Page 1


Jak lehko přijít o vlastenectví Je mi již 83 let, ale musím ještě něco napsat pro příští generace. Snad to  někdo   přečte   a   pochopí,   co   se   v   naší   milované   republice   odehrálo.   Moji  rodiče p. F.Benák a Marie Benáková byli sedláci. Hospodařili na 37 ha v malé  vesničce Hřiby čp.8 v okrese Český Brod. Nevím od kdy, naše kronika mluví  o 17 století, ale v naší rodině se podává z generace na generaci zpráva, kde  leží je pohřben Prokop Holýi.   Totiž na našich polích se bitva odehrávala a  každý   rok   jsme   vyorávali   z   půdy   různé   husitské   zbraně   –   sudlice,   cepy,  podkovy, hřeby apod. Vše můj tatínek vždy jednou za rok odevzdával do  Českého Brodu do muzea. Protože moji rodiče byli pokrokoví hospodáři, měli  jsme vzorně vedený statek, byly postaveny nejmodernější stáje pro dobytek,  prasečníky a všechna zvířata byla zapsána  v chovech. Tatínek byl na okrese  předsedou   hospodářského   zvířectva   a   angažoval   se   v   různých   spolcích.  Hlavně jsme celá rodina byli velkými vlastenci, tudíž i sokolové. Tatínek byl  starostou jednoty ve Viticích (blízké větší obce) a já, když jsem povyrostla,  jsem se ujala jednoty jako náčelnice. Na náš poslední sokolský slet jsem už  vedla   do     Prahy   skupinu   žaček   a   dorostenek.   Náš   rod   měl   zkrátka   čest,  vlastenectví   a   pracovitost   v   krvi.   Ale   přišla   druhá   sv.   Válka.   Němci   byli  nepřátelé a zdálo se, že se bude o vlast bojovat. Tatínek samozřejmě okamžitě  narukoval. Jak to dopadlo, to každý Čech ví. Nikdy   po celou dobu války  jsme   ani   na   chviličku   nepochybovali,   že   Němci   prohrají!   Pro   nás   to   bylo  samozřejmé, že musejí prohlát! Osud naší rodiny ve válce byl plný zoufalství a pláče. Totiž jednoho dne  jsme stáli na dvoře, já s mojí maminkou a paní, která u nás pracovala. Do vrat  přišel vysoký štíhlý muž a moje maminka řekla „Karle kde se tady bereš?“.  Dobře   se   pamatuji   tu   chvíli.   Moc   dlouho   pak   trvalo,   než   jsme   té   paní  vysvětlili, že se maminka spletla ­ stále ji vrtalo hlavou, jak to bylo a co v tom  je. Ten pán řekl, že chce mluvit s mým otcem a s maminkou odešli domů. Byl  to maminky velmi vzdálený příbuzný a skutečně se jmenoval Karel Štajner.  Maminka ho již léta neviděla a tatínek ho viděl jen jednou. Prohlásil, že je  partyzán, stíhaný gestapem a že potřebuje pomoc a úkryt.   Můj tatínek pro  svou čest a vlastenectví ho nedovedl odmítnout a slíbil mu, že u nás může být 


