Page 1


Martin E. Kyšperský

Chryzácká dobrodružství Christo-bahn


24. 11. Táta: „Nejezdi na chatu jen novou cestou, jezdi i tou starou, aby tvoje dcery měly na výběr.“ Já: „Ale já přece ještě nemám děti..“ Táta: „I proto jezdi oběmi cestami, je nejvyšší čas, nepodceňuj to.“


30. 3. Se dvěma muži jsem v kosmické lodi. Nad námi létají démoni, ledové ženy, modrobílé s velkými hlavami. Vymyslím si, že je odženeme dechem, protože jim vadí, že je horký... dýcháme tedy a střídáme se. Když už nemůže jeden, klepne druhého do zad, a on začne místo něj. Démonky ustupují, až odletí. Chodbou však přibíhá kotě a my dostaneme strach, že je infikované nějakým tajemným virem. Hrůzou se budím.


11. 5. Sedím s Pavlou K. v restauraci a donesli nám dvě jídla: jí celé, pro mne bez masa, a že mám počkat až se dovaří.. Ukusuju brambory a čekám.. když už je to dlouho, ptám se servírky, co bude a ona mi řekne, že to bude za dva dny. Rozčílím se „Tak mi dejte jiný maso k tomu...“ ... ona říká: „No, sekanou nebo rybu“, a já: „Ale já chci normální maso..“ ... a ona: „To neposkytujeme...“ já: „Zavolejte mi vedoucího..“ Přináší papír a na něm je ten vedoucí mezi bílými řádky.


3. 11. V bytě je najednou asi deset lidí různého věku, muži i ženy. Říkám jim „Myslete každý na nějaké číslo“. Pak je obcházím a říkám kterékoliv číslo, co mne napadne.. a oni jsou vždy udivení, že to je to jejich. (Dochází mi – tak takhle to tedy je, takhle člověk ví, na co myslí druhý.. prostě řekne to, co ho napadne náhodně!) Najednou jsem doma na gauči. Vchází dovnitř dívka a chce schovat knížku za skříň, ale když vidí, že jsem si jí všiml, opře ji jen dole na zemi. Vidím babičku, která je dávno mrtvá. Jdu k ní a radostí jí políbím ruku, ona nereaguje. A pak se otočím a nějaký chlap, asi 65 let, stojí v mém pokoji. Je vysoký, nemá moc vlasů, má suchou kůži.. pokoj je úplně prázdný, voda teče po zdech, loupe se omítka. Říkám nahlas: „To jsem asi já“.. obejmeme se, a on říká: „Potom to bylo taky ještě dobrý, ale prostě už se mi vždycky potily ruce“.


24. 6. Stojím na pavlači a naproti nějací kluci zkouší vykrást mou vlastní zkušebnu, říkají mi abych se maskoval za visícím prádlem.. běžím za nimi a venku se hádáme. Ten nejmladší říká, že je nejen zloděj, ale že i nesnese aby měl někdo taky kapelu. Začneme se prát a honit po ulici, před námi je starý kočár pro koně, kluk jej oběhne a běží do schodů. Já na něj stříkám cosi barevného z láhve s nápisem „Méďa Pusík“ !!!


18. 3. Starší manželský pár a já chodíme po cizím domě. Provází nás dívka. Říká, že je to dům, patřící Bruce Leeovi. Ptáme se co s ním je, a ona, že tam stále žije. Chceme ho tedy vidět. Zavede nás do kuchyně, otevře ledničku a v ní jsou dvě lahve se žlutou tekutinou. To je on, říká. Jsem nespokojený a zjišťuji, jestli se mu dá podat ruka. Dívka říká, že to je velký bojovník. Sedíme v jídelně. Opět já a starší pár. Muž si chce z jedné z těch lahví nalít do skleničky, ale žena ho okřikne. Začíná se mi to zdát celé nesnesitelné, vytáhnu notebook, a chci vidět, jak Bruce Lee vlastně vypadal. Byl to přece člověk. Ale nikde na netu není jeho fotka. Pak si vzpomenu: uměl karate, uměl tedy určitě tančit. Zadám na youtube: „Bruce Lee tanec“, jenže najdu spoustu lidí, co jej napodobují, a žádný originál. Nakonec najdu video s názvem „Bruce Lee tančí dětem“ kliknu na


něj, je to určitě on, ale okýnko přehrávače má asi jeden centimetr a nedá se zvětšit. Zoufalstvím se probudím.


