Page 1

kulturně-společenský magazín | leden 2014 | zdarma

ŠIPKY válka nervů


I

SKiMU

Ski areál SKiMU Lyžařský areál v pravých horách, ležící přímo pod Snežkou, je ideálním místem pro rodiny s dětmi.

Pro ranní ptáčata

Na celý den s obědem

Lyžujte na čerstvém manšestru, bez front na vleku jen 30 km od Trutnova. Od 8.30 do 10.00 lyžujeme jen za 200 Kč.

Přijeďte do SKiMU na celý den se skipasem SKiMU Den s obědem. Za 600 Kč budete lyžovat až do zavíračky a v horské restauraci SKiMU House na vás bude čekat předplacené skipas menu.

SKiMU House

Moderní horská restaurace na sjezdovce Pomezky je druhým místem na světě, kde ochutnáte nefiltrované a nepasterizované pivo z Hostivaru – Nejlepší minipivovar roku 2013.

SKiMU, bav se celou ZiMU! více na www.skimu.cz


OBSAH

3

Editorial Co spojuje konec minulého a začátek roku nového? Předsevzetí. Jsou různá. Ti méně soudní jich mají hodně. Ti soudnější jsou skromnější. Často se však stává, že vůle k jejich plnění v průběhu roku ochabuje. V lednovém magazínu jsme čtenářům naservírovali rozhovor s nejúspěšnějším českým horolezcem Radkem Jarošem, jehož vůle je pevná jako skála. Komu ze smrtelníků se v životě poštěstí vystoupat na čtrnáct osmitisícových velikánů? Zatím se to podařilo pouze třinácti horolezcům a Jaroš může být čtrnáctý. Chybí mu jen druhá nejvyšší hora světa Čchokori. Kdyby mu byla příští léto štěstěna nakloněna, byl by to pěkný dárek k jeho 50. narozeninám, které oslaví v dubnu. „Bylo by hezké, kdybych byl v roce 2014 čtrnáctým člověkem na světě, který vyleze na čtrnáctou osmitisícovku,“ sní o výstupu Jaroš. Popřejme mu, ať se jeho velké předsevzetí vyplní. Čtenářům do roku 2014 přejeme, aby také jejich předsevzetí došla naplnění, a mohou být klidně i podstatně menší. Hynek Šnajdar

strany 8 - 10 Vojtěch Tomeš

STRANa 12 Rumunští fanfare

STRANy 18 - 20 Helena fejková

STRANy 22- 23 Trutnov běží na prahu

STRANa 24 petr holý

STRANy 26 - 28 radek jaroš

inzerce

Vydavatel: Trutnovinky s.r.o, IČ: 28847229, MK ČR E 19626. Adresa: Trutnovinky, Žižkova 277, Trutnov, www.trutnovinky.cz, e-mail: redakce@trutnovinky.cz Obchod, inzerce: Rudolf Korbelář, tel: 499 941 941, 608 146 620, e-mail: ruda@xantipa.in, obchod@xantipa.eu, Redakce: Pavel Cajthaml, tel: 733 510 071, Hynek Šnajdar, tel: 734 457 697, Michal Bogáň, tel: 734 545 423. Grafika: Vojtěch Petr, Distribuce: Česká pošta a.s. a vybraná distribuční místa, Tisk: Tiskárna Voborník, K. Čapka 868, Hostinné, Sazba: XANTIPA AGENCY s.r.o., Číslo ISSN: 1805-8914, Fotografie na titulce: Miloš Šálek


4

JOSEF DLAB A PAVEL DRTIL

Když házíme, máme svůj svět Zřejmě slušnej oddíl. Šipkařský klub Kousal Twist Trutnov se už druhý rok po sobě může pyšnit tím, že z jeho řad vzešel český šipkařský král. Jinak řečeno. V roce 2012 si vyházel titul v nejprestižnější kategorii mužských singlů mladobucký Pavel Drtil (40, na snímku vpravo), kterého v loňském roce na domácím trůnu vystřídal kamarád z Trutnova Josef Dlab (55). A tak lepší průvodce při sondě do šipkařského sportu si ani nešlo vybrat. Pánové, jak jste se poznali? Pavel: To bylo ještě předtím, než jsem se přestěhoval do Mladých Buků. Josef: Na turnaji v Přerově, myslím v roce 1999. Pavel: Pro nás oba to byl jeden z prvních turnajů. Josef: Tenkrát se hrál seriál MegaTour a podmínkou bylo, že se musí absolvovat alespoň jeden velký republikový turnaj, takže jsme vyrazili do Přerova. Já jsem tehdy začínal, jel jsem se tam spíš podívat se šipkaři od nás, kteří už něco uměli. Pavel: Já jsem tenkrát ještě ani za nic nehrál. Josef: To je právě ten vývoj. Většinou se začíná tak, že je to jen zájmová činnost po restauracích, kde je postavený automat. Člověk si tam nejdřív hodí pár šipek, až ho to postupně pohltí. Taková byla i vaše cesta k šipkám? Pavel: Ano. Ve Vrbně pod Pradědem, kde jsem žil, než jsem se přestěhoval, nám jednou do hospody přivezli automat. S několika kamarády jsme

si koupili šipky a začali jsme házet. Když jsme po roce a půl zjistili, že nám to docela jde, vydali jsme se na první turnaj. Už je to patnáct let. Josef: Moje první seznámení se šipkami bylo, když Břetislav Uhříček, který dělá sekretáře šipkového svazu, tady v restauraci U Janoucha pořádal turnaj v klasických šipkách. Pozval nejlepší hráče z republiky a já jsem se tam šel tenkrát podívat. Když jsem viděl, že se to hraje i na takové úrovni, rozhodl jsem se to zkusit. Kdy nastal ten moment, že jste to začali brát vážně a opřete se do toho naplno? Pavel: U mě hned po prvním turnaji, kde jsem všechno prohrál. (smích) Naštvalo mě to a řekl jsem si, že začnu trénovat. Úspěchy se ale dostavily až po dvou letech hraní. Josef: Já jsem to měl asi stejně. Samotný začátek v šipkách je relativně rychlý, ale potom, když člověk tomu moc nedává, následuje většinou


5 stagnace nebo pád. Spousta lidí končí, protože to nenaplní jejich očekávání. Pavel je taková výjimka, protože on si za tu dobu neprošel žádnými krizemi a na špici se drží neustále. Většina lidí vnímá šipky jako zábavu, ale že jde vlastně o sport je ani nenapadne. Pavel: Jenže u nás, na rozdíl od Anglie, Německa, Holandska, to ještě oficiálně jako sport neuznali. Jsme jen přidružený člen ČSTV. Josef: Je to logické. Šipková základna je na české poměry docela obrovská, má desetitisíce členů, a proto nás nechtějí mezi sebe. Ostatní sporty by tím přišly o peníze. Vždy, když se přijímají noví členové, tak se nečekaně všichni sejdou a hlasují proti, protože by pak třeba bobaři, kterých je registrovaných dvě stě, nedostali svůj bob. Pavel: A to přitom šipky splňují všechny podmínky. Na velkých akcích se nesmí kouřit, pít, dělají se testy na drogy. Splňují i rozdělení do mládežnických kategorií, pořádají se turnaje od regionální úrovně až po ty velké. Josef: Ale nám to je jedno, pro nás je to sport. I když se to nezdá, musí tam být i nějaká fyzička. inzerce

O čem podle vás šipky jsou? Josef: Určitá seberealizace a stejně jako v jiných sportech jde o vyhrávání. Porážet soupeře a být nejlepší. V jeden moment je to i adrenalin. Když zavírám terč a házím na double. Pavel: Teď, jak jsme byli na Czech Open, měl náš kamarád na sobě pulsmetr a ve chvíli, kdy šel házet na double, tak mu tep stoupl ze 120 na 170. Musí to být obrovský nápor na nervy, že? Josef: Jsou lidi, kteří jsou po prohraném utkání schopni se i rozbrečet. Je to hodně o psychice. Právě ty prohry nás donutily se stále zlepšovat, abychom neprohrávali. Pavel: Je to válka nervů, ale právě tu psychiku člověk doma nenatrénuje, s tím se jde naučit bojovat jen na turnajích. Jinde to prostě nejde. Josef: Víte, je spoustu individuálních a kolektivních sportů, kde to jde rozběhat, kde jde něco vrátit. U šipek ale nejde vrátit nic. Člověk, když zkazí jeden konkrétní poslední hod, tak prohrál. Většinou to tak totiž bývá, že následuje trest, protože to místo vás hned zavře soupeř. A to je ten nápor na psychiku a spousta lidí na to už omaro-


