Page 1

číslo 6 / vánoce 2012

dodo junior

Kdo byla Mona Lisa • Kde hledat Atlantidu • Kam se ztratila Mary Celeste • Speciál o záhadách


Na Zemi je ještě mnoho tajemství a spousta záhad. Baví nás je zkoumat, luštit a objevovat.


magazín dodo SANQUIS – EDICE JUNIOR Magazín DODO číslo 6 /2012 vánoční

Rozhodli jsme se náš časopis, jenž vychází v Edici Sanquis Junior, pojmenovat po svém. (s. 6–7)

6. zvláštní vydání je neprodejné, vychází v prosinci 2012 v Praze. Redakce: Josef Fajt (14 let) Štěpán Doležal (12 let) Anna Polenová (12 let) Lucie Sojková (12 let) Kristýna Šimůnková (12let) Kateřina Zemanová (13 let) Barbora Zelená (12 let) Lucie Zelená (14 let) Julie Zocherová (11 let) Madla Zocherová (14 let)

Prošvihli jsme konec světa? (s. 12–13)

Interní spolupracovníci: Irena Jirků / jirku@sanquis.cz Lenka Klimtová / klimtova@sanquis.cz Adresa redakce: Španělská 10, 120 00 Praha 2 tel. 221 180 194, fax 221 180 280 e-mail: junior@sanquis.cz Za původnost a obsahovou správnost ručí autoři. Přijetím díla k uveřejnění nabývá vydavatel práva k šíření přijatého díla časopiseckou formou včetně možnosti zveřejnění na www stránkách časopisu a v  elektronické podobě. Všechna práva k uveřejněným dílům jsou vyhrazena.

www.sanquis.cz/junior

Kdo je Slenderman (s.18–19)

Obrázek Josefa Fajta na titulní stránce

číslo 6 / vánoce 2012

Ilustrace vlevo: J. Zocherová; na této straně: kresby K. Šimůnková, Š. Doležal, J. Fajt, foto: L. Zelená, fotomontáž : J.Fajt a Š. Doležal

Vydavatel Audabiac, o. s. Adresa Španělská 10, 120 00 Praha 2 DIČ CZ26524163

Kde stojí rotudna na Vyšehradě? (s.32)

Vánoční přání (s.44)

3

dodo junior

Kdo byla Mona Lisa • Kde hledat Atlantidu • Kam se ztratila Mary Celeste • Speciál o záhadách


e di tori al

Text Kačka Zemanová, komiks Anna Polenová

Vánoce! Podle kalendáře je to tady zase – jako

každý rok. Vánoce. Taky vám to tak uteklo? Mně hrozně! Úplně přesně si vybavuju, jak jsem pro náš časopis před rokem psala o tom, kudy k nám chodí Ježíšek. A vlastně dodnes jsem na to nepřišla. Teda, pořád si myslím, že Ježíšek se protahuje klíčovou dírkou, ale... No, je to zajímavá teorie, ale nejsem si stoprocentně jistá. Vánoce jsou totiž tajemné. A ne jenom kvůli tomu, že nevíme, kudy ten pravý Ježíšek chodí. Také atmosféra a prostě všechno, co k Vánocům patří, je tak nějak zahaleno tajemstvím. Už dva tisíce let. A tak jsme si řekli: proč tohle číslo neudělat taky tajemné, když jsou před dveřmi zase Vánoce? A začali jsme zkoumat různé záhadné jevy, okolnosti, souvislosti. Když otočíte na další stránky, bude to záhadné čtení. A že občas nějaké tajemství nevyřešíme? Nezlobte se na nás. Každá záhada nemůže být objasněna. Někdy je to dokonce dobře, ne? Přeju krásné, trochu tajemné Vánoce!

5


d odo

Text Lucie Zelená

Časopis Sanquis přestal vycházet, přetrvala však jeho edice Junior. V rámci ní stále vytváříme časopis. Rozhodli jsme se ho pojmenovat po svém. Dlouho jsme vymýšleli nový název. Návrhů bylo plno – z velmi mnoha oborů. Přes názvy zvířat a  rostlin až po  věci v  domácnosti: Kakapo, Pegas, Stonožka, Žížala, Kastrol, Rarášek, Eda nebo třeba Kometa. Našimi favority se ale nakonec stali Dodo a  Alobal. Nezapomenu, jak jsme seděli ma lavičce na  Staroměstském náměstí a  Kačka se rozhodovala, pro jaký z  dvou zbývajících názvů bude hlasovat: ,,V  budoucnu budu říkat: Psala jsem do  časopisu Dodo, nebo psala jsem do časopisu Alobal? Dodo je lepší, to zní zajímavěji.” A taky že to Dodo nakonec vyhrál. I mně se moc ten název líbí. Je vtipný, přitom má i přesah: Víte, že je to jiné jméno pravěkého, dávno vyhynulého ptáka? Oficálně – Dodo neboli blboun nejapný. Víte, jak vypadal?

6


Kresba: vpravo J. Fajt, vlevo K.Šimůnková, J.Zocherová, Š. Doležal, B. Zelená, L. Zelená, A. Polenová

Dodo je blboun nejapný. Víte kdy žil? A jak vypadal? Nakreslili jsme ho.

7


z á ha d y

Text a ilustrace Josef Fajt

Mona Lisa Leonardo da Vinci Byl v pravém slova smyslu renesanční bytostí, tedy nadán v mnoha různých směrech – počínaje malířstvím přes sochařství, stavitelství, hudbu a v neposlední řadě byl také výborný vynálezce. Měl správnou představu o pohybu planet, o gravitaci, vlnění, hoření či koloběhu krve. Jako vynálezce navrhl princip bagrů, odstředivky, dmychadla, zemních vrtáků, kolesové lodi, letadla, padáku, potápěčského úboru, rýhované hlavně, šlapacího soustruhu, tiskařského lisu, závitníku a závitnice, tkacího stroje a mnoho dalších strojů.

Někdy v roce 1503 začal Leonardo da Vinci pracovat na portrétu Mony Lisy, který od té doby je (a  zřejmě ještě pár dalších let bude) záhadou pro znalce umění, současné malíře, ale i pro nás, „normální lidi”. Víme, že se Leonardo zajímal o mysticismus, a proto se můžeme domnívat, že renesanční umělec měl v úmyslu zamotat hlavou spoustě generací. Co má znamenat ten netradiční úsměv Mony Lisy, zdali vyjadřuje něco o stavu duše dané osoby nebo jejího těla? Jenže my vlastně s úplnou jistotou ani nemůžeme tvrdit, kdo ona osoba vůbec je! Nejspíše se jedná o manželku florentského obchodníka Franceska del Giocondo. Tato rodina žila ve  Florencii v době, kdy se do  ní po letech vrátil i Leonardo, a podle dostupných informací Monu Lisu skutečně namaloval. Jenže některé nové studie tuto teorii vyvracejí. A dokonce spekulují, že tvář na obraze je mužská. Leonardo se nikdy neoženil, často také prohlašoval, že muži jsou mu bližší, častěji je maloval. Tyto okolnosti mohou naznačovat, že slavný malíř byl homosexuál. Což pár historiků přivedlo k teorii, že na nejslavnějším portrétu není žena, ale muž. A  poté někdo dokonce prohlásil, že se nejedná o  ledajakého muže, ale dokonce o autoportrét umělce samotného. Tím ale spekulace nekončí. Přistoupíme-li na fakt, že jde o Lisu del Giocondo, stále tu máme onen záhadný úsměv. Proč se tak zvláště usmívá? Vědci z Kanadské národní rady pro výzkum nedávno zjistili, že tvář na obraze byla zahalena závojem, který v tehdejší době nosily jen ženy těhotné, nebo ty, co právě porodily. Lisa se usmívá kvůli tomu? Možná ten úsměv neznamená vůbec nic, ale Leonardo nemaloval nic jen tak. Vždy to bylo za nějakým účelem, rád do svých prací zakomponovával různé hádanky a šifry. Momentálně se pár odhodlaných Italů snaží získat povolení k  otevření hrobky tohoto mistra ve  Francii za  účelem naskenování jeho ostatků. Pak by mohli porovnat lebku s tváří na obraze a dokázat případně, že se jedná o autoportrét. S nejmodernější technologií a trochou štěstí (no, hodilo by se ho více) budeme moudřejší a  snad tedy v  nejbližší době konečně rozluštíme záhadu Mony Lisy. Co tím obrazem chtěl Leonardo vlastně říci? Co nám vzkazuje?

Co tím obrazem chtěl říci, co nám vzkazuje? 8

Repro vlevo: Autoportrét Leonarda da Vinci

Je nejslavnější Leonardův obraz jeho autoportrétem ?


Byla to těhotná žena, mladý přítel mistra, anebo sám Leonardo?


Text Kačka Zemanová Fotomontáž Josef Fajt a Štěpán Doležal

Prošvihli jsme konec světa? “Je lepší zažehnout malé světýlko , než proklínat hlubokou tmu.” (Konfucius, 551 – 479 př. n. l.) 14:45

Právě čtu knížu Oči Sfingy od Ericha von Dänikena. Jedu do redakce a snažím se uspořádat si rozumné důkazy, jež mi vysvětlí zprávy, které mi už pár měsíců vrtá hlavou. “Vesmírné síly vypnou elektřinu postupně po celém světě. Země se přepóluje. Ničivá tornáda a vlny začnou zaplavovat pobřeží. Země se bude otřásat. Lidé budou utíkat, všude bude zmatek.”

