Page 1

Druhá časť

Základní teoretická východiska civilního práva procesního Časť II. Základní teoretické východiská civilního práva... Diel I. Základní teoretická východiska civilního práva procesního a civilního... Oddíl A. Pojem a charakteristika civilního práva procesního a civilního procesu

115


¡

CIVILNÉ PRÁVO PROCESNÉ

Jaruška Stavinohová

Obsah oddielu:

Kapitola 1. Kapitola 2. Kapitola 3. Kapitola 4. Kapitola 5. 1. 2. 3. 4.

Liberální koncepce civilního procesu Koncepce subjektivních procesních práv a povinností Dualistická koncepce procesních povinností a břemen Civilní proces v anglosaském právním systému

Kapitola 6. Kapitola 7. 1. Civilní soudní řízení 2. Insolvenční řízení 3. Rozhodčí řízení Jaruška Stavinohová

116


Základní teoretická východiska civilního práva procesního a civilního... Diel I. Pojem a charakteristika civilního práva procesního a civilního procesu Oddíl A.

Diel I. Základní teoretická východiska civilního práva procesního a civilního procesu Oddiel A. Pojem a charakteristika civilního práva procesního a civilního procesu Kapitola 1. Vznik, význam a funkce civilního procesu Moderní stát upravuje chování subjektů ve společnosti a současně zajišťuje náležité zachovávání právního řádu prostřednictvím závazně stanovených pravidel. Způsob prosazení práva prošel v průběhu vývoje společnosti mnoha změnami. V předstátní společnosti, založené na jednoduchých primitivních vztazích mezi jejími členy, kdy pojem práva nebyl ujasněn, byla původním prostředkem prosazení zájmu jednotlivce svépomoc. V případě porušení svého práva si musel jednotlivec zjednat nápravu sám, popřípadě mohl spoléhat na pomoc své rodiny či širšího příbuzenstva. Obnovení právního stavu mohl dosáhnout i násilím, tím ovšem prosazení práva zdaleka nebylo plně a ve všech případech garantováno. Samotná moc v rukou jednotlivců mohla vést k tomu, že se pouze na jejím základě považovali za nositele práva, které jim ve skutečnosti nenáleželo. Naopak zase nedostatek moci často způsoboval, že oprávněné subjekty své právo nemohly prosadit. Dodržování určitých pravidel chování, které je základní podmínkou existence každé lidské společnosti, nemohlo být náležitě zajištěno svépomocí. Vznikem a postupným rozvojem státní moci došlo v zásadě k vyloučení svépomoci. Stát se pak prosazování a zajišťování právního řádu ujal sám. Základním prostředkem prosazování práva ve společnosti se stalo řízení před zvláštním orgánem státu, totiž soudní proces. Historický vývoj tedy postupně téměř zcela potlačil uplatnění svépomoci a v jeho průběhu společnost dospěla k obecnému přesvědčení, že jediným přípustným prostředkem ochrany práva je proces. Vznik, rozvinutí a legislativní zakotvení procesu jako způsobu 117

Časť II.


