Page 1

C

M

Y

CM

MY

CY

MY

K

Process Black


Jan Hlávka

Čarodějovo srdce Osamocený strom vyrůstající uprostřed rovné krajiny musel být kdysi nádherný, zelený a košatý, poutající pozornost zdaleka. Pozornost poutal i teď, jen odlišným způsobem: Strašlivý puch, který se od něj v nehybném studeném vzduchu táhl stovky metrů daleko, se opravdu pominout nedal. Poutník v hnědém, staře vypadajícím plášti sepnutém na krku stříbrnou filigránskou sponou se zastavil. Přivřenýma šedomodrýma očima se zadíval na strom i těla, která z  něj visela po dvou, po třech z každé bezlisté větve. Navzdory zimě přicházející letos nezvykle brzy, byla nafouklá a oklovaná vránami tak, že se pod rozedranými vojenskými mundúry a  zčernalým masem leskly kosti. Pár oběšenců spadlo na zem, jak provazy povolily nebo se přetížené větve zlomily. Podél beztvarých hromad poskakovaly další vrány, přežrané tak, že s  bídou dokázaly vzlétnout. Poutník sotva postřehnutelně pokrčil rameny. Otočil se a vykročil dál, po stěží patrné cestičce mezi ladem ponechanými poli. Než se začalo stmívat, strom zmizel z dohledu a zápach vystřídal vlhký chlad. Zastavil se pod převisem stráně strmé tak, až připomínala menší příkop. Klesl na zem a přitom se neubránil unavenému povzdechu. Před ústy se mu srážela pára, ale jen pohnul prsty v rychlém gestu, a zmizela. Přitáhl si na klín malý tlumok, který nesl pod pláštěm na  pravé straně, protože nalevo mu u ramene vyčuhoval

411


Jan Hlávka / Čarodějovo srdce jílec krátkého meče se širokou čepelí, a otevřel ho. Jako první vyndal oválný předmět zabalený v kusu modrého plátna. Položil ho opatrně stranou a zpod něj vytáhl pouzdro se srolovaným svazkem papírových svitků, perem a flétnou. Chvíli se díval na řádky úhledně zapsaných not, tu a tam nějakou opravil nebo přidal. Přiložil flétnu k ústům a pomalá melodie se nesla houstnoucím šerem nad zmrzlou, prázdnou zemí. Okamžik se zamyslel, pak pro sebe přikývl. Teď to bylo ono. Když balil svitky zpět do pouzdra, ze svazku vyklouzl jeden zapomenutý list a on si všiml dvou slov napsaných v jeho rohu: „Pro Livii.“ Chvíli se na něj s prázdným výrazem díval, než ho zmačkal a zahodil do napůl zmrzlého bláta. Zabalil se do pláště, zavřel oči a skoro ihned usnul. Později té noci se rozpoutala bouře, zvláštní bouře bez deště i větru, kde blesky zářily nezvyklým zeleným světlem. Navíc jako by šlehaly jen z jediného místa nízko u obzoru. Poutník otevřel oči a zadíval se tam. Dokonce napůl instinktivně sáhl po meči, vzápětí se však zarazil. Stáhl ruku zpět, odvrátil od blesků tvář a po chvíli se znovu propadl do spánku. * * * Probudilo ho zaržání koně a dusot kopyt. Ráno bylo kalné, s  hustou mlhou plazící se nad zemí jako jedovatý dech. Poutník rychle vstal, ale z bílého závoje před ním se už vynořovaly siluety jezdců. Bylo pozdě něco udělat, stěží stačil zvednout tlumok a zakrýt ho pláštěm. Takže prostě čekal. Byli tři. U pasů dlouhé šavle, na zádech muškety s nasazenými bodáky, oblečení ve vojenských uniformách s vysokými čepicemi. Uniformy snad kdysi měly nějakou pestřejší barvu, ale teď už byly jen špinavě šedé.

412


Kladivo na čaroděje / O krok před peklem První jezdec překvapeně zarazil koně. Díval se na poutníka, v neoholené, hrubé tváři patrný úžas. „Kdo jsi?“ promluvil s těžkým přízvukem. „Co tu děláš?“ Poutník zaváhal. Rozuměl sice významu, ale samozřejmě neznal řeč, kterou v téhle zemi mluvili, aspoň dokud neuslyší víc – a lidem se teď vyhýbal ještě pečlivěji než jindy. Zauvažoval, jaký jazyk zvolit, aby byla aspoň nějaká šance, že mu porozumí. Nakonec se rozhodl pro latinu. „Nikdo. Jsem prostý muž. Hledám Prahu.“ Vyslovoval pomalu a pečlivě, ale podle toho, jak se hned zkraje zatvářili, bylo jasné, že nerozumí ani slovu. Alespoň Praga však odezvu přece jen vyvolalo: Prostřední z nich si odplivl. „Zkurvenej dezertér! Podříznout mu krk a nachcat do něj!“ „Na to je starej,“ namítl muž v čele. „Koukni na ty hadry. Nejspíš nějakej černoprdelník nebo tulák.“ Poutník sklonil hlavu. „Laudetur Jesus Christus.“ „Neříkal jsem to?“ muž se drsně zasmál. „Co si na něm vezmeš, růženec? Necháme ho vránám. Táhni!“ opovržlivě mávl rukou. Poutník se znovu pokorně uklonil a s očima upřenýma na zem vyrazil podél nejbližšího jezdce pryč. Pak z ničeho nic promluvil ten třetí, dosud mlčící. „Ta spona. Líbí se mi. A ten plášť taky nevypadá zle. Dej ho sem!“ doprovodil svoje slova názorným gestem. Poutník se zastavil. Pomalu se narovnal – náhle vůbec nevypadal shrbeně. Upřel na muže pronikavý pohled. Nepromluvil, přesto ten pohled odpovídal jasně, stejně jako lehký pohyb, kterým odhodil plášť z levého ramene, takže se objevila rukojeť a široká černá pochva. „Hovno kněžour!“ ucedil druhý jezdec. Sáhl po šavli a současně pobídl koně. Třetí ho napodobil, a přitom se zasmál. Než ten blázen z téhle pozice tasí, bude se mu hlava kutálet po zemi.

