Page 1

FARO FARNOST LIDEČKO Zaplacením dobrovolné částky můžete přispět na výrobu časopisu (výrobní cena je 5 Kč).

PRÁZDNINY Asi pro většinu dětí nastává vytoužený čas prázdnin, čas volna, táborů, odpočinku, krásných zážitků. A snad i pro vás, co už do školy nechodíte, je to čas odpočinku a načerpání nových sil. Umění odpočinout si a na chvíli se zastavit je v dnešním uspěchaném světě velmi důležité. Někdy mohou lidé mít představu, že čím více pracuji a méně odpočívám, tím je jejich život kvalitnější. Ano, často se v naší společnosti přiřazuje hodnota člověku podle výkonu, postavení ve společnosti, množství nashromážděného majetku, ale Bůh nás naštěstí vidí jinak. Umět se v životě na chvíli zastavit je důležité a bezhlavá aktivita může člověka zničit. Někdy naše neschopnost zastavit se pramení z naší lenosti – ano, někdy raději moc pracujeme, protože jsme líní třeba hledat Boží vůli, jsme líní zorganizovat si čas a odlišit věci důležité od nedůležitých, jsme neochotní zastavit se, ztišit se a naslouchat Bohu, naslouchat lidem kolem sebe. Prázdniny a dovolená tedy nejsou jen časem nicnedělání, ale i časem udělat ty věci, na které třeba už dlouhou dobu nebyl čas a třeba

jsou to věci moc důležité. Je rok rodiny a když se vám podaří být jen tak spolu s nejbližšími, naslouchat jim, dát jim kus svého času, pak jste prázdniny nepromarnili. I prázdniny jsou darem od Boha. Kazatel říká: Je čas k práci i čas k odpočinku. Kvalita prázdnin se neměří tím, jak jsme měli drahou dovolenou, ale jak moudře jsme prožili čas, který nám Bůh dal. P. Jan Vypráví se, že svatý Antonín jednou se svými učedníky odpočíval před chatrčí, když šel kolem lovec. Toho překvapilo, že svatý muž odpočívá a vyjadřoval svoji nelibost, protože měl jiné představy, jak by měli mniši naplňovat svůj čas. Antonín mu řekl: „Napni svůj luk a vystřel šíp.“ Lovec tak učinil. „Napni jej znovu a vystřel další šíp,“ pokračoval Antonín. A lovec to ještě mnohokrát zopakoval. Lovec se nakonec ohradil. „Otče Antoníne, když budu luk pořád napínat, tak praskne!“ „A tak je tomu i s každým z nás,“ odpověděl Antonín. „Kdybychom přehnali jistou míru, zničilo by nás to. Proto je správné si čas od času odpočinout.“

Číslo osmnácté, červen 2014

Z OBSAHU  Prázdniny  P. Ivan Fišar - rozhovor  Pouť po Jižních Čechách  Víra v rodině prázdniny  Střípky z farní kroniky (1936)


Stránka 2

IVAN FIŠAR Otec Ivan se narodil 2. února 1946 v Olomouci, kde také žil až do svého kněžského svěcení, ke kterému došlo v roce 1971. Ze základní školy nastoupil na SVVŠ (dnešní gymnázium) v Olomouci, po ukončení střední školy studoval dva roky na přírodovědecké fakultě (matematika, fyzika) na Univerzitě Palackého. Teprve poté se rozhodl pro Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. S námi pobýval před osmi lety (2005-2006), nyní působí ve farnosti sv. Filipa a Jakuba ve Zlíně. Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste jako kněz sloužil u nás? V Lidečku jsem působil přesně 365 dní. Byla to moc krátká doba, ale za tuto dobu mi Lidečko velice přirostlo k srdci. Co jste měl na naší farnosti nejraději? „Nejraději“ to se spíše hodí na jídlo. Ale na to se asi neptáte, že? Tedy co nejraději? Všechny farníky, kteří byli otevření pro Boha a chtěli na sobě pracovat. Bylo jich tam dost! Velice mě překvapil počet dětí v náboženství. Ty mně přirostly k srdci, zvláště tehdejší třeťáci, kteří se připravovali na první svaté přijímání. Myslíte si, že to mají věřící ve městech „těžší“ než na vesnici? Nikdo to nemá těžší nebo lehčí. Bůh je otevřený pro všechny a všem, ať bydlí

