Page 1

kulturně-společenský magazín | duben 2013 | vydává

Život s hendikepem

| zdarma


OBSAH EDITORIAL O životu s hendikepem nepíšeme náhodou. Od loňského května se s ním setkáváme mnohem častěji, než předtím. Poté, co jsme se přestěhovali do Oranžové kavárny, jakéhosi centra mentálně postižených v Trutnově, je náš život o deset kamarádů bohatší. „Nazdár! Kde jsi byl? Jsem tě hledal,“ hlásí se pravidelně Vojta, jeden z nejvěrnějších. Nadšeně mi zatarasí cestu a pokračuje v hlášení. „Prohlídnul jsem si to cédéčko s fotkama, co jsi mi dal. Nádherný ... jé, ty máš nádherný tričko s dráčkem, seženeš mi taky takový?“ To kamarádka Jana se zase ráda drží za ruku. „Kousek tě doprovodím,“ řekne a skrz kavárnu mě doslova táhne za ruku. Až na dvorek. Ovšem největším optimistou je kamarád Péťa. Já mu sám pro sebe říkám Sluníčko. Pravidelně obsluhuje v kavárně a pořád se u toho směje. „Ty jsi Pavel?“ ujistil se nedávno. „Jojo, máme spolu v červnu svátek,“ říkám. „To je dobře,“ přitakal s upřímným úsměvem a nadšením. I takový je život s hendikepem. Pavel Cajthaml

STRANy a4 - a9

rEPORTÁŽ PSANÁ NA VOZÍKU

STRANy a14 - a15

sPORT POSTIŽENÝCH

STRANy b7

z MUZEJNÍCH SBÍREK

STRANy a10 - a11

mENTÁLNÍ HENDIKEP

STRANy b8 - b9

pĚNA SLAVÍ 30 LET

STRANy b4- b6

aKTY TEREZY Z DAVLE

inzerce

Vydavatel: XANTIPA AGENCY s.r.o, IČ: 25947940, MK ČR E 19626. Adresa: Trutnovinky, Bulharská 66, Trutnov, e-mail: redakce@trutnovinky.cz, www.trutnovinky.cz Obchod, inzerce: Rudolf Korbelář, tel: 499 941 941, 608 146 620, e-mail: ruda@xantipa.in, obchod@ xantipa.eu, Redakce: Pavel Cajthaml, tel: 733 510 071, Hynek Šnajdar, tel: 734 457 697, Michal Bogáň, tel: 734 545 423, Grafika: Vojtěch Petr, Korektury: Barbora Peterová, Distribuce: Česká pošta a.s. a vybraná distribuční místa, Tisk: Tiskárna Voborník, K. Čapka 868, Hostinné, Sazba: XANTIPA AGENCY s.r.o., Fotografie na titulce: Miloš Šálek a Tereza z Davle

a3


a4

REPORTÁŽ PSANÁ NA VOZÍKU

Vyčerpaný, zmrzlý, zmoklý

Na půl dne invalidou Vydat se na vozíku po městě nevyžaduje velkou přípravu, myslel jsem si. Půjčím si vozík, sednu do něj a hurá na to. „Pojď dál, máš to připravený, ale ještě ti k tomu dám instrukce, abys věděl, co tě čeká,“ hlásil Radek Pokorný, kamarád, který je na vozík připoutaný od autohavárie v roce 1998. Coby předseda trutnovského Klubu vozíčkářů se nabídl a ochotně na jeden den mechanický vozík poskytl. „Máš napumpovaná kola, ale obávám se, že v tom počasí ti to moc nepomůže. Bude se ti po městě jezdit těžko,“ varoval mě před sněhem. „Dej si pozor na obrubáky a schody, tam se bez pomoci neobejdeš,“ upozornil ještě.

doporučení. Copak o to, mně se to zas tak těžké nezdálo. Ale kolega Michal pod schody pronesl všeříkající větu. „Tak, a já jsem vyřízenej!“ Asi mu mých devadesát kilo nepřišlo jako vhodná tréninková dávka před jarní fotbalovou sezónou.

Čtvrtek ráno. Připravený na pracovní půl den sedám doma na vozík. Redakční kolegové mi budou dělat doprovod. Jdou si pro mě s úsměvem na tváři. Mě už úsměv trochu chybí. Chvíli předtím jsem totiž při nácviku skládání a rozkládání vozíku zapomněl na jednu Radkovu radu. „Až budeš tohle tady zacvakávat, dej pozor na prsty!“ Nedal jsem pozor. Nehet na palci v háji, bolí to jako čert.

Nasedáme do auta. Snadné to není, ale člověk pár vozíčkářů při přesedání viděl, takže i bez pomoci to zvládám. Co se odehrává za mnou, v tu chvíli nevím. Slyším několik cvaknutí (zřejmě vozíku), několik vzdechnutí (zřejmě kolegy) a pak bouchnutí dveří. „Sedíme, jedeme do práce,“ řekl kolega Michal.

Vyrážíme na cestu. Hned prvním problémem jsou schody. Jak se správně dostat dolů se zdá snadné. „Takhle s károu cukneš, hodíš přední kolečka do vzduchu a v záklonu tě kamarád pomalu sveze po schodech dolů,“ znělo Radkovo

Naše redakce sídlí v Oranžové zahradě, kde se scházejí mentálně postižení. A právě jeden z nich, sympatický Péťa, se mě hned po vystoupení z auta ujímá. V tu chvíli jsem netušil, že za celý den to bude nejochotnější člověk, který mi pomůže v nesnázích. Objet totiž dům po mokrém dlážděném chodníku, navíc v mírném stoupání, bych


a5 sám nezvládl. Chlapec sice funěl, ale vydržel. Jeho radost, že jsme to společně zvládli, byla skvělá. Bezprostřední a upřímná. Zatraceně, ani nevím, jestli jsem mu poděkoval. Ze zahrady v Žižkově ulici vyjíždíme za prvním pracovním úkolem. Coby redaktor na vozíku musím přece udělat nějaký rozhovor. Jedeme na městský úřad. Cesta byla mokrá, chumelilo a než jsem se dostal k nové radnici, měl jsem na stehnech mokré kalhoty, až se do mě dala zima. Cestou mě kolega asi dvakrát málem vyklopil. Tlačil až příliš, a když se před vozíkem objevila nějaká vystouplá dlažební kostka nebo zdánlivě nízký obrubník, vozík se samozřejmě zastavil. Moje tělo ale chtělo nepochopitelně pokračovat dál. „Sakra, ta kára by měla mít bezpečnostní pásy!“ Vážnější problémy nastaly mezi hudebkou a Starou radnicí. Do škvír staré dlažby zajížděly gumy vozíku s milimetrovou přesností. Další dřina pro mého průvodce Michala. V Bulharské ulici u jídelny Bela řešíme logistický problém. Pokračovat dál podloubím a pak mě snášet asi z pěti schodů? Nebo jet k úřadu kolem kostela? Volíme inzerce

druhou variantu, ale ve Farské ulici nás překvapí zbytky sněhu. Kolečka se zaboří, vozík se zaboří, já se zabořil, konec. Michal si sahá na dno svých sil. Snažím se mu pomáhat co to jen jde, ale tuším, že má dost. Do nové radnice se pak dostáváme snadno. Ideální bezbariérový přístup, samootvírací dveře, výtah, vše jak vozíkář potřebuje.


a6

REPORTÁŽ PSANÁ NA VOZÍKU Když už jsme na úřadě, jedeme ke starostovi na rozhovor. Schůzka je předjednaná, ale že budu na vozíku jsem Ivanu Adamcovi neřekl. „Dobrý den, co to tady provádíte?“ prohlásil ve dveřích, a když viděl, že s vozíkem neumím přejet přes práh, zabral podanou pravicí tak, že jsem byl hned uvnitř kanceláře. „Testujeme, jaký je život s hendikepem,“ vysvětlil jsem. A pustil se do rozhovoru. INTERVIEW SE STAROSTOU

změnilo hodně k lepšímu. Kvalita společnosti se totiž pozná podle dvou věcí - jak pečuje o seniory a jak se stará o postižené. Co může přinést setkání zdravého s hendikepovaným? Věřím, že donutí zdravého aspoň přemýšlet o tom, jestli jsou jeho životní hodnoty nastavené dobře. Lidi si dnes často myslí, že štěstí rovná se peníze. To vůbec není pravda. Znám spoustu bohatých, kteří jsou absolutně lidsky nešťastní. A věřím tomu, že bohatý invalida by rád vyměnil peníze za to, aby byl chudý, ale hlavně zdravý. Prostě platí, že zdraví si nekoupíte. Zpátky do ulic. Zajímavé jsou reakce kolemjdoucích. Většina buď dělá, že mě nevidí, nebo rychle otáčí hlavu jinam. Dokonce i v nové radnici jsem potkal několik úředníků, které znám, ale oni si mě nijak zvlášť neprohlédli, takže jen minimum z nich si ihned všimlo, že na vozíku jsem právě já. Vedle jednoho jsem chvíli seděl, teprve když jsem řekl Ahoj, tak se na mě podíval a vyštěkl: „Ježíš čau! Co to je? Co to děláš?“ Z úřadu vyrážíme do vedlejší městské galerie. Její nový ředitel Štěpán Málek nás odchytí, když se dobýváme dovnitř. „Pojďte dál, jdete na výstavu?“ ptá se a rovnou nás zve na kávu. Galerie má výtah, takže si prohlédnu i expozice na půdě. A pak pohodlně i do kanceláře ředitele. Výtvarník s duší punkera (člen kapely N.V.Ú.) mezitím přiznává, že s hendikepovanými lidmi má hodně zkušeností. ROZHOVOR S ŘEDITELEM MUZEA

