Issuu on Google+

14:32

Stránka 1

Jak trestal Zdeněk Štěpánek svou milovanou dceru Janu? Co bylo největší zálibou milovníka Svatopluka Beneše? Jaké to je být dcerou Marie Glázrové a Eduarda Hakena? O čem si dopisovala Adina Mandlová s Ferdinandem Peroutkou? Třetí díl Černobílých idolů plný úsměvných i vážných, ale pokaždé čtivých medailonů o hereckých hvězdách stříbrného plátna obsahuje v první části knihy texty z Cibulkových pamětnických kalendářů z let 2013 a 2014. Ve druhé části se autor tentokrát ponoří do rodinných alb ISBN 978-80-7404-126-6 a soukromí hereckých idolů, a to díky ratolestem slavných. Zvláštní oddíl je věnován korespondenci Adiny Mandlové a Ferdinanda Peroutky z konce 70. let minulého století uložené ve sbírkách českých exulantů, konkrétně v Peroutka Papers v Hoover Institutu v Kalifornii.

ALEŠ CIBULKA

2.4.2014

ČERNOBÍLÉ IDOLY 3

CB IDOLY 3 - navrh pota:CB IDOLY3 FINAL 25_2


Milí milovníci pamětnických filmů, ani nevíte, jak jsem nadšený, že vám mohu s naprostou upřímností říci: úkol splněn! A to v době, kdy se stalo normou nedržet slovo. Na konci Černobílých idolů 2 jsem vám totiž v roce 2012 slíbil, že na jaře 2014 se sejdeme u třetího dílu. Vidíte, právě ho držíte v ruce. Celý tým, který pro vás připravuje nejen tyto knihy, ale i kalendáře, se opět sešel a já měl šanci se znovu a znovu přesvědčit, že už po těch letech pracujeme jako dobře sladěné švýcarské hodinky. Je to radost. Proto doufám, že se alespoň trocha té radosti podaří přenést i na vás, naše milé čtenáře. První část knihy tradičně patří medailonkům známých i méně slavných filmových osobností, které se do dějin československé kinematografie zapsaly v letech 1930–1945. Mám velkou radost, že se i tentokrát dostalo na herečky a herce, jejichž jména pomalu upadají v zapomnění. Kde by ale byl pamětnický film bez Jiřiny Sedláčkové, R. A. Strejky nebo bez Václava Trégla? Druhá část knihy má vlastně dvě části (nebojte se, nechystám se psát matematickou příručku!). Nejprve společně nahlédneme do rodinných alb tří ratolestí slavných rodičů. Do přísně soukromých fotografií nás nechají nakouknout Jana Štěpánková, Svatopluk Beneš mladší a také Marie Ulrichová-Hakenová, dcera Marie Glázrové a Eduarda Hakena. Druhá část druhé části (ještě se pořád orientujete?) – tak to je naprostá bomba! Shodou náhod se mi podařilo odhalit unikátní korespondenci mezi Adinou Mandlovou a geniálním novinářem Ferdinandem Peroutkou. Vypovídá mnohé nejen o tomto zvláštním přátelství, ale i o tom, jak se Adině žilo na tolikrát zmiňované Maltě. Právě při tomhle pátrání jsem se seznámil s historikem doc. PhDr. Jiřím Pernesem, Ph.D., který mi poskytl nejen řadu zajímavých informací, ale který zároveň velmi ochotně svolil k napsání předmluvy. Je mi velkou ctí! Milí čtenáři, dost už slov, nalijte si skleničku dobrého vína a dejte se do čtení a prohlížení. I když – těch zajímavostí a fotografií je opět tolik, že si raději přichystejte celou lahvinku!

