Page 1

C

M

Y

CM

MY

CY

MY

K

Process Black


Markéta Klobasová / K.R.E.V. ci byli tvrdí protivníci, zocelení válečným i socialistickým hladem a strkanicemi v přídělových frontách. To si prostě nemohl nechat ujít. Klidně i v Brně. „Fajn,“ povzdechl si nečekaně krotce. „A nepojedeme kradeným autem,“ dodala Klaudie důrazně. „A čím teda, když to tvoje prožilo blízký setkání třetího druhu se stromem a ještěrkou?“ „Yarísek toho vydrží víc, než si myslíš,“ pronesla s  jakousi nepochopitelnou pýchou. „Ale řídit budu já.“ * * * Vincenc měl podezření, že existuje nejen nekromant na  lidi a  zvířata, ale taky na auta. Takový… motonekromant. Yarísek totiž vypadal jako anorganická verze účastníka zombie apokalypsy. V hippie stylu. Růžové květinové nálepky byly jako náplasti na přerostlém, ošklivém děcku: místo aby jeho nevzhlednost zakrývaly, spíš na ni upozorňovaly a  podtrhovaly jeho nedostatky. Vincenc si neodpustil poznámku, že už ho měla dát do šrotu, že by jí klidně ukradl jiné a lepší, ale Klaudie se to, stejně jako matek těch ošklivých dětí, dotklo. Asi si na tu šunku vytvořila nějakou citovou vazbu nebo co. Proto trvalo skoro celou dlouhou a nudnou cestu do Brna, než na něj promluvila. „Jaký je tedy plán?“ zeptala se, když je v šeřícím se prosincovém odpoledni uvítaly nízké kopce a tmavé siluety paneláků na okraji města. Vincenc, rozvalený vzadu, nohy v kanadách drze na sedadle, ledabyle trhnul rameny. „Pověsíme se na ni, až dneska večer někam vyrazí, ty se s ní dáš jako baba s babou do řeči, prohrabeš se jí v hlavě, ať máme jistotu, nahlásíme výsledek, zkasírujem prachy a pojedem domů. Jednoduchý.“

164


Kladivo na čaroděje / O krok před peklem Ano, jednoduše to opravdu znělo. Po tom všem, co museli podstoupit i zadarmo, skoro až neuvěřitelně. A možná proto z toho byla Klaudie nervózní. Jestli ji spolupráce s jejími kolegy něco naučila, tak to, že nic nejde hladce a podle plánu. Ale až si dá skleničku (nebo radši dvě) vína či svařáku, bude všechno zase v pořádku. Levandulový čaj na její prakticky neustále pocuchané nervy přestal fungovat ve chvíli, kdy ji pozřel přerostlý trubýš. A na Moravě přece musejí mít opravdu dobré víno… „A kam tedy jedeme? Neznám to tu.“ „Žádný strachy.“ Vincenc vzadu zašustil oblečením, sedačka zasténala, jak se bez skrupulí protlačil na sedadlo spolujezdce. „Brno mám prolezlý. Co jinýho by tu taky študák dělal, že jo.“ „Ty jsi studoval?“ vykulila Klaudie oči. „Však dneska má papír každej, stačí si ho jít nechat podškrábnout do Plzně,“ odfrkl si Vincenc a bez ptaní jí na oranžovou strhl volant. „Tady doleva.“ Klaudie zaječela, když se o centimetry vyhnuli podobnému šílenci, který si to těsně před červenou mířil přes křižovatku, jenom rovně, a vztekle na Vincence zasupěla: „Řekla jsem, že řídím já!“ „Však jo. Ale potřebuješ svý zkostnatělý jízdě dodat šmrnc dravce velkoměsta, jinak se tu budem motat hodinu jako v Praze. Ber mě jako instruktora v autoškole. Teď doprava.“ Klaudie raději rychle zabočila, než ji Vincenc stačil znovu instruovat. „A co jsi studoval?“ rozhodla se v rámci dobrých vztahů opět rozproudit konverzaci. „Filozofii.“ Klaudie po něm vrhla podmračený pohled. „Děláš si srandu?“ „No co?“