Setkal jste se někdy zblízka s životem s hendikepem? Nikdo v naší rodině´ani v okolí nebo u mých kamarádů žádné takové problémy neměl. Ale s hendikepovanými lidmi se potkávám běžně. Máme ve městě klub vozíčkářů nebo třeba Oranžovou kavárnu, kde obsluhují mentálně postižení. Existuje podle vás problém mezi zdravými a hendikepovanými lidmi? Nevím, jestli je to problém, ale spousta zdravých neví, jak se má k postiženým chovat. Sám pamatuji, když jsem se s hendikepovaným člověkem setkal poprvé, jaké to pro mě bylo trauma. Prostě jsem nevěděl, co mám dělat. Na druhou stranu se ale za dvacet let v Čechách


a7 „Můj otec má už asi čtvrt rok Alzheimra, má postiženou motoriku a je na vozíku. Také v naší kapele náš bývalý baskytarista pracoval v Hořicích v Invalidovně, kde jsme tenkrát s kapelou udělali několik koncertů a díky tomu máme i několik přátel paraplegiků. A jednoho takového kamaráda mám v Hradci, jsme pravidelně v kontaktu. Občas s námi jezdí na koncerty, takže vím, co to obnáší. V Hradci ve škole mám jednoho hluchoněmého studenta. Co vás překvapilo, když jste se s životem s hendikepem setkal poprvé? Nevím, jestli to bylo překvapení, možná zajímavá zkušenost. Samozřejmě jsme jako kapela odkývali koncert v Invalidovně, ale nastalo najednou dilema, jak se k tomu postavit. Basák, který tam pracoval, nám ale říkal, že k tomu máme přistupovat normálně. Říkal: hrajte, jak jste zvyklí. Musím říct, že tak výborné publikum jsem nezažil. Fascinuje mě, jak se ti lidé umějí bavit, žít naplno. Platí, že se s nimi nemá jednat jako s postiženými, oni to berou, jak to je. Akorát je potřeba se smířit s určitými limity. Takže máte dobré zkušenosti s hendikepem? Negativně mě překvapilo, jak postiženým komplikují někdy život úřední mechanismy. Koordinátorka našeho hradeckého sdružení KK3 má invalidní důchod.Takže jsem se přes ní například dozvěděl, že spoustě takových lidí byl odebrán průkaz ZTP. To označuju za prasečinu. Lidé, kteří žijí z invalidního důchodu, tudíž na tom nejsou finančně dobře, mají už tak omezený akční rádius. A najednou přijdou o tuto výhodu. Kolegyně také řeší, že má trvalé bydliště v Trutnově, takže když chce něco vyřídit, musí z Hradce přijet sem. To mi v době digitalizace, internetu a emailů přijde jako zvrácenost. Když vidím, jak zařízení, která se starají o postižené, bojují o život, o každou korunu, a v době, kdy v jiných sférách peníze létají komínem ... Stát v tom často hází klacky pod nohy, místo toho aby vycházel vstříc. Po dvou služebních záležitostech je čas i na soukromé věci. Když jsme ve městě, objednám kytičku pro manželku. Do květinářství v Bulharské

ulici se dostávám snadno díky bezbariérovému přístupu. Potom se snažím přejet náměstí. Hrůza. Kostky, k tomu ještě se zbytky posypu, jsou natolik nepříjemné, že už začínám chápat, proč někteří vozíčkáři prostě do historických center českých měst nejezdí. Protože se to prostě nedá. Palackého ulicí se vracíme do redakce. Cestou mě opět kolega párkrát málem vyklopí, když si nevšimne vyčuhujících dlažebních kostek. Přesedáme znovu do auta a míříme do krytého bazénu. Rychle sjednáváme setkání s šéfem bazénu Tomášem Břeněm (také předseda TJ Lokomotiva),

ale tajemně ho prosím o příchod do přízemí. Jeho překvapení je pak evidentní. „Co se proboha stalo?“ „Testujeme, jaký je život s hendikepem,“ zopakoval jsem. Pravda je, že zrovna bazén na vozíčkáře ideálně připravený není. Plošina chybí, takže když si občas někdo na vozíku chce zaplavat, musí ho po ne zrovna malém schodišti vynést plavčík s domovníkem, což je pořádná dávka. Sám bych při takovém nechtěném posilování asi přišel o záda, plotýnky mě bolí, jen na to pomyslím. Vzdávám to. Nemíním kvůli redakční reportáži strhnout záda dvěma lidem v bazénu a zkazit jim celý den. Rozhovor uděláme v přízemí u bufetu. „Vím, co to je starat se o lidi s hendikepem. Dvanáct let jsme pečovali o moji babičku, která prakticky jen seděla nebo ležela,“ přiznal Břeň.


REPORTÁŽ PSANÁ NA VOZÍKU

a8

DVĚ OTÁZKY PRO ŠÉFA BAZÉNU

Setkáváte se s hendikepem často? Nevím, jestli často, ale setkávám. Kdysi jsme tu měli jako pokladního hendikepovaného pana Sýkoru, a jeho podobně hendikepovaná žena obsluhovala saunu. Dodneška zaměstnáváme lidi s hendikepem. V bazénu jednou za rok pro postižené pořádáme plavecký závod. Snažíme se, aby i lidi se zdravotním omezením měli možnost sportovat. Máme při TJ Lokomotiva oddíl sportovců s mentálním postižením. Ale zrovna v bazénu bezbariérový přístup chybí… Ano. Tohle zařízení vzniklo před dvaatřiceti lety. Takže vozíčkář se dostane u nás v přízemí do sauny a do posilovny, do patra mu musí pomáhat plavčíci a další personál. Ale v plánech na modernizaci bazénu je boční bezbariérový vchod pro lidi na vozíku. Ale musím říct, že v současné době chodí do bazénu vozíčkáři, spíše jednotlivci. Prostě moc jich není. Z bazénu chci domů. Jsem skoro čtyři hodny na vozíku a mám toho opravdu dost. Jsem mokrý (celé dopoledne sněžilo) a vyčerpaný. Svažitou ulicí míříme na Kryblici. Na chodníku opět leží zbytky

inzerce


a9 sněhu, takže se jede špatně a tudíž se přemístíme na silnici. Asfalt je holý a mokrý. Před domem se snažím poslední metry vyjet do kopce sám, ale asi ve třetině svahu končím. Nemám sílu. Prostě nemůžu. Bez pomoci Michala bych to nedal. Bolí mě ruce a ramena, těším se, že vstanu. Ouvej! Mám úplně betonová kolena. Když chci udělat krok, připadá mi, že mě nohy neposlouchají. Tak to je masakr. Pavel Cajthaml, foto: Miloš Šálek

Vozíčkář jako pojízdná posilovna Ve čtvrtek, kdy jsem se stal doprovodem při Pavlově vozíčkářské „misi“, obyčejně v Mostku, kde se snažím hrát kopanou, míváme trénink. Tentokrát byl ale dopředu odvolaný. Já jsem však trošku tušil, že ten den si stejně máknu. Nespletl jsem se. Dělat doprovod hendikepovanému člověku, kterým se na jedno odpoledne stal můj šéf, nějaké ty síly stojí. A kór mě - člověka, jehož pracovní prostředí se rozkládá před ním na klávesnici. Samozřejmě, že tak špatně na tom nejsem, abych neutlačil metrák na kolečkách, ale věřte mi, že po čtyřech hodinách to prostě cítíte. A tak zatímco Pavel při naší reportáži na vozíčku mrznul, já jsem se zahříval do slušné provozní teploty a moje dlaně postupně červenaly. Třeba stoupák Komenského ulicí k nám do redakce, po hrbolatém a místy sněhem zapadaném chodníku, mi dal pořádně zabrat. A tohle, jak jsem poznal, musí být pro vozíčkáře pořádné zlo. Dlažební kostky taky velká „paráda“. Když je na vaši pomoc odkázaný někdo druhý, snažíte se být opatrný. Sledujete věci, které sami neřešíte. I já jsem byl ve střehu, ale Pavlovo „Co inzerce

děláš?“ jsem si párkrát vyslechl. Byla to zajímavá zkušenost, při které jsem se i něco naučil. Poznal jsem třeba fígl, jak se skládá vozík pro hendikepované, nebo jak se zdolávají obrubníky a další překážky. „Vidíš Bogis, teď jsi složil příjímací zkoušky a můžeš se stát asistentem,“ halekal za mnou fotograf Miloš, když mi padla. Ne, díky. Zatím ještě chvíli vydržím u klávesnice. Michal Bogáň


