Page 1

Jana R aila Hlavsová

Deníky z krypty Poslední dny sedmi parašutistů za heydrichiády


Úvod Vše začalo prostou větou o tom, jak 28. května 1942 přišel Jaroslav Švarc do krypty. Psal se 28. květen 2016 a tato věta se objevila v deníku dnešní doby, na facebooku. Bylo to jen drobné upozornění na události dávno minulé. Reakce přátel a jejich nečekaný zájem, stejně jako nutnost začít si třídit střípky vědomostí z několikaměsíčního intenzivního studia heydrichiády, vyvrcholily v každodenním deníkovém zápisu, který jsem připravila. Den po dni mohli čtenáři nahlédnout do krypty i ven na události, jež se staly dvě generace před nimi. O rok později se situace opakovala. Jen já jsem za ten rok získala další a další informace a znalosti. Doslova tisíce lidí sledovalo osud sedmi parašutistů a odboje a každý den čekali na další kus příběhu. Až do smutného konce. Kniha, kterou držíte v  ruce, není historické pojednání. Jsou to střípky z historických publikací, článků a dokumentů, názorů a domněnek odborníků i profesio­ nálních vojáků. Jsou to střípky vzpomínek pamětníků té doby i pamětníků pamětníků. Je to kniha inspirovaná geniem loci, kdy stojíte ve tmě v kryptě a pozorujete pla7


Jana R. Hlavsová

mínek svíčky v průvanu, kdy sedíte 18. června na kůru v půl páté ráno, v tichu, které je, při vědomí toho, co se tam stalo před 75 lety, ohlušující. Je ovlivněna momenty, kdy držíte v ruce originální dopis Jana Kubiše Marii Žilanové a říkáte si, že byl v psaní dopisů něžnému pohlaví opravdu dobrý a že by nejspíš za srdce chytil i vás, i když trochu škrábe. Promítají se do ní chvíle, kdy čtete deníky některých parašutistů a máte pocit, že jste je někde museli potkat, znát je a přátelit se s nimi. A pak se vám stane, že čtete soukromé dopisy od jejich dívek a najednou si připadáte nepatřičně, protože přátelům se v soukromé poště přeci také nehrabete. Do vět, které pak čtou ostatní, nakonec vkládáte vše, co přišlo s inspirací z historických publikací po vlastní zkušenost toho, jak je v kryptě zima, jaká je na dotek stěna v posledním oblouku na empoře vedle kůru, jak těžký je Colt 1903 v dlani nebo jak nádherný je pohled na okno na kůru, když jím po páté hodině odpolední proniknou sluneční paprsky do chrámové lodi kostela. Nedozvíte se tu všechno. Nevysvětlím vám, kdo byl každý, koho v deníkových zápiscích zmíním. Je to deník o tom, jaké to mohlo být, kdyby si jej v kryptě někdo z parašutistů psal. Je v mnoha chvílích subjektivní, založený na obrazech a kouzlu okamžiku a místa. Ne, nestála jsem v zatáčce 27. května 1942 a nebyla jsem ani na kůru, ani v kryptě 18. června 1942. Zůstaly z  toho útržky, z nichž tak, jako mnozí přede mnou, splétám příběh a předávám jej dál tak nejlépe, jak umím. S obrovskou úctou, vděčností a láskou. Vděčím těm sedmi a všem z odboje za svou budoucnost. Bez nadsázky nebo patosu. To je prostě fakt. Stejně jako to, že je prostě nelze nemilovat. Nejen proto, co udělali, ale jací byli. 8


Kůr kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici / 18. června 1942

po čtvrté hodině ranní

„Vstávej!“ zatřese Jenda s Opálkou jen mírně. Víc není třeba. Stejně vzbudí i Josífka. Víc neřekne, jen ukáže na pootevřené okno do ulice. Všichni se opatrně podívají. Je to rychlý, vojenský pohled. Hodnocení situace. Světlo za oknem je dostatečné. Obloha je vybledlá, už to nejsou jen stíny. Postavy na ulici jsou rozeznatelné velmi dobře. Waffen SS. Hodně moc. Běhají zběsile kolem. Rychlé a efektní zajišťování vnějšího perimetru. „Má cenu se ptát, kde se tu ty vosy vyrojily?“ zašeptá Jenda. „Kulomety,“ ukáže Josífek na protější domy. Ten nejblíž je v patře průmyslovky. „Těžké kulomety, Josífku,“ přejde Opálka k dalšímu oknu. „S tím, jak tu běhají, podle mě vůbec neví, co je tu čeká,“ ušklíbne se Jenda. „Po zuby ozbrojení atentátníci přece,“ odtuší Josífek. „Tak to bychom je neměli zklamat,“ kývne Jenda na tři bomby na kůru. 147