165


Markéta Klobasová / K.R.E.V. „A proč zrovna filozofii, proboha?“ „Proč?“ Vincenc zatáhl za páčku sedadla a odsunul se dozadu, aby si mohl opřít nohu o palubní desku. „Proč ty se furt hrabeš v psychologickejch příručkách?“ „No… abych svou schopnost využívala snáz…“ „A to je přesně vono,“ píchl jí do osobního prostoru dlouhým kostnatým prstem, až jí naskočila husina. Vincenc byl jeden z  mála lidí, u koho měl výkřik rozhořčených esoteriků nepíchej mi do aury význam, protože jeho siločáry opravdu, i mimoděk, ovlivňovaly vše okolo. „Musel jsem vědět, co je to všechno, co vidím, zač, vždyť se v tom lidi hrabali stovky let. Ale rychle mi došlo, že je to snůška keců. No, a taky jsem se s  jedním prófou neshod ohledně filozofie nastavování druhý tváře…“ „Páni, ty a teologicko-filozofická rozepře?“ „Tak nějak. Sejmul jsem ho pravym hákem a ten zmrd mi nechtěl nastavit druhou.“ „Ach,“ řekla jenom Klaudie – podobný vývoj událostí se ostatně dal čekat – a raději mlčky a promptně poslouchala navigaci své agresivní GPS. Která, nutno podo­tknout, mnohdy nebyla tak úplně spolehlivá, protože už to bylo pěkných pár let, co tu Vincenc naposledy byl, a navíc vždy razil názor, že dopravní předpisy jsou jenom pro policajty. A tak v  jednosměrce, kde tabulka na  činžáku, u  kterého měla zastavit, hlásala Sušilova, skončila z opačné strany. „Tohle je vona,“ zalovil Vincenc v  pomačkané khaki bundě pro stejně pomačkanou fotku vytisknutou na obyčejném papíře. „Lenka.“ „No… nedivím se, že se o ni tvůj kamarád strachuje,“ konstatovala Klaudie s  určitým bodnutím žárlivosti. Ona měla příliš velkou a špičatou bradu, skoro jako Reese Witherspoonová, a začínaly se na ní podepisovat její alkoholové dýchánky, zatímco Lenka i na nekvalitním výplodu inkoustové tiskárny vypadala… hezky. Vlnité hnědé vlasy, veselé oči i  úsměv. A asi tak o deset let míň než

166


Kladivo na čaroděje / O krok před peklem Klaudie. „I když mi to přijde trochu srabské, místo aby si to s ní normálně vyříkal.“ „Však to von pak udělá. Jenom chce mít jistotu.“ Vincenc si chvíli hrál se svým mobilem, starou Nokií, která mohla v případě nutnosti sloužit i jako dalekonosná zbraň, a pak zničehonic vylezl z auta. „Pojď. Vodsud si musíme vzít stopa.“ „Stopa…?“ zopakovala Klaudie, ale to už Vincenc zmizel za rohem, kde ve stínu stromů a pouličních lamp, které se v brzkém šeru začínaly rozsvěcet, s grácií sbíječe betonu kradl tmavozelenou oktávku. „Sakra, Vincenci!“ zasyčela na něj šokovaně a kradmo se rozhlédla, jestli je někdo nesleduje. Ulice však byla prázdná, jenom seshora se ozýval vzdálený hluk rušnější silnice. „Na něčem jsme se přece dohodli!“ „To sice jo, ale nemyslela sis doufám, že tu po městě budeme při sledovačce jezdit támhletou zrůdou s kytičkama, že ne? Vždyť tohle je vesnice, kurva, dvakrát se tu v tom­ hle projedeš centrem a už si tě všichni pamatujou!“ „Zrovna ty, pirát silnic, mi budeš kázat o nenápadnosti?!“ prskla. Vincenc možná zatykače sbíral jako děcka Pokémony, ale ona se do záznamů policie dostat netoužila. „Mohli jsme si ho jednoduše půjčit.“ „Však jo. Pučujem. Vrátím.“ Vincenc se zazubil jako neviňátko a smetl střepy ze sedadla. „Jako vždycky, ne? A  nestůj tam tak, v  emhádéčku ji těžko budem sledovat. Roman říkal, že už vyšla.“ Klaudie se nafoukla jako fugu, ale nastoupila. A když Vincenc dupl na plyn, došlo jí, že tohle je druhá ze tří dohod, kterou během jednoho dne porušil. A ta třetí na sebe nenechala dlouho čekat. * * * Roman měl pravdu. Změnila se. Z obyčejné, dalo by se říct i roztomilé (kdyby tohle slovo měl Vincenc ve slovníku) holky se stala elegantní žena

