Page 1

Prisha_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 15.8.2016 14:31:03 Process Black

V KOLE VOJNY VZPOMÍNKY LEGIONÁŘE JOSEFA LACINY

V kole vojny_V8_tisk2 .indd 3

5 . 1 . 2017 16:35:43


1919

V kole vojny – Vzpomínky legionáře Josefa Laciny

Tak také i naše kolo vojny se počalo pomalu zastavovat a naše dlouhá cesta se chýlila ke konci. A kolik nás došlo? Kolik nás bylo těch šťastných, kterým osud dopřál dočkati se těchto nejkrásnějších chvil v celém životě? ✳✳✳

Přišel nový den. Mírné svahy kolem Prahy lízala šedivá mlha a zabraňovala nám, bychom naši matičku zlatou Prahu dříve nespatřili, až budeme u samých jejích bran. Ve vozech bylo rušno. Vše se čistilo, kartáčovalo, ospalé oči protíraly, vlasy pečlivě učesaly a leštily boty. Chodily různé rozkazy, kdo zůstane ve vozech u věcí a kteří půjdou do řady. Bylo nám telegrafováno, že na nás čeká celá Praha a že chtějí také pozdravit francouzské důstojníky, kteří s námi také jeli. V duši bylo nám tak svato a srdce se chvělo nad tím vším. Později se mlha protrhala, velké cáry stoupaly vzhůru a před našimi zraky se objevil jasný zasněžený kraj. Lokomotiva vesele supěla, z vozů se rozléhal zpěv a i koně vesele řehtali. A měli také právo, ta naše milá zvířata, se radovat, která nám ve válečném chaosu pomáhala nosit strojní pušky a střelivo. Však si je hoši také okrášlili papírovými pentlemi v národních barvách a oni vesele házeli hlavami. „Praha! Praha! Praha!“ neslo se po celém vlaku, rozléhalo se daleko a letělo od úst k ústům. Nejdříve nás pozdravila petřínská rozhledna, pak věže chrámu sv. Víta, Hradčany a hned nato všechny věže naší matičky, zlaté Prahy. Byla zahalena trochu v mlze, ale přece tak krásná, zrovna taková, jakou jsme si ji v cizině představovali. Taková, o jaké se nám snívalo. Ztichly přerývané výkřiky, ztichl jásot. Naše zlatá. Ty jediná. Proto rádi položili životy ti dobří hoši, ti zlatí kluci za tebe, za celý národ u Sentheimu, Terronu, Verdunu a u Arassu, že jsi krásná, Praho. Tobě patřilo tolik posledních pozdravů umírajících hochů ze zborovských plání, od Bachmače a z daleké, daleké Sibiře. I od těch zlatých hochů z fronty italské. Každému z nás zaslzely oči, srdce se rozbouchalo a s obnaženou hlavou každý líbal pohledem naši stověžatou Prahu. A když všemi vozy nesl se svatý chorál „Kde domov můj“, zdálo se, že se každému nějak divně hlas chvěje. Vlak snad ještě s větší radostí uháněl s jakousi velkou nedočkavostí, až to kolem jen hučelo. Projížděli jsme již Prahou. Tisíce rukou a bílých kapesníků se třepalo v okolních domech kolem trati, kudy jsme projížděli, a tisíce lidí nás pozdravovaly tak opravdově – od srdce. Tu se vlak zastavil pod skleněnou klenbou nynějšího Wilsonova nádraží, kde na nás čekaly ohromné davy lidstva. Nádraží se rozbouřilo, rozvlnil se dav

354

V kole vojny_V8_tisk2 .indd 354

5 . 1 . 2017 16:36:21


1919

Vzpomínky 2. díl

lidstva, hudba hrála a skleněná klenba se otřásala, jak se lid radoval. Co zde bylo radostných výkřiků těch, kteří se konečně dočkali, že jejich chlapec přijel, že se vrátil táta, té neb oné mamince přijel její zlatý kluk a tátovi s prošedivělými vlasy se vrátil syn. Co zde bylo provoláno slávy, až mnohý ochraptěl, a kolik rukou se tu stisklo. Tam tatínek s maminkou se tahali o syna a táta přece musel mamince povolit a synovi pušku podržet, aby mohl osmahlý kluk svoji mámu, která jej vypiplala, pořádně sevřít ve své náruči.

Praha! Praha! Praha!

Jinde zase držel na ruce táta svoje dítě a druhou rukou objímal svoji milovanou ženu, která ustrašenému dítěti tak sladce praví: „Neboj se, Liduško, vždyť to je náš táta! No jo, je to náš tatínek.“ Hudba hraje, ale nikdo neposlouchá, řečníci se namáhají, ale nikdo nemá zájmu na těch nabiflovaných větách a dav lidu hučí stále stejně.