a10

mentální hendikep

Při obsluhování hostů si klienti připadají důležití a platní Když si chcete dát třeba dobrou kávu, ideální adresou je Oranžová kavárna v Oranžovém domě v Žižkově ulici v Trutnově. Tu od roku 2008 provozují Barevné domky Hajnice a hosty zde obsluhují mentálně postižení. Jsou ochotní, usměvaví a velmi slušní. „Je to dobrá cesta, jak postiženým pomoci a začlenit je do normálního života mezi zdravé lidi,“ říká Iveta Hemelíková, která se o chod kavárny stará. Proč kavárna vznikla? Přišla jsem v únoru 2008, v době, kdy kavárna spadala pod Barevné domky Hajnice. Cílem bylo sehnat pro mentálně postižené, kteří musejí mít stálou asistenci, zaměstnání a vymyslet pro ně nějakou smysluplnou činnost. Hosty obsluhují postižení. Jak na ně reagují? Většinou pozitivně. Domnívám se, že do kavárny chodí převážně lidé, kteří vědí o tom, že tady postižení pracují. Je zajímavé, že někteří hosté si určitého klienta, který obsluhuje, oblíbili. Ptají se po něm, když tady zrovna není. Zvykli si na ně, a to je hezké. Chodí sem nejen místní, ale i lidé z okolí města.

Co mají handicapovaní číšníci na starosti a co všechno dokážou zvládnout? Je to individuální, podle schopností a dovedností. Obsluhují, roznášejí chlebíčky, zákusky, kávu, čaj a další nápoje. Uklízejí, starají se o myčku nádobí, a dokonce i pečou. Zvládají to docela dobře. Když udělají chybu, tak je třeba ji včas napravit. Někdy jsme na ně přísnější, protože pokud chtějí pracovat a udržet určité tempo, tak je drobná přísnost důležitá. Obsluhovat delší dobu pro ně musí být náročné. Kolik hodin stráví na „place“, střídají se? Máme rozpis služeb, v němž jsou zahrnuty i přestávky na odpočinek. V kavárně začínají o


a11 půl deváté. Od půl desáté do deseti mají svačinu. Od půl dvanácté mají oběd. Musí pak po sobě uklidit a umýt nádobí v myčce. Do 13 hodin mají přestávku a pak zase do patnácti hodin pracují. Přitom se v kavárně střídají. Navíc pracují vždy jeden den a pak mají den volno. Po celý den je s nimi v Oranžovém domě asistent. Jak početný je personál? Podle jakých kriterií ho vybíráte? V současné době se v kavárně střídá pět klientů. Snažíme se, aby to bylo pro každého zvládnutelné. Víme, co dokážou. Vyzkoušíme je a podle toho, jaké mají schopnosti, je kolektivně vybereme. Samozřejmě mají svoje nálady, ale většinou to probíhá bez potíží. Čím je práce v kavárně pro klienty důležitá? Měli by mít pocit, že jsou užiteční, a přijdou do styku se zdravými lidmi. Oni si v práci připadají důležití a platní. Nepracovat by pro ně byl trest. Má to pro ně smysl a zvedá jim to sebevědomí. Učíte je komunikovat s návštěvníky? Snažíme se. Někdy, když jim hosté kavárny hůře rozumí, tak jim to s kolegyní překládáme. Pomáháme jim v komunikaci. Necháváme je pracovat samostatně, ale občas to zkontrolujeme, aby byla objednávka v pořádku. Těší se klienti – číšníci do práce? Těší se velmi. Ale samozřejmě jsou práce, které neradi dělají, jako je třeba úklid. Máte od hostů zpětnou vazbu, jak jsou s obsluhou spokojeni? Hostům se líbí prostředí a hezká výzdoba. Chválí příjemnou a slušnou obsluhu. To nás těší. inzerce

Mají tedy kavárny, v nichž obsluhují mentálně postižení, smysl i do budoucna? Těch kaváren v republice stále přibývá. Myslím si, že to smysl má a je to dobrá cesta, jak postiženým pomoci a začlenit je do normálního života mezi zdravé lidi. To je podle mě nejdůležitější cíl. Hynek Šnajdar, foto Miloš Šálek


a12

tělesný hendikep

Pokud se operace očí podaří, možná si zatančím a uvidím hory V prosvětleném bytě v Trutnově - Poříčí mě přivítala sympatická, usměvavá žena. Po bytě se Jadwiga Křižianová (60), která pochází z východního Polska, pohybuje s neuvěřitelnou jistotou. Nikdo by neřekl, že je téměř slepá. Teď jí však svitla velká naděje. Už brzy pojede do Prahy na specializovanou kliniku, kde podstoupí operaci očí. „Bylo mi řečeno, že je devadesátiprocentní naděje, že budu vidět. Už si to ani nedokážu představit,“ směje se žena, jež skoro vůbec nevidí od narození. desátých letech na to nikdo nepřišel. Nikdy se nezjistilo, jakou to mělo příčinu. V rodině si sice všimli, že třeba při rozbalování bonbonu si ho dávám až k očím, ale teprve ve druhé třídě na to, že skutečně špatně vidím, přišel tatínek. Zavedl mě k očnímu specialistovi a ten mně předepsal brýle. Ve škole mně špatný zrak dělal velké problémy. Jak „vidíte“ dnes? Do roku 1991 jsem normálně chodila do práce. Pracovala jsem v Texlenu u stroje a potom v kravíně. V textilní továrně to pro mě bylo velmi náročné, už jsem viděla hodně špatně i z blízka. Teď už nemůžu pracovat, musím mít všechno až u očí. Míjí mě televize, divadlo i kino, kde jsem v životě nebyla. Považujete oslabení zraku za velkou osobní ztrátu? Ano. Například v obchodech nemůžu sama posoudit, co se mi líbí. Je to ale velká ztráta ve všech ohledech života. Nechci si však stěžovat, mnozí jsou na tom ještě hůře, a to hlavně ti, kteří předtím viděli a pak přišli o zrak.

Jak se vám žije s hendikepem? S očním hendikepem se žije těžko, samozřejmě se to odvíjí od rozsahu postižení. Já mám na levém oku minus 22 a na pravém minus 20 dioptrií. To znamená, že vidím, když mám písmo nebo obraz úplně blízko oka. Když se ale vzdaluje, tak se ztrácí. Mám navíc změny na sítnicích, trpím také zeleným a šedým zákalem. Není to jednoduché hlavně v orientaci v neznámém prostředí, při přecházení silnice a podobně. Jste těžce slabozraká od narození? Narodila jsem se s oční vadou a tehdy v pa-

Co ve svém okolí v souvislosti s handicapem nejvíce postrádáte? Nepoznávám lidi na ulici, vidím postavy, ale nerozeznám je. Ráda chodím po horách, ale nikdy jsem je neviděla. Nemůžu číst, dívat se na televizi. Bohužel neumím Braillovo slepecké písmo, to považuji za velkou chybu. Občas poslouchám audio nahrávky s mluveným slovem a rádio každý den. Dá se říci, že vám to oslabení zraku také něco přineslo? Duchovně ano. Dokážu si všeho vážit a nemám sklony si na svůj osud stěžovat. Jsem věřící, víra mi v životě hodně pomáhá a vnitřně mě posiluje. Co všechno s vadou zraku můžete vykonávat?


a13 Snažím se vařit, ale moc mi to nejde. Chodím nakupovat do obchodu, ale tam mě znají, v marketu sama nakupovat nemůžu. Zvládnu takové běžnější domácí práce. Moc toho ale není. Máte nějaké koníčky, co vás baví? Můj největší koníček byl tanec. Když jsem byla ještě holka, tancovala jsem v souboru. S manželem jsme rádi chodili tancovat, ale teď mám zelený zákal a točí se mi hlava. Další mou velkou vášní jsou hory, baví mě chodit do kopců. Pokud se operace očí podaří, možná si zatancuji a uvidím hory. Je pro zrakově postiženého těžké sehnat práci? Kdo má kvalifikaci nebo projde nějakým kurzem třeba masérským, tak práci sežene. Jinak je to určitě velký problém. Jaká byla situace pro zrakově postižené před rokem 1989 a nyní? Dnes je lepší signalizace na přechodech pro chodinzerce

ce. Kromě toho se velmi vyvíjí medicína, všechno jde rychle kupředu a naše šance jsou tak mnohem větší. Za totality jsme se vůbec nesetkávali a teď máme Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých, kde se pravidelně scházíme. Je to taková oáza, kde si můžeme popovídat, vzájemně se podpořit a posílit. Jezdíme také na různé zájezdy. To je myslím velmi důležité, to dřív nebylo. Co byste chtěla vzkázat nevidomým a slabozrakým? Aby se nevraceli do minulostí, ať koukají do budoucna a žijí nadějí. A těm, co vidí? Ať si váží toho, že mají zdravý zrak a vidí. Co je pro vás v životě nejdůležitější? Pro mě jsou nejdůležitější mezilidské vztahy. Mám strašně ráda lidi, s každým se bavím, na každého se směju. Jsem společenský člověk. Mám ráda život. Hynek Šnajdar


