvětluje s tím, že už za tu dobu rozezná běžný provozní nepořádek a ten, který je trvalý a nikdo s ním nic nedělá. „Jsem vlastně takový Pohlreich přes výčepy,“ naráží na slavného kuchaře a jeho kontroly tuzemských stravovacích zařízení. Výsledky některých kontrol a ignorování nedostatků může mít pro majitele hospody fatální důsledky. „Už se děje, že se demontují i tankovky, když není pivovar s nějakou hospodou spokojen. Zkrátka už to není jen o slibech, že vám všechno dáme a zaplatíme, ale už i tom, že vám to můžeme všechno sebrat,“ říká. Jaroslav Učík s nelibostí sleduje nízkou kvalifikaci lidí, kteří vycházejí z hotelových škol nebo učňáků. „Tam se to snad zastavilo v roce 1989. Dnes vyučenej kuchař opravdu jen umí oloupat cibuli a oškrábat brambory. Vedle toho tu chybí takoví ti staří páni vrchní, kteří by mladé gastronomii naučili. Dělat číšníka byla kdysi velice honosná práce. Nyní se k tomu přistupuje jako k podřadnému řemeslu a od lidí k tomu zmizela úcta,“ říká. Přestože na svoje řemeslo a práci v Tankovně nedá Jaroslav dopustit, chmurně předpovídá, že „přijde doba, kdy hospodský, co to tu dělají s láskou, své hospody zavřou.“ Protože je Jaroslav veliký srdcař, který je hrdý na to, co dělá a co vybudoval, sám zatím končit nehodlá. „Ale vím, že to mohu udělat kdykoliv. Škola čepování mě v pohodě uživí,“ uzavírá. 12


kulturně-společenský magazín | Říjen 2018 | zdarma

kulturně-společenský kulturně-společenský magazín magazín | Srpen 2018 | Srpen | zdarma 2018

Přijďte pobejt

na pivky Za dobrodružstvím

Na horách jsem doma

kulturně-společenský magazín | Listopad 2018 | zdarma

Fanánek v Krkonoších

kulturně-společenský magazín | Červenec 2019 | zdarma

Ztracený v Krkonoších kulturně-společenský magazín | Červen 2019 | zdarma

kulturně-společenský magazín | Leden 2019 | zdarma

Kresba jako radost kulturně-společenský magazín | Květen 2019 | zdarma

Tradiční výstup na Žalý

Stříbrný olympionik kulturně-společenský magazín | Duben 2019 | zdarma

Doktor z hor

kulturně-společenský magazín | Únor 2019 | zdarma

Z Krkonoš do Prahy


VOJTĚCH KOTEK

V Krkonoších skoro pramením Vojtěch Kotek není jen populární mladý český herec, ale i člen kapely TH!S, která se letos představí vrchlabskému publiku v rámci Krkonošských pivních slavností. V rozhovoru pro Vrchlabinky Vojtěch Kotek rozpráví nejen o této kapele, ale i o tom, co v současné době točí a kde ho brzy filmoví diváci uvidí. GABRIELA JAKOUBKOVÁ, FOTO: PROMO VOJTĚCH KOTEK

Patříte mezi naše přední a nejobsazovanější herce. Váš tatínek je také herec (v divadle Járy Cimrmana), maminka vystudovala produkci na DAMU. Toužil jste tedy být už jako malý kluk také jednou součástí divadelního světa? Vlastně ano. S tátou jsem už jako hodně malý trávil spoustu času v divadle. Při představeních jsem vždycky vylezl na rampu v zákulisí na rohu jeviště a z trochu netradiční perspektivy pozoroval pány, které jsem oslovoval „strejdo“, brouzdal po jevišti 14

a rozesmíval diváky. Přišlo mi, že je to dobrá věc a zábava. Nechápal jsem to moc jako práci. Vlastně u Cimrmanů to tak asi nebere nikdo. Vzpomenete si (a s jakými pocity) na svoji první hereckou roli? V jakém filmu to bylo a kolik vám v té době bylo let? Popravdě – poprvé jsem stál na jevišti právě s Cimrmany, když mi bylo asi šest. I když mě teda nebylo vlastně vidět. Hrál jsem postavu malého Mirka ve scénce Tma jako v pytli, a ta se čte zpoza kulis, a v sále jsou při tom zhasnutá světla. Tuhle roličku čte většinou právě táta, když hraje. Jednou mi ji na zájezdě Láďa Smoljak svěřil, když jsem na tátu dělal ramena, protože ten večer něco pokazil a já už znal celý představení nazpaměť. Láďa chtěl možná moji dětskou drzost vytrestat a nejspíš čekal, že se začnu bát diváků, „nedám to“ a nebudu už tátu za chyby popichovat. Odpověděl jsem: „Víte co, já si s tou roličkou zalezu do postele, dvakrát třikrát si to přelousknu a ono to večer půjde!“


Vedete si statistiku rolí, do kterých jste obsazen? Nevedu. To za mě dělá ČSFD. Myslím, že si snad ještě všechny jakžtakž pamatuju. I když mě často překvapí můj hlas v dabingu nějakého filmu, na který si už vůbec nevzpomínám, že jsem ho dělal. Pokud dostanete nabídku nějaké role, co je pro vás rozhodující, abyste ji přijal? Aby mě to bavilo hrát, aby to bylo třeba aspoň trochu jiné než role, jaké jsem do té doby hrál. Důležité je, jak je to napsané, kdo to režíruje a v neposlední řadě, kdo bude moje herecká partnerka. Jste režisérem filmu Padesátka, který se odehrává v Krkonoších. Máte k našim horám bližší vztah? Mám – a k těm krkonošským zvláště. Právě onen zájezd, kdy jsem poprvé hrál malého Mirka, byl v Janských Lázních, kam Cimrmani pravidelně jezdí na dlouhý zájezd každý rok v lednu, už přes dvacet let. Tam jsem i poprvé později s klukama hrál už jako dospělý a „opravdový“ host svoji nynější roli praktikanta Hlaváčka. V Krkonoších se točili Snowboarďáci a, jak správně říkáte, i Padesátka. Mám tedy s těmito horami spojenu spoustu začátků. Skoro bych řekl, že v Krkonoších pramením. Objevil jste po dobu natáčení místo, které by vás tu obzvlášť zaujalo? Pramen Labe.

VRCHLABÍ

SRPEN

PROGRAM

ANEM

EM 2.8. LÉTO S GENTL VRACÍ ARY POPPINS SE SOBOTA 3.8. M RISTKA STŘEDA 7.8. TERO I ŘÍŠE SKÁČEK A ČTYŘ PÁTEK 9.8. LOU TNÍ KINO TI MÍTÁME!ŠSKLE RO É PIVNÍ SLAVNOS SOBOTA 10.8. NEP JDE NA KRKONO PÁTEK

ROBIN

14.8. KRYŠTŮFEK DOS GAMUN ZA RÉVAI NDRÁCI VA PAVEL LIŠKA | HONHYNEK BERNARD ČTVRTEK 15.8. VA STŘEDA

CESTOVATELSKÁ

CI

BESEDA S HER

A KAMERAMAN

16.8. VENOM DÁ SE YETTI SOBOTA 17.8. HLE BO STŘEDA 21.8. DUM ILA SE HVĚZDA D O PÁTEK 23.8. ZR HLED A NA DRUHÝ PO SOBOTA 24.8. LÁSK A BÍLÝ LEV STŘEDA 28.8. MIA ? SE BOJÍ POSTELE ČTVRTEK 29.8. KDO IN MARVEL PÁTEK 30.8. CAPTA CVIČIT DRAKA 3 SOBOTA 31.8. JAK VY PÁTEK

