a product message image
{' '} {' '}
Limited time offer
SAVE % on your upgrade

Page 1

kulturně-společenský magazín | Prosinec 2019 | zdarma

Vánoce jsou boj


Editorial Než Ježíšek zaťuká HYNEK ŠNAJDAR / šéfredaktor Vánoce, o nichž se říká, že jsou to nejkrásnější svátky v roce, klepou na příslovečné dveře. Samozřejmě na tomto rčení něco bude, až na to, že ho trochu kalí skutečnost hektických honiček v nákupních centrech, které klid a pohodu poněkud degradují. Pak se ale všichni rádi zklidní, rozsvítí se stromeček, který vyvolá šťastný úsměv na tváři, lidi jsou na sebe tak nějak hodní a vlídní. Ve slavnostní atmosféře usednou ke štědrovečerní večeři, pak dojde na dárky a někteří se vydají na půlnoční mši. Královéhradecký magazín Salonky, jehož třetí vydání jsme pro vás, naše milé čtenáře, připravili, se v této souvislosti rozhodl, že čtení by mělo být pohodové, odlehčené, ale zároveň poučné i podbarvené právě vánočními svátky. Proto neváhejte a začtěte se do toho, co jsme vám na prosinec naservírova li. A nezapomeňte! O Vánocích se zastavte, prožijte je v klidu a radosti mimo světské starosti se Salonkami v ruce.

JAKUB KROFTA / str. 6 9

FRANTIŠKA KLÁSKOVÁ

PATRIK KINCL

str. 10 13

str. 14 17

MONIKA CHMELAŘOVÁ

PAVEL A PAVEL PETŘIKOVI

str. 20 24

str. 26 31

Vydavatel: TN Média s.r.o., Branická 213/53, 147 00 Praha 4, IČO: 28847229, MK ČR E 23744, Sídlo redakce: areál letiště, Piletická 542, 503 41 Hradec Králové, www.salonkyhk.cz, Redakce: Hynek Šnajdar, tel.: 734 457 697, hynek@salonkyhk.cz, David Záruba, tel.: 777 466 138, david@salonkyhk.cz, Obchod, inzerce: Monika Klikarová, tel.: 733 353 695, monika@tn-media.cz, Grafika: Michal Kriegler, Distribuce: vybraná distribuční místa, Tisk: Euro-Agency s.r.o., Jílovská 1167/71a, 142 00 Praha 4 - Braník, Sazba: TN Média s.r.o., Číslo ISSN: ISSN 2694-7757, Četnost: měsíčník, Počet výtisků: 10 000, Regionální mutace: Královéhradecko, Titulní strana: Ondřej Littera.

kulturně-společenský magazín

enský magazín kulturně-společ

| Listopad 2019

| zdarma

Televizní holky kultu

rně-sp

olečen

ský

maga

zín |

Říjen

2019

| Listopa

| zdarm

a

let svobody


ORIGINÁLNÍ PRODUKT VYVINUTÝ SPECIÁLNĚ PRO POTŘEBY SPORTOVCŮ

ěk pln

vy stra

Do

S věnováním pro vítězství vašich nejbližších. Vitamin C přispívá k udržení normální funkce imunitního systému a ke snížení míry únavy a vyčerpání. Jód přispívá k normálnímu energetickému metabolismu. Vitamin D přispívá k normální činnosti svalů. Zinek přispívá k ochraně buněk před oxidativním stresem, k normální syntéze bílkovin, k normální funkci imunitního systému a k normálnímu metabolismu sacharidů, mastných kyselin a makroživin.


ANKETA

Jak trávíte Štědrý den? Tereza Karanská, tanečnice a choreografka T-BASS Můj Štědrý den je většinou o pohádkách, rodině a jídle. Dopoledne trávím doma a odpoledne se přesouvám k babičce a dědovi, kde je toho jídla přece jen více. A tam jsem po zbytek večera s rodinou. To mám nejraději. František Mencl, ředitel HZS Královéhradeckého kraje Štědrý den trávím asi jako většina lidí v kruhu rodinném. Ale po Štědrém dnu mám takový zvyk, že během svátků navštívím postupně všechny směny sloužící na hradeckých stanicích a na operačním středisku, které také sídlí v Hradci Králové. Příslušníkům a příslušnicím popřeji hezké Vánoce a poděkuji jim za jejich práci. Filip Pavlík, obránce Mountfield HK Na Vánoce jezdíme k rodičům mé přítelkyně. Její táta pustí Hi-Fi věž, která začne řvát na celou vesnici, takže lidi vědí, že vyhráváme my. Dáme si lehčí oběd, babička dělává kubu, pak sedíme, koukáme na pohádky a povídáme si. K večeři je tradiční rybí polévka, kapr a pak se jde na dárky. Každoročně také chodíme na půlnoční mši do malé kapličky, kterou máme na vesnici. 5

SNÍDANĚ

omelety

KAVÁRNA

OBĚD tapas VEČEŘE těstoviny

saláty


KICKBOXER

Pocity po knokautu? Bezmoc. Člověk neví, kdo je

DAVID ZÁRUBA, FOTO: ARCHIV JAKUBA KROFTY

Knokaut neboli K. O. znají i ti, kteří bojové sporty nesledují. Jde o nejznámější ukončení zápasu, kdy jde jeden ze soupeřů k zemi. Je příjemné ho někomu dát, ale o to horší inkasovat. Kickboxer Jakub Krofta zná dobře oba pocity. Ze svého prvního K. O. se dostával rok, přesto na zápasení v ringu nezanevřel. „Odmalička jsem miloval adrenalinové sporty. To vzrušení mi dává pocit, že žiji,” říká třiadvacetiletý bojovník, který je také úspěšným trenérem.

Přitahuje vás nebezpečí? Odmalička jsem miloval adrenalinové sporty a nebezpečí. To vzrušení mi dává pocit, že žiji. Jdu do toho s vědomím, že se můžu zranit a případně i umřít. Spousta lidí má strach, já ho mám taky, v zápase se může stát cokoliv. Údery jsou vedené plnou silou a bodované jsou techniky, které viditelně zranily soupeře, způsobily mu škodu. Z té podstaty je to nebezpečné, ale to mě na tom táhne.

Jsou bojové sporty podle vás nebezpečné? Určitě ano. Říká se, že třeba fotbal a hokej jsou nebezpečnější, ale to je tím, že tyhle sporty dělá mnohem více lidí, takže vzorek, ze kterého se statistiky vyvozují, je větší. Někde jsem četl studii, že mikrotraumata vznikají v mozku skrze každý úder, který i na tréninku dostanu. Je to nebezpečné a mám trochu strach, ale sám jsem si bojové sporty vybral a už je to svým způsobem i závislost.

Jaké jste prodělal nejzávažnější zranění? Zranění jako taková se mi naštěstí vyhýbají, nejzávažnější byly asi přetržené vazy v kotníku. Nejhorší ale je, že když člověk dostane knokaut a je v bezvědomí, utrpí těžký otřes mozku. Otřesů, které můžete za život schytat, je omezený počet a s každým dalším vzniká větší riziko, z čehož mám největší strach. Po prvním knokautu jsem měl rok pauzu od jakéhokoliv kontaktu, aby si

6


hlava odpočinula. Několikrát jsem měl také zlomený nos a pár tržných ran, ale nic, co by mě vyřadilo na dlouho. Pamatujete si, co jste po tom knokautu prožíval? Naší hantýrkou se říká, že je člověk „vyplej“. V obou případech jsem to dostal na bradu, kde je trojklanný nerv. To je nejcitlivější místo, proto tam směřují všechny údery. Poprvé se mi to stalo na mistrovství v Itálii, kdy mě trefil Rusák. Probral jsem se ještě v ringu a odešel za zbytkem reprezentace. Oni byli zamlklí, měli strach, ale pak si ze mě začali dělat srandu, jestli vím, kdo jsem, kde jsem a co je za rok. Já to ani půl hodiny po zápase nevěděl. Řekl jsem jim Rakousko a loňský rok. Ani jsem nevěděl, jestli mám rodiče. Byla to taková úzkost, až mi vyhrkly slzy. Postupně jste si vzpomněl? Věděl jsem, že ty informace nezmizely, ale mozek se k nim nemohl dostat. Když to člověk zažije poprvé, je to šok a bezmoc. Když jsem dostal K. O. podruhé, což bylo nedávno, tak jsem o sobě zase nevěděl, ale vzpomněl jsem si na to svoje poprvé. Už jsem si jen říkal, že je to tady zase, a v hlavě si zkoušel vzpomenout na svoje jméno. Co následuje pak? Asi to nemůžete jen tak přejít. Byl jsem na CT a magnetické rezonanci, jenže tato vyšetření zjistí jen úrazový stav, třeba krvácení do mozku. Nezkoumá, jestli byla poškozená paměť nebo prostorové vnímání. Na to je neuropsychologické vyšetření, které jsem také absolvoval. Psycholožka měla připravené barvičky a kostky, tak jsem jí říkal, že tak špatně na tom ještě nejsem. Nakonec jsem tam strávil dvě hodiny, kdy mi zkoumala jednotlivé oblasti, akorát to neměla s čím porovnat. Pokud bych dostal znovu, což se snad nestane, tak už by možná něco zjistila. Odchylky se zjišťují jedině srovnáním stavů. Ovlivňuje vás ta nepříjemná zkušenost v dalších zápasech? Jste třeba opatrnější? Teď jsem měl první zápas po druhém knokautu a je to jen o tom, jak si to v hlavě nastavíte. U mě funguje mentální cvičení, kdy si zápas představuji do posledního detailu, aby mě realita nepřekvapila a abych zůstal v klidu. Nesmíte v tom zápase odletět myšlenkami jinam, což se mi dřív kvůli adrenalinu stávalo, nic jsem si z toho pak nepamatoval. Snažím se zůstat přítomný, to mě uklidňuje a víc se koncentruji na zápas. 7

Jaký je naopak pocit, když K. O. dáte vy soupeři? Rozdal jsem jich spoustu, takže si říkám, že to musím umět přijmout i já sám. Na jednu stranu je to dobrý pocit, že jsem vyhrál zápas, ale pak opadne opojení, a když vidím, že se ten kluk probere až v šatně, tak mám strach. Nejsem zvíře a nechci nikoho zranit, ale na druhou stranu tam s tím jdeme. Jdete do zápasu vyloženě s tím, že soupeře knokautujete? Často jsou K. O. údery náhoda. Nikdy si neříkám, že teď ho knokautuji, bývá to spíše kombinace pěti technik zakončená úderem, který soupeř zaspí a neví o něm. Ani to nebývá rána, spíš takové plesknutí, třeba z blbého úhlu, které ten druhý nečeká. Je mezi soupeři přes to všechno cítit respekt? Po zápase si podáme ruce, s nikým nemám zlou krev. Je to sport, jsme soupeři a tohle k tomu patří. S některými bývalými boxery jsem kamarád a bavíme se spolu. Se současnými ještě ne, prostě jsme soupeři, takže se nestane, že bych šel boxovat s kamarádem.


