Page 1


UKÁZKA Z KNIHY EPOS O PANÁČKOVI (Jaroslav Beznoska) Už jen pár metrů. Klepal jsem se, naskočila mi husí kůže, potil jsem se. Nevím, jestli to bylo tím vzrušením, nebo strachem, mým zraněním anebo něčím úplně jiným… byl jsem tak blízko. Sevřel jsem ještě pevněji rukojeť pistole, klouby mi zbělely. Rozrazil jsem dveře a vtrhnul jsem dovnitř. Seděla v rohu místnosti na malém koberci. Ale nebyla to ta, kterou jsem čekal, ta, kterou jsem pronásledoval, byla to jiná postava, možná ještě nepravděpodobnější. Veliký vyhublý černoch s blonďatými zacuchanými dredy. Místo levého oka měl jen prázdný černý dolík v černé hlavě a místo levé nohy měl železnou tyč s hnědou vojenskou botou na konci připevněnou ohromným množstvím izolepy. Byl jsem z něho tak překvapený, že mě to, co řekl, ani nepřekvapilo. ,,Ha, konečně! Však povídala, že nakonec přijdeš!“ ,,Kde je?!“ vyštěknul jsem, připraven, pokud mi nedá uspokojivou odpověď, vystřelit mu tím prázdným důlkem mozek z hlavy. Xylofony nás pohltily. Koutkem oka jsem zahlédl několik hlavní, mířily na mě. Bylo jich hodně, mnohem víc, než kolik jsem měl nábojů. Mířil jsem stále na jednookého černého blonďáka. Nacpali se do dveří, poloautomatické staré neudržované zbraně, nedělal jsem si žádný iluze, že by náhodou nemusely fungovat. ,,Zahoď ten kvér!“ zabručel jeden z nich, asijský mužík s jednou rukou. ,,Pitomci!“ vykřikl dredatý černoch a pohlédl na ně svým jediným okem, bylo světle modré jako čerstvá jarní obloha. ,,Nemůžete zabít toho, který souloží se smrtí,“ teatrálně se odmlčel. Ta dramatická vložka mi přišla hrozně směšná, ale raději jsem mlčel. ,,Sklopte zbraně, stáhněte ocasy, naposled se nadechněte zhluboka čerstvého vzduchu a připravte se, naše paní se blíží,“ divoce zapištěl. „Vy, mučedníci smrti a otroci zkázy, jděte si teď po svém. Již brzy spolu vyrazíme na křížovou výpravu!“ Pomalu a s nervózně těkajícími pohledy nakonec sklopili zbraně a vyšourali se z místnosti. Zůstali na chodbě za závěsem ze žlutých korálků. Byli to mrzáci. Nemám na mysli ani tak jejich fyzické disproporce, mám na mysli jejich sektu. Říkali si Církev mrzáků. Lidi, pro které život ztratil jakýkoli smysl. Stoupenci nihilistického učení o neodvratné degeneraci společnosti, která povede k zániku civilizace. A stejně jako u jakékoli jiné církve a jiných apokalyptických učení, i u nich po onom neodvratném konci bude následovat nový šťastný počátek