167


Markéta Klobasová / K.R.E.V. naprosto mimo Romanovu kategorii. V něčem mu trochu připomněla Ester – její oblečení možná nestálo deset tisíc kus, ale rozhodně se uměla obléknout. Světlešedý kabát poodhaloval lem světlých pouzdrových šatů a na předloktí se jí houpala krémová kabelka. Klaudie na Lenku skrz okýnko maličko závistivě zírala. „Hm, Bar, který neexistuje,“ přečetla nahlas název podniku, za jehož dveřním závěsem Romanova žena zmizela. „To zní jako něco z těch paranormálních romancí. Třeba se tam scházejí upíři.“ „Spíš snobi. Ale pijavice jako pijavice.“ Vincenc nechal auto zaparkované něžně, jenom napůl na chodníku, a rozhodně vyrazil k  rohovému vchodu. Zevnitř se na pozadí hlaholu ozývaly basy a trubky příjemného jazzu a Klaudie si ve škvíře za závěsem všimla tlumených lampiček a červených sedaček. „Omlouváme se, ale máme plno,“ oznámil jim téměř dobově oblečený mladík v  upravené tmavomodré košili a šlích. „Zkuste to za pár hodin.“ Vincenc drze vykoukl za závěs. „Jak plno? Támhle vidim místo.“ „To je rezervace, pane. Vážně máme plno a budu vás muset požádat, abyste odešel.“ Vyhazovač – i když Klaudii připadal spíše jako uvaděč – udělal tu chybu, že Vincencovi asertivně položil dlaň na  rameno, když se přes něj pokusil nenápadně prodrat o pár kroků blíž bavícímu se davu. A rodilý rváč, který byl svědek i účastník v  epické bitvě Slávie versus Baník, zareagoval naprosto instinktivně. Mladík vyhekl a zalapal po dechu, když mu zápěstí křuplo, a s rukou vyvrácenou v páce se ohnul v pase. „Fakt by se tu místo nenašlo?“ zazubil se Vincenc, konečně ve svém živlu. Vyhazovač se nadechl, ale Klaudie moc dobře věděla, co nadejde. Ze všech sil se opřela do jeho mysli ochromené bolestí a slova mu odumřela v hrdle.

168


Kladivo na čaroděje / O krok před peklem „Skočte si s tím na pohotovost,“ přikázala mu přátelsky. „Ošklivě jste upadl ze schodů.“ „Jo… upadl…,“ zamumlal zmateně, a jakmile ho Vincenc pustil, poslušně se vypotácel na ulici. Klaudie několikrát mrkla a zamračila se. Ruka jí vyletěla dřív, než nad tím vůbec stihla zauvažovat – ten kluk byl na  Vincence pěkně naštvaný a ona mu v  tom zdatně sekundovala. „Co blbneš, kurva!“ zahuhňal blonďák, když mu její dobře mířená rána přerazila nos. Klaudie zafuněla, ale pak se jí na tváři mihla bolest a ona potřásla omlácenými prsty. „Jsi kretén, Vincenci! Mně budeš říkat něco o yarískovi a přitom tu hned mlátíš vyhazovače!“ „Vyhazovači jsou od toho, aby se mlátili.“ Vincenc si otřel nos, který se mu díky působení jeho schopností po malé úpravě sám dával do pořádku. „Stejně jako značka omezení rychlosti není zákaz, ale výzva.“ „Víš co? Jdeme to raději vyřídit. Než se tu objeví nějaká další výzva…,“ zavrčela v odpověď a rázně prošla tuhými šedými závěsy do útrob podniku. Do úplně jiné doby. * * * Klaudie se překvapeně zarazila. Doslova na ni dýchla atmosféra nespoutaných dvacátých let, s  veškerou jejich hravostí a pozlátkem. Rázem se zastyděla za svou divoce batikovanou tuniku s mandalou, třebaže ne všichni byli oblečení retro jako pikolík u vchodu, a navzdory vydýchanému vzduchu, který klimatizace nezvládala, si přitáhla kabát blíže k  tělu. Zato Vincence takové přízemní věci jako vzhled nikdy netrápily: pod zmuchlanou bundou měl vytahané černé triko s několika propáleninami od cigaret a jeho džíny byly určitě rozervané ještě dřív, než to bylo v módě.