5


GUSTAV NEZVAL



18. 11. 1907 Brno-Řečkovice † 17. 9. 1998 Praha

MILOVNÍCI A IDOLOVÉ

ČERNOBÍLÉ IDOLY 3

Gustav Nezval; MUZIKANTSKÁ LIDUŠKA (1940)

36

Opravdovým idolem srdcí dam byl Gustav Nezval. Divačky fascinoval jako Leon z Maskované milenky (1940), Toník z Muzikantské Lidušky (1940), nadporučík Varga z Nočního motýla (1941) či jako princ Maxmilian v Tanečnici (1943). Jednou z prvních rolí, kde dámy v biografech uhranul, byl ale černý myslivec ve filmové Babičce (1940). A jak dopadla Viktorka (Jiřina Štěpničková), všichni víme… Sám Gustav Nezval nás nechá nahlédnout do zákulisí natáčení: „Moje postava nebyla velká rozsahem, ale zdála se mi nesmírně sugestivní. Prožil jsem v Babiččině údolí tři krásné natáčecí dny. Jen tak pro zasmání. Přesto, že myslivec tak sugestivně pronásleduje Viktorku, tak si představte, že jsem ji při natáčení vůbec neviděl! To je prostě film. Sestříhá se to a divák má dojem, že ti dva jsou pořád spolu.“


OSOBNOSTI ZA KAMEROU

ČERNOBÍLÉ IDOLY 3

LADISLAV BROM

98

 16. 4. 1908 Choceň † 22. 1. 1969 na cestě z Montrealu do New Yorku

Ljuba Hermanová, Ladislav Brom; BEZDĚTNÁ (1935) Kariéra matky Lízalky (1940), Tulák Macoun (1939) či Život je krásný (1940), to jsou filmy, pod kterými je režisérsky podepsán Ladislav Brom. U filmu se ale uplatnil i jako herec, scenárista, producent či textař. Vás už ale několik let zajímá netradiční údaj spojený s místem jeho úmrtí: „na cestě z Montrealu do New Yorku“. Tak tedy popořádku: po skončení války začal Brom cestovat, nejvíce do Afriky. Po roce 1948 odešel z vlasti a střídavě žil v USA a v Kanadě, kde realizoval řadu úspěšných dokumentárních filmů, nejčastěji právě o černém kontinentu. Jeho žena Olga vzpomíná v autobiografické knize na to, jak byl na začátku roku 1969 služebně v Montrealu, kde chystal kampaň k vydání nové knihy. Velmi tam nastydl, a proto ho přemluvila, aby se vrátil zpět domů, do New Yorku. V letadle ale náhle zemřel, podle pitvy šlo o mozkovou mrtvici.


O hvězdách černobílých filmů toho bylo napsáno hodně. Proto bych tu nerad opakoval něco, co už dobře znáte. Životopisy či soupisy divadelních a filmových rolí najdete v knihách nebo na internetu a tamtéž jsou k vidění i desítky nejrůznějších fotografií. Ty zachycují umělce na jevišti, před filmovou kamerou, ale jen zřídkakdy odhalí jejich soukromí. Je pochopitelné, že většina opravdových osobností si svou rodinu a vše, co k ní patří, úzkostlivě chránila. Ne jako dnes, kdy v desítkách časopisů můžete sledovat, jak která herečka bydlí, s kým zrovna žije, co vaří, co dělala na dovolené nebo že její nový pudl má kašel. Tenkrát byla doba jiná. U hereček fanoušci jen matně tušili, kolik jim asi může být let, a když už decentně bulvární týdeník Kinorevue čas od času přinesl fotografie filmového idolu s jeho tehdejší přítelkyní, vzbudilo to poprask. Zřídkakdy se slavný herec objevil na stránkách novin s roztomilou ratolestí. To už muselo být! Proto jsem tak trochu využil své známosti se třemi potomky slavných hereckých hvězd a vyškemral nám všem krátkou audienci. Posezení nad rodinným albem. O svých rodičích vyprávějí s naprostou samozřejmostí. Vždyť to byl „obyčejný“ táta, vždyť to byla „normální“ máma. Co na tom, že natočili desítky filmů, odehráli stovky představení a na jejich podepsanou fotografii se stály fronty. Jak jsem předeslal, nenásledují žádná fakta, žádná encyklopedická hesla, žádný soupis rolí. Zvu vás na tři návštěvy. Snad se mi je podaří zprostředkovat tak, abyste i vy měli pocit, že se přes něčí rameno díváte do stařičkého fotoalba… V závěru knihy se pak můžete těšit na slíbenou korespondenci mezi Adinou Mandlovou a Ferdinandem Peroutkou. Ale nepředbíhejme.


