Page 1

FARO FARNOST LIDEČKO Zaplacením dobrovolné částky můžete přispět na výrobu časopisu (výrobní cena je 8 Kč).

Číslo třicátéčtvrté, Vánoce 2017

Když se člověk podívá na zasněženou krajinu, je na okamžik viditelné to, co většinou vidět není. Je to množství stop, které se nám najednou ve sněhu objeví. Můžeme tak vytušit, kolik lidí se kde sešlo, jak těžký náklad kdo nesl, nebo kterým směrem se lidé nejčastěji ubírali. Uvědomit si, že člověk dělá stopy, je důležitá věc. Stopa je otisk, který zůstane po někom, kdo tady byl a už není. Člověk po sobě zanechává stopy nejen ve sněhu. Stopy zůstávají po naší práci, po našich slovech, pohledech, dokonce i tam, kde bychom měli být a nejsme, zůstane prostor, kde chybí naše stopy. Někdy si říkáme: „Tolik škody jsme udělali.“ A jindy si zase říkáme: „Tolik krásy po sobě někdo zanechal!“ Lidé, kteří žijí spolu, se otiskují jeden do druhého a jsou si podobní. Manželé, kteří spolu dlouho žijí, mají podobná gesta a způsob řeči, rodiče otiskují svou podobu i povahu do svých dětí a stopa rodiny jde dějinami od generace ke generaci. Stejně tak i stopa kněze, duchovního otce farnosti, se do lidí, kteří v ní žijí, nesmazatelně otiskuje. Takovou nesmazatelnou stopu zanechal v naší farnosti i pan kanovník P. Karel Plevák. Chceme vám v tomto vánočním čísle farního časopisu nabídnout několik vzpomínek na tohoto vzácného kněze a člověka. Přejeme Vám krásné čtení a do celé vánoční doby a nového roku 2018 hojnost Božích milostí.


Stránka 2

ZE ŽIVOTA OTCE KANOVNÍKA P. KARLA PLEVÁKA Otec kanovník a dlouholetý duchovní správce Farnosti Lidečko, P. Karel Plevák, se narodil 4. července 1914 ve Spytihněvi. Co se studií týče, v letech 1926 – 1934 vystudoval Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, následně pak v letech 1934 – 1939 studoval na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci, kde byl 5. července 1939 vysvěcen na kněze. Po primiční mši svaté ve Starém Městě u Uherského Hradiště nastoupil 1. srpna téhož roku jako kaplan do Holešova, kde se následně stal i farářem. V Holešově se nadšený mladý kněz horlivě, neúnavně a obětavě věnoval duchovní službě svým farníkům a svým laskavým jednáním a sympatickým vystupováním si brzy získal srdce farníků. Byl skvělým zpěvákem a kazatelem. Radil a pomáhal potřebným, navštěvoval nemocné, vedl duchovní cvičení, vodil početné průvody farníků na poutě na Svatý Hostýn a do Štípy. Pro svůj charismatický vliv na občany a pro své hluboké zaujetí Kristovým učením se však po změně režimu stal P. Plevák trnem v oku novým mocipánům a roku 1951 byl poslán odkroutit si povinnou vojenskou službu k pomocným technickým praporům (PTP). Tato služba mu byla prodloužena o půl roku, celkem tedy na tři roky.

Číslo třicátéčtvrté

Další výkon kněžské služby v Holešově mu byl zakázán a za trest byl roku 1954 přeložen do chudobného pohraničního kraje na moravskoslovenské pomezí, k nám do Lidečka. V Lidečku pak prožil 33 let kněžského života. Ač původem z moravského Slovácka, zamiloval si náš chudobný valašský kraj. A stejně jako v Holešově, obětavě zde sloužil svým farníkům, kteří ho milovali až do konce jeho života. Jeho horlivost v kněžské službě byla veliká. V zimě mu nebylo na obtíž jít v noci a hlubokém sněhu zaopatřovat na některé lidečkovské paseky. Sám a bez auta chodil učit náboženství na všechny školy ve farnosti. Mimořádnou péči věnoval náboženské výuce a výchově dětí a mládeže. Své nejmladší farníky vedl k lásce a úctě k Bohu, rodičům, bližním a k vlasti. Pro každého si našel čas, aby s ním promluvil, poradil, pomohl. Tento jedinečný pastýř vycházel ze zásady, že smyslem křesťanství, kromě víry v Boha, je pomáhat lidem, ke kterým měl obdivuhodný přístup. Měl přirozený zájem o každého člověka, ať mladého nebo staršího, se starostí o to, jak se člověk má, co dělají jeho rodiče, nejbližší přátelé, co nového se v jeho životě událo. Jeho naprosté nasazení se snahou o to, aby ve svých kázáních lidem co nejvíce přiblížil Krista, a jak se ve své kněžské službě doslova rozdával a pomáhal potřebným, bylo naprosto fascinující. Dne 21.11.1976 jmenoval otec arcibiskup Mons. Josef Vrana otce Karla Pleváka čestným kanovníkem kroměřížským. Jeho hluboká víra a láska k Bohu a lidem mu pomáhala překonávat těžké nemoci, které přišly s přibývajícími lety. Zemřel ve vsetínské nemocnici 10. října 1987 ve věku 73 let. Samotný pohřeb, jehož se zúčastnilo pět až šest tisíc lidí, byl vyjádřením vděčnosti Bohu za Kristovo kněžství. Mši svatou sloužil a pohřební obřady vykonal otec arcibiskup Mons. Josef Vrana za spoluúčasti asi 150 kněží. Bývalý generální vikář olomoucký Mons. Erich Pepřík, skrze něhož přijal otec Karel v nemocnici poslední svátosti, řekl: „V tak těžké době, kdy je církev ze všech stran neustále pronásledována, nedokázal udržet farnost žádný kněz na takové dobré úrovni jako P. Karel Plevák.“ Tedy svornou a převážně věřící.