a14

hendikep a sport

Z Krkonoš na paralympiádu Pro lidi s hendikepem bývá sport často jediným prostředkem a cestou k aktivnímu životu. V Janských Lázních už téměř dvě desetiletí při zdejší obchodní akademii pro tělesně postižené existuje klub, který těmto lidem se zdravotními a pohybovými problémy umožňuje se seberealizovat a prožívat radost ze sportovních výkonů. „Naším krédem je, aby se co nejvíce lidí dostalo k pohybovým aktivitám,“ říká Kateřina Dušková, předsedkyně SK Akáda Janské Lázně. Obchodní akademie byla otevřená v roce 1994, o dva roky později vznikl v Krkonoších sportovní klub, který ale neslouží jen studentům. Je otevřený všem lidem v republice. „V současné době máme přes sto členů. Vrací se k nám i bývalí žáci,“ povídá zároveň zástupkyně ředitele školy pro volnočasové aktivity, která má na starost internát a školní klub. V počátcích tady byla nabídka sportovních aktivit velice bohatá - plavání, florbal, lyžování na monoski, orientační běh, boccia a tanec. „Ale pak jsme si řekli, že bude lepší dělat méně sportů kloudně. Při zaměstnání inzerce

se to nedalo stíhat,“ vysvětluje, proč tak i na půdě školy vznikl v roce 2001 druhý sportovní klub SK OA JL, kde se věnují boccie, atletice, lukostřelbě a závěsnému kuželníku. V současné době v SK Akáda fungují kvalitně tři sporty: lyžování vozíčkářů na monoski, florbal vozíčkářů a hokej na elektrických vozících. „Teď ale zvažujeme, že bychom nabídku zase rozšířili o volejbal stojících a badminton,“ doplňuje Dušková. Badminton se tady už rozběhl na podzim a 10. - 12. května by v Janských Lázních rádi uspo-


a15 řádali celorepublikový turnaj, kde účast přislíbil i Petr Koukal. „Jedná se o paralympijský sport, tak uvidíme, jak se nám to podaří rozjet. Jsme takoví průkopníci, protože v České republice se tomu nikdo nevěnuje,“ poukazuje Kateřina Dušková.

je zaměřený na nácvik lyžování na monoski pro širokou veřejnost. Letos jsme tady měli dvouleté dítě jako nejmladší a nejstarším účastníkem byl jednašedesátiletý pán,“ uvádí Dušek. Sportovní program je výběrová skupina, kterou tvořilo osm závodníků a potencionálních účastníků paralympiády. „Bohužel, díky krizi v paralympijském hnutí tak osm let zpátky, se skupina rozpadla a zůstali v ní tři lidi. Příští rok ale budeme projekt restartovat,“ prozrazuje.

Na paralympijských hrách se už však několik sportovců z Akády objevilo. Tím nejznámějším je nejspíš Miroslav Šperk, stříbrný diskař z Atén. „Ale já mám radost z každého, kdo něco dokáže. Přijdou k nám třeba děti, které nejsou schopny sebeobsluhy. Nedokáží se obléct, přesednout si z postele na vozík. Po pěti letech studia ale od nás odcházejí s absolutní soběstačností,“ těší Duškovou na práci s tělesně postiženými. Určitě není bez zajímavosti, že činnost ve sportovním klubu zvládají bez pomoci státu. „Žijeme jen ze sponzorů, protože my jsme zrovna ten nešťastný svaz, který se už asi jedenáct let hádá s Českým paralympijským výborem, takže jsme absolutně odříznutí od státních financí,“ povídá Dušková a dodává, že ale i dnes se najdou lidé, kteří pomůžou. „Jde to ztuha, ale najdou se.“ Vzhledem ke své poloze v horách je v Akádě především velký zájem o lyžování na takzvaném monoski. „Je to kompenzační pomůcka pro tělesně postiženého lyžaře - vozíčkáře, která mu nahrazuje funkčnost nohou,“ vysvětluje syn Marek Dušek z Centra handicapovaných lyžařů, které úzce spolupracuje s janskolázeňským klubem. „Existuje i biski, což je vhodné pro lidi s kombinovanými nebo nejtěžšími vadami, kteří nemají plně funkční ruce,“ dodává instruktor lyžařské výuky. Projekt Centra handicapovaných lyžařů je v České republice ojedinělý a řeší se ve dvou programech - výukovém a sportovním. „Ten výukový

Ačkoliv Marek Dušek a spol. nenabízejí výuku nijak masově, už několikátým rokem jim každoročně projde rukama stovka vozíčkářů. „Myslím, že na neziskový sektor a náročnost logistickou, materiální a finanční je to velké číslo. Letos to vychází dokonce na sto deset,“ poznamená k úspěšnému projektu, který začíná vždy prvním napadnutím sněhu. „Jedeme od prosince do března v kuse každý den,“ říká o práci, kterou už dělá patnáct let. A kolik taková monolyže stojí? „To záleží jaká,“ usměje se Dušek. „Česká asi 35 tisíc, slušná rekreační rakouská tak 70, sportovní rakouská 100 a francouzská 130,“ dodává. Michal Bogáň, foto: archiv klubu

inzerce

žebírka Vepřová esku č ro ta po S


a16

hendikep a umění

Děti ze Základní školy Sluneční tvořily mandaly, tvorba je pro ně terapií Společná tvorba rodičů a dětí se zdála ideální pro naplnění cílů při práci s dětmi, kterými jsou jednota, harmonie a rovnováha. Škola se v této souvislosti snaží posilovat dětskou duši, aby zářila a vysílala do svého okolí pozitivní a jasnou energii a aby se dětem stejným dílem vracela. K tomu je potřeba, aby jednota, harmonie a rovnováha byly posilovány i v bezprostředním okolí dítěte. „Tvoření mandal toho bylo krásným důkazem,“ uvedla ředitelka.

V Základní škole Sluneční v Hostinném se vzdělávají děti s lehkým až těžkým mentálním postižením, s kombinovanými vadami a autismem. Škola jako jeden z významných komunikačních prostředků používá výtvarnou tvorbu. Přes zdravotní handicap jsou děti velmi šikovné. V živé paměti je unikátní dvouletý projekt nazvaný Jsme jiní? aneb Děti tvoří pod vedením profesionálních umělců, který byl v listopadu roku 2011 završen výstavou a galavečerem ve Společenském centru Uffo v Trutnově. Na jaře minulého roku už měl pedagogický sbor v hlavě nové plány. „Zatímco děti malovaly veselé golfové míčky pro Grund Resort v Mladých Bukách, my dospělí jsme již plánovali podzim. Velmi inspirativní pro nás bylo setkání se Zuzanou Řezáčovou – Lukáškovou při arteterapeutickém semináři pro pedagogické pracovníky. Tady vznikl nápad zrealizovat podzimní setkání rodičů a dětí při společném tvoření mandal,“ přiblížila ředitelka školy Iva Faltová. (Mandala je kruh, či dokonce magický kruh. Je to symbol jednoty a rovnováhy, pozn. redakce)

Dojemné a příjemné bylo pozorovat lektorku Zuzanu Řezáčovou - Lukáškovou, maminky a jejich děti zabrané do činnosti, vidět jejich radost z výsledku a příjemně stráveného dne. Maminka i dítě se poznávaly vzájemně v netradiční situaci. Navíc si děti vytvořily mandalu před hlavním vchodem do budovy. Každé ráno si tak ještě před vstupem do školy mohou nabrat energii i dobrou náladu. „Zatímco v Hostinném vznikaly mandaly pod někdy méně obratnými prstíky malých malířů, paralelně v Mladých Bukách ve firmě Grund seděli u svých počítačů profesionálové a tvořili své vlastní mandaly určené pro textilní

zpracování. „Přišel nový nápad – vystavovat společně s firmou. Prostřednictvím konfrontace profesionálního a dětského pohledu na tvorbu mandal chceme upozornit na to, že v možnostech každého jednotlivce je obohatit toho druhého,“ prozradila Iva Faltová. Výstava Mandaly ve znamení 4 živlů bude zahájena vernisáží 30. května v 17 hodin ve zrekonstruovaných prostorách františkánského kláštera v Hostinném. Doplní ji kulturní program a provede jí patron školy, známý herec Jaroslav Dušek. Hynek Šnajdar