Číslo osmnácté

ve městě či na vesnici, dává potřebné milosti. Záleží na každém z nich, zda je přijímají, a jak je využívají. O čem by se dalo říct, že vám dokáže udělat největší radost? Když mohu „asistovat“ při opravdovém obrácení ve svátosti smíření. Co vás naposledy povzbudilo? Lidé při bohoslužbě, jak ji prožívali. Seděli pohromadě – všichni v předních lavicích, na jejich tvářích byl vidět zájem, touha po Božím slově, radost z Boha… Jaké máte plány na léto nebo na nejbližší období? Odpočinout si a udělat si plán a aspoň trochu se připravit na nové období po prázdninách. Co byste chtěl vzkázat všem, kterým se náš farní časopis dostane do ruky? Ať každý přispívá co nejvíce k budování vašeho farního společenství. A hlavně to, co řekl papež František nedávno (6. 6. 2014) mladým v Itálii: „S Bohem není nic ztraceno, ale bez Boha je ztraceno všechno. Otevřete Mu svoje srdce a důvěřujte Bohu. Vaše oči pak spatří Jeho stezky i Jeho divy.“


Faro

Stránka 3

POUŤ PO JIŽNÍCH ČECHÁCH Od 12. do 14. června prožila téměř sedmdesátka našich farníků pouť plnou neopakovatelných zážitků po zejména mariánských místech jižních Čech. Na úvod si dovolím malé osobní zdůvodnění mé účasti na této pouti. Přiznávám, že jsem to nebyla já, kdo s úmyslem přihlásit se přišel. Byl to můj muž. Jsem mu za to moc vděčná, že se mě vlastně ani nezeptal, zda chci vůbec jet, protože asi tušil, že bych váhala tak dlouho, až by bylo obsazeno. Také se musím přiznat, že jsem toto jeho rozhodnutí zpočátku brala s určitou obavou, zda do společenství poutníků vůbec „zapadnu“. Všechny mé pochybnosti se však ukázaly naprosto neopodstatněné. Od první chvíle, kdy jsme nastoupili do autobusu, byla nálada mezi námi úplně pohodová, ba až sváteční a všichni jsme se těšili na společně prožité chvíle. Opravdu silný zážitek se dostavil již po 140 ujetých kilometrech, kdy jsme dorazili do prvního naplánovaného poutního místa a tím byl rajhradský klášter benediktinů, nejvýznamnější klášter na Moravě. Začátek pouti jsme zahájili mší svatou, kterou společně s otcem Janem sloužil jeho spolužák, řeholník br. Heřman. Ten nás také po mši sv. seznámil především s historií kostela. Poté nás předal panu průvodci, který nás provedl klášterem. Snad nejvíce nás ohromila klášterní knihovna s téměř čtyřiašedesáti tisíci svazky knih a sedmi sty vzácnými rukopisy a prvotisky. Tento jedinečný moravský klášter obývala po čtyřicet let komunistického vládnutí armáda a benediktini jej v roce 1990 převzali v žalostném stavu. Díky jistě velmi tvrdé a vytrvalé práci nejenom řeholníků, ale také mnoha obyčejných lidí můžeme dnes obdivovat znovu nabytou krásu kláštera, jeho živou komunitu a vnímat všudypřítomný „genius loci“. Z Rajhradu nás čekal poměrně dlouhý přesun