6

JOSEF DLAB A PAVEL DRTIL dila. Existuje i šipková nemoc. Jak se jmenuje? Pavel: Dartitis. Člověk vlastně nepustí šipku z ruky, když ji chce hodit a jde s ní. Trpí tím i pětinásobný mistr světa Eric Bristow, který kvůli tomu přestal hrát. Josef: Když jsem to viděl poprvé v Čechách, nevěděl jsem, co se děje. Shodou okolností u nás v týmu také hraje jeden kluk, který si tím prošel. Pavel: Není to hezký pohled. Josef: Já opravdu znám spoustu lidí, kteří prostě s šipkami skončili jen z toho důvodu, že řekli, že na to nemají nervy. Ubíjelo je to, přenášeli si to domů, měli žaludeční potíže. Nápor na hlavu je obrovský. V podání profesionálů, kteří se tím živí a jde o peníze, je to ještě několikanásobně větší. Vy musíte být kliďasové, když jste tak dobří? Pavel: Při šipkách většinou ano, ale když pak mám doma skládat nějakou skříň, co mi dovezou, a chybí mi nějaký šroubek, už je to se mnou horší. Josef: Ventilek je určitě potřeba někdy uvolnit, ale na turnajích mám takový svůj svět a v tu chvíli, když házím, nic neposlouchám. To je taková moje výhoda, protože někteří lidé trpí tím, že slyší i trávu růst a rozhodí je i maličkost. Je to věc maximálního soustředění. Pavel: Prostě, když házíme, snažíme se vypnout. Myslíte si, že je potřeba mít nějaký talent? Pavel: Určitě. Když to třeba srovnám s tím, jak jsem byl na základce, vzal jsem do ruky krikeťák a hodil padesát metrů, zatímco někteří spolužáci ani neuměli házet, asi by jim šipky ani nešly. Josef: Nějakým způsobem se šipky dají naučit, ale když člověk nedokáže motoricky ovládat nějaké jemné pohyby, měl by určitě menší handicap. Kolik času věnujete házení na terč? Pavel: Většinou se snažím každý den minimálně půl hodiny. Ale dříve, když jsem začínal, jsem házel dva roky každý den dvě hodiny. A stejně je

to ještě málo. Profesionálové hází osm hodin. Josef: Tohle si spousta lidí nedokáže představit. Kolikrát je to opravdu těžké, přijdete utahaný z práce a musíte se k tomu přinutit. Lidé šipky většinou hrají, když je to baví, ale my potřebujeme hrát i když na to nemáme náladu. Člověk se musí od všeho oprostit, protože všechno se to přenáší do hlavy, ale právě tady potřebujete, aby ta hlava byla v pořádku. Kolik dáte šipek za trénink? Pavel: Za ty dvě hodiny takových tisíc šipek. Terč mám doma, občas si zaházím. Jak dlouho by mi trvalo, než bych se vypracoval na nějakou solidní úroveň? Pavel: Myslím, že minimálně rok, i když znám lidi, co trénují pět let a stále to není ono. Josef: Nevím, co je to pro vás solidní úroveň. Já bych řekl, že solidní úroveň pro začínajícího hráče je, že bude 501 uzavírat pravidelně do desátého kola, tedy do třicáté šipky. Myslím, že by to za ten rok šlo vypilovat. Nejhorší je prostě se naučit na konci trefit tu hru. U někoho se stává, že ač seběhne brzo, tak prostě neuzavře. Jak lze nejrychleji uzavřít? Pavel: Říká se tomu superhra. Na devět šipek. Dvakrát za sebou naházíte 180 a pak těch způsobů na uzavření je víc - například 60, 57 a 24. Tak to uzavíráte vy? Josef: Ne, na devět šipek to u nás zavřel jen jeden hráč - Kapucián - ale ten už nehraje. Na Slovensku se to jednou podařilo Milanu Dudášovi, který s námi hraje za Kousala. Pavel: Když to jde dobře, ale opravdu dobře, tak normálně uzavíráme patnáctou šipkou. Jinak osmnáctou. Josef: Pavel má rekord, že to desátou šipkou uzavřel asi desetkrát a já zatím jen jednou.


7 Jaká je vaše vzájemná bilance? Josef: Když to vezmu pár let zpátky, je poměr bilance asi 1 ku 4. V poslední době se ale nedá říct, kdo vyhraje, a za poslední rok jsme na tom asi tak stejně. Teď díky tomu, že jsem byl úspěšnější, jsem vyhrál mistrovství republiky, kde jsme se také s Pavlem potkali na terči. Kam to chcete v šipkách ještě dotáhnout? Pavel: Já bych se chtěl dostat na mistrovství světa. Teď se tam probojoval Karel Sedláček, se kterým hraji dvojice. Ale bude to těžké. V lednu jedu na první kvalifikační turnaj do Rumunska a pak jsou ještě další čtyři v Maďarsku, Turecku, u nás a v Rumunsku. Kdo nasbírá z této východní Evropy nejvíce bodů, pojede na šampionát. Jen jeden. Loni to byl právě Karel. Josef: Na mě už volají šipkový důchodce, já takové ambice nemám. Byl by to sen, ale těžko splnitelný. U Pavla to je reálné. Mezi námi je přeci jen patnáct let. Pavel: Já se o to můžu snažit jen díky tomu, že mám sponzora, který mi zaplatí letenku a ubytování. Josef: Pokud budu zdravý a nějakým způsobem si dokážu ošetřit peníze, chtěl bych ještě hrát minimálně pět let na této úrovni a lépe a trápit ty mladší. Michal Bogáň, foto: Miloš Šálek inzerce

Naší hlavní službou je správa nemovitostí, kterou jsme nově rozšířili o tyto služby: zpracování daňového přiznání fyzickým a právnickým osobám zpracování mezd vedení daňové evidence vedení účetnictví

20 let PRAXE ve vedení účetnictví MEBYS Trutnov s.r.o. Horská 5, 541 01 Trutnov tel. 499 848 600 (ústředna), 499 848 620 - Ing. Linhartová Dana

ww w. m eby s. c z

PAVEL DRTIL - narozen 8. 2. 1973 v Bruntále - podruhé ženatý, manželka Lenka, z prvního manželství má syna Pavla - pracuje jako skladník - největší úspěchy: mistr Evropy ve dvojicích s Karlem Sedláčkem (2013), dvojnásobný mistr Evropy v národních týmech (1998, 2013), ME v triple mixu s manželkou a Martinem Hofmannem (1997), ME v cricketu (2010), mistr ČR (2012) - má rád pocit z vítězství, pečený bůček a domácí klid a pohodu s manželkou, nemá rád klasickou vyčůranost, když ho někdo do něčeho nutí JOSEF DLAB - narozen 2. 3. 1958 ve Vrchlabí - rozvedený, má syny Štěpána a Matyáše - pracuje jako dělník ve stavebnictví - největší úspěchy: mistr České republiky (2013), společně s Alenou Procházkovou z Úpice několikrát celorepublikový žebříček v párových mixech - má rád teplo, osobní svobodu a tolerantnost, nemá rád zimu, žemlovku a závist lidí


8

VOJTĚCH TOMEŠ

Japonsko mně učarovalo v dětství Dosud se mu nepodařilo zemi vycházejícího slunce navštívit, ale chystá se tam příští rok. Přesto je s ní Vojtěch Tomeš (24) z Trutnova propojen. Má totiž neobvyklého koníčka, kterým je sbírání a fotografování japonských figurek. Jejich předlohami jsou tamní animované filmy. Jeho sbírka se pomalu rozrůstá. „Mám jich zatím deset, ale do půl roku se sbírka zdvojnásobí,“ říká. Konata je první webový novinkový portál pro otaku. Mohl byste tuto větu vysvětlit laikovi? Termín otaku neměl v Japonsku v polovině osmdesátých let příliš dobré jméno. Označovali se jím totiž lidé, kteří se stranili společnosti nebo z ní vybočovali. Tenkrát byl ten pojem spojován s člověkem posedlým komiksy zaměřenými na malé děti a došlo tam prý tehdy k nějakým kriminálním excesům. Teprve po roce 2000 se termín úplně transformoval. S tímto pojmem jsou dnes spojovaní nadšenci, kteří se zajímají o anime tvorbu a sběratelství figurek. Otaku vyjadřuje skutečně posedlost něčím. V České republice i na Slovensku je už několik tisíc lidí, které to zajímá, ale skutečných nadšenců - pravověrných otaku je jen pár. Konata, po které je pojmenovaný náš portál, je postava z jednoho animovaného filmu Patříte mezi posedlé? Asi se to nedá nazvat posedlostí. První, co mě oslovilo, byla princezna Mononoke. To je jeden z nejznámějších japonských animovaných filmů ve stylu anime, který režíroval Hajao Mijazaki. Byl

to velmi zdařilý snímek a můj první krok k anime tvorbě. Co je anime? Anime je veškerá animovaná seriálová a filmová tvorba, která vznikla v Japonsku nebo byla vytvořena Japonci. Čím je tato tvorba zajímavá? V porovnání s další světovou tvorbou má japonská animace pořád nádech kreslené tvorby. Jsou tam určité charakteristické prvky postav, dochází tak k určité stylizaci očí, obličeje a podobně. Co představují jednotlivé figurky? Vznikají podle určitých originálních konceptů jistých japonských výtvarníků, ale většinou podle jednotlivých anime. Když prostě vznikne seriál nebo film, může pak vzniknout postava – figurka. Z čeho se vyrábějí? Z různých materiálů. Většinou ale z plastů s různými doplňky. Figurky se vyrábějí sériově.


