Page 1


Susanna Clarkovรก

JONATHAN STRANGE & pan NORRELL


1 KNIHOVNA V HURTEEW Od podzimu 1806 do ledna 1807

P

řed několika lety působila ve městě York společnost mágů. Scházeli se každou třetí středu v měsíci a četli si navzájem dlouhá a  nudná pojednání o  dějinách anglické magie. Byli to mágové-gentlemani, což znamená, že magií nikdy nikomu neublížili – ovšem ani jejím prostřednictvím nikomu v nejmenším nepomohli. Popravdě řečeno, nikdo z nich v životě neseslal ani to nejslabší kouzlo, nepohnul magicky jediným lístečkem na stromu, nepřinutil jediné smítko prachu, aby změnilo svůj směr, a neproměnil nikomu jediný vlas na hlavě. Avšak s  touto drobnou výhradou se těšili pověsti jedněch z  nejmoudřejších a  nejkouzelnějších gentlemanů v Yorkshiru. Jeden velký mág prohlásil, že odborníci v jeho oboru „…se musí mořit, aby si do hlavy nacpali i ty nejbanálnější vědomosti, ale hádání jim jde odjakživa samo,“1 a  yorští mágové dokazovali pravdivost tohoto tvrzení po řadu let. Na podzim roku 1806 se dočkali posily v podobě pána jménem John Segundus. Na první schůzi, jíž se zúčastnil, se pan Segundus zvedl a pronesl ke spolku řeč. V úvodu složil hold slavným dějinám Yorské společnosti a jmenoval 1) Dějiny a provozování anglické magie od Jonathana Strange, díl I., kap. 2., vydal John Murray, Londýn 1816.

7


mnoho význačných mágů a historiků, kteří za ta léta byli jejími členy. Naznačil, že povědomí o  existenci takového spolku bylo jednou z hlavních pohnutek, které ho přiměly přistěhovat se do Yorku. Severní mágové, připomněl svému publiku, se vždy těšili větší úctě než ti jižní. Pan Segundus uvedl, že studiu magie zasvětil mnoho let a že zná životy všech velkých čarodějů minulosti. Četl nové knihy věnované tématu a  dokonce k  nim i  svou troškou přispěl, ovšem nedávno ho začalo zajímat, proč velké magické výkony, o nichž čítával, zůstávají na papíru knížek, proč nejsou k vidění na ulici či proč se o nich nepíše v novinách. Pan Segundus prohlásil, že by ho zajímalo, proč moderní mágové nejsou s to kouzlit, když o kouzlech píšou. Zkrátka a dobře chtěl vědět, proč magie z Anglie zcela vymizela. Šlo o tu nejvšednější otázku na světě. Dříve či později ji položilo své guvernantce, učiteli či rodiči každé dítě v království. A přece ji učení členové Yorské společnosti neradi slyšeli, a to z následujícího důvodu: nedokázali na ni odpovědět o nic lépe než kdokoli jiný. Předseda Yorské společnosti ( jistý doktor Foxcastle) se obrátil k  Johnu Segundovi a  vyložil mu, že otázka je špatně položená. „Vyplývá z ní, že mágové mají jakousi povinnost provozovat magii – což je očividně nesmysl. Jistě byste netvrdil, že úkolem botanika je vymýšlet další rostliny? Nebo že by astronomové měli usilovat o přeskupení hvězd? Mágové, pane Segunde, studují magii, která se provozovala v  dávné minulosti. Proč by od nich měl někdo očekávat víc?“ Postarší gentleman s  nevýraznýma modrýma očima a  v  nevýrazně barevných šatech ( jmenoval se buď Hart nebo Hunt – pan Segundus jeho jméno nikdy docela nezachytil) nevýrazně pravil, že ani v nejmenším nesejde na tom, zdali to někdo očekává nebo ne. Gentleman prostě nemůže kouzlit. Magické úkony předstírají pouliční kouzelníci, aby mohli tahat dětem z  kapes drobné. Magie v  praktickém slova smyslu je dosti upadlá. Má nevalné 8


