{' '} {' '}
Limited time offer
SAVE % on your upgrade.

Page 1

kulturně-společenský magazín | Říjen 2019 | zdarma

Návrat na led


Editorial Rodná hrouda JIŘÍ ŠTEFEK / šéfredaktor Lidi můžeme rozdělit na tři skupiny. Jednak na ty, kteří celý svůj život prožijí ve svém rodném městě, a potom na takové, co svoji domovinu opustí a natrvalo se odstěhují. Jistě, je to zcela normální a například u vysokoškoláků, kteří svá studia prožili v Praze či Liberci, i poměrně časté. Třetí skupinu tvoří tací, kteří si jinam odskočí na „pár let“, aby se pak vrátili zpět. Ve Vrchlabí takových lidí přibývá. To je dobře. Vždy je prospěšné vidět kus světa, něco se naučit a ze zkušené se vrátit domů. Do této skupiny lze vlastně zařadit i Karolínu Erbanovou, která žila v dalekém Nizozemí, ale nyní je zpět v Krkonoších. Zvláštní lidé jsou však ti, kteří svou „adresu“ nikdy neměnili a naopak svojí vynalézavostí a pílí využívali zdejší podmínky pro svoje koníčky, práci či podnikání, ale i rozšiřování obecného povědomí. A to jsou třeba Jan Luštinec nebo František Tůma. Jsem moc rád, že o nich tady můžeme psát.

KAROLÍNA ERBANOVÁ / str. 6 10

JAN LUŠTINEC

ZASTUPITELSTVO

str. 12 19

str. 20 21

FRANTIŠEK TŮMA

VRCHLABSKÝ HŘBITOV

str. 24 26

str. 30 35

Vydavatel: TN Média s.r.o., Branická 213/53, 147 00 Praha 4, IČO: 28847229, MK ČR E 23362, Sídlo redakce: Horská 634, Trutnov, www.vrchlabinky.cz, e-mail: redakce@vrchlabinky.cz, Redakce: Jiří Štefek, tel.: 721 907 146, e-mail: jiri@vrchlabinky.cz, Gabriela Jakoubková, Eva Vernerová, Obchod, inzerce: Petr Ticháček, tel.: 605 419 358, e-mail: petr@vrchlabinky.cz, Monika Klikarová, tel.: 733 353 695, e-mail: monika@tn-media.cz, obchod@xantipa.eu, Grafika: Michal Kriegler, Jazyková korektura: Tereza Kohutková, Distribuce: Vybraná distribuční místa, Tisk: Tiskárna PRATR a. s., Náchodská 524, Trutnov, Sazba: TN Média s. r. o., Číslo ISSN: 2571-1482, Četnost: měsíčník, Počet výtisků: 3 000, Regionální mutace: Vrchlabsko, Titulní strana: Miloš Šálek


ANKETA

Souhlasíte se stavbou krytého bazénu ve Vrchlabí? Rudolf Fiala, jednatel společnosti Dlouhodobě jsem pro vyřešení venkovní a vnitřní vodní plochy ve městě pro místní, školy a turisty. Jsem ale názoru, že problém neřeší plavecký bazén 4 dráhy délky 25 metrů, cvičný bazén pro 24 osob, brouzdaliště pro 8 osob, vířivka vnitřní pro 10 osob, vířivka venkovní pro 8 osob. Navíc, pokud se v budoucnu bude lokalita rozšiřovat o ubytovací kapacity, tak v prostoru vody bude přetlak.

Adam Jánošík, bubeník Dle mého by měli rozhodnout občané v referendu. Měl by sloužit předně jim, ne existovat kvůli službám pro turisty. To ať si užijí ve Špindlu. Částka mi přijde astronomicky vysoká a nejsem si jist, zdali by si nezasloužily podporu spíš jiné sportovní rezorty, a teď nemám na mysli fotbal a hokej. Přešlapů, a věřím že v nejlepší víře, už udělalo město dost. Láďa Kynčl, elektrotechnik Po Špindlerově Mlýně a Jilemnici si také občané města Vrchlabí zaslouží mít svůj krytý bazén, který jistě využije i mnoho lidí přijíždějících za sezonními aktivitami do Krkonoš. Bazén zcela zapadá do konceptu volnočasových a sportovních činností v areálu Vejsplachy.


TRENÉRKA HOKEJISTŮ

Hokej je moje odložená vášeň Přestože Karolína Erbanová už neprohání své soupeřky na ledovém oválu, brusle z nohou nesundala. Dlouhé nože jen vyměnila za klasické brusle a závodní adrenalin a napětí za předávání zkušeností a dovedností malým hokejistům. V rozhovoru pro Vrchlabinky Erbanová přiznává, že vždycky tíhla k hokeji, a proto ji nabídka vedení HC Stadion Vrchlabí hned oslovila. JIŘÍ ŠTEFEK, FOTO: MILOŠ ŠÁLEK

Na úvod začněme odlehčeně. Jak jste si užila léto a co jste během něj dělala? Léto jsem strávila celé v České republice. Čas jsem si rozdělila mezi Krkonoše, hlavně Vrchlabí, Strážné a Špindlerův Mlýn a jižní Čechy, kde mám prarodiče. Jezdila jsem na kole, chodila po horách, trénovala a užívala si volného času. Jste cestovací typ, anebo raději relaxujete doma na horách? Během rychlobruslení jsem měla cestování mnoho. Říkala jsem tomu život v kufru. Nevyhledávám zaplněné letištní haly a dlouhé cesty, ale bylo to potřeba. Teď si spíše užívám pohodlí domova. Až se toho nabažím, tak je možné, že se někam 6

vydám na dovolenou nebo třeba pracovně, to se ještě uvidí. Jaké je vaše nejoblíbenější místo v Krkonoších a proč? Dlouho jsem bydlela ve Strážném s rodinou a to místo jsem si zamilovala. Hodně jsem se tam pohybovala po okolí v rámci tréninku a poznala jsem tam doslova skoro každý kámen. Vyrůstala jsem ve Špindlerově Mlýně ve Svatém Petru, kde žije můj táta, a proto i k tomuto místu mám velmi speciální vztah. Ze Strážného jezdím na kole ráda na Pláně a ze „Svaťáku“ si zase ráda skočím na borůvkové knedlíky na Výrovku. Zmínila jste borůvky. Sbíráte je v lese i vy sama? Chodíte třeba i na houby?


Když už, tak chodím spíš sbírat houby. To mě baví. Čištění hub už mě tolik nebaví, ale to k tomu patří. Všichni chodíme nejvíc s babičkou, která je velká houbařka. Je to pro mě taková rodinná aktivita, kde jde hlavně o to být spolu. Borůvky jsou příjemné občerstvení nebo poslední záchrana, když vyrazím na kolo po horách a dostanu hlad (smích). A nyní již k věci. Nedávno jste začala trénovat malé hokejisty ve Vrchlabí. Jak jste se k tomu dostala, respektive co vás k tomu vedlo? Hokej je moje odložená vášeň. Tím, že jsem se po ukončení kariéry vrátila domů do Vrchlabí, se to nabízelo. Chvíli to trvalo, ale „cestička k domovu“ – k vrchlabskému stadionu se nakonec ukázala. Vedení HC Stadion Vrchlabí projevilo o tuto spolupráci zájem a pustili jsme se do toho. V čem vaše spolupráce s HC Stadion Vrchlabí na přípravě malých hokejistů spočívá? Jak například vypadá běžný trénink? Trénink vrchlabské hokejové mládeže je nejčastě-

ji veden po skupinkách na stanovištích, takže je zapojeno více dětí a trenér může efektivněji skupinku řídit. Já jsem většinou u stanoviště bruslení, kde je cílem dosáhnout toho, aby kluci i holky co nejvíce nabruslili a snažili se naučit správné a efektivní bruslení. Vše se přizpůsobuje věku a dovednosti dětí. Jak vás malí hokejisté přijali? Myslím si, že jsem se do celého procesu zapojila poměrně rychle a hokejisté si zvykli. Jsem s nimi teprve pár týdnů, a až teď najíždíme na pevný tréninkový program, takže adaptace stále ještě probíhá, ale první oťukávání už máme za sebou (smích). Jak vás malí kluci oslovují, říkají vám Karolíno, nebo paní trenérko? Vykají vám? Jak kteří, někteří volí Kájo, někteří zase paní trenérko. Je to různé. Jak přijímají vaše rady či pokyny? To se liší dle věku. U těch menších je třeba pou-


TRENÉRKA HOKEJISTŮ

žívat hru a různé soutěžní prvky, na nějaké velké rady to ještě není. Občas je to zkouška trpělivosti (smích). Bruslení, ostatně jako každá jiná dovednost, se dlouho nacvičuje a učí. Podle mě je potřeba, aby toho malí hokejisté co nejvíce nabruslili a s přicházejícím věkem a vyspělejším myšlením se přidával důraz na techniku a provedení bruslení. Musíte se ve vaší roli nějak vzdělávat, nebo plně využíváte vaše bohaté zkušenosti z rychlobruslení? Různě to kombinuji. Nejvíce využívám své osobní zkušenosti z rychlobruslení, a to hlavně z posledních čtyř let mého působení v Nizozemí. Dále studuji dálkově vysokou školu obor Sportovní a kondiční specialista a v neposlední řadě konzultuji hokejové bruslení s vrchlabským šéftrenérem mládeže Tomášem Jirků. Speciální hokejové vzdělávání je na pořadu dne také. Platí stále, že rychlobruslení je pro vás uzavřená životní i sportovní kapitola, ke které se už nevrátíte? Nechybí vám ten pocit soutěžení a závodní adrenalin? Ano. Rychlobruslení je uzavřená kapitola a už jsem k tomu řekla všechno. Určitý životní styl profesionálního sportu mi chybí, ale vždy to je něco za něco. Není to jen dobré, nebo špatné.

Ve sportu se pohybuji nadále, takže není vyloučené, že soutěžení a s tím spojené napětí a soutěžní adrenalin budou v mém životě přítomny i nadále. V jednom z rozhovorů jste prozradila, že jste v dětství aktivně hrála hokej. Není tato vaše aktivita jakýmsi pokusem o těsnější návrat k tomuto sportu? Ano, je. Jakým sportům se ještě věnujete? Nebo tu je ještě nějaký, se kterým byste chtěla začít? Jezdím ráda na kole, ale nezávodím. Hokejky mě baví ze všeho nejvíce, takže kromě hokeje ještě florbal. Jste jednou z úspěšných absolventek sportovní třídy na základní škole na náměstí Míru. Jak vzpomínáte na svá školní léta? Měly jsme ve třídě holčičí partu a byly jsme docela rebelky. Všechny jsme v tu dobu dělaly nějaký sport a to nás stmelovalo. I přesto, že ne všechny holky u sportu zůstaly, sportování byl důležitý prvek našeho dětství. Myslím, že v tom by mi daly za pravdu všechny mé bývalé spolužačky.