KICKBOXER

Jak se liší box, thajský box (Muaythai) a kickbox? Především v pravidlech. V kickboxu v disciplíně K1, které se věnuji já, jsou zakázány údery lokty a nesmí se „klinčovat”, takže soupeři do sebe nesmí být zaklesnutí. Kickbox je dynamičtější než thajský box, který je ale naopak komplexnější, je to takové MMA v postoji. Můžete tam strhnout protivníka na zem, ale jakmile je jeden ze soupeřů na zemi, boj nepokračuje. V klasickém boxu se nemůže kopat a další techniky. Proč jste si vybral zrovna kickbox? Líbí se mi boj v postoji, na tu zem jsem nikdy nebyl. Půl roku jsem zkoušel MMA, ale úplně mě to nechytlo. Tím, že jsem začal dosahovat výsledků v thajském boxu a kickboxu, tak jsem se rozhodl jít tímto směrem. Třeba bych do budoucna MMA zkusil, ale ve svém sportu mám pořád dost soupeřů, takže můžu pořád stoupat výš. Jak na to, že jste si zvolil bojové sporty, reagovala rodina? U mě i většiny zápasníků to je tak, že otec je v pohodě, pyšný a rád za dobré výsledky, a matka má strach. Když jsem byl malý, tak mi boxování rozmlouvala. Zkusil jsem hodně sportů, ale u ničeho

8

jsem nevydržel. Vždycky jsem viděl sestřih těch nejlepších a chtěl je napodobit, ať už na skateboardu, kole, bruslích nebo snowboardu, dělal jsem i breakdance. Zkusil jsem závody, ale jakmile se ukázalo, že se těm nejlepším nevyrovnám, tak mě to přestalo bavit. Ve třinácti jsem se dostal k thajskému boxu a už jsem u boxování vydržel. Co kolektivní sporty? Ty mě nikdy moc netáhly, protože je člověk závislý na zbytku týmu. Já jsem spíš sólista, takže si rád věci dělám sám a chci mít pocit, že když něco pokazím, tak za to můžu jen já sám. Trochu mě překvapilo, že váš otec Jakub Krofta je divadelní režisér. K umění vás to netáhlo? Máme to v rodině hodně odlišné, máma je soudkyně. Oba moji rodiče šli ve šlépějích svých rodičů a na nás s bráchou bylo, jestli budeme pokračovat, ale nakonec to nedopadlo. Brácha je strojní inženýr a já kopu lidi do žaludku. Byl jsem vždycky akční typ, který běhal venku a lezl po stromech. Možná bych i školu zvládl, ale chtěl jsem jít vlastní cestou. Chodíte do divadla? Když jsem byl malý, tak jsem v divadle trávil hod-


ně času, ale postupně jsem tam přestal chodit. Občas jsem vystupoval, třeba recitování před lidmi mi nikdy nedělalo problém a bavilo mě. Teď už ale mám jiné zájmy a k divadlu vztah nemám. Chodíval jsem na tátovy premiéry, ale tím, že pracuje v Polsku, tak už ani nemám moc příležitostí. Jak často trénujete? Když se připravuji na zápas, tak někdy i dvakrát denně šest dní v týdnu. Musím to operativně měnit v závislosti na mé práci. Jeden den v týdnu si nechávám volno.

Na živobytí si přirozeně vyděláváte jako trenér. Kdo jsou vaši svěřenci? Trénuji převážně klienty ve středním věku, kteří upřednostňují práci a potřebují přijít na jiné myšlenky, zlepšit kondici a třeba i zhubnout. Baví mě s nimi pracovat, protože mě zároveň motivují tím, co v životě dosáhli. Chci jim pomáhat, aby se cítili dobře.

Hlídáte si hodně i životosprávu? Od těch 13 let, kdy jsem začal boxovat, si dávám pozor na to, co jím. V restauraci si neobjednám knedlíky ani hranolky, ale spíš třeba brambory. Mám už v sobě zakořeněné, že nejím špatné věci, ale zase mám rád sladké, takže si občas koupím bonbóny. Alkohol si dám, ale ne když se připravuji na zápas, to pít nesmím. Potom to jdu samozřejmě oslavit, ale všechno s mírou, nepřeháním to. Snažím se také hodně spát. Co je při té přípravě nejdůležitější? Disciplína. Trénovat se musí, i když se člověku nechce a je už unavený. Samozřejmě mám občas chuť si zajít dát vepřová žebra s chlebem, ale to nejde. Když má člověk disciplínu, tak potom funguje i ta mentální příprava, protože ví, že do toho dal všechno a nic neošidil. Co považujete za svůj největší úspěch v kariéře? Každý vyhraný zápas je úspěchem, ale snažím se neupínat na výsledky. Příprava trvá třeba dva měsíce a zápas je pak za devět minut čistého času pryč. Je to docela nepoměr, proto si užívám tu samotnou cestu, snažím se kvalitně nachystat a být v danou chvíli v životní formě. Pak se totiž může stát cokoliv, nesedne vám prostředí, soupeř nebo třeba i rozhodčí, kteří dávají body. A jeden konkrétní výsledek? Co se týče amatérského ringu, tak na jaře jsem byl druhý v Rakousku na Austrian Classics. Finálový zápas jsem projel o jeden čistý kop, takže o kousíček. Za tři dny jsem podstoupil čtyři zápasy. V profi ringu jsem rád za každé vítězství. Chci porážet kvalitnější soupeře a nabírat zkušenosti. Pořád mám v hlavě, že je to nebezpečný sport a já se mu chci věnovat co nejdéle. Upínat se na výsledek člověka jen stresuje.

Jak vypadají tréninky? Nejsem zastáncem toho, že by se člověk měl hnát do kondice na úkor techniky. Nejdřív je to tedy hodně o technice, zkoušíme obranné i útočné situace, věnujeme se také mobilizaci a protahování. Kondiční část probíhá na boxerských aparátech jako lapy nebo pytel. Snažím se, aby lidé zvládali základní pohybové vzorce, takže udělat správně dřep, klik a ohnout se s rovnými zády, a aby uměli dýchat do břicha, což je základ pro zvládnutí pokročilejších technik. Vyloženě na hubnutí zaměřujeme až další fázi. Co jako první řeknete zájemci, který přijde s tím, že se chce dostat do kondice a zhubnout? Že základem je pevná půle a že do toho musí jít na sto procent, nejde nic ošidit. Člověk musí být disciplinovaný, dodržovat základy stravy, ne nějak drasticky hubnout, a především musí mít pravidelný pohyb. Pomáhám lidem i s jídelníčkem, ze kterého vyřadíme vyloženě špatné věci. Není to o tom, že si nemůžou dát večer pivo, ale musí se kvalitně najíst něčeho, co má dobré výživové hodnoty, ne jako třeba utopenec. 9


FARÁŘKA

Bůh je láska V Hradci Králové působí více než čtyři roky. Žije v architektonickém skvostu Josefa Gočára - Sboru kněze Ambrože v Hradci Králové, který je sídelním sborem Královéhradecké diecéze Církve československé husitské. Farářka Františka Klásková, dcera známého biskupa Štěpána Kláska, vystudovala teologii a poslání být husitskou farářkou byla pro ni jednoznačnou volbou. „Víra je bytostnou součástí mého života,“ říká. HYNEK ŠNAJDAR, FOTO: ONDŘEJ LITTERA

Proč a za jakých okolností jste se vydala na duchovní cestu? Sehrála v tom klíčovou roli rodina? Pocházím z farářské rodiny. Můj tatínek je a děda i babička byli faráři. Jsem z pěti sourozenců a každý máme k Pánu Bohu jiný vztah, i když jsme byli vychováváni stejně. Není to jen rodinou, i když mě vedla k víře, ale i nějakým božím povoláním. Věřím, že tomu tak je. Bylo vždy vaším snem stát se farářkou? Mým původním snem bylo stát se baletkou, protože moje maminka zpívala ve sboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci, městě, ve kterém jsem se narodila. Občas jsem s ní chodila na zkoušky a byly tam krásné baletky. To mě uchvátilo a chtěla jsem být baletkou taky. Později jsem chtěla být učitelkou na prvním stupni základní školy. Když mně bylo patnáct let začali jsme s kamarády dělat pro církev víkendovky s dětmi a kamarádi toužili být faráři. Chtěli jít studovat teologii, tak jsem si řek10

la, že půjdu taky. Postupně se jim to ale rozleželo v hlavě, každý šel studovat něco jiného. Ve mně to však nakonec uzrálo, šla jsem studovat teologii a stala se farářkou. Sourozenci se také chtěli vydat tímto směrem? Rozhodně ne. Většina z nich, až na bratra, skončili v učitelství. Jedna sestra je školní psycholožka, další vychovatelka a třetí studuje češtinu a hudební výchovu na Univerzitě Karlově. Bratr pracuje v jedné firmě. Všichni byli vedeni k víře a jsou tedy věřící. Bůh je určitě součástí jejich života, ale církev jako instituce příliš ne. Co konkrétně jste studovala? Studovala jsem Gymnázium J. K. Tyla v Hradci Králové, potom jsem absolvovala Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Bylo těžké vystudovat teologii? Pro mě byl gympl těžší než teologie. Asi to bylo živými jazyky, na které nejsem moc nadaná. Nej-


těžší na teologii jsou mrtvé jazyky, jako latina, řečtina a hebrejština. Ty mi ale paradoxně dělaly menší problémy. Měla jsem štěstí, protože, když jsem šla na teologii, zrušili povinnou zkoušku z živých jazyků a když jsem končila, tak jí zase zavedli. Minulo mě to a měla jsem to bez nervů. Co vám škola dala především? Měli jsme skvělé učitele na biblistiku, což přispělo k mému porozumění bibli. Škola je také velice pestrá, kromě teologie se v ní vyučují mnohé další obory, které se s ní kombinují, například teologie s religionistikou, judaistikou, filozofií, učitelstvím či sociální prací. Každý obor studují typově různí lidé. Já jsem studoval čistou teologii. Husitská církev byla vaše jednoznačná volba? Ano, byla. V patnácti letech jsem měla období, kdy jsem se rozhodla jít každou neděli na bohoslužby jiných církví. Byla jsem u katolíků, evangelíků, pravoslavných. Nakonec jsem si řekla, že všude dobře, doma nejlépe. Ve všech církvích jsem se sice cítila dobře, ale Církev československá husitská je mým domovem. Navíc má velkou devízu v tom, že pracuje s pojmem svoboda svědomí, kdy každý člověk si za svou víru zodpovídá sám, a to mi vyhovuje. My faráři tu nejsme od toho, abychom člověka někam strkali, když se ale chtějí nechat vést, snažíme se jim ukázat cestu k Pánu Bohu, zodpovědnost už za ně ale neneseme. Je mezi církvemi nějaký propastný rozdíl? Když se její představitelé sejdou lidsky, nevidím žádný problém. Každá církev má ale svůj řád, pravidla a důrazy v teologii. Když se to začne rozebírat, liší se hodně. Mě mrzí, že církve nejsou schopné si sednout k jednomu stolu při bohoslužbách a společně je sloužit. Některé si myslí, že jejich přístup je jediný správný a ty ostatní jsou špatné. Z teologického hlediska to chápu, ale lidsky mi to je líto. Měla jste mezi faráři nějaký vzor? Mým farářským vzorem je můj tatínek Štěpán Klásek, biskup královéhradecký a někdejší správce Církve československé husitské. Mám ještě jeden vzor, a tou je literární postava Otec Tim z knih Jan Karonové. Je laskavý, láskyplný, vychází lidem vstříc…Podobně jako můj otec. Jak na rozhodnutí stát se farářkou reagovali přátelé? Mí církevní přátelé i spolužáci z gymnázia rea-

govali pozitivně, asi to čekali, nepřekvapilo je to a přijali to. Nesetkala jsem se s negativní odezvou. Jste vdaná nebo máte partnera? Je věřící? Mám přítele, není praktikující věřící. Kdy jste přišla do Hradce Králové? Tatínek se stal biskupem, když mně bylo dvanáct let. Takže v Hradci jsem už dvacet let. Po studiu teologie jsem byla farářkou ve Dvoře Králové nad Labem, kde jsem byla čtyři roky. V současné době jsem přes čtyři roky v Hradci Králové. Co všechno obnáší práce farářky? Jak vypadá váš běžný den? Každý den je úplně jiný a to mi vyhovuje. Na práci farářky je skvělé, že je hodně pestrá. Od úklidu, po práci s dětmi, setkávání se s rodinami, seniory až po bohoslužby. Pevnými body každého týdne jsou nedělní bohoslužby v Hradci Králové a jednou za čtrnáct dní v Nechanicích. Pak sloužím bohoslužby v Domově seniorů na Biřičce. Mám i biblické hodiny pro dospělé, mladší ženy ve sboru a k náboženství každý pátek vedu i děti. Dále to jsou pastorační rozhovory, přípravy na křty, na manželství či rozhovory před posledním rozloučením.