9 Na stránkách Konaty se hodnotí pózy figurek, celkové vyznění. Mohl byste to vysvětlit? Dá se tam hodnotit spousta věcí. Klade se třeba důraz na to, jak figurka odpovídá předloze či jaké byly použity materiály. Jak velkou sbírku máte? Ke sbírání figurek jsem se dostal zhruba před rokem. Sbírka je zatím malá, obsahuje deset figurek. Mám ale už nějaké další objednané, tak počítám, že se do půlroku zdvojnásobí. Figurky nejen sbíráte, ale i fotíte. Je to tak, rád je fotím. Hodně figurek je vytvořených z konkrétní scény anime seriálu. Jsou zachyceny v určité póze, v určitém prostředí. Pokouším se celé scény zrekonstruovat, exteriér či interiér se snažím udělat v měřítku k té figurce. Je při tom důležitá pečlivost, aby to odpovídalo věrně realitě. Jak jsou velké? Ve velikosti se liší. Ty menší jsou v měřítku jedna ku deseti, což je asi dvanáct až patnáct centimetrů na výšku. Nejčastější měřítka jsou jedna ku sedmi, ku osmi. Občas se objeví i větší, a ty mohou být vysoké až 80 centimetrů. Dokonce vznikají figurky jedna ku jedné, ale ty jsou vyráběné na zakázku anime společností. Existuje nějaká, po které je mezi sběrateli obrovská poptávka? Figurky se většinou předobjednávají na internetu. Často se stává, že už ten den, kdy figurky oznámí na internetu, jsou rozebrané. Některé z rychle vyprodaných vlastním. Samozřejmě existují charaktery, o které je velký zájem. Souvisí to s popularitou anime, z něhož je figurka zpracovaná. Já si figurky objednávám přes internet a nechávám si je posílat z Japonska, je tam záruka kvality.

Kolik stojí? Ceny figurek by nebyly samy o sobě tak vysoké, kdyby se k tomu nemuselo připočítat poštovné a daň, která se musí platit a představuje dvacet procent ceny. Vztahuje se to na veškeré zboží dovezené ze zemí mimo Evropskou unii. Průměrně jedna figurka přijde na dva tisíce korun. Jste redaktor portálu www.konata.cz. Co máte na starosti? Přehled všech figurek. Dále veškeré věci týkající se anime figurek. V poslední době píšu novinky ke komiksům, chystaným filmům a podobně.

inzerce

velkoobchod maloobchod

Odborník řesti na Vaše ne

Horská 30, Trutnov • obchod@mecir.net • 499 811 752 • 723 291 202 • www.mecir.net


10

VOJTĚCH TOMEŠ tam různí egoisti, kteří ztrapňují jiné lidi. Je tam také hodně lidí, kteří nemají moc velké znalosti. Existují rovněž velmi špatné překlady titulků z japonštiny do češtiny. Když někdo umí anglicky, dívá se na anime s anglickými titulky. Zajímá vás Japonsko, japonská kultura, chystáte se tam? Nedokáži říct proč, ale už mě to k té zemi táhlo od malička. Měl jsem nutkání, a to i nedávno, se do Japonska podívat. Zatím se mi to nepoštěstilo. Je to zcela kulturně odlišná země. Mám rád historii a Japonsko ji má velmi zajímavou. Mísí se tam různé vlivy a ta země toho nabízí hodně. Mám plán se tam příští rok v prosinci podívat. Sbíral jste něco v minulosti? Sbíral jsem známky a jeden čas autíčka Matchbox. Nějaký čas trvá, než se člověk u něčeho ustálí.

Jak jste se k poměrně u veřejnosti neznámé zálibě dostal? Když jsem byl na prvním stupni základní školy, hodně mě zajímaly komiksy. Můj strýc kupoval komiksy, které se myslím jmenovaly Kometa. Strašně rád jsem je četl. Jsem také velký fanoušek fantasy a sci-fi. Bohužel těch kvalitních věcí zase v této oblasti tolik není. To byl také důvod, proč jsem se dostal k anime, kde je této tématiky spousta. Jsou tam všechny žánry, je to zaměřené na nejširší spektrum diváků. Za sezonu se objeví 20 až 30 filmů. Schází se lidi se stejným zájmem, kolik jich je v zemi? Každý rok se v Brně koná Animefest - festival japonského komiksu (manga) a animovaného filmu (anime). Minulý rok tam bylo okolo dvou tisíc lidí. Další akce bývají většinou v Praze. V Trutnově jste jediný, kdo se pohybuje v této oblasti? Věřím tomu, že je tady možná někdo další, ale nevím, těžko říct. Osobně nikoho neznám. Vzhledem k tomu, že některé anime filmy jsou dost populární mezi středoškoláky, není vyloučeno, že by tady teoreticky být někdo mohl. Je to kultovní záležitost? Kdybych měl přehlédnout celou dnešní komunitu, tak nevypadá moc dobře. Beru to podle příspěvků. Dost lidí anime berou povrchně, objevují se

Stále fotografujete? Spíše jsem se k fotografování po čase vrátil. Při studiích jsem na to neměl dost času. Kromě toho, že fotím figurky, rád bych se dopracoval k focení lidí. Japonsko má své odvětví, kterému se říká cosplay. Je to vlastně kostýmová hra, kdy se lidé převlékají do kostýmů, ztotožňují se s postavou z anime či mangy. Mají naučené hlášky i pózy. Dokonce se v zahraničí konají soutěže. Rád bych se zaměřil na focení těchto lidí nebo modelů v různých kostýmech. Kromě toho, že mě zajímá anime, tak i období viktoriánské Anglie. Vytvořit fotografie koncipované takto dobově by mohlo být zajímavé. Je to plán, na kterém chci pracovat v průběhu příštího roku a pak fotografie publikovat. Před lety jste v Dračí uličce vystavoval kromě snímků i grafiky a perokresby. Věnujete se i nyní výtvarné tvorbě? Občas něco nakreslím, ale ne tak často jako dříve. Od té doby, co jsem vystavoval, jsem perokresbu aktualizoval. Sehnal jsem si jiná pera s jemnějším hrotem, což mi dalo možnost kreslit větší detaily. Hynek Šnajdar, foto: Vojtěch Tomeš VOJTĚCH TOMEŠ - narozen 25. ledna 1989 v Trutnově - vystudoval bakalářský obor sociální a mediální komunikace, letos se stal magistrem - je redaktorem Konaty - sbírá figurky - hrdiny anime seriálů - žije v Trutnově


PLACENÝ ČLÁNEK

Nová obuv ve Spojenecké Chcete výhradně koženou dámskou i pánskou obuv na míru pro všechny typy nohou? Potřeby zákazníků pomůže uspokojit nová prodejna obuvi a doplňků ve Spojenecké ulici 69 (BScom ve dvorku). Naše sedmiletá praxe s prodejem obuvi u Bati, zkušenosti a znalosti o prodávaném sortimentu, to je devíza, kterou vám zaručujeme nejen kvalitu, ale také příjemný zážitek. Prodejna je připravena poskytnout zákazníkovi veškerý servis a přizpůsobit se vašim potřebám v rozmanitých velikostech obuvi. Na objednávku lze zajistit například pánskou obuv ve velikostech 38 – 39, na skladě jsou velikosti 40, 46 – 50 a dámská obuv 34, 36 – 43. Tyto velikosti nelze považovat za nadměrné, ale normální. Výrobců, kteří se věnují tomuto problému, není na našem trhu mnoho, ale existují.