TRENÉRKA HOKEJISTŮ

Vaše maminka je na této škole učitelkou a zástupkyní ředitele. Neplánujete jít v jejích stopách a vstoupit i na pedagogickou dráhu? Ani ne. Co děláte ve svém volném čase? Máte vyhraněný zájem o určitý druh filmů, literatury či hudby? Moc toho nenačtu, filmy sleduji v angličtině, která mi v každodenní komunikaci docela chybí, byla jsem na ni zvyklá. Můj každodenní život, běžná konverzace i ta sportovní, všechno probíhalo v angličtině nebo v holandštině. V angličtině přemýšlím a lépe se vyjadřuji než v češtině. Jinak můj pracovní i soukromý život, volný čas i jakýkoliv jiný čas se víceméně točí kolem sportu a pohybu. Jaké máte plány do konce letošního roku? Brzy nám začne zima, což znamená začátek hokejových a florbalových soutěží. Bude toho určitě dost a moc se na to těším. V říjnu mi taky začne dálkové studium druhého ročníku na vysoké škole.

BIO Karolína Erbanová (*1992) Rodačka z Vrchlabí je bývalou českou vrcholovou rychlobruslařkou, která se specializovala na sprinterské tratě. Během své kariéry dosáhla mnoha úspěchů. Je bronzovou medailistkou ze Zimních olympijských her v jihokorejském Pchjongčchangu (2018), dvojnásobnou bronzovou medailistkou z mistrovství světa, mistryní Evropy, několikanásobnou juniorskou mistryní světa a držitelkou juniorského světového rekordu. Opakovaně byla zvolena sportovkyní města Vrchlabí. Rychlobruslařskou kariéru ukončila v roce 2018. Letos začala spolupracovat s hokejovým klubem HC Stadion Vrchlabí.


CHARITA

ŠKODA AUTO rozšiřuje podporu sociálních služeb ve Vrchlabí Společnost ŠKODA AUTO předala další tři nové vozy do užívání organizacím z oblasti sociálních služeb ve Vrchlabí: Pečovatelské službě a Domovu pro seniory. Automobily poslouží ke zlepšení péče o starší a zdravotně postižené občany ve městě a jeho hornatém okolí. ŠKODA AUTO si v rámci své strategie společenské odpovědnosti zakládá na dobrých sousedských vztazích a zvyšuje atraktivitu regionu v řadě oblastí, a to jak přímou pomocí, tak například prostřednictvím grantů. „Město Vrchlabí je důležitým partnerem společnosti ŠKODA AUTO, a proto jsme rádi, že můžeme touto cestou pomoci jak městu, tak místním starším nebo zdravotně postiženým občanům, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých,“ říká Ivan Slimák, vedoucí vrchlabského závodu ŠKODA AUTO. Tři nové modely ŠKODA OCTAVIA COMBI s pohonem všech kol před sebou mají náročný provoz v oblasti sociální péče o seniory. Dva vozy bude používat Pečovatelská služba Vrchlabí, aby se mohla lépe postarat i o osoby, které žijí v hůře dostupných horských lokalitách. Již vloni společnost ŠKODA AUTO předala pečovatelské službě nové SUV ŠKODA KAROQ, jehož pohon 4×4 a dobrá ovladatelnost se v oblasti Krkonoš dobře osvědčily. Zaměstnanci s pomocí automobilů zajišťují rozvoz obědů a další sociální služby.

Třetí OCTAVIA COMBI zamířila do Domova pro seniory ve Vrchlabí, který starším občanům nabízí nejen ubytování, ale také možnosti aktivního trávení volného času. Nový vůz bude využívat pro zajištění nákupů a přepravu klientů k lékařským prohlídkám nebo na společenské akce. Společenská odpovědnost „ForFuture“ je jednou z hlavních oblastí firemní strategie udržitelnosti, a proto i výrobní závod ŠKODA AUTO ve Vrchlabí se jako dobrý soused místních obyvatel významně podílí na řadě aktivit ve městě a okolí ve snaze zvyšovat jeho atraktivitu. Automobilka podpořila bezpečnost v ulicích například zlepšením přehlednosti přechodů pro chodce, rozvíjí vzdělání dětí a žáků mateřských, základních i středních škol, přispívá na chod sportovních klubů, podporuje kulturní akce a dlouhodobě je významným partnerem také Krkonošského národního parku. komerční sdělení 11


KRKONOŠSKÝ ??? HISTORIK

Měli bychom si uvědomovat, kdo jsme a kam jdeme Snad málokdo zná historii Krkonoš a Podkrkonoší lépe a tak detailně jako bývalý ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici Jan Luštinec. Není divu, je to jeho práce i vášeň, o které dokáže zasvěceně a poutavě vyprávět i psát. V rozhovoru pro Vrchlabinky se proto s ním přenesme nejen do začátků lyžování i turismu v Krkonoších. GABRIELA JAKOUBKOVÁ, FOTO: MILOŠ JAKOUBEK

Vaše kniha Jan Nepomuk hrabě Harrach se v loňském roce stala Knihou roku Libereckého kraje v kategorii Monografie. Mimo to jste letos v dubnu získal Cenu ředitele Správy KRNAP za rok 2018. Co pro vás tato ocenění znamenají, jak je vnímáte? Samozřejmě že si jich velice vážím. Vždyť jsou oceněním mé práce a rozhodně je nevnímám jako formální. Myslím, že pan ředitel bedlivě zvažuje, komu je dá. A v Liberci jsem to také nemohl nijak ovlivňovat, bylo to zcela spontánní. Kdy jste se rozhodl, že seznámíte veřejnost s obdivuhodnou osobností hraběte Harracha? 12

To už je opravdu mnoho let. Když jsem nastupoval do muzea jako brigádník, visel na stěně portrét Jana Nepomuka Harracha, ale mohl tam viset jen proto, že se tvrdilo, že údajně do Čech přivezl první lyže. To ovšem není pravda. On k nám první lyže nedovezl, ale způsobil ten obrovský lyžařský boom, který později nastal. V té době jsem ještě jako student historie o Harrachovi také příliš nevěděl, začala mě jeho osobnost ale velmi zajímat a pomaličku jsem odkrýval jeho minulost. Tenkrát však nebylo možné veřejně prezentovat šlechtice jako kladnou osobnost. Hromadil jsem si tedy své poznatky do šuplíku a po změně poměrů jsem je už mohl i zúročit. Ukázalo se, jak mimořádnou osobností Jan Harrach pro celý náš


kraj byl. Sehrál obrovskou roli pro zdejší lesnictví, průmysl, dráhu, vývoj české turistiky a sportu. Jan Buchar o něm říká: „Kdyby nebylo Jana Harracha, tak polovinu věcí nemáme vůbec a některé jen z části.“ Tolik toho financoval. To vše bylo dlouho zasunuto, a až postupně se to začalo vynořovat. Nejprve jsem napsal jen malou brožurku „Jan Harrach“, v níž už se mi jevil jako zcela mimořádná osobnost. A jak jsem dál vstupoval do archívů a postupně se seznamoval s jeho odkazem, uvědomoval jsem si, jakou pravdu měl Jan Neruda, když napsal, že hrabě Harrach byl kavalír každým coulem. A to byla od Nerudy veliká poklona, protože šlechtu příliš nemiloval! Jilemnické muzeum pod vaším vedením udělalo mnoho dobré práce pro seznámení s životem a dílem hraběte Harracha. Budete v této práci ještě pokračovat? Jistě že se angažuji dál. Píšu publikaci Po stopách hraběte Jana, protože Správa KRNAP chce poukázat na to, co z odkazu Jana Harracha ještě žije. A je toho velice mnoho. Jeho stopy jsou naprosto nepřehlédnutelné, ať už se podíváme na turistiku nebo třeba na Jilemnici. Podílel se na založení českých škol nebo českého kostela ve Vídni. Velikou měrou přispěl do Národního muzea a Národního divadla – to vše nejsou zanedbatelné věci. Nejméně živý odkaz je v politické oblasti, ale to je dáno tím, že politické poměry se úplně změnily. Přesto si myslím, že jeho základní myšlenka, abychom se vyvarovali nacionalismu a že musíme vycházet s ostatními národnostmi jako rovný s rovným a respektovat druhé jako sebe samé, je nadčasová. Ačkoli jí tenkrát málokdo rozuměl, je stále aktuální. V televizi běží seriál „Modrá krev“ o naší šlechtě. Sledujete tento pořad? Jaký na něj máte názor? Samozřejmě že ho sleduji. Dokonce řadu šlechticů znám. Mimochodem, v jednom z dílů se objeví také Jan Podstatzký Lichtenštejn, který je také potomkem hraběte Jana. Jeho dědeček byl oním hrabětem Harrachem, který se účastnil sarajevských manévrů a v jehož autě byl zastřelen arcivévoda František Ferdinand d’Este a jeho manželka Žofie Chotková. K Jilemnici a Krkonoším má velmi vřelý vztah, často se tu zastaví a účastní se našich akcí. A to nejen proto, že je to kraj jeho předků, ale – jak sám říká, velice se mu tu líbí a našel zde mnoho zajímavého. V kon13

taktu jsem také s hraběnkou Johannou. Narodila se ještě v Hradci Králové, dnes žije v Rakousku. Stále do Čech jezdívá, i když už je to v jejím věku s dopravou někdy komplikované. Televizních pořadů o životě šlechty asi není mnoho… V šedesátých letech vysílali takový program „Co dělají potomci šlechty“. Po roce 1968 šel ale samozřejmě do trezoru. Později se zmínky o některých šlechtických rodech občas objevovaly, nicméně v současné době o jiném pořadu než zmíněná „Modrá krev“ nevím. Ale je to zdařilý pořad, protože odkrývá naším pohledem tak trochu zdeformovaný svět šlechty. Víme, že v každé společenské vrstvě lze najít mimořádné osobnosti, a tak je tomu i u šlechty. Vzhledem k tomu, že byli vysoce kultivovaní a vzdělaní, dokázali někteří po sobě zanechat opravdu významnou stopu. Ostatně, kdo z nás by dokázal, při vědomí, že přijde o majetek, podepsat petici za český národ tak, jak to udělali v roce 1938 a zejména 1939 někteří příslušníci české šlechty. A dobře věděli, že Hitler jim to nepromine.