Í DIVADELNENÍ PŘEDSTAV

15

I.CZ INO-VRCHLAB WWW.LETNI-KHO | AREÁL MORZINSKÉ KAPLE VRCHLABÍ ULICE DOBROVSKÉ


VOJTĚCH KOTEK

Jaký jste vy sám lyžař? Lyžař – to už moc nepamatuju. Na lyžích jsem naposledy stál, když mi bylo osm let. Pak přišlo první prkno a už to „jelo“. Čili na snowboardu umím určitě podstatně líp, než jak to vypadalo v tom našem filmu. V posledních letech mě ale čím dál tím víc baví běžky a rád bych zkusil skialpy – láká mě ta neomezenost a svoboda. Jste velmi pracovně vytížený. Najdete si čas na sledování filmových novinek vašich kolegů? Dost málo. Točí se toho hrozně moc a jsem rád i za to málo, co stíhám „ukoukat“ ze světové produkce. Když se ale podaří něco u nás, snažím se být co nejvíc v obraze. Především se ale musím a chci soustředit hlavně na sebe. Nevnímám kolegy jako konkurenci, které je třeba se vyrovnat. Jsem rád, když se povede udělat dobrá věc komukoli. Který film vás v poslední době nejvíce zaujal? Poslední film bratří Coenů – Ballad of Buster Scruggs. Bavilo mě, jak dokázali do toho filmu dostat tolik humoru a prérijní moudrosti zároveň. Povídkový formát jim navíc umožnil spoustu nečekaných twistů a taky mě uhranul skvělý herecký výkon Toma Waitse.

je nejlepší. Je spousta režisérů, kteří jsou ve svém žánru špičky. Ale pokud mám mluvit z vlastní zkušenosti, což je asi jediná možnost, kterou mám, zmíním Agnieszku Holland. Je to vlastně trochu naše i světová režisérka a také žena čili jsem z vaší otázky vybruslil po šalamounsku. Nicméně spolupráce s ní na projektu HBO o událostech spojených s upálením Jana Palacha – Hořící keř, pro mě byla asi zatím největší školou a zážitkem. Především díky Agnieszce. S kapelou TH!S budete vystupovat na Krkonošských pivních slavnostech ve Vrchlabí. Jste pivař? Piju, co mi dají! Ale při koncertech především pivo. Mám při nich takovou žízeň, že kdybych pil víno, potřeboval bych ho hodně a pak už by asi nemělo smysl dál hrát, protože bych už nedal ani notu. Jaké pivo vám chutná nejvíce? Plzeň a Svijany. Ale rád ochutnávám místní menší pivovary, když někde jsem. V poslední době mě zachutnal Matuška. Prozraďte, jakým způsobem se dala kapela dohromady. To je dlouhá story. Známe se s klukama už hodně dlouho. S naším zpěvákem jsem chodil do školy už

Jak byste hodnotil herce Kotka z pohledu režiséra a naopak režiséra Kotka z pohledu herce? To bohužel asi nedokážu. A hlavně se mi teda fakt nechce, protože bych tu sám na sebe akorát nakydal. A to se do novin nedělá! Nebo jo? Myslíte si o sobě, že jste režisér spíše přísný, nekompromisní, nebo naopak benevolentní, kamarádský…? Mám poměrně dost konkrétní představu o tom, jak má co vypadat, jak má být co zahrané, jak se to pak střihne. Těžko tu představu někdy opouštím, protože mi dává určitou jistotu toho, že vím, co dělám. Zásadní změny, které vzniknou až na place, mě občas trochu vyvedou z míry, protože musím rychle domyslet a promyslet všechny důsledky a dopady. Když ale přichází herci s nápady, jak co zahrát nebo co k tomu ještě dodat, mám vždycky radost. Baví mě hravost a snažím se ji i dostat do výsledků svojí práce. Který z našich i světových režisérů je pro vás absolutní špičkou? Film není sport, nedá se měřit, neumím říct, kdo 17


VOJTĚCH KOTEK

seznamování s tím, co to je muzika a jak se na ty nástroje vlastně hraje, rozhodli, že do toho praštíme, a začali jsme tvořit vlastní repertoár pod nynějším názvem TH!S. Jste baskytarista. Hrajete i na jiný hudební nástroj? Začínal jsem jako kytarista, ale časem se ukázalo, že jsem v kapele nejhorší, tak mi kluci strčili basu, protože ta má o dvě struny míň. Musím ale říct, že jsem se do toho nástroje naprosto zamiloval a nedám na něj dopustit. Je to nejlepší nástroj v kapele! Jinak hraju teda na tu kytaru, teď koketuju i s tenor kytarou a s ukulele. V mládí tam byl ještě klavír, ale na ten raději už moc nesahám.

od druhé třídy. Točili jsme spolu jako děti amatérské filmy. Když nám bylo sedmnáct, řekli jsme si, že bychom chtěli mít kapelu. Po několika různých peripetiích a hledání názvu jsme se po deseti letech

Texty kapely jsou anglické. Proč dáváte angličtině přednost před češtinou? Hrajeme muziku, která má svoje kořeny hluboce propojené s angličtinou. S anglickými texty tu muziku známe z dětství a tak se nám i líbí. Naše texty nemají zatím žádnou velkou vypravěčskou ambici a tak ve své jednoduchosti znějí líp v angličtině. Lidé nám říkají, že kdybychom zpívali česky, cho-

KOMERČNÍ SDĚLENÍ

Finanční poradna Ing. Michaela Martincová, EFA, V.I.P. Consultant Vážení čtenáři, pokud řešíte důležitou finanční či investiční záležitost a potřebujete poradit, Michaela Martincová je zde pro vás. Své dotazy můžete zasílat na adresu: michaelamartincova@email.cz. Dobrý den, mohla bych Vás poprosit o vyjasnění pojmů v rámci hypotečního úvěru? Jana, Vrchlabí Životní minimum Výše finančních prostředků nezbytných pro domácnost k dočasnému zajištění základních životních potřeb jejích členů na velmi skrom-

18

né úrovni. Zahrnuje tedy náklady na zajištění osobních potřeb (výživa, ošacení, služby, rozvoj vzdělání) a společné náklady domácnosti. PRIBOR Prague Interbank Offered Rate – pražská mezibankovní nabídková úroková sazba, za kterou si banky navzájem poskytují úvěry na českém mezibankovním trhu. Je vyhlašována Českou národní bankou. Progresivní splácení Způsob splácení hypotéky – klientovi se během splácení objem splátky zvyšuje. Měsíční splátka je po celý rok ve stejné výši a pro následující období se vždy zvyšuje o pevný koeficient růstu. Výročí fixace Datum, kdy končí sjednaná doba fixace úrokové sazby. Pokud byl například hypoteční úvěr sjednán v listopadu 2015 s fixací na 3 roky, pak může být výročí fixace 13. 11. 2018. Konkrétní datum je vždy uvedeno ve Smlouvě o hypotečním úvěru.


