Page 1


UKÁZKA Z KNIHY ELEMENTUM (Jiří Dittrich)

Irma právě seděla na proutěném křesle před domem a hned jak mě zahlédla, rychle vstala, upravila si šaty a vzpřímeně čekala, až dojdu k ní. „Připraven?“ zeptala se až podivně chladným, ale zároveň klidným hlasem. „Jo. Jistě,“ snažil jsem se její tón hlasu napodobit, ale připadal jsem si, jako by ze mě mluvil někdo jiný. „Výborně,“ odvětila a její tváří se mihl lehký úsměv, „tak můžeme jít.“ Aniž by čekala, jestli půjdu za ní, přešla svou zahrádku a mířila k lesíku za jejím domem. Když jsem ji dohnal, upozornila mě: „Víš, důležité je si tento živel umět rozdělit do dvou skupin.“ „Jo, já vím. Živý a neživý,“ odpověděl jsem. „Správně. Jako první začneme s živou částí, protože ta je všude, můžeš se na ni napojit z jakéhokoli místa budeš chtít. Až potom navážeme na nerosty a horniny.“ Jen jsem přikyvoval, než jsme pomalu došli na louku uprostřed malého lesíka. Irma pokynula rukou k otevřené louce, když se sama zastavila. „Jen běž,“ řekla a čekala, než dojdu doprostřed zelené louky. „Sundej si boty.“ „Prosím?“ ověřoval jsem si nejistě. „Sundej si boty,“ zopakovala. „Ze začátku musíš být s přírodou v kontaktu, abys ji slyšel, abys ji vnímal, musíš s ní být spojený. Až se to naučíš, tak přímý kontakt už nebudeš potřebovat, ale v začátku je to důležité.“ Udělal jsem, co chtěla, a jednou nohou jsem si z druhé skopl obě boty. Ponožky jsem hodil na ně a začal jsem vnímat rostoucí trávu mezi prsty. Najednou jsem cítil každý její pohyb, každou změnu, její kořeny zapouštějící se hlouběji a hlouběji do země. „Cítíš ji?“ „Jo,“ přitakal jsem tiše. „Dobře, tak něco zkusíme,“ usmála se Irma. Otočil jsem pohled směrem k ní a bedlivě poslouchal. Irma mezitím popošla k jednomu ze stromů a ze země sebrala asi metr dlouhý, štíhlý klacek. „Dávej pozor. Budeš pečlivě poslouchat, ano? Zavři oči.“ Udělal jsem, co řekla, ale nevěděl jsem, co přesně mám poslouchat.


„Soustřeď se, ne na uši, ale na zem. Musíš cítit každou její vibraci, každé semínko v ní, které pukne. Jasné?“ „Soustředit se.“ Slabý vítr hýbal s trávou sem a tam a něco ve mně to vnímalo, celé mé tělo se přizpůsobilo tomu, aby cítilo vše pode mnou. Najednou se ozvala zvláštní rána. Rána, která nebyla ze shora, ale odněkud ze spodu, šířila se každým kořínkem, které se v zemi mohly najít, a těmi došla až ke mně. Narazila do mě jako přílivová vlna, která mě pak tiše obeplula a pokračovala dál. Hned za ní jsem slyšel přicházet druhou ránu, byla stejná jako předchozí, ale neměla tolik síly. Slyšel jsem ji, ale než stačila dojít ke mně a tiše mě ovát svou silou, rozplynula se. Asi nebyla tak silná. Sotva druhá rána dozněla, hrnula se za ní další, která na rozdíl od předešlé měla sílu, která byla větší než obě dvě předchozí dohromady. Bylo to, jako když kovovou tyčí někdo bací do lampy. Prošlo to mnou jako náraz vzduchu, který se šířil do lesa za mnou. Pokračoval jsem v poslouchání, ale bylo ticho. Naprosté ticho. „No,“ ozvala se Irma a já věděl, že můžu otevřít oči. „Kolikrát jsem bouchla do země?“ Aha, pomyslel jsem si. Ty rány byly vytvářeny klackem, který Irma držela v ruce. Ale nějak mi to nešlo do hlavy, protože to bylo jako rány do bubnů a ne kouskem klacku do hlíny. „Třikrát.“ Irma se pousmála, ale její názor byl jiný. „Čtyřikrát.“ Zavzpomínal jsem, ale slyšel jsem jen tři rány, nic víc. „Ale…“ Dál moje věta nepokračovala. „Bylo to asi takhle. Bouchla klacíkem do země. „Jedna.“ Bouchla podruhé ale méně. „Dva.“ A nakonec dala dvě silnější rány. „Tři, čtyři.“ Usmála se a mě došlo, že poslední rána, ta nejsilnější, vlastně byly dvě rychle za sebou vytvořené. „Musíš se naučit rozeznávat i sekundové rozdíly, ano? Zkusíme to znovu.“ Přikývl jsem a zavřel oči. Pomalu jsem se potápěl do semínek a kořínků všeho kolem mě, když přišla první jasná rána, dával jsem pozor, zkoumal každé zrnko v zemi, jestli je opravdu jen jedna. Vibrace skončily a byl klid. Zanedlouho přišla druhá, také jasná, ale za jejími vibracemi se hrnula další, snažil jsem se je rozlišit. Představoval jsem si, jakou mají barvu, a pak je oddělil.