rozvoje lidské rasy, v jehož čele nebude nikdo jiný, než oni nyní nešťastní mrzáci, ti vyvolení, kteří všechny ostatní lidi přežijí, protože nyní už nežijí. Kdysi jsem o tom četl studii jakéhosi antropologa… jeho disertační práce se zabývala významem okrajových apokalyptických učení na vývoj společnosti. Aby dodal punc svému bádání, stal se na nějaký čas členem této nebo podobné sekty mrzáků. Několik měsíců o něm nikdo neslyšel, pak se konečně objevil na akademické půdě. Poněkud kontroverzní disertační práci nakonec měl, ale chyběly mu čtyři prsty na pravé ruce. Naštěstí to byl levák. Přes nějaké výhrady odborné kritiky a čtenářský ohlas mezi laickou veřejností získal kýženou pozlacenou bronzovou doktorskou medaili… Při slavnostním ceremoniálu, když šel přísahat na děkanské žezlo, s pokřikem „smrt degenerovaným pseudointelektuálům“ vytáhl pistoli a zastřelil prorektora univerzity, děkana fakulty sociálních věd a pana docenta Rákosníčka, váženého psychologa a veřejného odpůrce psychoanalytických pokusů s LSD. Ty jeho studie jsem četl až po onom činu, nejspíš jako vyraz úcty a možná i díků. Pan doc. Rákosníček stál totiž za předčasným ukončením mého studia poté, co jsem se mu při jedné debatě na semináři svěřil, že účinky LSD jsem párkrát testoval sám na sobě a že to nebylo zase tak špatné. Z mého pohledu práce nešťastného antropologa měla výsledek jednoznačný, stoupenci okrajových apokalyptických učení mají na společnost vliv velmi pozitivní. Ale vraťme se z této odbočky zpět do centra dění našeho příběhu, na nekonečnou dálnici pitvorného děje. ,,Na něco jsem se tě ptal!“ procedil jsem skrz zaťaté zuby, odhodlán,nehledě na jeho společníky, ho klidně i zabít. ,,Kde je?“ ,,Já nevím!“ pokrčil rameny. ,,Ptal jsem se tě, kde je?!“ mluvil jsem potichu, možná až příliš potichu. ,,Jestli mi neodpovíš, odprásknu tě!“ řekl jsem o něco hlasitěji, pro jistotu, kdyby mě neslyšel. Byl to mrzák, třeba byl i nahluchlý. ,,Ty mě nemůžeš zabít. Ne, dneska!“ ,,Hecuješ?“ vyjekl jsem. ,,Nehraj si se mnou!“ Jsem zoufalý a šílený. ,,Kde je?“ „Tak dobře,“ vzdychnul. Sáhl si do kapsy a vrhnul před sebe šest bílých hracích kostek. Chvíli je zkoumal, naklonil hlavu, něco zadrmolil. Pohlédl na mě. ,,Zrovna teď jede v taxíku.“ ,,Cože?“ Ta pitomá věta měla naprosto odzbrojující účinek. Zajistil jsem pistoli a propadl se do podřepu, kecnul jsem sebou na zem, opřel jsem se o zeď a roztáhl nohy… kroutil jsem hlavou a mával pistolí. Nevím, jakou odpověď jsem čekal, ale tahle to rozhodně nebyla. ,,To je nějaký woodoo?“ naznačil jsem pistolí na rozházené hrací kostky.


Pokrčil rameny. „Copak vypadám jako Jamajčan?“ ,,Já myslel, že se takhle rozhazují lidský kosti nebo něco a ne hrací kostky.“ Každá byla jiná, ale jako by to mělo mít nějaký vliv na výsledek. „To je všeobecně rozšířená pověra.“ ,,Chápu!“ Rozhodně jsem nestál o nějakou stupidní přednášku. ,,Sedí v taxíku!“ Ušklíbl jsem se. ,,To je dobrý. A kam jede? Zeptáš se hracích kostek, kam jede?“ ,,Na to se ptát nemusím, to vím.“ ,,A kam teda jede?“ snažil jsem se z něho dostat nějakou informaci, která by konečně dávala smysl. ,,Jede sem.“ ,,Vždyť tu byla.“ Tady někde přede mnou, tady někde před chvilkou. ,,Nebyla.“ ,,Tak koho,“ zašátral jsem v kapse, ,,jsem vlastně,“ prohledal jsem druhou kapsu, ,,pronásledoval?“ prohledal jsem všechny svoje kapsy. Ten kus látky byl pryč! ,,To já nevím,“ pokrčil širokými vyhublými rameny. „Asi nějaký přelud,“ zazubil se. ,,Jediný, co jsem věděl, bylo, že přijdeš. A až přijdeš, a já ti předám její vzkaz, přijede pro tebe.“ ,,Taxíkem.“ To dává stejný smysl jako… ,,Neříkala jak.“ … jódlující orangutan. ,,Přijede taxíkem. To je skvělý.“ Moje šest let mrtvá přítelkyně a láska mého života si pro mě přijede taxíkem. Sem, do Podměstí, k tomuhle patriarchovi Církve mrzáků. Rozbolela mě hlava. ,,Myslíš, že mě sveze ze starý známosti, nebo jí budu muset zaplatit? Protože nevím, jestli budu mít u sebe dost peněz,“ řekl jsem smutně. ,,Já nevím.“ ,,Nevíš!“ skvělý. ,,Jak jsem řekl, vím pouze, že až přijdeš, mám ti předat její vzkaz. Víc mi toho neprozradila.“