dilo by na nás víc lidí. To je asi pravda, ale nechceme kvůli tomu měnit něco, co nás baví a co nám přijde správné. Kdo texty skládá? Texty si píše sám náš zpěvák Honza Melíšek. Vymýšlí si i zpěvové linky a tak si to rovnou napíše tak, aby mu to „sedělo do huby“. My mu do toho občas trochu kecáme, ale většinou to ani není potřeba. Jakou hudbu si vy sám rád poslechnete? Miluju „sedmdesátky“, rock and roll, hard rock, ale v poslední době i bluegrass, starou českou populární hudbu (Matušku, Pilarovou a další), The Atavists, Prago Union, Baumaxu a Jirku Korna. Na čem nyní pracujete, na co se můžeme těšit? Letos jsem natočil už dva filmy do kin (Vlastníci, Poslední aristokratka). Momentálně točíme další sérii mezinárodního koprodukčního projektu Marie Terezie, pak mě čeká ještě hlavní role v osmidílném televizním krimi-komediálním seriálu. S ka-

BIO Vojtěch Kotek (31) Herec, dabér, režisér a hudebník se narodil v Praze do umělecké rodiny. Jeho otec Václav je hercem v Divadle Járy Cimrmana a matka vystudovala produkci na DAMU. Je znám (společně s Jiřím Mádlem) především z filmů pro teenagery Snowboarďáci, Rafťáci či Ro(c)k podvraťáků, ale i ze snímků Tobruk, Perfect Days, Hořící keř či Marie Terezie. pelou jedem jak dráhy a na režii mi toho času moc nezbylo, ale i tak jsem stihl střihnout pár krátkých filmů reklamního charakteru. Nenudím se! Ale musím říct, že hraní s kapelou mě teď baví opravdu hodně. Tak přijďte někdy na koncert! Pozvání Vojty Kotka můžeme brzy zrealizovat – nejlépe už na Krkonošských pivních slavnostech, které se letos ve Vrchlabí konají v sobotu 10. srpna!


NOVINKY Z VRCHLABSKA

Vrchlabský flerjarmark V sobotu 31. srpna se na vrchlabském náměstí Míru uskuteční flerjarmark při příležitosti rozloučení se s prázdninami. Na velkém prostranství u kostela se představí již potřetí necelá třicítka tvůrců: švadlenky, sedlář, keramici, šperkařky, výtvarnice, kreslířka, ilustrátorka či výrobce designového dětského oblečení. Návštěvníkům ke koupi nabídnou originální šperky z různých materiálů, kožené peněženky, pásky, malovaná trička, vyšívané nákupní tašky, kabelky z různých materiálů, batůžky, polštářky, hračky či přívěsky. Akce začíná v 9 hodin a její konec je naplánován na 16. hodinu.

Krkonošské klání v Horním Lánově Již 16. ročník Krkonošského klání – tedy koňských závodů – se uskuteční v sobotu 3. srpna na hřišti v Horním Lánově. Soutěžit se bude v parkuru (včetně napínavého skoku mohutnosti) i ve westernových disciplínách (klíčová dírka, barely). Účastní se všechna plemena koní s malými i velkými jezdci. Součástí programu budou i zábavné soutěže pro diváky jako například hod kládou. Akce začíná v 10 hodin.

Trutnovské Bojiště ovládne Artu Kus Po tříleté odmlce bude předposlední srpnový víkend na trutnovském Bojišti opět patřit velké multižánrové hudební akci. Ve dnech 22. až 25. srpna se zde uskuteční první ročník Artu Kus festivalu, který nabídne čtyři desítky kapel v čele s Tata Bojs, Hentai Corporation, Kurtizánami z 25. Avenue, Tonym Ducháčkem a Garage či Xavierem Baumaxou. Pro návštěvníky budou připravena i divadelní představení, workshopy, autorská čtení či prezentace neziskových organizací. V minulosti se v tomto čase na Bojišti konal slavný Trutnov Open Air. Pořadatelé Artu Kus však proklamují, že s někdejším nejstarším hudebním festivalem v zemi nemají nic společného a nechtějí na jeho odkaz ani navazovat. 20

Výroba ozdob z kukuřičného šustí Listy z kukuřice mohou být i dobrým materiálem pro výrobu ozdob či figurek. Přesvědčit se o tom mohou zájemci o akci „Pleteme z kukuřičného šustí“, která se uskuteční v sobotu 17. srpna od 10 do 14 hodin ve čtyřech domcích Krkonošského muzea ve Vrchlabí. Cena je 150 korun na osobu a je v ní zahrnuto zapůjčení potřebného náčiní a poskytnutí kukuřičného materiálu.

Rugby League se vrací do Vrchlabí Po roce se do Vrchlabí opět vrací mezinárodní Rugby League. V sobotu 24. srpna si fanoušci tohoto sportu mohou vychutnat hned dvojici mezistátních zápasů. Od 15 hodin to bude utkání Česko U18 – Polsko U20 a o dvě hodiny později změří své síly reprezentace České republiky a Nizozemska. Obě utkání se odehrají na stadionu ve Vrchlabí-Vejsplaších a vstupné na ně je dobrovolné.

Na Vrchlabsku firmy nabízejí 417 míst Nabídka pracovních míst ve Vrchlabí a jeho okolí dvojnásobně převyšuje počet lidí, kteří zde práci hledají. Podle Ivany Šebkové, ředitelky kontaktního pracoviště Úřadu práce ve Vrchlabí, evidoval její úřad k 30. červnu letošního roku celkem 208 uchazečů o zaměstnání. Tito uchazeči by si mohli z čeho vybírat. „V regionu Vrchlabsko je v tuto chvíli 173 požadavků od zaměstnavatelů, celkem 417 volných pracovních míst. Poptávané jsou stále nejvíce pozice číšník/servírka, dělníci v oblasti výstavby budov, kuchaři, recepční nebo obsluha strojů a zařízení,“ uvedla pro Vrchlabinky Šebková. Přestože vzhledem k situaci na trhu může práci najít snad úplně každý, obsahuje statistika vrchlabského pracáku i kuriózní údaje. Podle Šebkové například eviduje 3 uchazeče o zaměstnání, kteří jsou v evidenci déle než deset let, nebo čtyři uchazeče, kteří nemohou nalézt práci už pět let.(jš)


KNIHA POHÁDEK

V hlavní roli pohádek je Bohouš z Luční boudy Unikátní kniha pohádek Bohouš z Luční boudy, za níž stojí autorské trio Klára Sovová, Radka Brůžková a pes Bohouš, má oslovit malé i velké čtenáře. Kniha, která už byla přeložena do polštiny, obsahuje pět kapitol a Vrchlabinky nyní čtenářům nabízejí ukázku zkrácené verze jedné z nich: Jak se Bohouš učil vařit pivo. Luční bouda, jejíž majitelkou je spoluautorka knihy Klára Sovová, totiž vaří své vlastní pivo Paroháč. pít pivo. Jak známo, u lidí se tohle smí až od osmnácti let. Bohouš se hrdě postavil a ohlásil: „Mně brzy budou tři roky, a to je jako u vás lidí dvacet let, takže jsem dospělý a hrozně rád bych to naše pivo ochutnal!“

V pátek ráno si bernardýn Bohouš jako obvykle pochutnával na plné míse těch nejlepších granulí značky Brit. Jak si tak pomlaskává, jde okolo pan Josef, o němž Bohouš ví, že je tady na Luční boudě sládkem. Už zjistil, že má na práci vaření piva, ale právě ho napadlo, že vlastně vůbec neví, jak celá ta výroba probíhá. A tak neváhal, udělal psí oči a zaškemral: „Pane Josefe, mohl bych se s vámi podívat, jak se to naše pivo vlastně vaří?“