Například firmy Hujo - Slovensko, Wawel - Zlín a Lansen - Švédsko. Dále nabízíme kožené kabelky, peněženky a pánské kufříky. Rádi vyjdeme vstříc i mužům s vyššími nárty a ženám se silnějšími či extrémně štíhlými lýtky. Nechceme jít cestou čínských výrobců, kteří Čechy obouvají do syntetiky a úzkých nevyhovujících vzorů. Proto je na každém zákazníkovi, aby zhodnotil, co chce svým nohám dopřát. Do budoucna se nabídka rozšíří o tkaničky do bot, vložky do obuvi, čepice - hlavně pánské bekovky, šátky, deštníky, rukavice a pásky. Na zákazníka, který ocení kvalitu, se těší nová obuv ve Spojenecké ulici. Přijďte, věříme, že budete spokojeni. Těší se na Vás Ivana Vajrauchová a Václava Horáčková

11


12

FANFARE CIOCARLIA

Rumunská muzika. Tvrdě, rychle a více funky Rumunská kapela Fanfare Ciocarlia hraje cikánskou muzika, ale přitom bez houslí a kontrabasu. Kapelu sice tvoří dechové nástroje, ale rozhodně muzika nezní jako česká dechovka. „Je to prostě neobvyklý mix, úžasně živý, energický a vynalézavý,“ říká Libor Kasík, ředitel trutnovského Uffa, kde se koncert v úterý 4. února uskuteční. Podle legend, které skupinu provázejí, se předpokládá, že půjde o výjimečný hudební zážitek. „Můžeme očekávat úžasný a strhující koncert. Bude to obrovský nářez, skvělá virtuozita a ještě se k tomu váže poutavý příběh,“ tvrdí Kasík. Fanfare Ciocarlia pocházejí z „ukryté“ vesnice Zece Prajini na severovýchodě Rumunska, v mlhavém údolí, jehož prašné cesty jsou okupovány hejny hus a koňskými povozy. Žije tam osmdesát rodin cikánských zemědělců, vyznávajících tradiční venkovský životní styl, diktovaný přírodním cyklem. Díky své izolovanosti vesnice během komunismu zůstala skryta okolnímu světu. Stará osmanská tradice dechovek, doprovázejících armády, svatby a pohřby, ale kupodivu přežila. Kapelu vlastně náhodně objevil v roce 1996 mladý německý hudební fanda Henry Ernst. „Rozhodl se, že kapelu proslaví po světě, což se mu povedlo. Kapela hraje už sedmnáct let po celém světě a stále je o ní obrovský zájem,“ vysvětluje Kasík. Odborníci často mluví o muzice od Fanfare

Ciocarlia jako o zuřivém živém výbuchu, který oslovuje posluchače napříč všemi hudebními žánry. „Věřte mi, že to bude rád poslouchat punker, fanoušek jazzu a stejně někdo, kdo má rád klasiku,“ upozorňuje Kasík. Kritici píší o krkolomné rychlosti Rumunů, zvratech v technice hry či drásajících rytmech, které se liší od jakékoliv dechovky na světě. „Žádná dechovka nikdy nehrála tak rychle. Žádná dechovka takto nikdy předtím nezněla,“ tvrdí shodně. Úspěch Rumunů potvrzují i čísla. Za sedmnáct let odehráli více než 1200 koncertů a rádi se považují za „nejpracovitější dechovou skupinu“. V lednu začínají nové koncertní turné. Vystupovat budou ve Spojených státech, pak v hlavních evropských městech a u nás to bude dokonce na třech místech - v Praze, Brně a Trutnově. „V předprodeji jsou vstupenky k mání za 190 korun, od 13. ledna už ale budou za 290,“ dodává Kasík. A promotéři slibují: nikdo to neumí lépe, tvrději, rychleji a více funky než Fanfare Ciocarlia. Pavel Cajthaml


PROGRAMY KIN

13

Trutnov 2. 1. 3., 4. a 5. 1. 3., 4. a 5. 1. 6. 1. 7. 1. 7. a 8. 1. 9. 1. 10. 1. 10. a 11. 1. 11. a 12. 1. 14. a 15. 1. 16. 1. 19.00 17., 18. a 19. 1. 17., 18. a 19. 1. 20., 21. a 22. 1. 23. 1. 24. a 25. 1. 24. a 25. 1. 28. a 29. 1. 30. 1. 31. 1.

19.00 16.30 19.00 19.00 16.30 19.00 19.00 16.30 19.00 16.30 19.00 19.00 16.00 19.00 19.00 19.00 16.30 18.30 19.00 19.00 19.00

Nymfomanka - I. část Mrňouskové - údolí zelených mravenců Enderova hra Walter Mitty a jeho tajný život Walter Mitty a jeho tajný život Plán útěku Život Adéle Turbo (2D) Frajeři ve Vegas 47 Róninů Cyril a Metoděj: Apoštolové Slovanů Nymfomanka - II. Část Hobit: Šmakova dračí poušť (2D) Něžné vlny Vše je ztraceno Jeptiška Zataženo, občas trakaře 2 (2D) Vlk z Wall Street Vejška 17 dívek Zpátky do ringu

Pravidelné sobotní hudební večery

Dvůr Králové nad Labem 2. 1. 16.30 3. 1. 16.30, 4. 1. 15:30, 5. 1. 16:30 4. 1. 18.00 a 5. 1. 19:00 7. 1. 19.00 8. 1. a 9. 1. 19:00 11. 1. 16:30 11. 1. a 12. 1. 19:00 14. 1. 19.00 15. 1. a 16. 1. 19.00 18. 1. 17.00 18. 1. a 19. 1. 19.00 20. 1. 19.00 21. 1. 19.00 22. 1. a 23. 1. 19.00 25. 1. 16.30 25. 1. a 26. 1. 19.00 28. 1. 19.00. 29. 1. a 30. 1. 19.00

Cesta za vánoční hvězdou Putování s dinosaury 47 Róninů Dobrý řidič smetana Rivalové Ledové království /3d/ Zpátky do ringu Show! Paranormal activity: prokletí Mrňouskové: údolí ztracených mravenců Něžné vlny Šestnáctitisícíkilometrovej vejšlap Zlodějka knih Frajeři ve vegas Oggy a škodíci Vejška 12 Let v řetězech Příběh kmotra

Janské lázně 3. 1. 8. 1. 15. 1. 17. 1. 22. 1. 23. 1. 29. 1. 31. 1.

19.30 19.30 19.30 19.30 19.30 19.30 19.30 19.30

Dávám tomu rok Revival Nadějné vyhlídky Expendables: postradatelní 2 Rivalové Habermannův mlýn Milionář z chatrče-slumdog Můj život v ruinách

NOVINKA

i o víkendech !

65,-


14

výstavy v trutnově Muzeum Podkrkonoší

Galerie Uffo

VÁNOCE V PODKRKONOŠÍ Expozice předvánočních a vánočních lidových obyčejů a zvyků v 19. a 20. století. Zjistíte, jak vypadal vrkoč, kdo byl brusař, jaké zvyky dodržovaly v adventu svobodné dívky či koho na Štědrý den vyhlížel hospodář. Představeny budou vánoční ozdoby, pečivo, koledy a betlémy. Výstava potrvá do 2. února.

JOSEF BOLF: ODLOŽENÉ PŘÍPADY Tvorba českého malíře Josefa Bolfa zachycuje podivné postavy, často trpící, někdy napůl zvířata. Malby jsou mnohdy považovány za depresivní, ponuré, smutné, melancholické. Jeho sdělení jsou vždy osobní a intenzivní. Nejčastěji používá techniku malby, kresby či americké retuše. Typické jsou obrazy proškrabávané tuše nanesené na vrstvě voskovek, technika, kterou si mnozí z nás pamatují ze základní školy. Vernisáž bude v úterý 7. ledna od 18 hodin.

TRUTNOVSKO NA ČERNOBÍLÝCH POHLEDNICÍCH Z 50. AŽ 70. LET 20. STOLETÍ Nová expozice černobílých fotopohlednic okresu Trutnov z 50. až 70. let 20. století. Přestože jde o pohlednice s mimořádnou dokumentární hodnotou i uměleckou úrovní, takto pojatá výstava dosud na Trutnovsku nebyla. Nabízí přes 150 atraktivních pohlednic Trutnovska, Vrchlabska, Královédvorska či Žacléřska. Výstava potrvá do 12. ledna. TAJEMSTVÍ A POKLADY HRADU VÍZMBURKU

Galerie draka STÁLÁ DRAČÍ EXPOZICE Výstava v podzemí Základní umělecké školy ve Školní ulici oživila legendu o založení města Trutnova. Návštěvník tam najde např. zeď z červeného permského pískovce, která je upomínkou na kamenné hradby - chloubu středověkého Trutnova. Dále kmen stromu s dračím vejcem, studánku s projekcí či točnu s vyobrazením postav z dračí legendy. Galerie je otevřena denně kromě pondělí.

Galerie města

Vízmburk - nejvýznamnější dochovaný středověký hrad regionu, někdy také označovaný jako Východočeské Pompeje - je námětem nové expozice v prvním patře muzea. Návštěvník výstavy se seznámí nejen s historií hradu Vízmburk, ale zhlédne velké množství keramických nádob, kovových předmětů i stavebních prvků, objevených archeology při výzkumu hradu. Výstava potrvá do 2. března. POLSKO-ČESKÁ FOTOGRAFICKÁ VŠECHNICE 2013 Muzeum Podkrkonoší v Trutnově a Jeleniogórskie centrum kultury připravilo výstavu fotografií, které vznikly během dílen pořádaných v rámci projektu Polsko-česká všechnice – cyklické dílny. Dílny probíhaly v obci Kopaniec (Polsko) a v Trutnově. Autory výstavy jsou fotografičtí nadšenci z Česka a Polska. Vernisáž se uskuteční ve čtvrtek 16. ledna od 17 hodin. Výstava potrvá do 16. února.

