Page 1

C

M

Y

CM

MY

CY

MY

K

Process Black


Kladivo na čaroděje / O krok před peklem „No chtěly jsme tě taky vidět, ne? Když jsi na jiném srazu nebyla.“ „Ke mně nějak o žádném předešlém srazu nedorazila zpráva,“ řekla Klaudie neutrálně, bez výčitek. Stejně bych na žádný nešla. „Ne? Aha… no… ale tak hlavně že jedeš teď, ne?“ zazubila se Romana. „Jo, a zastaví se i třídní, Hrázdilová, normálně, fakt to slíbila!“ * * * Penzion byl hezký. Starý statek s přístavbou s pokoji. Někomu to tu patří, něčím příbuzným nebo tak, Romana to říkala, ale Klaudie to už zapomněla. Domluvená nižší cena, rodinné zacházení, celý objekt je jen náš. Jo, celý objekt. Totálně odtržený od jakékoli civilizace, bez auta ani ránu, do nejbližší vesnice pár kilometrů a ani v té vesnici o víkendu autobus nejezdí. Ale tak když už jsem tady, nějak si to užiju. Však je hezky, teplo, počasí vyšlo, slušný červen. Proč jsou školní srazy vždycky v červnu? Klaudie byla nepřekvapivě ubytovaná na pokoji s Romanou. Co už. Přijely spolu, tak spolu i odjedou. Paní domácí se jmenovala Tonička, znovu Klaudii vysvětlila, že celý objekt je jen jejich, a ukázala, kde co najdou, systém jídla a pití… Na dvoře se grilují krůty. A prý budou i klobásy a… „Já jsem vegetariánka,“ řekla Klaudie. „To nevadí, nějakou trávu tu pro vás taky najdeme,“ zasmála se Tonička a poplácala Klaudii po rameni. „Ne, vážně, bude zelenina, saláty, sýry… hlady neumřete! A třeba vám tu maso ještě zachutná.“ Odložily si zavazadla na pokoji, omyly se a upravily. Klaudie otevřeným oknem slyšela výrazný hlas Denisy, která na dvorku penzionu něco rozkládala o poslední služební cestě do New Yorku. Aha, takže ne víla-děti, ale čarodějnice-kariéra. Měla Denisa vždycky tak protivný hlas, nebo jsem jenom předem zaujatá?

285


Jana Jůzlová / Už je to let Nebuď předem zaujatá. Už jsi tady, tak si to užij. Aspoň trochu. Romana vylezla z koupelny a loupla okem po Klaudii. „Ty ses nepřevlíkla?“ „Ne, proč?“ „Já jsem z cesty celá zpocená, musím se převlíknout. No jo, ty jsi hubená, ty se snad ani nepotíš. A jak to, že nejíš maso? Co to je za výmysly? Hele, to není zdravý, podívej se…“ Romana mlela dál a Klaudie si unaveně sedla na postel. Nenašla odvahu se na dvůr k ostatním spolužačkám vydat sama, a tak raději pozorovala Romanu, jak se převléká. Taky vytáhla mobil a zkontrolovala, zda ji nikdo nepotřebuje. Kdyby se třeba kluci ozvali, měla by výmluvu, proč odsud… A jak by ses asi odsud chtěla dostat? Na mobilu žádnou zprávu ani nepřijatý hovor neměla, ale uklidnila se tím, že v penzionu na konci světa je aspoň signál. „Tak já jsem ready,“ ozvala se Romana. „A hele, zkus aspoň ty klobásky, ty tady mají nějaké úžasné domácí, pověstné…“ Za Romanina dalšího výkladu scházely pomalu ze schodů a zamířily na dvůr. Zevnitř Klaudie odhadovala, že pod slunečníky na dvorku obrostlém vínem sedí už asi deset účastnic. Slyšet bylo ale jen Denisu. Její pronikavý hlas popisoval nějakou lechtivou historku s kolegou z Londýna, který vypadá úplně jako Tom Hiddleston. Tom Hiddleston je teplej, pomyslela si Klaudie. Teda aspoň Felix to říkal, když jsem se příliš rozplývala nad Nočním recepčním. Ale třeba to Felix jen tak řekl. To on dělá. Buď tolerantní. Zvládneš to. Užiješ si to. Jsou to milý holky… „No nene, Doskočilka! Živá Doskočilka! Já zírám!“ Klaudie vyloudila svůj nejlepší úsměv a nadšeným hlasem ze sebe vysoukala, že takovouhle příležitost si přece nemohla nechat ujít, jak jim to všem sluší a že je všechny ráda vidí.