jak bude   potřebovat   a   on   zůstal   téměř   3   roky!   Štajner   měl   již   připravené  doklady   na   jméno   Jaroslav   Veselý.   Domluvili   se   s   tatínkem   jak   budou  pokračovat a protože jsme měli na ONV (okr. národní výbor) ve válce ještě  známé, tatínek tam ihned dojel a na všech úřadech vše vyřídil. Říkal, že nutně  potřebuje pracovníka do zemědělství. Tento, že je z Moravy člověk pracovitý.  U nás měl jezdit s koňmi a dělat různé jiné zemědělské práce. Ale nebylo to  tak jednoduché. Štajner potřeboval velmi často volno, někdy i pár dnů. Jezdil  za partyzány do lesů. Lidé si všímali, že je stále pryč a nepracuje. Nám říkal  Štajner, že je velitel všech partyzánů v Čechách a na Moravě. Na jeho hlavu  byla vypsaná odměna, dokonce gestapo dělalo na něj zátahy v Jevanech a v  Sázavských   lesích.   Ze   všeho   šel   strach.   Vždycky   přijel   unavený   a   musel  odpočívat. To se ví, že lidem se to nelíbilo, oni pracovali a on jen někdy.  Jednou jeden ze zaměstnanců  pan Mariška se tím tak rozčílil, že prohlásil:  „když nedělá, je to nějak podezřelé“, a že půjde na četnickou stanici, aby si  ho prošetřili. Ztrhla se z toho velká hádka na dvoře, lidé koukali a tatínek se  hrozil, jak to s námi špatně dopadne, že nás všechny seberou. Ale Veselý to  vystihl dobře, dříve křičel Mariška a nyní začal křičet Veselý. Chytil ho za  rukáv a povídá půjdem na četnickou stanici hned, bez strojení a bez odkladů.  Řekl, „já vám tam ukážu koho zavřou!“. Mariška dostal strach a nikam se  nešlo.   Ale   to   nebylo   všechno,   takových   případů   bylo   za   tři   roky   mnoho.  Například se často dělala černá zabíjačka. Prase se zabilo, maso odvezlo do  Chrášťan k panu inženýru Kafkovi, který spolupracoval. Tam maso naložili a  vyudili, pak se zase přivezlo k nám.   a od nás je odvezl Štajner na státní  silnici, kde je předal v umluvenou dobu partyzánům.   Tatínek mu do vozu  zapřáhl voly a vypravil ho na cestu. Štainer pobíhal okolo, neuměl s volama  zacházet. Maso bylo ukryté ve slámě. Říkal, že na státní silnici zajede na  mostek a dělá jako když zpravuje na voze. Pak přesně přijelo auto s německou  vojenskou značkou těsně vedle vozu, maso se rychle přehodilo auto okamžitě  odjelo. Maličkost, ale bylo to dost často. Mohlo to mít dalekosáhlé následky.  Jiná věc, za starou nepoužívanou kuchyní byla malá místnost a v ní bydleli  dva svobodní hoši od koní. Tatínek v chod co byl ven zazdil na  ¼  cihly,  nechal jen okénko, takže mezi tím vznikl prostor – schovávačka. Štajner tam  měl schované zbraně a cizí valuty. Kluci neměli jednou co dělat, koukali nad  tou zdí z komůrky okénkem a šťourali do toho, až to odkryli. Hned se zvedli a  chtěli to jít nahlásit na četnickou stanici. Byla to velká starost je usměrnit. 


Dnes si   to   nikdo   nedovede   ani   představit.   Četnický   strážmistr   pan   Šimek  jednou   přišel   a   chtěl,   abychom   si   u   něho   před   kontrolami   schovali   hrnec  sádla. Tatínek mu řekl, že ho zase tolik nemáme a že při tolika lidech se lehko  spotřebuje. Ovšem, pan Šimek četník nelenil a ihned nahlásil Němcům že  načerno zabíjíme. Němci přijeli, kriminálka – několik aut a velká prohlídka.  Tatínek prožil hroznou chvíli, protože Štainer byl v jednom pokoji v bytě.  Včas, ale utekl a schoval se. S Němcema se to jednoduše neobešlo, velké  sčítání všeho zvířectva, byt vzhůru nohama a na co Němci ukázalo to bylo  jejich. Hlavně chtěli drůbež, krůty a domácí chléb. Tatínek měl jednu výhodu,  byl jediný v obci kdo uměl německy. Vždycky, když jeli Němci do vsi ke  starostovi, už se pro tatínka zastavovali, aby tlumočil. Byly to hrozné doby,  ale nejhůř bylo v době Heinrychády. Štainerovi cesty se stupňovali, lidi na něj  nadávali a tatínek musel před lidmi také nadávat. Říkal, že si namluvil na  Sázavě vdovu, která má lesy, že ty se kácejí pro vermacht a on Štainer, že to  tam řídí a jezdí do Kolína na vermacht k pořádnostem. Snad už se odstěhuje.  Stejně není v hospodářství nic platný. Němci   řádili,   vystříleli   muže   v   Lidicích,   ženy   a   děti   odvezli.   Lidice  vypálili a srovnali se zemí. Zatýkali koho mohli. Já velmi dobře pamatuji na  noviny, kde na celých stránkách hustě psané jména popravených. Maminka  stále plakala a prosila už dlouho boha, aby když to má přijít ať je to radši dřív,  než mě bude celých 15 let. Ona chudák věřila, že Němci popravují až od  patnácti let. K té hrozné době jsme pro Štainera pracovali všichni, mě bylo asi  čtrnáct. Můj úkol jsem plnila vzorně. Na kole jsem objížděla po celém okrese  Český Brod malé pekárny a kupovala malé bochníčky chleba (u nás se doma  se chleba pekl, ale velké bochníky každý týden). Ty malé chleby od pekařů  jsem musela doma naříznout a vydlabat. Dovnitř jsem dávala buď sádlo, nebo  kus špeku. Někdy to byl i „broving“ii a vše se do váhy vyvážilo nábojemi. Po  vzorném zabalení jsem na ně musela napsat adresy, které jsem dostala. Po  zabalení, jsem chleby zase rozvážela po různých poštách na okrese ČB. Na  kole, samozřejmě. Na to, že mě nebylo ještě ani patnáct to nebylo málo. Ale  pan Štainer to bral úplně normálně. Říkal, když za něho někdo zemře, je to  pro národ a on dělá víc“. Dnes vidím, jaký to byl sobec. Štajner nakonec  odešel  na Českomoravskou Vysočinu a po válce se ze Štajnera stal Zemský  velitel SNB se sídlem v Praze. Nechal si jméno Štajner – Veselý. Nám nikdy  v ničem nepomohl, ba právě naopak. 