HELENA FEJKOVÁ: ART INSPIRATION Netradiční přehlídka tvorby známé módní návrhářky. Počátky její kariéry jsou spjaty s Trutnovem a Dvorem Králové. Módní salon nesoucí její jméno však později roky sídlil v pražské Lucerně a stal se ikonou českého módního designu. Tvorba Fejkové je proslavená hlavně modelovou dámskou i pánskou módou z exkluzivních přírodních materiálů. Expozice potrvá do 11. ledna. VÝBĚR SECESNÍCH A ART DECOVÝCH PLAKÁTŮ Výběr ze soukromé kolekce secesních a art decových plakátů zapůjčených od sběratele Zdeňka Harapese. Jeho sbírka čítá téměř 170 kusů plakátů z období 1890 - 1930. Všechny jsou originální vícebarevné litografie, nátisky z původních litografií a původní tisky. Obsahuje díla významných zahraničních autorů, nechybí ani čeští tvůrci, kteří se zabývali uměním plakátu. Vernisáž bude ve středu 22. ledna v 17 hodin, výstava bude přístupná do 28. února. PATRIK MAREK: HODNĚ ZBLÍZKA Výběr snímků fotografa Patrika Marka, který podobně jako Dan Bárta proslul fotografováním


15 vážek a nadšením pro jazz. Jeho výstava nazvaná Hodně zblízka proniká pod kůži jazzovým hudebníkům, a to v záběrech nejen z vystoupení, ale také ze zákulisí. Vernisáž bude ve středu 15. ledna v 17 hodin, expozice bude otevřena v pracovní dny městského úřadu, a to do 1. března.

Galerie Dům tisku RADEK JAROŠ: HORY SHORA

Výstava velkoformátových fotografií nejúspěšnějšího současného českého horolezce Radka Jaroše. Pod stropem galerie visí jeho dvoumetrové snímky z cyklu Koruna Himálaje, na něž se návštěvníci musejí dívat zespodu, jako když sledují hory na dálku. Další fotografie jsou například z expedice na peruánský Huascarán. Výstava potrvá do 10. března 2014.

Mates - jídelna zdravé výživy FOTOGRAFIE ŽEN TAK TROCHU JINAK Fotograf Milan Lhoták je po Trutnově známý zálibou ve focení aktů. Nyní prezentuje osobitý pohled na ženskou krásu ve zcela nové expozici. Sérii technicky propracovaných snímků pořídil neobvyklým způsobem a často i na neobvyklých místech. Výstava potrvá do 19. března.

Galerie Hippo Foto MARTIN REINDL: 3, 2, 1 … DESIGN! Kresby automobilů, ať již historických nebo moderních, prostě návrhy podle fantazie autora. Kresby tuší, temperou, nebo akrylem jsou Reindlovým dlouholetým zájmem. Výtvarná díla zobrazující auta náleží do malířského stylu zvaného autoart. Výstava potrvá do 28. února.

Kino Vesmír MILAN KMENT: NEPÁL Výstava černobílých fotografií ve foyeru kina. Přístupná je vždy v době promítání filmu. Potrvá do 28. února.


18

Helena fejková

Pro mě je důležitá spokojenost lidí Už před revolucí otevřela známá a proslulá módní návrhářka Helena Fejková, která má nyní výstavu svých modelů Art Inspiration v městské galerii v Trutnově, svou první oděvní galerii v Praze na Vinohradech. Byla velmi podnikavá a devadesátá léta jejím záměrům přála. „Bylo to úžasné. Kde jste zapíchl hůl, tam vykvetla. Byli jsme dobře nastartovaní,“ vzpomíná. Fejková k módnímu návrhářsví inklinovala už dávno předtím. Vystudovala experimentální školu ručního zpracování textilií

v Praze a pracovala také v Tibě ve Dvoře Králové nad Labem. Počátky její kariéry sahají do roku 1975, kdy se přivdala na statek do Nových Lesů u Dvora Králové. „Babička mého prvního muže byla statkářka a měla vyšívané spodní prádlo. Dole se žilo v umakartu a starožitnosti byly na půdě, tak jsem je snesla dolů. V truhle jsem tam objevila poklady, které mně pak tchyně darovala. Obarvila jsem je, přešila a byla z toho v 70. letech moje první kolekce na Bertramce v Praze,“ vrací se do dávné minulosti. Ve Dvoře Králové v 80. letech vedla kurzy paličkování a tkaní. „Společně s ženskými, které měly malé děti a něco si samy šily, jsme daly dohromady jakousi skupinu a občas jsme své výtvory předváděly. Už tehdy jsme s teoretičkou Helenou Jarošovou začaly vytvářet textilní inspirace. To byly výstavy, na které se sjížděla celá moje generace. Bylo to v roce 1981,“ uvádí. Pak už dojížděla tři roky do Trutnova, kde v tamním Domě kultury založila Oděvní studio. Tehdy byl ředitelem Domu kultury její současný manžel Michal. Ten jí


19 byl později velkou oporou v podnikání. „Bylo to strašně fajn období, lidi tam pracovali na tu dobu svobodně. Založila jsem tam výtvarné obory, dělala výstavy,“ ohlíží se zpět Fejková. Podnikat v módní oblasti ale nebylo před rokem 1989 jednoduché. Fejková se s manželem přestěhovala do Prahy a od roku 1987 začala pracovat doma. „Bylo to samozřejmě dramatické. Půjčili jsme si s manželem dvacet tisíc od kamaráda a začali podnikat,“ vzpomíná. Po revoluci během dvou let otevřeli několik galerií - v Karlových Varech, Mariánských Lázních i ve Vrchlabí. Fejková prorazila i v zahraničí. Vystavovala v Mnichově a ve Frankfurtu v Německu. Později i v dalších zemích. Alfou a omegou jejího podnikání se však stala Galerie módy v pražské Lucerně. „Byli jsme tam dvacet roků. Většina věcí z archivu pochází z té doby. Galerie měla 450 metrů čtverečních, tak jsme tam dvakrát do roka dělali módní přehlídky. Měla jsem tam začínající návrháře, kteří jsou v současné době v povědomí, jako například Hanka Havelková, Natalie Dowden, Beata Rajská nebo Táňa Kovaříková,“ říká. O práci nebyla nouze, Fejková připravovala modely inzerce

také pro film. V jednom z dílů Básníků oblékala Adrianu Sklenaříkovou. Ve filmu Juraje Jakubiska Post Coitum zase herce Franca Nera. Absolvovala řadu módních přehlídek i výstav, kde její modely získaly proslulost. Fejková se domnívá, že pro módního návrháře je módní přehlídka totéž, co výstava pro malíře. „Je to prezentace naživo, ale má jepičí život. Výstavy


20

Helena fejková

dělám ráda zvláště v poslední době, protože jich dělám více než v minulosti,“ tvrdí. V současné době ji zajímá propojení návrhů s uměním. Velmi ji ovlivnil opakovaný pobyt v Barceloně, kde ji zasáhlo dílo solitérního architekta Antonia Gaudího, zejména pak jeho „majstrštyk“ - chrám Sagrada Familia. „Viděla jsem tu dlouhou stopu, kterou v architektuře zanechal. To bylo pro mě fenomenální. Byla jsem tam třikrát, než jsem si

to pro sebe zpracovala. Myslím, že to byla hodně výživná kolekce střihově i designově. Dodnes s těmi tvary pracuji,“ prozradila. Velkou inspirací pro tvorbu Fejkové byl také malíř Egon Schiele. „K němu jsem přišla tak trochu jako slepý k houslím,“ usmívá se návrhářka. Oslovila ji totiž její dlouholetá zákaznice Hana Jirmusová, ředitelka Art Centra Egona Schieleho v Českém Krumlově, která našla Schieleho kresby a měla dojem, že jsou oděvní. „Do její stálé expozice jsem udělala čtyři modely technikou patchworku a sérii dámských a pánských košil s tiskem Egona Schieleho,“ doplňuje. Za svou práci získala prestižní ocenění Za vynikající design v roce 2002, dále premiéru trendové kolekce v Paříži v roce 2006, možnost oficiálně reprezentovat český oděvní design v Číně v roce 2008 či obdobnou prezentaci na Kypru. „Pro mě je důležité, jestli jsou lidé spokojení a jestli se vracejí, to je pro mě největší ocenění. ,“ poznamenala Fejková, která připouští, že při chůzi po ulici trpí profesionální deformací a sleduje, co mají lidé na sobě. „Nezajímá mě, jestli jsou lidé oblečeni trendově, ale spíše detaily a vtipnosti. Zajímá mě, jak si umějí třeba uvázat šálu nebo jak vystrčí nečekanou barvičku či zkombinují věci tak zvaně po svém. Ulice mě hrozně baví a někdy mě to inspiruje i v tvorbě,“ dodává Helena Fejková. Hynek Šnajdar, foto: Miloš Šálek


výběr z kulturních programů Dvůr králové

RTYNĚ

VRCHLABÍ

BESEDA 20. 1. – kino Svět

SOUTĚŽ 11. - 19. 1. - Malý kulturní sál

DIVADLO 11. 1. – KD Střelnice

Vystaveny budou všechny fotografie zaslané do 16. ročníku soutěže Rtyňské foto 2013 na téma Jestřebí hory - místo kde žijeme. Vernisáž spojená s vyhodnocením soutěže bude v pátek 10. ledna v 18 hodin. Šestnáctitisícikilometrovej vejšlap je název cestopisné přednášky Petra Hirsche. Ten v pondělí od 19 hodin představí ve fotografii 16 009 kilometrů dlouhou pěší pouť ze Dvora Králové do španělského Santiaga de Compostella, Říma a Jeruzaléma krok za krokem a za každého počasí.