Obměňujete bohoslužby nebo jsou stále stejné? Máme dvě varianty bohoslužeb. Jednou do měsíce děláme songovou bohoslužbu s písničkami a hudebním doprovodem. Zbývající neděle patří tradiční bohoslužbě podle liturgie Karla Farského, která je stejná už od roku 1925. To, že je stejná, je v pořádku. Je to bezpečný prostor, je pomalejší, člověk se dostane do jiného vnímání času. Tradiční bohoslužba, když k ní píši promluvu, má samozřejmě své variabilní části. Otevírám různé části bible, aby byly přínosné lidem v současné době. 11


FARÁŘKA

O naší zemi se říká, že jsme spíše ateistický stát. Je to pravda nebo je to klišé? Domnívám se, že jsme spíše necírkevní stát, ale těch, kteří v něco věří, je v Čechách hodně. Myslím si, že se Češi trochu bojí přidat se k nějaké církevní instituci. Mají o tom různé představy z knížek, filmů a podobně, ale církve, i když mají svoje chyby, se za ta léta už posunuly dopředu. Ubývá členů vaší církve? Pokud ano, čím to je? Ubývá hodně. Tím, že naše církev vznikla krátce po založení republiky a katolická církev byla spojována s Rakouskem – Uherskem, tak se k nám vstupovalo s nadšením spojeném spíše s čechoslováctvím než pro víru v Boha. Později, už za komunistů, když někdo dával najevo svou víru, nesl si následky. Lidé k víře nevychovávali své děti, víra se nepředávala. To je podle mě důvod, proč u nás je pokles vyšší než v evangelické nebo katolické církvi. Máme mnoho lidí v pokročilejším seniorském věku a nově začínáme s jejich vnoučaty. Chybí ale střední generace. Jak vaše církev vznikla? Naše církev je poměrně mladá, brzy budeme slavit sto let. Vznikla odloučením od katolické církve s tím, že chtěla určité změny, například dobrovolný celibát, českou mluvu při bohoslužbách, aktivní podíl laiků sedících v lavicích kostela na chodu náboženské obce, volení biskupů, a ne jejich dosazováni seshora. Jsou to zásadní rozdíly. Jsem na naši církev hrdá, že ve dvacátých letech vznikla, toto hlásala a při odloučení také splnila. V čem je oproti jiným liberálnější? V přístupu k lidem a v dodržování interních pravidel. Do naší církve se vejde hodně lidí, což je její velké plus, jsme otevření všem. Nikomu neříkáme, co má dělat. Chceme, aby se u nás lidé pohybovali dobrovolně a ne, že jim to budeme přikazovat. Co pro vás osobně znamená víra? Neznám život bez víry, Bůh je se mnou stále. Víra je bytostnou součástí mého života. Nikdy jste nezapochybovala? Zatím ne. Nemám srovnání, jaké to je, nevěřit. Jak vnímáte Boha? Bůh je pro mě láska. Je to osoba, na kterou se mohu vždy spolehnout, je tu pro mě, stojí při mně, posiluje mě, dává smysl tomu, co dělám. 12

A postavu Jana Husa? Jako velkou osobnost. To, co hlásal, hodně ovlivnilo Čechy i naši církev. A tím pádem i mě. Ten důraz na pravdu je pro nás velice důležitý. Co nejčastěji řešíte s lidmi, když za vámi přijdou? Osobní problémy. Málokdo chce řešit nějaké teologické otázky. Lidé potřebují někoho, kdo je vyslechne. Můžu jim sice nějakým způsobem osvítit jejich situaci, ale rozhodnutí je zase jenom na nich. Není to náročné neustále naslouchat různým problémům ostatních? Na to se mě ptá hodně lidí. Zatím ne. Mám šťastnou povahu, kterou jsem asi zdědila po svých rodičích, že si problémy ostatních neberu osobně, ale jsem prostředník, který se je snaží odevzdávat Pánu Bohu. Ne, že by mě některé příběhy nezasáhly, ale snažím se je dlouho nedržet v sobě. Ve světě pronikla na povrch řada afér některých kněží, kteří sexuálně obtěžovali děti. Sledovala jste to? Co na to říkáte? Strašně mě to mrzí, že člověk jinému člověku může takto ublížit a zneužít své poslání. Odsuzuji to, ale nedokáži soudit to, jak se k tomu katolická církev postavila. Je ale špatné, že se to vůbec stalo. Nemohou tyto aféry způsobit odliv věřících napříč všemi církvemi? Samozřejmě tyto aféry poškozují všechny církve, lidi nás hodí do jednoho pytle. Jsou ale lidé, kteří mají přehled a jsou vzdělaní, začínají pak sympatizovat s jinými církvemi než s katolickou s tím, že


ních rodinných životů. Jinak to bylo vždycky tak, že jsme začínali ve čtyři odpoledne večeří, rozbalili jsme dárky pod stromečkem, zpívali kolegy a povinně jsme se fotili, abychom zaznamenali, jak rosteme. Po rozbalení dárků jsem vždy vyjela do své náboženské obce, kde sloužím s církevní rodinnou půlnoční bohoslužbu. Co večeříte? Jako asi všichni. Bramborový salát, kapra nejím, tak mám řízek, rybí polévku, prostě klasika.

po aférách nedošlo k razantnímu zásahu a neřeklo se nahlas, že se stalo něco odsouzeníhodného. Jak vnímáte Hradec Králové? Velice pozitivně, je to krásné město s mnoha možnostmi. Je to můj domov a cítím se tady dobře. Kam podle vás po letošních třiceti letech od listopadu 1989 dospěla současná česká společnost? Tehdy jsem měla dva roky, tatínek mě prý nosil na ramenou, já měla v ruce klíče a volala: Havel na hrad. Podstatné pro mě je, že dnes pořád žijeme ve svobodě a je velice dobře, že se můžeme svobodně vyjadřovat, volně cestovat, studovat, nemusíme se bát chodit do kostela… Uvědomuji si, že dnešní doba sice není ideální, ale je neporovnatelně lepší než před rokem 1989. Svoboda je však křehká a pro mnoho lidí těžká, aby ji unesli, protože, když jim někdo něco nalajnuje, tak je pro ně život jednodušší. Jsem ale moc ráda, že těch třicet let svobody tady je a mohu žít život, který žiji. Vánoce klepou na dveře. Jak se připravuje farářka? Asi jako všichni ostatní, akorát faráři toho mají před sebou více. Začínáme adventem, kdy je plno akcí, lidé jsou otevřenější, přístupnější, takže i my faráři jsme více zvaní do škol či na veřejná setkání. Příprav je tedy více, ale je krásné, že se to děje. Jak vánoční svátky slavíte vy osobně? Máte čas setkat se s rodinou? Jak už jsme řekla, je nás pět sourozenců, ale letos poprvé nebudeme slavit Vánoce všichni pospolu, protože už jsme rozběhlí do svých koutů a vlast-

Nejsou dnes Vánoce spíše než svátky pohody a radosti honičkou v nákupních centrech? Vánoce jsou takové, jaké si je uděláme. Záleží, co je pro nás důležité. Chápu, že chceme obdarovat druhé a je to krásné. Jestli nás to ale stresuje, tak to určitě není moc dobré. Přípravy na Vánoce jsou důležité. I třeba to pouhé uklízení může přispět k vnitřní přípravě na svátky, uklidit si uvnitř sebe. Záleží, jak si to nastavíme. Věnujete se hodně ostatním lidem. Kde čerpáte síly? Co dělá ve volném čase farářka Františka Klásková? Moc ráda čtu, mám ráda i deskové hry, trávím také čas s rodinou a kamarády, to mě hodně nabíjí. Každodenní očistu představují modlitby, to mě uklidňuje. Co byste čtenářům magazínu Salonky, a nejen jim, popřála do nového roku? Hodně zdraví, hodně radosti a lásky, která dělá náš život lepším.

FRANTIŠKA KLÁSKOVÁ · narozena 20. února 1987 v Liberci · v roce 1999 se přestěhovala do Hradce Králové, když se její otec Štěpán Klásek stal biskupem · vystudovala Gymnázium J. K. Tyla a Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze · farářkou se stala v roce 2013 · původně sloužila ve Dvoře Králové nad Labem, nyní působí více než čtyři roky ve Sboru kněze Ambrože · žije v Hradci Králové 13


ZÁPASNÍK MMA

MMA není sport pro duté hlavy Na stále větší popularitě nabírá v Česku bojový sport MMA (Mixed Martial Arts). Snoubí se v něm prvky z ostatních bojových umění a šanci uspět mají jen ti, kteří zvládají všechny. Mezi absolutní špičku v České republice patří Patrik Kincl. Pro profesionální kariéru musí hodně obětovat, dře pět hodin denně a už osm let nepije alkohol. K úspěchům se snaží přivést i své svěřence a nedávno se dokonce odhodlal za MMA veřejně postavit. Svět nejkomplexnějšího bojového sportu představil hradecký bojovník v rozhovoru pro Salonky. DAVID ZÁRUBA, FOTO: ONDŘEJ LITTERA

V listopadu médii, a především sociálními sítěmi, prolétl váš spor s běžcem Jakubem Holušou. On se nechvalně vyjádřil na adresu MMA, vy jste na něj reagoval. Jak se na konflikt zpětně díváte? Byla to podle mě čistě jen žárlivost. MMA momentálně ubírá pozornost jiným sportům, ale za to my nemůžeme. Nikdo nám nedal nic zadarmo, nejsme zaměstnaní nikde po střediscích a většina z nás nedostává měsíční platy. Celou tu cestu jsme si museli vyšlapat sami. Teď je ta14

ková moderní doba sociálních sítí a my víme, že tam musíme umět fungovat, abychom prodávali lístky, byli lákaví pro sponzory a třeba vyprodali O2 arenu. Domlouvali jste i na společném tréninku. Jak se to vyvinulo dál? Jakub řeší nějaké zdravotní problémy s kyčlí, takže trénink asi nevyjde, ale jsme v kontaktu. On je úspěšný sportovec, reprezentant a olympionik, myslím, že ten sport nezná, a proto o něm tak mluví.


Jak vy naopak vnímáte atletiku? Já atletiku žeru, sám ji v tréninku používám. Když za mnou přijde rodič s dítětem, které chce zkusit MMA, tak řeknu, ať začnou atletikou, plaváním nebo gymnastikou. To je nejlepší průprava.

Brzo zjistili, že mě to naplňuje, drží mě to dál od průšvihů a hodně tomu obětuji. Místo, abych se jel o víkendu někam opít, tak jsem radši trénoval. Pak jsem začal jezdit i do zahraničí, takže bylo vidět, že to k něčemu směřuje.