Po válce jsme byli šťastní, že jsme to přežili a těšili jsme se, že bude  jako za první republiky. Pak, ale přišel rok 1948! To jaké utrpení jsme prožili  ve válce s němcema, kteří byli naši nepřátelé není nic proti tomu, co nám  připravili komunisti. Jaké utrpení a bolesti dělali Češi Čechům!  Teprve pak  jsme poznali, co je to peklo. Já jsem se v r. 1949 vdala, samozřejmě za sedláka, pro mě to bylo poslání,  celý náš rod pracoval v zemědělství a tu práci miloval. V roce 1951 přišla  pohroma nejdříve u nás. Bylo to ve Vyšehořovicích, také okres Český Brod.  Zatčen byl můj manžel i tchán. Tchyni vystěhovali (bydlela na vejminku) a  mě samozřejmě také. V té době jsem měla již malou holčičku a manželovi  jsem už ve vězení na Pankráci říkala, přes dvojí veliký plot, že se nám narodí  další děťátko. Syn se tedy narodil již v mém vyhnanství, bez manžela.  Teď k mému otci, kolik toho sklidil za své velké vlastenectví. Z nás ze  všech se stali „kulaci“. Celé rodiny byly vystěhovány za krutých podmínek.  Hospodářství   dříve   vzorně   vedené   přišlo   vniveč,   všechna   ta   práce   všech  pokolení  se  zničila.   Stroje   jako   traktory,   mlátička,   samovaz   apod.   byly  odvezeny bez náhrady do traktorové staniceiii, kde za krátký čas vše zrezivělo  a zničilo se. Hospodářská zvířata odvezli do JZD a mým rodičům dali výměr,  že zítra budou vystěhováni do Dobrého Pole ke Kouřimi. Poslali na odvoz  „žebřiňák“ s našimi bývalými koňmi, které pak mimochodem dali na jatka.  Tatínek prohlásil, že to nemůže na žebřiňák naložit, že by všechno vypadalo,  než by dojeliiv. Odmítl nakládat a tak poslali valník. Směli se vzít jen skříně,  postele, peřiny, trochu prádla a nějaký hrnec.  Rodiče odvezli do Kouřimi, do jedné místnosti a malé černé kuchyňky.  Místnost sice měla okno, ale pod podlahou stála voda. Vše samozřejmě bez  příslušenství,   bez   vody   apod.   Museli   jsme   nejdřív   vše   uklidit   a   vybílit  vápnem.   Co   zbylo   ve   statku  se  rozkradlo.   Spolu   s   rodiči   stejný   den   byl  vystěhován i můj bratr s rodinou a dvěma dětma do Báště u Prahy. Za stejně  krutých   podmínek.   Ačkoliv   brat   v   zemědělství   nepracoval,   bydlel   sice   ve  Hřibech,  ale   ne   na   statku   v   čísle   6.   Choval   nutrie  (ty   pak   mimochodem  všechny zahynuly hladem, protože se jich lidé báli). Bratr byl syn kulaka a to  stačilo. Pamatuji si, jak pro mě přijelo malé nákladní auto, dalo se naložit jen  nejnutnější. Všechno zůstalo v bytě. Bratr si sedl k řidiči se psem a švagrová  s dvěma dětma v náručí seděla nahoře na peřinách. To ještě nevěděli kam je  vezou. Druhý den jsem šla přes zahradu se podívat do bratrova bytu a našla 