Pak musel pan Josef na chvíli odejít a Bohouš zůstal sám. Jak se tak po pivovaru procházel, uviděl tam roztočená piva. Neodolal pokušení a pil jedno za druhým tak dlouho, dokud se mu nezamotaly tlapky a on se natáhl jak dlouhý tak široký na podlahu, kde v mžiku usnul. Ráno se vzbudil s příšernou bolestí hlavy. Paničce ho bylo líto, a tak mu dala studený obklad a šla s ním na zdravotní procházku kolem Luční boudy. Bohouš si při tom slavnostně slíbil, že příště bude toho Paroháče pít vždycky jen k jídlu a hodně opatrně… Celou pohádku si přečtete v knížce Bohouš z Luční boudy nebo na www.trutnovinky.cz. (hyš, ks, rb)

„Na to tady používáme dvě veliké varny, vidíš, to jsou tyhle dva obrovské měděné hrnce. Naše pivo se jmenuje Paroháč a svoje jméno dostalo podle krkonošských jelenů, které na podzim vždy posloucháš na verandě u boudy. Ze sladu, což je naklíčený pražený ječmen, se vařením uvolní cukry a my to pak ještě dochutíme kvalitním chmelem.“ „Mňam, cukry,“ skočil mu do vyprávění Bohouš a zamlaskal. Bohouš se olizoval a slintal jako pravý bernardýn, a tak se ho pan sládek zeptal, jestli už vůbec může 21


LUKÁŠ GAŠPAR

Klientům šetříme čas a ručíme za bezpečný převod nemovitosti Podle majitele vrchlabské pobočky realitní kanceláře EVROPA realitní kancelář Lukáše Gašpara mají lidé mnohdy v nemovitostech uložené své celoživotní jmění. Pokud se pak rozhodnou svůj dům či byt prodat nebo pronajmout, měli by to mít na zřeteli a svěřit raději tuto práci odborníkům. JIŘÍ ŠTEFEK, FOTO: ARCHIV LUKÁŠE GAŠPARA

Jak dlouho se pohybuješ ve světě realit? Nemovitostem se věnuji již patnáct let. Nicméně profesionálně, tedy do té míry, že mě ta práce na 100 procent živí, to je osm let a nyní začínám devátý rok. Co tě vedlo k realitám? Proč jsi místo toho nešel například prodávat kola? Rozjížděli jsme realitku v době takzvané ekonomické krize. To byla doba, kdy všechny trhy padaly dolů. A já když jsem se rozhodoval, jestli do realitky jít, nebo ne, tak pro mě byla zásadní věc 22

to, že je to služba. Můj kamarád mi jednou řekl, že můžeme dělat cokoliv, ale musíme to dělat lépe než ostatní. A my jsme ten potenciál tady na trhu viděli. Poznali jsme, že můžeme naše služby poskytovat lépe než konkurence, která tu tehdy byla. Měl jsem navíc zkušenosti s mojí první nemovitostí a věděl jsem, že to funguje. Když jsi začínal, jak tady ve Vrchlabí vůbec vypadal trh s realitami? To bylo v roce 2011 a na dnešní dobu to bylo úplně neuvěřitelné. Realitní kancelář si mohla vybírat, co bude prodávat. Nabídka byla obrovská, na dnešní poměry opravdu neuvěřitelná. Rád bych se do té doby vrátil a zase měl možnost volby.


To jako mohla klienta odmítnout? Ano, v podstatě to tak bylo. Ale částečně to tak i muselo být, protože realitka je nějak omezena svojí kapacitou a časovým fondem, který je potřeba nemovitostem věnovat. A tak se stalo, že firma dospěla do stavu, kdy už nemohla žádnou další nemovitost nabrat, protože bychom jí nemohli dát stoprocentní servis. A dnes? Dnes je ta doba úplně jiná. Když jsme začínali, tak tady bylo na trhu k prodeji 70 nebo 80 bytů. Zatímco dnes to je třeba 13, přičemž většina z nich jsou byty v nově vznikajících projektech za ceny, diplomaticky řečeno, vysoké. Co třeba domy, ale i průmyslové objekty či haly? Já si vzal do úst byty, protože z našeho pohledu to je nejvíc obrátkové zboží, které se nejlépe na trhu prodává. Ale situace u bytů odráží i situaci u dalších druhů nemovitostí, ať už jsou to domy, pozemky, ale i průmyslové areály. Dnes je doba taková, že lidé by chtěli kupovat, ale nemají co. Proto se prodávají i takzvaně horší nemovitosti nebo reality, které by dříve na kupce čekaly třeba i dva roky. Klient dnes akceptuje vyšší cenu nebo horší stav nemovitosti. Jak moc ovlivnilo realitní trh zpřísnění podmínek ze strany České národní banky při poskytování hypoték? Určitě je to znát. Česká národní banka (ČNB) zavedla několik pravidel, kterými ztížila získání hypotéky. A je jedno, jestli se jedná o mladou rodinu nebo starší lidi. Na můj vkus jsou tato pravidla až moc striktní. ČNB si to uvědomila a vláda nyní přichází s pobídkou výhodnějších půjček pro mladé lidi do 36 let. Ale to nic nemění na tom, že se po zásahu ČNB trh trochu zpomalil a některým lidem cestu k hypotéce ztížil nebo zcela zamezil, je to škoda! Ne pro nás, my nemovitost prodáme někomu jinému, ale hlavně pro mladé začínající páry a rodiny. Těžko zvládnou platit nájem a u toho našetřit vlastní zdroje. Je v dnešní době mít vlastní bydlení nezbytnou nutností, anebo by tu měl být stav jako například ve větších městech v Rakousku či Německu, kde nemálo lidí bydlí v nájemních bytech? Český trh je jiný, než je tomu v Německu. Tam 23


LUKÁŠ GAŠPAR

BIO Lukáš Gašpar (35) Rodák z Hostinného vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor ma nagement a podnikání v průmyslu. Ve svém volném čase se věnuje rodině, jeho velkým koníčkem je Horská služba, jejímž je dobrovolným členem. V rámci sítě realitních kanceláří Evropa byl dvakrát po sobě v letech 2017 a 2018 vyhlášen Makléřem roku. Lukáš Gašpar je ženatý, má tři děti a žije ve Vrchlabí. je běžné pronajmout si rodinný dům, to se tady u nás příliš nenosí. Za osm let našeho fungování jsme pronajali tři, možná čtyři domy. Proč se to nenosí? Na to není jednoznačná odpověď. Ale myslím, že je to dáno i historicky, kdy Češi nemohli vlastnit. Znárodňovalo se a Čechům se majetek spíš zabavoval. Dnes prostě Čech chce mít něco svého, jsme majetničtí a nemáme obecně rádi mnoho změn, chceme mít svoje bydlení. Nota bene, dnes jsou ty nemovitosti stále ještě dostupné. Nezapomínejme, že jsou země, kde si hypotéku vezmou rodiče, ale splácejí ji ještě i jejich děti. To bych tady zažil velice nerad. Máš přehled o tom, kolik a jaké reality se tady ve Vrchlabí a jeho nejbližším okolí ročně prodají? Úplný přehled nemám. Dnes to funguje tak, že 50 procent realitních obchodů jde mimo realitní kanceláře. My jako realitky máme přehled zhruba o 50 procentech obchodů, které se realizují. Ale odhaduji, že se zde ročně jedná o desítky transakcí. Proč by se měli lidé, kteří prodávají byt či dům, obrátit na realitní kancelář a nedělat to sami? Toto je otázka, kterou si dává každý, kdo nemovitost vlastní. Nejdůležitější pro klienta je, že my jako realitní kancelář ručíme za bezpečnost tohoto obchodu. Dnes je velice jednoduché si na internetu stáhnout vzor nějaké kupní či nájemní smlouvy. Ale stále to jsou jen vzory, za nimiž není nebo nemusí být záruka kvality. Já říkám jednu věc. Když mě bude bolet zub, tak nepůjdu k chirurgovi, ale k zubaři. Když budu chtít opravit auto, 24