413


Jan Hlávka / Čarodějovo srdce Poutník popadl rukojeť pod ramenem a škubl. Do mlhy vyšlehlo rudé světlo, jasné jako vycházející slunce. Máchl rukou a uskočil. První kůň zařičel. Padl jako podťatý a o  zlomek vteřiny později jeho hlava odlétla z  krku. Na  zem dopadl strašlivý rudý gejzír, bezhlavé torzo se převalilo a  od  něj se kutálel jezdec. Rána, která hladce přeťala koňskou šíji, mu skoro rozpůlila hrudník. Poutník se bleskově sklonil. Rudý oheň v jeho dlani, tvarem připomínající širokou čepel, zapulzoval. Šavle druhého jezdce se uprostřed nápřahu rozlétla na kousky. Zářící ostří se na okamžik viditelně prodloužilo až k jeho hrdlu, projelo jím jako máslem a stáhlo se zpět. Kůň běžel dál, vyděšený náhlým pachem krve. Mrtvý muž se ještě pár vteřin bezvládně kýval v sedle, než sklouzl a spadl. Poutník se otočil. Ohnivé ostří, uprostřed rozdělené tmavší svislou linkou zdobených liter, prskalo jako pochodeň v dešti. První jezdec stál vedle svého koně. Třesoucí se rukou právě zvedal k líci mušketu, oči vytřeštěné hrůzou. „Nedělej to,“ varoval ho poutník klidně. „Za Valdštejna!“ zavřískl voják a stiskl spoušť. Do mlhy zaduněla rána. Náraz kulky do masa. Poutník se nepohnul. Neudělal vůbec nic, zato na vojákových prsou se objevila rudá skvrna. Upustil mušketu, ztěžka upadl naznak a vyděsil koně, který se rozběhl pryč. Poutník svěsil paži. Světlo zhaslo, když vrátil zbraň do pochvy – nezasunul ji, prostě vložil skrz. Došel k ležícímu muži. Krev už mu zbarvila celý hrudník, z očí mu křičela bolest i hrůza. Poutník se na něj díval a ve tváři neměl vůbec nic. „Kdo je Valdštejn?“ zeptal se, ale voják jenom zachrčel, a pak už nebyl nikdo, kdo by mohl odpovědět. Hotovo. Poutník se rozhlédl. Zkrvavená těla, mlha a napůl zamrzlá zem. Uvědomil si, že cítí vyčerpání – tady stačilo málo.

414


O krok před peklem Kladivo na čaroděje Antologie Martin D. Antonín, Karel Doležal, Dušan D. Fabian, Jan Hlávka, Jana Jůzlová, Markéta Klobasová, Štěpán Kopřiva, Jakub Mařík, Ondřej S. Nečas, Jiří Pavlovský, Martin Paytok, Darek Šmíd Ilustrace na obálce a návrh obálky Lubomír Kupčík. Grafická úprava obálky Lukáš Tuma. Antologii sestavil Jiří Pavlovský. Redakce Pavlína Kajnarová. Vydalo Nakladatelství Epocha s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1, v roce 2018 jako svou 608. publikaci. První vydání, 488 stran. Sazbu provedl Jaroslav Uhlíř. Vytiskly Těšínské papírny, s. r. o. Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat písemně na adrese: Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1 – Staré Město, telefonicky na čísle: 224 810 353, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, nebo na internetové stránce: www.epocha.cz facebook.com/fantastickaepocha facebook.com/kladivonacarodeje

O krok pred peklem (Kladivo na carodeje - Jan Hlavka)  

Ukázka z povídky Jana Hlávky. Svět Kladiva na čaroděje skrývá nepřeberné množství příběhů plných akce, napětí, černého humoru, magie, démonů...

O krok pred peklem (Kladivo na carodeje - Jan Hlavka)  

Ukázka z povídky Jana Hlávky. Svět Kladiva na čaroděje skrývá nepřeberné množství příběhů plných akce, napětí, černého humoru, magie, démonů...

Advertisement