Page 1

N N

NÁHORNÍ KARABACH 9 kulturní a náboženský konflikt, který má své kořeny již na začátku 20. století, kdy byl Náhorní Karabach (NK) součástí carského Ruska. Jde o oblast, která se nachází na území Ázerbájdžánu, je však osídlená převážně Armény.

Za důležitou předehru konfliktu je možné považovat etnické napětí v oblasti, které v roce 1905 přerostlo v otevřenou tatarsko – arménskou válku. Další krize vypukla v roce 1917, kdy došlo k arménskému rabování a pálení muslimských částí Baku a k následné pomstě muslimské populace po dobytí města tureckými vojsky. Po porážce Turecka v první světové válce západní spojenci na základě smlouvy ze Sévres (1920) zahrnuly do budoucího arménského státu nejen značnou část Východní Anatolie, ale také Nachičevan a většinu území NK. V roce 1921 však sovětská vláda na základě mírové smlouvy s kemalistickým Tureckem sporné území Karabach a Nachičevan vrátila Ázerbájdžánu. Současný konflikt byl zahájen v roce 1988 drobnými srážkami mezi Ázerbájdžánci a Armény, ale novou dimenzi dostal v roce 1991. Nejprve se karabaští Arméni v referendu vyslovili za připojení oblasti k Arménii a následně vyhlásili vznik samostatného státu, který dostal název Náhorní karabašská republika (NKR). V letech 1992 až 1994 probíhal konflikt, který byl ovlivněn rozsáhlou vojenskou pomocí Moskvy. V jejím důsledku karabašsko – arménské síly ovládly drtivou většinu území bývalé autonomní oblasti, území mezi ní a Arménskou republikou – tzv. lačinský koridor, který poskytuje nejkratší spojení NK s územím Arménie a také území na jihu u hranic s Íránem. V důsledku konfliktu došlo k prudkému zhoršení vztahů Arménie a Turecka, které vystupovalo jako důsledný spojenec Ázerbájdžánu. Když se arménské jednotky dostaly až do blízkosti íránské hranice a jejich další postup hrozil kolapsem Ázerbájdžánu, do řešení konfliktu vstoupil i Írán. 247


SLOVNÍK MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

V roce 1993, když hrozila arménská invaze i do ázerbájdžánské enklávy Nachičevan na íránských hranicích, nekompromisní postoj obou zemí zabránil její arménské anexi. Do řešení konfliktu se následně zapojila Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě – OBSE (Ž). V roce 1994 zprostředkovala příměří a iniciovala vznik tzv. Minské skupiny s cílem vypracovat návrhy na řešení konfliktu. Následně rozhodla o vytvoření a vyslání mnohonárodního mírového sboru. Protože však nedošlo k uzavření dohody o ukončení vojenského konfliktu, mírová mise OBSE se neuskutečnila. I když se periodicky objevují nejrůznější iniciativy s cílem dosáhnout rozhodujícího průlomu v neúspěšných jednáních, konfrontační stanoviska obou stran to neumožňují. Arménie argumentuje právem karabašských Arménů na sebeurčení, Ázerbájdžán trvá na principech obsažených v Závěrečném aktu Helsinské konference(Ž) o státní svrchovanosti a územní integritě. NKR se deklaruje jako nezávislý stát, který ale nebyl žádným státem oficiálně uznán. Z pohledu Ázerbájdžánu je územím okupovaným Arménií a NKR loutkovým režimem, se kterým odmítá jednat. V roce 2006 byla v referendu přijata nová ústava, která vedle oficiálního názvu umožňuje používat název Arcašská republika, jež vychází z názvu historické arménské provincie. V roce 2007 se zástupci Arménie a Ázerbájdžánu spolu se zástupci USA, Ruské federace (RF) a Francie dohodli na Základních principech mírového řešení konfliktu (tzv. madridské principy). V roce 2008 na pozadí konfliktu mezi RF a Gruzií zasáhlo do mírového řešení konfliktu i Turecko. Jeho prezident uskutečnil historickou návštěvu Arménie, v rámci které navrhl vytvořit Platformu pro bezpečnost a spolupráci na Kavkaze. Měla by pracovat ve složení Turecko, RF, Arménie, Gruzie a Ázerbájdžán a vypracovat nový mechanizmus prevence konfliktů na Kavkaze. Současně se na základě iniciativy ruského prezidenta D. Medveděva uskutečnilo střetnutí představitelů obou zemí na nejvyšší úrovni. Došlo k podpisu Deklarace o pěti bodech: obě dvě strany budou usilovat o zlepšení situace na jižním Kavkazu cestou politického řešení konfliktu na základě mezinárodního práva; s odvoláním na výsledky Madridské schůzky potvrdila význam činnosti Minské skupiny OBSE; závazek obou stran pokračovat v jednání na vysoké úrovni; iniciovat další kroky k vyřešení konfliktu; souhlas s vytvořením podmínek pro realizaci opatření na posilnění důvěry, včetně rozmístění jednotek na udržení míru. Dále též: Jižní Kavkaz; 248