Nabízíme práci pro Všeobecnou sestru/bratra na 1 úvazek Požadujeme:

- Zdravotní způsobilost a bezúhonnost - Odbornou způsobilost k výkonu povolání

Nabízíme:

- Stabilní práci, přátelský kolektiv - Podporu vzdělávání - Příspěvek na stravování - Příspěvky na rekreaci - Příspěvky na očkování - Nástup dle dohody - Platové podmínky dle NV č. 341/2017 (min. plat 25 130,- Kč)

Více o pracovišti na: www.ddlampertice.cz Tel.: 499 879 247, 602 686 490 V případě zájmu, poprosíme o zaslání písemné nabídky s CV na email: reditel@ddlampertice.cz


KRKONOŠSKÝ ??? HISTORIK

Jak jsme si už říkali, Jan Nepomuk hrabě Harrach byl spjat také s krkonošskou turistikou. A to letní i zimní. Podporoval lyžování, zahájil výrobu lyží. Kde se první lyže tedy začaly vyrábět a podle jakých vzorů? Zcela původně byla kolébkou lyží Skandinávie. První lyže údajně hrabě viděl na výstavě v Christianii (dnešní Oslo). Jinak si už ale začal objednávat lyže, které vyráběla nám již dobře známá firma Thonet, která první lyže vyráběla ve Vídni a měla mimochodem pobočky i u nás na Moravě, a pak firma Gansterer v Thenebergu. Odtud tedy k nám přišly první lyže. Objednala je zdejší harrachovská lesní správa, přesněji řečeno lesní sprá-

va v Horní Branné. Jeden pár dala sekerníkovi Vondrákovi do Štěpanic a druhý koláři Františku Soukupovi do Horní Branné. Oni pak zahájili výrobu lyží, a tím pádem byly lyže mnohem lacinější a začaly se šířit nejen do prostředí lesnického (staly se součástí profesionální výstroje), ale zároveň i sportovního. Přišlo to jako na zavolanou. Přesně před 130 lety byl v Jilemnici založen odbor Klubu českých turistů. A v tom jako zjevení přišly lyže, které umožnily, aby se vedle letní turistiky rozvíjela i turistika zimní. Krkonoše se tak staly turistickým cílem po celý rok. Ano, v letošním roce jsme slavili výročí vzniku české organizované turistiky. Kde tedy byl první Klub českých turistů založen a jak si v tomto směru stála Jilemnice? První Klub českých turistů (KČT) byl založen v Praze a jeho jilemnický odbor vznikl jako druhý mimopražský! V Jilemnici KČT každoročně pořádá Pochod Jana Buchara. Tato osobnost řídicího učitele ve Štěpanicích


ฤernรก hora


KRKONOŠSKÝ ??? HISTORIK

a nadšeného turisty určitě také zasluhuje pozornost. Můžete nám Jana Buchara ve zkratce představit? Jan Buchar byl také zcela mimořádnou osobností. On dostal od Pána Boha, nebo chcete-li od přírody, obrovské dary. Jako mladý muž byl pohledný a navíc měl prý velmi příjemný hlas. Byl tedy dobře vybavený na to, aby lidem přednášel. A jeho přednášky prý byly nezapomenutelné. Velké úsilí věnoval propagaci Krkonoš. Chtěl, aby lidé věděli, co tu mají chtít a jak se tu mají chovat. V roce 1911 napsal prvního turistického průvodce, ale už předtím přispíval do Časopisu turistů mnoha užitečnými informacemi (například sněhovým zpravodajstvím). Organizoval také výlety. Je neuvěřitelné, že druhého výletu jilemnického spolku se zúčastnilo 200 lidí! Pro propagaci se vydávaly pohlednice. V Jilemnici žil velmi vážený a zámožný doktor Vejnar, vášnivý fotograf. Fotografoval na diapozitivy a ty mu dovedně koloroval Rudolf Kazda. Díky nim máme spoustu dokumentárních záběrů z počátku jilemnické turistiky a Bucharovy činnosti. Za jeho éry byla mimochodem denní norma při třídenním výletu 40 km. To tedy museli být „šlapáci“, jak turistům říkával, hodně výkonní. Myslím, že ani dnes by 40 km, tři dny po sobě, leckdo ujít nezvládl. On měl ale trasy výborně zorganizované, připravené, se zajímavým programem. Je o něm známo, že třeba i v noci vycházel z domu a nosil na některá místa uzenky, pivo a podobně, aby měl pro turisty připravené občerstvení. Jeho přínos byl nenahraditelný. Počet jeho článků, kurzů, výletů a publikací je obrovský, nevyčíslitelný. Kdyby on tu nežil, naše lyžování a turistika by určitě kráčely skromnějšími cestami. Víte například, jaký krkonošský kout, jakou cestu, měl Jan Buchar nejoblíbenější? Je to skutečně cesta z Jilemnice na Žalý, Horní Mísečky až k Labské louce? Nejraději měl Štěpanické údolí. Dokonce si přál, aby se tam vybudovaly vzdušné lázně. Nesmírně také miloval Kotelní jámy. V tom bychom spolu souzněli. Na to jsem se vás právě chtěla zeptat, kam se v Krkonoších nejraději zatouláte vy sám. To je složitá otázka. Vzhledem k tomu, že znám historické souvislosti vývoje západPodrobné informace na www.sdjilm.cz

16


ních Krkonoš, mám asi k západním Krkonoším nejblíže. Pramen Labe, Labský vodopád, pramen Pančavy, Labský důl, Kotelní jámy, Kotel, Sněžné jámy, Violík… To je taková koncentrace přírodního bohatství a krásy, že je to až k nevíře. Krkonoše ale miluji celé! Letos rovněž uplynulo už 120 let od doby, co poprvé vyjela v západních Krkonoších lokálka. Kudy přesně vedla původní trasa? To je velice dlouhá historie. Snaha přivést dráhu k Jilemnici je velmi starého data. Janův otec hrabě František Arnošt Harrach jel v roce 1845 v prvním vlaku do Prahy a vrátil se z té jízdy nadšen. Železnici pak velmi přál, stal se pak dokonce ředitelem společnosti Pardubicko-liberecké dráhy. V roce 1871 byla otevřena dráha z Velkého Oseka do Poříčí u Trutnova (dnes protíná Martinice), a tím se dráha k Jilemnici přiblížila. Stále se traduje omyl, že přes Jilemnici nevedla, protože jilemničtí byli konzervativní a měli strach z lokomotiv, jak napsal Jaroslav Havlíček. On si to jako spisovatel mohl dovolit, byla to zcela oprávněná autor-

BIO Jan Luštinec (*1953) Historik PaedDr. Jan Luštinec studoval historii a český jazyk na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, později muzeologii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Od roku 1977 byl ředitelem Krkonošského muzea v Jilemnici. K 1. lednu 2019 předal po 41 letech vedení muzea svému nástupci Davidu Ulrychovi.

ská licence, ale nám se dochovala řada dokladů o tom, že naopak jilemničtí velmi bojovali za to, aby dráha vedla přímo přes Jilemnici. Nakonec bylo i to, že nádraží v Martinicích mělo název Jilemnice, veliký úspěch. Později převzal veslo hrabě Jan, který přišel s řadou projektů. Chtěl spolu s místními podnikateli vybudovat krkonošský

ROZPIS ZÁPASŮ ŘÍJEN

www.hcvrchlabi.cz

Sledujte nás

#hcvrchlabi


KRKONOŠSKÝ ??? HISTORIK

okruh a navázat na jizerskohorské dráhy. Bohužel, mnozí ti, kteří za tímto plánem stáli, zemřeli, přišla válka a po ní už byla situace jiná. Lokálka tak zůstala nedokončená. Napadá mě ale, že Jaroslav Havlíček v díle Petrolejové lampy vyzdvihuje nadšení lidí při otevření lokálky. Ano. Já neznám krásnější umělecký popis otevření lokálky než od Jaroslava Havlíčka. Nádraží v Martinicích bylo v roce 2016 vyhlášeno kulturní památkou. V čem přesně tkví jeho unikátnost? Unikátů je tam celá řada. Nejdůležitější je elektromechanické zabezpečovací zařízení, které začalo být budováno těsně po válce, v roce 1946, a v roce 1948 bylo dokončeno. V podstatě se nám v nedotčené podobě dochovalo dodnes. Dochovala se tam také vodárna, popelová jáma, studna, staniční budova s nástupištěm i s tou přístavbou, která vznikla s otevřením naší lokálky. Je tam i remíza (dům, kde bývaly lokomotivy) a spousta dalších detailů, které je potřeba uchovat, protože dnes už podobný celek jinde nenajdeme. Navíc martinické nádraží má svoji poezii starých nádraží, kterou jinde jen těžko najdeme. Existuje vůbec oblast z krkonošské historie, kterou nemáte ještě zcela probádanou a mohl by vás někdo „nachytat“? To bych musel být hodně pyšný, kdybych prohlásil, že mám vše probádané. Spíš by se hodilo známé – „vím, že nic nevím“. Pokaždé, když objevíte něco nového, vynoří se řada dalších otázek. A tak to má v tom poznávání být. Kdyby bylo vše hned vyřešené a uzavřené, bylo by to špatně. Například uvedu takovou drobnost. Víme, že ostatky Harantů, Valdštejnů a dalších byly přeneseny do kostela svatého Vavřince. O tom máme zápis. My ale nevíme, kde v tom kostele jsou. A to je pro nás další výzva. Pamatuji také, jak se v zámeckém parku v sedmdesátých letech minulého století kopala kanalizace. V té době jsem ještě studoval, ale vzpomínám si, jak jsem nad tím stál a divil se, co vše to tam je: lebky, kosti, keramika…, a nikdo si toho nevšímal. Tak se to zkrátka zahrnulo. Posledním výzkumem se nám tu tedy otevřelo jen okénko, kterým se dostáváme o kousek dál. Je ještě mnoho otázek, které mě budou dráždit, a dokud budu mít dostatek síly, budu se snažit ještě na nějakou najít odpověď. Například zajímavou kapitolou je jilemnický kostel. Vzpomínám si, že když vyšly Umělecké památky Čech, které vydala Akademie, nebyl tam uveden ani jako památka místního významu. Studiem se posléze podařilo prokázat, že interiér svým významem daleko přesahuje náš region. Všichni víme, že odchod do důchodu rozhodně neznamená ve vašem případě odpočinek. Jsem toho svědkem i dnes – měl jste schůzku před naším setkáním a další vás čeká po něm. V čem nadále budete pokračovat a do čeho nového se máte v plánu pustit? Je toho hodně. Dokonce mi narostly i nějaké dluhy. V poslední době jsme připravovali tři události krátce po sobě: oslavy vý18


ročí kostela, dráhy a doděláváme poslední věci k výstavě. Dále pracuji na Církevních památkách (druhý díl), víceméně hotovou mám publikaci Po stopách hraběte Jana a slíbil jsem další příspěvky do Sborníku. Mám v plánu spoustu přednášek, dokonce pojedu přednášet o Harrachovi i do Vídně. Dnes se ještě dozvím, jak to bude s knihou o dráze. Příští rok bude výročí města (670 let od první zmínky, nic na tom nemění archeologické nálezy). Určitě se budu věnovat další publikační činnosti a také letos zahajuji asi deset výstav. Navíc vedu pobočku České křesťanské akademie, a to je minimálně deset pořadů za rok. Těším se na setkání s úžasným znalcem historie Dr. Eduardem Stehlíkem, který za námi přijede do Jilemnice 3. října a bude přednášet o mnichovské zradě. Byl bych moc rád, kdybyste se s ním setkala i vy. S radostí také spolupracuji s rozhlasem, toto médium je mi velmi blízké. Jistěže Jan Luštinec ještě zdaleka nevyčerpal přehled všech svých plánů a aktivit. Až budu mít pocit, že mám málo času, vzpomenu si určitě na něj… KOMERČNÍ SDĚLENÍ

Finanční poradna Ing. Michaela Martincová, EFA, V.I.P. Consultant Vážení čtenáři, pokud řešíte důležitou finanční či investiční záležitost a potřebujete poradit, Michaela Martincová je zde pro vás. Své dotazy můžete zasílat na adresu: michaelamartincova@email.cz. Dobrý den, paní Martincová, chtěla bych se zeptat, zda doporučujete dětem odcházejícím na internát zařídit si běžný účet. Tereza N., Vrchlabí Kapesné od rodičů může člověk dostávat na ruku teoreticky donekonečna, s první brigádou ale přijde první otázka na vlastní účet. Ani

tehdy sice osobní konto není nezbytné, ale minimálně pro firmu či agenturu to může být nejjednodušší cesta. A později přijdou další a další situace, kdy účet může šetřit čas i nervy. Přijdou platby kolejného a menzy, nákupy po internetu a okamžiky, kdy člověk potřebuje větší hotovost, než u sebe běžně nosívá – a pak je platební karta k nezaplacení. A když je člověk jen trochu přičinlivý, přibývá i těch příležitostí, kdy někdo má dát nějaké peníze vám. Ať jsou to další přivýdělky nebo třeba prospěchová stipendia. Studentský účet je zvláštní formou běžného účtu. Můžete s ním dělat stejné operace jako s běžnými účty, většinou se ho ale banka snaží nějak zatraktivnit – výhodnějším úročením, nižšími bankovními poplatky, kontokorentem s výhodnějšími podmínkami, finančními bonusy, slevami na zboží. V konkurenci osobních účtů nízkonákladových bank však účty pro studenty jen těžko drží krok. Studentská konta jsou pro studenty od 15 do 30 let a banka se snaží později rozdělovat účet dle stupňů vzdělání. Vězte, že pokud dítku ještě není 18 let, musíte být u zakládání účtu s ním.