ZDENĚK ŠTĚPÁNEK

104

3

22. 9. 1896 Tvoršovice † 20. 6. 1968 Praha


c

Vaše maminka? Nové ženě svého bývalého muže? Jo, to bylo úžasný! Lidé na sebe při rozvodu obvykle plivou, jsou na sebe zlí. Je vždycky potřeba mít mozek. I při rozvodu. Tohle u nás fungovalo. Prostě se rozešli dva inteligentní lidé.

c Jaká byla vaše maminka?

Máma byla velice otevřený a spontánní člověk. V roce 1948 třeba řekla, že to byl puč, a už leJana Štěpánková těla z Národního divadla. To je vlastnost, která není pohodlná, stojí moc, zvlášť v té době. Mě jen mrzí, že se nedočkala roku 1989, byla by šťastná. O ní by stálo za to psát. Ona byla třeba za války ilegálně činná… ale to by bylo na dlouhé povídání. A vy jste si chtěl prohlížet fotky!

c Jaký byl tatínek? V některých filmech z něj jde docela hrůza. Třeba

když hřímal coby Jan Hus nebo Jan Žižka. Táta asi nešel pro výchovný políček daleko… Dal vám někdy pohlavek? Nikdy! U táty stačilo, když se na mě podíval. To bylo za tři facky. Opravdu! Když jsem něco udělala, doslova mě zrentgenoval očima – a nic. Tím to končilo. Ale člověk si to pamatoval.

c Kdy jste zjistila, že váš tatínek není úplně „obyčejný“, ale že je

slavný a diváky milovaný herec? Když jsem byla malá a šli jsme po městě, tak ho lidi pořád zdravili. A proč, to jsem pochopila až později. Ale jednou, to si vzpomínám přesně, jsem byla úplně u vytržení: šli jsme po ulici a zastavila tramvaj. Protože přecházel pan Štěpánek! Byla jsem ale doma vedená tak, abych se jen proboha něčím nevytahovala a nevyvyšovala. Na to naši dávali pozor!

c Všichni známe tatínka jen z filmu, pamětníci z divadla, jaké měl

záliby? Co ho bavilo? Táta byl myslivec, nimrod. Jezdívali jsme do Mateřova u Pardubic, tam měl jeho strýc hospodářství a taky revír. Často jsem tam jezdívala taky, proto nejsem žádná skleníková květinka. Jezdívala jsem tam na koni nebo dělala náhončí na koroptve a zajíce. 106


„Když jsem šla s tátou po městě, lidé ho pořád zdravili.“ Na rok pořízení snímků už jsem se neodvažoval ptát…

„Dva holohlaví – dědeček, tátův tatínek Vincenc Štěpánek, a já.“

110

„Malá Janinka se svým prvním pejskem. Byl to takovej ratlík. Kdy to bylo, to nevím – ale je to v Rakovníku. Tam měl totiž táta nedaleko koupaliště chatu a často jsme tam jezdívali. Hlavně tam v Rakovníku byla babička, tatínkova maminka.“


SVATOPLUK BENEŠ

116

3

24. 2. 1918 Roudnice n. L. † 27. 4. 2007 Praha


Svatopluk Beneš mladší

c V šedesátých i sedmdesátých letech minulého století byl váš tatí-

nek slavný, ale s jeho ohromnou popularitou let třicátých a čtyřicátých se to nedalo srovnávat. Kdy jste objevil jeho pamětnické filmy? Víte, já jsem jako dospívající vnímal hodně intenzivně hlavně Komorní divadlo, protože tam mě často brával. Staré filmy jsem zaznamenal, až když je začala vysílat televize, tedy někdy v sedmdesátých letech. To bylo v době, kdy je člověk k rodičům hodně kritický, takže jsem se na ně díval spíš s úsměvem. On sám mi pak po letech vyprávěl, jaký byl jeho mládežnický život, o všech těch barech a podnicích, které v mládí navštěvoval, takže jsem si jeho slávu uvědomoval spíš postupně. Já ho měl opravdu spíš raději z divadla. Z her, které dělával Macháček, Miška, Ornest, Weiss a tak.