Takže to není tak, že děti přijdou na MMA a hned se mlátí do hlavy? Nějaké údery do hlavy přicházejí až úplně nakonec. Začíná se s atletickou a gymnastickou přípravou, pak se teprve učí specifické prvky bojového umění. Větší problém jsou v tomto ohledu podle mě filmy nebo počítačové hry. Důležité je vést děti ke sportu, a pokud je zrovna táhne MMA, tak proč ne. Je potřeba přijít na trénink a pak si teprve udělat názor.

Jak často trénujete? Každý den mám dvoufázové tréninky. Když to sečtu, tak jsem v tělocvičně pět hodin denně.

Zvedá se zájem dětí o tento bojový sport? MMA je hodně fotogenické, děti to lajkují na sociálních sítí, ale ta realita je pak trošku jiná, je to velká dřina. My těžíme z toho, že v naší All Sports Academy máme super partu lidí. Není to jen o tom, že bychom se řezali do krve, jak psal Holuša, ale jsme kámoši a všichni to s tím sportem myslíme vážně, což je správný motor i pro ostatní.

Důležitá bude určitě i životospráva. Musíte se hodně omezovat? Už asi osm let nepiji alkohol. Měl jsem takové smolné období, kdy jsem nasbíral čtyři porážky v řadě. V tu chvíli jsem si řekl, že to musím nějak rozseknout. Buď budu pokračovat v MMA a všechno přeházím, nebo se na to vykašlu. Rozhodl jsem se pro profi kariéru. Pamatuji si dobu, kdy jsem večírkoval do čtyř ráno. Druhý den jsem nemohl nic odtrénovat a celý týden byl špatný. Co je teď cíl, za kterým jdete? Všechno směřuji k titulu v KSW. Potřebuji se uzdravit, natrénovat a urvat to. Je tam šampion Roberto Soldič, se kterým jsem už měl jít, ale před

Jak jste se k MMA dostal vy? Postupem času jsem k němu došel. Jako malý jsem začínal s judem v Hradci Králové, trénoval mě i pan Petřikov. Pak jsem skončil a hledal něco jiného. Zkusil jsem thajský box, ale tam mi chyběla ta komplexnost, a tak jsem se dostal k MMA. Čím vám tak učarovalo? Rozhodně tou všestranností, je to nejkomplexnější bojový sport ze všech. Spojuje, jak boj na zemi, který jsem uměl právě z juda, tak i box. Poslední roky se jeho prestiž zvedá. Jak to ale bylo v době, kdy jste začínal? To byla taková dřevní doba, kdy mi rodiče zakazovali na MMA chodit, protože tady kolovala různá videa plná faulů. Poté přišlo období, kdy jsem musel každému vysvětlovat, co to vůbec MMA je. Až jsme se dostali do fáze, kdy musím lidem vysvětlovat, že to není sport pro vymlácené duté hlavy, ale že pro profesionální kariéru je potřeba něco umět. Teď je MMA produkčně tam, kde jsem kdysi dávno doufal, že by mohlo být. Říkáte, že vám rodiče MMA zakazovali. Čím jste je přesvědčil?

zápasem jsem si vyhodil loket. O ten zápas ale mají nadále zájem, takže by měl v blízké době být. Jaké jsou šance, že MMA zápasníka uživí? Musíte být hodně dobrý, uživí se tím jen malé procento z nás. V listopadu se v pražské O2 areně konal takzvaný Zápas století mezi Attilou Véghem a Karlosem Vémolou. Co jste na něj říkal? Jednoznačně se to povedlo, vyprodali O2 arenu 15


ZÁPASNÍK MMA

a přivedli lidi, kteří se o MMA předtím nezajímali. Potěšil mě i výsledek, Attilovi jsem vítězství přál. Nepřekvapil vás průběh zápasu? Attilovi jsem to přál, ale tolik jsem mu nevěřil, takže rozhodně překvapil. Je to sympaťák a sportovec, kterého znám celou svoji kariéru, v začátcích mě hodně motivoval. Dobře se připravil a sedlo mu to. S Vémolou jste kdysi zápasil i vy a hovořilo se o odvetě. Bude? To už je asi nereálné. Já mám smlouvu v KSW (Konfrontacja Sztuk Walki), což je největší organizace MMA v Evropě. Mé kroky směřují převážně do zahraničí. Bojoval jste proti Rusům či Ukrajincům. Jak vypadá svět bojových sportů směrem na východ? Podmínky jsou s těmi našimi nesrovnatelné. Popularita bojových sportů je tam historicky vysoká, takže mají podporu od státu. Když jsem zápasil v Čečensku a procházel ulicemi, tak tam byly vidět stopy po kulkách, ale jejich středisko se vyrovná těm americkým. Součástí je hotel a moderní tělocvična s klecí a žíněnkou. To u nás nikde není. A co tedy na druhou stranu? Jaká je scéna v Americe? Také úplně jiný svět, především konkurence je super, zázemí je někde jinde, ale jde o velký byznys. Přišel jsem do gymu a hned mi dali k podpisu revers, pak jsem zaplatil a teprve poté dostal rozvrh. V Evropě jsem něco takového nezažil. Tady je to takové víc přátelské, nikde jsem snad ani neplatil. Někteří fanoušci říkají, že k MMA patří takzvaný trash talk, tedy nelichotivé poznámky na adresu soupeře. Jak se na tohle díváte? Někomu se to líbí, někomu ne. Já nic takového nevyvolávám, ale zase na sebe nenechám veřejně plivat, spíše se bráním. Vycházím z juda, takže v sobě mám respekt k soupeři. Kromě nějaké výjimky svoje soupeře stoprocentně respektuji. Baví mě jít po lepších soupeřích nahoru, chci se s nimi porovnávat a dostat se na jejich místo. Kam by se podle vás mohl tento sport do budoucna ubírat? Hodně záleží na trenérech, aby vychovávali další zápasníky. Stejně jako v USA jsme začali od profesionálů a teprve poslední roky vzniká amatérská scéna. Je potřeba začít budovat MMA od dětí a amatérů směrem nahoru. 16

Kromě toho, že sám aktivně zápasíte, máte také svou akademii. Jak vypadají vaše tréninky? Tím, že je MMA komplexní sport, tak pracujeme na všech složkách, tedy zápasení neboli judu i postojových disciplínách. Sídlíme v Pepek gymu u Pepy Petrušky, který je bývalý skvělý reprezentant v taekwondu, má tam i kruhové tréninky a s ním pilujeme nohy. Jsme takový komplexní gym. Máte nějaké svěřence, kteří by to po vašem vzoru mohli dotáhnout daleko? Máme jich hodně. Velkou mladou nadějí je Venda Štěpán, se kterým jsem byl teď na mistrovství světa. Bohužel to nedopadlo podle představ, medaile necinkla, ale byla hodně blízko, Venda vypadl až s finalistou. To nás hodně zamrzelo, ale pořád má před sebou velkou budoucnost. Pak tam jsou i David Dvořák, Jakub Bahník, Lukáš Chotěnovský nebo Jarda „Jubox” Pokorný. Nejen MMA, ale i ostatní bojové sporty propagujete ve svých podcastech. Jak vás to napadlo? Hodně jsem je poslouchal už dávno, než tam naběhly blogerky a začaly nahrávat strašné nesmysly. Dřív nebylo moc podcastů, které by mě bavily, a svět bojových sportů lidi zajímá. Hrozně mě to chytlo. Kluky znám z tělocvičny, ale najednou zjistím, jací jsou doopravdy. Překvapilo mě, kolik to má zhlédnutí, takže už jedeme pravidelně i přes YouTube a chystáme také pořad na Východočeské televizi. Jste hodně aktivní na sociálních sítích, zejména na Instagramu. Baví vás to? Musel jsem se do nich nutit, ale naučil jsem se je využívat a začaly mě bavit. Komunikuji s fanoušky a dávám tam různé věci, co podle mě stojí za to, abych ukázal. Na druhou stranu tam nedávám nic moc ze soukromí, nechci o něj přijít. Titulek prosincových Salonek říká, že Vánoce jsou boj. Máte to tak? Vánoce mám hrozně rád, letos si je i kvůli zranění užiji. Loni jsem si musel hlídat váhu a rok předtím jsem měl zánět v noze, takže to bylo nepříjemné. Manželka je velká fanynka Harryho Pottera, takže zhlédneme všechny díly, hrozně se přejím, naberu 15 kilo a pak to budu muset shazovat. Mám rád tu pohodu, kdy člověk může vypnout. Naopak moc nemusím předvánoční stres, takže ten úplně odložím. Dárky pro ostatní jsem hodil na manželku a pro ni samozřejmě něco vymyslím.


KRÁSNÉ VÁNOCE

Coolinářka přizvala blogerky a vznikla inspirativní kniha Po třech úspěšných autorských kuchařkách jí vyšla už čtvrtá knížka nazvaná Krásné Vánoce. Královéhradecká foodblogerka Svatava Vašková alias Coolinářka tentokrát spojila své síly s šestnácti známými blogerkami a instagramerkami, výsledkem je půvabná publikace plná inspirace, receptů a kouzelné atmosféry. Není to tak dávno, kdy byla pokřtěna v pražské kavárně Art Bistro Místo. HYNEK ŠNAJDAR, FOTO: ARCHIV SVATAVY VAŠKOVÉ

„V knížce si každý najde, co ho osloví. Nechybí recepty na tradiční i netradiční vánoční jídla a cukroví, ale i inspirace ze zahraničních kuchyní. Stejně tak návody a tipy, jak dekorovat svůj dům či byt, jak originálně zabalit dárky či vyrobit vlastní vánoční ozdoby,“ prozradila Coolinářka. Příspěvky autorek jsou řazeny chronologicky. Zbrusu nový opus začíná přípravou adventního věnce a kalendáře, na to navazují recepty na perníčky či vaječný likér, nechybí tipy na tvoření s dětmi nebo povídání o vánočních rituálech a knihách. V knížce lze dále najít tradiční recepty na nejlepší rohlíčky, linecké cukroví, nebo na oblíbené nepečené cukroví, vánočku, sváteční dezerty a dorty, to vše i v bezlepkové variantě. „Vrcholem Vánoc je samozřejmě Štědrý den. Jak se na něj bez stresu připravit a jak dokonale nachystat sváteční tabuli vám také prozradíme v jedné z kapitol. A nakonec nechybí recepty na tradiční rybí polévku, kapra s bramborovým salátem a tipy na božíhodová a silvestrovská jídla,“ prozradila obsah nové knihy královéhradecká foodblogerka Vaško18

vá, která v této souvislosti vybízí společně si užít magické vánoční období od adventu do Silvestra. „Knížka je průvodcem svátečním časem pro všechny milovníky Vánoc,“ vysvětlila. Podle ní moderní výpravná vánoční kniha jí na českém trhu dlouho chyběla. „Po letitém čekání, až se exkluzivní průvodce adventem a Vánocemi objeví, jsem se rozhodla přijít s tímto nápadem sama. V mém milém nakladatelství Fragment s mojí vizí i záměrem zapojit další šikovné české blogerky souhlasili,“ dodala Vašková. Foodblogerka Coolinářka z Hradce Králové píše svůj blog od roku 2015, za tu dobu na něm zveřejnila téměř 300 receptů. Záhy získala řadu pravidelných čtenářů a zařadila se tak mezi nejúspěšnější české foodblogerky. Blogování a fotografování jídla se nyní věnuje profesionálně a její recepty jsou vyhledávaným zdrojem inspirace pro široký okruh českých amatérských kuchařek a kuchařů.