19


JEDNÁNÍ ZASTUPITELSTVA

Zastupitelé schválili výstavbu krytého bazénu a řešili skatepark Ve středu 4. září se uskutečnilo zasedání Zastupitelstva města Vrchlabí. Zastupitelé při něm dali zelenou výstavbě krytého bazénu. Na úvod jednání si rovněž vyslechli prezentaci o participativním rozpočtu a možnosti jeho zavedení do praxe. Ostře sledovaným bodem byla i diskuse nad možnou realizací skateparku. Redakce Vrchlabinek oslovila lídry všech tří uskupení, která mají své členy v zastupitelstvu, s dotazy týkajícími se právě nejdůležitějších projednávaných bodů. JIŘÍ ŠTEFEK

1) Zastupitelstvo města schválilo výstavbu krytého bazénu ve Vrchlabí. Co si od realizace tohoto projektu slibujete a jak se jeho realizace projeví na volnočasových aktivitách obyvatel města, ale i nabídce cestovního ruchu ve Vrchlabí a jeho okolí? 2) Na začátku zasedání zastupitelstva byla představena prezentace k projektu tzv. participativního rozpočtu, tedy nástroje, díky kterému se budou moci občané svými návrhy podílet na rozhodnutí, kam bude směřovat část výdajů z městského rozpočtu. Jaká je podle vás pravděpodobnost, že dojde k využití tohoto nástroje již v příštím roce, a jaké projekty by mohly být jeho prostřednictvím financovány nebo spolufinancovány? 3) Určitý rozruch v průběhu jednání přinesly dotazy k možné realizaci projektu skateparku. Jak velká je pravděpodobnost, že v příštím roce skutečně dojde k jeho výstavbě? Hodlá se město na ní finančně podílet? Jak velký podíl vlastních nebo sponzorských financí by měli autoři projektu dodat v rámci kofinancování? Jan Sobotka (ZVON), starosta 1) Občané města již několik desetiletí očekávají vybudování důstojného zařízení ke koupání. Po dlouhých přípravách a diskusích, jestli venkovní, nebo vnitřní bazén, jsme se shodli na vybudování vnitřního aquacentra. Očekávám, že to lidem z Vrchlabí přinese možnost si zaplavat, rekreovat 20

se, ale také třeba pravidelně sportovat. Každopádně to také bude sloužit návštěvníkům Vrchlabí a turistům jedoucím do Krkonoš. 2) Myslím, že tohoto nástroje může veřejnost vhodně využít. Bude záležet, jak bude připravena technika projednání a postup zařazování do rozpočtu města. Určitě se jedná o projekty drobnějšího charakteru jako například výsadba zeleně, herní prvky, umělecká díla, zkrášlení veřejného prostranství, bezpečnostní prvky. Lze také uvažovat o určitých analytických podkladech k dalšímu rozhodování města (například průzkumy, studie atd.). Určitě se nejedná o stavební projekty. 3) Vytipovali jsme vhodné místo pro realizaci skateparku, jedná se o areál fotbalového stadionu. Máme studii, která vybranou plochu výborně využívá. Řešení a způsob provozování konzultujeme s komunitou skateboardistů. Jsme připraveni to v příštím roce realizovat. Cena je zatím okolo čtyř milionů korun. Požaduje se, aby to celé financovalo město. Pokud bude zajištěno další financování a podíl města se zmenší, je tím větší naděje na zařazení do rozpočtu města pro příští rok. Alfréd Plašil (Volba pro město), místostarosta 1) Předně si myslím, že zařízení tohoto typu k městu velikosti Vrchlabí prostě patří. Podstatná je přiměřená velikost a nabídka atrakcí. Kdo se na projekt objektivně podívá, měl by uznat, že splňuje i potřeby náročnějšího uživatele, a to bez zbytečného plýtvání finančními prostředky. Pro občany našeho města jde o doplnění nabídky vol-


nočasových aktivit, pro návštěvníky města se pak jedná o další zajímavou celoroční možnost trávení volného času. Bazén bude dalším střípkem do mozaiky nabídky, která učiní Vrchlabí zase o trochu lepším místem pro život. 2) V rozpočtu města jsou na participativní rozpočet rezervovány finanční prostředky. Jejich výši stanovuje zastupitelstvo města a v případě shody je lze i navýšit. Velmi proto bude záležet na iniciátorech tohoto typu financování některých potřeb obyvatel města, jak se k věci postaví. Může být jednáno o již připravených projektech a hlasováním některý následně upřednostnit, což by realizaci urychlilo, případně touto částí rozpočtu řešit jednodušší věci, které obyvatele té které části města trápí, nepotřebují však stavební povolení a jsou realizovatelné například na základě technické pomoci. Pak by se vše dalo stihnout v rámci jednoho kalendářního roku, což by bylo pro úspěšný rozjezd tohoto typu financování, z mého pohledu, potřebné. 3) Ano, město se hodlá na výstavbě skateparku významně finančně podílet. Nejedná se však o drobné. Původní představa o investici města do skateparku byla ve výši 2 milionů korun. Nyní, po úpravě projektu dle představ skateové komunity, se cena vyšplhala na 4 miliony korun. Při původní ceně bych o realizaci v roce 2020 neměl pochyb. Nyní to bude o hledání možných úspor v rámci projektu a zajištění části investičních prostředků z jiných zdrojů. Město průběžně hledá pro své projekty možnosti spolufinancování. A to je i případ skateparku. Při stanovení investičních priorit pro rok 2020 budeme přihlížet, mimo jejich potřebnosti, i k možnostem zajištění jejich dofinancování ze zdrojů mimo rozpočet města. Lukáš Teplý (VRCHLABÍ DO TOHO!), zastupitel 1) Na investice z městského rozpočtu máme dlouhodobě jiný názor než vládnoucí: myslíme si, že období pumpování peněz do betonu je už za námi a měli bychom veřejné peníze dávat spíš do větší-

ho počtu menších projektů (například vzdělávacích nebo komunitních), které ale často významně zlepší život pro víc Vrchlabáků. Vybudování aquacentra v době, kdy kolem nás je bazénů hned několik, nás na takové moderní cestě, kterou jdou v ČR opravdu chytrá města, zase trochu zdrží. Ale nepochybujeme, že pro rozvoj rekreační zóny ve Vejsplachách to bude důležitý impuls a že se na aquacentrum nabalí řada dalších volnočasových a sportovních aktivit i nová výstavba. To už ale bude spíš v režii soukromých investorů. 2) Jsme moc rádi, že se k tomuto nástroji přímé účasti občanů na rozhodování samosprávy se v programovém prohlášení přihlásily všechny tři volební strany. Prostředky na participaci máme i v rozpočtovém výhledu a věřím, že v rozpočtu na příští rok najdeme odpovídající částku a participativní rozpočtování rozběhneme, my jsme připravení. Už v tuhle chvíli se nám scházejí nápady od Vrchlabáků, které jsou velmi podobné projektům podpořeným touto formou v jiných městech: nová autobusová zastávka, venkovní posilovna, dětské hřiště s prvky pro hendikepované, rozšíření chodníku nebo komunitní zahrádka. 3) Po deseti letech snahy řady nadšenců došlo před volbami konečně na konkrétní slib podpory projektu a výběru místa, za což jsme moc rádi. Jsme si jistí, že vedení města svůj slib dodrží a příští rok freestylový park (který už v řadě malých českých měst dokázal, že umí zvednout děti od displejů a obrazovek a dostat je ven a k pohybu) vznikne. A mělo by jít o standardní investici z rozpočtu do veřejné infrastruktury, takže požadovat po těch Vrchlabácích, kteří projekt podporují, aby na něj přispěli z vlastního, nám nepřijde fér – na stavbu aquacentra se žádní přispěvatelé z řad jeho podporovatelů taky nehledali. Mezi participativní projekty se park nehodí, protože tenhle nástroj by měl podporovat opravdu spíš drobnější nápady a zlepšení. 21


I. KRKONOŠSKÁ REALITNÍ

Snažím se lidem plnit sny Svět se rychle mění, ale některé jistoty zůstávají. Například na trhu s nemovitostmi. Uznávaná realitní makléřka Eva Danielisová (44) sice částečně mění strategii své firmy, dál ale přitom sází na osvědčené postupy. „V realitách se pohybuju přes 20 let. Vždycky jsem preferovala osobní přístup ke klientům a vysokou profesionalitu, a na tom nehodlám nic měnit,“ říká jednatelka trutnovské firmy I. Krkonošská realitní. Ani po tolika letech vás nepřestala práce makléřky bavit? Určitě ne. Baví mě to, baví mě komunikace s lidmi. Snažím se lidem plnit jejich sny o bydlení. Když vidím, jak jsou spokojení a šťastní, že dobře koupili nebo prodali, tak z toho mám dobré pocity. Vnímám svoje povolání jako celoživotní poslání. Kdo vás vlastně přivedl k realitnímu podnikání? Vlastně za to může můj táta (Jiří Danielis), který dělal odhadce a soudního znalce v oboru nemovitostí, a později pak založil firmu I. Krkonošská realitní. 22 komerční sdělení

Jako malá jsem s ním jezdila po domech a bytech, „pomáhala“ mu měřit zdi, byla u technického popisu, a po večerech viděla otce zpracovávat posudky. Prostě jsem v tom jako malá vyrůstala a už jsem v tom zůstala. Zapojila jste se do práce ve firmě hned po studiích? Pomáhala jsem v otcově firmě s komunikací se zahraniční klientelou. Rodiče mi ale doporučili, abych zkušenosti a vědomosti získala jinde než v rodinné realitní firmě. Takže jsem vystudovala bankovnictví na vysoké škole a pak přijala nabídku na tzv. hostování TOP realitních makléřů a realitních sítí v Chicagu. Působila jsem postupně ve všech odděleních Národní asociace realitních kanceláří. Jak se vám Amerika líbila? Fascinovala mě činnost realitních kanceláří, jejich marketingové nástroje, certifikace, kurzy pro realitní makléře a spousta dalších věcí. Další cenné zkušenosti jsem získala také v Holandsku nebo


v Anglii. Později jsem získala práci v sekretariátu nadnárodní asociace sdružující realitní kanceláře ve střední Evropě. Pracovala jsem také v týmu tenkrát ještě „švédské“ firmy Skanska, když tady začínal boom výstavby apartmánových domů. Působila jsem jak u prestižních pražských firem, tak i u mezinárodních asociací. Kdy jste se vrátila domů? Asi ve třiceti letech. Táhlo mě to do rodného města. Mám tady rodinu, navíc miluju hory. Založila jsem s bratrem a sestrou investiční a realitní firmu. V té době začal boom v poskytování financování koupě nemovitostí bankami a já v tomto měla velice bohaté zkušenosti z Prahy. Později jsem ale z firmy odešla. Naše představy o práci realitní kanceláře a jejích makléřů se lišily, každý z nás se tedy vydal jiným směrem a jinou cestou. Proto musím a budu měnit tvář firmy. Nyní jsem jediným majitelem I. Krkonošské realitní a mám vynikající tým lidí. Nicméně všichni v rodině se dál pohybujeme v realitní branži.