23. 2. Dostávám dopis od kamaráda Michala N. se kterým nehraju už osm let, že uděláme koncert, ale že si vymiňuje to, že když bude mít špatnou náladu a nebude se mu chtít, tak na koncert prostě nepřijde. Strašně se rozzuřím, taková nehoráznost ! Přijdu domů a mám tam od něj balík s kolážemi, osobními dopisy, texty a samými nečekaně milými věcmi. Jsem z toho zmaten.


26. 7. Stojím s Lucií R. u horského hotelu. Vedle něj je tunel. Přichází Johana Š. Je bez trička, ale nemá ani prsa ani bradavky, jen černé kšandy, a vlasy vyčesané nahoru. Říkám jí, že mi ukradli motorku, co se jmenovala „MORMEK“, a dali místo ní jinou, ona odpoví: „To je proto, že se nic neztratí. Odvezu vás tunelem do města.“ Lucie žasne: „Ty umíš řídit ?“ Johana: „Jo, mám moped, motorku pro manželky“.


20. 4. Jsem na návštěvě u Johany Š. a díváme se na televizi, ve zprávách je paní, která říká, že vynalezla strom, který se zasadí, zaleje a vyroste za několik vteřin. A opravdu, je to v lužáneckém parku, a před ní z hlíny děsivě rychle pučí strom. Náhle jsem majitel toho nápadu já, a přemýšlím, komu to prodám. Uvažuji, která firma má nejvíce peněz.. a napadne mne Sony.


15. 10. Jsem v hospodě a mám strach jít domů kvůli skinheadům. Je noc, všichni zmizí a zůstane jen výčepní a já. I on je skinhead a říká mi, že se také bojí. Napadne nás utéct do policejního muzea. To je celé ze skla a betonu, schody uprosřed místnosti nevedou nikam, ale cítíme se v bezpečí.


3. 5. Vymyslím nejlepší verš, dokonalý rým. Nemůže být už dokonalejší. Divím se, že na něj někdo ještě nepřišel. Mám obrovskou radost a zapíšu si jej na papírek. Když si potom ráno čtu lístek, je na něm toto: „Komu je smutno, ať si koupí pejska“.


2. 8. Na zahradě domu v ulici Údolní je koncert kapely Jablkoň. Sněží. Piju čaj a stojím pod balkonem. Přijde ke mně Stáňa A. Je nahá a říká, že půjde deset kilometrů v čele průvodu, aby vysypala popel svého zetě. Cesta prý uteče jako nic. Je to však falešný popel a tradice, kterou minulý rok dělala její sestra. .


30. 5. Bára K. mi říká.. „Je nejlepší jít na procházku jako tužka. Můžeš všude.. „. Ptám se ale, co dělat, když se někdo podívá na zem a uvidí tužku, jak někam jde. Bára se zamyslí a ptá: „A kdy chodí na ulici tak nejmíň lidí..?“


17. 3. Ve snu slyším jméno: „Rosárková“


8. 11. Mám něco natáčet s kapelou Midi lidi. Oni už pracují, říkají mi, že chtějí mít starý zvuk, a že tedy budu hrát na periskop. Netuším jak na to, ale tvářím se, že mne to vůbec nevyvedlo z míry. Sedám si k periskopu, že to nějak půjde.


22. 2. Chodím po cizím bytě, je prázdný. Raduji se, že bude můj, dokud neuvidím v rohu nachystané plechovky plné barev. Vyjdu ven, domů je celá řada, všechny podél trati. Všechny obydlené. Jeden má na balkoně obrovské barely barev. Na zdi o kus dál vidím mapu světa. Jsou na ní dopsané vzkazy od lidí, jaké to kde je, a místy nalepené figurky dinosaurů. Náhle jsem jedním ze dvou novinářů. Vím, že kulhám, protože jsem měl kdysi vícekrát zlomenou nohu. Kolega se mne ptá, co uděláme. Navrhuji jít na parkoviště před obchodním domem, a jednomu muži tam tajně zvýrazňovačem podrhat některé věci v knize. Nikdo nás nemůže napadnout, že je na tom něco špatného. Jdeme si pro zvýrazňovače do obchodu s tabákem, ale paní v něm říká, že nám


je neprodá, že je zákaz prodávání všech barevných psacích potřeb. Nařídil to pan prezident. Střih – a vidím prezidenta. Leží v náručí své ženy, je to starší muž, šedivé vlasy a ostrůvky vousů na tváři. Kolem hoří svíčky. Prezident naříká: „Chtějí nám přebarvit vlasy do živých barev, nesmíme to dovolit !“