VÁNOČNÍ FOTBAL

Osobnosti podpoří děti s hendikepem HYNEK ŠNAJDAR

Sportovní hala v Třebeši, místní části Hradce Králové, bude v sobotu 21. prosince od 8 hodin svědkem již čtvrtého ročníku fotbalového Charitativního turnaje osobností. Celý výtěžek z této sportovní události půjde na podporu hendikepovaných dětí v boji s jejich těžkými osudy. V předchozích ročnících se podařilo vybrat více než 100 tisíc korun. Turnaje, který pořádá Nadační fond Sport Hradec Cup, se každoročně účastní známí fotbalisté. Ani letos tomu nebu-

de jinak. Mezi šestnácti zúčastněnými nebudou chybět například Milan Fukal, Tomáš Poštulka, Marek Plašil a další. Přijďte do Třebeše podpořit tuto dobročinnou akci.

VIRTUÁLNÍ R


VINTAGELOVER

Mám ráda věci s příběhem a duší Miluje vše staré a kombinuje to s moderním. Ve svém krásném a prostorném ateliéru pořádá úspěšné květinové workshopy. Monika Chmelařová, rodačka z Hradce Králové, je známou blogerkou, která si říká Vintagelover. Žije sice už řadu let na Mělníku, ale do rodného města, kde má rodinu, se stále ráda vrací. „Mám toto hezké, čisté a vzkvétající město plné kaváren moc ráda,“ říká. HYNEK ŠNAJDAR

Vzpomínáš si na okamžik, kdy jsi se rozhodla založit blog? Co tě k tomu vedlo? Začala jsem s ním v roce 2012. Asi rok předtím jsem zjistila, že existují blogy ve Švédsku, Norsku a Dánsku. V té době se mi líbil severský styl bydlení a stále jsem po nich brouzdala. Nějakou dobu jsem pak zvažovala, že se do něčeho podobného pustím, protože jsem měla potřebu se veřejně podělit o své dovednosti. Chtěla jsem ukázat, jak se dá něco předělat, vyrobit, například přečalounit staré křeslo, vytvořit si originálním způsobem adventní věnec a podobně. A to mě vedlo k založení blogu. 20

Jak vznikl prakticky? Nejdříve jsem si ho vytvořila v systému Blogger, ale moc jsem s tím neuměla pracovat. Proto jsem se obrátila na mého kamaráda a „ajťáka“ Radka Váňu z Prahy, zda by mi s tím pomohl. Můj blog pak začal fungovat na Wordpressu. Měla jsi nějakou představu, na co by ses chtěla konkrétně zaměřit? Začínala jsem psát hlavně o bydlení, zařizování interiérů, předělávání, natírání… Postupem času, protože jsem měla vždy ráda květiny, jsem začala tvořit věnce a květinové vazby a zveřejňovat jejich fotografie. Mělo to ohromný ohlas, spousta lidí mi


psala, jak je to nadchlo a líbí se jim to. Dokonce mě žádali, zda bych jim vytvořila kytici nebo věnec. To byl krok k tomu, abych začala dělat květinové workshopy, referovala o nich a doplňovala je fotografiemi na svém blogu. Jaké byly tvoje blogerské začátky? Na začátku mě v tom podporovala celá rodina, hlavně moje dvě dcery, které blog sledovaly. Zároveň jsem se dívala na statistiku příchozích návštěvníků. Musím říci, že v prvním roce na blog zavítalo zhruba třicet lidí denně, a to jsem jásala. Protože jsem si ale vytvořila Facebook, tak mi to hodně pomohlo a lidí začalo přibývat. I když můj blog tehdy navštěvovalo málo lidí, pořád mně to dělalo velkou radost a bavilo mě to. Jsem ráda, že jsem to nevzdala, vydržela a pokračovala. Jeho mottem je: Staré je krásné. Čím tě staré tak okouzluje? Mám ráda věci s příběhem a duší. Mám samozřejmě také ráda i moderní design v kombinaci s tím starým. Jezdím po bazarech, po anticích, buď se tam jen tak kochám, nebo nakupuji. Od tohoto motta vzniklo tvé blogerské jméno Vintagelover? Ano, protože miluji staré, ale krásné. Přiznávám však, že název vymyslel už zmíněný kamarád Radek Váňa, který věděl, že miluji staré věci a který mi pomáhal s blogem. Koupila jsem si doménu a už to tak zůstalo: Vintagelover. Co všechno tvůj blog zahrnuje a jak často se mu věnuješ? Od roku 2012 jsem pravidelně každý den přidávala na blog příspěvky nejen o bydlení, ale také o cestování, předělávání interiérů. V posledním roce už nestíhám blog pravidelně každý den plnit, protože se ještě věnuji Facebooku a Instragramu. Snažím se ale obden dávat příspěvky. Ze začátku je ale každodennost na blogu prospěšná a nutná, aby si lidé na něj zvykli a pravidelně tam chodili. Kdo jsou tvoji čtenáři a příznivci? Hlavně ženy, i když pár mužů je tam také. Jsou to návštěvníci ve věkové kategorii od dvaceti do sedmdesáti let z celé republiky i ze zahraničí. Kolik jich je za těch skoro sedm let? Moc už tu statistku nesleduji, ale bude jich okolo pětadvaceti tisíc.

Pokud vím, tak si všechno na blog fotíš sama. Je fotografování tvůj koníček? Na co míříš objektivem nejčastěji? Jako první jsem si koupila digitální fotoaparát Canon, nebyla to ale zrcadlovka. Ta přišla až později. Fotím ráda, miluji detaily. Doma si příležitostně vytvářím malý improvizovaný ateliér s černým pozadím a fotím třeba květinové vazby, ale také jídlo a další věci, které mi jsou blízké. Texty jsou také tvoje. Je pro tebe těžké dávat je dohromady? Jak lehce fotím a vážu květiny, o to hůře se mi píše. S tím se docela peru a zabírá mi to dost času, než něco vymyslím a sepíšu. Texty ale nejsou moc dlouhé, snažím se stručně popsat to, co dělám. Pokud vím, tak ráda cestuješ. Jaké destinace, které jsi navštívila, bys vypíchla a proč? Mám na blogu rubriku Cestování, to je můj velký koníček. Často cestuji po České republice a zaměřuji se na města jako celek, na různé zajímavé jednotlivosti i na pěkné, vkusné a dobře vymyšlené kavárny nebo cukrárny, které jsou mojí vášní. To pak zpracovávám a dávám jako tip na výlet na blog, Facebook a Instagram. Z mých zahraničních cest mě velmi oslovila přímořská města Piran ve Slovinsku, Rovinj v Chorvatsku či vnitrozemská a krásná historická Wrocław v Polsku, jsou opravdu kouzelná. Inspiruješ tak svoje čtenáře k cestování? Hodně mi píší do komentářů, jsou nadšení a cestují na ta místa, kde jsem předtím byla já. To mě samozřejmě těší, že je mohu takto inspirovat. Vraťme se ale k tobě domů. Máš krásnou zahradu. Je celá tvým dílem? Jak jsi ji tvořila a jak dlouho vznikala? Původní zahradu tvořil ovocný sad. Když jsme se v roce 2000 přistěhovali do rodinného domu, k němuž zahrada přiléhá, staré stromy jsme vykáceli a nahradila jsem je jinými dřevinami. Snažila jsem se vytvořit okrasnou zahradu, řekla bych až relaxační park. Sázela jsem na ni hlavně okrasné keře a neovocné stromy. Součástí je například katalpa, sakury, které na jaře krásně růžově kvetou, jsou tam i jehličnany, vysadila jsem také bylinky, zahrada je provoněná levandulí, růžemi. Buduji ji pořád už skoro dvacet let, je potřeba se o ni stále starat. Musím ale říci, že mám raději zahradu divočejší, plnou ptáků, je pro mě 21


VINTAGELOVER

příjemné být hlavně v létě obklopena zelení. Kromě toho mám celý dům obrostlý přísavníkem trojlistým, je to živý dům. Na co jsi kladla důraz při tvorbě interiéru domu? Když jsme se do domu nastěhovali, tak jsem měla ráda francouzské bydlení s původními dřevěnými stoly, regály, měděným dřezem… Od roku 2011, kdy jsem sledovala severské blogy, jsem začala preferovat v interiéru bílou barvu nejen na zdech, ale i podlaze, nábytku, v kuchyni. V současné době se mi líbí spíše čistý a jednoduchý design propojený se starým nábytkem a moderními prvky. Součástí tvého bydlení je prostorný ateliér. Z čeho vznikl? Byla to původně autodílna. Nejdříve jsem se tam věnovala batice. Později, v roce 2015, jsme dílnu vyklidili, vyčistili, vymalovali, zanechali tam některé původní prvky včetně dělených oken. Velká ocelová vrata nahradilo rozměrné francouzské okno, aby bylo uvnitř více světla, navíc objekt výrazně designově proměnilo. Vytvořila jsem si tam velký pracovní stůl a začala pro zájemce pořádat květinové workshopy.

Kdo se jich účastní a na co se při nich zaměřuješ? Hlavně se zaměřuji na květinové dekorace. Tvoříme sezónní věci, na jaře velikonoční aranžmá, v létě vazby květin, potom podzimní věnce a v zimě adventní. Díky mému blogu za mnou do ateliéru přijíždějí ženy z celé republiky, například z Brna, Ostravy, Českých Budějovic a dokonce i jedna dáma z Arabských emirátů, což je pro mě obrovská pocta a velmi si toho vážím. Účastnice, z nichž mnohé se na workshopy opakovaně vracejí, mají velkou chuť tvořit a něco vlastního si vyrobit. Mají také rády tu atmosféru, která při workshopu panuje. Jak se takový workshop připravuje a jak probíhá? Dva týdny předtím, než začne, se snažím připravit veškerý potřebný materiál. Každá účastnice při workshopu dostane autorskou zástěru s mým logem Vintagelover. V jeho průběhu si lze dát kafíčko, čaj, limonádu, vodu, na podzim burčák, v zimě svařené víno a něco dobrého na zub, třeba dort podle receptu nějaké foodblogerky. Každá účastnice má před sebou na pracovním stole korpus a připravený materiál na tvorbu věnce. Všem účastníkům na úvod řeknu, co budeme dělat. Věnec pak vzniká pod mým dohledem. Když je potřeba, ráda s jeho tvorbou všem poradím a pomůžu. Odměnou pro mě je radost všech účastnic, když se jim věnec vlastníma rukama podaří vytvořit. Pokud vím, tak o tvoje workshopy je velký zájem? Překvapilo tě to? Hodně. Hned, jak jsem dala na svůj web, že budu pořádat workshopy, doslova se strhla lavina a hned ten první jsem měla okamžitě zaplněný. Nechci to zakřiknout, ale zájem je stále velký. Navíc jsou k dispozici pro zájemce dárkové poukazy. Termíny připravuji na rok dopředu a v podstatě to mám téměř ihned plné. To se týká i letošního roku. Mám například čtyři víkendové vánoční workshopy a všechny jsou už obsazené. Samozřejmě mám i několik náhradnic, kdyby se uvolnilo místo. Jaká věková kategorie se jich účastní? Od pětadvaceti do sedmdesáti let. Učíš výtvarnou výchovu v základní umělecké škole. Myslíš, že lze uplatnit výtvarné nadání při workshopech i tvorbě blogu? Jak? Určitě. Díky výtvarnému nadání se snažím, aby 22