Tak takhle si někteří představují konec světa. Odkazují se na mayský kalendář, který podle jejich názoru končí datem 21. 12. 2012. Hledám si informace o mayském kalendáři a dozvídám se že rozděluje čas, ve kterém žijeme, na dlouhé cykly. Několik jich bylo už dávno před naší dobou, ten aktuální cyklus se začal odvíjet 11. srpna 3114 př. n. l. a končí 21. 12. 2012. Takže, abychom si to ujasnili, datum 21. 12. 2012 vlastně naznačuje konec

10

jenom aktuálního pátého cyklu ( jeden cyklus = 5125,37 let) mayského kalendáře. Podle některých lidí tento cyklus skončí katastrofou, jako prý skončily i předchozí cykly. Kde na tohle přišli? Jsou to jenom dohady? Když katastrofa, tak pořádná. A rovnou konec světa! Proč ne? A proč zrovna rok 2012? Podle čeho ho určili? Jak spojili juliánský kalendář s mayským? Nebo hledali odpověď v kalendáři islámském? Tam náš letopočet uačíná rokem 622...


z áhady 16:00, redakce

Webová encyklopedie Wikipedie.cz hlásá, že: “Nové výzkumy ukazují, že donedávna nejrozšířenejší datování, při němž byl mayský kalendář převeden do rozměrů našeho kalendáře juliánského, bylo provedeno nepřesně. To dokazují nejnovější srovnání mayských astronomických tabulek s moderními astronomickými výpočty. Naznačují, že skutečný konec aktuálního cyklu mayského kalendáře připadá pravděpodobně na 14. prosince 2116.” Tak 21. 12. 2012 nebo 14. 12. 2116? 114 let je přece jenom trochu rozdíl. Dobře, zapomeneme na rozporuplnost kalendářů i letopočtů... Nepřijde vám ale trochu divné, že by najednou všechno mělo vybouchnout? Úplný konec, záhuba lidstva? Váš názor vám brát samozřejmě nechci. Co dělá mayský kalendář mayským kalendářem? Je to hlavně cykličnost. Stále přicházejí periody a s nimi události. Vše se přitom opakuje. Takže pokud by měl nějaký ten konec světa opravdu přijít, znamenalo by to, že tady už byl mnohokrát? Abych pravdu řekla, už mám dost lidí, kteří se předhánějí, kdo udělá lepší přístroje. Už mám dost továren, které kazí všechno kolem. Už mám dost všemožného ničení naší planety, vylévání jedů do řek. Protože... Co bychom dělali, kdyby vážně vypli proud? Kdyby vodovod nepřiváděl vodu? Hmm... Jakmile zničíme i poslední studnu s pitnou vodou, jsem na naši společnost opravdu zvědavá! Podle Mayů bude prý konec světa ovšem i jakousi obrodou Země. “Svět neskončí. Bude transformován. Všechno se změní. Změny se zrychlují již nyní a budou se i nadále zrychlovat. Pokud lidé na Zemi dokážou dojít k roku 2012 v dobrém stavu, aniž by přitom příliš zničili Zemi, budou vedeni do nové, vyšší úrovně bytí. Ale abychom se tam mohli dostat, musíme transformovat nesmírně mocné síly (v nás), které usilují o zablokování této cesty. Lidstvo bude pokračovat dál, ale jiným způsobem. Struktura

materiálu se změní. Díky tomu budeme mít příležitost, abychom byli více lidští, plni humanity.” Cituji zprávu Carlose Barriose, příslušníka kmene Mayů z oblasti Guatemaly. Každý tedy ten konec vidí jinak? Byla by to obroda, kdyby přestala fungovat elektřina? Továrny by konečně přestaly vypouštět tolik škodlivin do ovzduší, lidé by se nepředháněli v technologiích... Samozřejmě by to přineslo i spoustu  negativních věcí. O těch si může každý udělat obrázek sám.

17:15

Konečně mám před sebou zase knížku Oči Sfingy. Psala jsem o tom, že už možná nějaký ten konec světa byl. K tomu žádné důkazy bohužel nemám. Ale možné je to, že si už Egypt'ané ve svých pyramidách svítili elektřinou. Erich von Däniken si ve své knize Oči Sfingy dovoluje tvrdit, že Tomáš Alva Edison nebyl první. “V Národním muzeu v iráckém Bagdádu stojí přístroj, který sestává z 18 cm vysoké terakotové vázy, o něco kratšího měděného válce a zoxidované železné tyče, na níž ulpěly zbytky živic a olova. Tuto zvláštní vázu objevil roku 1936 německý archeolog Wilhelm Konig při vykopávkách jednoho partského sídliště u Bagdádu,” píše Erich von Däniken. Ano, výzkum potvrdil, že jde o baterii produkující elektřinu. “Jak vlastně Egypt'ané svítili uvnitř svých pyramid? Stěny plné hieroglyfů a uměleckých výtvorů asi nemohly vzniknout ve tmě. Můžete namítat, že se kamenné monolity opracovávaly venku a teprve potom se dopravovaly do tmavé pyramidy. To by bylo ale složité, dost náročné a se vším by se muselo velice jemně manipulovat. Takže olejové ři voskové lampičky nebo zrcadla? Pochodně, olejové lampičky a vosk čoudí. Takže by muselo být možné najít částečky sazí na stěnách. K tomu však zatím nikde nedošlo. Co zrcadla? Po každém zrcadle paprsek ztrácel dobrou třetinu

světla. Nejpozději po třech zrcadlech zvítězila tma.”

17:30

Hledám obrázky ke slovu Dendera. A vidím něco, co mě ohromí. Nikdo nepochybuje, že naši předci byli na vysoké úrovni. Lidé vlastně ani nechápou, jak některé stavby mohly vzniknout. Většina si ale nedokáže připustit, že by mohli znát něco z toho, co známe my dnes. “Dendera je jediné místo v Egyptě, kde byl objeven dokonalý zvěrokruh se šestatřiceti dekádami egyptského roku. Jedinečné v Dendeře jsou i podzemní síně s tajemnými nástěnnými reliéfy z dávno zapomenutých dob. Jedna z těchto síní měří 4,60 metru krát 1,12 metru a můžete se do ní dostat jenom úzkým otvorem, který připomíná díru do psí boudy. Síň je nízká a dusivě zatuchlá. Na stěnách jsou patrné lidské postavy vedle bublinovitých předmětů, které tvarem připomínají nadrozměrné žárovky. Něco jako kabel vede ke krabičce, na níž sedí bůh vzduchu.” Napadá mě jediné vysvětlení. Na stěnách krypty pod Denderou se vzdává hold tajné vědě – vědě o elektřtině! Ale staré Egyt'any a Tomáše Alvu Edisona (1879 první pokusná žárovka) od sebe dělí přece pár století. Kam se žárovka vytratila? Zatajili ji Egypťané, nebo se stalo něco, co znemožnilo její používání?

22:15

Znovu si čtu knížku Oči Sfingy. No, možná spíš koukám mezi řádky. Chápu, že článek, který jsem dnes napsala, může každý označit za nesmyslnou spekulaci. Spekulace to rozhodně je, o tom se nehodlám přít. Jestli nesmyslná, to se uvidí 21.12. 2012 nebo 14. 12. 2116 . Každopádně už ted' vypadává občas elektrika a ozonová díra se zvětšuje. Proto si myslím, že bychom měli naší planetu trochu šetřit, aby nám nemusela dát takovou tvrdou lekci. Prostě je asi lepší zažehnout malé světýlko, než proklínat hlubokou tmu...


záhady

Text a ilustrace Bára Zelená

Velikonoční ostrov

Sochy Moai Velikonoční ostrov leží ve východní části Polynésie. Je součástí

Chilské republiky. Má rozlohu 163 km² a žije na něm 3791 obyvatel. Je nejodlehlejším obývaným ostrovem světa, od pevniny jej dělí 3700 km. Ostrov byl kdysi zalesněn, ale obyvatelé dřevo postupně spotřebovali.Dnes jsou tu pastviny a louky, daří se subtropickým plodinám a rostlinám. Mezi nejdůležitější rostliny patří banánovník, sladké brambory a rákos totora. Původní druhy rostlin najdete v několika málo exemplářích v botanické zahradě ostrova. Nejčastějšími zvířaty, která zde žijí, jsou kromě hmyzu, ptáků a myší také koně. Hlavním přijem obyvatel představuje rybolov, chov dobytka a také ubytování turistů, provoz barů, restaurací… Ostrov byl osídlen v polovině prvního tisíciletí a objeven Evropany na Velikonoce 1722.Proslavily ho sochy Moai, které vypadají jako vysoké placaté obličeje. Mají však většinou i krk a těla, ale ty jsou dnes ještě zasypané v zemi. Obličeje jsou vysoké 3,5 m, ale některé měří i 12 m. Na ostrově jich bylo vztyčeno asi 300. Dříve tyto sochy patřily mezi světové záhady, ale dnes už o nich víme víc. Byla to s největší pravděpodobností kultovní stavby, které představují bohy, kteří ostrov měli hlídat a bránit. Velkou záhadou pro vědce ale zůstávala otázka, jak vůbec tak velké sochy mohly vzniknout a jak je jejich tvůrci přemisťovali. Český vědátor a vynálezce Pavel Pavel v roce 1986 této záhadě přišel na kloboub, když obrovské sochy naučil "chodit" .

Obrovské sochy představují bohy, kteří měli ostrov chránit. 12


Text a ilustrace Lucka Zelená

Bájná Atlantida

Atlantida je legendární kontinent, o kterém psal už Platón. Jeho spisy jsou jediným dokumentem o existenci této země, proto není jisté, jestli Atlantida vůbec někdy existovala. Kde Atlantida ležela? Existuje

mnoho teorií. Údajně to mělo být někde za tak zvanými Herkulovými sloupy. Ale kde ty jsou? Někteří badatelé si myslí, že Atlantida byla u  Gibraltarského průlivu,  či v  blízkosti Sardinie, u Bosporského průlivu, nebo to mohl být ostrov Santorini se sopkou Thérou. Atlantida měla být veliká asi jako dnešní poloostrov Malá Asie a  měla na  ní sídlit velice vyspělá civilizace. Podle většiny zdrojů byla Atlantida velice bohatý kontinent. Lidé tu dokonce měli lázně, protože se

zde nacházely dva prameny – jeden s horkou vodou, druhý se studenou vodou. Atlanťané byli údajně také velmi věřící. Uprostřed města byl proto postaven Poseidonův chrám. Podle Platónových spisů byl kontinent zničen někdy kolem roku 9600 před naším letopočtem nějakou katastrofou. Někteří vědci si myslí, že Atlantida zanikla důsledkem obrovské vlny tsunami, jiní tvrdí, že se při obrovském zemětřesení potopila do  hlubin oceánu. Dokonce existují i  názory, že Atlanťané byli schopni vyrobit atomovou bombu a  když

mezi sebou začali mít spory, bomba byla použita, což vedlo k zániku kontinentu. Její obyvatelé zemřeli a pokud někdo přežil, tak se přestěhoval jinam. Zajímavostí je, že někteří vědci tvrdí, že Atlanťané byli vyšší než lidé v  současnosti. Muži měli měřit kolem 2,5 metru a ženy kolem 2 metrů. Informace o  Atlantidě mě velmi zaujaly a  doufám, že snad nebude alespoň v nejbližší době objevena. Je zajímavé, když o ní lidé stále přemýšlejí, spekulují. Ztratili bychom jednu krásnou záhadu, kdybychom věděli.