nepojedu k instalatérovi, ale do autoservisu. Ta nemovitost je důležitá v tom, že pro řadu lidí to je celoživotní majetek, a pokud tento celoživotní majetek chci prodat nebo pronajmout, tak bych se podle toho měl chovat a s tím majetkem nakládat. Jako realitka dáváme klientům záruky, že jim zajistíme bezpečný převod nemovitosti. Nikdy klienta nepustíme do žádného rizika. Vedle toho u každé nemovitosti, kterou dáváme do nabídky, máme povědomí, jestli je po právní stránce v pořádku. Druhou věcí je, že jako realitka maximalizujeme zisk pro prodejce nemovitosti. Čímž se taky zvyšuje i vaše provize, že? Jistě. Nicméně dnes vidím, že si klienti sami prodávají nemovitosti a myslí si, že ušetří. Ano, oni sice ušetří, ale jen na oko. Ušetří na provizi 50, 100, 150 nebo 200 tisíc dle ceny nemovitosti, ale ta úspora je jen pocitová. Tedy v tom smyslu, že nemusí nikomu nic dávat. Jenže si neuvědomují, že svoji nemovitost prodají třeba i o 30 procent levněji, než to umíme my díky nástrojům, které používáme. Máme velice dobrý přehled o tom, co se na trhu prodalo a prodává. Mnoho klientů bez účasti zprostředkovatele na prodeji prodělá a co je horší, jsou i případy, kdy za svoji nemovitost, za svůj celoživotní majetek, nedostanou peníze. Byl jsem svědkem i u takovýchto případů tady ve Vrchlabí. Přitom my nastavujeme cenu, která je na trhu akceptovatelná, a navíc za ně uděláme veškerý servis, který je dost časově i administrativně náročný. Klienti si kvůli prodeji nemusí brát dovolenou, chodit po úřadech a tak dále. A podstatné je to, že my nemáme nárok na provizi v okamžiku, kdy najdeme kupce, ale až ve chvíli, kdy sám prodávající má peníze za prodej na svém účtu. My jsme až ten poslední článek. Nejprve odvedeme práci, a až potom na konec za ni dostaneme zaplaceno. Co všechno by správný a úspěšný realitní makléř měl umět a znát? Je toho spousta, nicméně základ je, aby měl selský rozum. Dalšími vlastnostmi je pak samozřejmě férovost, zodpovědnost a lidský přístup. My se při prodeji setkáváme s různými osudy majitelů, ať jsou to úmrtí, rozvody i nemoci, a my jsme mnohdy pro ty klienty něco jako vrby. Mnoho klientů se stalo i našimi přáteli. Jinak samozřejmě musí mít povědomí o právních věcech, o daňových základech, stavařině či situaci nejen v českém bankovním sektoru.


ALIBI ROCK

Hrajeme to, co lidi znají Jilemnická kapela Alibi rock je tradiční součástí programu Krkonošských pivních slavností. Letošní vystoupení pro ni však bude specifické – soubor hrající nejlepší rockové vypovalovačky z několika dekád letos oslaví 20 let svého působení na hudební scéně. Zakladatel a baskytarista Milan Jezdinský v rozhovoru pro Vrchlabinky vysvětluje, proč se hned od svých začátků kapela vrhla na revival. JIŘÍ ŠTEFEK, ARCHIV: ALIBI ROCK

Kdo rozhodl, že budete revivalová kapela hrající rockovou klasiku 60’ až 90’ a nevrhnete se spíš na svoji vlastní tvorbu? To bylo jasné hned na začátku. S tím jsme vlastně kapelu zakládali, i když dnes už se úplně takhle „škatulkovat“ asi nechceme. Hrajeme, co nás od začátku baví a hlavně co baví naše publikum, ale musí to mít vždycky rockový základ. Máme to přeci v názvu. Nápady s vlastní tvorbou byly, ale vždycky nakonec zvítězil zájem publika, každý si nakonec raději poslechne hity, které zná. Podle čeho si vybíráte skladby do vašeho repertoáru? Tady vlastně trochu navážu na předchozí odpo-

věď. Hrajeme to, co lidi znají a co nás baví. Vždy se snažíme, aby skladba byla od nás pro publikum ihned srozumitelná a originálu co nejvíce podobná. Jistě jste se také už setkal s tím, že kapela na zábavě zahraje píseň, a teprve v polovině poznáte, co to vlastně je za skladbu (smích). Jste kapelou, kterou si lze zařadit i do škatulky venkovské rockové zábavy. Co říkáte na tento fenomén, jak se v čase za poslední léta proměnil? Ona existuje škatulka „venkovská rocková zábava“. Rockových zábav přeci bylo vždycky nejvíce právě na vesnicích. Ale ano, do této „škatulky“ určitě také trochu patříme (smích). Kapel podobného ražení jako my je spousta, ale my sami se jako „venkovský rock“ necítíme. A jak se tento fenomén v čase proměnil? Řekl bych, že kapel výrazně přibylo, kvalita produkce asi už není na prvním místě. No a pokud jde o nás, i my jsme se také změnili. Jsme starší a někteří z nás už šedivíme. Jak si užíváte akce typu Krkonošské pivní slavnosti? Akce jako jsou „Pivky“ jsou pro nás za odměnu. Skvělá atmosféra, ať už ze strany pořadatelů, či návštěvníků těchto akcí. Všichni si to vždycky užijeme naplno a pokaždé to stojí za to... 25


PETRA SLÍVOVÁ

Kancelář mám v oblacích Petra Slívová létá od svých 15 let, kdy absolvovala kurz paraglidingu a hned následující rok začala sbírat ocenění, medaile a poháry z českých i mezinárodních soutěží. Stala se mistryní světa, také má na svědomí světový rekord a mnohdy na závodech poráží i muže. Je teamleaderkou českého národního týmu a ve svém oboru patří mezi světovou špičku. EVA VERNEROVÁ, FOTO: DAVID OHLÍDAL, ARCHIV PETRY SLÍVOVÉ

Narodila se v Praze v roce 1977, ale městský život Petře nevyhovoval. V 17 letech se vydala k nám do hor učit lyžování a ihned si to tu zamilovala. „Mám ráda hory, jsem spíš přírodní člověk, tak mě to sem táhlo.“ Dnes bydlí s manželem a synem v chaloupce ve Valteřicích. A jak začala neuvěřitelná cesta talentované pilotky? Od 15 let Petra jezdila na kajaku na divoké vodě se svou partou kamarádů. Jednoho dne někoho z nich napadlo, že zkusí paraglide. Všichni společně se vydali na kurz na Ranou u Loun a byla z toho láska na první polet. Kurz, kde získali základy, trval jen jeden týden a spoustu věcí se tedy museli letci naučit sami. „Tehdy o létání nikdo moc nevěděl,“ říká. První stoupavý proud si Petra našla na svých prvních závodech. Kajak vyměnila za padák a hned v roce 1994 vyhrála Mistrovství České republiky v paraglidingu. Skromně o tomto úspěchu říká, že v té době moc holek nelétalo a úroveň závodů byla o poznání nižší než dnes. To ale nemění nic 26