ÚPICE SHOW 8. 1. - Divadlo A. Jiráska Dolores a Alex, bývalí členové známé travesti skupiny přivážejí zcela nový projekt v ČR – travesti revue Techtle Mechtle! Pořad Změna je život začne ve středu v 19 hodin.

Záskok je hra o nešťastné premiéře hry Vlasta, kterou herci Divadla Járy Cimrmana představí v sobotu od 19 hodin. V Cimrmanově divadelní kočující společnosti Lipany se projevovala fluktuace herců. Pokud se jim něco nelíbilo a s prásknutím dveří krátce před představením odešli, prožil soubor i jeho principál horké chvíle.

inzerce

• rekonstrukce koupelen • panelová jádra • kompletní realizace • Na Sluneční stráni 246, Janské Lázně • tel. 777 233 663 • info@koupelnynaklic.com

www.koupelnynaklic.com

V zimě levněji. V zimě se slevou.

21


22

TRUTNOV BĚŽÍ NA PRAHU

Jak (ne)běháme na plné obrátky Panečku, to to letí. Už je to přes dva měsíce, co jsme začali běhat, a to znamená, že v lednu se naše příprava na půlmaraton přehoupne do druhé poloviny. Tréninková skupina Trutnov běží na Prahu však už dávno není jen Pavel Káňa, Rosťa Páv, Ilča Limberská, Vojta Králíček, Standa Opočenský, já a kouč Kuba Opočenský, stále se rozrůstáme, a tak dvojciferný počet běžců na trénincích je normálka.

„Beru to jako největší pozitivum naší akce, jaký ohlas jsme vyvolali u běžců, kteří se k nám postupně přidali, i u lidí, kteří nás sledují prostřednictvím Trutnovinek a facebooku,“ má radost Pavel, že se daří zvyšovat zájem o běhání. Z pestré směsice nadšenců s většími i menšími sportovními zkušenostmi se mezitím vytvořila skvělá parta, která táhne za jeden provaz. I když půlka vlastně někdy opačným směrem. To, když na tréninku soutěžíme při přetahování. „Poznala jsem výbornou partu lidí, kde nechybí společná motivace ani zábava,“ povídá Ilča. To je přece úžasná kombinace. Společné tréninky tvoří jednu velkou samostatnou kapitolou v naší běžecké knize. „To je na tom to nejlepší, přeci jen samostatné běhání pro mě zatím není tak zábavné,“ říká Rosťa, který jako jediný z nás začínal jako úplný běžecký nováček. „Jakub se nám opravdu věnuje a všechny tréninky má pečlivě připravené, nikdy se nenudíme a zároveň si pořádně zamakáme,“ pochvaluje si Ilča, jak pod vedením trenéra nabíráme kondičku v parku, na atletickém stadionu i při kruhových trénincích v tělocvičně. Podle Pavla by příprava bez trenéra na půlmaraton byla mnohem těžší i méně efektivní. „Tréninkové plány a vedení společných tréninků jsou pro mě naprosto zásadní.“ Zlepšujeme se? Určitě. Když budu mluvit za sebe, v listopadu se mi tedy plnit plán, zrovna moc nedařilo. V prosinci jsem ovšem už najel na pravidelnější rytmus, a když jsem třeba poprvé uběhl trasu z Kryblice přes park do Dolců a zpět, asi 15 kilometrů, začínám věřit, že bych ten půlmaraton mohl dát. Nicméně, ta únava mi někdy dá pořádně zabrat. Nohy bolí, hlavně ráno ze

schodů i Pavla. „Ale čekal jsem to horší,“ usmívá se a přidává radu, že je lepší běhat obden pár kilometrů, než se zrušit jednou týdně na 15 km, což ale přiznává, že také občas dává. „Celkově cítím zlepšení kondice a zejména vytrvalosti, s rychlostí zatím moc spokojen nejsem,“ dodává. Ilča, které kouzlo běhu nebylo cizí už dříve, cítila euforii a energii z pravidelného pohybu už po prvních čtrnácti dnech, lepší kondici začala vnímat až na konci druhého měsíce. „Nejtěžší na běhání je ustát závazek trénovat pravidelně,“ tvrdí žena, která běh zařadila mezi své sportovní priority a snaží se chodit běhat minimálně třikrát týdně. „Daří se mi to, a zatímco dříve jsem byla ráda, že mám odběháno, teď už si to více užívám,“ vypráví instruktorka jógy. Moc ji sice nebaví běžecká abeceda, ale ví, že díky ní se opravdu dá vylepšit běžecký styl a pohyblivost. „Právě na styl bych se teď chtěla více zaměřit a zatím se mi moc nedaří správně tempovat.“ Kdo tohle u nás neřeší, je Rosťa, který považuje za úspěch každý zdolaný kilometr. „Jak se cítím?


www.facebook.com/TrutnovBeziNaPrahu

To záleží zrovna, jaký trénink mám za sebou,“ usmívá se. „Je to v pohodě, zdá se mi to lepší. Tělo už mě přeci jen po těch tréninkách tak nebolí, zvykám si na větší zátěž,“ líčí. Dodržovat tréninkový plán se mu daří jak kdy. „Běhat chodím třikrát týdně,“ povídá nejznámější český basketbalový fanoušek. Na opačné straně pyramidy běžecké výkonnosti je Vojta. Ten ale přiznává, že trénink zatím „šidí“. „Letos jsem dost běhal už předtím, cítil jsem se unavený, takže jsem trošku vysadil. Od ledna ale rozjíždím velký styl,“ tvrdí. Zatím největší smůlu v přípravě si vybírá Standa, kterého od začátku trápí achilovka. „Při běhu na suchu cca po dvaceti minutách končím,“ prozra-

zuje. „V současné době tak jezdím každý druhý den 1,5 hodiny na cyklistickém trenažeru. Byl jsem asi dvakrát na běžkách. Při těchto aktivitách nemám problém,“ říká. V lednu už by se však chtěl připojit na tréninky v tělocvičně. „Chci zintenzivnit běh na lyžích a případně jednou týdně plavat. Tento zdravotní problém jsem řešil již dříve a vždy mě z toho dostaly běžky, ze kterých jsem postupně mohl i běhat na suchu,“ doufá, že bude brzo fit. Dubnový půlmaraton si ale ujít nenechá. „Chci běžet, ale na jaké úrovni se uvidí.“ „Když někomu řeknu já, že poběžím půlmaraton, většinou je reakce taková, jestli jsem se nezbláznil,“ směje se Rosťa. Michal Bogáň, foto: Miloš Šálek

partneři projektu

Swix partnerem projektu Trutnov běží na Prahu Značka Swix vznikla jako naplnění snu dvou mužů: Borge Gabrielssona, presidenta švédské společnosti Astra Pharmaceutical, a Martina Matsba, slavného švédského závodníka. Hlavním obchodním artiklem jsou revoluční vosky pro běžecké lyžování. Tyto vosky se lišily od tradičních vosků svým složením, které bylo na vědeckém základě vytvořeno ze syntetických surovin, na rozdíl od přírodních ingrediencí, jakými jsou například včelí vosk, dehet, smůla jehličnanů, tuky a oleje, které se zásadně liší v kvalitě a jsou těžko duplikovatelné ve výrobě. Byly to také první vosky rozdělené do barevných kategorií: červený, modrý a zelený. V roce 1949 značka Swix expandovala ve vývoji řady skluzných vosků pro sjezdové lyžování, a poté v roce 1987 představila revoluční vosk pro veškeré disciplíny nazvaný Cera F, který je bezesporu nejúspěšnější závodní vosk v historii lyžování. Jak se vosky dále rozrůstaly a vyvíjely, společnost Swix koupila v roce 1974 norskou továrnu Liljedahl Ski Pole, která byla největším výrobcem běžeckých holí. Dnes vyrábí asi jeden milion holí ročně pro sjezdové a běžecké lyžování a kondiční turistiku. V roce 1989 se společnost Swix rozrostla o továrnu Norheim vyrábějící outdoorové a lyžařské oblečení. V součastnosti řada oblečení Swix zahrnuje i sportovní spodní prádlo, rukavice, čepice a tašky. Swix je vlastněna společností Ferd AS Norsko již od roku 1978 a většina výroby vosků a holí je z Lillehammeru.