(260 km) na Svatou Horu u Příbrami. Mnozí již toto známé poutní místo někdy navštívili. Na nás, kteří jsme do těchto míst zavítali poprvé, čekal další krásný, ale těžko popsatelný duchovní zážitek, který si musí prožít každý sám. Průvodkyně opět podala vyčerpávající výklad k historii Svaté Hory a na závěr jsme stihli ještě i mši svatou, při jejímž závěru byla vystavena soška Panny Marie Svatohorské. Ze Svaté Hory jsme již lehce znaveni mířili do Štěkně, konkrétně na zámek k řádovým sestrám kongregace CONGREGATIO JESU, kde jsme měli zajištěné ubytování. Zde se od roku 1921 (s přestávkou v době komunistické vlády) nacházel provincialát a domov pro staré a nemocné sestry. Dnes dům slouží i nadále starým a nemocným sestrám a je v něm umístěno ubytovací zařízení "Domov Panny Marie". Zámek je tak rozlehlý, že jsme zpočátku (já až do konce) bloudili a navzájem se hledali. Péče o nás však byla ze strany sester dokonalá a za to jim patří velký dík. Během pátečního dopoledne jsme navštívili Lomec, patřící mezi nejproslulejší poutní místa v jižních Čechách. Místo je tak ukryto v lesích, že prý jej poutníci často složitě a někdy i marně hledají. My na Lomec dorazili s jistotou, protože otec Jan v těchto místech tři měsíce bránil naši socialistickou vlast jako voják základní vojenské služby. Tím nejvzácnějším, co Lomec ukrývá, je poutní svatyně s milostnou soškou Panny Marie. Kostel není velký, ale o to krásnější a plný světla. Zde také sloužil otec Jan mši svatou a po jejím skončení nás sestra z Kongregace šedých sester, které zde mají svůj domov, seznámila s historií tohoto poutního místa. Jeho součástí je i např. Meditační zahrada Panny Marie, tu jsme ale nenavštívili, zato jsme meditovali při modlitbě v autobuse během dalšího přesunu do Českých Budějovic. V „Budějicích“ jsme zavítali do piaristického kostela Obětování Panny Marie s klášterem,


Stránka 4

nejstarší stavební památky Českých Budějovic vůbec. Tentokrát nás provázel kostelník tohoto významného objektu, jehož výklad byl nesmírně zajímavý a sympaticky podaný. Šel s námi i na náměstí Přemysla Otakara II. a popovídal o nejvýznamnějších památkách, které obklopují toto náměstí. Poté jsme přešli do hlavního kostela českobudějovické diecéze, katedrály sv. Mikuláše, jehož interiér je celý nově opraven. Tady jsme se moc dlouho nezdrželi, protože do kostela právě vcházel svatební průvod… Otec Jan měl ještě v úmyslu s námi navštívit českobudějovické Salesiány Dona Boska, ale z časových důvodů jsme museli od návštěvy upustit. Českobudějovický biskup Mons. Pavel Posád nás alespoň prostřednictvím mobilu otce Jana pozdravil. Nakonec jsme ale tak úplně o společnost salesiánů nepřišli, protože, jakmile jsme se večer vrátili na zámek Štěkeň, přijel za námi na krátkou, ale o to více milou návštěvu P. Jindřich Šrajer, rodák z Lidečka, který v současné době vyučuje na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Jeho první věta: „Tak, co chcete čut?“ nás dokonale odzbrojila a přispěla k uvolněné a příjemné besedě. Ještě se však vrátím k pátečnímu odpoledni. Z Českých Budějovic jsme popojeli asi 14 km na další mariánské poutní místo a to do Římova s kostelem sv. Ducha a pašijovou cestou. Již před vstupem nás upoutala krásná lípa, strom starý téměř 700 let, která dokonce vyhrála v roce 2008 anketu „Strom roku“. Samotný areál kostela je rozlehlý a jeho poutní loretánská kaple Navštívení Panny Marie se řadí do skupiny tzv. Evropských Jeruzalémů budovaných podle italských vzorů. V interiéru kaple je milostná socha černé Panny Marie s Ježíškem. Římovem nás provázel místní farář P. Tomáš Koňařík. Třetí a poslední den naší pouti začal zhruba osmdesátikilometrovým přesunem do Kájova, dalšího zastavení našeho putování. Jeho název se neodvozuje, jak by se mohlo na první pohled zdát, od jména Karel, ale od slovesa „káti se“, kdy Kájov značí místo, na kterém se usa-