Text a ilustrace Anička Polenová

Tajemství

Boženy Němcové Kdo byla Božena Němcová? Existuje několik názorů na původ české spisovatelky Boženy Němcové. Kolují totiž pověsti o  tom, že byla modré, tedy šlechtické krve. Byla Němcová dcerou Terezie Novotné a kočího Pankla, nebo nemanželským dítětem vévodkyně Dorothey a  hraběte Clam–Martinice?

Kde se narodila? Podle historických pramenů se její matka jmenovala Jana Barbora Terezie Novotná. Pocházela z českého severovýchodu a  ve  vinárně své tety Barbory ve  Vídni pracovala ve  svých čtrnácti letech jako služebná. Otcem Boženy Němcové byl oficiálně pětadvacetiletý kočí, rakouský Němec, Johann Pankel. A  neoficiálně? Badatelé nejprve věnovali pozornost jejímu datu narození. V matričním záznam z fary kostela Nejsvětější Trojice ve  Vídni, kde byla Božena křtěna, je uveden jako datum křtu 5. únor 1820. Znalci se ale domnívají, že byla Božena Němcová o tři nebo čtyři roky starší, než uvádí vídeňský matriční záznam. Dovedly je k tomuto názoru souvislosti spojené s  Barunčiným nástupem do školy. Pokud se tedy opravdu

narodila v roce 1820, musela do školy nastoupit v  pouhých čtyřech letech. Podle školních pramenů z roku 1824 uměla přitom Božena Němcová v  tomto roce už hláskovat. V  záznamu se dále píše, že Božena nastoupila do školy jako šestiletá. Podle toho se tedy nenarodila v roce 1820, ale 1818. Badatelé se domnívají, o  někdo záměně změnil datum jejího narození v matrice.

Dorothea, nebo Božena? Další událostí, která zamíchala historikům karty, byl jeden dopis adresovaný Boženě Němcové. Pocházel od spisovatele a básníka Václava Čenka Bendy, který ji v úvodu tituluje: ,,Její Blahorodí paní, paní Dorothea Němcová, manželka c. k. vrchního finančního komisaře, Praha, Řeznická ulice 1360, 3. patro.“ Tímto dopisem byly rozpoutány nové spekulace o původu Boženy Němcové. Dorothea byla totiž také nejmladší sestra vévodkyně Kateřiny Zaháňské. Podoba obou žen, tedy Boženy a Dorothey, byla prý neuvěřitelná. Jak dokládají dochované portréty, kresby a také fotografie, měly obě ženy shodné rysy obličeje, barvu a tvar očí, vlasy, postavu. A obě byla krásné..

14

Neznámé dítě? Dorothea se kdysi prý zamilovala do o rok staršího Karla Jana Nepomuka, hraběte Clam–Martinice, který pocházel se starého českého rodu Martiniců. V  roce 1814 společně strávili silvestrovské oslavy a pravděpodobně se jim po čase narodilo dítě, avšak přesné a  hmatatelné důkazy o datu jeho narození nebyly nalezeny. Podle písemností se badatelé domnívají, že tomu mohlo být někdy v únoru ve Vídni. V  roce 1816 se rozešli a  už se nikdy více nesetkali. Podle dopisů, které si psala Dorotheina matka se starší dcerou Kateřinou, je dokázáno, že opravdu Dorothea porodila nemanželské dítě a to již v roce 1816. Rodina se pak snažila smazat veškeré stopy, proto jsou datum narození a  ostatní údaje neznámé. Existují spekulace o  tom, že je právě Božena Němcová tím nemanželským dítětem Dorothey a  Karla Jana Nepomuka, a že její výchova byla svěřena do rukou poddaných Novotné a Pankla. Ti se pak také s ní přestěhovali do Ratibořic, kde Božena vyrůstala s jejich ostatními dětmi. Mělo tím dojít k zahlazení stop a zamezení skandálu na panském dvoře.


z áhady

Připravila Madla Zocherová

Záhada Mary Celeste

Píše se rok 1872. Kapitán David Morehouse se plaví k Portugalsku. Náhle se na obzoru objeví loď. To je přece Mary Celeste? Kde s tady bere? Už měla být v přístavu! Kapitán žasne. Loď se pohybuje podivně. Jako kdyby ztratila kurs i kormidlo. Loď Mary Celeste se původně jme-

novala Amazonka. 5.prosince vyplula z New Yorku do  evropského přístavu Janov s  nákladem denaturovaného lihu. Velel jí kapitám Benjamin Briggs. Záchranná vyprava z Dei Gratie nakonec našla loď opuštěnou. Nic nenasvědčovalo nějaké katastofě, nebo boji. Jenže na palubě nikdo nebyl. Posádka Dei Gratie vypověděla zřejmě vše podstatné, ačkoli velmi neuvěřitelně. Když její námořníci vylezli na palubu Amazonky, byl v jejím podbalubí asi metr vody, ale jinak se zdálo být vše na svém místě. Scházely jen sextant, chronometr a navigační knihy. Z  nákladu nic nechybělo a  poslední zápis v lodním deníku byl z 24. listopadu, kdy se loď nacházela v  tzv. Bermudském trojúhelníku. Oliver Deveau, který na  loď vstoupil první, prý viděl i ještě neokoralou snídani na stole s horkým čajem a také otisk dětského tělíčka na  posteli. Na  poličce byla lahvička sirupu proti kašli. Nepřevržená a plná.

Zmizelé navigační pomůcky pouze potvrzují hypotézu, že se posádka něčeho lekla. Důvodem k opuštění lodi mohl být i  líh, který někdy v  sudech hrozivě duní. Kapitán se tedy mohl domnívat, že loď vybuchne. Možná tedy námořníci nastoupili na  člun. Kam se ale poděl? Jak to, že ho z  Dei Gratie nikdo nezahlédl? Oliver Deveau, který vyprávěl zkazky o  kouřícím čaji, je dnes velice nedůvěryhodným svědkem. Nikdo jiný jeho vyprávění nepotvrdil. Posádka Dei Gratie nenašla žádný člun. Dívala se však pořádně? Nebo byla v šoku z  prázdné lodi a  nebyla schopna detailně prozkoumala okolí? A  co kdyby posádka člun vidět vlastně nechtěla? Přineslo by jí to přece nemalý zisk... Loď plná lihu, která určitě nedopluje do  přístavu. Kolik zaplatí majitel cenného nákladu zachránci? V  tomto případě nemusíme

Co se stalo na Amazonce? Uvažuje se o  mnoha hypotézách. Jedna je nejnepravděpodobnější než druhá: obří vlna a  chobotnice, nebo ufoni a piráti? I  přestože Benjamin Briggs byl zkušený námořník, dá se počítat s jeho osobním selháním. Záchranné čluny byly uvolněné ze smyček, ale nikdo vlastně nevěděl, kolik jich celkem na  lodi bylo původně. Chybí nějaké?

15

brát na ostatní důkazy zřetel. Posádka,hnaná touhou po  penězích by jistě byla ochotná vymyslet si spoustu záhadných a  neuvěřitelných věcí. Jenže co se stalo s  původní posádkou? Účastnila se také podvodu nebo byla odstraněna z  cesty? Pravděpodobnější je druhá možnost. Peníze pro dvě posádky nemohly stačit.

Neznámá nemoc Další možnou příčinou tragédie Amazonky by mohla být otrava námelem, tedy houbou napadající žito. Z něho na lodi měli chléb. Námel způsobuje halucinace a  vede k  sebevražedným sklonům, podobně jako LSD. Nemocní námořníci mohli naskákat do moře, anebo mohli trpět jinou chorobou. Třeba vzteklinou, kterou dostali od svých koček. Hypotéza o  peněžním podvodu je nejpravděpodobnější, neboť David Morehouse a  kapitán Briggs se spolu znali a  sešli se před vyplutím Amazonky v  přístavu. Třeba se domluvili na  podvodu. Byl ale Briggs ochotný žít zbytek života na  opuštěném místě? Je pravděpodobné, že se dohodli na  zastavení lodi a  Briggs se měl pak záhadným způsobem postarat o námořníky. Když zůstal na lodi sám, Morehouse se ho také zbavil... Pro tuto teorii chybí mnoho důkazů. Ale je zřejmé, že posádka Dei Gratie, zvláště David Morehouse a  Oliver Deveau, zřejmě věděla a  dělala více, než bylo uvedeno na veřejnosti.


z á ha d y

Text a kresba Lucka Sojková

Příběh o Santorini

Santorini či Santorin, řecky Thira a starořecky Théra je skupina ostrovů v Řecku, jež kdysi postihlo velké zemětřesení. Tamní sopka se zase probouzí. Fira je na vršku kaldery Nynější souostroví je zbytkem velkého sopečného ostrova (nazývaný ve  své době Thēra), jehož střed byl rozmetán mohutným výbuchem, po němž z ostrova zůstaly jen obvodové části, obklopující až 400  m hlubokou lagunu. Zatímco z vnější strany se povrch od pobřeží zvedá postupně, směrem dovnitř laguny spadají do moře 200 až 300 m vysoké skalní stěny. Celková rozloha je 71 km² a nejvyšší vrchol Profitis Ilias ční 567 m nad mořskou hladinu. Souostroví má zhruba 10  000 stálých obyvatel a  je významným střediskem turistického ruchu.