ště z hor na Trutnovsko, Vrchlabsko a Náchodsko, věnujeme se hodně i rodinným domům a bytům. Co se za zhruba 20 let vaší makléřské profese změnilo na realitním trhu? Samozřejmě ceny nemovitostí, kopírují ekonomickou sílu obyvatelstva. Zvětšily se rozdíly mezi těmi, kteří mají peníze na koupi bytu nebo domu, a mezi těmi, kteří si mohou dovolit jen pronájmy. Ale všeobecně se prodává a kupuje víc. Taky je víc realitních makléřů a kanceláří... Ano, je jich na našem trhu příliš mnoho. Dnes tu práci bohužel může dělat kdokoliv. Ale časem se to snad vytřídí, od příštího roku má platit zákon, podle kterého makléři budou muset mít v budoucnu potřebnou kvalifikaci. My v tomhle ale máme silnou pozici. Dlouhodobě dbáme na kvalitu, abychom měli potřebné informace. Laici si často myslí, že to je jednoduchá práce. Ale když nemáte všechny potřebné informace, nemůžete uspět, nepovede se vám zprostředkovat ani prodej, ani koupi. Takže je potřeba se neustále učit? Vzděláváme se pořád. Osobně stále jezdím do ciziny, abych se mohla podívat, jak se trhy vyvíjejí v jiných zemích a přemýšlím nad tím, co z toho bychom mohli přinést sem. S moderními technologiemi se mění i realitní trh, konkrétně marketing.

Jakou změnu chystáte? Chci získat více mladších klientů. Klienti z mé věkové kategorie a o něco starší mě už znají, oceňují můj osobní přístup, kvalitní služby, a díky dobrým zkušenostem s mou prací se opakovaně vrací a doporučují mě dalším vrstevníkům. Toho si nesmírně vážím. K nim bych ale nyní chtěla získat i mladší generace. Dál ale přitom chci rozvíjet důvěru stávajících a stále se nám vracejících klientů. Bude to velká změna ve vaší strategii? Uvidíme. V minulosti už jsme ale několikrát firemní strategii upravili nebo rozšířili. A úspěšně. Původně jsme se zaměřovali na rekreační domy (chalupy, apartmány, pensiony) v Krkonoších a Podkrkonoší. Poslední roky jsme rozšířili působi-

V čem například? Většina reklamy, propagace a kampaní jde dnes přes internet a sociální sítě. Pořád ale platí, že se nevyplatí prodávat nebo kupovat nemovitost na vlastní pěst. Lidé si musí v takovém případě vše zařizovat sami, což vůbec není snadné, je to i časově náročné. Navíc legislativa v Česku není dokonalá. Takže je lepší mít prostředníka, který má nadhled a dobře zná realitní trh. Makléř je pojistka. Samozřejmě za odměnu, ale ta se u nemovitostí vyplatí. Přece jen bytů nebo domů, které prodáte nebo koupíte, není za život tolik.

Pražská 88, 541 01 Trutnov Tel.: +420 776328418 | +420 499 732 407 E-mail: eva.danielisova@krkonose-reality.cz www.krkonose-reality.cz

23


MALÍŘ A FOTOGRAF

Celej život dělám to, co mě baví, a rozhodně neumřu nasranej Od narození žije František Tůma ve Vrchlabí a mezi jeho zájmy a vášně patří malování, hudba, filmařina, fotografie, létání i astronomie a astrofotografie. Sám o sobě říká, že je ve všem věčný amatér v klasickém antickém smyslu slova. To znamená milovník, tedy člověk, který se něčemu věnuje ze záliby, nikoliv z povolání. „Nemám pocit, že bych měl na něco výraznej talent, spíš jsem jen trošku šikovnej. Cílevědomost také není mou nejsilnější stránkou, ale když se pro něco nadchnu, tak to dělám fakt na plný pecky.“ Život Františka Tůmy je velice pestrý. Přesto, že si tento rok vyslechl nepříjemnou zprávu o svém zdravotním stavu, zůstává veselým a aktivním člověkem. EVA VERNEROVÁ, FOTO: ARCHIV FRANTIŠKA TŮMY

František se rád věnuje hudbě a hraje na baskytaru. Muzicíroval už na vojně s kamarádem Ondřejem Konrádem, který hrál na foukací harmoniku. Hudba ale ve Františkově životě musela ustoupit světským pracovním povinnostem. Koncertování se nedalo se zaměstnáním dobře skloubit. V roce 2016, tedy po 40 letech, pan Tůma založil skupinu EKG Blues, která fungovala dva krásné roky, a zahráli si i na Krkonošských pivních slavnostech. Jeho celoživotní láskou je také malování. Začal si kreslit a malovat už ve škole a tato záliba jej doprovázela v průběhu všech jeho životních fází a stále mu zůstává. František chtěl výtvarné umění i studovat, ale bohužel to nevyšlo. „Tak jsem 24

si řekl: Já vám ukážu! Dokážu to sám.“ Vzal si osnovy z akademie a vzdělával se na vlastní pěst v historii umění i nejrůznějších uměleckých technikách. Co ho nebavilo, prošel trošičku stručněji, a nakonec se zhlédl v abstraktní expresi inspirované americkými umělci 50. a 60. let, jako byli Jackson Pollock, Mark Rothko, Franz Kline nebo Willem de Kooning. Františkova gestická expresivní díla plná divokosti, dravosti a volnosti budila zprvu na výstavách u porotců rozpaky. Nebyli si jistí, jak mají Františkovu tvorbu vnímat. Naštěstí se však mezi nimi našli i osvícení jedinci. Mnohá ocenění tak dokazují, že František dokázal to, co si zamanul. Létání bylo Františkovi dáno do vínku už od malička. Jeho otec byl pilot a učitel v letecké škole ve Vrchlabí, a tak přirozeně vyplynulo, že se z létání


stal Františkův první velký koníček. Často létal s otcem, sám začal létat ve 14 letech a v 15 letech získal pilotní průkaz na větroně. Později absolvoval instruktorský kurz a 2 roky učil nové adepty létání. Když chtěl přejít k motorovým letadlům, paradoxně neprošel oční kontrolou pro špatný barvocit. Dnes se tomu směje: „Já – malíř kolorista!“ Když se nemohl dál rozvíjet, tak s pilotováním skončil. „Bylo to krásný, ale já chtěl víc. Chtěl jsem dělat akrobacii, kde bych mohl uplatnit své tvůrčí já.“ U létání ale zůstal téměř dalších 20 let profesně aspoň jako mechanik u práškovacích letadel. Po revoluci pak začal podnikat s vyhlídkovými lety po Krkonoších. Opět tak nakonec dosáhl svého vysněného cíle a mohl se přesunout k novému objektu zájmu. Tím se stalo filmování. Na počátku stál podnikatelský nápad natáčet pro turisty vyhlídkové lety. „Po dokončení stavby domu jsem vzal naše poslední peníze a koupil jsem přes inzerát kameru. Manželka to tenkrát oplakala, ale vyplatilo se. Zájem byl obrovský,“ říká. Ze vzduchu tak vzniklo mnoho krásných záběrů. Některé z nich František později použil do svého dokumentu Jaro, léto, podzim, zima v Krkonoších. Natáčel také na cestách, zaznamenal koncert skupiny Metallica, společenské události, pivní slavnosti, leteckou show CIAF nebo třeba Pařížský aerosalon a mnoho dalšího. Za videoprogram Trutnovsko (krátké videospoty o 11 městech okresu) získal na filmovém festivalu v Písku cenu a k tomu pěkných 100 tisíc korun, za které pořídil novou digitální kameru. Nadšení do filmování přerostlo do další zajímavé profese. V roce 1993 založil František Vrchlabskou televizi. Studio vybudoval u sebe doma v ateliéru. Podnikatelé z okolí byli náruživí do propagace a reklama tak vynášela dostatek financí. Televize se rozvíjela a ve svém nejúspěšnějším období se na tvorbě programu podílelo až 11 externích pracovníků. Přes den býval František v terénu a po nocích stříhal nasbíraný materiál. Po roce 1996 však nadšení podnikatelů začalo upadat, město tento krásný projekt nepodpořilo, a tak po pěti letech bohužel končí. V roce 2000 pak František vyhrál konkurz na videokroniku v Trutnově a tomu se věnoval až do minulého roku (do důchodu). Ještě stále natáčí i pro město Vrchlabí, obec Lánov nebo pro galerie v Trutnově i u nás ve Vrchlabí. Aby toho nebylo málo, tak si František našel další vášeň – astronomii a fotografování noční oblohy. Hvězdy, hvězdokupy a vzdálené galaxie dokážou okouzlit. Opět si sám nastudoval, jak se fotí vesmírné objekty. Proces je to velice složitý. Aby měla fotografie požadovanou kvalitu, musí být exponovaná co možná nejdelší čas. „Můj rekord je 37 hodin na jednu fotografii,“ vysvětluje. Vznikne přibližně 300 dílčích subsnímků, které je potřeba sloučit dohromady do jednoho o velikosti 150 MB. Vznikne tak černé nic, ze kterého je v počítači potřeba data teprve takříkajíc vydolovat. Po týdnu práce u počítače pak konečně vznikne konečná fotografie. Výsledek však stojí za to. „Člověk nakoukne do vesmírných dimenzí, začne si uvědomovat, co je a co znamená. Získá tak jiný náhled na svět kolem sebe a oprostí se od zbytečností. Tento nadhled mi strašně pomohl 25


I.MALÍŘ KRKONOŠSKÁ A FOTOGRAF REALITNÍ

Divím se, kde jsem na všechno bral síly Jak je možné, že máte tolik zájmů? S věkem jsem zjistil, že se rád učím. Ve škole jsem na to nepřišel. Baví mě ta vzestupná fáze, kdy se člověk obohacuje o nové poznatky a v daném oboru se i prakticky zlepšuje. Stanovím si cíl a toho se snažím dosáhnout. Když se na to koukám zpětně, tak se divím, kde jsem na všechno bral síly.