286


Kladivo na čaroděje / O krok před peklem Ten úžas byl až skoro hmotný. Úžas, překvapení, nejistota, závan… nevole? Vůbec je nenapadlo, že by mohla přijet. Klaudie loupla okem po Romaně, ale ta už jako s vrtulí u zadku pobíhala kolem, se všemi se líbala a objímala… Viditelně proběhly nějaké srazy, mezi holkama existovalo spojení. To jen já jsem mimo. Ale ženy jsou zvědavé a sesypaly se na ni. Děti, práce, chlapi. Jako kdyby nic jiného neexistovalo. Klaudie si gratulovala, jak si to dobře cestou promyslela, a statečně s úsměvem odpovídala. Romana jí donesla sklenici vína. Upila. „A proč si tě ten úžasnej všeúčelovej švýcarák nevezme, když jste spolu tak šťastný?“ „No… my spolu zase nejsme tak dlouho…“ „Vždyť jsi říkala, že dva roky!“ „Nojo, to je pravda…“ „Hele a není to tak, že má takhle v každým městě nějakou a jenom je využívá, jak cestuje? Známe chlapy, že jo,“ nadhodila Helena, vysoká tmavovláska. Nikdy extra hezká nebyla, ale dneska jí to moc slušelo. „Ne, to on ne… no prostě… A hele, proč jste vlastně nepozvaly kluky?“ obrátila se Klaudie na Denisu. „Cha, slečna šťastně zadaná se hnedka ptá na chlapy,“ zasmál se někdo. Denisa pokrčila rameny. „Prostě jsme se s Romčou dohodly, že dámská jízda bude větší sranda.“ „Ale to je škoda, taky už jsem je dlouho neviděla. A třeba Pavla bych ráda viděla,“ ulítlo Klaudii. „Myslíš ,Ve třídě je jeden sráč, jmenuje se Pavel Tkáč‘?“ rozesmála se Denisa. „Ale no tak!“ ozvala se Romana, ale smála se taky. A holky všechny. „Nojo, no, a přitom je chytřejší než my všechny dohromady. To jste věděly, že dělá tu svou biochemii v nějaký firmě v Americe? Třeba jednou dostane i Nobelovku!“ nadhodila Zdena. Klaudie to věděla.

287


Jana Jůzlová / Už je to let Denisa uznale pokývala hlavou a pak se obrátila na Klaudii. „Ale stejně doufám, že ten tvůj Švýcar je trochu jiná třída než šprťák Tkáčík, se kterým ses cumlala na gymplu.“ Bylo to zlé? Nebylo? Klaudie se nedokázala rozhodnout. Nebuď paranoidní. Než dokázala vymyslet nějakou vtipnou odpověď, Denisa už začala s vyprávěním o služební cestě do Amsterdamu. A první kolo vyzvídání mám za sebou. Obstála jsem. Klaudie si došla pro druhou skleničku a spokojeně se zase usadila. Tak koho tu vlastně máme? * * * Po pár hodinách si Klaudie uvědomila, že je jí dobře. Napřed jen potichu upíjela víno a pozorovala společnost. Když s Romanou dorazily, bylo jich celkem dvanáct, později ještě pár holek přibylo, takže k večeru už jich bylo dvacet. Víc asi nepřijede. Ale pořád padalo, že by ještě měla dorazit třídní. Holky taky pomalu pily. Všechny. Různě se přesouvaly, povídaly, občas si některá sedla přímo ke Klaudii a povídala… A najednou to Klaudie viděla jako na talíři. Jasně. Děti, rodiny, chlapi, kariéry. A spousta trápení, problémů, chlapi zlobí, děti mají problémy, nemocní rodiče, nezvedení sourozenci, blbí šéfové… A holky pily a Klaudie se ani nemusela extra snažit, aby jim viděla do hlav jako do výkladů. Jasně, taky spousta štěstí, lásky a úspěchů, ale nikdo přece není jen šťastný a Klaudii se skoro zdálo, že problémy převažují. Nebo jak o nich holky vlastně odmítaly otevřeně mluvit, jak ostentativně ukazovaly jen to štěstí a spokojenost, o to víc ty utajované problémy z jejich hlav trčely na všechny strany. Klaudii se obrovsky ulevilo. Ne ve smyslu, že by spolužačkám jejich neštěstí jakkoli přála. Spíš proto, že už se