že se sopečné komory plní magmatem. ” Nynější podoba sopky je pouhým pozůstatkem po obří explozi, ke které došlo přibližně v 17. století př. n. l. Jednalo se zřejmě o  jeden z  nejsilnějších sopečných výbuchů vůbec – jeho síla se odha-

Probouzející se Vulkán Evropu čeká možná katastrofa nevídaných rozměrů. Podle vulkanologů procitá opět sopka Santorini, a pokud bude její erupce masivní, život ve  velké části světa se na dlouhou dobu zkomplikuje. Vulkán byl naposledy aktivní v roce 1950, ale tehdy nešlo o žádný extrémní výbuch. „Po  desetiletích nízké aktivity se kaldera Santorini začala v  lednu 2011 deformovat. Od ledna do června se naše nástroje přestěhovaly o 9 cm, a další dva senzory, které jsme instalovali na  podzim, se k  lednu letošního roku přemístily o  18 cm,” uvedl Andrew Newman z  Technologického institutu v  Georgii, jehož tým v  roce 2006 zřídil na  ostrově 20 stanic GPS. „Pohyby půdy souvisí s  tím,

16

duje na 2400 megatun TNT (to je asi 160  000 x více než měla jaderná bomba v Hirošimě). Právě tato sopečná exploze se zřejmě podílela na  vzniku příběhů o zániku Atlantidy. Zdroj wikipedie


Cesta na sopku byla strmá, cítila jsem, jak mě to pálí do nohou. Santorini dnes O prázdninách jsem byla na ostrově Santorini s  tátou. Jeden den jsme podnikli výlet na  lodi – jeli jsme z  hlavního města Firy k  vulkánu. To je aktivní sopka, která se může probudit. Když mi to řekli, samozřejmě jsem se začala bát, ale táta mi řekl, že to vědci mají pod kontrolou. Cesta na  sopku byla hodně do  kopce, stoupali jsme po  cestičkách, které byly jakoby rozpálené. Cítila jsem, jak mě to pálí zespodu do  nohou. Asi po  půl hodině jsme došli na vrchol, odkud byl nádherný výhled na celé Santorini Když jsem po  čase sešli zase k  lodi, zamířila s  námi na  ostrov Thirasia, kde jsme se mohli vykoupat v krásně čistém moři. Na Santorini je také krásné městečko  Oie, jež je půvabnější než hlavní město. Do Oie jsme se vypravili autobusem a viděli tam také západ slunce. Bylo to nádherné! Ale jakmile slunce zapadlo, byla hrozná mačkanice mezi lidmi... To jediné se mi tam nelíbilo. Bydleli jsme po  celou dobu v  městečku Kamari, což je rušné centrum s  mnoha tavernami a  obchody. Náš hotel se jmenoval MARIA PREKA po  své majitelce, která nám každé rano dělala snídani. Na  Santorini mi vlastně moc chutnalo. Typické jídlo pro místní lidi jsou především fíky. Jsou dobré a velmi, velmi sladké.

Text a kresba Štěpán Doležal

Záhadný pes Můj praděda, Vladimír Pokorný, když už byl v důchodu, pracoval jako prodavač ve stánku. Bylo to v Poděbradech a to v jednom kempu, k němuž vedla cesta lesem. Jednou, když jel děda domů na motocyklu, zatarasili mu cestu tři chlapi s řetězy a tyčí a chtěli po něm peníze z tržby. Najednou se z křoví vynořil velký černý pes, který se posadil vedle pradědy a začal na ty chlapy vrčet. Vyděsili se a utekli, pes odešel zpátky do křoví a praděda nasedl na motocykl a jel domů. Další den jezdil po celých Poděbradech a ptal se, čí ten pes byl. Ptal se i u veterinářů, ale o velkém černém psu nikdo nic nevěděl. Asi za rok nebo dva pradědu přepadli nějací zloději a zase se stejný pes „vynořil“ z křoví, začal vrčet a zase je zahnal. Pak odběhl do lesa a nikdy ho už praděda nepotkal. Kdo byl ten pes?

Cestu dědovi zatarasili tři chlapi s řetězi a chtěli peníze. Najednou se objevil velký pes...

17


z á ha d y

Co nebo kdo je Slenderman? Neví se, co je Slenderman zač, ale údajně to není člověk. Má mít až přes dva metry a několik rukou (dvě až šest). Nemá obličej,  nosí černé sako a červenou kravatu. Často se objevuje na  fotkách s  dětmi, které pak záhadně a beze stop zmizí. Ten Američan, co po  Slendermanovi pátral, také beze stop zmizel (rok 2010!). Zanechal po sobě nespočetně fotek i videí, které byly prohlášeny za PRAVÉ! Jeho nástupci, říkejme mu Následník, to Slenderman také spočítal, vyvraždil jeho rodinu a jenom jeho nechal naživu (neví se, jestli naschvál). Když se vzpamatoval, běžel za policajty. Na stanici se ale strhla přestřelka a není jasné, co se stalo, ale prý tam byl i Slenderman. Následník utekl, ale druhý den nebyl k  nalezení. Jeho dům byl dokořán otevřený, auto na  dvoře. Následník zmizel asi v polovině roku 2011! V  USA bylo zaregistrováno cca 30 únosů dětí, které nikdo nikdy nenašel. Žádné stopy, žádní podezřelí, prostě nic...

Text a kresby Štěpán Doležal

mocí je schopen polapit svou kořist. Říká se, že buď absorbuje energii své kořisti, nebo ji zabije. Také může na člověka přivést absolutní paranoiu, nebo smrtelnou nemoc. Nikdy nezanechává nějaké důkazy. Slenderman je prezentován bez obličeje. Říká se o něm, že děti zabíjí téměř výhradně a  dokonce se jimi živí. Slenderman, se prý většinou nachází u  příměstských lesů, nebo v  opuštěných starých domech. Bývá vidět mezi velkými skupinkami dětí, což dokazují fotografie.Bývá spatřen především po  nocích, kdy nakukuje

Kde se pohybuje Slenderman? Nejčastěji by se měl vyskytovat u lidí, která brzy čeká smrt, nebo u malých dětí. Říká se, že ten, kdo ho uvidí, zemře, nebo zmizí. Jeho nadlidskou schopností je neuvěřitelné prodloužení končetin, s  jejichž po-

Ukázka ze hry Slenderman

18

do oken, nebo se jen tak zjevuje řidičům na odlehlých silnicích.

Jak Slenderman vznikl? To nikdo neví. Velmi zajímavé je, že kdokoliv se ho pokusí vystopovat, zmizí. Jeden Američan se takhle pokoušel Slendermana najít. Každý svůj pátrací krůček si natočil a všechno poctivě nahrával na  YouTube. Pravost těchto snímků byla potvrzena. Doopravdy to vlastně bylo tak, že Alex (ten, který natáčel na  YouTube) byl režisérem a  producentem filmu, který se zabýval touto tématikou. Jenže po nějaké době to Alexovi začalo lézt na mozek. Byl posedlý postavou Slendermana a  paranoidní. Ukončil tak svůj projekt, protože se bál, nonstop natáčel a  zaznamenával spoustu zvláštních věcí, které se kolem něj děly. Taktéž natáčel své pokusy najít Slendermana. To, co je na  tom nejhorší, je to, že se mu to nakonec povedlo. Požádal pak svou přítelkyni, aby spálila všechny pásky, ale ona odmítla a od Alexe odešla. Po třech letech jeho nová přítelkyně, která netušila nic o jeho minulosti, našla starou kameru. To, co na ní bylo zaznamenané, ji naprosto šokovalo. Běžela tedy za Alexem, který pracoval ve vedlejší místnosti, když v  tom se na  chodbě objeví... Oba ječí strachy a Alex s přítelkyni prchají z domu...


Když mám jít sám na zahradu v noci, jsem docela vystrašený. Mám velice bujnou fantazii.

Kdy jsem Slendermana potkal Hraju hru jménem Minecraft, ve které je postava Enderman inspirovaná Slendermanem. Kdo to vlatně je? řekl jsem si. A tak jsem na fan-stránce MinecraftBoxu (na  Facebooku) prohlížel příspěvky fanoušků a našel tam obrázek Slendermana. Dal jsem jeho jméno do vyhledávače, našel několik dalších stránek, podíval jsem se na YouTube a začal jsem se o to zajímat.

Kde ,,žije”? Slenderman se objevil už ve starověkém Egyptě. Později roku 1540 byl také vymalován na jedné dřevořezbě z Německa. Nejnovější videa a informace pocházejí z roku 2011 (USA – Kalifornie).

Hra na motiv Slendermana Slender: The eight pages. Hra, při níž chodíte po lese jenom s baterkou, za tmy a s nejlepším hudebním doprovodem, sbíráte papírky a honí vás třímetrový šílenec v  kvádru, bez obličeje, který vás chce ,,sníst”. Propracovanost hry je výtečná, Slenderman vás začne honit buďto po  deseti minutách hraní, anebo po  druhém sebraném papírku, a  také, když se vám po  30 minutách hraní vybije baterka a vy jdete pouze s holýma rukama a jste skoro slepí... Tak hodně štěstí. (komentář ke hře z internetu)

Bojím se ho? No, když o něm povídám, nebo o  něm čtu na  internetu nebo hraju hru Slender: The eight pages a je den, tak je to v pohodě. Ale když mám jít sám na  zahradu – jenom se psem v noci – jsem docela vystrašený. Nevýhoda je totiž v tom, že mám velice bujnou fantazii.

19


z á ha d y

Připravila Jula Zocherová

Tutanchamonova kletba

Bylo horké, dusné odpoledne roku 1922. Howard Carter si otřel pot z čela a zahleděl se na pracující dělníky. Za jak dlouho jim dojde trpělivost a přestanou kopat? Povzdechl si. Hledali neúnavně celé měsíce, ale dobře znal jejich reptání, které se ozvalo vždy, když se k nim otočil zády. A co to vlastně hledáme? Hrobku? Poklad? Cokoli, co nám přinese alespoň malý výdělek... Vzpomněl si, jak se na něj posledně zlobil lord Carnavorn, jeho zaměstnavatel. Vytýkal mu ztrátu času, zlobil se. Na hledání egyptských pokladů je potřeba hodně času, uklidňoval se Crater. Jenže Carnavorn už se rozhodl. Dal archeologovi poslední šanci. Nenajde-li teď nějakou egyptskou památku, končí. Dělníci pracovali a Carter přemýšlel. Má vůbec cenu hledat v  Údolí králů? Najdou tu něco? Posadil se na  balvan a  sáhl po  lahvi s  vodou, když se dělníci dali do  křiku. Ohlédl se přes rameno a  čekal, že uvidí hašteřici kvůli motyce, zašpiněnému plášti nebo nějakému úrazu. Uviděl však, že jeden z dělníků utíká přímo k němu. ,,Pane!” vykřikl. ,,Máme to!” Carter vyskočil a pádil k hloučku mužů, kteří klečeli na zemi. Schody. Našli kamenné schody. ,,Kopejte dál!” zavelel Carter a  poodstoupil

stranou. Dělníci dělají, co můžou. Našli chodbu a prokopávají se 8 metrů pod zem. ,,Zapečetěné dveře!” jásá Carter. ,,A tohle...to je omítnutí. Zazdili to. To je jasná hrobka, pánové, máme to!!” Muži prokopali otvor a  zapálili svíčku. Když její světlo dopadlo dovnitř, zatajil se Carterovi dech. Zlaté vozy, sochy zvířat, lidí, bohů, alabastrové skříňky a  truhly, lehátka, nádherně zdobené vázy, nádoby a  jiné předměty. Tak byla nalezena Tutanchamonova hrobka.

