Kladivo na čaroděje / O krok před peklem Ten úžas byl až skoro hmotný. Úžas, překvapení, nejistota, závan… nevole? Vůbec je nenapadlo, že by mohla přijet. Klaudie loupla okem po Romaně, ale ta už jako s vrtulí u zadku pobíhala kolem, se všemi se líbala a objímala… Viditelně proběhly nějaké srazy, mezi holkama existovalo spojení. To jen já jsem mimo. Ale ženy jsou zvědavé a sesypaly se na ni. Děti, práce, chlapi. Jako kdyby nic jiného neexistovalo. Klaudie si gratulovala, jak si to dobře cestou promyslela, a statečně s úsměvem odpovídala. Romana jí donesla sklenici vína. Upila. „A proč si tě ten úžasnej všeúčelovej švýcarák nevezme, když jste spolu tak šťastný?“ „No… my spolu zase nejsme tak dlouho…“ „Vždyť jsi říkala, že dva roky!“ „Nojo, to je pravda…“ „Hele a není to tak, že má takhle v každým městě nějakou a jenom je využívá, jak cestuje? Známe chlapy, že jo,“ nadhodila Helena, vysoká tmavovláska. Nikdy extra hezká nebyla, ale dneska jí to moc slušelo. „Ne, to on ne… no prostě… A hele, proč jste vlastně nepozvaly kluky?“ obrátila se Klaudie na Denisu. „Cha, slečna šťastně zadaná se hnedka ptá na chlapy,“ zasmál se někdo. Denisa pokrčila rameny. „Prostě jsme se s Romčou dohodly, že dámská jízda bude větší sranda.“ „Ale to je škoda, taky už jsem je dlouho neviděla. A třeba Pavla bych ráda viděla,“ ulítlo Klaudii. „Myslíš ,Ve třídě je jeden sráč, jmenuje se Pavel Tkáč‘?“ rozesmála se Denisa. „Ale no tak!“ ozvala se Romana, ale smála se taky. A holky všechny. „Nojo, no, a přitom je chytřejší než my všechny dohromady. To jste věděly, že dělá tu svou biochemii v nějaký firmě v Americe? Třeba jednou dostane i Nobelovku!“ nadhodila Zdena. Klaudie to věděla.
287