288


Kladivo na čaroděje / O krok před peklem ani zdaleka necítila tolik méněcenně. A pak… stačilo jen lehce naťuknout a holky se otvíraly. Možná jak byly zvyklé pořád držet ty úspěšné, dokonalé a šťastné obrazy, byly z toho tak vyčerpané, že byly vděčné za někoho, komu se můžou bez zábran vypovídat. Za dávnou spolužačku, kterou roky neviděly, ale která jim náhle tak dobře rozumí. Už je to ale let… Po nějaké době Klaudie přinesla karty. Vrazila je do kabelky na poslední chvíli, protože když už Romana zvonila u dveří, popadla ji panika, o čem si se spolužačkami bude povídat. A tak plynul čas, Klaudie pomalu popíjela víno, trochu jedla skvělé saláty a sýry, ale hlavně – pomáhala. A to jí dělalo obrovsky dobře. „Klaudy, a jak se jmenuje ten tvůj hotel?“ zazněl náhle zvučný Denisin hlas. Hotel? Jaký hotel, blesklo Klaudii hlavou, ale hned vzápětí jí to došlo. Jo, hotel. Kde pracuju. Jak se jmenuje. Asi bych měla vědět, jak se jmenuje hotel, kde pracuju, že jo? Ticho trvalo asi půl minuty, ale Klaudii přišlo jako věčnost. Nemohla se tvářit, že otázku neslyšela, protože sebou trhla a podívala se na Denisu. Nebyla schopná si vybavit jméno jediného pražského hotelu. A nebyla schopná si ani žádné vymyslet. Hlavu měla plnou hovorů se spolužačkami, jmen jejich dětí, manželů a milenců… Nedokázala se soustředit. „Ty totiž v žádným hotelu nepracuješ, co?“ pokračovala Denisa, když byla pauza už dostatečně dlouhá, aby ji zaregistrovaly všechny účastnice srazu. Klaudie to velmi dobře cítila. Jak byla naladěná na všechny holky, se kterými v posledních hodinách mluvila, a propojená s jejich myslemi, skvěle nyní cítila, jak se ty mysli scvrkávají, jak v nich tu bleskově, tu zvolna zase vznikají ty hradby zdánlivého úspěchu a štěstí. Idylka skončila. Klaudie se to dotklo. Přece jim pomáhala. A Denisa to takhle zkazí jedinou větou. Možná nechtěnou, ale to