Obraz: Krajina s Velkým vozem

při vyrovnávání se se svým zdravotním stavem. Přijal jsem to jako fakt, psychicky mě to neovlivňuje. Už několik let si stejně říkám, že až to někdy přijde, tak neumřu nasranej. Žil jsem tak, jak jsem chtěl, a splnil jsem si všechny životní cíle: postavil jsem dům, zasadil strom, vychoval skvělého syna a dceru, navštívil jsem New York, který miluju, byl jsem v egyptské pyramidě a prošel jsem se mezi sloupy chrámu Ramesse II., viděl jsem všechny své oblíbené umělce a byl na koncertech všech hudebních skupin, které mám rád.“

Plánujete ještě nějakou výstavu? Jakousi malou retrospektivní výstavu chystá paní Lenka Vričanová na prosinec v Galerii Morzin, kde by měly být obrazy i fotografie. Jak byste popsal vaše obrazy? Co tvoříte? Já vytvářím novou vizuální realitu bez nároku na nějaké hluboké myšlenky. Ti, co to studovali, byli vedeni, aby fakt něco vyjadřovali. Já byl vždycky okouzlen malováním. Maluji pro samotný akt malování. Já se nemusím filozoficky vyjadřovat. Miluji prostě jen roztírat ty barvy. V současném umění často vzniká propast mezi umělcem a divákem, který už může zaujmout pouze „líbí – nelíbí“ přístup, ale už tomu neporozumí. Divák se ptá, co tím autor chce říci. Ale on tím mnohdy nic říci nechce. Dodává jen jakousi novou estetiku. Máte nějakou radu pro mladé lidi? Co říkáte na to, že jsou mladí lidé často nespokojení, depresivní a nevidí smysl života? Já jim radit nemůžu, protože jsem svoje běžný životní problémy řešil v naprosto jiných podmínkách. Dnešní společnost se hodně diferencuje na základě peněz. Jelikož se pohybuji i ve společnosti mladých lidí (třicátníků, čtyřicátníků), tak si nemyslím, že je to takový průšvih a mnozí mají ty hodnoty nastaveny slušně. Mladí chtějí mít všechno hned. Oni se zcela přirozeně učí žít v této době stejně tak, jako my jsme se naučili fungovat v totalitním režimu. Moji rodiče se narodili ve 30. letech, takže dětství strávili za druhé světové války a mládí pak budováním socialismu, a rozhodně o tom nemluví, jakože by měli zkažený mládí. A to, co jsme jim připravovali my, muselo být naprosto šokující – nástup rockové hudby, hippies, volná láska a tak dále. Každá generace se dostane do bodu, kdy se bude ptát, kam ten svět spěje. Každá doba má své zápory, důležité je naučit se v tom fungovat a dělat, co vás baví. Myslíte si, že je tam někde ve vesmíru život? Určitě. Myslet si, že jsme tu sami, nebo, že byl jen jeden velký třesk, by od nás bylo namyšlený. 26


BIOGRAF

Ohlédnutí za letošní sezonou letního kina Tripsi Letošní, již šestá sezona byla dobrá, náročná, ale také plná nových a příjemných překvapení. Pozlobila nás technická závada na septiku, kdy jsme museli zrušit promítání, a studené večery v srpnu. Příjemně nás naopak překvapila návštěvnost Na Stojáka a zájem o kluky Vagamundos. Každoročně se snažíme vysledovat vzorec chování našich diváků, sledujeme ostatní akce v okolí, přihlížíme k průběhu počasí z předchozích let a podle toho formujeme program. Je to poměrně sofistikovaný proces, který vyvíjíme od první sezony. A s jistotou mohu říct, že je to úplně jedno! Každá sezona je naprosto jiná a doteď na to nemáme stoprocentně

fungující recept. Co se ale opravdu povedlo a bylo naším velkým překvapením, byl večer 24. července, kdy jsme si ozkoušeli maximální kapacitu našeho areálu, do kina na film Ženy v běhu dorazilo rekordních 901 diváků. To jsme skutečně žasli. Do další sezony 2020 půjdeme s myšlenkou a potřebou získání finančních prostředků na opravu havarijního schodiště ke kapli. Dáme hlavy dohromady a v tomto úžasném areálu zámecké kaple vymyslíme hudební večer, možná koncert, kdy celý výtěžek akce půjde na tak potřebnou opravu schodů. Kristýna Tumová, provozovatelka letního kina Tripsi


ÚDRŽBA SILNIC KRÁLOVÉHRADECKÉHO KRAJE, A.S.

Třicet pět let silničářem Jako by to měl někde předem napsané. Jiří Brandejs se chtěl původně věnovat pozemním stavbám, ale okolnosti ho zavedly k silničářům, kterým je věrný už 35 let. Ke své současné funkci ředitele, kterou ve společnosti ÚDRŽBA SILNIC Královéhradeckého kraje a.s. vykonává již šestým rokem, se vypracoval přes řadu různých pozic. Nyní řídí tým přibližně 350 zaměstnanců. „Musel jsem se naučit s lidmi ve firmě hodně mluvit a delegovat úkoly, ale odpovědnost za zásadní rozhodnutí beru vždy jako svou osobní,“ říká v rozhovoru pro Vrchlabinky. Jak jste se k silničářům dostal? Chtěl jste vždycky pracovat v tomto oboru? Asi to byl osud. Nebyl jsem přijat na vysokou školu na obor pozemní stavitelství, který jsem studoval na střední škole, a tak jsem šel do Žiliny studovat obor stavební údržba a rekonstrukce pozemních komunikací. Já se tím příběhem občas trochu chlubím, protože přesně to, co jsem vystudoval, skoro celý život také dělám. Málokomu se to poštěstí. Ve firmě pracujete přes 26 let. Čím jste si prošel? Nebylo toho málo. Pracoval jsem jako vedoucí technicko-správního úseku, technický náměstek, vedoucí přípravy a realizace staveb a následně na 28 komerční sdělení

pozici technicko-obchodního náměstka. Vyzkoušel jsem si i další činnosti – například denní i noční služby při práci dispečera zimní údržby. Je ale třeba říci, že i v silničařině se věci vyvíjejí a pracovní podmínky mění a ty dnešní, zejména v zimní údržbě, se s těmi z 90. let nedají srovnat. Co vás na práci nejvíce baví? Přestože jsem se původně chtěl věnovat pozemnímu stavitelství, vůbec nelituji. Silničařina mě postupně chytla. Na začátku jsem hlavně projektoval a přes obchodní oddělení jsem se dostal ke správě a údržbě silnic. Je to různorodá práce, nesedím jen v kanceláři a nedělám pořád to samé. Navíc jsem


v denním kontaktu s lidmi, což je velmi pozitivní a nakonec i manažerská práce dala mé činnosti další rozměr. Je pro vás zima pracovně nejnáročnější obdobím roku? Pro mě osobně ani ne. Samozřejmě i já jsem neustále na příjmu, průběžně i v noci kontroluji na speciální aplikaci, jaký je aktuální stav údržby komunikací. Ale zima je především velmi náročná pro dispečery a řidiče sypačů, protože pracují ve směnném provozu, včetně víkendů a svátků. Řídit sypač za špatných povětrnostních podmínek je velmi náročné. Na konci zimy toho mají tito lidé mnohdy opravdu dost. Co je tedy nejtěžší pro vás osobně? Práce s lidmi. Jen pro představu máme přibližně 350 zaměstnanců a některé zakořeněné věci nelze změnit ze dne na den. Dnes je navíc takřka stoprocentní zaměstnanost a najít nové zaměstnance není jednoduché. I proto se snažím se zaměstnanci otevřeně komunikovat a stávající tým co nejvíce stabilizovat. Každé čtvrtletí se scházím s odboráři a poslední dva roky organizujeme také společná setkání vedení společnosti se všemi zaměstnanci v neformálním prostředí. Jaký preferujete přístup k zaměstnancům? Snažím se naslouchat jejich názorům i navrhovaným řešením a na druhou stranu otevřeně definovat požadavky na výkon jejich práce. Považuji za důležité reagovat na podněty týkající se pracovních podmínek i vybavení, ale někdy je také třeba nekončící diskusi ukončit a rozhodnout. Stává se, že je to rozhodnutí i nepopulární, ale já odpovídám za celou společnost. Přijde mi, že práce u silničářů je velmi nevděčná, spoustu věcí ani neovlivníte a stejně za ně schytáte kritiku. Vnímáte to tak? Je to takové klišé, že se lidé v zimě podívají z okna a hned si řeknou, že spíme. Já si ale stojím za tvrzením, že za společnost ÚDRŽBA SILNIC Královéhradeckého kraje, a.s. jsme na zimní podmínky vždy připravení. Máme plné sklady posypového materiálu, připravenou techniku, máme v plném provozu dispečerská pracoviště a dispečeři včas reagují. Vše, a to zejména pohyb vozů i použití množství posypového materiálu, můžeme doložit prostřednictvím čidel a přes GPS. Před zimou svou připravenost prezentujeme také přímo u nás

ve firmě novinářům a věříme, že se tak informace dostanou i k širší veřejnosti. Musím ale na druhou stranu uznat, že vše má pozitivní vývoj, novináři už o nás tímto prvoplánově negativním způsobem tolik nepíší. Dělá vaše organizace v tomto ohledu osvětu pro řidiče? Propagujeme v médiích, jak zimní údržba funguje, založili jsme facebookový profil a využíváme i webové stránky. Snažíme se lidi naučit, že se při jakémkoliv problému mohou ozvat a my se ho pokusíme vyřešit nebo je alespoň relevantně informovat. Neříkám, že je všechno stoprocentní, vždycky se najde něco, co se dalo udělat jinak, ale často také musíme lidem vysvětlovat, že to prostě jinak nešlo. Co považujete za svůj největší pracovní úspěch? Na to by měl odpovědět asi někdo jiný, buďto mí nadřízení, či naopak zaměstnanci. Ale troufám si tvrdit, že 26 let v jedné firmě, plynulý pracovní postup a již šestý rok v řídící pozici je dokladem toho, že svou práci dělám dobře. Jaké máte plány do budoucna? Moje vize je taková, aby se mi dařilo vést společnost ÚDRŽBA SILNIC Královéhradeckého kraje a.s. v dobré ekonomické i personální kondici a aby i v nadcházejících letech patřila mezi stále se vyvíjející moderní společnosti. Také bych rád ve zdraví prožil se svou rodinou ještě hodně příjemných chvil. Práce vám bere hodně času, ale co děláte, když opustíte kancelář? Mám rodinný dům a práce kolem něj i zahrady nikdy nekončí. Také mám čtyři vnoučata, ze kterých mám velkou radost a být s nimi je pro mě milé odreagování od pracovních povinností.