Kdo byl Tutanchamon Tutanchamonovu hrobku objevil archeolog Howard Carter v roce 1922. Tutanchamon byl faraon ve starověkém Egyptě. Žil přibližně před 3300 lety a  vládl v  rozmezích 1336-

Hbitá křídla smrti skolí každého, kdo naruší klid hrobu...

20

1327 př.n.l. Jeho otec, král Achnaton, zavrhl tradiční egyptské náboženství s mnoha bohy. Achnaton však nařídil víru v  jednoho jediného, slunečního boha Atona. Po  jeho smrti vládl krátkou dobu pravděpodobně král Smenchkare, ale pouze do doby, než mohl malý Tutanchamon ve věku devíti let nastoupit na trůn. Tutanchamon panoval asi deset let a zemřel v osmnácti. První rengen jeho lebky odhalil narušenou kost a dlouho se tedy vědci domnívali, že zemřel právě kvůli tomuto zranění. Vědci však nedávno Tutanchamonovy pozůstatky prozkoumali znovu a s pomocí moderní tehniky. Ukázalo se, že jeho lebka byla nepurušená, na  rentgenu šlo pouze o  stín, který vědce zmátl. Zato zlomenina nohy byla opravdová. A smrtelná. Ve starověkém Egyptě se zlomeniny léčit ještě nedařilo. Tutanchamon měl velmi rád vyjížďky ve voze, jak se dá usoudit podle 6 vozů z ryzího zlata v jeho hrobce. Pokud spadl a zlomil si nohu, smrti nemohl uniknout, soudí vědci. Ovšem, jisti si stále nejsou.

Kletba nebo pověra? Poté, co Carter našel Tutanchamona, se v novinách začalo spekulovat o kletbě faraona. Začalo to větou: ,,Hbitá křídla smrti skolí každého, kdo naruší klid hrobu”, která snad


původně byla napsaná hyeroglify na stěně v hrobce. Senzacechtiví novináři hned začali rozumovat, že první obětí je Carnavornův kanár, jehož sežrala kobra. A  pak, 5.dubna 1923 zemřel i  lord Carnavorn. Necelých šest měsíců po otevření hrobky. Senzace byla na  světě. Carnavornův syn navíc prohlásil, že oblíbený pes jeho otce zemřel ve  stejný den. Prý zavyl a  padl k  zemi mrtvý. Kdo zabil Carnavorna? Kletba, nebo infekce? Jeho blízcí věděli, že po  prodělané autonehodě byl oslabený a pokud se v hrobce o něco řízl, snadno mohl onemocnět. Někteří tvrdí, že se při holení řízl do  ranky po  štípnutí od  moskyta, dostal horečky a  zápal plic. Další teorie předpokládá, že jej kousl komár nakažený z  hrobky. Na  krku mumie se našlo štípnutí na stejném místě, jako měl Carnavorn. Jak však komár mohl přežít zavřený ve sarkofáku s mumií? Stále více lidí se začalo klonit k  názor, že Carnavorna zabil Tutanchamon. Další ,,obětí” se stal profesor La Fleur. Krátce po  návštěvě hrobky onemocněl a  zemřel. James Henry Brested, partner lorda Carvorna, také. Zemřeli i  dva archeologové, kteří se podíleli na  odkrývání hrobky. Umíralo stále více a více lidí. Pověsti o  kletbě, která byla vypuštěna na svět, se šířily. Vědci se snažili uvést nějaké rozumné vysvětlení, ale situace se zdála být velmi zmatenou. Vzniklo mnoho teorií, jako například o  nakažlivé plísni a bakteriích ukrytých v hrobě. Všechny pověsti o  kletbě však nejpřesvědčivěji vyvrátil hlavní hrdina tohoto dramatu: archeolog Carter. Tutanchamonovu hrobku objevil ve  svých 48 letech a  zemřel až o  16 roků později. Na  rakovinu. Bylo mu šťastných 64 let.

Tajemství egyptských rituálů Tělo mrtvého muselo být zachováno a připraveno na odchod na onen svět. Vnitřnosti panovníka byly vyjmuty z těla a uloženy do zdobené schránky. Tělo panovníka Egypťané naolejovali, napustili speciálními roztoky a zabalili do látky. Poté byla mrtvola uložena do rakve, ta do další a další... Byly to celkem tři do sebe zapadající rakve, v nižch spočíval mrtvý. Čtyři schránky z pozlaceného dřeva byly smontovány až v hrobce, kde měla mumie spočinout.

Tutanchamonovo jméno Tut obraz

+ +

anch živoucí

21

+ +

Amon Amona

= Tutanchamon = Živoucí Amonův obraz


z á ha d y

Text a kresba Kristýnka Šimůnková

Co jsou stigmata?

Odmalička si přál být knězem. První zázrak udělal už v dětském věku. V dospělosti léčil nemocné a viděl lidem do duše. Páter Pio. Francesco DeNunzio Forgion se narodil 25. 5. 1987 v Neapoli Guisepě a  Graziovi DeNunzio Forgionovým. Dostal jméno Francesco podle svatého Františka z  Asissi. Jeho rodina byla velmi chudá. Odmalička si přál být knězem. Vždy byl velmi zbožný, jako dítě udělal první zázrak: s tatínkem byl v  kostele svatého Pelegrina, vedle nich se modlila žena s velmi nemocným dítětem. Přestávala věřit, že ji Bůh vyslyší, a tak hodila dítě na oltář. Jak dopadlo, bylo zdravé. Žena užasla, nevěděla, že se Francesco modlil za  její dítě a  že Bůh vyslyšel prostou a čistou duši. Přestože rodina DeNunzio Forgionových byla chudá, Francesco chodil do  školy. Často byl terčem vtípků ostatních spolužáků. Někdy byl tvrdohlavý, když si něco vzal do  hlavy, chtěl to udělat za  každou cenu. Jeho pravidlo byl příkaz Alexandra Savera: „Jednejte s  ostatními tak, jak byste chtěli, aby ostatní jednali s  vámi.” Také jako malý napsal úvahu Kdybych byl králem. Ve  dvanácti letech přijmul první svaté přijímání a biřmování.

Cesta do kláštera V patnácti letech se mu zalíbili kapucíni s  bradkou a  nechtěl slyšet o  žádném jiném klášteře. Kapucíni nosili hnědý plášť s  bílou šňůrou

a sandály na bosé noze. Jeho sen odejít do  kláštera v  Morconě se mu už brzy měl vyplnit, ještě to jen zkomplikoval jeden závistivý ministrant, který mu to nepřál. Ale vše se vyjasnilo. V odchodu mu ještě mohl zabránit zánět průdušek. V  době nemoci měl zjevení, které bylo předzvěstí jeho celoživotního boje s ďáblem. 22. 1. 1903 si oblékl hábit a dostal jméno podle papeže Pia V. V noviciátu měl občas vysoké teploty, které

22

by normální člověk nevydržel. Nikdy se nepřišlo na to, jak je to možné, ale páter Pio už tehdy mluvil o vnitřním ohni, který ho spaluje. Asi to byla příčina vysokých teplot. Poté studoval teologii, 27. 1. 1907 složil slavné řeholní sliby a  10. 8. 1910 byl vysvěcen na kněze. Po vysvěcení, 11. 9. 1911 se mu objevily jizvy na  rukou. Brzy potom se mu opět zhoršilo zdraví. Měl vidění tzv. extáze a při nich přestal vnímat okolí.


Ohnivé šípy Měl dar jazyků. Pravděpodobně to bylo díky andělu strážnému, který mu pomáhal přeložit věci. P. Pio byl také odborník na vyhánění ďáblů a zlých duchů z  lidí. Otec Pio těm lidem jen požehnal, a zlí duchové byli pryč. Postupně se mu na  nohou a  rukou začaly objevovat červené skvrny a  velmi ho bolely. Po  době zmizely, ale pak se objevily znova. V  březnu 1912 měl pocit, jakoby mu probodli ruce, nohy a srdce a 23. 8. 1912 při děkovné modlitbě mu srdce probodl ohnivý šíp. Tomuto období Otce

plakal, protože to bral z pohledu, že zabíjejí Pána Ježíše. Když se ho jedna jeho věrná farnice ptala, jak vydrží stát po  celou dobu mše, řekl jí, že nestojí, ale při mších je na kříži. Také nosil trnovou korunu (nebyla vidět) a jeho tělo nestlo stopy po bičování. Páter Pio také jedl velmi málo. Za den snědl jen 500-600 kalorií, a to jen díky pomoci svého spolubratra, který mu do  jídla tajně přidával pár kapek brandy. Jinak by Pio snědl za den jen sto kalorií! Denně se modlil 40 až 60 růženců o patnácti desátcích. Je to asi možné proto, že spal tak málo, a také, že se

V roce 1997 prohlásil papež Otce Pia za ctihodného. A v roce 2002 za svatého. Pia se říká, že měl neviditelné jizvy. Viditelné jizvy měl od 20. 9. 1918, po  tom, co se mu zjevila krvácející osoba. Pak sám začal krvácet. Tomuto jevu, při kterém má člověk krvácející rány jako Pán Ježíš, se říká stigmata. P.  Pio ztratil za  den šálek krve i  víc, ale podle doktorů nebyl chudokrevný. Kromě ran na  nohou a rukou měl také ránu na boku, proto   nosil šerpu, kterou vyměňoval několikrát denně.

Jsem na kříži Otec Pio byl a je pro mě neuvěřitelný člověk. Denně prý spal jen několik hodin. Vstával totiž v  jednu hodinu ráno a od půl druhé do čtyř hodin se modlil růženec. Poté šel do sakristie a čekal na mši svatou. Vždy při začátku mše se uklidnil, pokaždé se totiž nemohl dočkat. Při proměňování

modlil při každé příležitosti i v  přestávkách při rozhovoru. Neustále měl ruku v kapse a přebíral v ní růženec, protože se modlil. Také trávil až 15 hodin ve zpovědnici. Nechápu, jak mohl vše stihnout a  to ještě četl knihy a  odpovídal na hromady dopisů.