pozvánka

Finále soutěže Česko zpívá Skvělé výkony soutěžících, osobnostmi nabitou porotu a kvalitní program. To vše slibuje vrchol soutěže pro začínající zpěváky do šestadvaceti let Česko zpívá 2013. Semifinále i finále se uskuteční 12. a 13. dubna ve Společenském centru Uffo v Trutnově. Letošní ročník je v pořadí už sedmým, potřetí za sebou se bude závěrečný boj o prvenství odehrávat v Uffu. V pátečním semifinále bude o postup usilovat 92 zpěváků ve dvou věkových kategoriích (Sólisté 9-14 let a Sólisté 15-26 let). Deset nejlepších z každé kategorie postoupí do finále. Zpěváci z mladší kategorie budou o vítězství „bojovat“ již v pátek od 17 hodin, ti starší na sobotním galavečeru (také od 17 hodin). V hvězdné porotě zasednou například profesor zpěvu Eduinzerce

ard Klezla, hudební producent Milan Herman, zpěváci Bohouš Josef a Tomáš Savka, zpěvačka Renata Drössler a režisér Tomáš Magnusek. Svoji cenu udělí též diváci v sále, V.I.P. porota složená z partnerů soutěže a mediální porota. Hodnotit se bude celkový dojem soutěžícího, choreografie, výběr a podání písně a především kvalita zpěvu. Finále zpestří i hosté - akrobatické duo DaeMen (vítězové televizní show Česko Slovensko má talent), Bublinková show a zpěvačka Kamila Nývltová. Právě ona je patronkou soutěže. Pochází ze Rtyně v Podkrkonoší, kde dělala první hudební krůčky. Postupně se vypracovala mezi profesionálky. Dnes je sólistkou Hudebního divadla Karlín, divadel Broadway a Hybernia v Praze.Do letošní soutěže Česko zpívá se přihlásilo 345 zpěváků. Do trutnovského semifinále se prozpívalo 92 nejlepších. Více najdete na www.cesko-zpiva.cz

a17


ŽENY TEREZY Z DAVLE


Bike hall contest 9

b3

Kdo letos zazáří v Trutnově? Kdo dělá různé parádičky na kole, anebo se na ně jen rád dívá, ten by poslední dubnový víkend neměl chybět v Trutnově. Proč? Odpověď skrývají tři slova: Bike Hall Contest! Jeden z největších BMX závodů na českém území, jehož věhlas sahá daleko za hranice naší republiky, mimo jiné až do zámoří, nabídne od 25. do 27. dubna už deváté pokračování této akce plné adrenalinu a zábavy. Hned na úvod je ale potřeba fanouškům freestylové mega show oznámit jednu neradostnou zprávu. Letošní ježdění se totiž s největší pravděpodobnostní nebude týkat miláčka tribun a čtyřnásobného vítěze Michaela Berana. Nejlepší český rider se ve stejném termínu chystá na závod do Jižní AmePROGRAM SOBOTNÍHO FINÁLE riky. „V loňském roce jsme Bike Hall vytáhli do výšky, 13.00 - 15.00 Cult Street Jam něco jako je Simple Session. 15.00 - 16.00 G-Shosck flatland Startovala tady úplně ta 16.00 - 17.00 MTB nejlepší špička,“ poukázal 17.00 - 18.00 BMX amateur pořadatel Radek Horák z 18.00 - 20.00 BMX PRO Lokomotivy Trutnov na účast takových světových hvězd, jako jsou Daniel Dhers, Daniel Sandoval a Nicholi Rogatkin. Jejich triky letos neuvidíme. „Je důležité se dostat nohama na zem, protože všechno stojí neskutečné peníze. Navíc nás opustil generální partner, po kterém máme nemalou díru v rozpočtu, takže tyto jezdce musíme úspěšně nahradit jinými,“ uvedl Horák. V žádném případě to ale neznamená, že by BHC ztrácel na prestiži. Plejáda již nyní přihlášených zahraničních riderů z Ruska, Litvy, Estonska, Polska, Německa, Rakouska, Slovinska i USA je pestrá. Největší jezdecké eso „loví“ organizátoři v Anglii. „Jsme ve spojení s Harry Mainem,“ prozradil Horák. Na vítězství jistě bude pomýšlet i Ondra Šléz, jenž loni skončil jako nejlepší Čech na třetím místě. Co se týká programu, pokračuje se ve stejných kolejích. „Loni se to osvědčilo, není důvod něco měnit,“ pronesl Radek Horák. Těšit se proto můžeme jak na flatland, který díky účasti Holanďana Maarsena, Němce Nikulskiho či české ikony Dominika Nekolného slibuje atraktivní podívanou, tak se závodníci vyřádí i na Street Jamu před halou. Ta hlavní sestava překážek a skoků však vyroste uvnitř. A opět giganticky Oproti loňsku přibude jedna velká streetová překážka. Tečku za devátým ročníkem BHC udělá afterparty pod „Májem“. (bog)


b4

tereza z davle

Kamarádka se svlékla a já začala fotit akty

Fotí černobílé portréty a akty žen. Nepoužívá digitální aparát a snímky si vyvolává sama ve fotokomoře. Tereza z Davle (37) - jak si říká - sází při tvorbě elektrizujících erotických fotografií na prvorepublikovou atmosféru i rekvizity té doby. To je patrné ze série jejích snímků z výstavy Grandhotel, které jsou k vidění v Uffu. „Ženy v té době byly elegantní, muži gentlemani,“ tvrdí. Jak si vás našla fotografie? My to máme v rodině. Děda byl fotograf, praděda akademický malíř. Když jsem měla osmnáct, nudila jsem se a nevěděla, co se životem. Babička mi dala peníze k narozeninám, tak jsem si za ně pořídila foťák. Pozvala jsem kamarádku na focení bez toho, že bych měla nějaký koncept a věděla, jak ji fotit. Vyrazili jsme na takový statek za Prahou a ona se tam svlékla. Vyfotila jsem ji, snímky se docela povedly a bylo rozhodnuto – začala jsem fotit akty. Fotografie jsem ukázala Mungovi, což byl kamarád, který měl kavárnu a galerii Kamzík. Vyfotila jsem ještě další tři holky a on mně pak uspořádal první výstavu.

zvládnutou fotografii. Mně to ale vůbec nevadí. Naopak, bezvadně technicky zvládnutá fotografie mě neuspokojuje. Potřebuji, aby fotka měla nejen nějaký obsah, ale také, aby se mi líbila. Ostatní je vedlejší.

Jste samouk. Je výhoda, že jste nebyla svázaná pravidly školené fotografie? Ve škole jsem se špatně učila a měla jsem neustále problémy. Vždycky mě zajímaly jiné věci, než které se vyučovaly. Věci, které jsem se potřebovala naučit, jsem získala mimo školu. Třeba jazyky, přírodovědu, zeměpis jsem se naučila sama. Část lidí mně zazlívá, že jsem nějakou uměleckou školu neabsolvovala, že nemám perfektně technicky

Přistupujete k tvorbě intuitivně, pracujete s náhodou? Pouze intuitivně s velkou dávkou náhody. Občas mám vymyšlený nějaký koncept. Když ho chci ale zrealizovat, výsledek je většinou úplně jiný, než byl plán na začátku.

Hlavním vaším tématem jsou akty a portréty žen. Kdo jsou ty ženy na vašich snímcích? Z devadesáti procent jsou to kamarádky a známé. Portrétováním se ale živím a ženy na snímcích jsou většinou klientky. I tyto fotografie však víceméně vypadají stejně jako moje volná tvorba. Mám štěstí, že mě platí za to, že je vyfotím tak, jak chci já. Z toho mám radost.

Je vaše tvorba formou komunikace? Myslím si, že ano.


b5 Vaše snímky jsou černobílé. Barva vám nesedí? Barvu ve své volné tvorbě nemusím. Černobílá fotka se mi líbí více, vždy to tak bylo, protože je výtvarnější. Líbí se mi i černobílé filmy více než barevné. Mám doma celou sbírku filmů od Felliniho či Bergmana. Určité fotografie mají až prvorepublikovou atmosféru. Máte slabost pro tu dobu? První republika mě vždycky přitahovala jakýmsi klidem. Ženy byly elegantní, muži gentlemani. Samozřejmě to bylo vymezené tím, do jaké rodiny a společenské vrstvy se člověk narodil. Nechci to nějak idealizovat, ale ta atmosféra té doby mě stále přitahuje a na těch fotkách je to zřejmě znát. Stává se vám, že modelka nechce být vyfocena tak, jak si to přejete, nebo s ní řešíte, jak bude fotka vypadat? Dříve se mi stávalo, že mě holky oslovily, že se chtějí nechat vyfotit. Tak jsem to udělala a ony byly nadšené. Když jsem ty snímky chtěla vystavit, tak to odmítly, protože by měly doma průšvih. Takových fotek mám hodně. Teď už si od nich nechám podepsat, že snímky můžu vystavit. Že by ženy, které fotím, s vystavením nesouhlasily, se v poslední době stává málokdy. Ve vašich snímcích vidím radost, smutek, nostalgii, erotické napětí. Je to i váš pohled? Ano. Mám období, kdy se mi líbí sladší fotky, pak zase naopak drsnější. Jsou to takové životní cykly. Někdy fotím raději venku, pak zase v interiérech. Mám ráda i dekadentní prostory se sametovými závěsy, koženými křesly. Pak mám zase třeba půlroční období, kdy fotím ve strohých minimalistických prostorech chodeb, výtahů, garáží a podobně. Střídá se to. Když se přesytím jednoho prostoru, zvolím jiný. Tvořím v cyklech, ale na výstavách je promíchám. Podle čeho vybíráte kulisy? Jak mě osloví. Záměrně nic nehledám. Když narazím na něco, co se mi líbí a zaujme mě to, tak to využiji. Je to spíše věc náhody. Máte zpětnou vazbu, jaké jsou reakce na vaše fotografie? Do očí vám nikdo neřekne, že se mu nelíbí, to zjistím pokoutně třeba na facebooku. Člověk tam napíše, jak jsou ty fotky krásné a když se proklikám čtrnáct dní zpátky, tak ten samý člověk tam uvedl, jak jsou hrozné. Reakce na moji výstavu jsou většinou dobré a hezké.