moje věnce byly něčím neobvyklé, originální, zajímavé a kreativní. Používám také netradiční a přírodní materiály. Nutná je i manuální zručnost. Snažím se, a dávám si na tom záležet, abych i na blogu měla hezké a kvalitní fotky, aby to dobře ladilo a na první pohled zaujalo. Jsi královéhradecká rodačka, tak se na chvilku zastavme v tvém rodišti. Kdy jsi tam žila? Žila jsem tam od narození celé dětství a s přestávkami do svých osmnácti let, kdy jsem studovala v Praze. Bydlela jsem s rodiči, bratrem a prarodiči nedaleko centra v krásném velkém bytě domu v Nerudově ulici s výhledem do parku. Jaké jsi tam měla dětství? Krásné. Rodiče mě vedli k výtvarnému vyjádření. Maminka je velice kreativní, tvoří kožené výrobky, jako například kabelky, náhrdelníky, brože, maluje šátky, je výtvarně nadaná. Tatínek má tyto sklony také. Pamatuji se z dětství, že jsme vždycky doma něco předělávali, natírali, takže jsem v tom byla vychovaná a přenesla jsem si to do svého dalšího života. Proto jsem také studovala umělecká řemesla. Kde jsi to měla v Hradci nejraději? Samozřejmě v okolí svého bydliště, dále v krásném starém centru, mám ráda také Jiráskovy sady a Eliščino nábřeží, kde bydlela moje babička. Je toto město pro tebe srdeční záležitostí? Vracíš se tam? Ráda se tam pravidelně vracím, nedaleko bydlí rodiče, v Hradci také žije můj bratr s rodinou. Mám toto hezké, čisté a vzkvétající město plné kaváren moc ráda. Jak se změnil Hradec od dob tvého dětství? Pro mě byl Hradec vždycky hezké město, a to i v minulosti. Určitě je teď čistší a upravenější než v době mého dětství. Domy jsou opravené, je to krásné město. Blíží se Vánoce. Co blogerku Vintagelover čeká? Jak už jsem řekla, čekají mě vánoční workshopy, na které se moc těším, protože jejich atmosféru miluji. Jak vánoční svátky vnímáš? Co pro tebe znamenají? U nás je to o setkávání s rodinou, blízkými, přáteli. Jsou to pro mě skutečně sváteční chvíle. Pra-

videlně se dopoledne na Štědrý den v mém ateliéru setkáváme s kamarády u prostřeného stolu. Ochutnáváme bramborové saláty, připíjíme si na vánoční svátky, povídáme si, je to moc fajn. Jak vypadají u známé blogerky? Ano, Vánoce mám velmi ráda, ta atmosféra je pro mě stále neopakovatelná. Ráda peču cukroví, každý rok se v tomto směru snažím o něco nového. Mám samozřejmě svoje osvědčené recepty na rohlíčky, lanýže, kokosovou či sýrovou roládu, která je u nás na Vánoce tradiční. Večeříme rybí nebo hrachovou polévku, bramborový salát, dříve s kaprem na víně, nyní většinou s pstruhem. Pod už od adventu nastrojeným stromečkem ne23


VINTAGELOVER

smí samozřejmě chybět dárky. Atmosféru domu doplňuje výzdoba chvojím, různými svícny, papírovými stromečky, na stole je adventní věnec a při pečení cukroví poslouchám vánoční písničky. Prostě nádhera. Nedávno vyšla kniha Krásné Vánoce, kde jsi svými vánočními aranžmá zastoupená také ty společně s dalšími, zejména foodblogerkami. Potěšilo tě to? Moc mě potěšilo, že mě oslovila Svatava Coolinářka Vašková z Hradce Králové, foodblogerka, která dávala knihu dohromady. Oslovila různé blogerky z celé republiky včetně mě a jsem v knize zastoupená květinovými vazbami. Jinak je v této krásné knize plno inspirujících receptů. Neuvažuješ o vydání vlastní knihy? Určitě bych moc ráda udělala svoji vlastní knihu a uvažuji o tom již delší dobu. Už mám představy, jak by měla vypadat a doufám, že se jí dočkám. Nechci zatím představovat její obsah, abych to nezakřikla. Máš nějaké přání do nového roku? Mám hlavně přání, abychom byli všichni zdraví. Mým profesním přáním je, aby se mi stále tak dařilo, jako dosud, abych měla dost nápadů, lidé se ke mně vraceli a byli u mě spokojení. 24

Co by Vintagelover popřála svým četným fanynkám? Ať se jim dobře daří a zachovávají mně přízeň. A co čtenářům magazínu Salonky? Hlavně bych chtěla Salonkám popřát, aby je Hradečáci přijali, ať je rádi čtou a těší se na každé nové číslo. Stojí opravdu za to.

MONIKA CHMELAŘOVÁ · narozená 24. května 1966 v Hradci Králové · vystudovala Školský ústav umělecké výroby v Praze, umělecká řemesla v Praze a Valašském Meziříčí, obor tkaní a restaurování gobelínů, dále Doplňující pedagogické studium pro základní umělecké školy na Univerzitě Karlově v Praze, vede výtvarný obor v Základní umělecké škole Mšeno · má dvě dcery, Dominiku a Natálii · jejími koníčky jsou tvorba květinových vazeb, workshopy, zařizování bytových interiérů a zahrad, focení, cestování · žije na Mělníku


Přijměte přání radostných Vánoc a úspěšného nového roku. We wish you a Merry Christmas and Happy New Year. Frohe Weihnachten und ein glückliches neues Jahr.

Поздравляем Вас с Рождеством и Новым Годом.

2 0 2 0


JUDISTÉ

26


Sdílet radost s tátou, to je úplně nejvíc Petřikov a judo. Pouto, které platí už více než půl století a další roky ještě potrvá. Navázal ho Pavel Petřikov starší, účastník tří olympiád a medailista z mistrovství světa i Evropy, a k podobně úspěšné kariéře poté jako trenér dovedl i svého syna Pavla. Ten se nyní upíná k evropskému šampionátu v Praze a pokukuje po olympiádě v Tokiu. Společně v Hradci Králové cepují stovku mladých judistů. „Děti to musí hlavně bavit, ale vedeme je i ke skromnosti a úctě. O tom je judo,” říkají v rozhovoru pro Salonky. DAVID ZÁRUBA, FOTO: ONDŘEJ LITTERA

Jak jste se k judu dostali? Měl jste, Pavle mladší, vůbec jinou možnost? Starší: Úplně náhodou. Kamarád přišel do školy, že dělá judo a všechny mlátí. Já jako jeden z nejslabších a nejmenších ze třídy šel jednou s ním a už jsem u toho zůstal. Mladší: Tím, jak mě táta bral od mala na tréninky a závody, jsem to okoukal, vyrůstal jsem v hale a pak u toho zůstal. Určitě jsem jinou možnost měl, ale judo to vyhrálo. Čím to u vás vyhrálo? Starší: Hrál jsem hokej i fotbal za Kralupy, ale judo mi šlo asi nejlépe. Mladší: Já jsem chvíli hrál fotbal a za tátou dokonce chodili trenéři, jestli bych nechtěl hrát za FC Hradec Králové, protože jsem byl asi docela šikovný. Zůstal jsem ale u juda. Starší: Trenéři si ho vyhlédli na školním turnaji. Byli u nás doma a lanařili ho. Já mu říkal, ať jde na fotbal, aby mě ve stáří zajistil. Zůstal ale u juda, takže jsme se každý musel zajistit sám. Když porovnáte judo a ostatní bojové sporty, v čem pro vás vyhrává? Mladší: Judo má obrovskou tradici, je to jeden z nejstarších sportů na olympiádě. Dodržují se tam hodnoty, jako jsou skromnost, pokora, přátelství, úcta a fair-play. To třeba začínajícím dětem může dát v dnešní době hrozně moc, protože těchto hodnot ve společnosti ubývá. Judo není jen trénink, ale i výchovně-vzdělávací systém, kde jsou věci, které se hodí i v životě.

Starší: Každý, kdo okusil judo vidí, že má i vzdělávací funkci. Na druhou stranu jsme vrcholově žádný jiný bojový sport nedělali. Jen syn si byl párkrát zatrénovat s kluky z MMA a zjistil, že je to také dost velká dřina. Když už jste zmínil MMA, které je poslední dobou na vzestupu, jaký na něj máte vy jako zástupci tradičního bojového sportu názor? Mladší: Judo jako celosvětová organizace se snaží ty sporty striktně oddělit. Judisté, kteří figurují v evropském nebo světovém žebříčku, mají zakázáno se v MMA prát. Já proti klukům ani proti tomu sportu vůbec nic nemám, je velmi komplexní a vím, kolik je za tím dřiny. Vadí mi jen to, že vystupují jako profesionálové, ale nejsou tam žádné dopingové zkoušky. My judisté musíme pravidelně odevzdávat vzorky. To mi tam trošku chybí. Starší: Já jsem MMA i trénoval. Jarda „Jubox” Pokorný si mě tam jednou v Pardubicích napsal. Tehdy jsem viděl MMA poprvé naživo. Nijak zvlášť mě to neoslovilo, ale pokud se to lidem líbí a chtějí to dělat, tak proti tomu vůbec nic nemám. Tak ze 70 procent je to show, což ukázal nedávný „Zápas století”. Nad tím názvem jsem se trošku pousmál, ale k tomu sportu to patří. Mladší: Propagaci akcí mají skvěle promakanou. Moc se mi ale nelíbí některá velkohubá prohlášení směrem k soupeřům, měla by tam být úcta. Jako judisté se nad tím vždycky pozastavíme, my bychom si nic takového nedovolili, ani kdybychom šli na žíněnku s někým o hodně úrovní slabším. Neexistuje, abych říkal něco jako ‚Jen počkej, teď ti rozbiju hubu’. Ukloníme se, podáme si ruku a tím to končí. 27


JUDISTÉ

Utekl vám někdy svěřenec k MMA? Starší: Nevím o nikom dalším kromě Jardy Pokorného a Patrika Kincla. Z těch mladých asi nikdo. Mladší: Oni k tomu třeba odejdou ve věku, kdy vědí, že v judu už velkých výsledků nedosáhnou, ale díky němu jsou připravení. To je příklad Jardy Pokorného, který se v MMA našel a udělal tam výbornou kariéru. Zpátky k judu. Jaké to je trénovat vlastního syna, respektive být svěřencem vlastního otce? Nelezli jste si někdy na nervy? Starší: Nejsem trenér, který do svého svěřence, když „dostane na držku”, po závodě ještě hučí. Doma jsme se o judu moc nebavili, což je asi jeden z důvodů, proč jsme spolu vydrželi. Samozřejmě se nějaké krize, kdy měl každý jiný názor, občas objevily. V poslední době začíná syn trénovat, má úspěšnou skupinu, tak sám z té druhé strany vidí, že táta třeba nebyl blbec. Taky mu jeho mladí řeknou, co se jim nelíbí. Nikdy jsme ale neměli takový spor, že by jeden chtěl odejít. Mladší: Velká výhoda byla, že táta judo domů netahal. Jak jsem starší, tak se ty role trošku mění. Dříve moje tréninky striktně vedl táta, teď už spoustu věcí nechává na mně a dává mi určitou volnost. A já jsem typ, co si odtrénuje to, co má, nepotřebuji hlídat, věříme si. Má to plusy i mínusy. Když vyhraji, tak sdílím radost se svým tátou, 28

to je úplně nejvíc. Naopak když prohraji, tak vidím, že to bolí i jeho, tím je to znásobené. Jaké to pro vás, Pavle mladší, bylo nosit v judu už proslavené příjmení Petřikov? Mladší: Nijak zvlášť jsem to nevnímal. V judu totiž žádná protekce nepomůže, každý si tu pozici musí vyprat sám. Když nemáš výkonnost, tak prostě na závody nejedeš. Občas někdo řekne, že na rozdíl od táty nemám medaili z mistrovství světa. Tak nemám, no. Tím to obvykle končí a nijak osobně si to neberu. Oba jste byli několikrát na olympiádě, dostali jste do světové špičky. Jak je to se slávou v judu? Poznávají vás třeba lidé na ulici? Starší: V Hradci Králové poměrně dost. Mě už tedy moc ne, ale syna jo. Když bylo po olympiádě, tak jel někam na výlet a lidé po něm chtěli podpisy. Je to ale jen tady, jinde ne. Nejsme takové figury jako třeba Lukáš Krpálek, který vyčnívá nad davem. Mladší: Zrovna nedávno jsem nakupoval v obchodním domě a přišel za mnou jeden kluk, že má v mobilu připravené fotky na podpis. Tak si je nechal vytisknout a přiběhl zpátky. Mimochodem, tati, měl tam i tvoje a přijde si je sem nechat podepsat. Starší: Jo? To se divím. Neříkal jsi mu náhodou:


‚Hele, a nezapomněl si na tátu?’ Mladší: Právě, že ne, sám se na tebe ptal. Pak odešel na hokej Hradec – Mannheim, protože tam byli čtyři finalisté z olympiády. Každopádně je to hodně příjemné a zase tak často to není. Co pro vás znamená olympiáda? Je to i v judu nejvyšší meta, které se dá dosáhnout? Starší: Pro mě určitě ano, byl jsem na třech jako závodník a o čtvrtou v roce 1984 v Los Angeles jsem přišel. Už jsme měli dekrety, ale pak nás tam nepustili. Byl jsem ve vrcholný formě, to mě sakra zabolelo a kvůli tomu jsem poznal, že olympiáda je nejvyšší vrchol. Mladší: Co si budeme povídat, obzvláště v judu je olympiáda určitě nejvíc, jinak totiž není tolik sledované. Lukáš Krpálek byl mistrem Evropy i světa, ale dokud nevyhrál olympiádu, tak o něm věděl málokdo. Olympiáda je nejdůležitější i při získávání sponzorů. Starší: Krpálkovo zlato tehdy judu hrozně pomohlo, protože byl na olympiádě v Rio de Janeiru jediný Čech, který vyhrál.

Jak na olympiády vzpomínáte? Starší: Možná tomu někdo neuvěří, ale pro mě byla nejlepší olympiáda ta v Moskvě v roce 1980. Byla moje první a všechno bylo super. Pak jsem byl i v Soulu a Barceloně, kde to možná měli lépe zabezpečené, ale z té první mám já osobně nejlepší pocit. Mladší: Já jsem byl v Pekingu v roce 2008. To jsem byl malé ucho a moc si toho nevybavuji. Vím, že to bylo všechno velké, vesnice byla obrovská. Rio de Janeiro v roce 2016 bylo naproti tomu takový cirkus, nepořádek a zmatek, nevěděli, co dřív. I tak na to ale vzpomínám jenom v dobrém. Co považujete za svůj největší úspěch v judu? Starší: Sice jsem byl druhý na světě a dvakrát třetí na Evropě, ale páté místo z olympiády v Moskvě je pro mě nejcennější. Tam jsem bojoval o třetí místo. Mladší: Pro mě výsledkově asi páté místo na světě. Hodně si ale vážím toho, že se tak dlouho držím v širší světové špičce. Není moc borců, kteří to zvládnou. Je to důkaz nějaké trénovanosti a celkové připravenosti.


JUDISTÉ

Příští rok se konají olympijské hry v japonském Tokiu. Jak to vypadá s vaší účastí? Mladší: Není to pro mě téma číslo jedna. Kvalifikace běží dva roky, nějaké body mám, ale není to cíl, za kterým se dva roky ženu. Tím je mistrovství Evropy, které bude v květnu v Praze. Tam bych chtěl podat co nejlepší výkon. Naposledy se tady šampionát konal v roce 1991. Tati, ty ses tehdy nemohl prát, viď? Starší: To mě hodně bolelo a bolí dodnes. Už jsem byl ve věku, kdy jsem byl na odpis, sezona mi nevyšla, ale mrzelo mě, že jsem za předchozí sezony nedostal důvěru na tom mistrovství startovat. Chtěl jsem tam skončit. Nakoplo mě to ale, a ještě tentýž rok jsem byl pátý na světě a dostal se na olympiádu do Barcelony. Až pak jsem skončil. Mladší: Tak to teď dáme společně. Přijde hodně známých a je to asi poslední možnost mě vidět bojovat v Česku, takže snad vydržím se zdravím a něco předvedu. Starší: Motivací k tréninku je mistrovství Evropy, ale jinak syn není daleko od toho, aby se na olympiádu dostal. Jsou ještě nějaké turnaje, a když se mu

podaří dobrý výsledek, tak se tam může dostat. Hlavu si s tím ale nelámeme. V souvislosti s judem nejde nezmínit Lukáše Krpálka. V čem je tak výjimečný? Starší: Já ho trénoval jako juniora. Vždycky ze začátku prohrával, ale byl taková mlátička, že to postupně vytáhl. Ze 70 procent v zápase prohrává a pak to otáčí, je to rváč, který se ničeho nebojí a má čistou hlavu. Před závody sice „brečí”, jak je na tom špatně, ale takových je víc. Když pak přijde na žíněnku, je to dobré. Mladší: Lukáš je přírodní úkaz. Má skvělou postavu, je šlachovitý, vysoký a má dlouhé páky. I technicky šel v poslední době hodně nahoru, už to není jen o boji na zemi, je schopný také dobře házet. Má to samozřejmě postavené na fyzické kondici, kterou má ve své kategorii obrovskou. Musí ty kluky o 30 kilo těžší nejdřív utahat a pak je převálcuje. Co by se stalo, kdybyste se postavili proti sobě? Mladší: Asi bych tam chvíli pobyl, pak by mě zvedl do vzduchu a zahodil. Váš oddíl juda v Hradci Králové má kolem 100, především mladých členů. Co všechno je učíte kromě samotného zápasu? Mladší: Judo je dobré i pro socializaci. Děti se učí respektovat svou skupinu i trenéra. Musí umět přijít, pozdravit a uklonit se hale i trenérovi, hodně na to slušné vychování dbáme, hlavně táta. Když má trénink, tak tam uslyšíte spadnout špendlík, jak jsou v pozoru. Není to tak, že by se ho děti bály, ale má přirozený respekt. Při hrách je tady bordel, ale když se trénuje, tak je klid. Starší: Ta socializace chce nějaký čas a hodně to záleží na trenérovi. Když si neudělá pořádek na tréninku, tak mu děti lezou po žebřinách. Ale ony se to vždycky časem naučí a pak už to není problém. Jaké jsou základní předpoklady pro judo? Starší: Hlavní je, aby dítě judo bavilo. Nejsme takoví, že bychom se jen honili za úspěchy. Máme i děti, které jezdí na závody, ale jinak to netlačíme do nějakých absurdit, je to na nich. Předpoklady se ukážou časem. Někdy přijde dítě, které neudělá ani kotrmelec, a během roku patří mezi špičku. Baví ho to, chce být s partou a chodí sem rád, to je důležité. Jak vypadají tréninky? Starší: Mladší děti se rozcvičí, rozběhají a zahrají si hry. Poté následuje nácvik chvatů, který se musí 30


omílat pořád dokola, než je dostanou do krve. Pak zase nějaká hra a na závěr se mezi sebou potahají. Mladší: S těmi staršími už hry moc nehrajeme, možná občas fotbálek nebo badminton. Hodně záleží na tom, v jaké fázi přípravy jsme. Nicméně technika se musí trénovat pořád a je také potřeba rozšiřovat rejstřík chvatů. Už také neposilujeme jen se svou vahou, ale přicházejí i činky, ten trénink je pestřejší. A samozřejmě pády, to je u dětí základ, musí se je naučit jako jednu z prvních věcí. Vidíte mezi svými svěřenci některého, který by to mohl dotáhnout po vašem vzoru na olympiádu? Starší:: V tomhle věku se to nedá říct. Dorostenci teď získali dvě zlaté a jednu bronzovou medaili, v žácích jsme měli také tři medaile, takže úspěchy jsou, ale víc ukáže až čas. Mohou být dobří, ale v 15 letech přijdou, že končí, nějací odpadlíci tam v tomhle věku jsou. Najdou si jiný život, diskotéky, zjistí, že se nemusí dřít. Pak je vidíte v obchoďáku, jak nahánějí wifi. Někde je asi chyba… Narážíte na to, že se děti za tu dobu, co trénujete, hodně změnily? Starší: Hrozně moc a je to vidět už když přijdu poprvé. Za nás, nebo když byl syn malý, jsme se celý den honili kolem baráku, hráli fotbal a žádné mobily nebyly. Dneska se děti sotva ukloní a nějaký kotrmelec, to je úplně sci-fi. Jednou přeběhne ží-

něnku, už je v předklonu a končí. Na druhou stranu je to snazší pro trenéra, protože nemusí děti jako dřív nahánět po tělocvičně, sedí a jsou na mobilu. Mladší: Já už asi sedm let trénuji děti ve věku 1. až 3. třídy a vždycky jsem dostal nové, takže jsem to absolvoval každý rok znovu. Dítě přijde a pomalu neví, která ruka je pravá a která levá. Když mají pozdravit jako první, to už je výkon. Člověk se pak trošku bojí s nimi něco dělat, aby si neublížily. Jsem vděčný, že jsem mohl pokračovat s loňskými dětmi, které už ty základy zvládají, člověka ta práce pak baví úplně jinak. Na závěr ještě jedna obligátní otázka, co vám judo dalo a vzalo? Mladší: Mně vzalo kus zdraví a volný čas, kterého ale nelituji. Dalo mi zaměstnání a také možnost podívat se do celého světa. Poznal jsem spoustu lidí a i díky judu dodržuji zdravý životní styl. Získal jsem nadhled do života a naučil se v něm bojovat. Starší:: Za mé éry, to bylo ještě za totality, jsme byla šťastná VIP skupina, která mohla cestovat po celém světě. Někdy bylo až nepříjemné, když nám to tady lidé předhazovali a říkali, že projídáme jejich prachy, že si jezdíme a oni nemůžou. Cením si samozřejmě toho, že jsem se s judem podíval na olympiády a mistrovství světa. Na druhou stranu je to i dřina a stereotypní kolotoč tréninků a turnajů ve stále stejných halách. 31


ŘEDITELKA DIECÉZNÍ CHARITY

Víra a pomoc je spojitá nádoba Ředitelkou Diecézní katolické charity Hradec Králové je sice jen od začátku března letošního roku, ale s prací v této oblasti má bohaté zkušenosti. Ve městě totiž Anna Maclová, které všichni říkají Aneta, v minulosti vedla čtrnáct let oblastní charitu. Je to činorodá žena na svém místě, má silně vyvinuté sociální cítění, ví, co chce, proč to dělá a jaký to má smysl. „Když se povede pomoci nějakému konkrétnímu člověku a posunout ho v životě dopředu, to mi dělá radost největší,“ prozradila. HYNEK ŠNAJDAR, FOTO: ONDŘEJ LITTERA