Co je to bilokace Otec Pio měl také dar být na dvou místech najednou (bilokace). Jedna paní se k  němu modlila, aby ochraňoval její děti, a  když ho pak viděla osobně a  řekla mu to samé jako v  modlitbě, zeptal se jí: ”Proč mi říkáš to samé jako posledních pět let?” Byl tedy přítomný v její modlitbě. Každý večer putoval do Lurd (opět pomocí bilokace). Také dokázal vidět lidem do duše, i  když je nikdy neviděl, a  uzdravo-

23

val je. Sám ale měl kýlu a nechal si ji operovat. Kdo ví, proč to udělal? Ale jednou ho také z  vážné nemoci uzdravila Panna Maria. Když byl připoután na  lůžku, fatimská socha Panny Marie objížděla Evropu a zrovna byla v San Giovanni Rotondo. Otec se přemohl a  šel se k ní do kostela pomodlit. Poté, když ji odvážela helikoptéra, nutilo něco neznámého pilota vrátit se zpět, a kroužit přímo proti oknu Otce Pia. A Pio se náhle uzdravil. Pozoruhodných událostí se za jeho žitota stalo hodně. Uměl také předpovídat budoucnost. Kromě toho, že předpověděl smrt anglického krále, prorokoval také Karlu Wojtylovi (pozdějšímu Janu Pavlu II.), že se stane papežem a bude na něj spáchán atentát. Též viděl několik duší z  očistce a  osvobodil je, aby mohly do Nebe.

Dům úlevy Velké dílo jeho života byl Dům úlevy pro trpící, který sám navrhl. Začátkem května roku 1956 byla nemocnice vysvěcena. V tu dobu přišel do San Giovanni Rotondo, kde žil Otec Pio, Laurino. Otec Pio, ačkoliv ho neznal, ho povolal, aby vařil v  Domě úlevy. Laurino to neuměl, ale jakmile začal vařit, jakoby to dělal odjakživa. Stal se tam trvale zaměstnaný. Nikdy však nevěděl, jak to dokázal. Poslední mši svatou svého života sloužil Otec Pio 22. 9. 1968, den před svou smrtí. Měl silné astmatické záchvaty. A 23. 9. 1968 v noci zemřel. 18. 12. 1997 ho papež Jan Pavel II. prohlásil za  ctihodného, 2. 5. 1999 byl prohlášen za  blahoslaveného a 16. 6. 2002 ho Jan Pavel II. prohlásil za svatého. V San Giovanni Rotondo byl Otci Piovi také 1. 7. 2004 zasvěcen kostel.


z á h a d a v yš e hra d

Foto Lucka Zelená

Vyšehrad 24


25


Románský most na Vyšehradě Historie Byl postaven koncem 11.století a začátkem 12. století jako součást Přemyslovského paláce za vlády krále Vratislava. Je považován za nejstarší prvek vyšehradského opevnění. Tvoří ho opukové kvádříky a kameny. Byl dlouhý dvacet metrů a klenul se přes pevnostní příkop v severní části akropole. Byl používám jako spojení mezi knížecím sídlem a kostelem sv. Petra a Pavla.

Dnešní stav Zbyly už pouze základy mostu. Pro náhodné kolemjdoucí se jako most rozhodně nejeví. Když ho hledáte, najdete totiž pouze schody vedoucí k malému, zamřížovanému prostoru s kameny. Je to však nesmírně cenný nález, když vám dojde, že po tomhle mostě chodil už král Vratislav.

26

*Král Vratislav Narozen 1032 (1035), zemřel 14.ledna 1092. Jeho korunovace se konala dne 15.června 1085, ale vládl od roku 1061 až do své smrti. Panoval tedy 31 let. Měl dohromady 4 manželky, první však byla neznámá. Jako druhou si vzala Adlétu Uherskou. Po její smrti v roce 1062 se oženil se Svatavou Polskou a narodili se mu 4 synové: Břetislav, Bořivoj, Vladislav a Soběslav.


v y š e hrad

Text a kresby Jula Zocherová, Kačka Zemanová, foto Lucka Zelená

Deníček baziliky svatého Petra a Pavla 1070 – 1080 Vratislav II. zakládá chrám svatého Petra a Pavla na Vyšehradě. Je to chrám v románském stylu.

1129 Budova je poprvé přestavěna a rozšířena na rozkaz Soběslava I.

1249 Neštěstí! Požár! Ale pak... Gotická obnova. Další přestavby: renesanční sloh, zhruba o 200 let později přestavba barokní.

A poslední přestavba? Novogotický styl: 1885 – 1903 To je ta přestavba, kterou může každý obdivovat i dnes. Chrám získal 2 charakteristické věže. Jedna z dominant Prahy.

2003 Papež Jan Pavel II. povyšuje chrám na baziliku minor. Je krásná.

27


v y še hra d

Připravila Julie Zocherová

Přísně tajná zpráva

Exkluzivní rozhovor s vojákem z dávného Vyšehradu! Máme důkazy, že skok Šemíka, bájného koně, nebyl dokonalý! Jste skutečným vojákem z Vyšehradu?

Co je to za otázku? Jistě že jsem! Sice už mluvím normálně, jako všichni ostatní dnes, ne tak zastarale, jako předtím, ale to je proto, že jsem na  sebe nechtěl upozorňovat. To chápete, ne? A víte, mně se tenhle způsob řeči líbí, je lehčí...

Oslovili jsme vás, jelikož jste tvrdil, že skok Šemíka měl jisté nedostatky. Jaké přesně?

Tady to mám zpracovaný. Pardon, zpracované. Přesně takhle to bylo. Přečtu vám to: Horymír byl úplně klidný. Nikdy jsem neviděl klidnějšího člověka.

28

A přitom ho vedli na popravu. Za co? To věděli všichni. Podpálil vesnici horníků. ,,Myslíš, že si to zaslouží?” otočil jsem se na svého kamaráda. Pokrčil rameny. On a já jsme byli vojáky na Vyšehradě. Teď zrovna jsme společně s dalšími muži stáli u hradeb a hleděli na od-


souzence. Kdyby se dal na útěk, musíme ho chytit. Horymír se však ani netřásl, ani nevztekal nebo prosil; s ledovou tváři a klidnýma očima se uklonil knížeti Křesomyslu a pokorně na něj pohlédl. Zahlédl jsem, že koutkem oka se v jedné chvíli nenápadně podíval na druhou stranu nádvoří. Tam dva vojáci drželi jeho koně Šemíka. Byl to krásný kůň. Celý bílý, bez jediné skvrny. Hlavu držel hrdě vztyčenou a nespokojeně frkal, kopyty hrabal a cukal celým tělem. Horymír trval na tom, že půjde tohle nádherné zvíře s ním na hrad za každou cenu. Křesomysl se zvedl z dřevěné židle, na které seděl, a přistoupil k Horymírovi. ,,Chceš se naposledy pomodlit?”tázal se ho. Horymír se usmál. ,,Modlitba...? Již jsem se pomodlil. Raději bych se projel na svém věrném koni Šemíkovi, pane můj.” A za jeho zády se ozvalo radostné zařehtání. ,,Budiž,”pravil kníže Křesomysl. ,,Vy dva půjdete vedle něj,” a ukázal přímo na mě a mého kamaráda. Rychle jsme přistoupili blíže. Ale obavy byly zbytečné. Hradby byly příliš vysoké a všude stáli vojáci na koních i pěší.Nemohl uprchnout. Horymír se lehce vyhoupl do sedla a pobídl koně. Krok, klus, cval... Na čele mi vyrazil pot. Běhali jsem do kolečka a všichni obdivovali nádherného Šemíka a jeho ladné pohyby. Kamarád ještě před chvílí držel jeho otěže, ale teď se mu ruce už potily. Viděl jsem, jak Křesomysl zvedl ruku. A v tom se Horymír předklonil v sedle a dal Šemíkovi povel k trysku. Ale neběžel už do kolečka. Jel přímo rovně. Vojáci zděšeně uskočili. A pak...vykřikl jsem. Kůň přeskočil hradby a zmi-

zel. Nastala panika. Křesomysl i ostatní, včetně mě, se rozběhli za ním. Několik koní zkusilo hradby také zdolat, ale marně. Pohlédl jsem škvírou ven. A tam vidím Šemíka, jak seskakuje dolů z Vyšehradské skály a pádí k Vltavě. Už je skoro u vody, když v tom najednou se zastavil. Horymír jej pobízí a pobízí, jenže hřebec tvrdošíjně stojí a nehne se. Že by pozbyl odvahy? Kdepak! Jeho ocas se pomalu zvedá a na zem dopadají první kobližky. Vojáci vedle mě se smějí a Horymír rudne ve tváři. Kopne Šemíka do slabin. Kůň poskočí, vzepne se a začne poskakovat na místě. A proč ne? Skoro jakoby říkal: ,,Já ti zachráním krk a ty mě nenecháš ani vykadit?! Tak to ne!” V tom Horymírovi vyklouzly otěže z rukou a už padá. Vidím to jako ve zpomaleném filmu. A ČVACHT! Napětí je rázem pryč. Horymír sedí v hromadě kobližek. Jenže to není všechno. Šemík už zase zvedá ocas a poslední koblihu posílá na hlavu svého pána. Z Vyšehradu se už řítí celé vojsko, a tak Horymír nečeká a  vyskočí do sedla. Šemík pokorně vejde do vody... No a dál už to znáte. A jaké máte důkazy?

Viděl jsem to na vlastní oči, nepotřebujete důkazy. Nejste z té doby. Nevěříme vám. Lidi v té době prostě mluvili jinak.

No dobrá, trochu jsem si to domyslel. Ale to s těma kobližkama, to se fakt stalo! Nelžu! Děkuji za rozhovor, pane...?

Mé jméno? Až někdy příště.

29

Šemíkův příběh Ne všechno se muselo odehrát tak, jak nám o tom napsal Alois Jirásek. A Šemík možná po svém odvážném skoku nezemřel, ale šťastně žil spousty let. Se svým vzpurnými pánem, anebo taky někde bez něho.


Připravily Anička Polenová, Kristýnka Šimůnková a Barča Zelená

Slavná Ema Destinová Narodila se v Praze 26.2.1878. Byla umělecky velmi nadaná: malovala, psala, učila se hře na housle a v osmi letech měla svůj první koncert. Ve 13 letech v Praze začala navštěvovat hodiny zpěvu u profesorky. Potom se rozhodla pro operní zpěv. Vynikla 19. 7. 1898 v Krollově opeře v Berlíně, v roli Santuzzy, posléze vystupovala po celém světě. Doma se však moc velkého uznání nedočkala. Poslední roky žila v ústraní. Zemřela během operace očí 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích. Bylo jí 51 let. Je pochována na vyšehradském Slavíně.