Kutnohorská 59, 500 04 Hradec Králové - Plačice Tel.: 495 540 211 | Fax: 495 533 973 E-mail: uskhk@uskhk.eu www.uskhk.eu

29


MĚSTSKÝ HŘBITOV

Slavná jména, která psala vrchlabskou historii Neodmyslitelnou součástí každého města i vesnice je hřbitov. Tedy místo, kde ve věčném klidu a pokoji po své pozemské pouti odpočívají všichni zesnulí. Zde si člověk při svém niterním rozjímání může uvědomit pomíjivost lidské existence, ale i neúprosný běh času. Četnost návštěv hřbitova je u jednotlivých lidí rozdílná. Společná by však všem měla být pokora a úcta k tomuto místu, stejně jako k odkazu lidí zde pochovaných. Mezi tisícovkami jmen vytesaných na náhrobních kamenech se však nacházejí i taková, jejichž renomé a věhlas překročily hranice místa jejich života, společenské činnosti, podnikání či posledního spočinutí. A to je příklad i Vrchlabí. Je dobře, že na tyto lidi nebylo zapomenuto a pro budoucí generace byl oprášen jejich odkaz. Stojí za to si jej připomenout a toto místo navštívit, a to nejen v blížícím se předdušičkovém čase. JIŘÍ ŠTEFEK, FOTO: JIŘÍ ŠTEFEK

Obyvatelům města i jeho návštěvníkům tyto významné osobnosti přibližuje naučná stezka „Za pamětí Vrchlabí“. Ta byla do ucelené podoby „sestavena“ v loňském roce (kdy si město připomínalo 110 let od první zde vyrobené automobilové karoserie) a byla k ní vydána i tištěná skládací publikace „Průvodce vrchlabským místem posledního odpočinku“, na které se vedle města Vrchlabí 30

podílela společnost ŠKODA AUTO a Regionální turistické informační centrum Krkonoše. Tato stezka se skládá z celkem 23 míst (rodinné hrobky, kříž, Židovský hřbitov) a ke každému z nich autoři publikace sepsali medailon, který dané místo či osobnost blíže popisuje.

Historie hřbitova Dříve, než si připomeneme alespoň některé vý-


znamné osobnosti zde pochované, zastavme se ještě u historie samotného hřbitova. Podle informací v tištěném průvodci se městský hřbitov od roku 1805 přesouval od původního jednolodního gotického kostela (předchůdce dnešního kostela svatého Vavřince na náměstí Míru). Původní hřbitov totiž svou rozlohou přestal vyhovovat, a to především s ohledem na zvyšující se počet obyvatel města a četnost pohřebních obřadů. Za místo nového hřbitova tak bylo stanoveno prostranství nedaleko augustiniánského kláštera. Hřbitov se dělí na dvě části. První z nich je starší (a orientována na sever) s tradičními hroby a hrobkami a ve druhé, tedy mladší, části je zaniklý židovský hřbitov a urnový háj se vsypovou loučkou. Starší severní část hřbitova vznikala postupně a ve třech etapách. Například třetí díl severní části hřbitova byl založen roku 1907, kdy Vrchlabí za tímto účelem odkoupilo pozemek od Aloisie, hraběnky Czerninové (rozené Morzinové, paní na Vrchlabí a Maršově). Na založení poslední části se pro změnu nemalou měrou podílela stavební firma pozdějšího vrchlabského starosty Kleofáše Hollmanna. Vzhledem ke skutečnosti, že hřbitovní stavby v minulosti ani v současnosti nepodléhaly a nepodléhají stavebnímu řízení, mohla zde vznikat díla, která nebyla nikterak omezena předpisy či municipálními nařízeními. A díky tomu, a možná i právě proto, se tu nacházejí stavby s vysokou architektonickou i uměleckohistorickou hodnotou.

Průmyslníci, duchovní i oběť komunismu Jak již bylo zmíněno, naučnou stezku tvoří 23

míst, která jsou vesměs spojena se známými obyvateli města a jejich rodinami. Připomeňme zde alespoň některé z nich. Ignác Theodor Petera (31. července 1840 – 20. června 1904) a jeho rodina Sedlář, podnikatel a zakladatel automobilového průmyslu ve Vrchlabí. Učil se u sedlářského mistra Petera Ettela ve Vrchlabí, kde se od roku 1862 natrvalo usadil. V roce 1864 zde pak založil firmu Ig. Theodor Petera s anglickým sedlářstvím a výrobou saní a kočárů. Měl devět dětí, z nichž tři synové Theodor, Josef a Robert po otcově smrti na zápal plic v červnu 1904 pokračovali ve vedení firmy. Zlom ve výrobním programu firmy nastal

Komplexní služby pro skialpinisty. Prodejna Půjčovna VRCHLABÍ Centrum Kurzy tel: 775 910 535 mail: vrchlabi@hudy.cz


MĚSTSKÝ HŘBITOV

v okamžiku, kdy pro vrchlabského továrníka Jerieho vyrobila první automobilovou karosérii. Poté již na základě výrobní smlouvy s libereckou továrnou Reichenberger Automobil Fabrik nastala éra výroby automobilových karoserií. Jeden z výrobků byl dokonce určen pro samotného císaře Františka Josefa I. Traduje se, že v tu dobu již stařičký mocnář do automobilu nikdy za svého života neusedl z obavy před vším moderním. Během první světové války se sortiment Peterovy firmy přizpůsobil válečné poptávce, a proto se zde vyráběly lehké dvoukolové vozíky, dřevěné podstavce pro strojní pušky nebo karosérie sanitních vozů, a dokonce zkušebně i letadla. Za doby první Československé republiky výroba kočárů zcela zanikla a firma vyráběla karosérie na podvozky různých typů českých, anglických a amerických automobilových značek. Kolem roku 1930 zahájila firma sériovou výrobu motorových a bezmotorových kluzáků. Po válce přešel veškerý majetek firmy v hodnotě asi 25 milionů tehdejších korun na základě Benešových dekretů do rukou státu a poté pod mladoboleslavskou Škodovku. Wenzel Weber (14. prosince 1824 – 22. září 1888) Vrchlabský děkan, který se zasloužil o výstavbu děkanského kostela na dnešním náměstí Míru. Zároveň byl okresním školním inspektorem, v této své funkci však vystupoval proti emancipaci českého jazyka v soustavě rakousko-uherského školství. Jako první předseda Rakouského krkonošského spolku se zasloužil o rozvoj turistiky v Krkonoších, jeho jméno nese například turistická cesta údolím Bílého Labe. Guido Priesel (1890 – 20. března 1918) Vrchlabský průkopník létání a letectví. Již před první světovou válkou zkonstruoval několik letadel, která testoval na louce ve Vejsplachách za dnešním novým fotbalovým stadionem, kde měl postavený plátěný hangár a malou dílnu. Během první světové války pracoval blízko Vídně, kde jako letecký konstruktér vyvíjel bojové letouny pro císařskou armádu a byl autorem synchronizačního zařízení pro letecké kulomety. Vysloužil si hodnost nadporučíka, zahynul při letecké havárii 20. března 1918. 33


MĚSTSKÝ HŘBITOV

Willibald Jerie starší (1819 – 24. dubna 1895) a jeho rodina Podnikatel v textilním průmyslu a politik. V letech 1861 až 1867 byl poslancem Českého zemského sněmu za volební obvod Vrchlabí–LánovHostinné. Jeho vnuk Willibald Jerie mladší vedl továrnu do své smrti v roce 1927 a byl jedním z prvních zákazníků vrchlabské karosářské firmy Petera a synové. Jak jsme již uvedli, Peterovi právě pro Jerieho vyrobili vůbec první automobilovou karosérii. Guido Rotter (26. března 1860 – 10. března 1940) a jeho rodina Nejvýznamnější člen rodiny Rotterů, která podnikala v textilním průmyslu a vlastnila přádelnu lnu a juty a tkalcovnu v dnešním Hořejším Vrchlabí. Guido Rotter však zanechal svoji stopu v turistice a lyžování. V roce 1884 založil a řadu let provozoval několik prázdninových ubytoven pro žáky a studenty, jejichž síť se později velmi rychle rozrůstala v Čechách, Rakousku, Slezsku a Německu. Podle statistik bylo v roce 1914 v Německu a Rakousku 721 takových ubytoven, které od doby svého vzniku zaznamenaly 565 tisíc přenocování). Byl prvním prezidentem Rakouského lyžařského svazu. Jeho syn, Guido Rotter jr., bojoval za první světové války na frontě v severní Itálii. Za dob první republiky působil ve strukturách německého lyžařského svazu v Československu. Po válce byl odsunut do Karlsruhe. Untitled-1.pdf 1 27.8.2019 21:43:47


Josefína Kablíková (9. března 1787 – 21. července 1863) Dcera papírenského továrníka Davida Ettela. Provdala se za Vojtěcha Kablíka (jejich manželství zůstalo bezdětné) poté, co ve Vrchlabí koupil lékárnu U Orla. Díky svému působení v lékárně se dostala k bylinkám a botanice, ve volném čase podnikala výpravy do hor, kde sbírala a preparovala rostliny, kterých z Krkonoš do botanických ústavů v Praze, Vídni a Řezně poslala desítky tisíc exponátů. Vytvořila také několik botanických herbářů. Její praktická botanická činnost a korespondenční výměna preparátu jí přinesla širší známost v odborných botanických kruzích. Do Vrchlabí za ní jezdili Jan Evangelista Purkyně i bratři malíři Mánesové. Ve Vrchlabí založila nadaci ke studijní podpoře talentovaných nemajetných žáků. Osobnost Josefíny Kablíkové inspirovala i vrchlabskou lékárnici a spisovatelku Marii Kubátovou k napsání několika článků a povídky. Památku významné botaničky uctilo i město Vrchlabí, které po ní pojmenovalo jednu ze svých ulic. Zásluhy o botaniku vynesly Josefíně Kablíkové označení „kněžka krkonošské flóry“. Pavel Wonka (23. ledna 1953 – 26. dubna 1988) Je považován za posledního politického vězně v komunistickém Československu, který zemřel ve vězení. Režimem byl odsouzen celkem třikrát, například i za to, že se v souladu s tehdy platným zákonem pokusil kandidovat ve volbách v roce 1986 jako nezávislý kandidát do České národní rady. Třetí uvěznění pro nedodržení podmínek ochranného dohledu se mu stalo osudným. Zahájil hladovku a ve vězení zemřel pro celkové vyčerpání organismu v důsledku nedostatečné lékařské péče. Jeho pohřeb 6. května 1988 byl zřejmě největším a nejmasovějším smutečním aktem v poválečné historii Vrchlabí. Odhady hovoří o zhruba 2 000 přímých účastníků, mimo jiné i signatářů Charty 77, členů Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných, Jazzové sekce a disidentů, ale i zástupců osmi západních velvyslanectví. Událost natáčela vedle Státní bezpečnosti i západoněmecká veřejnoprávní televize ARD. Po roce 1989 byl Pavel Wonka plně rehabilitován a v roce 2013 obdržel in memoriam medaili Za zásluhy. Někteří publicisté či historikové (například Petr Zídek v Lidových novinách či režisérka Libuše Rudinská ve svém dokumentu „Pavel Wonka se zavazuje“) v minulých letech však poukazovali na rozporuplnost osobnosti Pavla Wonky (například

skrze jeho snahy o vstup do KSČ či údajnou spolupráci se Státní Bezpečností). Vedle těchto vybraných osobností mají na vrchlabském hřbitově (a v rámci stezky) místa svého posledního spočinutí i členové dalších významných rodin z historie města. Když už se návštěvník hřbitova rozhodne hrobky si prohlédnout, měl by si projít celou stezku a svou pozornost věnovat všem místům vyznačeným v průvodci. I ze stručných publikovaných medailonů se dozví mnoho zajímavých informací o lidech, kteří žili ve zdejší podžalské kotlině jedno či dvě století před námi. Závěrem je potřeba všem návštěvníkům připomenout a vyzvat je, aby se zde chovali ukázněně a s pietou vzhledem k povaze a poslání tohoto posvátného a historií prodchnutého místa. 35


NOVINKY Z VRCHLABSKA

Čtení od knihobudky se stěhuje

Prezentace středních škol a zaměstnavatelů

Tradiční čtení u knihobudky pro malé i velké, které se u ní konalo každý čtvrtek po celé léto a září, se od října stěhuje do nových prostor. Bude jimi kavárna Sedm štítů na nábřeží Marie Kubátové. Zde se bude konat čtení opět každý čtvrtek od 18 hodin. Změna místa příznivců dobré četby není trvalá, ale je dána faktem, že se zkracuje den a počasí už není tak příznivé jako během nedávného léta. Na jaře se opět akce vrátí na svoje tradiční místo.