Faro

Stránka 3

SPOLEČENSKÝ KNĚZ A MILOVNÍK PŘÍRODY Když jsem se v roce 1954 vrátil z vojny, nechal si mne P. Plevák zavolat na faru. Vypravovali jsme si zážitky z vojny. A od té doby jsme byli přátelé a dobří kamarádi celých 33 let. Mám na něho mnoho krásných vzpomínek a příhod ze života a cestování s ním. Několikrát jsme byli v Praze na přátelské návštěvě u pana arcibiskupa Tomáška. Po úředním jednání probíhalo dlouhé vyprávění o životě na Valašsku, poté modlitba a požehnání od něj pro všechny věřící. Nescházela ani procházka Prahou, návštěva kostelů a památek. Jednou jsem řekl, že pojedu služebně do Prahy. Pan kanovník mně předal dar pro pana arcibiskupa, plátěný míšek pohančené kaše a flašku valašské slivovice. Všecko jsem v pořádku předal a na cestu dostal požehnání a růženec. Jednou mně také pozval na výlet do Vysokých Tater na Slovensko. Cestou na Štrbské pleso jsme potkali cizí turisty. Ptali se cizí řečí na něco, zaslechl jsem poslední slova „Kesemem sipem“. Ptám se, co pravili, a pan kanovník na to, že „vesele se sypem“. A to byl potom náš dlouhodobý slogan. Když jsme vyjeli na Lomnický štít, začala velká vichřice, a tak jsme dlouho čekali a modlili se. Přešlo to a my se dostali šťastně dolů. V Tatranské Lomnici mně ukazoval místo, kde pracoval u míchačky při stavbě nějakého hotelu, když byl na vojně u PTP. Také v Karlových Varech pracoval na opravě hotelu Pupp jako dělník. P. Plevák byl také pro každou legraci. Jeli jsme do Val. Senice k panu Aloisi T. krumplovat vlnu. Měl jsem rozkaz vzít fašankový oblek (cikánku). Po příjezdu jsem se na dvoře převlekl a šel pozdravit do chalupy, ale s nadávkami mě pan domácí vyhnal ven. Nepoznal mě. Pan kanovník s řidičem vyšli z úkrytu na dvoře s pořádným smíchem. Pan Alois se velice omlouval. To ale nebylo všecko. Ve Francově Lhotě na zpáteční cestě jsme zastavili u dobře známého pana Ja-

roslava, varhaníka, kde se právě drhlo peří. Když tam vešla cikánka, jako já, tak tetičky zpanikařily a péří enom létalo. Také mě pan domácí s křikem a nadávkami vyhnal a kamarádi pod oknem sa řehůňali. Jeho dobří kamarádi a přátelé byli hasiči a muzikanti. Zúčastňoval se jejich akcí. Obzvlášť měl rád dechovku. Všude, kde jsem s ním byl, i mimo Lidečko, měl mnoho přátel. I když politika k víře nepatří, tehdejší režim mu moc ublížil, musel se mu stále podřizovat. P. Plevák byl milovníkem přírody a zvířat. Už tehdy mě učil pro mne neznámému pěstování lilků a patisonů. Když chodíval na dolní konec dědiny zaopatřovat nemocné, vždycky se na zpáteční cestě zastavil v naší zahrádce. Poradil, co a jak pěstovat. V kostelíčku měl rád pěknou výzdobu z květin místních pěstitelů. Domov na faře měla kočka a dva psi vlčáci. Na dvoře dvojice krásných pávů, slepice, husy a také ovečka. Na to všechno a na domácnost dohlížela slečna Mařenka. P.an kanovník Karel Plevák byl vzácný člověk, výborný kněz, dobrý přítel a kamarád. Mám na něho krásné vzpomínky. V modlitbě mu za všecko děkuji. Odpočívej v pokoji. Jan Ryza, Lidečko