30

Kresba: K.Šimůnková, foto: A. Polenová, L.Zelená

v y šeh r a ds k ý hřb i tov


Hrob Boženy Němcové Božena Němcová zemřela 21. ledna 1862. Její hrob je na Vyšehradě vedle hrobu Václava Hanky. Na pomníku je napsáno ,,Babičce vděčné Barunky z Vyšší dívčí školy v Praze 1886-1898 znovu zřídily tento pomník.“.

Kde je Bedřich Smetana?

Bedřich Smetana je jeden z nejvýznamnějších českých hudebních skladatelů. Narodil se 2. 3. 1824 v Litomyšli a zemřel 12. 3. 1884 v Praze. Již jako mladý se zajímal o hru na klavír a od roku 1847 vystupoval na koncertech a učil klavír na škole. V roce 1856 odjel do Švédska, kde působil jako dirigent a učitel hudby. Po pěti letech se vrátil do Čech, kde se zanedlouho stal dirigentem v Prozatímním divadle a dal všechny své síly skladatelské tvorbě. Vytvořil množství oper, symfonických básní a dalších skladeb. V roce 1874 přestal slyšet na obě uši a to ho donutilo odejít z Prozatímního divadla. Podnikl několik léčebných kúr, aby se mu vrátil sluch, ale bylo to marné. Ohluchnutí bylo definitivní. Nicméně Smetana skládal dále, nic mu v tom nemohlo zabránit.Nejznámější dílo, jež napsal už jako zcela hluchý, je soubor symfonických básní Má vlast. Jenže pak už to s jeho zdravím šlo z kopce. Začal trpět záchvaty šílenství: přestal ovládat čtení, psaní, mluvil nesmyslně, ztrácel paměť a trpěl halucinacemi. Občas měl světlé chvilky, ale těch více a více ubývalo. Postupně přestal okolní svět vnímat. Nakonec byl převezen do  ústavu pro choromyslné v Praze na Vinohradech, kde zemřel. Smetanovo tělo bylo převezeno do Týnského chrámu a 15. 5. 1884 měl slavnostní pohřeb. Odpočívá na vyšehradském hřbitově. Jeho hrob navrhl Josef Fanta, který se také podílel na stavbě Hlavního nádraží.

31


v yš e hra d

Připravily Lucka Zelená a Madla Zocherová

Rotunda sv. Martina Rotunda svatého Martina je nejstarší zachovalá rotunda v Praze. Byla postavena na konci 11. století za vlády krále Vratislava II. Dříve zřejmě sloužila jako farní kostel. V roce 1420, poté co husité zvítězili nad císařem Zikmundem, byly všechny církevní stavby na Vyšehradě zbourány až na kapitulní chrám sv. Petra a  Pavla a  právě rotundu sv. Martina. V  polovině 17. století sloužila rotunda jako prachárna, později byla používána jako skladiště. Kolem poloviny 19. století byla částečně přestavěna, kvůli tomu, aby nezasahovala do silnice. V letech 1878-1880 byla obnovena Vyšehradskou kapitulou, která rotundu zakoupila v roce 1845. Bohužel, většinou je zavřená, takže jsme se nepodívali dovnitř. Krásná je ale i zvenku.

Čertovy sloupy měřily čas? Tato nepříliš výrazná, ale velice zajímavá památka stojí na konci Karlachových sadů. Tři válcovité kameny sem dal umístit Josef II. Váže se k nim zajímavá pověst. Vypráví o knězi, jenž se upsal peklu. Čerta různě využíval a když nastal čas, aby splatil dluh, dal se na pokání. Svatému Petrovi se ho zželelo a poradil mu, aby se s čertem vsadil o svůj život. Čert dostal za úkol přinést kameny z chrámu Panny Marie v Římě dříve, než kněz ukončí mši. Byl by vyhrál, ale svatý Petr ho schodil do Benátské laguny a čert pak ze vzteku kámen upustil na zem. Dopadl na Vyšehrad. Tohle je ale pouze pověst. Vědci se domnívají, že kameny kdysi sloužily jako časoměřič nebo milník.

32


33

Kresba: Štěpán Doležal (vpravo), Lucka Zelená foto a kresba vlevo


V ร S TAVA

Foto Lucka Zelenรก

Design

34


blok Letošní pražská výstava moderního designu byla úžasná. Tak jako každý rok. Jen se podívejte!


záhady

Text a foto Kačka Zemanová

Nikdo neví

Rozhovor s mamkou, která miluje záhady.

Moje mamka miluje záhady!

Pořád básní o tom, jak se vypravíme tam a tam, protože tam je něco tak úžasného, že jí to hlava nebere. A to je možná ten důvod, proč miluje záhady. Nestává se často, že jí hlava něco nebere. Zkrátka, vždycky najde nějaké řešení, vysvětlení – a  najednou... Žádné řešení na  obzoru. A  když, tak se nedá ověřit ani potvrdit. Ona je vlastně taky trošičku záhadný člověk. Jaká záhada tě nejvíc fascinuje?

To je přece jasné! Sochy Moa na Velikonočním ostrově. Proč zrovna Moa?

Já vlastně ani nevím. Asi tím, jak jsou ty sochy velké. Nikdo neví, k čemu vlastně sloužily. Pověz mi o nich něco víc...

Na Velikonočním ostrově byla vyspělá civilizace. To soudíme podle toho, že dokonce ani my jsme donedávna nevěděli, jakým způsobem dostávali tehdejší obyvatelé ostrova sochy z kráteru sopky, kde je tesali.

také originální socha začala chodit. Nicméně, i když pokus byl úspěšný, ještě to neznamená, že tuhle metodu využívali domorodci. K čemu myslíš že ty sochy sloužily?

Podle mě chránily ostrov. Byly veliké, tvořily hradbu. Na Velikonočním ostrově dnes nebydlí moc lidí. Asi okolo 3791 obyvatel.

Nejsou tam moc dobré podmínky. Ostrov je vzdálen od Chille 3600 km, a tak veškeré potraviny sem musí dovážet lodě a letadla. A obyvatelům nezbývá než se živit převážně péčí o turisty. Ale v době největšího rozkvětu, ve 12. až 15. století, tu bylo okolo 12 tisíc lidí. Bohužel, ostrovanům se povedlo zničit veškeré lesy – to co vykáceli, neobnovili. Pak žili v  jeskyních (protože si zničili i obydlí) a přišel hladomor. Ten vedl ke  kanibalismu. Jinými slovy, byl to totální úpadek civilizace. Ale když ostrov objevili Evropané, zase se ostrov začal zotavovat.

No a jak tedy?

Inženýr Pavel Pavel přišel na  jeden možný způsob, jak by se sochy mohly rozpohybovat. Napadlo ho, že by se daly rozhýbat pomocí provazů. Než se vydal na  Velikonoční ostrov, vyrobil si doma sochu a s ní zkoušel, jestli je to vůbec možné. A  podařilo se mu to. Povedlo se to i  na  Velikonočním ostrově –

Vzpomínáš si, jaká záhada tě nejvíc zajímala, když jsi byla malá?

Pyramidy. Moje spolužačka mi přivezla ukázat fotky pyramid a hieroglyfů. A  to mě naprosto očarovalo. Čím?

Jako u soch Moa, ani u  pyramid dodnes přesně nevíme, k čemu vlastně sloužily. Rozhodně nevěřím tomu, že to byly pouze hrobky faraonů. Co to teda podle tebe bylo?

Myslím si, že v pyramidách jsou zaznamenány všechny vědomosti tehdejší civilizace. Geometrie, výpočty... To všechno je vyryto v  tom kameni a  zakódováno. Ale ten kód jsme zatím nerozluštili. Možná pyramidy taky sloužily k zasvěcovacím obřadům faraonů a kněží. Chtěla by si přijít na kloub nějaké té záhadě?

Samozřejmě! Třeba jako pan Däniken. Ten se o to snaží celý život, a proto ho obdivuju. Bylo by skvělé, kdyby se záhada Moa nebo pyramid rozluštila. A nebylo by lepší zachovat to “tajemno”?

Možná. To je na každém z  nás, jestli bude po pravdě pátrat či nikoliv. Ale i ta největší záhada musí mít nějaké rozluštění, ne? Díky za rozhovor, mami.

36


Text Kristýnka Šimůnková, Anička Polenová

Zičiovci byli moji předkové? Zakladatel rodu se jmenoval Gál

a byl roku 1260 majitelem vesnice Zajko v Zalianském komitátu kdesi v Uhrách. Od 14. století začali příslušníci rodu používat predikát de Zich, Zichy, odvozený od vesnice Zich v téže stolici. Mojí babičky prapraprababička byla z rodu Zičiů. I když Zičiové byl zchudlý rod, snažili se aby jejich potomci se provdali nebo oženili se šlechticem nebo šlechtičnou. Ale co se nestalo, prapraprababička si vzala ,,chudého” občana jménem Černý. Kvůli tomuto sňatku se přestali vídat s rodinou a udržovat kontakt.

Kresby: K. Šimůnková a J. Zocherová (zcela vpravo)

Tajemství ohňového obrázku V době, kdy jsem ještě nebyla na světě, a moje sestřička Maruška byla malé miminko, se stala záhadná věc. Moje sestřička ležela v postýlce, maminka ji hlídala a vedle nich na tácku hořela svíčka, protože vypadl proud. Za chvíli šla maminka do kuchyně, aby dala pod svíčku ještě jeden tácek, aby nehořelo, a nechala Marušku na pět minut samotnou. Ale co se nestalo, když se vrátila! Svíčka propálila tácek a nábytek začal hořet. Co teď? Maminka popadla Marušku a odnesla ji do bezpečí. Pak začala hasit; lila všude vodu a snažila se oheň udusit. Hlavně, aby se nerozšířil! Naštěstí se mamince podařilo oheň uhasit a oddechla si. Kredenc byla celá ohořelá a všechno na ní také. A pak si maminka něčeho všimla. Na ohořelé kredenci byl obrázek, na kterém byl vyobrazený Ježíš Kristus. Obrázek byl naprosto vpořádku. Vůbec nebyl ohořelý! Jak se to mohlo stát? To asi zůstane záhadou.