tereza z davle

b6

Tvrdíte o sobě, že jste technický antitalent. Fotíte ale klasickým fotoaparátem, to přece vyžaduje technickou zručnost, ne? Technický antitalent skutečně jsem, ale ty základní věci, které jsou potřeba při focení klasickým analogovým foťákem, zvládnu. Moc ale neřeším nějaké hloubky ostrosti, výměnu objektivů nebo citlivost filmů. Beru, co mi přijde do ruky, a ono z toho něco vyjde. Mám ráda neostrou fotku, zdá se mi zajímavější. Klasické fotoaparáty se už nevyrábějí, filmů i papírů je méně. Co budete dělat, až budou jenom možnosti digitální fotografie? Klasické fotoaparáty se už skutečně nevyrábějí. Papíry a filmy ještě jo. Myslím si, že to tak bude i v budoucnu, ale materiálu bude méně a bude hodně drahý. Vím ale o lidech, kteří přecházejí od digitálu zpět ke klasickému focení na film a jsou z toho nadšení. Možná, že k nějaké renesanci dojde, ale už ne v takové podobě jako kdysi. Teď máte výstavu v Galerii Uffo v Trutnově. Co divákům představujete? inzerce

Je to dva roky stará výstava. Grandhotel je jediný velký cyklus, který jsem vytvořila na jednom místě, má jednorázový duch a pracovala jsem na něm zhruba pět měsíců. Jsou to snímky z hotelu Evropa, bývalý prvorepublikový hotel Šroubek na Václavském náměstí v Praze. Když jsem kolem něj na začátku devadesátých let chodila, hrozně se mi líbil. Dnes už je dost zchátralý, ale kdysi ta secesní budova musela být krásná. Snažila jsem se při focení těch žen zachytit i jeho atmosféru, která tam na některých místech stále je. Hynek Šnajdar TEREZA Z DAVLE - narozena 26. července 1975 v Hořicích - dětství a foto začátky prožila v Davli u Prahy - fotografování se věnuje od roku 1996 - je samouk - věnuje se převážně černobílému portrétu a aktu - zastoupena je v Leica Gallery Prague - má dvě děti


z muzejních sbírek

Krumplovaný čepec z první poloviny 19. století nejvyšší umělecko-řemeslné úrovně za vlády Karla IV. Z této doby se zachovaly nádherné kasule (vrchní roucho kněze), dalmatiky (oděv ve tvaru košile s širokými rukávy), antependia (ozdobný závěs čelního oltáře) a další cenné kusy. Krumplování se dělí podle způsobu vyšívání kovovou nití (dracounem) na kladené a přepichované. V prvním případě se jedná o plochou výšivku, kdy se dracoun pokládá na tkaninu a přišívá se jemnou nití v pravidelných intervalech. Reliéfní výšivka vzniká přepichovanou technikou, při které se vlákno klade přes papírovou podložku předem zvoleného tvaru a tenkou hedvábnou nití je po stranách přichyceno. Hojně se využívá kovových trubiček, spirálek apod., jež se předem připraví na kousky podle délky stehu a následně se na jehlu navléknou jako korálky. V podsbírce etnografie Muzea Podkrkonoší v Trutnově se nachází několik bohatě vyšívaných čepců z první poloviny 19. století. Jsou to tzv. čepce tuhé, dýnkového tvaru, které nosily vdané ženy bohatších vrstev při slavnostních příležitostech. Na jejich lícní straně se objevují aplikované krajky a výšivky z lyonského vlákna. Jedná se o vlákno s hedvábnou či bavlněnou duší, které je obtáčeno tenkými kovovými drátky. Některé čepce jsou celé pokryty reliéfní zlatou či stříbrnou výšivkou, doplněnou pajetkami (flitry), skleněnými korálky i českými granáty. Jde o techniku tzv. krumplování (vyšívání zlatem a stříbrem), řemeslo, které na našem území dosáhlo po zlatnictví inzerce

Na snímku je vyobrazen čepec vyšívaný stříbrným dracounem. Dýnko je zdobené reliéfním stylizovaným květinovým dekorem vytvořeným pomocí spirálek a dutinek a doplněný červenými kamínky a pajetkami. Přední okraj lemuje lehce vrapovaná paličkovaná krajka z plátýnka a dírkové půdice. V týle je čepec zdrhnutý do varhánků, na spodní části je uvázaná hedvábná stuha fialkové barvy. Uvnitř pokrývky se dochovala nálepka s textem, ze které vyplývá, že čepec pochází z obce Německá Brusnice (dnes součást obce Hajnice). Tento sbírkový předmět s inv. č. E/1779, který muzeu pravděpodobně daroval Fr. Hanusch, byl součástí muzejních sbírek již v 50. letech 20. století. Petra Sauerová, Muzeum Podkrkonoší

b7


b8

pěna slaví jubileum

Country muziku hrajeme pro radost Třicet let je na hudební scéně trutnovská country kapela Pěna. První veřejné vystoupení absolvovala na estrádě k MDŽ pro podnik Texlen ve Rtyni v Podkrkonoší v sále U Mikšů. Za dlouhou dobu své existence natočila tři CD, měla řadu koncertů a získala si u svých posluchačů velkou popularitu. O kapele Pěna vyprávěl kytarista a zpěvák Dalibor Nováček, do rozhovoru občas vstoupila jeho žena Jitka, která hraje na housle. Čím vás country muzika oslovuje? Od začátku to bylo tím, že je to naprosto mobilní věc. Stačí vzít kytaru a vyrazit si zahrát kamkoli. To je ta praktická stránka věci. Výhodou jsou lehce zapamatovatelné písničky, které si s námi mohou lidé notovat. Myslím, že country muzika lidi spojuje. Vaší skupině Pěna je třicet let. Jaké byly její začátky? Počátky vzniku skupiny se odvíjely od trampování a lásky k přírodě. Jezdili jsme také na přehlídky, což byly Porta či Svojšický slunovrat, kde se scházeli lidé, kteří rádi nejen trampovali a měli rádi přírodu, ale také toužili po svobodě, jež tady tenkrát nebyla. Z toho vzešla parta lidí, co uměli na nástroje trošku hrát. Naše první skutečné vystoupení bylo na MDŽ, takže přesně víme, že jsme vznikli 8. března. Proč jste si dali název Pěna? Kdo ho vymyslel? Domnívám se, že ten název vymyslel náš současný kytarista Láďa Prouza. Bylo to asi dva nebo tři měsíce po našem prvním hraní. Už jsme se museli nějak jmenovat. Na zkoušku jsme přinesli nápady na název a Pěna vyhrála. Jak jsem na nedávné oslavě třicátého výročí kapely řekl: Pivo bez pěny je strašně smutné a my nechceme, aby ten život

byl smutný, tak jsme si dali název Pěna. Tím se to myslím vysvětlilo. Kolik se v ní za dobu existence vystřídalo muzikantů? Dost málo. Současných členů je pět, tři jsou od úplného začátku. Měnili se jenom basisti. Celkem prošlo kapelou jedenáct členů. Proměňoval se v průběhu let váš repertoár. S čím jste začínali? Repertoár se samozřejmě měnil. Na začátku jsme hráli moderní trampské písničky, taky ty převzaté od Plavců a Zelenáčů, které hrajeme do dneška. Snažili jsme se hrát i autorské skladby s vlastními texty. Tvorba se vyvíjela a od trampské tvorby jsme přešli ke country. Natočili jste nějaká alba. Byla posluchačsky úspěšná? Celkem jsme natočili tři CD. První, které vzniklo v roce 1998 k patnácti letům naší existence, se jmenuje …a píseň bude Pěna. Jsou na něm převzaté i naše autorské písně. CD vyšlo v nákladu více než tisíc kusů a k tomu pět set kazet, zájem byl značný. Druhé CD bylo vydáno v roce 2005, jmenuje se Smečka no. 1. Věnovali jsme ho našemu kamarádovi, který slavil padesátiny. Nahráli jsme mu písničky, které se mu líbily. Zpívali tam