Stránka 4

RESPEKTOVANÝ A MILOVANÝ OTEC Jednou v létě roku 1965 jsem se vracel v neděli navečer s rodiči z poutě ze Svatého Hostýna. Bylo nás plný autobus – dechovka z Lidečka, rodiny muzikantů a jejich příznivci. Už se stmívalo, přesto naše první kroky po dojezdu do Lidečka vedly ke kostelu. Někdo zazvonil na faře. Vyšel pán v bílém plášti a poutníci mu předávali pozdravení od Panenky Marie Svatohostýnské. Dechovka zahrála a teprve teď pouť končila, lidé se rozcházeli. Moje maminka šla se mnou ještě k panu faráři a prosila ho, jestli by ten můj nástup nemohl být odložen, že jsem ještě dítě a po pouti unavený. On ale odpověděl: „Ne, ráno v půl šesté musí nastoupit!“ A tak jsem se stal ministrantem P. Karla Pleváka, kněze a duchovního Otce farnosti Lidečko. Oslovovali jsme ho „velebný pane“, zdravili jsme ho „pochválen buď Ježíš Kristus“, na což on vždy s úsměvem odpovídal: „Až na věky.“ Fara byla především jeho domovem. Pokud zrovna neplnil své kněžské povinnosti, tady žil svůj soukromý život. Fara bývala zamklá, po zazvonění se první ozval v chodbě za dveřmi pes Méďa, kterého pan farář napřed zavřel do vedlejší místnosti, až pak otevřel. Vzpomínám si, s jakou posvátnou úctou jsme vstupovali na faru, když jsme šli panu faráři gratulovat k jeho padesátinám. Jinak jsem na faře za celých šest let vůbec nebyl. Pokud se stalo, že na zazvonění nikdo kromě Médi neodpovídal, zcela jistě byl pan farář ve farské zahradě (v místě dnešní mateřské školky a až nahoru ke hřbitovu), kterou miloval, přestože byla zpustlá a zanedbaná. Choval zde pávy, kteří vítali svým hlasitým zpěvem návštěvníky bohoslužeb z korun starých lip před kostelem. Často si na ně stěžoval, když hledal jejich vajíčka v blátě a v trávě v celém okolí fary a kostela. Jejich chovu se ale nikdy nevzdal. Zvířata měl rád a často nám kladl na srdce: „Nezapomeňte na němou tvář!“, zvláště v zimě. Na faře žila s panem farářem jeho neteř, která se o něj po celou dobu jeho působení v Lidečku starala. Nikdo jí neřekl jinak než Mařenka farská. Byla to osoba nanejvýš úcty-

Číslo třicátéčtvrté

hodná, měli jsme k ní podobný respekt jako k panu faráři. Její příkladná obětavost a celoživotní starost o svého strýce nebyla nikdy doceněna. Pro ostatní farníky byla příkladem obyčejného prostého věřícího křesťana. Pan farář měl v kostele udělaný pořádek. Nutno říct, že v té době ještě bohoslužby probíhaly v předkoncilním provedení – latinsky, bez dnešního obětního stolu zády k lidu u oltáře, z kazatelny atd. Vpravo u samého oltáře byli namačkáni ogaři – školáci, vlevo cérky. Za nimi měla své místo odrostlejší děvčata – slečny. Mladíci byli určeni do „zákristie“ a na pavlače k varhanám. Všude jinde bylo místo pro dospělé. Tento pořádek nemohl být porušen. Kdo byl přistižen, byl panem farářem vykázán před celým kostelem tam, kam patřil. Kontrolovalo se to při „asperges“ na začátku mše, kdy pan farář procházel s kropenkou kostelem a nic mu neuniklo. Kostel býval plný, chodili zde Lidčané i Střelňané. Bohoslužby v týdnu bývaly každý den v šest hodin ráno, kromě soboty. Připravovali jsme se v zákristii, stejně jako pan farář. Měli jsme tak možnost sledovat jeho přípravu ke každé bohoslužbě, jeho soustředění, modlitby i oblékání do bohoslužebného šatu, s čímž mu pomáhal kostelník „strýček Kulíšků“. Zákristie byla také přístupná běžným účastníkům mše. Jednou, když už jsme byli připraveni v šest hodin, že už půjdeme k oltáři, podíval se pan farář na hodiny nade dveřmi a řekl: „Ještě chvílu, až přijde cikán Machů.“ Po chvíli se otevřely dveře, vešel pán v obleku s kravatou a kloboukem v ruce a mohli jsme jít. Byl každodenním návštěvníkem bohoslužby.


Faro

Stránka 5

Pohřby bývaly z domu smutku, s průvodem po cestě do kostela. V Lidečku jsme chodívali s panem farářem až do domu, kde on míval srdcervoucí promluvy k zemřelému a jeho rodině. Lidčanům se chodívalo naproti až na konec Lidečka. Až později, když už měl pan farář problémy se zdravím, pro něho přijel někdo autem. Pan farář vyučoval náboženství na všech stupních od druhé třídy, v Lidečku i v Horní Lidči. Vyučoval osobně, neměl žádné pomocníky. Dojížděl i na Pulčín, někdy chodil i pěšky. Nepamatuji si, že by v hodinách náboženství nějak zvlášť zkoušel. Všechen čas věnoval svým přednáškám o základech víry a jednotlivým příběhům Starého a Nového zákona, což bylo pro nás děcka mimořádně zajímavé a přitažlivé. Abychom se za svou víru nestyděli a dokázali ji veřejně projevit, k tomu jsme byli panem farářem vedeni. Mohu posloužit dvěma příklady: chodilo se tenkrát do domácností zaopatřovat nemocné a umírající poskytnutím posledního pomazání. Říkalo se, že „pan farář jde s Pánem Bohem“. Každý, koho takto jdoucí pan farář na své cestě potkal, byl povinen pokleknout a pokřižovat se, ať by to bylo do bláta, nebo do kaluže. Podobně byla povinnost pokleknout na cestě před kostelem na úrovni svatostánku. Sám jsem měl možnost pocítit od pana faráře jeho výtky, když jsem kdysi tento nepsaný zákon porušil v domnění, že nejsem nikým pozorován. Dodnes se za to stydím a to jsem byl už dospělý ženatý chlap. Zvláštní vzpomínka je na to, jak nás děcka pan farář naučil neodcházet z kostela po mši svaté jen tak, bez rozloučení. Po ukončení mše jsme čekali, až se pan farář odstrojí a přijde před oltář zpět mezi nás. Společně jsme se pomodlili a on pak ještě nakonec vždycky vymyslel nějaký slogan typu „Pane Ježíši, máme Tě moc rádi“, který jsme po něm sborově opakovali. Teprve pak jsme odcházeli z kostela. Nakonec ještě zážitek mé ženy, která pochází z Francovy Lhoty, na který vzpomíná celý život. Jako školačka byla ještě se svou kamarádkou svými rodiči poslána do Lidečka, aby daly na hrob kytici květin. Hřbitov byl tenkrát ještě okolo kostela, kostel byl otevřený, a tak