Posláním charity je prokazování milosrdné lásky bez rozdílu všem, kteří se ocitli v náročné životní situaci. Jak se vám to daří naplňovat v místních podmínkách? Čtrnáct let jsem pracovala jako ředitelka oblastní charity a za tu dobu jsme rozvinuli spoustu nových služeb, které do té doby ve městě nebyly. Blíží se Vánoce. Od roku 2001ve spolupráci s dobrovolníky nabízíme o Štědrém dnu polévku lidem osamělým a opuštěným na vlakovém nádraží. Večer v Domě Matky Terezy se podává večeře asi 120 lidem bez domova. Vánoce se slaví také v Domově pro matky s dětmi, které dostávají dárky. Čím vším se jako diecézní charita zabýváte a kolik máte zaměstnanců? Pracujeme pro celou Královéhradeckou diecézi, 32

která zahrnuje nejen Královéhradecký, ale také Pardubický kraj, část Libereckého a Středočeského kraje a kraje Vysočina. Je to velké území, na kterém působí 20 farních a oblastních charit. Ty poskytují více než 200 různých služeb a v současné době tam působí přes 1200 zaměstnanců. Zapojeno je také více než 24 000 dobrovolníků. Když zůstaneme v Hradci, tak oblastní charita působí v rámci bývalého okresu. Poskytuje nejen pečovatelskou službu, ale také terénní zdravotní péči, čtvrtým rokem i domácí hospicovou péči. Staráme se rovněž o lidi bez domova v Domě Matky Terezy a Domově pro matky s dětmi, v zimním období i v dočasné noclehárně, dále zde působí Poradna pro lidi v tísni, Intervenční centrum pro osoby ohrožené domácím násilím, Středisko rané péče Sluníčko a od roku 2001 funguje Kruh dobrovolníků. Oblastní charita ve spolupráci s námi usiluje o výstavbu kamenné-


ho hospice ve Stěžerách. Přímo pod diecézní charitou je ve městě Integrační středisko pro cizince s celokrajskou působností, dobrovolnické centrum a již 19 let realizujeme projekt Adopce na dálku. Jako ředitelka tak velké organizace pohybujete se také v terénu? Průběžně navštěvuji jednotlivé charity a zařízení v diecézi, zajímám se o konkrétní služby a lidi. Můj manžel je navíc už 23 let terénním pracovníkem pro lidi bez domova. Někdy vyrážím i s ním k lidem bez domova, máme k nim hodně blízko. Jak to v tomto ohledu vypadá v Hradci? Je jich více než dříve? Lidí bez domova v Hradci přibývá, stejně jako míst, kde se pohybují. Těch lokalit, kde se zdržují, je asi třicet. I když tady máme dvě zařízení, kde mohou pobývat, tak mnohdy do nich z různých důvodů nejdou. Buď jsou pod vlivem drog a alkoholu, nebo službu odmítají, například jeden vozíčkář, který seděl tři dny před Grandem, také pomoc zprvu odmítal. Stále nám ve městě chybí zařízení pro ženy. Usiluji o to, abychom dostali nějaké byty. Nejsem zastáncem toho, aby se stavěly nové azylové domy, ale spíše sociální byty s nějakou podporou. S manželem jsme také vydali knížku Hosté na zemi, která prostřednictvím fotografií mapuje lidi bez domova ve městě. Chtěli jsme jejím prostřednictvím apelovat zejména u těch, kteří mohou pomoci. Co podle vás vyhání lidi na ulici? Z mého pohledu je nejhorší situace lidí na ulici, kteří trpí psychickými problémy, nemají kam jít a nemají žádné prostředky. Na ulici hodně lidí vyhánějí dluhy, exekuce, někteří naletí podvodníkům a zadluží se. Další cílovou skupinou, s níž si nevíme moc rady, jsou mladí lidé závislí na drogách. Co vám ve vaší práci dokáže udělat největší radost? Když se povede pomoci nějakému konkrétnímu člověku a posunout ho v životě dopředu, což je vlastně cílem naší práce. Zajímají mě příběhy konkrétních lidí. Jaká je situace lidí na Hradecku, kteří jsou v tíživé sociální situaci, v porovnání s ostatními regiony? Obecně lze říci, že Hradec Králové, který získal opakovaně ocenění Obec přátelská k rodině, patří k městům, kde se žije dobře a bezpečně. Kriminalita není tak vysoká a za ta léta díky komunitnímu plánování a rozvoji neziskových organizací má

město rozsahem i strukturou poměrně rozvinutou síť sociálních služeb. Z tohoto pohledu Hradec patří k nejlepším ve srovnání s obdobnými městy. Kdybyste měla vybrat jeden projekt charity, na nějž jste v poslední době nejvíc pyšná, který by to byl? To je nesmírně těžká otázka. Momentálně se raduji z nedávného sedmého ročníku projektu Setkání národů, což je festival cizokrajné hudby a tance, etnických ochutnávek, národních oděvů a výrobků. Na festivalu, který mě nabil energií, se obvykle představuje třicítka národů a národností z různých kontinentů. Letošní rok s podtitulem Tančíme pro planetu se nesl v ekologickém duchu. O tuto akci, kterou pořádá naše integrační centrum v hradeckém Adalbertinu, byl ohromný zájem. V integračním centru poskytujete rady cizincům a uprchlíkům. Mohla byste tyto aktivity přiblížit? Jak jsou tyto služby využívány? Centrum podporuje integraci cizinců ze třetích zemí a osob s udělenou mezinárodní ochranou. Poskytuje například odborné poradenství, tlumočnictví, výuku češtiny a další služby. Spolupracuje i s Pobytovým střediskem MV ČR v Kostelci nad Orlicí. Dnes žijí mezi námi rodiny ze Sýrie, Ukrajiny, Arménie, Ázerbajdžánu, Mongolska a dalších zemí. Před volbami zaznívala populistická hesla proti migrantům a cizincům. Samozřejmě nikdo nechce, abychom tady měli teroristy. Na druhou stranu je naše ekonomika přímo závislá na cizincích. Nechceme je přijmout, ale současně je lákáme k nám na práci. Myslím, že je důležité hledat cesty ke vzájemnému porozumění a k tomu, co nás spojuje. A tomu slouží i náš festival, který prezentuje cizince z různých zemí. Kromě toho je součástí vaší činnosti projekt Adopce na dálku, v němž podporujete chudé děti v Indii. Projekt vznikl v roce 2000 na základě osobních vztahů. Našimi indickými partnery jsou arcidiecéze Bangalore a diecéze Belgaum. Za ta léta se dobře známe s tamními biskupy. Spolupráce je založena na velice dobré znalosti prostředí a na transparentnosti. Můžeme dárcům garantovat, kam přesně jejich peníze jdou. Pro každého, kdo se chce do adopce zapojit, zajistíme podrobné informace o dítěti, o rodinné situaci, nejméně dvakrát do roka dostanou dopis od dítěte i školní vysvědčení. Příběhy jednotlivých konkrétních dětí prezentujeme na putovní výstavě. Potkala jsem paní, která dvanáct let podporovala indické děvče. Tomu se podařilo 33


ŘEDITELKA DIECÉZNÍ CHARITY

vystudovat medicínu, a nyní samo podporuje další děti z nemajetných rodin, z toho mám dobrý pocit. Propagujete Charitu navenek? Nejlepší propagací Charity je spokojenost lidí s poskytnutými službami. Ti pak předávají informace těm, kteří pomoc hledají. Samozřejmě nejsme schopni pomoci všem. K propagaci využíváme různé nástroje, jako jsou webové stránky či sociální sítě. Jednou ze skvělých akcí, které propagují Charitu a jsou dobře zapsány u veřejnosti, je Tříkrálová sbírka. Ta je dnes už celostátní, v Hradci Králové byla odstartována již v roce 1999. Tehdy jsme vybírali peníze na Domov pro matky s dětmi, který se pak otevíral v roce 2002.

V čem je podstatný vztah mezi křesťanskou vírou a pomocí bližním? Pomoc bližním v praktickém životě by měla z víry vyvěrat. Pokud se někdo hlásí ke křesťanské víře a chce následovat Krista, je to součást přirozeného žití víry. Jinak v naší Charitě má místo každý člověk, který vnímá Boha jako lásku a usiluje o dobro nejen pro sebe, ale i pro druhé. Víra a pomoc je spojitá nádoba. Jak stráví letošní Vánoce ředitelka diecézní charity? Dlouhá léta jsme měli zažitou rodinnou tradici. Odpoledne v 16 hodin jsme šli do kostela Panny Marie na mši svatou. Odtud jsme donesli betlémské světlo do Domova pro matky s dětmi a pak jsme se vydali do Domu Matky Terezy na večeři. Jednou jsme tam přivedli i japonskou houslistku z filharmonie, kterou jsem týden před Vánoci potkala v autobusu. Nevěděla, kde bude svátky trá34

vit, tak jsme jí nabídli, ať jde s námi. Bylo to krásné, přítomným ráda zahrála. Kromě toho jsme 26. prosince se spolupracovníky, dobrovolníky a lidmi bez domova po devět let hráli živý Betlém u katedrály Svatého Ducha. Tuto tradici ukončila nešťastná událost, kdy našeho syna právě na Štědrý den postihlo krvácení do mozku. Naštěstí se brzy uzdravil, ale tradici jsme již neobnovili. Poslední Vánoce jsme trávili i s mojí maminkou u mužova tatínka. Ta letos zemřela, a tak máme takové dilema a ještě nevíme, kam půjdeme. Nejspíš se zase podíváme do Domu Matky Terezy. Uvidíme. Blíží se konec letošního roku. V čem byste byla ráda, aby se nový rok lišil od toho uplynulého? Nesmírně si vážím a skutečně slavím třicetileté výročí návratu svobody a demokracie. Pro mě je hodně důležité, v jaké době žijeme. Není mi jedno, jak se tady žije a co se tady děje. Za důležité považuji měnit věci ve svém okolí. Mám takové heslo: Co můžeš změnit k lepšímu, proměňuj. To by mělo být i moje motto v následujícím roce. Pokud mi dá Pán Bůh sílu, budu pokračovat nejen v charitě, ale i v politice a hlavně povzbuzovat k občanským aktivitám zejména mladé lidi. Od 1. ledna spustíme projekt Young Caritas - Mladá charita, v jehož rámci se mladí lidé budou moct zapojit do různých dobročinných aktivit ve prospěch potřebných. Moc si tedy přeji, abychom rozvíjeli demokracii, uvědomovali si, že svoboda je křehká a je třeba ji chránit, abychom vzájemně spolupracovali a podporovali každého, kdo chce udělat něco dobrého nejenom pro sebe, ale i pro druhé, své okolí.

ANNA MACLOVÁ · narozena 9. února 1960 v Trenčíně · vystudovala Obchodní fakultu Vysoké školy ekonomické v Bratislavě a souběžně žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě · od roku 1998 do roku 2011 byla ředitelkou Oblastní charity Hradec Králové · sedm let byla náměstkyní primátora · od 1. března 2019 je ředitelkou Diecézní katolické charity Hradec Králové · je vdaná, s manželem mají dva syny · žije v Hradci Králové


www.vzpravy.cz VychodoceskaTelevize @vychodoceska.televize


CONTINENTAL POWERTRAIN SE MĚNÍ NA VITESCO TECHNOLOGIES

HLEDÁME NOVÉ ZAMĚSTNANCE! Nabídku aktuálně obsazovaných pozic získáte na www.continental.jobs.cz. Vitesco Technologies Czech Republic s.r.o. Volanovská 518, 541 01 Trutnov www.vitesco-technologies.com www.continental.jobs.cz

800 800 552 (zelená linka)

personalni.trutnov@continental-corporation.com

Profile for Zbynek Kacer

Salonky - magazín prosinec 2019  

Salonky - magazín prosinec 2019  

Advertisement