Číslo osmnácté

dil poustevník (v původně dřevěném kostelíku) a kál se o samotě ze svých hříchů. Návštěvu tohoto místa jsme zahájili mší svatou. Poté nám bylo opět dopřáno odborného výkladu o historii Kájova z úst jedné ze sester Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže, které se o toto poutní místo starají. Úplně poslední zastávkou byl klášter Zlatá Koruna, který si v loňském roce připomněl 750. výročí od svého založení. Klášter je zasazen do malebné jihočeské krajiny, ze tří stran obtékaný řekou Vltavou, a má za sebou docela komplikovanou historii, kdy se střídala období jeho rozkvětu, ale také úpadku. Nyní klášter spravuje Národní památkový ústav. Odtud již vedla přímá cesta domů. Někdo podřimoval, jiní si povídali mezi sebou a tetičky zpívaly mariánské písničky ze starého kancionálu, na které již my, narození trochu později, zapomínáme a přitom jsou tak krásné. Na informačních letáčcích, které jsme před poutí dostali, byla uvedena hodina návratu kolem 22. hodiny. Nebudete tomu věřit, ale jakmile na hodinách pana řidiče naskočila číslice 22.00, právě jsme vjížděli do Lidečka. Někdo z nás pohotově poznamenal, že se vracíme přímo s jezuitskou přesností. Tento výraz totiž několikrát během výkladu použil P. Tomáš v Římově. Co říct závěrem? Pouť to byla krásná a určitě každého z nás obohatila nejenom duchovně, ale rozšířili jsme si obzory i v oblasti české historie a co je také velice důležité, poznali jsme se více i my farníci mezi sebou. Myslím, že mně dají všichni poutníci za pravdu, že jsme schopni se společně vydat za dalšími poutními místy a už se moc těšíme. Velké poděkování patří otci Janovi a všem, kteří mu s přípravou poutě pomáhali. Kdo již cokoliv organizoval pro druhé, ví, jak je to obtížné. A otec Jan toto zvládl s dokonalostí jemu vlastní. Více podrobností o jednotlivých poutních místech naleznete také na našem farním webu farnost.lidecko.cz v sekci Proběhlé akce.


Faro

Stránka 5

VÍRA V RODINĚ – PRÁZDNINY Další zamyšlení z knihy Víra v rodině od Christine Ponsardové přináší pár myšlenek ohledně prožívání prázdnin. Během dvou prázdninových měsíců bychom neměli náboženskou výchovu odsunout stranou, ale naopak využít prázdnin k tomu, abychom dokázali „ztrácet čas“. Někteří z nás však mohou být v pokušení ztratit čas nadobro: dělat chvíli to a chvíli zas ono, ale nic pořádně, o nic se nesnažit a vyhýbat se jakémukoliv řádu. Jiní zas neumějí zpomalit a ženou se dál ve stále stejném horečnatém rytmu bez ohledu na to, že se celá rodina musí hnát s nimi. Mezi těmito dvěma krajními polohami je třeba najít tu správnou – objevit, jakou hodnotu má čas strávený „nezištně“. Je skvělé, když děti naučíme chodit po horách, plavat nebo pracovat se dřevem, ale stejně důležité je hrát si s nimi, vymyslet nečekanou oslavu nebo dobrodružnou výpravu, dlouze si povídat a „blbnout“. Je vynikající, když je při návštěvě kostela dokážeme náležitě poučit, ale také když zase jindy dokážeme mlčet a dovolíme jim v tichu vychutnat krásu krajiny nebo hluboký klid hvězdnaté noci. Prázdnin můžeme využít k tomu, abychom si udělali čas na každé dítě zvlášť, jako by bylo jedináčkem. Každé dítě má velkou radost, když může mít čas od času mámu a tátu jen pro sebe: při jídle, na procházce, v autě... Jsou určité otázky, které lze vyslovit jen tehdy, když jsou všichni zvědaví sourozenci daleko. Právě tyto důvěrné chvilky umožní dítěti pochopit, že každé společenství – tím rodinným počínaje – roste jen tehdy, když v něm každý může být sám sebou. A každý člověk je zároveň jedinečnou osobností povolanou k tomu, aby