CIVILNÉ PRÁVO PROCESNÉ

¡

Jaruška Stavinohová

uskutečňování a prosazování právního řádu patří nepochybně k největším úspěchům právní kultury. V moderní době stát plní jednu část svého poslání tedy tím, že vytváří právní řád a druhou část tím, že závazným způsobem upravuje řešení konfliktů, které vznikají mezi společenskými subjekty. Vzniku takových sporů se nemůže vyhnout žádná společnost. V současnosti si každý moderní stát vytváří zvláštní mocenské, autoritativní orgány k řešení sporů mezi společenskými subjekty – soudy (popřípadě jiné orgány soudního typu) a upravuje způsob řešení těchto sporů – tedy postup všech subjektů při realizaci soudní ochrany subjektivních práv. Má-li však být důsledně zabráněno zneužití moci těmito orgány, musí být také předem závazně stanoveno, jakým způsobem mají při řešení sporů postupovat, jaké jsou jejich vztahy ke sporným stranám a jiným subjektům zúčastněným na řízení, jaká jsou práva a povinnosti všech těchto subjektů. Tím je současně umožňováno, aby procesní strany předem věděly, jak je nutno v řízení postupovat, jaké procesní úkony mohou v řízení učinit a jaké právní důsledky vyplynou z jejich procesní činnosti či nečinnosti. Procesní strany tak nabývají právní jistotu, možnost vlastního volného rozhodování a určitou nezávislost na soudci. Naopak zase soudu usnadňují procesní předpisy cestu k nalezení práva a současně vylučují, aby svého mocenského postavení zneužil. Z hlediska státu pak přesně upravený postup v řízení upevňuje stabilitu společnosti a zvyšuje důvěru ve správnost řešení právních sporů. Civilní proces lze tedy považovat za výsledek civilizačních snah o řešení konfliktů vznikajících ve společnosti. Úlohou a cílem civilního procesu je tedy ochrana a prosazování právního řádu. Moderní právní věda chápe civilní proces jako prostředek ochrany subjektivních práv a zákonem chráněných zájmů. Prostřednictvím civilního procesu je poskytována ochrana nejen hmotným vztahům občanskoprávním, ale také vztahům vznikajícím v oblasti příbuzných soukromoprávních odvětví. Civilní proces se v průběhu svého tisíciletého vývoje postupně zcela oddělil od práva hmotného, konstituoval se v samostatné základní právní odvětví a vstoupil do funkčních vazeb s jinými odvětvími v systému práva. Nesplývá tedy s právem hmotným, není jeho pouhým reflexem ani atributem. Na druhé straně je na hmotném právu závislý, neboť slouží jeho ochraně. Subjektivní práva, která vyplývají z ustanovení tzv. soukromoprávních odvětví, t. j. občanského práva, obchodního práva, pracovního práva, rodinného práva, musí být vynutitelná právními prostředky. Vynutitelnost sice není nezbytným znakem každého jednotlivého subjektivního práva, ale právní řád ve svém celku musí v zásade zajišťovat možnost plného prosazení subjektivních práv. Způsob prosazení práva prošel v průběhu vývoje civilního procesu 118


Základní teoretická východiska civilního práva procesního a civilního... Diel I. Pojem a charakteristika civilního práva procesního a civilního procesu Oddíl A.

mnoha podstatnými změnami, odpovídajícími stupni historického vývoje lidské společnosti.

Kapitola 2. Pojem civilního procesu a civilního práva procesního Vymezení pojmu civilního procesu je otázkou, k jejímuž řešení zaujímá právní teorie nejrůznější stanoviska, vycházejíc přitom z rozličných kritérií. Řada procesualistů se přiklání k takové definici civilního procesu, která je založena na jeho účelu. Tito autoři charakterizují civilní proces jako procesní činnost, resp. postup soudu, účastníků a dalších subjektů a osob zúčastněných na řízení, jehož cílem je poskytnutí ochrany subjektivním právům a zákonem chráněným zájmům. Někteří představitelé procesní nauky v této souvislosti charakterizují proces nejen jako určitou činnost, ale také jako procesní vztahy, jež při realizaci tohoto základního procesního cíle vznikají. V procesní literatuře se však můžeme setkat i s takovým vymezením civilního procesu, které nevychází z jeho účelu a cíle jako určujícího znaku. Představitelé těchto názorů nepodceňují závažnost problematiky účelu a cíle civilního procesu, avšak považují za problematické, zda je lze ztotožňovat s otázkou definice civilního procesu. V této souvislosti poukazují na to, že při vymezení pojmu civilního procesu je třeba vycházet z jeho základních strukturních znaků, které vznikly a upevnily se v průběhu jeho dlouhodobého vývoje a nejsou tedy důsledkem uplatnění určité konkrétní legislativní koncepce záměrně vytvořené mocenskými orgány. Z tohoto hlediska patří k určujícím znakům procesu existence procesních stran, v jejichž sporu má řídící a rozhodující postavení soud jako mocenský orgán výkonu soudnictví. Procesní činnost těchto subjektů probíhá jako řízený postup, který se skládá z jednotlivých na sebe navazujících fází, jejichž obsah a struktura jsou určovány procesní činností soudu a stran. Předmětem této činnosti je projednání a rozhodnutí konkrétního, individuálně určeného soukromoprávního sporu. Při respektování uvedených poznatků lze definovat civilní proces jako postup soudu, stran a dalších zúčastněných subjektů při projednávání a rozhodování soukromoprávních sporů orgány výkonu soudnictví. Uvedená definice ovšem vymezuje civilní proces v užším smyslu, tedy jako nalézací řízení sporné. Je však třeba připustit existenci podstatných rozdílů mezi takto definovaným civilním procesem a dalšími jeho druhy, např. tzv. řízením nesporným, dále řízením vykonávacím, či řízením insolvenčním. Proto se současní procesualisté přiklánějí spíše k takovému vymezení civilního procesu, které má obecnější uplatnění i pro další druhy civilního řízení. Podle nich lze definovat civilní proces jako postup soudu, popřípadě jiných rozhodujících subjektů (rozhodců), účastníků řízení a dalších subjektů při 119