styky. Jde ruku v ruce s  neoholenými tvářemi, cikány, lupiči, je jako doma v  omšelých prostorách se špinavými žlutými závěsy. To ne! Gentleman prostě nemůže kouzlit. Může studovat dějiny magie (nemůže být nic vznešenějšího), ale sám kouzlit nemůže. Postarší gentleman se nevýraznýma otcovskýma očima zadíval na pana Segunda a prohlásil, že doufá, že se pan Segundus nepokoušel sesílat zaklínadla. Pan Segundus se zapýřil. O všem výrok slavného čaroděje platil: dva mágové – v tomto případě doktor Foxcastle a pan Hunt či Hart – se nemohli shodnout, aby si zároveň dva další nezačali myslet pravý opak. Několik gentlemanů začalo zjišťovat, že zcela stojí za názorem pana Segunda a že žádná otázka spojená se studiem magie není důležitější než ta jeho. Prim mezi stoupenci pana Segunda hrál gentleman jménem Honeyfoot, příjemný, přátelský člověk, kterému bylo pětapadesát, měl brunátnou tvář a  šedé vlasy. Když se výměna názorů vyostřila a Foxcastlovy poznámky na adresu pana Segunda obtěžkal sarkasmus, několikrát se k  Segundovi sklonil a šeptal mu do ucha takové uklidňující poznámky jako: „Nevšímejte si jich, pane. Jsem zcela na vaší straně,“ či: „Máte úplnou pravdu, pane, nenechte se zviklat,“ případně: „Uhodil jste hřebíček na hlavičku! Je to tak, pane! Předtím si nikdo nepoložil tu správnou otázku a  to nás brzdilo. Teď když jste tady, dokážeme velké věci.“ V  Johnu Segundovi, jenž vypadal očividně otřeseně, našla taková laskavá slova vděčného posluchače. „Obávám se, že jsem se jim zprotivil,“ zašeptal panu Honeyfootovi. „To jsem neměl v úmyslu. Doufal jsem ve vlídnější přijetí.“ Zpočátku pana Segunda kontroverze jen skličovala, ovšem obzvláště zlovolný výbuch doktora Foxcastla ho už mírně rozdurdil. „Ten gentleman,“ řekl Foxcastle a probodl pana Segunda ledovým pohledem, „si zjevně umanul, že máme sdílet trudný osud Spolku manchesterských mágů!“ Pan Segundus naklonil hlavu k  panu Honeyfootovi 9


a šeptl: „Nepředpokládal jsem, že yorští mágové budou tak zatvrzelí. Pokud magie nemá příznivce v  Yorkshiru, kde bychom je mohli najít?“ Laskavost pana Honeyfoota k  panu Segundovi se neomezila na ten jediný večer. Pozval pana Segunda do svého domu na vydatnou večeři ve společnosti paní Honeyfootové a jejích tří sličných dcer. Pan Segundus, svobodný a nepříliš bohatý mládenec, jeho přání velmi rád vyhověl. Po večeři zahrála slečna Honeyfootová na klavír a slečna Jane zazpívala italsky. Příštího dne se paní Honeyfootová svěřila svému manželovi, že John Segundus je ztělesněný gentleman, jen se však obává, že mu to nikdy nebude k užitku, neboť skromnost, tichost a dobromyslnost se nenosí. Z dotyčných dvou pánů se brzy stali důvěrní přátelé. Pan Segundus záhy trávil v  High-Petergate dva až tři večery v týdnu. Jednou se tam shromáždilo značné množství mladých lidí, což přirozeně vedlo k tanci. To vše bylo velmi příjemné, ale pan Honeyfoot s panem Segundem se často vytratili, aby si mohli popovídat o jediném tématu, které je oba skutečně zajímalo – a sice proč se v Anglii již nekouzlí? Ale ať mluvili, jak chtěli (často až do dvou či tří ráno), odpovědi se ani v nejmenším nedobrali a možná na tom nebylo nic zvláštního, neboť rozliční mágové, antikváři a učenci si tutéž otázku bezvýsledně kladli po víc než dvě staletí. Pan Honeyfoot byl vysoký, veselý, usměvavý gentleman sršící energií, jenž s oblibou ustavičně něco dělal nebo plánoval a jen zřídkakdy ho napadlo pídit se po tom, zdali to má smysl. Stávající úkol mu velmi připomínal velké středověké mágy,2 kteří tváří v  tvář zdánlivě neřešitelnému problému odjeli na rok a den pouze v doprovodu jednoho či dvou služebníků z  řad elfů a  ke sklonku vyměřeného času vždycky našli odpověď. Pan Honeyfoot řekl panu Segundovi, že podle něj není lepšího řešení než napodobit 2) Přesněji řečeno aureáty či mágy zlatého věku.