Co běžci oblékají

Čepici Swix – funkční čepice vyrobená z materiálu: 70% Acrylic/30% Vlna. Disponuje podšívkou z polycolonu. Je silnější gramáže, a proto ji běžci ocení i při doběhu nebo po skončení tréninku. Mikinu Swix Polaris - měkká mikina vhodná jako střední vrstva na běh a další outdoorové aktivity.Waflovitá struktura na vnitřní straně maximalizuje odvádění vlhkosti od těla a zvyšuje pohodlí. Strečová síťovina v podpaží a podél boků pro větší flexibilitu a cirkulaci vzduchu. Složení materiálu: 100% Polyester lehce česaný na vnitřní straně 185g/m2. Panely ze síťoviny: 75% Nylon, 25% Spandex.

A co na oblečení říká Pavel? „Triko je výborné, ideální jako první i druhá vrstva. Čepice je nejen pěkná, ale i příjemná. Na běh zatím trochu teplá, ale až teplota klesne pod -5°C, bude super. A to nejen na běh, ale i na lyže a další zimní sporty. Jedinou nevýhodou je, že ji budu muset zakoupit i pro manželku.“ Více o značce a společnosti, která značku Swix na českém trhu zastupuje www.sprintcz.cz

23


Abeceda sportovních osobností

24

Petr Holý (72 let) Aktovka. Už je tomu hodně let, co jsem ji nosil na zádech do školy. Ale vím, že v ní bylo vždy jen pár knížek a sešitů. Když vidím dnešní druháky a třeťáky, s jakými batohy chodí do školy a ze školy na trénink, je mi jich opravdu líto. Asi jsme to školní dětství měli o hodně „lehčí“. Bowling není můj „šálek kávy“. Je sice podobný našemu kuželkářskému sportu, ale hraje se do deseti kuželek a z mého pohledu je snadnější být dobrým hráčem bowlingu než klasických kuželek. Dobří kuželkáři se velmi rychle propracovali mezi špičku bowlingářů, opačně je to o hodně obtížnější. Dvoudráha. Raději bych toto písmeno měl jako „Č“ - tedy čtyřdráha. Největší brzdou rozvoje kuželkářského sportu v Trutnově je, bohužel, nevyhovující sportoviště. I třetí liga se musí hrát na čtyřdráze, nejbližší máme ve Vrchlabí, kde musíme platit pronájem. Jen na dokreslení, naše dvoudráha u Lidlu na Polské ulici byla postavena v roce 1929. Funkcionářská činnost. Celý můj život provází funkce na různých stupních. Když si uvědomím, že jsem vše stíhal i při normálním zaměstnání, opravdu jsem musel hodně šidit rodinu. Ještě, že mám hodnou ženu, se kterou v lednu oslavíme 50 let společného života. Hůl. Ale ano, mám jednu doma. Dostal jsem ji darem od spolupracovníků při odchodu do důchodu. Je opatřena zvonkem a hlavně lahvinkou slivovice v držáku. Jednoznačný zápas. Takové máme rádi, zvláště když ti, kteří mají navrch, jsme my. Dnes je takových málo, nové materiály povrchu drah přece jen snižují výhodu domácího prostředí. Oblíbená hračka. Nevím, jestli je to hračka, ale jednoznačně notebook. Bez této „hračky“ bych nemohl vykonávat žádnou z funkcí. A taky si rád tipnu v Tipsportu, kde patřím hlavně mezi ty „přispívající“. Sledování průběžných výsledků je docela zajímavá zábava a za pětikorunu i odpovídající adrenalin. Uvedení do Síně slávy. Dostalo se mi té obrovské cti a pocty a v lednu 2013 jsem byl uveden do Síně slávy českého kuželkářského sportu mezi legendy, které vždy byly a stále jsou mým vzorem. Jsem na to nesmírně pyšný, že jsem členem společnosti mistrů světa, prezidentů mezinárodních orgánů apod. Nesmírně si vážím i Sportovní ceny města Trutnova za rok 2011. (bog) Celou abecedu najdete na www.trutnovinky.cz. inzerce


26

RADEK JAROŠ

Kdo nemá strach, brzy zahyne Nejúspěšnějším současným českým horolezcem je bez nadsázky Radek Jaroš (49). Má za sebou výstupy na třináct osmitisícových horských velikánů. Schází mu pouze druhá nejvyšší hora světa Čchokori. Už si ale na ni brousí zuby, rád by vystoupal na vrchol v příštím roce. Kromě toho, že zdolává hory, fotografuje i filmuje. Výstavu jeho pozoruhodných snímků lze nyní vidět ve Výstavní galerii Domu tisku v Trutnově. V poslední době se v médiích stále probíraly vaše omrzliny, kvůli kterým jste přišel o články prstů na obou nohách. Nestala se hora Annapurna, kde vám v roce 2012 prsty omrzly, noční můrou? Nestala. Už tam nemusím, protože od mala dělám věci, které chci a ne ty, které musím. Výškové horolezectví určitá rizika přináší, a kdyby zůstalo jenom u omrzlin, tak je to pořád dobré. Proč se to vlastně stalo? Vrcholový den, kdy nahoře mělo přestat foukat a nemělo sněžit, měl být 6. května. Bylo ale šíleně špatné počasí a k vrcholu jsme lezli skoro týden. Tři dny jsme šli v bouřce s blesky, a to bylo ve více než sedmi tisících metrech. Pět dnů jsme byli neustále na nohách v extrémním mrazu a největší průšvih byl, že mně navlhly boty. Při dlouhém výstupu došlo také k dehydrataci a zahuštění krve. Souběh všech okolností způsobil ten můj problém. Jaký je současný stav, může vás to v budoucnu nějak hendikepovat? Poslední operaci jsem absolvoval poměrně nedávno a myslel jsem si, že bude hojení rychlejší.

Ještě to není zahojené, takže nedokážu posoudit, do jaké míry mi to bude vadit. Vyskytnul se ale i další problém. Dostal jsem se ke známému fyzioterapeutovi Pavlu Kolářovi a ten vyšetřením magnetickou rezonancí zjistil, že mám únavovou zlomeninu obratle. Jste označován za současného nejúspěšnějšího českého horolezce. Skromnost stranou, domníváte se, že právem? Vyhýbám se označení nejlepší. Když ale dáme dohromady čísla, tak z hlediska výškového horolezectví asi ano. Už to, že Korunu Himálaje, což je 14 horských vrcholů na Zemi, které přesahují nadmořskou výšku osm tisíc metrů, bez kyslíku a vlastními silami zdolalo pouze třináct horolezců na světě. Tak asi i to o něčem svědčí. Já jich mám za sebou třináct. Chybí vám druhá nejvyšší hora světa Čchokori čili K2. Chystáte se na ni, kdy padne i tato meta? Termín je červen, červenec a srpen příštího roku. Polezeme ve čtyřech lidech, zřejmě z jihu, z Pákistánu. Bylo by hezké, kdybych byl v roce 2014 čtrnáctým člověkem na světě, který vyleze