c Vzpomínal někdy tatínek na filmování před rokem 1945? Na své

tehdejší kolegy, kolegyně, režiséry? Představuji si, že vyndal staré fotografie, staré výtisky Kinorevue… … já mám pocit, že ty Kinorevue on ani neměl. On je trochu jako já, nebo spíš já jsem po něm – co zmizí, to zmizí. Moje maminka, to je archivářka. 119


Chřibská, srpen 1955.

„S otcem a s mámou na Pravčické bráně. Za pozornost stojí moje kolena. Ta vždycky obdivovala moje zubní lékařka a říkala mi: ,No, tys musel bejt školák!‘“ Srpen 1955.

124


MARIE GLÁZROVÁ

134

3

11. 7. 1911 Horní Suchá † 19. 2. 2000 Praha


c

Položím stejnou otázku jako dvěma osobnostem před vámi, schválně, jestli alespoň vy budete vědět: kdy měli svatbu vaši rodičové? To vám řeknu přesně: 16. čer vence 1947 u Jezulátka. A představte si, že z obřadu neexistuje jediná fotka! Šlo o utajenou svatbu, byli tam jen svědkové a páter Pýcha, který je oddával. Ten mě dokonce později křtil. Fotit měl maminčin bratranec, ale měl takovou trému, že až po obřadu se zjistilo, že neměl ve fotoaparátu film. Naši se ale klidně mohli vzít i dříve. Babulka tatínka dobře znala, ale tatínkovi Marie Hakenová-Ulrichová rodiče maminku oficiálně neznali. Tak jeli na jižní Moravu maminku představit. Dědeček, tatínkův tatínek, prý tehdy svému synovi řekl: „Kdybych byl věděl, koho si chceš vzít, tak už jsem to dávno povolil!“

c Jak se tatínek s maminkou seznámil?

Bylo to v roce 1941 přímo na schodech Národního divadla. Maminka v té době hrála ve stejnojmenné hře Zuzanu Vojířovou. V té inscenaci byla jako mladá dívka, jako vznešená bytost i coby stařena. Maminka stála v historické budově u fermanu a po schodech přicházel tatínek se svým kolegou a téměř bratrem Beno Blachutem. Tatínek si prý cestou cosi brumlal. Maminka se na něj údajně otočila a pronesla: „No, vás bych si tak vzala.“ Tatínek začal pět ódu na její Zuzanu Vojířovou a vysekl jí poklonu, že prý nevěřil, že hraje i onu stařenu. Pak se nějak začali vídat, potkávat – a bylo to. 136


„Tohle je květen 1945, maminka s tatínkem na barikádě u Národního divadla. Maminka tehdy dělala zdravotní posilu. Tatínek mi vyprávěl, že pár metrů od něj dokonce zastřelili jeho známého.“

„Tyhle fotky bych nazvala: Maminka a tatínek – jak šel život, jak se poznávali, jak spolu chodili.“ V letech 1941–1948.