Za chvilku přišla další, čistá a jasná bez žádných silnějších vibrací. Pak byl dlouho klid, ale cítil jsem, že se něco hrne, byla to větší rána, ale řízena několika dalšími, podle mého byly tři. Pomocí vůle jsem se je snažil zpomalit a každé dát jinou barvu. Měl jsem pravdu, byly tři. Každá jinak silná a velká. Pak už nic nepřišlo, v hlavě jsem si spočítal všechny rány, které přišly, a pomalu jsem otevřel oči. „Sedm,“ tiše vyšlo z mých úst. Irma to odsouhlasila jen skromným úsměvem. „Ještě jednou,“ řekl jsem, abych se ujistil, že to nebyla jen náhoda. Má víčka mi pomalu zatemnila zrak, když hned na to přišla jedna rána, která byla velmi intenzivní. Pečlivě jsem se do ní ponořil, abych zjistil, zda je jen jedna, nebo jestli to je odraz více úderů za sebou. Naslouchal jsem každému kořínku, než jsem se ujistil, že opravdu byla jen jedna. Poslouchal jsem dál, ale nic. Bylo ticho už několik sekund, ale oči jsem neotvíral. Věděl jsem, že něco přijde, že Irma na sto procent udeří do země minimálně ještě jednou. A taky ano, za moment se začala zemí šířit jedna rána za druhou a já měl co dělat, abych všechny rozeznal a každé přisoudil jinou barvu. Jedna. Dvě. Tři. Čtyři… Počítal jsem, co nejrychleji jsem mohl. Byly to rány, které za sebou šly ve velmi krátkých časových rozdílech, ale každá podaná jinou silou. Napočítal jsem jich celkem jedenáct, což bylo přijatelné a přesné číslo. „Tak? Kolik?“ uslyšel jsem naprosto z jiného světa. „Jedenáct.“ „Velmi dobře. Většině lidem to trvá déle, než se tohle naučí, ale vzhledem k okolnostem to dává smysl.“ „K jakým okolnostem?“ zeptal jsem se s pronikavým a podezíravým stínem ve tváři. „Vezmi si, že všichni tvoji předci se nejdříve naučili ovládat živly a až ty později poháněly Navitas. U tebe je to zřejmě naopak, tvým základem se zdá být Navitas. A ta postupně pohání jednotlivé živly.“ „Ale to je dobře, ne?“ Nebylo mi sice jasné, co tím chce říct, ale z mého pohledu se to zdálo být v pořádku. „Ano, to ano, urychluje to tvůj trénink, ale na druhou stranu si musíš dát pozor, čím vnímáš. Jestli pomocí Navitas nebo jednotlivých živlů. „Dobře.“ Hodil jsem po ní úsměv, který jsem si schovával za rty, a zhluboka se nadechl.


„Pokračujeme?“ „Jistě.“ Stále jsem poslouchal zemi, do které Irma jemně či silně bouchala na druhé straně louky klacíkem a snažil se počítat. Napočítal jsem osm ran, které stejně jako před tím souhlasily s počtem ran klacíku do hlíny. „Co kdybychom zkusili něco těžšího?“ zeptala se Irma po čtvrtém poslechovém tréninku. Pootočil jsem hlavou a poslouchal. „Sedni si,“ řekla. „Sednout?“ Přikývla a já klesl na zem a dal nohy křížem. „Sluch k zemi máš zřejmě velmi bystrý, ale… Co kdybychom změnili smysl?“ zeptala se. „Jak to myslíte?“ „No… zatím nasloucháš, což je jeden smysl. Normální člověk jich má pět, ale na tento živel ti budou stačit dva. Sluch a hmat. Co kdybychom se přesunuli na ten druhý?“ Pohledem jsem se ponořil hluboko do země a uvažoval, k čemu mi bude u tohoto živlu hmat. „Jak to funguje?“ „Tohle už bude těžší, spočívá to v tom, že půdě nenasloucháš, ale že jí doslova vnímáš. Tento smysl ti normálně slouží jen po tvém těle. Když se tě někdo dotkne, cítíš to. Teď ten smysl musíš umět rozptýlit, musíš s ním pokrýt vše živé kolem sebe.“ „A co to udělá? Myslím se mnou.“ „Budeš schopný ucítit kohokoli kdekoli. Ze začátku to budeš ovládat jen několik kroků kolem sebe, pak metrů, a nakonec kilometrů. Když se bude blížit nepřítel či zvíře, ty budeš první, kdo to bude vědět, pochopils?“ Docela mě to zaujalo. „Jak se to dělá?“ „Zavři oči. Musíš si představit svět kolem sebe, udělej to tak, abys ve své mysli viděl všechno, co nejdál. A pak… se snaž rozšířit pocit, který máš, když se rukou dotýkáš trávy.“ Rukou jsem stiskl trs trávy, který jsem měl pod dlaní, a snažil se o to, co mi řekla Irma. „Poté, co si představíš okolí, nech ho usadit se ve tvé fantazii. Musíš přemluvit sám sebe, že je to skutečné. Pak přijde druhá část úkolu.“ Okolí jsem si dokonale představil v mysli. „A teď si představ, že to, co cítíš pod svou rukou, musíš roztáhnout kolem sebe. Ten smysl, díky kterému víš, že se něčeho dotýkáš… musí se odtrhnout od hranic tvého těla a pohltit i