na faktu, že Petra ten závod vyhrála a vyhrávala dál (závody typu Cross Country): Mistrovství České republiky: 1994, 1995, 1996, 1997, 1998, 2001, 2015, 2016 Český pohár: 2016 Mistrovství světa: 2003, 2007, 2011 Světový pohár: 2002, 2003, 2004, 2010, 2011 Petře náleží zápis v Guinessově knize rekordů za nejvíc vítězství v Mistrovství světa v paraglidingu, které vyhrála třikrát. Výjimečný rok 2007 Rok 2007 byl pro Petru opravdu výjimečný. Na mistrovství světa v Austrálii vedla v půlce závodů nejen mezi ženami, ale i mezi muži. „Někteří chlapi to nesli špatně, že je holka lepší než oni. Jiní mi zase chodili gratulovat a moc mi to přáli.“ Nakonec ten obrovský tlak na to, být úplně nejlepší, psychicky neustála. Své absolutní první místo si do konce závodu neudržela, přesto ale vyhrála mezi ženami a český tým vyhrál celkově. Dalším důležitým momentem bylo pro Petru stanovení nového světového rekordu v délce přeletu. Povedlo se jí to v Brazílii v roce 2005. Přistála uprostřed ničeho a jen doufala, že ji její podpůrný tým najde. Tenkrát jsme nepoužívali satelitní spojení, mobilní telefony nefungovaly a po přistání se piloti hledali pomocí vysílaček. Našli ji 302 kilometrů daleko od místa vzletu. Byl to osobní, ale i světový rekord. Žádná pilotka do té doby nedokázala doletět tak daleko.


Petra Slívová: Nahoře je člověk jen s přírodou Kde nejraději létáš? Tady po Krkonoších nad naší chalupou – tady jsem doma. Jinak každé místo má své krásy, ale u mě je to spíše o počasí. Já mám hlavně oblíbené počasí. Jaké je to tam nahoře? Je to výš. Člověk je tam jen s přírodou, což je pěkné. Slyšet je jen vario, které pípá, když stoupáme. Jaký je tvůj nejúžasnější zážitek? Těch bylo. Úžasný pocit jsem měla ze světového rekordu, nebo když jsem v roce 2007 v Austrálii vedla i nad muži. Ale neméně úžasné bylo, když jsem v Řecku letěla podél kopce, po kterém běželo stádo divokých koní. Někdy nás lítání dovede na krásná a zajímavá místa, jindy potkáme skvělé lidi. Jak často musíš trénovat, abys na závodech vyhrávala? Můj trénink byly většinou právě závody. Létá se

ve specifických podmínkách, které se jinde nacvičit nedají. Člověk musí stále vyhodnocovat chování ostatních. Stává se, že se sejde i na sto pilotů v jednom stoupavém proudu, nezřídka během pěti minut přistává v cíli, a pak na každé sekundě záleží. To pilot lítáním kolem chalupy nenatrénuje. Cestování po závodech zabere i čtyři měsíce z roku a pak už nezbývá moc sil. Samozřejmě je potřeba mít trochu fyzičku. Třeba „svěťák“ má deset kol, a to piloti tráví denně i čtyři hodiny ve vzduchu, což je velmi náročné. Jen paraglidingem se živit nedá. Ale ty to tak přesto máš, že? Ano, já mám to štěstí, že se tím uživím. Mám toho víc. Je potřeba to s něčím spojit – třeba se školou paraglidingu, tandem paraglidingem nebo prodejem vybavení. Já dovážím paraglidingové vybavení jihokorejské firmy Gin, což je jedna z nejlepších firem na trhu. Učíš stále ještě i lyžovat? Občas pro radost. Pořád mě to s dětma baví.


PETRA SLÍVOVÁ

V čem spočívá tvá funkce teamleaderky českého národního týmu? Co máš na starosti? Zařizuju, aby byl tým řádně přihlášený a přijatý na závody. Koordinuju výběr reprezentantů se Svazem paraglidingu letecké amatérské asociace ČR. Při závodech vstávám první a chodím na briefingy, když je potřeba sepsat protest, je to na mně. Cestuješ i jinam než jen za závody? Někdy. S rodinou a za mým druhým oblíbeným sportem – kitesurfingem. Válení u moře mám taky ráda, ale moc dlouho to nevydržím. Kdyby se po přečtení tohoto článku někdo nadchnul a chtěl začít létat, co bys mu poradila? Nejdřív zkus tandem, abys zjistil, zda je tento sport pro tebe. Přihlaš se do školy paraglidingu, ideálně ne do té nejlevnější, ale do té nejlepší, a tam, kde budeš pak létat. Vybavení ti půjčí. Je potřeba složit teoretické i praktické zkoušky a po získání pilotního průkazu se do toho můžeš pustit a koupit si vlastní padák.

Naposledy jsi vycestovala teď v červnu na „svěťák“ do Číny, jaké to bylo? Čína mě velmi překvapila. Opravdu se snaží, aby nás dohnali, nebo předehnali. Mají krásné dálnice, vše je čisté a upravené. Jistě tam jsou i chudší oblasti, ale my se s chudobou nesetkali. Zaskočilo nás, jak dokážou přemýšlet dopředu. Vyřadili třeba několik továren z provozu, a to jen kvůli přírodě, aby ji zachovali pro budoucí generace. To mi trochu zbořilo mýty o Číňanech. Nejzvláštnější určitě je, co všechno o vás chtějí vědět, než přiletíte. Když žádáte o vízum, zajímá je každý detail – snad i jméno vaší babičky, a jestli byla v Číně. Na letišti sejmou každému otisky prstů a všude jsou kamery. Člověk se cítí bezpečně. Je to zvláštní, ale asi to funguje. I když ten pocit, že oko velkého bratra se stále dívá, je pro „volnomyšlenkáře“, jako jsem já, trochu zvláštní pocit… Počasí bylo skvělé. Dokonce kvůli závodům nechali na ten týden vypnout továrny v okolí, abychom měli čistší vzduch a bylo lépe vidět. Závod se konal u turistické oblasti Grand Canyon, kde byly opravdu nádherné výhledy. Náš tým Gin Gliders vybojoval první místo.

28

Paragliding Startuje se z kopce rozběhem. K plachtění se používá paraglidingové křídlo – padákový kluzák. Když svítí slunce, zemský povrch se nerovnoměrně ohřívá, a díky tomu vznikají termické stoupavé proudy „stoupáky“. Těchto proudů pak paraglidisté využívají k nabírání výšky, kdy tak dokážou uletět desítky až stovky kilometrů. Stoupání může vznikat i mechanicky, když se vzduch zvedá o terénní překážku (letci pak „svahují“). Ideální podmínky k létání nastanou, když je bezvětří, sluníčko a hodně vysoko na nebi jsou kumuly, což jsou mraky ve tvaru beránků.

Existují čtyři typy závodů: 1. Přesnost přistání 2. Hike & Fly - tady se i běhá s vybavením na zádech 3. Cross Country - přelety - závody v přeletech (race to goal) - všichni startují společně - samostatně (laps time) - jen se zaznamenává, jak daleko pilot doletí 4. Akrobacie


HOKEJ

máme vrchlabské odchovance Tomáše Peričku nebo Jana Boukala. Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet, ale směrem k play-off se budeme snažit ještě doplnit tým o jednoho ofenzivního obránce do přesilových her. Nějaká jména již máme vyhlídnutá, ale momentálně je zcela předčasné o tom mluvit.