355

V kole vojny_V8_tisk2 .indd 355

5 . 1 . 2017 16:36:21


1919

V kole vojny – Vzpomínky legionáře Josefa Laciny

„Kdy přijde můj Jenda?“ ptá se hochů ustaraná stařenka, „nikde ho tu nevidím. Mně syn píše, že přijede v několika dnech, a on tu ještě není.“ Hoši se dívají na sebe. „U kterého praporu je, matko?“ „Ale já tomu ani moc nerozumím,“ a již se hrabe v kabelce a z ní vyndává psaní, které podává hochům, aby si jej přečetli. Hoši seskupili hlavy dohromady a čtou, což stařenka bázlivě pozoruje. „Drahá paní,“ praví jí jeden, když dopis přečetli, „váš syn je u III. praporu, 22. pluku, a proto musel ještě jeden den čekat. Jedou nyní za námi.“ A střenka, zklamána, utírá si slzy, prodírá se zástupem jinam. Sem přišli lidé, kteří nečekali žádného a přišli sem jen proto, že nás měli rádi a tlumočili tím za celý národ, že nás budou milovat. Ostrý hlas trubky projel vzduchem a naráz se utišil nekonečný hluk a shon. „Třetí prapor, nastoupit čtyřstup, vpravo v bok. Pochodem v chod! Vyšlo se z nádražní budovy a před ní jsme nastupovali v dlouhou řadu. Policie nadává, tlačí do lidu, lid se cpe, huláká, ale vše je marné. Jestli byl chaos v nádraží, zde před ním to bylo ještě horší. Tu zazní řízný pochod a celý náš prapor odchází oklikou přes Václavské náměstí, Příkopy na Žižkov do připravených pro nás ubikací. Těžko vylíčiti chování se davu, radostí čekajících na Václavském náměstí a ve všech oknech. Co tu bylo radostných pozdravů, co zaslzených očí se zahledělo na modravé řady vlnící se rozradostněnou Prahou. Tisíce rukou se zvedalo a bílé kapesníky se třepetaly ve směsi svobodného národa a tisíce úst volalo: „Buďte nám vítány, naše děti.“ Děti nechápavě hledí na ty divné osmahlé vojáky a ptají se svých maminek, proč mají takovou radost a je tolik slávy, vždyť už tolik vojska tudy prošlo a z žádných se Praha tak neradovala, jako z těchto modráčků. Leč maminky tisknou k sobě svoje děti a šeptají a šeptají sotva chápajícím dětem: „Až budete chodit do školy, pan učitel vám bude o nich vyprávět, jací to byli hoši. Nyní si zapamatujte tuto chvilku, kdy jste je viděli, když se vrátili do vlasti.“ Šedivé učouzené zdi domů odráží akordy hudby, zpěvu a jásotu. Praha nás vítala celým svým srdcem, otevřela je dokořán a my se radovali s celým národem. V těchto radostných chvílích se zapomnělo, jak asi bolí srdce těm maminkám, ženám, kterým byl doručen list, a z něho zvěděly, že její syn nebo muž padl. Zde srdce přetéká radostí a tam někde v zapadlé vísce hledí staří rodiče se zaslzeným zrakem na několik těch děsných slov: „Padl dne 30. října 1918.“ Život jest tvrdý a každému podává svůj běh cítiti jinak. Tomu přinese štěstí, zato druhému tolik bolu a těžkých ran.

356

V kole vojny_V8_tisk2 .indd 356

5 . 1 . 2017 16:36:22


V KOLE VOJNY VZPOMÍNKY LEGIONÁŘE JOSEFA LACINY

Obálku podle návrhu Marianny Andrášové vytvořil Lukáš Tuma. Ilustroval Josef Lacina. Mapu nakreslila Hana Rozmanitá. Fotografie Archiv ČsOL, SOkA Liberec, VÚA-VHA. Edice pamětí Československé obce legionářské, svazek 5. Edici řídí Michal Rak. Redakce Michal Rak a Petr Hofman. Jazyková a technická redakce Václav Kotrman. Vydalo Nakladatelství Epocha s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1, ve spolupráci s Československou obcí legionářskou, Sokolská 33, 120 00 Praha 2, v roce 2017 jako svou 547. publikaci. Druhé vydání, 384 stran. Sazbu a litografii provedlo studio Prestig. Vytiskly Těšínské papírny, s. r. o.

Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat písemně na adrese: Kaprova 12, 110 00 Praha 1 – Staré Město, telefonicky na čísle: 224 810 353, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz nebo na internetové stránce: www.epocha.cz www.facebook.com/Nakladatelstvi.Epocha

V kole vojny_V8_tisk2 .indd 380

5 . 1 . 2017 16:36:28

V kole vojny (Josef Lacina)  

Dlouhá cesta 1. světovou válkou začala pro Josefa Lacinu v srpnu 1914 na libereckém nádraží odjezdem na frontu do Srbska. Jako mnoho z český...

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you