289


Jana Jůzlová / Už je to let na věci nic nemění. Svůj vzrůstající vztek zaměřila jediným směrem a pokusila se dostat do hlavy právě Denise. A totálně selhala. Nic. Beton. Navíc ji zaskočilo, že Denisa byla naprosto střízlivá, zjevně nevypila ani mililitr žádného alkoholu. Ale i bez toho. Prostě beton. Beton Klaudie znala. Narážela na něj v myslích chráněných magickou ochranou anebo v  myslích chorobných skeptiků, lidí se zatvrdlým uvažováním totálních realistů. Na první dotyk se od sebe nedaly odlišit. Klaudii to na chvíli natolik zaujalo, že místo aby reagovala na nastalou situaci, začala opatrně zkoumat, jakého typu je beton v Denisině hlavě. Denisa ji však velmi rychle vrátila zpět. „Ty totiž máš nějakou pofidérní věšteckou a…,“ Denisa se zadívala na svůj smartphone, „paranormální detektivní agenturu.“ Zvedla zkoumavé oči zpět ke Klaudii. „To jako vyvoláváte duchy, aby řekli, kde zakopali poklad, nebo co? To prostě taháš z důvěřivých nešťastných lidí prachy?“ Klaudie pořád mlčela a zaraženě na Denisu zírala. „To si tady na srazu děláš dobrou reklamu. Jasně, tady na  místě z holek žádný prachy tahat nebudeš, ale takový věštecký podvodnice, jako jsi zjevně ty, si dokážou zoufalý lidi kecama omotat kolem prstu, takže tady ne, ale budou mít pocit, jak jsi je krásně vyslechla a poradila jim… a příště, u tebe ve věštírně, to už bude za prachy, co?“ Do hlavy se Denise možná dostat nedokázala, ale emoce byly čitelné. Ona to nemyslí zle, není jejím cílem mi ublížit, jen prostě nevěří, nechápe… neví. Obrana. Strach. Klaudie se kradmo rozhlédla po ostatních. Copak se mě nikdo nezastane? To ty hodiny pomoci, podpory, porozumění a naslouchání byly tak k ničemu? Nedokázala se přimět k  tomu, aby některou k obhajobě přinutila. Přece jim pomáhala. Tak to chtěla slyšet od nich. „Hele, ale… prostě jsme si hezky popovídaly. Klaudie má cit… a pochopení,“ řekla nakonec pomalu Helena. „A třeba má nějaký i ten dar nebo talent, proč by ne. Naťukla věci, které jsem jí neřekla, a ona je opravdu odhalila.

290


Kladivo na čaroděje / O krok před peklem To, že ty na karty a tak nevěříš, přece neznamená, že to neexistuje, nefunguje…“ Děkuju, kývla v duchu Klaudie. „Heleno, se vší úctou, ty jsi zatraceně snadný sousto,“ odpálila ji Denisa nemilosrdně. „Skoro každý ví, že ti manžel zahejbá, kudy chodí. Z nás, co tu jsme, to ví tak polovina. Takže to prostě některá, co ji Klaudie měla v práci před tebou, řekla.“ Helena otevřela pusu, aby se nějak ohradila, ale nakonec jen zalapala po dechu a praštila rukou o hranu stolu, vzteklé raněné gesto, nic rozhodného, vstala a zmizela v zahradě. Denisa důrazně rozhodila rukama. „Holky, to fakt nevíte, jak to funguje? Žádný věštění neexistuje. Žádný nadpřirozený schopnosti, žádný síly… Je to jen psychologie. Neřekne vám nic, co jste předtím neřekly vy jí. A ty pitomý karty, to je taková pomůcka na odvádění pozornosti.“ Holky různě něco mumlaly, trochu se ohrazovaly, protože nikdo si nechce příliš rychle přiznat, že naletěl, ale pozvolna přikyvovaly. Klaudie se nadechla. „OK. Prokoukla jsi mě. Jo, lhala jsem vám, v žádným hotelu nepracuju. Lhala jsem právě pro to, co teď předvádíš. Ale ne, z nikoho prachy netahám. Skutečně pomáhám. Mám svoje psychologický metody. A kdybys to svým sobectvím a arogancí nezkazila, možná jsem tady pár holkám skutečně pomohla. Jenže teď, když jsi je tak pěkně přesvědčila, jak mi naletěly, už ta pomoc nefunguje. Teď už se proti čemukoli, co jsem jim řekla, jen zatvrděj. Ale ta bezcitná mrcha jsi tady ty, ne já. Já se snažím lidem pomáhat.“ Zase nějaké to mumlání, šoupání, kývání hlavama i jejich vrtění. Přesuny energií, přesuny sympatií. „No mně třeba Klaudie nic nevěštila. Jen mě celou cestu poslouchala, a to se taky počítá. To ty neumíš, ty posloucháš jen sama sebe,“ řekla nakonec Romana.