s Bohem prožil zcela jedinečný příběh lásky. Také bychom neměli zapomínat na modlitbu. A i když prostředí nebo lidé okolo nás nemusí naší modlitbě vytvářet zrovna nejlepší podmínky, Pán tyto překážky dobře zná a nemusíme se kvůli tomu znepokojovat. Pán také ví, nakolik jsou pro nás každodenní setkání s ním potřebná, a proto vždy tomu, kdo se modlit doopravdy chce, poskytne i nutné prostředky. Vyhradit si čas na každodenní osobní setkání s Bohem také není žádný přepych. Jsme-li o tom přesvědčeni, určitě si to zařídíme tak, abychom každodenní modlitbu nikdy nevynechali. Možná budeme mít i víc času přečíst si knihy, které nám pomohou lépe poznat obsah naší víry, například Katechismus katolické církve. Všichni nejsme povoláni k tomu, aby z nás byli učení teologové, ale všichni máme k poznání Boha používat i svůj rozum. V mnoha rodinách jsou prázdniny příležitostí k setkání s příbuznými a přáteli. Každý však ví, že žádné soužití se neobejde bez konfliktů, a proto mají-li být naše shledání radostná, vyžadují i trochu předvídavosti. Je pochopitelné, že máme radost, když se o prázdninách můžeme setkat s těmi, které máme rádi a které v průběhu roku příliš často (nebo vůbec) nevídáme, ale pochopitelné je i to, že nejsme hned naladěni na stejnou vlnu a že každodenní soužití může přinést i určité problémy. Snažme se sladit prostorové a časové možnosti tak, aby třecích ploch bylo co nejméně. Mír pro všechny se rodí v srdci každého jednotlivce, tedy jinými slovy: pokojné soužití není možné, pokud každý necítí klid sám v sobě. Prázdniny jsou obdobím zvlášť vhodným


Stránka 6

k tomu, abychom otevřeli své oči a srdce a rozšířili si obzory. Vychovávat děti ve víře neznamená jen poskytnout jim opěrné body a zvyklosti, které jim umožní v klidu se vyvíjet, ale také ukázat jim, že jednota církve se vyjadřuje v různosti Božích povolání. Znamená to naučit děti, že je „jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef, 4, 5), ale že tato víra není prožívána a vyjadřována všude a všemi stejně; není jen jeden způsob, jak se správně modlit, jak si jako křesťan uspořádat den i život, jak konkrétně vyjadřovat lásku k Bohu a bližnímu. Je velmi důležité s tím vším děti, zvláště ty dospívající, seznámit. Ani v době mobilních telefonů nic nenahradí radost z psaní a dostávání dopisů, a to platí obzvlášť v oblasti rodinných vztahů: mezi manželi, mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci – o členech širší rodiny ani nemluvě – vytvářejí dopisy velmi cenné pouto. V létě naše děti odjíždějí z domova s batohem na zádech nebo kufrem v ruce... využijme toho a pišme jim! Co je psáno, to je dáno. Z telefonického rozhovoru nezbude nic, jen prchavý pocit, že jsme právě slyšeli hlas milované osoby. Dopis je něco úplně jiného! Čteme ho znovu a znovu, nosíme ho s sebou, schováme si ho a za mnoho let ho znovu objevíme jako vzácný poklad. Dopis je něco konkrétního. I malé děti, které ještě neumějí číst, jsou nadšené, když dostanou dopis se svým jménem. Dítěti, které je daleko, dopis říká: „Máme tě rádi.“ Tatínkův nebo maminčin hlas v telefonu podobné účinky nemá; když hovor skončí, je všechno pryč. Malé (a i některé větší) děti to tak rozruší, že se jim stýská ještě víc, zatímco dopisy jim pomáhají prožít odloučení v klidu, protože udržují citová pouta a respektují nezbytný odstup.