146


BYLO DOBŘE TĚ ZNÁT... Dlouho jsem si myslel, že o Adině Mandlové už se nedá napsat vůbec nic nového. V roce 1977 sepsala spolu s Josefem Škvoreckým své paměti Dneska už se tomu směju (mnozí čtenáři je považují za vůbec nejlepší herecké memoáry), jejímu životu se s větší či menší péčí věnovalo mnoho autorů. Jedna věc se ale přece jen nedávno podařila. Byl jsem rád, že se mi i díky vám, milí čtenáři, podařilo jednou provždy objevit místo jejího posledního odpočinku – Blatná na Strakonicku. Další popisování života této fascinující herečky mi už ale připadalo jako bezcenné paběrkování. A stejně jsem se mýlil! Na konci roku 2013 se v mé e-mailové poště objevila zpráva, která rozpoutala další pátrání: Dobrý den, jsem badatel, který se zabývá československým poúnorovým exilem. Právě se vracím z tříměsíčního studijního pobytu v amerických archivech, kde jsem prošel mnoho sbírek našich exulantů. Zaujala mne osobní korespondence mezi Ferdinandem Peroutkou a Adinou Mandlovou, uložená v Peroutka Papers v Hoover Institution v Kalifornii. Netušil jsem, že si byli tak blízcí. Já to pro svůj výzkum zřejmě nevyužiji, ale chci se zeptat, zda byste měl o tyto věci zájem, když jste se osudům prvorepublikových hereckých hvězd tolik věnoval. Zdraví PhDr. Martin Nekola, Ph.D. To bych tedy řekl, že mám zájem! Začal jsem si s doktorem Nekolou psát a výsledek se brzy dostavil. Do ruky se mi skutečně dostaly unikátní dopisy, které si někdejší hvězda a uznávaný novinář napsali. Připadá vám spojení těchto dvou lidí absurdní? Nejste sami! Několik mých přátel se pochopitelně divilo, jak mohlo fungovat přátelství intelektuála, politického žurnalisty, dramatika, esejisty a bývalé modelky, později úspěšné herečky. Filmové hvězdy, která úspěšně proplouvala úskalími druhé světové války a žila v blahobytu, a na druhé straně muže, který ve stejné době trpěl v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Muže, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů české demokratické žurnalistiky, a ženy, která se navždy stala nejzářivějším symbolem českých pamět150


Ben Pearson a Adina Mandlová na Maltě v roce 1976

Adina Mandlová byla po válce pro údajné styky s nacisty zatčena, vazebně vyšetřována, ale pro nedostatek důkazů byla nakonec propuštěna. Vyloučení z veřejného uměleckého života řešila účelovým sňatkem. Do zahraničí se dostala díky tomu, že se provdala za anglického občana a bývalého pilota RAF Joea Knighta. Původně se ovšem jmenoval Josef Kočvárek a pocházel z Moravy. Jako britská občanka odjela do Anglie. Tam se pokusila navázat na svou předchozí filmovou a divadelní kariéru, ale to se už nikdy nepodařilo. Znovu se vdala roku 1949. Známo je pouze manželovo křestní jméno: Geoffrey. Svazek vydržel dva roky. Po rozvodu začala žít s módním návrhářem Benem Pearsonem, za něhož se roku 1954 provdala. Ani on, ani Mandlová netajili, že je gay. Možná právě proto jejich spokojené manželství vydrželo tak dlouho. Roku 1967 se spolu přestěhovali na Maltu. Tam Adina Mandlová napsala své paměti, které roku 1977 vyšly tiskem v nakladatelství Sixty Eight Publishers manželů Škvoreckých v Torontu. Právě jich se týká pohlednice, objevená v pozůstalosti Ferdinanda Peroutky. Jde o snímek Malty, ze kterého je i s kusem papíru odtržena poštovní známka. Na rubu pohlednice je kvůli tomu neúplný text, který ale můžeme domyslet. Mandlová zřejmě píše: 157


Milý Ferdo, tak tady sedíme a snažíme se sepsat moje paměti, které jsi kdysi chtěl Ty sám zařadit do sbírky „Was die Juden im Stande sind“. Srdečně Tě zdravím a Slávinku líbám, Tvoje Adina. V překladu by název sbírky zněl: Čeho jsou schopni Židé. Černou fixou je na pohlednici připsáno: Milý pane Peroutko, máme už spoustu materiálu na výbornou knihu. Nevím sice, zda na výše uvedené téma, ale výbornou. Zdravím Vás i Vaši paní, Váš Josef Škvorecký. Je evidentní, že pohlednici poslali Mandlová se Škvoreckým z Malty v době, kdy pracovali na knize, tedy někdy v letech 1974–77. Věnujme se ale hlavně posledním dochovaným dopisům. Píše se rok 1978. Peroutkovi je 83 let, stále žije se svou manželkou Slávinkou v New Yorku. Mandlová žije se svým Benem na Maltě, je jí 68 let. Začínáme dopisem, který je zřejmě reakcí na zprávu Peroutkovy ženy Slávky o nemoci jejího muže…