291


Jana Jůzlová / Už je to let „Tobě nikdo nic věštit ani radit nemusí. Ty jsi dokonalá. Supermatka. Ty se fakt jen potřebuješ vypovídat,“ pousmála se Denisa a znělo to skoro smířlivě. Pak se znovu obrátila ke Klaudii. „Takže, abychom si to ujasnily: prosím tě, přestaň s tím. Přestaň z holek tahat jejich soukromí, jen abys…“ „A nemyslíš, že to je něco, co by si měly rozhodnout samy? Copak na srazech není běžný, že si lidi povídají třeba i o soukromí? A jsou to dospělý ženský, tak ať se svěřují, komu chtějí, ne? Ty prostě jenom žárlíš, že nejsi jediný střed pozornosti, co? Ale ty nikomu nikdy nepomůžeš, ty nikoho nevyslechneš. Ty mluvíš jen o sobě.“ „O tom Švýcarákovi jsi taky lhala, co?“ „A co to s tím má co společnýho?“ „Byla vůbec pravda něco z toho, co jsi tady navykládala? Já jenom chci, aby si holky uvědomily, co jsi za člověka. Proč by se chtěl někdo svěřovat prolhané podvodnici?“ „Deniso, co jsem ti udělala, že mě takhle osočuješ? Jako jasně, ani na gymplu jsme nebyly extra kamarádky, ale…“ „No na gymplu jsme vážně nebyly kamarádky. Ale ty jsi taky žádný kamarádky neměla.“ „Co to plácáš?“ „No tak se podívej? Vidíš tady snad jedinou, se kterou jsi na gymplu byla kamarádka? Jako že jste spolu trávily čas po škole, někam chodily, bavily se o klukách, půjčovaly si hadry… To jen pro představu, co kamarádky dělají. Protože to ty nemůžeš vědět, když jsi žádné neměla. Jen ses šprtala. A  kamarádilas leda s  Tkáčem. No, možná sis půjčovala hadry od něj, vkus jsi nikdy moc neměla.“ Klaudie byla tou vlnou zloby zaskočená. Proč? No dobře, s Denisou kamarádky nebyly, ale rozhodně se nedalo říct, že by ji takovýmhle způsobem nenáviděla. Proč? Přesto se proti své vůli rozhlédla. Kromě Heleny, která se ještě nevrátila ze zahrady, a Romany, která se na Klaudii soucitně a omluvně dívala, všechny ostatní uhýbaly očima. Žádná se nechtěla dobrovolně přihlásit a říct „ale

292


Kladivo na čaroděje / O krok před peklem já jsem přece s Klaudií kamarádila“. Protože z těch, co tu byly, se s ní žádná nekamarádila. „Dobře, uznávám, tady na srazu není nikdo, koho bych mohla označit za svou blízkou kamarádku. Prostě jsme byly spolužačky. Ale co Ilona?“ Chvíli nikdo vůbec nepromluvil. Denisa dvakrát překvapeně mrkla. Ticho. „Jaká Ilona?“ zeptala se nakonec Denisa podezíravě. „Ilona Daňková přece. Kudrnatý hnědý vlasy, hubená. Borec na děják. Prostě Ilona.“ „Žádná taková Ilona s náma ale do třídy nechodila,“ řekla Denisa. „To vážně chceš popírat i skutečnost, jen abys mě kdovíproč ponižovala? Jen abys vyhrála? Chceš lhát?“ „Tak už toho, holky, nechte,“ ozval se někdo. „Blbejch hádek o ničem mám za celej tejden dost v práci.“ „Ale tohle není hádka o ničem!“ zvýšila Klaudie hlas. „Kamarádila jsem na gymplu s Ilonou Daňkovou! Kdo to chce popřít?“ Terasou se rozvinul šum a další mumlání. Jaká Ilona, zaznívalo v něm. „A nemohla chodit do paralelky?“ navrhla Romana nápomocně. Klaudie se na ni otočila. „Jak do paralelky, přece chodila s náma! Seděla jsem s ní v lavici.“ „No to teda neseděla, ty jsi seděla s Tkáčem,“ řekla Zdena. „Ilona!“ Klaudie měla pocit, že je v nějakém zlém snu, kde ať dělá, co dělá, nikdo jí nerozumí. „Ilona. Děják. To si fakt nepamatujete ty její dokonalý referáty? A ty její šílený vlasy? Přece Ilona!“ Denisa už zase něco ťukala na smartphonu. „Hele, nebudeme si kazit sraz bezpředmětným dohadováním. Asi před rokem jsem skenovala naše školní fotky a dávala je na Facebook. Tady je máš. Tak nám tu tajemnou Ilonu, kterou kromě tebe nikdo nezná, najdi. Pokud ji najdeš, uznám, že jsme se kolektivně spletly.“