okolí. Představ si to například jako pavučinu, která se pomalu šíří od tvé ruky do trávy a zeminy.“ Pokusil jsem se to udělat. A povedlo se. Nejdřív jsem se sice lekl, jelikož jsem nic podobného zatím necítil, ale můj mozek si na ten pocit rychle zvykl. Jeden ze smyslů – hmat – opustil hranice mého těla a začal se vlévat do země přes vlákna mnou vytvořené pomyslné pavučiny. A na co tyto vlákna dosáhly, to jsem cítil v mozku. Jako kdyby zemina byla součástí mého těla. Jenže já to jen necítil, dokonce jsem to i viděl. Můj mozek si totiž podle nových informací vytvořil jakýsi obraz mého okolí. Vypadalo to trochu jako infračervený pohled predátora. Ale něco tam nehrálo, několik metrů ode mě jsem cítil zvláštní tlak, bylo to, jako by mi někdo stál na noze, ale nebylo to tak nepříjemné a ani to nebyla má noha. Byla to louka se mnou spojená a ten tlak byla Irma stojící několik metrů přede mnou. „Co cítíš?“ „Já…“ Začalo se mi strašně špatně dýchat. Náhle jsem se cítil, jako bych uběhl celý maratón. Nestačil jsem ani odpovědět a pavučina se rázem stáhla. Bylo to jako guma, která byla natažená, co nejvíce mohla, a která se rázem smrskla zpátky. S navrácením dechu jsem otevřel oči a orosené čelo mi napovídalo, že tohle cvičení bude trochu náročnější jak na psychickou, tak i fyzickou stránku člověka. „Slyšíš mě?“ zeptala se Irma. „Jo –“ snažil jsem se promluvit, ale byl jsem zadýchaný a mé srdce tlouklo jako o závod. „Co to bylo?“ snažil jsem se vydat mezi silnými a hlubokými vzdychy. „Říkala jsem, že tohle bude těžší.“ Pomalu, ale jistě jsem zpomaloval svůj dech, který se sice bránil, ale po několikaminutovém chození tam a zpět po louce, se vrátil na původní frekvenci. „Můžeš pokračovat?“ zeptala se po nějaké době Irma. „Jo, v pohodě,“ odvětil jsem, i když jsem si nebyl vůbec jistý, zda to, co jsem řekl, je pravda. Pomalu jsem si zase sedl na zem a zavřel oči. Z čisté tmy se mi opět začala objevovat krajina kolem mě, za moment ji začala opět pokrývat pavučinka a začal jsem cítit vše, co pod ní bylo. Asi třicet centimetrů ode mě byl malý brouček, dva metry ode mě byl další a asi osm metrů ode mě stála Irma, její tlak byl mnohem a mnohem větší, než který vytvářeli broučci vedle mě. Pozoroval jsem vše, co jsem mohl, abych se ujistil, že je pavučinka kompletní. „Alexi,“ ozvalo se z vnějšího světa. „Slyšíš mě?“


Soustředil jsem se na to, abych mohl mluvit a zároveň se soustředit na svět u mě v hlavě. „Aano.“ „Pečlivě mě poslouchej, teď budu pokládat ruku na zem, chci, abys mi řekl, kolika prsty se jí dotýkám, jasné?“ Když se mi její slova dostala do hlavy, odpověděl jsem: „Jasné.“

Více v knize ELEMENTUM (Jiří Dittrich), Epocha, listopad 2016 www.epocha.cz https://www.facebook.com/Nakladatelstvi.Epocha https://www.facebook.com/fantastickaepocha

Elementum Jiri Dittrich  

Největším problémem Alexandra Summerse byla blížící se maturita. Nebo aspoň do doby, než se mu život obrátil naruby. Vše začne příchodem nez...

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you