Víte, do jaké školy přihlásit vaše dítě nebo k jakému zaměstnavateli by měl váš potomek nastoupit po maturitě či vyučení? Napovědět vám může akce „Prezentace středních škol a zaměstnavatelů 2019“, která se uskuteční 11. a 12. října ve společenském centru UFFO v Trutnově. Akce se koná pod záštitou hejtmana Královéhradeckého kraje Jiřího Štěpána a trutnovského starosty Ivana Adamce a rovněž pod patronací Krajské hospodářské komory Královéhradeckého kraje a úřadu práce.

Kufr bude hostit Ska-Punk Night! Kapely Bez šance, Degradace, Prawda, Žádnej stres a další vystoupí v pátek 4. října ve vrchlabské pivnici Kufr nedaleko vlakového nádraží. Akce pod jménem Ska-Punk Night začíná v 17 hodin.

Dražba cedule vynesla tisícovku Internetová dražba označení ulice s chybným názvem „Pod Ovčáčkem“ vynesla 1 010 korun. Přestože o ni původně projevil i zájem samotný mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček, samotná aukce nikterak velkou pozornost dražitelů nepřilákala. Podle tajemníka Městského úřadu ve Vrchlabí Pavla Řeháka celý výtěžek bude poukázán technickým službám na péči o městskou zeleň.

36

Prodejte na Blešáku, co už nepotřebujete Podzimní charitativní Blešák se uskuteční v sobotu 5. října od 8 do 12 hodin na vrchlabském nábřeží Marie Kubátové. „Přijďte prodat, co vám doma přebývá. Přijďte koupit, co vám schází. Na blešáku najdete či prodáte téměř cokoliv. Dejte nepotřebným věcem další šanci!“ vzkazují organizátoři. Chybět nebude ani již tradiční Bleší kavárna s nabídkou teplých nápojů, kávy, čaje a dalších nápojů a také domácích koláčů a dalších dobrot.

Výměna oblečení v Diakonii V sobotu 5. října od 14 do 17 hodin se v prostorách vrchlabské Diakonie uskuteční výměna podzimního/zimního oblečení. Akci pořádá SWAP ve spolupráci s Diakonií Českobratrské církve evangelické. „Posláním akce je šířit myšlenku udržitelného rozvoje a zero waste – nakupováním s rozmyslem, tříděním, recyklací a posíláním věcí dál šetříme zdroje a prodlužujeme životní cyklus výrobků. Zároveň věříme v důležitost setkávání místní komunity,“ říká organizátorka Vanda Nováková. V praxi celá akce funguje tak, že zájemci přinesou podzimní/ zimní dámské nebo dětské oblečení a zdarma si mohou odnést cokoliv, co přinesl někdo jiný. Oblečení, které si nikdo neodnese, poputuje do sběrných kontejnerů Diakonie Broumov, která je poskytne potřebným. Vstupné na akci je zdarma, přítomní však mohou přispět na podporu Diakonie. (jš)


STUDENSTKÁ AKCE

Setkání studentských samospráv v Hostinném Spolupráce studentských samospráv, česká společnost a její školství, životní prostředí, stav a perspektivy či 30. výročí sametové revoluce. Tato témata budou předmětem třídenního setkání studentských samospráv, které se uskuteční na gymnáziu v Hostinném od 18. do 20. října. Cílem akce je propojit studenty, poukázat na problémy dnešní společnosti, jako je životní prostředí nebo klima, zlepšit komunikaci a spolupráci mezi školami, ale také probrat témata, jako je školství a politika. „Součástí akce bude několik odborných přednášek a besed na tato témata. Dále budeme každé téma rozebírat ve skupinových debatách s hosty, kteří se na daná témata specializují,“ uvedl

Matěj Voňka, místopředseda Studentského parlamentu Krkonošského gymnázia a SOŠ v Hostinném. Voňka očekává, že do Podkrkonoší na tuto akci přijedou stovky studentů z desítek škol. Mezi studenty zavítá řada významných osobností politického a společenského života jako například hejtman Královéhradeckého kraje Jiří Štěpán a jeho náměstkyně Martina Berdychová, starostka Hostinného Dagmar Sahánková, ředitelka CERMATu Michaela Kleňhová, forenzní psycholog Joža Spurný, historik Vladimír Wolf či vrchlabský etnolog Libor Dušek. Zájemci o účast se mohou registrovat do formuláře na stránkách https://setkani-studentskych-samosprav6.webnode.cz/. (jš)


Vývojář FW Programátor C#


HOROLEZEC

Vrchlabská stopa v Peru Vrchlabský horolezec Radoslav Groh společně se svým parťákem Markem Holečkem letos v srpnu zdolali 6 360 metrů vysoký severní vrchol Huandoye v peruánských Andách. Uctili tak tím památku výpravy československých horolezců, kteří v roce 1970 tragicky zahynuli pod Huascaránem. Groh s Holečkem na severní stěně Huandoye jako první vytyčili zcela novou cestu na vrchol této šestitisícovky. Její zdolání a následný sestup oběma horolezcům zabral celkem 55 hodin, což bylo více, než původně očekávali. Trasu dlouhou 1 200 metrů pojmenovali „Boys 1970“, a to právě na počest expedice s tragickým koncem, která se na stejnou horu chystala před téměř celým půlstoletím.

Foto: Archiv Radoslava Groha

Tehdy její pokus překazila smrt slovenského horolezce Ivana Bortela, který zahynul 18. května 1970 po třicetimetrovém pádu z pěšiny při túře pod horou Huandoy. Po této události, která postihla nejlepšího člena výpravy, se po Bortelově pohřbu zbylí horolezci rozhodli, že se namísto toho pokusí zdolat Huascarán z východní strany. Celou oblast však postihlo silné zemětřesení o síle téměř 8 stupňů Richterovy škály, a celou expedici tak zaživa pohřbila lavina ledu a kamení. V celé oblasti tehdy při něm zahynulo dohromady více než sedmdesát tisíc lidí. Rozhovor s Radoslavem Grohem, mistrem České republiky ve skialpinismu a Hudy ambasadorem, přineseme v jednom z příštích vydání magazínu Vrchlabinky. (jš)


NA POKEC

Do prasátka VERONIKA ŠTEFKOVÁ, FOTO: INTERNET

Každá správná hospodyňka pro pírko i přes plot skočí. Já už sice pro pírka přes laťky neskáču, ale jako moderní hospodyňka v 21. stol. studuji letáky a zaškrtávám, co, kde a za kolik koupím. Ano, jsem spořivá a šetrná, a to už od doby, co moje paměť sahá. Jen co jsem jako malá začala dostávat kapesné, šetřila jsem si ho do kasičky pěkně korunku ke korunce. Byla jsem v tom dobrá, a to tak dobrá, že si pak ke mně po určité době naši začali před výplatou chodit půjčovat peníze. Naproti tomu moje sestra byla úplně opačný případ. Celé své kapesné pokaždé utratila za kraviny, takže se hned po našich stala mým druhým největším dlužníkem. Na všech prázdninových pobytech byla po pár dnech úplně švorc a na co neměla, si vybrečela. V tom byla nepřekonatelná. „Je to moc drahé. Na to teď nemáme!“ jako by pro ni nebylo žádnou překážkou. Vzpomínám, jak jednou, když děsně frčel šusťák, hučela do mamky tak dlouho, dokud nedostala, co chtěla. Tenkrát jsem nevěřila vlastním očím. Ségra kompletně oděná do šusťákové soupravy s úsměvem od ucha k uchu. Taková nespravedlnost! Když nám pak jako dospívajícím slečnám babička s dědou založili studentský účet, bylo to, jako kdybych byla povýšena do vyššího stavu. Opravdická banka a opravdická platební karta. Žádná trapná papírová náhražka na hraní! Když mi pak na účet začaly chodit výplaty z letních brigád, nemohla jsem se už více cítit dospěleji. Zatímco jsem vydělané peníze z letní brigády postupně rozpouštěla po celý rok až do dalšího přivýdělku, ségra svoje těžce vydřené peníze hned druhý den po výplatě šla utratit za nový mobil. To mne naprosto šokovalo. Nejenže jí coby pokojské v jednom ho42

telovém komplexu po měsíční dřině, kdy musela povléct stovky postelí a umýt desítky hajzliků, nezbyla ani koruna, ale navíc, všechno co měla, utratila za model s vysouvacím displayem, zkrátka proto, že ten její „starý“ prostě vysouvací nebyl. V ten okamžik jsem si uvědomila, že náš smysl pro hospodaření bude už asi navždy diametrálně odlišný. Přitom jsme byly obě dvě vychovávané ve stejném prostředí a ve stejném duchu, což jenom potvrzuje moji teorii, že sklon k utrácení či šetření se neformuje, ale dědí. Já po tátovi obracím každou korunu a ségra po mamce dychtivě nakupuje. Naproti tomu šetrnost je stoprocentně ovlivněna rodinným prostředím. U nás doma mamka neustále nadávala, proč se musí všude svítit, jak je všude přetopeno a nedejbože, když byl někdo na WC první v pořadí a spláchnul. A tak není divu, že jsem si mamčiny šetrné návyky přenesla i do vlastní domácnosti, přičemž jsem je ještě obohatila o své vlastní. Jednorázovou přebalovací podložku používám tak dlouho, dokud se úplně nerozpadne, nebo dokud ji mrňous nepokadí. Pytel na odpadky vložím do koše až v okamžiku, kdy mi dojdou velikostně odpovídající staré igelitky, a když už z tuby krému na ruce po vynaložení veškeré síly nevymáčknu ani ň, rozstřihnu ji a pokračuji dále ve spotřebě jejího obsahu. To je samozřejmě jenom zlomek toho, čeho jsem ve jménu šetrnosti schopna. Ale při vzpomínce na svoji babičku Marušku, u které jsme se ségrou musely dopíjet šťávu z předešlého dne, si říkám, že snad na tom ještě nejsem úplně tak špatně. Tedy aspoň zatím...


Profile for Zbynek Kacer

Vrchlabinky - magazín říjen 2019  

Vrchlabinky - magazín říjen 2019  

Advertisement