169


Markéta Klobasová / K.R.E.V. Klaudie se raději stále držela v čele, aby se nemusela dívat, jak Vincenc rozhrnuje moře lidí jako sněžný pluh. Vyhazovač nelhal – opravdu tu byla hlava na hlavě, ale stačilo se prodrat ke schodům do horního patra, aby měla lepší rozhled. Dole na červených kožených sedačkách a  barových stoličkách Lenku nikde neviděla. A když se vydala nahoru, tak naštěstí neviděla ani to, jak Vincenc ne­ nápadně strhl jednoho cucáka ze židle u baru a takticky zabral jeho místo rovnou u zdroje. V  patře byly tytéž kožené červené sedačky, tlumené lampičky se stínítky a kóje z tmavého dřeva. Lenky si všimla až téměř vzadu, tak nějak odsunuté od ostatních. Seděla ve  společnosti obyčejně vypadajícího třicátníka, takového táty od  rodiny, který mohl být stejně dobře vedoucím prodejny jako instalatérem, a očividně se náramně bavila. Klaudie si už však v  čajovně řekla, že nebude vyvozovat žádné závěry, dokud se sama neujistí. A proto si v hlavě přehrála všechny poučky z příruček o tom, jak vystupovat (když už to neuměl zbytek její party, tak se o to musela postarat ona), a nasadila sebejistý krok. „Jé, ahoj, Leni!“ zahlaholila, když míjela jejich stůl, a  dodala svým slovům špetku té sugesce. „To už je dlouho, co jsme se neviděly. Jak se pořád máš?“ Lenka zvedla hlavu, rychle ji sjela pohledem. „Skvěle. A ty?“ usmála se, neklamné znamení, že to zapůsobilo. „Znáš to, pořád plno práce, člověk někde lítá, tak je rád, když se v pátek večer může pobavit.“ „Sama bych to neřekla lépe! Míro, posuň se, přece ji tu nenecháme postávat…“ Klaudie se posadila vedle tmavovlasého chlápka s  vějířky vrásek kolem očí, které naznačovaly, že se rád směje, kývla na něj, ale pak už se zase soustředila jenom na ni. Po  Mírově boku se jí během první minuty kdovíproč zmocnil divný pocit, ale utěšovala se tím, že stačí další

170


Kladivo na čaroděje / O krok před peklem čtyři, a dva a půl tisíce je jejích. A hlavně Vincenc dole nestihne ztropit nějakou ostudu. Možná. „A kde máš Romana?“ zeptala se zvědavě, jakoby nic. „Ále, má nějakou slezinu tady ve Slovanu. Jak jen se to… Fénixcon? Spousta pití a filozofování nad tím, jestli je lepší Kopřiva, nebo Kotleta.“ „Ach,“ pronesla Klaudie s vědoucným úsměvem, ačkoli ve skutečnosti neměla ponětí, jestli se jedná o nějaký gastronomický kroužek anonymních alkoholiků, nebo vyostřenou diskuzi vegetariánů a masožravců, a raději proto Lence nenápadně vklouzla do odchlípnutých záhybů mysli. A úsměv jí na rtech rázem zmrzl. * * * Bylo to jako dotknout se roztříštěného skla a dívat se na svět v  milionu odrazů. Její hlava byla temné zrcadlové bludiště mluvící podivným skřípavým jazykem, něco tak vzdá­leného a nepochopitelného, až ji přepadl pocit klaustrofobie z  nekonečně rozlehlého temného oceánu neznámých vjemů. A pak… Pak se Klaudie utopila. * * * Vincenc nikdy nebyl trpělivý člověk. A proto když mu barman s  hipsterskými brýlemi oznámil, že pivo nemají a  vedou jenom koktejly, poslední její kapky se vypařily jako na rozpáleném asfaltu. Dav kolem něj se opět rozvlnil jako před ledoborcem a Vincenc rázně vyběhl schody. To, jak se s tím Klaudie crcala, mohlo znamenat jenom jediné – našla ji. A když se dokázala dostat do hlavy těm pískovejm sráčům, Lenku musela mít zmáklou během mrknutí oka.

171


O krok před peklem Kladivo na čaroděje Antologie Martin D. Antonín, Karel Doležal, Dušan D. Fabian, Jan Hlávka, Jana Jůzlová, Markéta Klobasová, Štěpán Kopřiva, Jakub Mařík, Ondřej S. Nečas, Jiří Pavlovský, Martin Paytok, Darek Šmíd Ilustrace na obálce a návrh obálky Lubomír Kupčík. Grafická úprava obálky Lukáš Tuma. Antologii sestavil Jiří Pavlovský. Redakce Pavlína Kajnarová. Vydalo Nakladatelství Epocha s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1, v roce 2018 jako svou 608. publikaci. První vydání, 488 stran. Sazbu provedl Jaroslav Uhlíř. Vytiskly Těšínské papírny, s. r. o. Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat písemně na adrese: Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1 – Staré Město, telefonicky na čísle: 224 810 353, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, nebo na internetové stránce: www.epocha.cz facebook.com/fantastickaepocha facebook.com/kladivonacarodeje

Profile for Nakladatelství Epocha

O krok pred peklem (Kladivo na carodeje - Marketa Klobasova)  

Ukázka z povídky Markéty Klobasové. Svět Kladiva na čaroděje skrývá nepřeberné množství příběhů plných akce, napětí, černého humoru, magie,...

O krok pred peklem (Kladivo na carodeje - Marketa Klobasova)  

Ukázka z povídky Markéty Klobasové. Svět Kladiva na čaroděje skrývá nepřeberné množství příběhů plných akce, napětí, černého humoru, magie,...

Profile for epocha
Advertisement