27 čtrnáctou osmitisícovku. Jisté to ale není, někdo to může stihnout dřív. Už jste se o její pokoření pokoušel několikrát. Proč se to nepovedlo? Vždycky kvůli počasí. Při zatím poslední expedici jsem se navíc v základním táboře zranil, rozdrtil jsem si prst a musel jsem expedici po půlhodině přerušit. Nejblíže jsem měl k vrcholu hned při první expedici v roce 2001. Kdybych nedržel basu s českou skupinou a šel s ostatními, tak jsem mohl už tehdy vyjít na vrchol. Je tato hora skutečně nejtěžší mezi osmitisícovkami? Říká se to. Pro mě jednoznačně kvůli počasí. Jsou tam větry, které vanou převážně od severozápadu. Ve výšce zhruba sedm tisíc metrů se drží mrak, v němž sněží a fouká. Je to druhá nejvyšší hora, všechny cesty, které vedou na vrchol, jsou relativně těžké. K2 prostě poskytuje málo vrcholových dnů. Která je naopak relativně snadná? Záleží vždy na tom, s čím se tam horolezec potká. Dá se říci, že nejjednodušší je 8021 metrů vysoká hora Čo Oju. Je technicky nenáročná, logisticky dostupná a není nebezpečná. Kdy a kde jste s horolezectvím začal? Jako malý kluk jsem se s tátou pohyboval po horách. V zimě i v létě jsme jezdili do Krkonoš na chatu Anička. Mám hory v krvi. Mnohokrát jsem lezl na skály sám a mnohokrát se to málem nevyplatilo, ale přežil jsem to. V osmnácti letech jsem se poprvé navázal na lano coby horolezec. Vysokohorské výstupy jsou spojené s velkým fyzickým i psychickým vypětím. Berete dobrovolné útrapy za věc, která k takovému inzerce

typu horolezectví patří? Je to tak. K vysokohorskému lezení patří nepohodlí, utrpení, ale i schopnost je zkousnout. Dá se na to nějak připravit? Platí na to známé rčení, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Jsou to zkušenosti, které hrají pro mě. Pohyb v horách a láska k horám, to jsou nezanedbatelné faktory, které pak pomáhají v extrémních situacích. Máte při výstupech strach? Mám. Je to pro horolezectví velmi důležitá věc. Kdo strach nemá, tak brzy zahyne. Strach je dobrá pojistka. Byl jste v situaci, kdy vám šlo o život? Nejdramatičtější situace nastala na hoře Nanga Parbat, které se říká hora zabiják. Tam v lavinách zahynulo více než čtyřicet lidí, než ji poprvé vylezl Rakušan Hermann Buhl. Pak si brala další životy. My jsme tam byli ve dvou – já a Petr Mašek. Lezli jsme pod západní Diamírskou stěnu a nahoře se urvala lavina. Snažili jsme se ji fotit. Lavina se ale blížila a my jsme začali utíkat. Po deseti metrech přišla tlaková vlna, která nás smetla. Když jsme se probrali, mysleli jsme si, že jsme v nebi. Lavina padala dva a půl kilometru proti nám. Tři sta metrů před námi byl hřeben. Tam se o něj lavina otočila a zahnula o devadesát stupňů jinam. Měli jsme obrovské štěstí, neměli bychom šanci. Musí být tedy horolezec stále ve střehu? Jsou sice úseky, kde se dá vypnout, ale v podstatě je dobré být ve střehu. Nechápal jsem a byl jsem na prášky, když jsem viděl jednoho z mých parťáků, jak na Gašerbrumu chodil údolím se sluchátky na uších. Přitom to bylo údolí, které bylo z jedné strany ohrožováno lavinami. Koncentrace


RADEK JAROŠ

28

rách, ale i o mnohých dalších lidských činnostech. Jít prostě za tím, co cítím jako cíl.

v určitém terénu musí být zvýšená a nesmí se udělat chyba, protože by byla osudová. Stoupáte na hory bez kyslíku a výškových nosičů – šerpů. Proč? Jezdím do hor kvůli horám a kvůli sobě. Chci se s nimi měřit sám a ne, aby mě něco nebo někdo pomáhal. Chci výhradně spoléhat na svoje schopnosti a síly. Když jste vystoupal na jihoamerický Huascarán v Peru, kde v roce 1970 zahynula československá horolezecká expedice, myslel jste na tuto tragédii? Samozřejmě. To se nedá z mysli vytěsnit. Pod lavinou zůstalo čtrnáct našich horolezců, ale byl to jen zlomek toho, co se tam tehdy událo. Lavina s kamením pohřbila dvacetitisícové městečko Yungay. Je to neuvěřitelné, když si uvědomíme, za kolika hřebeny to město leží. Je to, jako by něco spadlo ze Sněžky a doputovalo to do Trutnova. Co vás stále žene do hor? Hory. Je to výzva, pokusit se s horami poprat, jít až na jejich dřeň. Přežít v těch podmínkách a sžít se s přírodou, ze které jsme vzešli. Jaké vlastnosti by měl mít správný horolezec? To, co jsem napsal do své druhé knihy jako motto: Kde je vůle, tam je cesta. Neplatí to jenom o ho-

inzerce

Nelezete jenom po horách, ale píšete knížky a fotíte. Společně s novinářem Arnoštem Tabáškem jsem napsal knihy Dobývání nebe a Hory shora. Název pro druhou knihu vymyslela moje dcera Andrejka. Svou třetí knihu jsem napsal společně s ní a jmenuje se Hory, má panenko. Nedávno vyšla ještě čtvrtá kniha ve spolupráci s dcerou. Jmenuje se Hory shora II a mapuje posledních sedm osmitisícovek, na které jsem vylezl. Kromě toho fotím a filmuji. Teď se o mně točí celovečerní dokument, který se jmenuje jako třetí kniha Hory, má panenko a měl by jít do kin v roce 2015. Uvažujeme i o čtrnáctidílném seriálu do televize. Všechny osmitisícovky, na které jsem vylezl, mám zdokumentované na kameru vlastními silami. Skoro si myslím, že z lidí, kteří vylezli všechny osmitisícovky, mám nejlepší filmový archiv. Máte výstavu v Domě tisku v Trutnově. Co divákům představujete? Výstava je malým průřezem mé fotografické tvorby. Část tvoří Koruna Himaláje, což je dvacet fotografií z každé osmitisícové hory doplněných o krátký popis expedice. Zbytek jsou fotky převážně z Himálaje, ale i z Peru a And. Hynek Šnajdar, foto: Miloš Šálek RADEK JAROŠ - narozen 26. dubna 1964 v Novém Městě n. M. - je současným nejúspěšnějším českým horolezcem - vystoupal na třináct osmitisícových hor - v příštím roce hodlá vystoupat na druhou nejvyšší horu světa K2 - při výstupech nepoužívá kyslík ani šerpy - je autorem čtyř knih s vysokohorskou tematikou - žije v Novém Městě na Moravě


Rezervace: +420 499 816 513, podhradem@podhradem.cz, www.podhradem.cz

program Leden PÁTEK 3.1. a SOBOTA 4.1.

R O D A M JI EL U O IL U Q TE s D EN ÍK V slaměný klobouk AMÍGO přijď si pro svůj

PÁTEK 10.1. a SOBOTA 11.1.

O G s TY R Á P Á K JS A W A H tí řá h za Na EM TR IS A M ER G JA a i em ic n eč n ta GO PÁTEK 17.1. a SOBOTA 18.1.

M E N O S E M A J s D N E ÍK V Y E K WHIS ou whiskey si správně vychutnat svou oblíben Barmani Vás naučí, jak

PÁTEK 24.1. a SOBOTA 25.1.

BACARDI OAKHEART NIGHT a v pátek BARMANSKÁ SHOW PÁTEK 31.1. a SOBOTA 1.2.

ÍÍVO EME NAu aPk tom HOLKYtrJD u mini piv za super cen LICOR 43 - Me fotku na památku


30

z muzejních sbírek

Památka na trutnovskou výrobnu octových zálivek Wilhelma Mayera Poněkud pozapomenutou osobností z trutnovské německé rodiny Mayerovy je dnes nejstarší bratr malíře Charlese Mayera jménem Wilhelm Mayer, kterému ovšem málokdo řekl jinak než Willi. Narodil se v Trutnově roku 1890 a navštěvoval obchodní školu ve Vídni. V roce 1918 koupil v Trutnově dům, dnešní čp. 149 v ulici Pod Sadem, v jehož přízemí si zřídil výrobnu octových zálivek. Podnikal úspěšně až do konce druhé světové války. Muzeu Podkrkonoší se podařilo v roce 2011 získat do sbírky lahvičku z čirého skla, ve které firma Wilhelma Mayera nazvaná „Essenza“ prodávala na přelomu 30. a 40. let 20. století zákazníkům jeden ze svých výrobků – speciální octovou esenci „Wilma“. Wilhelm Mayer byl mužem širokého rozhledu. Již jako student s oblibou ve Vídni navštěvoval muzea a účastnil se kulturního života. Tento zájem mu vydržel i v dospělosti. Byl nadšeným amatérským malířem a hudebním skladatelem. Zkomponoval přes 100 písní, oslavujících převážně krásy rodného Trutnovska. Napsal také několik článků o kulturním životě v meziválečném Trutnově, kde působil i v městské samosprávě jako radní. V roce 1946 byl Wilhelm Mayer odsunut do Německa. S rodinou pak žil až do svého úmrtí roku 1974 v Niederlahnstein am Rhein. Jeho syn Walter šel podnikatelsky v otcových šlépějích – provozoval v Německu likérku a lihovar. Vlastimil Málek – Ondřej Vašata Muzeum Podkrkonoší v Trutnově inzerce


Nové modely

Dárkové poukazy i po vánocích TRUTNOV

Bulharská 139 tel. 499 812 561 | 777 212 561 www.optika-malinsky.cz


Magazín Trutnovinky - Leden 2014  
Magazín Trutnovinky - Leden 2014  
Advertisement