děvčata kromě své povinnosti vešla do kostela, pěkně se pomodlila a když vyšla, čekal je před kostelem pán v bílém plášti, pěkně je pochválil a řekl: „Cérečky, tady máte něco za to, jak se umíte na posvátném místě pěkně chovat,“ a podával jim dvacetipětikorunu. Když se potěšené cérky doma chválily, vyšlo najevo, že to nemohl být nikdo jiný než „lidecký pan farář“. Vzpomínek bylo mnoho. Velebný pán nás naučil žít naši víru běžným obyčejným životem, bez okázalostí a předsudků. Nevyžadoval po nás znalost Bible a náboženských předpisů v podrobnostech, učil nás ale podle víry žít. Sám nám v tom šel příkladem. Ve věcech víry byl přísný, až neústupný. Pro mě se stal mimořádnou autoritou a opravdovým knězem – prostředníkem mezi Bohem a jeho lidem. A je mi jedno, jestli byl či nebyl členem té či oné organizace, jak se někdy hovoří. V mých vzpomínkách zůstane vždycky příkladným člověkem. Miloslav Švirák, Lidečko


Stránka 6

Číslo třicátéčtvrté

POKORNÝ, SKROMNÝ A PRACOVITÝ stejnou cestou domů. Přišel k poli a pokosil zby-

tek. Tetička po příchodu na pole nevěřícně kroutila hlavou a nahlas před dětmi uvažovala: „To jsem zvědavá, kdo to mohl udělat, ale žádný trouba to nebyl, protože je to posečené jak když oholí, za to moje sečení se musím stydět, jak je to dokudlené.“ Povázaly, postavily do kopek a po cestě domů se, koho potkaly, vyptávaly, kdo jim mohl poséct pole. Když se to ani do večera tetička nedověděla, tak strýčkovi na posteli to vykládala, tak jak předtím děckám na poli, a přidala i větu „To je skoro zázrak.“ Slyšel to hodnocení i nejmladší synek, který ministroval a zrovna ten týden měl službu. Mše byly každý den ráno v šest hodin. A malý ministrant hned po příchodu do sakristie hlásil: „Velebný pane, u nás sa včera stal na poli zázrak, maměnka pravila, že kterýsi trouba nám posekl pole a že je to velice pěkně posečené, zatímco ona to jenom pokudlila.“ Vaška Dubcového všichni pamatujeme. V čase kdy jezdil na farmě JZD s párem koní, orával lidem i tzv. záhumenky a políčka. A tak si pan farář Vaška objednal u vedení JZD, že mu přijede poorat farskou zahradu, jeden záhon pro brambory. Stalo se a Vašek jedno pozdní odpoledne po práci na farmě přijel. V mezi pod záhonem stálo ještě pár trnek a Vašek ve snaze, aby je neodřel, snažil se přizvedávat brtce. Pro koně to byla asi trochu divná práce a taky Vaškova pozice, a tak prostě stáli a nechtěli popotáhnout toho půl metru. V tom zrovna přicházel pan kanovník a Vašek celý zoufalý mu praví: „Pane kanovníku, může se na farské zahradě nadávat?“ „A Vašíku proč?“ ptá se pan kanovník. „No, no,“ zakoktal Vašek, „protože ty…“ a zasekl se úplně, „bez mého nadávání nepojedou.“ Pan kanovník se zasmál, vytáhl z kapsy bílého pláště půllitr borovičky, dal ho Vaškovi a řekl: „Sedni si na mezu a dívej se.“ A celý záhon pooral sám. Koně chodili jak ovečky. Když mu koně předával, říká mu: „No vidíš, jak pěkně chodili i bez toho nadávání.“ Vašek se zmohl jenom na konstatování: „Velebný pane, Vy byste se uživil i na JZD.“ Ale to asi proto, že už měl skoro půl flašky v sobě.