§§§

N §§§

NÁMOŘNÍ PIRÁTSTVÍ 9 násilné odcizení převáženého zboží, lodi samotné a velice často i zajetí

V posledních dvou stoletích bylo pirátství jako bezpečnostní fenomén postupně odstraněno a minimálně od druhé poloviny 19. století do současnosti přestalo být považováno za bezpečnostní riziko. Na přelomu 21. století se však objevily nové faktory, v jejichž důsledku došlo k unikátnímu rozvoji tohoto fenoménu: rozpadem centrální somálské vlády skončila i ochrana somálských tel ritoriálních vod a ve zkrachovalé zemi se pirátství stalo pro některá přístavní města dominantním zdrojem příjmů (vysoké výkupné); piráti stále častěji využívají nejmodernějších technologií (rychlé malé l motorové čluny s GPS navigací a nejmodernější telekomunikační prostředky) a mohou operovat i několik stovek mil od pevniny; posádky lodí mohou být rychle přemoženy, protože moderní dopravní l lodě obsluhují málo početné posádky a podle mezinárodního práva není možné na civilních lodích držet zbraně (kromě osobní zbraně kapitána). V současnosti se pirátské aktivity koncentrují v několika centrech: kolem pobřeží Somálska a úzkého Adenského zálivu; Malacký průliv mezi Malajsií a Indonésií; Guinejský záliv a pobřeží Nigérie. Problém vypořádat se s pirátstvím je však poměrně složitý. Mezi hlavní příčiny patří: požadavek absolutní kontroly oblasti velikosti jednoho milionu čtverečních námořních mil s vysokou hustotou provozu, problém přesného definování aktu pirátství, podmínek za jakých může být osoba považována za piráta a vymezení legislativní pravomoci zacházení s takovou osobou apod. Mezi základní dokumenty patří Haagská úmluva o otevřených mořích (1958), která zaručovala svobodnou námořní plavbu mimo teritoriální vody na otevřených mořích, vymezovala základní pravidla chování v nich a obsahovala i definici činů, které se považují za pirátství. Toto základní vymezení bylo následně přeneseno do Úmluvy OSN o mořském právu (1982). Další rozšíření vymezení a upřesnění toho, co lze považovat za pirátský akt, obsahuje Úmluva OSN o potlačení nezákonných činů proti bezpečnosti námořní plavby (1988), která již daleko přesněji reagovala na proměny moderního pirátství s ohledem na jeho možné napojení na 249

Námořní pirátství

posádky. Význam pirátství jako bezpečnostní hrozby potvrzuje i fakt, že bylo jako jeden z prvních zločinů univerzálně odsouzeno a uznáno jako vážný „mezinárodní“ přečin.