293


Jana Jůzlová / Už je to let Klaudie se zahleděla na displej telefonu, který jí Denisa podala. Očima přejížděla řady. Ježiš, ty účesy. A ty strašný hadry. Denisa měla skoro pravdu, že jsem vkus tehdy moc neměla, ale to neměla žádná z nás. Hledala povědomé roští kudrnatých vlasů na hlavě. Ale nenašla ho. Ok, tak zrovna měla Ilona vlasy nějak učesaný. Hledala obličej, o kterém byla přesvědčená, že si ho pamatuje. Nenašla ho. „To je prvák? Asi byla nemocná nebo něco, není tam. Ukaž mi druhák.“ Jenže s druhákem byl výsledek stejný. Stejně hrozné účesy a oblečení 90. let. Ale nikde ani stopa po Iloně. Totéž třeťák. I čtvrťák. Nic. „Maturitní tablo?“ zamumlala Klaudie. „Jo, mám naskenované i maturitní tablo. Ale nenajdeš ji tam. Žádná Ilona totiž neexistuje.“ Klaudie soustředěně zírala na „komické“ hromadné fotografie, které před maturitou třída udělala… i na tablo s obličeji. Ani stopa po Iloně. „To ale přece není možný.“ „Takže nejen lhářka, ale i magor,“ řekl někdo. Klaudie se pozorně zadívala do Denisiných očí. Proč tohle děláš? Naposledy se pokusila vecpat do Denisiny hlavy, zmobilizovala veškeré síly, které měla… a její vlastní mysl se o ten beton roztříštila na kousky. * * * Klaudie ležela na trávníku, pod sebou měla složené nějaké měkké deky, aby jí nebylo chladno. Romana u ní klečela a omývala jí obličej studenou žínkou. „No hurá, už jsi tu zase s námi,“ usmála se povzbudivě. „Co se stalo?“ zamumlala Klaudie. „Omdlelas. Prostě jsi sebou švihla. Jako Denisa do tebe fakt nemusela tak rýt, to bylo hnusný. Však jsi nikomu ne-

294


O krok před peklem Kladivo na čaroděje Antologie Martin D. Antonín, Karel Doležal, Dušan D. Fabian, Jan Hlávka, Jana Jůzlová, Markéta Klobasová, Štěpán Kopřiva, Jakub Mařík, Ondřej S. Nečas, Jiří Pavlovský, Martin Paytok, Darek Šmíd Ilustrace na obálce a návrh obálky Lubomír Kupčík. Grafická úprava obálky Lukáš Tuma. Antologii sestavil Jiří Pavlovský. Redakce Pavlína Kajnarová. Vydalo Nakladatelství Epocha s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1, v roce 2018 jako svou 608. publikaci. První vydání, 488 stran. Sazbu provedl Jaroslav Uhlíř. Vytiskly Těšínské papírny, s. r. o. Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat písemně na adrese: Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1 – Staré Město, telefonicky na čísle: 224 810 353, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, nebo na internetové stránce: www.epocha.cz facebook.com/fantastickaepocha facebook.com/kladivonacarodeje

Profile for Nakladatelství Epocha

O krok pred peklem (Kladivo na carodeje - Jana Juzlova)  

Ukázka z povídky Jany Jůzlové. Svět Kladiva na čaroděje skrývá nepřeberné množství příběhů plných akce, napětí, černého humoru, magie, démo...

O krok pred peklem (Kladivo na carodeje - Jana Juzlova)  

Ukázka z povídky Jany Jůzlové. Svět Kladiva na čaroděje skrývá nepřeberné množství příběhů plných akce, napětí, černého humoru, magie, démo...

Profile for epocha
Advertisement