Dovoluji si přidat ke svým, dříve publikovaným článkům v OZ, několik dalších vzpomínek, pokud si ještě pamatuji. Když P. Plevák nastoupil do Lidečka, bylo to 1. 6. 1954, tehdy v plném létě. Měl samozřejmě plno práce se zajištěním toho nejnutnějšího pro chod farnosti, ale i farního hospodářství. Učil náboženství na třech, vlastně čtyřech školách. Té jedné, půlčínské, říkal „vysoká“. Musel to zvládat veřejnou dopravou (H. Lideč, Střelná), nebo i stopem a různě jinak, ale „vysokou“ dělal většinou pěšky. Pro tento případ využíval zrovna čtyři cesty. Nejradši chodil Matochovým potokem, protože z farní kroniky vyčetl, že tuto cestu Půlčiňané používali pro chození do kostela, chodily tudy pohřby, svatby a všechny větší akce spojené s kostelem. Druhá cesta byla „hore Strážů“. To zdůvodňoval tím, že chodí po farním pozemku, protože jeho předchůdce, pan farář Urban, tuto cestu vykoupil. Třetí byla, jak si sám pojmenoval, „Chupíkovým březičím“ a čtvrtá „přes Kovářův most“. A tak se jednou, ale to už tu byl pár roků, stala taková věc. Jeden hospodář, který měl pole až skoro u Spiny, zrovna o žních těžce onemocněl. V chalupě sama hospodyně s dětmi, sotva odrostlými, nevěděla, co dřív. I když pomáhal, kdo mohl, ale žně, díky počasí, tlačily ze všech stran. A tak ráno zapřáhla kravičky do žebřiňáku a s dvěma nejstaršími dětmi si naplánovala, že v poledne odvezou na dalším poli usušenou jetelinu, kterou chtěla ale ještě obrátit, jakmile oschne z rosy. Na jiném poli měla ze včerejška posečený a odebraný jeden pokos obilí a zbývaly jí tu ještě asi dva pokosy, protože políčko bylo úzké. A šel kolem pole pan farář, uviděl na kraji pole viset na trnce lepák, rychle vyhodnotil situaci, shodil kabát, posekl další pokos a pokračoval v cestě na Půlčíny. Mezitím se nad Račným ukázalo pěkné černé mračno, a tak tetička přehodnotila situaci a řekla: „Jetelina je suchá, dáme ji na vůz, ogare, ty popas krávy a já s Aničkou aspoň svážem ten včerejší pokos, snad se nám to podaří dovézt suché.“ Po příchodu k poli myslela, že tu byl někdo z rodiny, a tak honem MOJE POZDNÍ OMLUVA svázaly oba pokosy a jely s naloženou jetelinou Někdy v roce 1973 jsem náhodou přišel do obdomů. Šťastně dojely, rychle něco pojedly a vrace- chodu s domácími potřebami, který byl v bývalém ly se na pole. Mezitím pan farář odučil a vracel se


Faro

Stránka 7

obchodě U Mikulajů. Zrovna tam byla slečna Mařenka, neteř pana kanovníka, a kupovala pastičky na myši. V obchodě prodávali manželé Zádrapovi, prarodiče otce Jaromíra. Paní Zádrapová přinesla ze skladu dvě obyčejné pasti, jak je známe, a Mařenka praví: „Jé, tetičko, já chci takové ty drátěné, do které myška vleze a už nevyleze.“ A pan Zádrapa praví: „Ale Mařenko, to tu myšku musíte potom nějak zabít a to není nic příjemného, takto to za Vás udělá past.“ A Mařenka trošku rozpačitě vysvětluje: „Víte, on strýček nenechá nic živého utratit, já musím ty chycené myšky odnést a vypustit.“ No a já, jak jsem tam stál a všechno poslouchal, tak jsem neměl nic chytřejšího „na hubě“ než pronést: „To je pěkné, doma si myši vychytat a zanést je k sousedům.“ V tu chvíli, když jsem viděl Mařenčiny rozpaky a její vysvětlování, že ona je zanese daleko do polí, bych se radši neviděl. Doma to potom správně manželka okomentovala výrokem: „Chlape, furt ti pravím, že si do téj hlúpej huby nevidíš.“ A nemohl jsem povědět vůbec nic. Takže i po té dlouhé době se Mařence velice omlouvám. Předešlé řádky dosvědčují skutečnost, že pan kanovník měl nejen všechno živé „Boží stvoření“, jak říkal, ale i ostatní přírodu opravdu v úctě a lásce. Starší si pamatují, že kolem celé bývalé farní zahrady byl smrkový živý plot, který byl opravdovým úkrytem pro všechno možné ptactvo. V dolní části zahrady, to ještě nebyla postavena školka, byla širší travnatá cestička, kterou pan kanovník využíval k chůzi při modlitbě breviáře. Vůbec nebylo zvláštností, že mu při chození sem a tam seděla na rameni hrdlička. Podmínkou ale bylo, že musel být oblečený v bílém plášti, ve kterém ho vidíme i na některých dobových fotografiích. Ostatní ptáci se jeho přítomností vůbec nevzrušovali a nechali ho přijít až k sobě. Ale jenom do chvíle, než se objevil někdo cizí.

RAČENSKÉ DĚTI A OSTATNÍ V jeho rozlučkovém dopise farníkům, čteném při jeho pohřbu, zaznělo mimo jiné „peněz ani vkladních knížek nemám…“, což farníci komentovali takto: „Jak mohl mít, když všechno rozdal.“ Samozřejmě se našli jako vždy i takoví, kteří si přidali: „Vždyť mu taky lidi přinesou.“ Obojí byla pravda, ale jenom taková, že pro něho nezbylo.