Časť II.


CIVILNÉ PRÁVO PROCESNÉ

¡

Jaruška Stavinohová

poskytování ochrany porušeným či ohroženým subjektivním právům a zákonem chráněným zájmům vyplývajícím z občanskoprávních, rodinně právních, pracovněprávních a obchodních vztahů. Civilní (občanské) právo procesní je pak definováno jako soubor právních norem upravujících civilní proces.

Kapitola 3. Civilně procesní vztah Subjekty civilního procesu vyvíjejí v jeho rámci činnost, která vede k vytváření civilně procesních právních vztahů. Civilně procesními právními vztahy jsou ty společenské vztahy, které vznikají v průběhu civilního procesu mezi jeho subjekty a které jsou upraveny předpisy civilního práva procesního. V teorii civilního procesu se vedly dlouhodobé spory o otázce, zda se v civilním procesu vytváří pouze jeden civilně procesní vztah, nebo zda je takových vztahů více, a dále, mezi kterými subjekty se tyto vztahy vytvářejí. Zakladatelé moderní procesní nauky o civilněprávním procesním vztahu charakterizují tento vztah jako trojstranný, zahrnující soud a obě procesní strany a trvající po celou dobu konkrétního civilního řízení. Další představitelé procesní vědy chápali civilně procesní vztah jako vztah dvoustranný, zahrnující na jedné straně soud a na druhé straně účastníky řízení. Zdůrazňovali přitom, že všechny návrhy, včetně návrhů na dokazování a jiné procesní úkony stran nesměřují vůči druhé procesní straně, ale vztahují se k soudu a mohou být adresovány jen soudci. Za základní a charakteristický pro každé civilní řízení označovali procesní právní poměr soudu k účastníkům a naopak. Vedle toho připouštěli existenci jiných, druhotných civilně procesních právních poměrů, které sice mohou, ale nemusí ovlivňovat poměr základní. Uvedená koncepce civilně procesního právního vztahu měla a má své odpůrce, kteří kritizovali zmíněné pojetí civilně procesního vztahu zejména proto, že v něm nenacházeli místo pro aktivní a iniciativní působení účastníků na průběh a výsledek řízení. Dále této koncepci vytýkali, že nesprávně chápou samotnou podstatu civilního procesu, jehož hybnou silou je ve skutečnosti aktivita procesních stran, nikoliv úřední činnost soudu. Představitelé současné procesní právní vědy vesměs přijali a hlouběji propracovali teorii o trojstranném pojetí civilně procesního vztahu, který vzniká mezi soudem a jednotlivými stranami a mezi stranami navzájem. Procesní aktivita stran je přitom chápána jako hybná síla celého procesu, v němž procesní strany nejsou pouhým objektem procesní činnosti, ale jeho subjektem, kterému jsou poskytovány široké možnosti procesní aktivity. 120

Civilne pravo procesne - ukazka  

Civilne pravo procesne - ukazka

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you