Page 1


UKÁZKA Z KNIHY ELEMENTUM (Jiří Dittrich)

Šli jsme ještě několik minut, dokud za stromy po pravé straně nevykoukl vysoký útes, na jehož vrchu byl vidět kus levého křídla paláce. Na tom místě se stromy začaly rozestupovat. Jak jsem koukal kolem sebe, začaly se mezi stromy objevovat jednotlivé zelené paloučky. My šli ale dál. Mlčel jsem, jelikož to vypadalo, že mi Abby stejně nic neřekne, a rozhlížel se kolem. Zanedlouho se stromy zase nahromadily blíže k sobě, tudíž jsme museli opatrně prolézat mezi větvemi a šlahouny kolem. Přeskákal jsem několik kořenů, než se Abby zastavila před jemnou záclonkou ze spletených lián. Odhrnula ji a pokynula mi. Nakoukl jsem dál, abych viděl, kam ta cesta vede, ale zahlédl jsem jen kmen nějakého stromu, když Abby znovu promluvila: „No pojď, nebudu to držet celý den.“ Ušklíbl jsem se a prolezl dovnitř s Abby za zády. Ocitl jsem se na rozsáhlém a travnatém břehu řeky, jejíž koryto lemovaly bílé oblázky. Samotná řeka byla široká tak dvacet až třicet metrů a její průzračná hladina byla téměř klidná. Byl tam minimální proud. Co mě ale oslnilo nejvíc, byl strom, který stál na břehu. Silně připomínal nějaký druh vrby až na to, že její proutky byly šedivé až bílé a pokryté světlým chmýřím. Kmen stromu byl také šedý, ale mnohem tmavší než jeho zbytek, a zakončovaly ho mohutné kořeny, které se potápěly do země, až místy nadzvedávaly půdu. „To je nádhera,“ zamumlal jsem a přešel ke stromu, abych si osahal proutí visící asi z desetimetrové vrby. „Co je to za strom?“ Abby přistoupila a sáhla si na jedno z proutí. „Místní mu říkají Pax Arbor neboli Strom míru. Byl tu zasazen již dávno, asi tři sta let před tím, než jsme se narodili.“ „Je úžasný,“ vydechl jsem. „Jo, jo to je. Je tu proto, aby nám ukazoval, že jsme odlišní. Připomíná, že odlišnost znamená sílu, odhodlání znamená sílu. Zkrátka, že i když žijeme v ústraní, stále patříme do světa nahoře.“ Abbyin hlas byl jako namalovaný pastelkou. Plný, zvučný ale přesto jemný. „No, ale začneme,“ řekla poté, co pustila proutek stromu. „A co máš v plánu? Myslím, co tady děláme?“