,,Jsem tady, ne?“ v celé své kráse. ,,Mám ti říct o těch mužích, kteří na tebe čekali…“ ,,Myslíš ty na dálnici?“ skočil jsem mu do řeči. ,,Tak o těch už vím.“ ,,Nevím nic o žádné dálnici. Vím jen o těch, co na tebe čekali tady.“ ,,Můj informátor?“ ,,Nevím, kdo to byl, říkala, že ty budeš vědět. Bylo jich hodně. Přijeli ve třech autech. Deset ozbrojených mužů. Dvě auta schovali dozadu za budovu, tady na plácku zůstal jen jeden vysoký muž. Ostatní obsadili přilehlé domy a čekali…“ ,,… na mě,“ doplnil jsem poslední dílek skládačky. Tak můj informátor si pro mě nachystal překvápko. Proto chtěl víc peněz než obvykle, náš poslední obchod. Ale zase ne tak moc, aby to nebylo podezřelé. Zasranej nenažranej kapitalista! Zkusil jsem z něho dostat nějaké další informace… čekali asi tři čtvrtě hodiny a pak odjeli. Nyní bylo půl třetí. Tu schůzku jsem měl mít v půl druhý. Přijeli o čtvrt hodiny dřív a čekali ještě půl hodiny. Když jsem se na ten plácek připotácel, minul jsem je jen o pár minut. Zatracený štěstí… jedna dvě minuty a bylo po mně. Ale co to sakra blábolím, jaký že minuty… dyť po mně stříleli z raketometu… Jak jsem to vlastně vůbec přežil? Jak jsem se dostal z toho zatraceného rozmašírovaného hořícího auta dřív, než do něj napálily ty další rakety? (…) Jasně… ty tři tečky v závorce. Tam někde je schovaná odpověď na tuhle záhadu… jenom si na to vzpomenout. Černoch znovu vrhnul kostky. ,,Hálelujááá, je tady,“ povídá a pracně se snaží postavit na nohy, na jednu z masa a kosti a na tu druhou z železa a boty. Hopkaje se přemisťuje k oknu. ,,Tvůj kočár dorazil i s tvým průvodcem. Čeká tě cesta do pekla.“ ,,Ty seš ale magor!“ utrousím a zvedám se taky… taky na obě nohy, na jednu z masa a kostí a na druhou z masa a krve. Kulhám k oknu a vykláním se ven. Na prostranství, kousek od místa, kde jsem ještě před chvíli seděl, stál bílý taxík a vedle něho taxikář. Dveře otevřený, taxikář se rozhlížel kolem dokola. Naklonil se i do auta a do uší nám nabouralo ostré nepříjemné zatroubení. ,,Kde je?“ sleduji neustále taxík a taxikáře. ,,Tam!“ namíří prst na taxikáře a taxík. ,,Kde? Nikde ji nevidím.“ ,,Je uvnitř.“


Ať jsem se díval sebepozorněji, v taxíku nikdo neseděl. Byl prázdný. ,,To je zavřená v kufru?“ Ani nevím, proč jsem to řekl. Vím, že je to blbost, ale celá ta situace mi přišla jako naprostá blbost. Takže to vlastně bylo docela na místě. ,,Nemyslím v taxíku,“ povídá, jako bych byl úplný idiot. ,,Je v jeho hlavě!“ Což rozhodně dávalo smysl. Taxikář se zničehonic pohnul. Naklonil se do auta a něco tam hledal, asi v palubní přihrádce. Když se znovu napřímil, zabouchl dveře. Chvíli stál bez hnutí, v ruce mu zářil stříbrný šestiranný revolver, podobný tomu mému. Přiložil si ho ke spánku a stisknul spoušť. Více v knize EPOS O PANÁČKOVI (Jaroslav Beznoska), Epocha, listopad 2016 www.epocha.cz http://www.facebook.com/fantastickaepocha

Epos o panackovi Jaroslav Beznoska  

Pondělí většina lidí oprávněně nenávidí. Tohle ale budou nenávidět úplně všichni. Začíná den plný zločinu a násilí, na jehož konci bude prol...

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you