Novinky z HC Stadion Vrchlabí V srpnu zahájí vrchlabský hokejový A tým letošní sezonu a při té příležitosti sehraje několik přípravných zápasů. Přípravy na sezonu jsou z 90 procent hotovy, zbývá doladit drobné detaily. Co mohou fanoušci očekávat a na co se těšit? JIŘÍ JAKUBEC, FOTO: HOKEJ.CZ

I přesto, že základ týmu z loňské sezony zůstává, tak s trochou nadsázky lze nazvat tým pro letošní sezonu jako hvězdný. Měli by se v našem týmu opět objevit mistři světa, vítězové extraligy a hráči z předních příček v historických tabulkách bodování v naší nejvyšší soutěži. Začnu tedy od základu, to jest od gólmanů. Jak jsme již avizovali, tak v bráně zůstávají Jakub Soukup jako absolutní top gólman pro II. ligu a Martin Abrahám, který odvádí pro tým skvělou práci. Doufám, že letos bude mít lepší a šťastnější sezonu. Obrana zůstává bez vážnějších zásahů – Jan Bendík, Tomáš Jirků, Martin Vágner, Jiří Vašíček, Jakub Moník, Tomáš Kynčl a z týmu Mountfield Hradec Králové by se k nám opět měl připojit Štěpán Havránek. V případě potřeby budeme obranu doplňovat juniory z Mountfieldu Hradec Králové, kde

Největší změny tak lze očekávat v útoku a nepůjde o změny ledajaké. Jak jsme očekávali, tak odešli bratři Půlpánové do Nové Paky. Naopak zůstávají Pavel Mrňa, Patrik Urban, Jiří Hozák, Tomáš Bláha, Lukáš Kastner. Z týmu Mountfield Hradec Králové by se k nám měl do útoku připojit opět Štěpán Matějček. Vedle zkušených hráčů by se měli ohrávat mladíci Filip Moník, David Chalupa a Tomáš Šlaicher. Jako absolutní top posily máme dva velezkušené hráče, kteří se u nás již objevili a jež není potřeba více představovat. Jan Hlaváč – Honza by se měl definitivně vrátit z Ameriky domů a chce hrát ve Vrchlabí. K týmu by se měl připojit koncem srpna a absolvovat by měl celou sezonu. Pracuje na sobě, měl by dorazit dobře připravený, je hodně sebevědomý a na sezonu se těší. Jaroslav Bednář – Ponechávám zcela bez komentáře. Myslím, že jsme všichni v loňské sezoně viděli, co dokáže. Měl by zde, až na pár výjimek, kdy se budou zápasy křížit s jeho pracovními povinnostmi, absolvovat celou sezonu. A asi největší a nejčerstvější bomba na konec: Petr Sýkora – Pardubická ikona a střelec od pána boha, který se po posledních náročných sezonách rozhodl ukončit svoji profesionální kariéru. Nicméně s hokejem chtěl pokračovat na poloprofesionální úrovni, a tak ho Váša s Jardou Bednářem přemluvili. Petr Sýkora je hráč s extraligovými parametry, který se na sezonu těší a měl by ji s námi absolvovat celou. Máme ambiciózní cíl a sestava tomu odpovídá. Myslím, že se máme na co těšit. Málo týmů má ve svém středu dva mistry světa, dva členy klubu kanonýrů a vítěze KHL, natož ve II. lize! Zatím to jsou jen jména na papíře, ještě je potřeba z toho udělat tým, který bude bojovat a tahat za jeden provaz. Čeká nás hodně práce, ale těšíme se na to. Autor je sportovním manažerem HC Stadion Vrchlabí

29


ZÁBAVA

Na Dětský den podniku Kablo Vrchlabí přiběhl i Ironman Na akci pro zaměstnance továrny Kablo Vrchlabí, která se specializuje na výrobu automobilových vodičů, zavítal i triatlonista a předloňský vicemistr Ironmanu Petr Soukup. Zasportoval si s dětmi a rozdával autogramy. PETR LUKŠÍČEK, JAN HAMERSKÝ

Dětský den se uskutečnil v neděli 23. června na hřišti na Liščím kopci. Kablo Vrchlabí pořádá obdobné akce s železnou pravidelností. „Snažíme se firmu budovat jako částečně rodinnou. A k rodinné firmě patří zaměření na děti a sport,“ uvedl ředitel podniku Tomáš Vrbata. Na zaměstnance a jejich děti čekalo velké překvapení. Akci totiž navštívil Petr Soukup z Jičína, vicemistr světa Ironmanu 2017 v kategorii od 30 do 34 let. Jeho kariéra je doslova běh na dlouhou trať. Triatlon dělá od roku 2004. A Ironman je jeho nejdelší a nejnáročnější varianta. „Závodník musí absolvovat 3,8 kilometru plavání, 180 kilometrů na kole a závěrečný maraton,“ prozradil Soukup. „Cesta na mistrovství světa vede přes jakýkoliv světový pohár. Většinou jedou dva až pět nejlepších závodníků v dané kategorii,“ dodal. Zatím největší výzvou byl pro Soukupa předloňský závod na španělském Lanzarote. Ostrov lávového původu připomíná Havaj, nikoliv však tropický ráj. Na 180 kilometrech cyklistické trati závodníci překonávali převýšení 2 500 metrů, prudký vítr a samozřejmě bojovali i mezi sebou. „I když to nerad říkám, je to zatím víc o sbírání zkušeností než 30

vavřínech,“ vypočítává Soukup. Zatím mu prý stačí každý dokončený závod nebo dílčí úspěch v jednotlivých disciplínách. Loni například skončil celkově pátý, ale zajel nový český rekord. Pro přítomné děti si triatlonista připravil dvouhodinový běžecký rychlokurz následovaný autogramiádou a focením. Při tréninku se podle svých slov snažil dětem vštípit běžeckou abecedu, tedy předkopávání a zakopávání, a také jim nabourat rytmus a víc rozhýbat paže. „Aby to pro ně bylo něco nového, náročnějšího a aby se u toho třeba zasmály,“ vysvětluje. Cvičení hodnotil pozitivně. „Nebylo třeba moc dětí. Bylo super se jim víc individuálně věnovat. Všechny se strašně aktivně zapojily, jedno, jestli kluk, holka, jestli jí nebo jemu bylo pět let nebo patnáct. Všechny spolu v těch týmových hrách dobře spolupracovaly.“ Vděčné ale bylo také stanoviště za fotbalovým hřištěm. Za tújemi se usídlili lukostřelci z Valteřic pod vedením Petra Maralíka. Vedle lehkých sportovních luků pro děti přivezli ještě závodní „náčiní“ lukostřelce Tomáše Hanuše, který s ním několikrát vyhrál mistrovství světa i Evropy. Děti se mohly vyřádit ještě na fotbalovém workshopu, dopravním a workoutovém hřišti nebo v koutku, kde probíhalo malování na obličej. Rovněž malovaly na plátna a vedení podniku Kablo Vrchlabí se rozhodlo, že si tato díla vystaví v prostorách závodu. Závěr dětského dne pak patřil dýdžejce Vose. Přijela s pásmem autorských písniček a balonkovou show. S dětmi si zazpívala, zatancovala a nakonec jim věnovala drobné dárky.