A když, tak velmi málo. Když po svém nástupu do Lidečka zjistil, jak chodí děti z Račného do školy, tak za špatného počasí se musely zastavit na faře a dostaly od Mařenky něco na zub, případně se alespoň ohřály. To ještě nebyla do Račného cesta. To vím jenom z doslechu od maminky a podrobnosti by mohli sdělit pamětníci, případně sama Mařenka. Pokud se osoby Mařenky týká, myslím, že by se měla, pokud se tak už nestalo, kontaktovat a někdo z povolanějších (má zde ještě kamarádky i kmotřence) by měl zapsat její vzpomínky. A vůbec by bylo nejlepší, pokud je to možné, ji do Lidečka dovézt. Jsme jí všichni moc a moc dlužni. Rád bych popsal ještě jednání pana kanovníka s úřady při stavbě mateřské školky. Jednání jsem se zúčastňoval jako zástupce Lesního závodu Brumov, protože vzpomínaný živý plot kolem farní zahrady byl prohlášený jako lesní půdní fond. To ale pro tuto příležitost myslím není až tak důležité. Jenom bych chtěl dokázat jeho neústupnost při obhajobě církevního majetku. Autor neznámý


Stránka 8

MĚL SMYSL PRO HUMOR Občas jsem dělal panu kanovníkovi šoféra, když se potřeboval dostat třeba na bohoslužbu na Pulčíny, nebo zaopatřit (byl známý zpovědník). Dokonce jsme jednou byli na Senických pasekách, kde potřebovali zaopatřit nemocného. Občas navštěvoval v sousední farnosti ve Francově Lhotě p. Mikulaštíka (tento kněz měl ve zvyku, když se mu něco nedařilo, říkat „šucipéro“). Jednou se mě pan kanovník ptal, jestli bychom nemohli navštívit Šucipéro. Já jsem se ptal: „Koho?“ Odpověděl: „Tož Lojzka Mikulaštíkového do Lhot.“ Jednou jsme dokonce jeli na Slovensko do Popradu, že se tam má dostavit na policii k podání vysvětlení. Nějaký člověk si od něho vyptal peníze na vlak. Toho člověka pak vyslýchala policie a ten přiznal, že pan farář

DOBRÁ NÁLADA A DOCHVILNOST Těch vzpomínek je celkem hodně, ale ne všechny bych mohl povyprávět, protože i ta paměť po těch letech už hodně slábne. Když jsem přišel z vojny, to bylo po roce 1960, jsem občas na faře pracoval na stavebních opravách jako zedník. Na některé věci si ještě vzpomínám – jak jsem opravoval fasádu, omítal zídku u oplocení, nebo když jsem s dalšími chlapy odstraňoval kamennou dlažbu na průchozí chodbě, následně jsme dělali podkladní beton a pak jsem dělal dlažbu ze žlutých a modrých dlaždic (modré dlaždice byly o 2 mm menší a o 1 mm slabší než žluté, a tak to byla velmi nepříjemná práce). Pan farář byl vždy dobře naladěn, i co tam přicházely návštěvy ne zrovna pro pohodu. A také občas vyprávěl zážitky z vojny, jak pracovali kněží na letišti atd. Moje vzpomínka – mimo jiné velmi živá o tom, jak byl pan farář úžasně přesný a podle příchodu k oltáři se daly nastavit hodinky. V tu dobu byl kostel vždy plný (protože nebyl kostel v Horní Lidči a Střelné). My mladí jsme stávali i v sakristii, kde nebylo k hnutí.

Číslo třicátéčtvrté

z Lidečka mu dal peníze na vlak. Tak k tomu musel přijet podat vysvětlení. Než jsme se vydali na cestu, tak jsem se dozvěděl, že prý s námi pojede Sekula sekulorum… „Kdo?“ „Tož Franta Sekulů z Račného, nemusí pořád sedět enom v Račném, ať sa podívá do světa.“ Jediné, co se mi na panu kanovníkovi nelíbilo, bylo to, že v kostele často zdůrazňoval, aby děti rodičům vykaly. Dodnes lituji, že jsem ho poslechl… Když pan kanovník zemřel, jeho neteř Mařenka, která mu dělala na faře hospodyňku, koupila nové kladívko, přišla za mnou a řekla: „Pane Pastorčák, vy strýčka v rakvi zatlučete.“ Rád jsem její prosbě vyhověl a tuto službu panu kanovníkovi prokázal. A kladívko mám dodnes. Antonín Pastorčák, Lidečko

Když pan farář přišel, kostelník mu pomohl obléct se do obřadního roucha, pak se podíval na hodinky a říká: „Ještě máme chviličku čas a ještě tu není „cikán Machů“.“ (známá postavička v Lidečku, ale nevím kde a jak přišel k přezdívce cikán). Za chvíli se objevil cikán Machů ve dveřích a říká: „Pane faráři, už su tady, už možete jít k oltáři,“ a pan farář šel. Nikdy nešel k oltáři ani o minutu později. To je něco málo z mých vzpomínek na úžasného člověka, faráře v Lidečku, který nám zde dokázal zachovat křesťanskou víru i přes všechny překážky totalitního režimu. Alois Zádrapa, Lidečko