10


tyto velikány, z nichž někteří se vypravili do těch nejodlehlejších končin Anglie, Skotska a  Irska (kde se magii daří nejvíce), zatímco jiní zcela opustili tento svět a dnes nikdo nevěděl, kam že to odjeli nebo co dělali, když tam dorazili. Pan Honeyfoot nenavrhoval pouštět se tak daleko – popravdě řečeno si nepřál vypravit se na delší výlet, protože v zimě jsou cesty v hrozném stavu. Přesto byl pevně přesvědčen, že by měli někam zajet a s někým se tam poradit. Nechal se před panem Segundem slyšet, že podle jeho názoru se oba vyčerpali a  že by jim nesmírně prospělo vyslechnout si nové, neotřelé názory. Jenže žádný cíl, prostě nic se jim nenabízelo. Pan Honeyfoot si zoufal: a  pak si vzpomněl na onoho jiného mága. Před pár lety se Yorské společnosti donesly zvěsti, že v  Yorkshiru působí ještě jeden mág. Tento gentleman prý žije kdesi na vystrkově, kde se ve své báječné knihovně dnem i  nocí oddává studiu vzácných magických spisů. Doktor Foxcastle zjistil jeho jméno i  adresu a  napsal mu zdvořilý dopis, v němž jej vybídl, aby se stal členem Yorské společnosti. V odpovědi onen jiný mág vyjádřil, jak jej ta nabídka poctila, a  zároveň projevil hlubokou lítost: je to zcela vyloučeno – příliš velká vzdálenost mezi Yorkem a  Hurtfewským opatstvím – nevalná kvalita cest – práce, již nemohl v žádném případě zanedbat – atd. atd. Všichni yorští mágové psaní pročetli a vyslovili pochybnost, zda se z  člověka s  tak drobným písmem může kdy stát alespoň průměrný mág. Při pomyšlení na knihovnu, kterou nikdy neuvidí, pak onoho jiného mága lehce posmutněle pustili z hlavy. Pan Honeyfoot ovšem řekl panu Segundovi, že otázka: „Proč se v  Anglii už nekouzlí?“ je natolik závažná, že by od nich byla chyba, kdyby zanedbali jakoukoli příležitost. Kdo ví? – třeba bude názor onoho jiného mága stát za to. A tak mu napsal dopis a navrhl mu, že by si s Johnem Segundem dopřáli to potěšení a  společně jej poctili návštěvou třetí úterý po Vánocích o půl třetí. Odpověď přišla promptně, načež pan Honey11


foot po svém tradičním dobrosrdečném a družném způsobu hned poslal pro pana Segunda a  psaní mu ukázal. Onen jiný mág svým obvyklým bleším rukopisem psal, že se s nimi rád seznámí. To stačilo. Pana Honeyfoota to velmi potěšilo a okamžitě odkráčel říct kočímu Watersovi, kdy ho bude potřeba. Pan Segundus zůstal sám v místnosti s dopisem v ruce. Přečetl si: „…Přiznávám se, že tonu v  rozpacích, když přemýšlím, čím jsem si tu nenadálou čest mohl vysloužit. Sotva si dokážu představit, proč by yorským mágům se vším štěstím plynoucím ze vzájemné společnosti a nevyčíslitelným prospěchem ze sdílené moudrosti mělo být třeba radit se se samotářským učencem, jako jsem já…“ Z dopisu čišel rafinovaný sarkasmus; pisatel se panu Honeyfootovi vysmíval každým slovem. Pan Segundus byl rád, že si toho pan Honeyfoot s největší pravděpodobností nevšiml, jinak by v tak rozjařené náladě neodběhl za Watersem. Bylo to tak nepříjemné psaní, že pana Segunda úplně přešla touha toho mága vyhledat. Nu, co se dá dělat, pomyslel si, musím jet, protože si to přeje pan Honeyfoot – a co se vlastně přinejhorším může stát? Uvidíme ho a budeme zklamaní a tím to bude vyřízeno. Den před návštěvou se přihnaly bouřky; na holých hnědých polích se utvořily dlouhé nepravidelné louže; mokré střechy vypadaly jako studená kamenná zrcadla a lehký dostavník projížděl světem složeným z většího dílu chladné šedé oblohy a mnohem menší části pevné uklidňující země než obvykle. Již od prvního večera se pan Segundus chtěl pana Honeyfoota zeptat na Učený spolek manchesterských mágů, o němž se zmínil doktor Foxcastle. Učinil tak nyní. „Ten spolek založili relativně nedávno,“ odpověděl pan Honeyfoot, „a jeho členy byli chudší duchovní, vážení drobní obchodníci, co pověsili živnost na hřebík, lékárníci, právníci, mlynáři na odpočinku, kteří se naučili trochu latinsky, a tak dále, zkrátka lidé, jimž by se dalo říkat poloviční 12

Jonathan Strange a pan Norrell Susanna Clarková  

Na počátku devatenáctého století už v Anglii nikdo na kouzlení nevěří. Dokud se v Hurtfewském opatství neobjeví samotářský pan Norrell, kter...

Jonathan Strange a pan Norrell Susanna Clarková  

Na počátku devatenáctého století už v Anglii nikdo na kouzlení nevěří. Dokud se v Hurtfewském opatství neobjeví samotářský pan Norrell, kter...

Advertisement