OLIVER

Taneční pohádkový příběh Když řekneme „Taneční skupina roku 2019 neboli Best Dance Group 2019“, určitě víte, že mluvíme o nejprestižnější taneční soutěži u nás v České republice. Poslední tři naše soutěžní vystoupení se opět konala v Praze, tentokrát v pořadí mistrovství Čech, mistrovství Evropy a mistrovství České republiky, které je označováno jako Velké finále. DĚTI Z TANEČNÍ SKUPINY RADKY SRNSKÉ, FOTO: PETR ČERVINKA

A získané tituly „mistři Čech, mistři Evropy a mistři České republiky“, to jsou zlaté medaile, které jsme získali s naší taneční skupinou Oliver, kterou vede naše báječná Radka Srnská. Jako každý rok, tak i letos nám Radka připravila dvě nádherné choreografie. Možná se vám zdá nemožné, je perfektně nacvičit, ale pro nás a Radku to byla hračka. Tvrdě jsme trénovali dvakrát týdně a s postupem času nám Radka přidávala i sobotní tréninky navíc. Všichni jsme to dělali rádi a s nadšením, protože 32

jsme věděli, že jen tak budeme schopni konkurovat těm nejlepším tanečním skupinám jak z České republiky, tak i z Evropy. Po našem loňském triumfu a „titulu mistrů Evropy“ s choreografií „Z tropického pásu“ ve věkové kategorii děti jsme navázali na tento úspěch i v letošním roce. Již loni totiž Radka věděla, v jakých kategoriích budeme tančit a jaké choreografie budeme nacvičovat pro letošní rok. Do kategorie ShowArt to byla choreografie s názvem „Tajemství mayské pyramidy“ a do kategorie Lidovky (lidové tance) choreografie s názvem „Psáno Azbukou“. V několika pohárových soutěžích jsme se umisťovali s oběma skladbami vždy na předních příčkách. V regionálním kole východních Čech jsme se nominovali do Prahy na mistrovství Čech a věděli jsme, že chceme dojít až na vrchol soutěže Best Dance Group, a to se nám nakonec podařilo. Poprvé jsme startovali ve věkové kategorii junioři Profi Show.


A tak jako každá pohádka, tak i tato naše měla krásný, pro nás zlatý konec. S choreografií „Tajemství mayské pyramidy“ jsme se umísťovali mimo stupně vítězů, vše jsme si ale vynahrazovali druhou choreografií Psáno Azbukou, kde jsme pokaždé vyhráli a získali tato ocenění: 21. 4. 2019 – 1. místo a titul mistrů Čech 2. 6. 2019 – 1. místo a titul mistrů Evropy 9. 6. 2019 – 1. místo a titul mistrů ČR

blika, kde vytvářeli nezapomenutelnou diváckou atmosféru. A nakonec také Jardovi, našemu skvělému řidiči autobusu. Těmito úspěchy jsme proslavili nejenom celé Taneční studio Oliver, ale i naše krásné město Vrchlabí. Všem jsme ukázali, že i u nás v Krkonoších dokážeme vymyslet a nacvičit choreografie evropského formátu. Už se moc těšíme na další taneční sezonu. Držte nám v ní palce.

Tímto bychom chtěli poděkovat všem, kteří nás vedli za tímto úspěchem. Na prvním místě to je naše báječná Radka, která nám každý rok vymýšlí nádherné choreografie a je pro nás všechny velkou motivací. Na druhém místě jste to právě vy, naši rodiče, kteří jste nás podporovali, a díky tomu jsme vše zvládli na jedničku. Dále je to realizační tým složený z několika rodičů, kteří se starali o naše účesy, vždy nás krásně nalíčili, stěhovali a připravovali rekvizity a poté se přemístili do pu-

33 XX


NA POKEC

Pod stanem VERONIKA ŠTEFKOVÁ, FOTO: INTERNET

Počátek mého odporu ke stanování datuji do doby někdy mezi druhou a třetí třídou, kdy jsme o prázdninách s mojí sestrou odjely na náš první a zároveň poslední tábor. Vzpomínka, jak se navzdory mému teplákovému outfitu doplněnému ještě o tlusté ponožky, čepici a rukavice, celou noc třesu zimou, se mi do paměti vryla tak hluboko, že vyvstane pokaždé, jakmile se někdo jenom slůvkem zmíní o stanování. Moje táborové zážitky byly natolik silné, že i pouhá synonyma jako kempování, tramping či spaní pod širákem ve mně probouzí chvění, kterého se zbavím, teprve až po vypití pořádného šálku horkého čaje. Nejen třeskutá zima, mokro ve stanu, škvoři ve spacáku, přitroublá spolustanující, ale i fakt, že na vodáckém táboře jsem se dostala nejblíže k vodě při čištění zubů v řece, zapříčinilo, že už mne nikdo nikdy pod stan nedostane. Když jsem začala chodit se svým manželem, dost často vyprávěl o svých čundr zážitcích, a to i přes to, že jsem jeho nadšení nijak zvlášť nesdílela. Každý rok mne lanařil pod stan a já každý rok sveřepě odmítala. Zlom nastal až letos. Teprve naši dva prckové, aniž by o tom věděli, mne obměkčili. Nechtěla jsem je totiž ochudit o zážitky ze společného stanování s dětmi z naší party. A tak jsem svolila, že vyrazíme na víkendové stanování na zahradě u našich přátel, kam se kousek od Karlštejna každoročně sjíždí celá naše vrchlabská banda. Moje rozhodnutí podepřely nejen mateřské city, ale i skutečnost, že v případě vichřice, krupobití nebo přízemního mrazíku, se budeme moci schovat v domě u našich kamarádů. Doufajíc, že během pětadvaceti let technologie pokročila natolik, že stany jsou již nepromokavé a spacáky teplé, jsem začala balit na naše první stanování. Manžel byl nadšený. Ovšem jeho nadšení vystřídala panická hrůza, jen co při pohledu na hromadu sbalených tašek zjistil, že do odjezdu už nestihne podat inzerát: „Sháním přívěsný vozík; Zn.: rychle.“ Ještěže nám po zimě na autě zůstala rakev. Jinak bychom museli tahat sirky, kdo z nás zůstane doma. 34

Krom třísek v noze, které jsme dětem postupně vytahovali tři dny, dopadlo naše testovací stanování dobře. Nikdo nezmrzl a děti byly nadšené. Proto jsme se rozhodli, že se posuneme o level výše a vyrazíme na pár dní do kempu. Po příjezdu se nám jako zázrakem celkem rychle podařilo nalézt strategické místečko. Čili místo, které splňuje hned několik požadavků – rovný terén, auto ve stínu, ani daleko, ani blízko od „sociálek“, kuchyňky a kiosku a zároveň stran největšímu kempovému ruchu. Potom, co se nám ani po dvou hodinách nepodařilo postavit naše „dva plus jedna“, jsem se začala pomalu smiřovat s tím, že první noc strávíme v autě nebo pod širákem. Naštěstí jsem se bála zbytečně. Stan jsme postavili, věci vybalili a děti ztratili. Po zoufale hysterickém pobíhání po kempu jsme je nakonec našli v sousedním stanu, jak si s dětmi od vedle hrají pexeso. Byla to úleva. Ale ne na dlouho, jelikož do našeho odjezdu jsme děti postrádali ještě několikrát. Nejkrásnější okamžik dne nastal vždy, co jsme již nakrmené a vykoupané děti zabalili do spacáků a zavřeli za nimi zip. Nato jsme s manželem pod hvězdami rozjímali o tom, zda se nám to jenom zdá, nebo jestli opravdu máme ty nejzlobivější děti z celého kempu. Za černočerné tmy jsem pak ulehala ke spánku s úsměvem na rtu. Představila jsem si totiž, jak za pár let budu v klidu ze své rozkládací židle pozorovat ostatní rodiče, jak se snaží zkrotit svoje ukřičené ratolesti.


5.–11. 8. módní doplňky 12.–18. 8. doplňky pro cestování 19.–25. 8. sluneční brýle 26. 8.–1. 9. doplňky pro cestování


Profile for Zbynek Kacer

Vrchlabinky - magazín srpen 2019  

Vrchlabinky - magazín srpen 2019  

Advertisement