Faro

Stránka 9

ŠTĚDRÝ VELEBNÝ PÁN Psal se rok 1968. Bylo nám deset let. Nevím, kdo měl ten nápad, zda to byli moji rodiče, nebo to napadlo někoho z nás kamarádů. Zkrátka, rozhodli jsme se, že budeme u nás ve Valašské Senici chodit za tři krále, jak se tehdy říkalo. Ale nevyrazili. Jak se blížil den našeho koledování, víc a víc nás odvaha opouštěla. Obstojně totiž uměl zpívat pouze černý - Baltazar. Poněkud složitou situaci vyřešila trochu rázná tetička. „Když se stydíte zpívat na Senici, zavezu vás do Lidečka. Tam vás nikdo nezná, tam sa otrkáte.“ A stalo se. Teta nás odpoledne vysadila z auta někde pod Čertovýma skalama, a že večer pro nás zase přijede. A my zpívali, šli chalupu od chalupy, naše sebevědomí rostlo. Za tmy jsme doputovali až ke kostelu. Navrhl jsem zbylým králům, že bychom měli zajít také na faru, protože můj tatínek je kamarád s velebným pánem, že chodí také k nám na Senicu, a že sa to patří. Chvilku jsme si dodávali odvahu, zazvonili jsme. Velebný pán nám otevřel, mám pocit, že byl překvape-

ný, ale pozval nás dál do farní chodby. Venku tma a v té chodbě také bylo jakési šero. Zazpívali jsme, velebný pán se poptal, odkud jsme. Tak jsem mu vysvětlil, že jsme ze Senice, že su Tkalců, že k nám chodí na návštěvu a že kramplujeme vlnu. Byli jsme pochváleni a při rozloučení mně velebný pán vtiskl něco do ruky. Až venku, pod uličním světlem, jsem otevřel dlaň a v ní sto korun. Oněměli jsme úžasem. Tolik peněz. Za chvilku pro nás přijela teta, putování Lidečkem skončilo. Nevím, co bylo příčinou, zda pěkné přijetí od Lidečkovjanů, či návštěva u pana faráře, ale v dalších dnech jsme koledovali nejenom na Senici, ale i ve Francově Lhotě. Později jsem si uvědomil, že od této tříkrálové zkušenosti mně nečinilo problém vystupování na veřejnosti, dnes bychom řekli komunikování s lidmi. V životě se mi to později dost hodilo. Ještě jednou Vám, milý velebný pane, děkuji. Byl jste pro moje rodiče, pro naši rodinu veliká osobnost a pro mě velká autorita. Josef Tkadlec, Horní Lideč


Stránka 10

BYL ZÁSADOVÝ A UMĚL OCENIT Píše se školní rok 1967 – 1968. Sedím ve druhé třídě, v lavici se spolužačkou Marií. Právě probíhá hodina náboženství. V jejím závěru se nás P. Karel ptal, jestli víme jméno našeho papeže. Hlavou mi stále kolovalo jméno Pavel VI., ale styděla jsem se to nahlas vyslovit. A tak jsem mohutně a přitom nenápadně, nakolik to šlo, nabádala svoji spolusedící, aby to nahlas řekla ona. Taktéž se nejdříve styděla, avšak na mé stálé naléhání nakonec zvedla ruku a nahlas vyslovila: „Pavel VI.“ Otec Karel si ji zavolal ke stolku a dal jí 5 Kč za správnou odpověď. V té chvíli mě moc mrzelo, že jsem byla tak málo statečná a odvážná. Bylo to však správné, protože já bych si pětikorunu nechala a ještě bych byla pyšná. Marie mě však po vyučování pozvala do obchodu potravin, tenkrát U Pavlíků, a koupila polomáčené oplatky. Polovinu oplat-

MILOVNÍK HUDBY Byl to dobrý a hlavně štědrý člověk. V naší farnosti působil 33 let. Když zemřel, bylo to, jako by zemřel náš tatínek. V dědině bylo posvátné ticho, lidé si brali dovolenou a nikdo nic nedělal. Vzpomínám si, chodila jsem do třetí třídy, ve škole jsme měli jet na výlet a jedna žákyně neměla peníze – otec Plevák ten výlet zaplatil. Bylo to 30 Kč, ale v tu dobu to byl velký peníz. Když už jsem byla dospělá a bývaly plesy nebo taneční zábavy, pan kanovník přišel, dal u vstupného obálku, muzikanti mu zahráli a on když viděl, že ogaři netancují, vyhnal je na parket. A tak když příště někdo zahlédl, že už jde, šli všichni tancovat. Miloval hudbu a hlavně dechovku. Když na Velikonoce na vzkříšení zazněly v kostele intrády, to člověk opravdu jásal. Měl rád přírodu, učil nás v zimě krmit ptáčky a zvířata, neubližovat jim. Také když měli myslivci hon na farském, nikdy nic netrefili, protože všecka zvěř byla zalezena ve farské zahradě,

Číslo třicátéčtvrté

ků dala mně a druhou si nechala pro sebe, byla spravedlivá. Byl květen, májová pobožnost. Všechny děti i s otcem Karlem (a bylo nás tenkrát hodně), jsme klečeli před oltářem Panny Marie. Kluci vzadu se hodně bavili, já jsem se otočila, abych je napomenula, ať jsou potichu. Jenže v tu chvíli se otočil P. Karel. Po májové většinu dětí nechal „po kostele“ a museli se před hlavním oltářem modlit. A mně řekl: „A ty, Staško, také.“ Tenkrát to bylo neprávem, protože jsem se opravdu nebavila, což však neznamená, že jsem byla vždycky pozorná. Když už byl páter Plevák hodně nemocný, byl hospitalizován na jednotce intenzivní péče v nemocnici na Vsetíně. Měla jsem možnost ho navštívit. Při odchodu jsem mu přála, aby byl Pán k němu milosrdný. Chytil mě za ruku a řekl: „To, to, to…“ Za několik dní zemřel. Věřím, že Pán byl k němu milosrdný. Ludmila Vitteková, Lidečko kde měla dost krmení. Přesto mu vždy po honu darovali zajíce nebo bažanta. Bylo by ještě více vzpomínek, ale to je na celou knihu. Snad někdy taková, o jeho celém životě, vyjde. Anna Čížová, Lidečko