Hodila po mně výsměšným pohledem, který říkal, že to bude zase něco extra. Aniž by něco dál řekla, přistoupila k řece, natáhla ruku a vytvořila bublinu vody, tu pak přesunula zhruba doprostřed řeky nad hladinu vody. Otočila se na mě a řekla: „Přines mi ji.“ Zůstal jsem na ni koukat s absolutním výrazem nechápajícího člověka. „A nesmíš si ji pomoci svých sil nijak přitáhnout,“ dodala. Přemýšlel jsem nad všemi možnými způsoby, jak se k bublině dostat, ale byla asi dva metry nad hladinou, tudíž bych pro ni z vody nevyskočil, a tak jsem stále jen tupě zíral do prázdna. „A jak to mám asi udělat? Přejít to?“ zeptal jsem se s velkou ironií a smíchem, ale Abby domýšlivě zvedla obočí a odsekla: „Ano.“ Rychle jsem pohled stočil k bublině a zase zpět k Abby. „Ale to přeci nejde… nebo jo?“ „Jasně, že to jde, jen si z vody musíš udělat něco pevnějšího. Tedy jen psychicky, musíš si to jen představit a zkrátka jít.“ Moc jsem tomu nevěřil, ale přistoupil jsem k řece a zkusil to. Otřel jsem své vědomí o sílu v mém nitru a v představách si měnil vodní hladinu na něco tvrdého. Vykročil jsem vpřed s myšlenkou, že mě voda nezradí. Jo, chtěl jsem se možná před Abby předvést a udělat ze sebe frajera, ale pak mi došlo, že je to chyba. Při prvním kroku jsem se zabořil do vody a celý zapadl pod hladinu. Voda byla příjemně – až překvapivě – teplá. Vynořil jsem se a popadl dech. Abby se na břehu smála a koukala na kopyto valící se v řece. Docela mě to zamrzelo, ale chtěl jsem to zkusit znovu. Vylezl jsem ven, odkopl boty a sundal si mokré tričko, které se mi přilepilo na tělo. Nenápadně jsem koukl na Abby, abych zpozoroval její výraz, když mě uviděla polonahého, a docela se mi to i vyplatilo. Abby, aniž by to sama chtěla, při pohledu na mě cukla s koutkem úst a usmála se. Potěšilo mě to, ale nechtěl jsem tomu moc věnovat pozornost, jelikož jsem měl před sebou daleko důležitější věci. Nadechl jsem se a zavřel oči. V mysli jsem si začal vytvářet představu, jak se voda přede mnou mění v tvrdý kámen, který mě s jistotou unese. Poté jsem otevřel oči a pomalu vyrazil. Opatrně jsem položil nohu na hladinu vody, ale šla níže a níže, snažil jsem se vodu zpevnit, ale k ničemu to nebylo, ztratil jsem rovnováhu a opět zahučel do řeky. Podíval jsem se na Abby, jejíž úsměv mě v tu chvíli dost znepokojoval.


„Nesmí to být jen představa, musíš tomu věřit. Musíš svůj mozek přesvědčit, že opravdu chceš tu vodu proměnit v pevný nerost nebo cokoli jiného tvrdého.“ Mezitím jsem vylezl z vody a kývl, že jsem rozuměl. Stoupl jsem si znovu na břeh a zavřel oči. Chci místo vody kámen, chci místo ní kámen, změň se v kámen! No tak! řval jsem v duchu. Opakoval jsem si to stále dokola, než jsem znovu vyrazil na hladinu, ale i přes veškerou snahu to dopadlo stejně. Opět jsem se ponořil, a ještě ke všemu si odřel koleno a kameny na dně. Po čtyřech jsem se zase škrábal z vody, než jsem dolezl k Abby, která v tu chvíli stála hned u břehu. Zvedl jsem hlavu a pohlédl na její tvář. „Myslím, že tomu nevěříš,“ zvedla obočí. „Nezažil jsem to, nevím jak…“ Utichl jsem, protože se ve mně začal probouzet pocit, že si stěžuju. „Hele,“ chytila mě za ruku a pomohla mi vstát, „není to jen o tom, si to představit před tím, než tam vlezeš. Musíš na to myslet i potom, když pokládáš chodidlo na hladinu vody. Musíš to zkrátka chtít. Tak to zkus znovu.“ Usmál jsem se a poslechl. Znovu jsem se postavil na břeh a motal svou mysl do jedné lži, abych stvořil představu, že se voda mění na kámen. A nepřestával jsem, ani když jsem udělal první krok, ani když se voda dotkla mého chodidla… ale jakmile jsem chtěl došlápnout a přenesl celou svou váhu do pravé nohy, opět jsem se vodou propadl a skulil jsem se pod hladinu. Když jsem vylezl, Abby tam už nestála. No tak, chlape, soustřeď se, řekl jsem si a celý proces znovu zopakoval. Ale znovu to nevyšlo, poté také ne, a poté také ne. Až po několika desítkách minut, se mi noha zastavila asi patnáct centimetrů pod hladinou. Udělal jsem krok a stál. Cítil jsem, jak mi něco ve vodě drží nohu a brání jí, aby nešla níže, ale zároveň mi ji nechtělo pouštět, když jsem chtěl udělat další krok. Bylo to jako chodit po rozehřátém asfaltu, lepil jsem se. Opatrně jsem zvedal těžké nohy z vody a snažil se jít přímo k vznášející se bublině. Byl jsem již skoro u ní, když se mi podlomila levá noha. Cítil jsem, jak jde ke dnu, zatímco druhá se stále drží jen pár centimetrů pod hladinou. Ale jen jedna noha mě neudržela a já byl opět pod vodou. Vyplazil jsem se na souš a lehl si celý utahaný do trávy. Svaly v mém těle opět začínaly křičet bolestí, ale jelikož jsem se mohl kdykoli zchladit ve vodě, nebylo to tak hrozné.