Jana R. Hlavsová

„Zkusíme okno u kostelníka?“ otočí se Josífek na Opálku. „Ne! Kluci dole už to podle mě taky vidí. Koupíme jim trochu času. Ta krypta není hned vidět,“ ještě jednou přejede celou scenérií Opálka. Navíc je tu dost koberců a poklop je schovaný. Adrenalin mu pumpuje po celém těle. Tak jako ostatním. Přesto je ledově klidný. Ví přesně, co má dělat. Vůbec nad tím nemusí přemýšlet. „Přijdou od kostelníka?“ podívá se na něj Jenda. „Já bych to udělal. Navíc hlavní vchod je zadělaný železnou tyčí. Nemají kudy jinudy,“ kývne Opálka. „Vezmu si emporu naproti vchodu,“ odtuší Kubiš. Opálka kývne. Josífka pošle na předěl empory a kůru. On bude nad schody na kůr. Má tam dobrý výhled na kaž­dého odvážlivce, co zkusí vylézt po schodech. „Neměli jsme dneska náhodou odjet?“ zkontroluje Josífek zbraň. „Ale Josífku, my odjedeme. Dokonce úplně stejným způsobem, jako jsme měli v plánu,“ usměje se hořce Opálka. „Úplně slyším Mirečka, jak si z toho bude utahovat.“ „Jojo, ty si s Jožkou pojedou jeden pohřební vtip za druhým a v každém druhém bude hrát hlavní roli rakev,“ usměje se Jenda. Smutně. Ale odhodlaně. „Sakra. Gabčík. Ty a ty tvoje karty. A zrovna teď si to musel projet. Kluci!“ otočí se na ostatní. Zbraně mají zkontrolované. Jenda má dvě bomby, Josífek jednu. „Dáme si na čas. Dokud nebudou u schodů, jako bychom nebyli. Jako duchové. Trochu je postrašíme.“ Bublík s Jendou kývnou. „Sbohem kluci,“ podá každému ruku. Jeho stisk je pevný a odhodlaný. 148


Deníky z krypty

„Jendo! Josífku! Poslední pro sebe.“ „Živé nás nedostanou, neboj,“ oplatí mu Jenda pevný stisk. „Ale pár jich sebou vezmeme. Chlapci, já ani nevím, proč, nějak jsem si vzpomněl na Lidice a na ty ranní budíčky se seznamy popravených.“ Opálkovi jiskří oči. „Taky se mi najednou vybavili,“ stiskne čelisti Josífek. Tři týdny skřípání zubů a teď jim to můžou pěkně vrátit. Všichni se na sebe usmějí. Je čas. SS komando namíchané s hochy z gestapa se vrhne do prohledávání kostela. SS je systematické. Dokonale vycvičení a očividně zkušení vojáci. Gestapo působí v tom­ hle případě víc jako velká voda. Aspoň Jendovi to tak přijde. Vzpomene si na jeden den ve Francii. To tehdy on i Jožka i Honza bránili ústup svých jednotek i Francouzů před postupujícími Němci. Byla jich tehdy hrozná přesila. Ale Jenda se svými lidmi udržel pozice, dokud to šlo. Nelekli se jich. Zvláštní. Tehdy to bylo taky 18. června. Přijde mu to nekonečně dávno. Čas běží. Pět minut. Kryjí se dobře. Gestapo v oblecích se blíží k hlavnímu vchodu. Který z nich sáhne na mříž od kůru jako první? Výhercem se stane muž v obleku, takže gestapo. Kulka ho zasáhne do ruky. Výkřiky. Zmatek. Dole se strhne chaos, všichni hledají střelce. Jeden voják ještě zkusí vyběhnout po schodech na kůr, ale Adolf Opálka mu nedá šanci. Trefí ho do ocelové helmy a nebýt jí, tak tu mají Němci rovnou jednoho mrtvého, místo bezvědomého. Jeho tělo si seberou pod schody. Němci opětují palbu. 149


Jana R aila Hlavsová

Deníky z krypty Poslední dny sedmi parašutistů za heydrichiády

Přebal a litografii navrhl David Michálek. Ilustrace Zuzana Čatajová. Redakce Stanislav Tumis. Vydalo Nakladatelství Epocha s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1, v roce 2018 jako svou 626. publikaci. První vydání, 176 stran. Sazbu provedl Jaroslav Uhlíř. Vytiskly Těšínské papírny, s. r. o.

Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat písemně na adrese: Kaprova 12, 110 00 Praha 1 – Staré Město, telefonicky na čísle: 224 810 353, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, nebo na internetové stránce: www.epocha.cz

Jana Raila Hlavsova: Deniky z krypty  

Poslední dny sedmi parašutistů za heydrichiády Deníky o osudu sedmi parašutistů skrývajících se uprostřed nacisty okupované Prahy. Deníky,...

Jana Raila Hlavsova: Deniky z krypty  

Poslední dny sedmi parašutistů za heydrichiády Deníky o osudu sedmi parašutistů skrývajících se uprostřed nacisty okupované Prahy. Deníky,...

Advertisement