SLOVNÍK MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

terorismus. Tyto dokumenty a úmluvy sice přesněji vymezují danou problematiku a práva, ale neurčují žádné povinnosti a závazky. Důležitým faktorem boje s pirátstvím je existence mezinárodních organizací, které se zabývají monitoringem a poradenskou činností. Jde především o Mezinárodní námořní organizaci (International Maritime Organization) spadající pod OSN a Mezinárodní námořní kancelář (International Maritime Bureau). Právní stránka boje s pirátstvím má své nedostatky především v poměrně vágním vymezení pravomoci státu při zadržení lodi a posádky podezřelé z pirátství. Mezinárodní dohody dávají sice jakémukoli státu možnost za splnění určitých podmínek piráty zadržet a soudit je na základě své legislativy, ale toto právo je užíváno jen výjimečně. Mezi hlavní faktory, které stěžují praktické využívání tohoto práva lze zařadit: politicko-diplomatický faktor – stát nechce ohrozit své vztahy s jiným l státem či státy, jejichž občané patří mezi zadržené osoby; legislativní faktor – nedostatečná ratifikace přijatých mezinárodních l úmluv a absence jejich sladění s vnitřními zákony daného státu; interní faktor – pro stát je společensky a legálně neúnosné trestat občal ny cizího státu za činy, které nebyly přímo namířené na občany či majetek státu, který je zadržel. Východiskem může být předání zadržených pirátů k soudu do třetí země. V roce 2009 se touto zemí stala Keňa, která se bilaterálními smlouvami zavázala piráty převzít, zadržet a zahájit s nimi soudní proces. Neméně závažným problémem je neschopnost „selhávajících“ států (Ž) (např. Somálska) zajišťovat právo a pořádek v rámci svých teritoriálních vod. Dokazují to rezoluce OSN, které povolují i ozbrojené akce proti pirátům v jeho pobřežních vodách, i když současně narušují suverenitu somálského státu. Mezinárodní společenství reagovalo několika opatřeními: Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 1851/ 2008, která povoluje státům nasazení vojenského námořnictva a za pomoci svých vojenských lodí vést akce proti somálským pirátům. V roce 2007 došlo k nasazení vojenských plavidel Francie, Kanady, Dánska a Nizozemska, ke kterým se připojily postupně vojenské lodě USA, Ruské federace, Číny, Indie, Japonska a dalších zemí. Od roku 2008 operuje v somálských vodách také flotila vojenských plavidel NATO (operace Ocean Shield) a Evropské unie (operace ATALANTA). Mají za úkol monitorovat potenciální hrozby, odstrašovat a v případě napadení intervenovat i s použitím zbraní a zadržet podezřelé osoby, plavidla výzbroj. 250


§§§

N §§§

Dále též: selhávající státy.

NASTOLENÍ MÍRU (Peace-making) – pojem označující formu krizového managementu nebo mírové operace. Charta OSN ji podle čl. 33 kapitoly VI definuje jako akci, která přivede znepřátelené strany k řešení konfliktu mírovými prostředky: jednáním, vyšetřováním, zprostředkováním, smiřovacím jednáním, arbitráží, soudním konáním, využitím regionálních orgánů, regionálních dohod nebo jinými mírovými prostředky. Zkušenosti dokazují, že účinek diplomatických prostředků se zvyšuje i hrozbou použití vojenských prostředků. Může se jednat o nepřímou formu podpory (přesuny vojenských sil, cvičení, plánování zásahu vojenských sil) nebo o přímou podporu formou konkrétního použití různých částí vojenských sil. Dále též: mírové operace (mise) OSN;

NELETÁLNÍ ZBRANĚ 9 netradiční bojové prostředky, které při svém použití neničí živou sílu,

ale jen ji na určitý čas vyřazují z činnosti. Jde o součást americké koncepce boje ze začátku devadesátých let 20. století a vychází z idey, že války nebo boj proti terorizmu by neměly ohrozit nezúčastněné civilní obyvatelstvo. Mezi základní druhy patří: ›

›

›

optické a laserové záření – intenzivní záření koherenčního a nekoherenčního světla vyvolávající dočasné oslepnutí nebo zničení optických senzorů potřebných na monitorování a navádění řízených střel na cíl; nejaderné elektromagnetické impulzy a mikrovlny s vysokou energií – narušující činnost mozku a centrální nervové soustavy a umožňující vyřadit z činnosti výpočtovou techniku či vyvolat exploze muničních skladů a minových polí; zvukové a ultrazvukové vlny – způsobující dezorientaci lidí, nevolnost až křeče, strach, davovou paniku a demolující techniku a stavby; 251

Nastolení míru

Je stále patrnější, že úspěch může mít jen kombinace účinné mezinárodní koordinace zaměřené na kontrolu těchto mořských oblastí spolu s existencí výkonných vlád schopných prosazovat zákony a zajistit alespoň minimální možnosti ekonomické obživy obyvatelstva na pevnině.

Slovnik mezinarodnich vztahu  

ukazka z publikacie

Advertisement