37


záhady

Text a foto Barunka Zelená

Záhada

mých prarodičů Stalo se to nedávno, u nás na chatě. Babička ve skříni hledala nějaké věci, a  proto si vedle sebe položila dvě ramínka na  prádlo. Po  chvilce hledání uslyšela, jak něco padá ze schodů. Podívala se tím směrem a zahlédla tam to ramínko, které si před chvilkou položila vedle sebe. Zdálo se jí divné, jak se ramínko mohlo dostat samo od sebe na schody. Jelikož ho však potřebovala, neváhala a hned pro něj šla. Jenže pod schody nic nebylo. Někdo si může myslet, že to vše se jí jenom zdálo, nebo to byl přelud. Děda však může potvrdit, že slyšel, jak padá něco ze schodů.

38

Opravdová magie, nebo povedený trik? Moje babička s dědou žili nějakou dobu v Indii. Tam se stala babičce podivná příhoda. Jednoho dne potkala pána, který se ptal, jestli si nechce nechat věštit budoucnost. Babička ho odmítla, jelikož na tyto věci nevěří. Věštec se však nenechal tak rychle odbýt, řekl babičce, ať si vyzkouší jeho schopnosti. Babička tedy souhlasila a on jí dal za úkol, ať mu řekne nějaké číslo od 1 do10. Babička se rozhodla pro číslo 4 a on ho napsal na papírek. Ten papírek dal babičce do ruky a nařídil jí, ať ho pevně drží. Po chvilce měla ruku otevřít. Papírek v ní však nebyl. Našla ho přišpendlený na svých letních šatech, které měla právě na sobě.


Text a kresba Madla Zocherová

Nejpodivnější člen naší rodiny Představte si pohodový den. Slunce svítí, vlnky šplouchají a komáři hryžou. To však není podstatné. Z  této nádherné pohody vyruší malou vesničku, která se třeba pyšní zákazem sekání trávy v  neděli, nesnesitelný zvuk. Do  zatáčky se přiřítí auto, ze kterého padají plechy a součástky. Sotva drkocá. Pokud v tu dobu zrovna sedíte na balkóně a podíváte se pořádně, v onom polorozbitém autě spatříte osobu podobného vzezření. Pokud sedíte na balkonu našeho domu, už víte, co bude následovat. Ta osoba vystoupí, ztropí scénu. Nadá nám kvůli majetku, jménu, nezapomene dodat cosi o slepicích, šnečích ulitách či vánočním cukroví. Už vás nebudu napínat. Jmenuje se Alfréd.

domek, nakonec mu zbylo už jen na lesní chatu a když i tu musel prodat, aby měl z čeho žít, skončil v garáži. Jeho nejoblíbenějším dopravním prostředkem a asi i příbytkem je dnes velice rozhrkané, všeživelné auto barvy přezrálého pomeranče. Čas od času se Freda objeví u babičky nebo tety a dožaduje se pozornosti. Má dlouhé nemyté a  zavšivené vlasy a vousy. K naší smůle jsme jediní

vypráví, v jakém žije blahobytu. Jednou babičku, milovnici domácích zvířat, pozval na statek. Prý že tam má spoustu králíků. Důvěřivá babička se nadchla pro napraveného hříšníka a  jela se podívat. Freda se jí vysmál. Neměl nic, jen zchátralou barabiznu. Babička s pláčem utekla. Možná ale existuje způsob, jak se záhadným strýcem komunikovat a trochu ho využít. Jeho auto

příbuzní, o kterých ví, kde bydlí. Byl třikrát ženatý. Na co ženušky nalákal si nedovedu představit. Každopádně mu všechny utekly.

pokaždé v naší vesnici způsobí pozdvižení. Zvláště starostu, který zakázal sekat trávu v neděli, aby nebyl rušen klid, pěkně vytáčí. Stejně jako ho před časem vytáčely naše kočky a hrozil babičce jejich zastřelením. Jak to jen mohl říci? Už vím, jak se mu pomstíme: pozveme Fredu. To bude nejlepší lék na jeho vyhlášky. Naši říkali, že takové byly jen za komunismu.

Bláznivý prastrýc Alfréd je oficiálně můj prastrýc z druhého kolene. Kde se však v naší rodině vzal? To se marně všichni ptáme. Narodil se nejvzdělanějším a nejúspěšnějším příbuzným někdy před válkou. Jeho tatínek byl obchodním cestujícím, odešel z  rodného statku a  neměl skoro nic, pak vystudoval obchod a  koupil si nádhernou vilu v Praze. Tu po něm Alfréd nakonec zdědil. Jakmile rodiče umřeli, prodal ji za  deset možná patnáct milionů. Tak praví legenda, neb tyto události se udály v dávné a dávné době. Tedy asi tak před dvaceti lety. Za necelých pět let se Alfréd stihl nabytých peněz zbavit. Koupil si postupně dva statky, vilu, dům,

Mistr báchorek Co s takovým pobudou? Podle jednoho názoru patří do blázince, podle druhého na  misie. Na  internetu je řada odkazů s jeho jménem: soudní příkazy a  exekuce, on ale

39


záhady

Připravila a nakreslila Jula Zocherová

Chytré myšky Moje babička Zdeňka si na nějakou pořádnou záhadu nemohla vzpomenout. Ale pak mě rozesmála. Řešila jsi někdy nějakou záhadu? Tak to je záludná otázka. Mnoho jsem jich zapomněla. I když... Když jsme já a tvůj děda bydleli v Teplicích, koupili jsme si krásný nový koberec. Plyšový. A jednou tak koukám, že mu chybí třapce! Díry se pak objevily i uprostřed a na krajích. Co se to děje? Až později nám došlo, že si myšky, potvůrky jedny, na našem koberci pěkně pochutnaly. Ale to moc velká záhada není, babičko. To tedy je, ty myši byly záhadné a hrozně chytré. Nikde jsme je nenašli. Ani v kuchyni, ani ve spižírně. Žádně stopy. Zvláštní, že? Jak jste je odhalili? Přistihla jsi je? Ne, chytily se do pasti, samozřejmě. Byly dvě. Ulevilo se ti, když jste záhadu vyřešili? Jistě že ano. Bylo o starost méně. Zjistili jste, proč nelezly do kuchyně a spižírny? Ne. A nenašli jsme dokonce ani díru, kterou k nám přišly a objevily koberec. Byly to prostě záhadné myšky.


41


z á ha d y

Text Kačka Zemanová, foto Eva Fialková

Byl Štědrý den... Pamatuju si vlastně jenom to, že

byl večer. Večer 24. prosince. Sníh praskal pod nohama, mrzlo a... Prostě taková typická zima. Skoro jsem běžela. Už nemá cenu čekat. Měl to být normální a klidný Štědrý den. Ráno jsem vyspávala do  deseti. Pak jsem otevřela dveře od  pokoje a  čekala jsem, že budu jako vždycky zahlcená otázkami typu: Jak ses dneska vyspala? Ale nic takového jsem neslyšela. Vlastně... Neslyšela jsem nic. Protože nikdo nikde nebyl. Na stole se jen povaloval popsaný papírek. Stálo tam: „Jeli jsme ještě něco zařídit do  čajovny. Vrátíme se brzo.”

Šla jsem si udělat snídani. 12:00, 13:00, 14:00, 16:00, 18:00, 20:00... A rodiče? Pořád nikde! Samozřejmě, že jsem jim zkoušela volat. Samozřejmě, že to nevzali. Už nemá cenu čekat. Vzala jsem si bundu a  vyrazila směrem k  naší čajovně. Je ve starém domě na  náměstí. A čajovna je... Ve sklepení. Skoro jsem běžela. Ulice byly prázdné, protože každý už porcoval štědrovečerního kapra. Konečně jsem před sebou viděla čajovnu. Na chodbě se svítilo a dveře nebyly zamknuté. Nervózně jsem vešla dovnitř. „Haló! Je tu někdo? Mami! Tati!” volala jsem. Nikdo se neozval. Opatrně sestupuju po  scho-

dech. „Haló!” Nevypadá to tu strašidelně... Když zrovna nepohřešujete rodiče a není deset hodin večer! „Haló!!” V  kuchyňce se svítí. To ostatní je potemnělé a  vrhá to zlověstné stíny. „Je tu někdo?” Něco se tam mihlo! Chlap s  pochodní ve  středověkých hadrech? Mamka mi jednou vyprávěla o alchymistech. Tou vědou byla úplně fascinovaná. Proč si ale zve do čajovny chlápka s pochodní v ruce, to fakt nechápu. „Kdo jste?” zakřičela jsem na něj. „Někdo. Nebo Nikdo. Možná jenom tvoje představa. Možná zlo. Možná štěstí. Možná život. Možná smrt. Někdo, koho nikdy nepoznáš, ale znáš ho už teď...” „No to určitě! Kde je máma? A táta?! Co jste jim provedl?” „Jsem nikdo, tvoje představa! Představa s  tátou ani s mámou nic udělat nemůže...” Toho už jsem měla dost. Rozběhla jsem se za ním. Pak už nebylo nic. Jenom tma. To ostatní si nepamatuju. Teď? Co dělám teď? Víte, že ani nevím? Ťukám do  klávesnice a  sepisuju příběh. Příběh, jehož konec si nepamatuju. Protože se nestal. Nebo stal. To nevím. Ale zůstal ve mně, stejně jako ta vzpomínka na Štědrý den. Ty obrazy, ty událostí se už ale rozplývají. Vzpomínky.

42


43

Kresba: Štěpán Doležal


44


p os le dnĂ­ s lovo


46


Text Madla Zocherová

z ávě re m

Ahoj! Jednoho krásného, leč

velice mrazivého rána jsme se vypravili na Vyšehrad. Jakožto pátrači po událostech dávno minulých jsme doufali, že dorazíme před dobou ledovou. To se bohužel nepovedlo. Přesto jsme odhodlaně vyrazili za poznáváním temných zákoutí Vyšehradu a po překonání všech nesnází jsme se konečně sešli před sochou svaté Ludmily. Socha si lebedila ve výklenku, kde jí jistě bylo tepleji než nám, nicméně nás nechala bez oka mrknutí stát dál na mrazu. Promrzlí na kost a stepující jsme čekali u bran Slavína, než dorazí poslední účastníci expedice. A pak jsme zapadli do jisté nejmenované hospůdky. Katakomby, které byly ještě v plánu, jsme navzdory nesouhlasu některých otužilců odložili na příští výpravu. Tak zatím ahoj, Vyšehrade!

47


Sanquis junior vanoce  

Sanquis Junior Vánoce

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you