Číslo osmnácté

Krásný dopis je ten, který říká adresátovi: „Máš v mých očích velkou cenu, moc pro mě znamenáš.“ „Odloučení může být příležitostí k novému setkání. Nepřítomnost nám dovolí vidět věci z odstupu a očistí city od nánosu prachu. Dopisy, jimž věnujeme náležitý čas a pozornost, vytvoří více pout, než jich vzdálenost přeruší.“ Odjet na prázdniny je vždycky skvělá věc, ať už jsme na druhém konci světa nebo kousek od domova, u moře nebo na horách. Nezapomínejme však ani na ty, kdo jsou o tuto radost ochuzeni. Chceme-li se těšit z prázdnin spolu s těmi, kteří by jinak nikam nejeli, stačí mít srdce na správném místě, abychom viděli spoustu možností, které se nám nabízejí. A třeba právě psaní a telefonáty slouží k tomu, abychom zůstali nablízku těm, kteří nikam nejeli. V rámci prázdninového cestování se často přemísťujeme autem. Nezapomeňme, že i za volantem máme žít podle evangelia. „Bděte, protože nevíte, který den váš Pán přijde“ (Mt 24, 42). Autonehody jsou hlavní příčinou náhlých úmrtí a nestávají se jen těm druhým. Nejde o to, abychom byli stále zavřeni doma a odpírali si výhody, které nám auto nabízí, a určitě není správné, když prožíváme nekonečnou úzkost: „Kdo z vás si může svou starostlivostí prodloužit život o jedinou chvilku?“ (Mt 6, 27). Ale zároveň bychom neměli popírat skutečnost, že jsme smrtelní a náš pozemský život může náhle, bez výstrahy skončit třeba dnes večer nebo za pár dní. Buďme proto připraveni. Darujme už teď svůj život Pánu, řekněme mu nyní to, co bychom mu chtěli říci v hodinu své smrti, na nic nečekejme a odevzdejme se do jeho milosrdenství. Kvůli tomu dřív neumřeme, ale pomůže nám to nasměrovat život přímo k jeho poslednímu cíli.


Faro

29. 6. 2. 7. 4. - 5. 7. 6. 7. 19. - 26. 7. 20. - 25. 7. 25. - 26. 7. 27. 7. 11. - 16. 8. 16. 8. 24. 8. 18. - 22. 8.

Stránka 7

Odpoledne pro děti (Horní Lideč u vysílače v 15:00) Mše svatá a beseda s bohoslovci ze Zambie (Lidečko 17:00) Cyklopouť na Velehrad Mše svatá na Pulčínách (15:00) Tábor scholičky (Velký Újezd) Farní tábor (Vrbětice u Vlachovic) Pěší pouť na Svatý Hostýn Koncert duchovních písní (Lidečko kostel 18:30) Ministrantský tábor (Pozděchov) Den obce Horní Lideč Dožínky – Lidečko pod skalami Tábor Misijního klubka (Kelč)

VZÁCNÍ HOSTÉ ZE ZAMBIE NAVŠTÍVÍ LIDEČKO Od 26. června 2014 začne jedenáctidenní misijní turné hostů ze Zambie po řadě míst České republiky. Kromě Národního ředitele PMD P. Bernarda Zulu, přijede také P. Dennis Phiri, rektor semináře sv. Dominika v Zambii, který s sebou ze semináře přiveze 6 bohoslovců. Postupně navštíví řadu míst v naší republice například Svatý Hostýn, Holešov, Prahu, Kroměříž, Kyjov, Velehrad a také Lidečko a Valašské Klobouky. Návštěva se uskuteční na základě pozvání ředitele PMD v ČR, P. Jiřího Šlégra, který bude hosty doprovázet. Protože dárci z naší vlasti již delší dobu podporují skrze PMD

CYKOLOPOUŤ NA VELEHRAD Stejně jako loni, tak i letos vás zvu na pouť na Velehrad. Budeme vyjíždět v pátek 4. července v 8:30 od kostela v Lidečku po mši svaté. Je to asi 80 km a jeli bychom směrem na Slavičín, Bojkovice, Uherský Brod, Uherské Hradiště. Večer bychom se zúčastnili koncertu lidí dobré vůle, přespali ve stanech a v sobotu dopoledne bychom společně pro-