b9 nejen členové Pěny, ale i další kamarádi. Vydali jsme padesát CD a dali jsme mu je jako dárek. Třetí CD jsme vydali před pěti lety u příležitosti pětadvaceti let a jmenuje se Prakticky začínáme. V březnu v Národním domě se natáčel záznam oslavy našich třicetin, určitě vyjde DVD. Nelákal vás někdy místo country třeba bigbít? Samson Lenk kdysi říkal, že folkaři jsou bigbíťáci, kteří si nevydělali na elektrické kytary. Mě osobně bigbít neláká. Co se musí udělat pro to, aby kapela vydržela pohromadě třicet let? Je potřeba mít kamarády mimo kapelu, kteří ji podpoří, když nastane krize a nějaké ty krize určitě byly. Většinou ti, kteří nejsou členové kapely, mají větší nadhled a dokážou pomoci. Krize nebyly naštěstí tak časté, takže jsme to přestáli a hrajeme dál. Je country životní styl? Nechodíme v nějakých maskáčích a tak podobně, ale country hudba nás uspokojuje a naplňuje, takže v tomto ohledu to může být životní styl. Hrajete stále pro radost, nebo máte nějaké vyšší ambice? Jitka Nováčková: Na soutěžní přehlídky nejezdíme. Navíc nemáme moc času, protože jsme dost zaměstnaní. Kdybychom měli vyšší ambice, tak bychom se tomu museli víc věnovat. Hrajeme raději jen tak pro radost. V začátcích jsme vyšší ambice měli, snažili jsme se, ale teď už to tak není. V sobotu 9. března se konal v Národním domě v Trutnově večer k vašemu jubileu. Byl důstojnou připomínkou tohoto výročí? Velmi důstojnou připomínkou. Nároďák praskal ve švech. Bylo to úžasné a nevím, zda se ještě něco takového někdy uskuteční. Jitka Nováčková: Součástí večera bylo i promítání mnohdy velmi historických fotografií s komentáři. Byl to průřez celými těmi třiceti lety. Velmi nás potěšilo, že se zúčastnili všichni, kteří kdy s námi hráli. Úžasné. Nakousli jste druhou třicítku. Co vás čeká v blízké budoucnosti? Je to celoživotní koníček všech. Máme chuť pokračovat, Pěna bude hrát dál. Věříme, že budou akce, které nás motivují k dalšímu hraní. Bylo by škoda přestat, k tomu myslím není důvod. Hynek Šnajdar, foto Miloš Šálek

Výhody klientské karty

• zdarma • bez nutnosti osobních údaju • na volný prodej i recepty • jednoduchý systém (ihned víte, kolik sporíte) • prenosná


b10

úpice, rtyně

ÚPICE DIVADLO 12. 4. – divadlo

Až na jedinou výjimku výlučně členky úpického ochotnického spolku připravily pro své příznivce novou inscenaci. Režisérka si pro svůj debut vybrala komediální hru polského autora E. Szybala P. R. S. A. o životě plném omylů. Premiéra je v pátek v 19.30 hodin. VYSTOUPENÍ 23. 4. – divadlo

Kdo by neznal krále rock and rollu. Elvis Presley dokázal skloubit inspiraci z černošského spirituálu, blues a country a stal se nejvýznamnější postavou amerického rock and rollu. V úterý v 19.30 se divákům představí Vláďa Lichnovský, jeden z nejlepších evropských imitátorů Elvise Presleyho, a jeho kapela Elvis Presley Revival Band

RTYNĚ CESTOVÁNÍ 10. 4. – kino na Rychtě Na skok v magické Asii: Kambodža, Laos, Vietnam… O své zážitky, postřehy, historky a o spoustu vlastních, byť amatérských fotografií z třítýdenního putování po překrásných, tajemných i obyčejných místech Asie se ve středu v 19 hodin s návštěvníky podělí Marcela Krčálová.


Dvůr králové KONCERT 9. 4. - Hankův dům

vybraných druhů mořských živočichů. Autorkou projektu je Martina Balzarová VYPRÁVĚNÍ 24. 4. - Hankův dům

Setkání houslového virtuose Pavla Šporcla s cikánskou cimbálovou kapelou Gipsy Way se uskuteční v úterý v 19 hodin. Melodie slovenských, maďarských, rumunských, ale především cikánských lidových písní se prolínají s originálními úpravami slavných melodií klasické hudby. PODMOŘSKÁ SETKÁNÍ 12. 4. až 26. 5. – Stará radnice inzerce

Ve výstavní síni na náměstí T. G. Masaryka bude představena autorská výstavní kolekce podmořských fotografií, která obsahuje 70 velkoplošných fotografií pořízených zejména v Egyptě, Vietnamu a Indonésii. Na velkých snímcích lze vidět živočichy, kteří jsou ve skutečnosti velcí jen několik málo centimetrů, i širokoúhlé záběry kouzelného podmořského světa. Součástí výstavy je i několik panelů se zajímavými „drby“ a biologickými informacemi

Nové historky o kamarádech, cestování a rybaření, proložené písničkami v podání vynikajícího vypravěče, herce Národního divadla Miroslava Donutila je na programu Cestou necestou v sále ve středu v 19 hodin.

b11


b12

hostinné, vrchlabí hostinné

Vrchlabí

výstava do 30. 9. – Hotel Dorinka

KONCERT 4. 4. - KD Střelnice V Klubu Kotelna ve čtvrtek od 20 hodin vystoupí James Harries, britský písničkář, který žije přes dvacet let v Česku. Hraje v klubech, na festivalech a klidně si stoupne i na ulici.

Malířka Renata Greiner, která žije střídavě v německém Mnichově a v Nemojově u Dvora Králové, se věnuje volné tvorbě, spojuje abstraktní postupy s realistickou kresbou, manýrismem a surrealismem. Své obrazy tvoří technikou airbrush v kombinaci se suše malovaným pastelem. inzerce

Hudební komedii Zločin v Posázavském Pacifiku v nastudování pražského Divadla Kalich uvidí návštěvníci v sobotu od 19 hodin. HUDBA 18. 4. - KD Střelnice

DIVADLO 6. 4. - KD Střelnice

Skupina Traband v sále vystoupí ve čtvrtek ve 20 hodin. Žánrově těžko zařaditelná kapela má na svém kontě několik hudebních cen Anděl.


česká skalice výstava do 26. 5. - Galerie Luxfer

Galerie, která mapuje aktuální současné české umění, zahájila další výstavu. Do 26. května galerie představuje výstavu Malířství polské autorky Julie Gryboš (1988) a její slovenské kolegyně Barbory Zentkové (1986). Umělkyně spolupracují již čtvrtým rokem. Obě adeptky umění se potkaly na Fakultě umění Ostravské Univerzity v ateliéru malby Františka inzerce

Kowolovského. „Od samého počátku, kdy spojily školní přidělená velká plátna 200 krát 200 centimetrů, aby vytvořily jedno ještě větší plátno, se neustále zabývají malbou. Malbou ve smyslu jejich limitů, možnosti zobrazení a rozšíření vizuálních kódů mimo rám a napnuté plátno,“ představuje dílo autorek kurátor výstavy Luděk Rathouský. VÝZVA do 30. 4. – Muzeum Boženy Němcové V Muzeu Boženy Němcové se letos uskuteční výstava prací amatérských fotografů Českoskalický objektiv 2013. Vyhlášena jsou tři témata, která by se měla na fotografiích autorů objevit, pokud se chtějí

výstavy zúčastnit: 1. Větve a kořeny, 2. Ulice, 3. Vánoce. Podmínky účasti jsou snímky, kdy nejmenší formát je A4 a nejvíce může být dodáno deset fotografií. Účastníci soutěže je mohou nosit či posílat do Muzea Boženy Němcové do 30. dubna s tím, že na zadní straně musí být jméno, kontaktní adresa a číslo tématu.

b13


b14

PROGRAMY KIN

Trutnov 2. a 3. 4. 4. 4. 5. a 6. 4. 5., 6. a 7. 4. 7. 4. 9. 3. a 10. 4. 10. 4. 11. 4. 12. a 13. 4. 12., 13. a 14. 4. 14. 4. 15., 16. a 17. 4. 18. 4. 19., 20. a 21. 4. 19., 20. a 21. 4. 22. a 23. 4. 23. 4. 24. 4. 24. 4. 25. 4. 26. a 27. 4. 26., 27. a 28. 4. 28. 4. 29. a 30. 4.

Babovřesky

19.00 19.00 16.30 19.00 16.30 19.00 10.00 19.00 16.30 19.00 16.30 19.00 19.00 16.30 19.00 19.00 16.30 10.00 19.00 19.00 15.30 19.00 16.30 19.00

Mama

Mama Hledá se prezident Jack a obři (3D) Na dřeň Jack a obři Bez doteku Omalovánky Vojta Lavička: Nahoru a dolu G. I. JOE: Odveta (3D) Dávám tomu rok G. I. JOE: Odveta Hostitel Renoir Čtyřlístek ve službách krále Jako za starejch časů Spring Breakers Babovřesky Pohádky pro kočku Babovřesky Život s Kašparem Avatar (3D) Pravidla mlčení Kocour v botách (3D) Argo

Jako za starejch časů

Dvůr Králové 2. 4. 3. a 4. 4. 6. a 7. 4. 6. a 7. 4. 8. 4. 9. 4. 10. a 11. 4. 13. a 14. 4. 16. 4. 17. a 18. 4. 20. 4. 20. a 21. 4. 23. 4. 24. a 25. 4. 27. a 28. 4. 27. a 28. 4. 30. 4.