Faro

Stránka 11

Pepřík oznamoval úmrtí našeho milovaného pana kanovníka Karlíčka a taky vzpomněl: Byl to služebník Boží, kněz Kristův. Při „Pozdravujte Toníka.“ A já mši svatou každé hodině náboženství nám připomínal, proplakal. jak nás má rád. Vzpomínám si, jak na tabuli Autor neznámý kreslil důtky, kterými byl Kristus Pán bičován. Ministroval jsem od 3. třídy, dříve, než jsem přistoupil poprvé ke svátostem. Jeho láska k Pánu Ježíši Kristu a ke všem lidem z něj úžasně zářila. Mše svaté ve všední dny sloužíval každé ráno. Když jsem měl službu a zaspal, rozplakal jsem se, proč mě rodiče nevzbudili. Začínal kázání tím krásným pozdravem „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus“. Za těch 33 let, co v Lidečku sloužil, znal dokonale všechny naše dobré i špatné vlastnosti. Měl na faře hvězdářský dalekohled, říkalo se, že ho má i s nočním viděním. V roce 1987 pokřtil před svatbou mého švagra, tehdy vojáka. Při křtu synovce jsem pak byl nejmladším kmocháčkem. V říjnu 1987 jsem studoval ve 2. ročníku ve Vsetíně. Pan kanovník byl už v nemocnici na JIP, s moštem v ruce jsem ho šel navštívit. Ten jeho pohled z očí do očí je hluboko vrytý v srdci mém a nikdy na tento hluboký zážitek nezapomenu! Při mši sv. v neděli pak pan děkan Erich

MILUJÍCÍ ČLOVĚK

STAROSTLIVÝ PŘÍMLUVCE V 80. letech byla při MNV v Lidečku založena drobná provozovna. Vedl ji p. Kliš Josef z Horní Lidče č.p. 164. Byla to společnost, která sdružovala zedníky, tesaře, bagristy a řidiče různých stavebních strojů. Stalo se, že bylo třeba přemístit sochu sv. Jana Nepomuckého, která stála blízko školy, že bude stát u kostela. Tato práce byla zadaná drobné provozovně. Akce začala! Mnoho lidí se přišlo podívat na tuto akci. Podívat se přišel i P. kanovník Plevák. Ten se strachem v očích jen opakoval: „Chlapci, jen pomalu a opatrně, ať se vám něco nestane.“ Pan Kliš, když to slyšel, povídá: „Soudruhu pane kanovníku, nic se nebojte, a kdyby se něco stalo, sepíše se to jako pracovní úraz, noha

nebo ruka zlomená se dá do sádry a bude to vyřízené.“ Dlouho po této události se chlapi v provozovně mezi sebou oslovovali soudruhu kanovníku. Akce se zdařila, nikomu se nic nestalo a šťastný byl jak P. kanovník Plevák, tak i pan Kliš, vedoucí provozovny, a všichni její zaměstnanci. Do roku 1973 byla na Pulčíně škola. Náboženství učil pan kanovník Plevák a na Pulčíny chodil pěšky. Když mu jednou nabídli, že jej tam zavezou autem, odmítl a řekl: „Kdybych jel autem, víte o kolik růženců by jste mě připravili?“ On se cestou modlil růženec. Když se já modlím růženec, vždycky si na tuto jeho odpověď vzpomenu a děkuji Bohu, že nám takového kněze poslal. Autor neznámý


P. KAREL PLEVÁK čestný kanovník kroměřížský * 4. 7. 1914 - Spytihněv + 10.10.1987 - Lidečko

OSOBNÍ VZPOMÍNKY ZAPSALI: Anna Čížová, Lidečko Antonín Pastorčák, Lidečko Jan Ryza, Lidečko Miloslav Švirák, Lidečko Josef Tkadlec, Horní Lideč Ludmila Vitteková, Lidečko Alois Zádrapa, Lidečko Příspěvky byly redakcí upraveny.

Římskokatolická farnost Lidečko Lidečko 37 756 15 Mobil farní úřad (+420) 733 741 148 Mobil P. Petr Martinka (+420) 731 402 081

Navštivte náš web farnost.lidecko.cz

Otec kanovník byl knězem pro všechny - kdykoli, kdekoli - všechny záležitosti přednášel Bohu a všechno bylo žehnáno. „Já mám každý rok mši svatou za zdraví našich včeliček.“ Od těch drobností až po mír na zemi ve velkém - všechno mělo v jeho srdci místo. Všechno chtěl prolnout slávou Boží. (z pohřební homilie P. Ericha Pepříka)

Profile for Faro Lidecko

Faro - Vánoce 2017  

Faro - Vánoce 2017  

Advertisement