právě pomoc chudým bohoslovcům v tomto zambijském semináři, bude jejich návštěva dobrou příležitostí k osobnímu setkání. Bohoslovci jsou členy místní seminární scholy "Scora Cantorum" a budou během 11denní návštěvy při různých besedách, bohoslužbách a setkáních vyprávět o životě v Zambii, zpívat a hrát na typické africké nástroje. K dispozici je i unikátní CD s jejich písněmi, které právě vyšlo. Zájemci, kteří by chtěli finančně přispět na náklady spojené s misijní cestou P. Denise a dalších sedmi hostů ze Zambie do České republiky, mohou tak učinit na číslo účtu PMD: 72540444/2700, Variabilní symbol 998. Nebo při mši svaté v našem kostele. Za jakoukoliv pomoc ze srdce děkujeme. žili mši svatou s našimi biskupy při národní pouti. Odpoledne se vydáme na zpáteční cestu. Ti odvážnější na kole, my ostatní vlakem nebo v doprovodném vozidle, které nám také poveze věci na Velehrad. A vás, kteří nepojedete, tak prosíme o modlitbu. I my budeme pamatovat na vás všechny. P. Jan


Víra je dar, který si KŘTY nemůžeme nechat pro Jan Bosko Mana sebe, musí se sdílet. Vendula Fojtů (Papež František) David Seibert Markéta Šviráková Jiří Vašíček

* 7. 4. 2014 * 4. 4. 2014 * 28. 3. 2014 * 2. 4. 2014 * 9. 10. 2013

SVATBY Alena Hrabinová a Pavel Vokřál Zdeňka Bučková a Petr Slováček Irena Vašíčková a Pavel Vašíček

NA PŘÍPRAVĚ ČASOPISU SE PODÍLELI Marek Filák Ludmila Fusková P. Ivan Fišar Adam Jeřábek Sára Matůšová Ondřej Pospíchal Věra Povalačová P. Jan Ston

Farní úřad Lidečko Lidečko 37 756 15 Mobil farní úřad (+420) 733 741 148 Mobil P. Jan Ston (+420) 731 621 239 E-mail falidecko@ado.cz

Navštivte náš web farnost.lidecko.cz

24.5. 2014 31.5. 2014 21.6. 2014

POHŘBY Františka Papšíková Miloš Slovák Marie Martinková

* 17. 4. 1937 * 2. 8. 1955 * 24. 8. 1939

+ 25. 5. 2014 + 10. 6. 2014 + 21. 6. 2014

STŘÍPKY Z FARNÍ KRONIKY Rok 1936 byl pro naši farnost vůbec rokem duchovních radostí. Téměř po době 100 let vyšel z našeho lidu sluha Boží, kterým jest novokněz P. Josef Brhel z Lidečka. Před sto lety také byl v naší farnosti novokněz P. Šimčák, ten však dle ústního podání neměl zde v Lidečku primiční mši svatou. A proto celá naše farnost chystala se k důstojné oslavě první mše sv. svého rodáka. I nebe přálo slavnosti. Ač v celém okolí a dalekém kraji tu neděli 12. července pršelo – nad Lidečkem usmívalo se krásně sluníčko při první mši sv. obětované novoknězem venku v přírodě na zahradě rolníka Aloise Rumánka, naproti kostelu. Musela býti mše svatá pod širým nebem, neboť náš malý kostelíček by nebyl pojal ani jednu čtvrtinu věřících. Účast byla ohromná. Primiční kázání měl důst. pán P. Vojtěch Král, bývalý zdejší kaplan, nyní farář ve Zdounkách. Kdy zase dočká se naše farnost této krásné slavnosti? Velebný pán P. Josef Brhel, byl ustanoven kooperátorem v Šumvaldu u Uničova. Od nás byl odvolán P. M. Neduchal zase na své místo ve Štěbořicích a byl sem jmenován novokněz velebný pán P. Antonín Urban rodák ze Slížan u Kroměříže. V červnu udílel zde sv. biřmování jeho bisk. milost světící b. Jan Stavěl.

Profile for Faro Lidecko

Faro 18  

Osmnácté číslo časopisu farnosti Lidečko

Faro 18  

Osmnácté číslo časopisu farnosti Lidečko

Advertisement