15. 10. „Nad kopcem stály mrtvé šaty.“


20. 8. Na chatu za mnou přijde můj mladý děda s blonďatou přítelkyní. Za chvíli zvoní ještě nějaká brunetka, aby se mnou udělala rozhovor. Ukáže na kopec a mám mluvit o tom, co je za ním. Interview bude honorováno částkou, co končí na číslice 460, ale platit mám já jí. Začnu se rozčilovat. Tmavovláska přeběhne řeku a odletí na koštěti. Zuřivě vběhnu zpátky do domu a začnu blondýně vyčítat, že novinářku pozvala ona. Pereme se spolu, avšak v průběhu zápasu se začneme líbat, a mně to dojde: obě dvě jsou jedna a ta samá osoba, jeden a tentýž démon.


16. 2. Nějací lidé jednou na voze taženém koňmi, slyším přesně tento rozhovor: „Když nebudeš tím, kdo jsi byl, kdo tě bude nutit být tím, kdo jsi byl !?“ „Ano, pryč s Kacimér..“


29. 12. Hádám se v šatně s manažerem. Nutí mi oblečení, co nechci. Nejdivnější jsou kalhoty, které končí u kolen, potom chvíli nic.. a pak zase pokračují.


16. 4. Někdo mi ve snu říká: A určitě si přečti ´Chryzácká dobrodružství: Christo bah-n´.


10. 5. Jsem s Bárou K. v kině. Začíná film o kosmonautech. Bára vstává a rychle vytahuje z kapes věci – peněženku, klíče, telefon... dává mi je do náruče a říká: „Promiň, já musím letět s nima.“ Vstává a jde k plátnu, ze kterého září bílé světlo.


25. 2. Nějaký chlapec se chce zbavit na chvíli své dívky. Odehrává se to na konečné tramvají v Obřanech. On ji promění na myš a hodí do tramvaje. Když ale vůz odjíždí, dostane strach, a volá na ni: „Až budeš vystupovat, proměň se zase zpátky, ať na tebe nikdo nešlápne..!!!“


15. 2. Jsme na pokoji s kapelou. Aleš mi říká, že vymysleli novou hru „na hysterii“. Předvádí mi to: Aleš: Začnětě už, začněte už !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Albert: Kurva, s čím.. co se děje ???!!!???!!!!!!! Aleš: Tichoo, tichooo.. neuslyším telefon !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!


6. 11. Otevřu stolek pod televizí a vidím, že uvnitř leží balík peněz, na které jsem dávno zapomněl. Taky je tam účet z letní restaurace. Dostanu chuť to rychle utratit. Vlezu oknem do šatny hokejového mužstva, proběhnu jím, a na drátěných schodech venku vytáhnu telefon a volám: „Ahoj Petře“, zvedne to Jana M. a říká: „Ahoj, já jsem Jana!“, „Já vím, jsem roztržitej.. hele pojeď se mnou k vodě, koupíme si něco dobrýho, a budeme se opalovat, máme celý odpoledne, koupím ti zmrzlinovej pohár.. a pak se můžeme podívat na film o zpěvákovi z Katapultu, a smát se jak je blbej..“. Jana je potěšená, ale jakože zaskočeně se směje: „Já nevím..“. V tu chvíli mi dojde, že už je přes pět let mrtvá, a že s ní můžu jen telefonovat. I tak ale chci slyšet, jak se směje, chci vymyslet nějaký vtip, ale probudím se.


10. 10. Jsem ve výřivce, v bazénu v jedné vile v Masarykově čtvrti. Dělám to, že se ponořím a pokaždé vyplavu do cizí náruče, v jiné podobě. Naposledy jako světlovlasé dítě do rukou cizí šťastné maminky.


2013


Chrizácká dobrodružství Christo Bah-n  

Knížka snů od Martina Kyšperského doplněna ilustracemi od Báry Kratochvílové a Emilie Mašková

Advertisement
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you