13. ledna 1978 Můj drahý Ferdo, dostala jsem dnes dopis od Slávinky, který mě na jedné straně zarmoutil a na druhé straně potěšil. Zarmoutil proto, že jsi nemocný a ležíš v nemocnici a já, která jsem Tě vždycky milovala, Tě nemohu ani navštívit a třeba jenom trochu potěšit a taky Ti vynadat, jak si to představuješ, takhle se rozstonat a způsobit svému starému kámošovi takovou starost. Tak koukej, ať se brzy vzpamatuješ a uzdravíš, přece jsi byl vždycky velký bojovník, tak se per s tou pitomou nemocí! Potěšil mě dopis z následujícího důvodu: když jsem od Tebe dlouho nic neslyšela, ani třeba vynadání za mou knihu, myslela jsem si, že jsem to od Tebe vyfásla doživotně a moc mě to mrzelo, protože si Tvého mínění moc považuju. Viděla jsem Tě v duchu, jak si se zamračil při každém mém sprostém výrazu, jak jsi to dělával kdysi dávno v Tafelrundě, když mi něco podobného vyklouzlo z huby. (Pardon my French.)1 Teď se ale těším na Tvůj slíbený, dlouhý dopis a doufám, že mě nenecháš dlouho čekat, že se Ti bude brzy dařit líp a že budeš mít dost síly se mnou „wipe the 158


V Edici ČT vydala Česká televize V roce 2014 Vydání první Editorka Jitka Saturková Odpovědná redaktorka Hana Fruhwirtová Předmluva Jiří Pernes Fotografie archiv České televize (Pavla Černá), ČTK (str. 157) a ČTK/Jan Lukas (str. 156), osobní archivy (Aleš Cibulka, Jana Štěpánková, Svatopluk Beneš, Marie Hakenová-Ulrichová) Výtvarný návrh, grafická úprava a sazba Grafické studio VVG, Grafická 848/18, 150 00 Praha 5, www.vvg.cz Tisk Centa, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno Výroba a distribuce Albatros Media, a. s., Na Pankráci 30, 140 00 Praha 4

ISBN 978-80-7404-126-6 Česká televize – Edice ČT, Kavčí hory, 140 70 Praha 4 www.ceskatelevize.cz/eshop/ Prodejna ČT nabízí – Česká televize, Kavčí hory, 140 70 Praha 4, pondělí-pátek 8:30-12:00, 12:30-17:00, tel. 261 134 168


14:32

Stránka 1

Jak trestal Zdeněk Štěpánek svou milovanou dceru Janu? Co bylo největší zálibou milovníka Svatopluka Beneše? Jaké to je být dcerou Marie Glázrové a Eduarda Hakena? O čem si dopisovala Adina Mandlová s Ferdinandem Peroutkou? Třetí díl Černobílých idolů plný úsměvných i vážných, ale pokaždé čtivých medailonů o hereckých hvězdách stříbrného plátna obsahuje v první části knihy texty z Cibulkových pamětnických kalendářů z let 2013 a 2014. Ve druhé části se autor tentokrát ponoří do rodinných alb ISBN 978-80-7404-126-6 a soukromí hereckých idolů, a to díky ratolestem slavných. Zvláštní oddíl je věnován korespondenci Adiny Mandlové a Ferdinanda Peroutky z konce 70. let minulého století uložené ve sbírkách českých exulantů, konkrétně v Peroutka Papers v Hoover Institutu v Kalifornii.

ALEŠ CIBULKA

2.4.2014

ČERNOBÍLÉ IDOLY 3

CB IDOLY 3 - navrh pota:CB IDOLY3 FINAL 25_2


Černobílé idoly 3