jsem ho už úplně prázdný, stačilo se to rozkrást. Jen na zemi jsem našla  rozšlapané velikonoční kraslice, jak z chamtivosti za majetkem dovedou být  lidé zlí. Bylo mi smutno na duši. Podobně to dopadlo i z bytem mých rodičů.  Tatínek se musel ihned hlásit na úřadu práce a ten jej poslal pracovat na  Slapy, kde se právě stavěl most v Cholíně. Za nemocnou maminkou jezdil jen  v neděli. Na té stavbě pracoval asi 10 let. V 65 letech žádal o důchod, který  činil 600Kč. Maminka neměla na důchod nárok. Byla často nemocná a často  omdlévala   pro   vysoký   tlak   (přitom   byla   sama).   Když   v   roce   1968   vyšlo  zákonem, kdo pracoval v odboji, aby se hlásil o §255/46, tatínek v domnění,  že na to má také právo, napsal žádost. Sehnal různé doklady a potvrzení.  Mimo to, potřeboval potvrzení od MNV. Pan předseda MNV(místní národní  výbor)   p.   Bureš   napsal   posudek   a   dobrozdání.   V   něm   napsal:   MNV   ve  Viticích (obce Hřiby a Vitice jsou spojeny) nemůže zhodnotit pro nedostatek  důkazů.   Pan   Benák   měl   sice   přes   2   roky   hlášeného   p.   Veselého   jako  zaměstnance, ale o žádné jejich činnosti nikomu není nic známo. Poměr k  řízení není kladný, v r. 1943 byl vystěhován jako kulak. A tak samozřejmě  byla žádost zamítnuta. Jak jsme měli mít svědky, když jsme se ve válce všech  lidí báli. Nikdo jsme nevěděli, kdo by se podřekl, nebo udal. A to by byla  strašná katastrofa. Nejen, že by popravili nás,  ale byli by to druhé  Lidice.  Karel Štajner­Veselý napsal po válce knihu „Cesta národního odboje“ ­  vydavatelství   Sfingx.   Před   válkou   byl   již   kapitánem   generálního   štábu  československé armády a organizoval odboj napojený na Londýn. Po válce se  stal   plukovníkem   a   vrchním   velitelem   SNB   (Státní   bezpečnost)   v   Praze.   Moje   rodiče   živořili   do   konce   života   a   osvobození   se   nedočkali   ani  rodiče mého manžela. Mým rodičům, ale již nikdy Štajner nepomohl. Stal se  z něho velký komunista! Později byl souzen se Stránským a dostal prý 6 let  vězení! Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Ještě jsem se doslechla, že po  trestu zastával úřednické místo na poště. Bydlel v Praze a na Sázavě měl prý  pěknou   chatu.   Zemřel   asi   v   devadesáti   letech.   To   jsem   se   dozvěděla   z  televize. Nám se nikdy nepřihlásil.  Teď   je  již  rok  2008!  Doba  se strašně  změnila.  Když  slyším  a  čtu  v  novinách kolik lidí je  okradeno a že ti kdo nakradli miliony nejsou vůbec  potrestáni! Vždyť okrádali národ! Děje se tolik nespravedlnosti, komunisté 


znovu zvedají hlavy a lidé jsou na sebe zlí. Co dětí je nevychovaných, nesmí  se jim ublížit, nedej bože rákosky! Je to strašné čeho jsem se to dočkala.   Kde   jsou   ty   doby,   kdy   se   lidé   navzájem   tolerovali,   vesnice   držely  pohromadě. Rodiny českých sedláků posílali své děti na studie, aby český  národ měl poctivý základ. Já říkám, že za těch 40 let totality se mnoho lidí  odnaučilo poctivě pracovat, ale naučili se krást!  Kde je moje vlastenectví.  Jedinou nadějí mám, že se snad zase najdou lidé poctiví, pracovití a  hlavně vzdělaní! Příklad mám doma. Při vší té pohromě co jsme prožili, jsme  vzorně   vychovali   dvě   děti   a   máme   čtyři   vnoučata.   Všechny   čtyři   jsou   na  vysokých školách, ovšem dvě z nich už bohužel nejsou Češi. Syn nevydržel  to ponižování a emigroval do Rakouska. Dnes je dipl. Ing., velice úspěšný a  obě jeho děti studují ve Vídni. Je to škoda pro český národ. Doma máme  hodnou dceru, která se o nás vzorně stará a jejich hoši studují tady. To je  moje jediné štěstí. Nakonec bych ráda připsala moje moto, podle kterého jsem se do mládí, celý  život řídila: Mluv vždy pravdu, nemůžeš­li ji říct, raději mlč. Než něco slíbíš, dobře  uvažuj,   ale   jakmile   dáš   slovo,   hleď   ho   dodržet   i   když   škodu   utrpíš!   Je  nedůstojné člověka, aby jednal jinak. V Čelákovicích, Zdenka Černá roz. Benáková ze Hřib


i  Vůdce husitů během jejich poslední bitvy u Lipan r. 1434. ii Malá střelná zbraň – revolver. iii Zřízení, kde JZD sdružovali zabavené technické vybavení z vykrádaných statků. iv Žebřiňák je vůz na snopy obilí, když se vozily z pole. Neměl po stranách žádné prkna, jen řídké  latě.

Vzpominky zdenka cerna  

Sepsane pameti moji babicky, Zdenky Cerne.

Advertisement