Ležel jsem tam pár minut, ale pak jsem opět vyskočil na nohy s odhodláním, že už tam konečně dojdu. Tentokrát už se má noha nepotopila, ale stála přímo na vodě. Udělal jsem první krok, ale druhá noha se nechtěla podrobit. Snažil jsem se ze všech sil, abych vodu proměnil v kámen. S mými těžkými chodidly se zvedala i voda a moje schopnost nedokázala oddělit jednotlivé prvky. Jeden krok po druhém jsem se snažil udržet rovnováhu. Udělal jsem krok, který byl vydařený, ale s dalším jsem se propadl až po kotníky. S každým krokem jsem se soustředil minimálně dvě minuty, než jsem došel k bublině nad řekou. Natáhl jsem se, abych ji uchopil, ale s mou radostí přišel i výpadek sil. Bylo to, jako by se mi pod nohama rozevřela zem. Zapadl jsem do vody jako šiška. „Dop…!“ zaklel jsem a bouchl pěstí o vodní hladinu. Rychle a naštvaný, že jsem měl už cíl téměř na dosah, jsem doplaval ke břehu a rychle to zkusil znovu. Šlo to dobře. Nohy mě poslouchaly lépe, nepropadaly se a už nebyly tak těžké. K bublině jsem došel téměř hned, a i když jsem se pro ni natáhl a nechal ji přeplout ke mně nad dlaň, nepřestával jsem se soustředit na vodu pod sebou. Když jsem už cítil bublinu ve své moci, vrátil jsem se i s ní na břeh. Zvedl jsem si ji do úrovně obličeje a podíval se skrz ni. Všechno náhle ztratilo tvar a rozplynulo se na směsici rozpitých barev. Nedalo mi to a musel jsem se sám sobě tiše zasmát, ale než jsem stihl ztichnout, Abby se objevila mezi stromy s troškou malin v dlani. Když mě uviděla, zastavila se a vytřeštila oči. Aniž by dokousala sousto, promluvila: „Jak jsi to k čertu udělal?!“ Zarazila se několik metrů přede mnou a s rychlostí polkla. Neměl jsem ponětí, co na to odpovědět, jelikož ona sama mi řekla, jak na to. „Vždyť…“ „Myslela jsem, že ti to zabere minimálně tak dva dny,“ mumlala, zatímco překvapivě zírala na bublinu v mé dlani. „Dva dny? Co bych tu dva dny dělal?“ zasmál jsem se nad pomyšlením, že něco takového bych přece zvládl maximálně za den. Ne, že by to nebylo těžké, ale ne zase tak, abych nad tím strávil takovou dobu.


„Alexi, vím, že ti to může připadat jako přirozenost, ale tohle je jedna z nejtěžších věcí. Dala jsem ti to za úkol, jelikož jsem chtěla, aby ses naučil koncentrovat. Ovládat pevnost živlu, jeho strukturu, to…“ Pak s úsměvem vydechla.

Více v knize ELEMENTUM (Jiří Dittrich), Epocha, listopad 2016 www.epocha.cz https://www.facebook.com/Nakladatelstvi.Epocha https://www.facebook.com/fantastickaepocha

Elementum Jiri Dittrich  

Největším problémem Alexandra Summerse byla blížící se maturita. Nebo aspoň do doby, než se mu život obrátil naruby. Vše začne příchodem nez...

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you