19.00 17.30 16.30 19.00 19.00 19.00 19.00 19.00 19.00 17.30 16.30 19.00 19.00 19.00 16.30 19.00 19.00

Otázky pana Lásky Spring Breakers Jack a obři (3D) Bez doteku Elba a Sicílie očima Ctibora Košťála 5 pravidel Argo Na dřeň Mama Jurský park (3D) Čtyřlístek ve službách krále Pád Bílého domu Hostitel Gambit Zambezia Jako za starejch časů Můj pes Killer


Kam za sportem BASKETBAL ŽBL, play-off, čtvrtfinále 2. 4. Trutnov - VŠ Praha 3. 4. Trutnov - VŠ Praha 6. 4. VŠ Praha - Trutnov První liga mužů 7. 4. Zlín - Trutnov 12. 4. Vyšehrad - Trutnov RŮZNÉ

25. - 27. 4. Bike Hall Contest, 9. ročník největšího freestyle BMX závodu v ČR (více čtěte na straně b3)

b15

27. - 28. 4. Velká cena Ostravy, 2. kolo Českého poháru AMERICKÝ FOTBAL

FOTBAL Krajský přebor mužů 7. 4. Dvůr Kr. B - Trutnov 13. 4. Libčany - Trutnov 21. 4. Trutnov - Jičín 28. 4. L. Bělohrad - Trutnov

ČLAF divize B 7. 4. Trutnov - Ustí n/L 20. 4. Liberec - Trutnov

3. liga žen 7. 4. St.Čivice - Trutnov 14. 4. Trutnov - Dvůr Kr. 28. 4. Trutnov - Benecko 13. 4. Jarní jumpiáda, neoficiální agility závody v areálu kempu Dolce, od 8.30 do 14.30 budou k vidění výkony týmů, které se skládají ze psů od malých plemen (čivava) po velká plemena (kolie, labrador)

Plavání 6. - 7. 4. Velká cena Ústí nad Labem s účastí TJ Loko FM Servis Trutnov 20. - 21. 4. finále mistrovství ČR družstev v Brně

ATLETIKA 28. 4. Krakonošova desítka, závod krajského přeboru na dlouhé tratě na dráze, atletický stadion v Trutnově.

inzerce

www.1stop.cz

PNEUSERVIS PRODEJ A OPRAVY ALUDISKÙ

Prodej pneu:

a ostatní znaèky PNEUSERVIS KRÈMÁØ Trutnov, Horská 8(Dolní Staré Mìsto)

Tel.: 608 830 073


b16

výstavy v trutnově

Galerie města

Muzeum Podkrkonoší

IVAN OUHEL Tvorba malíře a kreslíře Ivana Ouhela patří neodmyslitelně k tváři současného českého umění. Podle odborníků prostřednictvím obrazů podává niternou zprávu o našem společném prostředí jako o místě neustálého stvoření, které věčně vynáší nové a nové jevy na svět. V tomto místě se všechny živly, tak jako svět samotný, podřizují všemocnému zákonu proměnlivosti. Výstava potrvá do 20. dubna.

VERONIKA SOURALOVÁ KOUZLO HMYZÍ ŘÍŠE

PAVEL VÁCHA: JAZZOVÉ VZPOMÍNKY

Poslechněte si brilantní zvuk domácích kin Pioneer, Bose v našem showroomu na plátně s úhlopříčkou 3 m.

M. Gorkého 112/11, Trutnov (naproti nemocnici)

Výstavní prostor v přízemí městského úřadu patří sbírce fotografií od dokumentaristy Pavla Váchy. Výstava se jmenuje Jazzové vzpomínky a je v porovnání s předchozí jazzovou expozicí tak trochu jiným pohledem na hudební svět. „Jeho snímky jsou jiné, jsou nejen zachycením světa jazzu. Dýchá z nich čas, kdy jazz byl u nás něco víc, než hudba. Ze snímků citlivého mistra čiší nadšení muzikantů,“ uvádí sami jazzmani. Expozice je přístupná ve všední dny, a to až do 19. dubna. JAROSLAV JIRMAN: TÓNY V JAZZU Výstavní prostor městského úřadu bude znovu patřit hudebnímu festivalu Jazzinec. Fotografie představí letitý trutnovský fotograf Jaroslav Jirman. Vernisáž je na programu ve středu 24. dubna v 17 hodin. Expozice pak potrvá do 21. června.

Průřez tvorbou proslulé fotografky mikrosvěta hmyzu Veroniky Souralové, která dětství prožila v Hostinném a v Trutnově studovala gymnázium. Věnuje se tvorbě koláží a systematickému pořizování fotografických celků ze života hmyzu, o který se léta zajímá. Vydala několik vysoce hodnocených knih pro děti a mládež. Vystaveny budou např. makrosnímky motýlů, mravenců nebo včel, především z oblasti Jestřebích hor, kde má autorka chalupu. Potrvá do 2. června. JÁ JSEM HORNÍK, KDO JE VÍC. Z HISTORIE UHELNÉHO HORNICTVÍ NA TRUTNOVSKU Expozice připomíná více než čtyři století trvající historii uhelného hornictví na Trutnovsku. Je připomenuta historie dobývání uhlí na Žacléřsku, Svatoňovicku i Radvanicku. K vidění je dobové hornické nářadí (lampy, sbíječky, přilby, záchranné přístroje), hornické uniformy, plány, dokumenty, odznaky a fotografie. Výstava potrvá do 21. dubna. TAJEMSTVÍ A POKLADY HRADU VÍZMBURKU Vízmburk - nejvýznamnější dochovaný středověký hrad regionu, někdy také označovaný jako Východočeské Pompeje - je námětem nové expozice v prvním patře muzea. Návštěvník výstavy se seznámí nejen s his-


výstavy v trutnově torií hradu Vízmburk, ale bude moci zhlédnout velké množství keramických nádob, kovových předmětů i stavebních prvků, objevených archeology při výzkumu hradu. Výstava potrvá prodloužena do 31. srpna.

Galerie Uffo TEREZA Z DAVLE: GRANDHOTEL

b17

Galerie draka STÁLÁ DRAČÍ EXPOZICE Výstava v podzemí Základní umělecké školy ve Školní ulici oživila legendu o založení města Trutnova. Návštěvník tam najde např. zeď z červeného permského pískovce, která je upomínkou na kamenné hradby - chloubu středověkého Trutnova. Dále kmen stromu s dračím vejcem, studánku s projekcí či točnu s vyobrazením postav z dračí legendy. Galerie je otevřena denně kromě pondělí.

Fotogalerie Mates

prodejna Zdravé výživy Výstava aktů. Na fotografiích vystupují ženy ve věkovém rozmezí 16 až 50 let, často autorčiny sousedky, a i další ženy, které většinou nemají s pózováním žádnou zkušenost. Přesto každá z těchto žen dokázala autorku inspirovat. Série aktů bude k vidění do 16. dubna.

CTIBOR KOŠŤÁL: Z KAŽDÉ CESTY JEDNA Fotografická tvorba trutnovského cestovatele a dobrodruha Ctibora Košťála z let 1975 až 2012 ve zkratce. Unikátní výstavu si můžete prohlédnout ve všední dny, vždy od 7.30 do 16 hodin. Potrvá do 5. června.

MICHAEL RITTSTEIN: PAVOUK V KULICHU Jak nejlépe vystihnout tuto výstavu? „Třicetimetrová stěna umožňuje panoramatickou ukázku novějších prací v souvislé instalaci velkých pláten. S přicházejícím jarem už asi kulich nebude třeba, avšak pavouk tančí dál,“ uvádí o své výstavě obrazů prof. Michael Rittstein z pražské Akademie výtvarných umění. Vernisáž proběhne v úterý 23. dubna od 18 hodin.

Dům tisku

Kino Vesmír MIROSLAV ROUBÍNEK: ROUBASOVY STŘÍPKY Výstava fotografií. Potrvá do 22. května, přístupná je ve foyer trutnovského kina, a to vždy v době promítání filmů.

IVAN MAREK: FOTOGRAFIKY

Fotografiky jsou malá dramata, která mě navštěvují a já tak vytvářím příběhy lidí, co mám rád a kterých si vážím. A tak místo digitálního záznamu vezmu štětec a domaluji to, co nebylo návštěvou příběhu vyřčeno,“ řekl o své tvorbě umělec. ulici. Potrvá do konce dubna 2013. více na www.trutnovinky.cz

Trutnovinky - duben 2013  
Trutnovinky - duben 2013  

Trutnovinky magazín - duben 2013

Advertisement