Issuu on Google+

KAPITOLA PRVNÍ

ZATČENÍ - ROZMLUVA S PANÍ GRUBACHOVOU PAK SLEČNA BÜRSTNEROVÁ

PATRNĚ UČINIL NĚKDO na Josefa K. křivé udání, neboť byl, aniž se dopustil něčeho zlého, jednou ráno zatčen. Kuchařka paní Grubachové, jeho bytné, která mu každý den ráno kolem osmé přinášela snídani, tentokrát nepřišla. To se ještě nikdy nestalo. Čekal ještě chvilku, viděl ze svého polštáře stařenu, která bydlela naproti a která ho teď zvědavě pozorovala, což u ní bylo zcela neobvyklé, potom však, udivený i hladový zároveň, zazvonil. Ihned se ozvalo zaklepání a vešel muž, jehož zde v bytě ještě nikdy neviděl. Byl štíhlý, a přece statný, v přiléhavém černém oděvu, který všelijakými záhyby, kapsami, sponami, knoflíky a páskem připomínal cestovní obleky, a vypadal proto obzvlášť prakticky, i když nebylo jasné, k čemu vlastně slouží. „Kdo jste?“ zeptal se K. a hned se napolo vztyčil v posteli. Muž však přesel otázku, jako by jeho zjev byl něco, co se prostě musí vzít na vědomí, a řekl jen: „Zvonil jste?“ „Ať mi Anna přinese snídani,“ řekl K. a pokoušel se zjistit, kdo vlastně je ten člověk, a to tak, že ho nejdřív mlčky pozoroval a přemýšlel. Muž se však nevystavoval dlouho jeho pohledům, ale obrátil se ke dveřím, pootevřel je a řekl komusi, kdo patrně stál za nimi: „Chce, aby mu Anna přinesla snídani.“ Nato se ve vedlejším pokoji někdo krátce zasmál, podle zvuku se 5


nedalo rozeznat, není-li to několik lidí. Ačkoli se tím ten cizí člověk nemohl dovědět nic, co by nevěděl už předtím, řekl přece K., jako by podával hlášení: „Není to možné.“ „To by ale bylo něco nového,“ řekl K., vyskočil z postele a rychle si natáhl kalhoty. „To se tedy podívám, co je to za lidi vedle v pokoji a jak mi paní Grubachová vysvětlí, že mě někdo takhle ruší.“ Hned ho sice napadlo, že nebylo třeba, aby to říkal nahlas, jaksi tím uznal, že ten cizí člověk má právo na něho dozírat, to však teď nepokládal za důležité. Přesto si to ten cizí člověk v tomto smyslu vyložil, neboť řekl: „Nechcete tu raději zůstat?“ „Nechci tu ani zůstat, ani nechci, abyste se mnou mluvil, dokud se mi nepředstavíte.“ „Mysleli jsme to dobře,“ řekl cizí muž a sám teď otevřel dveře. Ve vedlejším pokoji, kam K. vstoupil pomaleji, než měl v úmyslu, to na první pohled vypadalo skoro docela stejně jako včera večer. Byl to obývací pokoj paní Grubachové, snad bylo v tom pokoji, přeplněném nábytkem, pokrývkami, porcelánem a fotografiemi, dnes o něco víc místa než jindy; tím spíše to nebylo znát hned, neboť změna záležela hlavně v tom, že tu byl nějaký muž, který seděl s knihou u otevřeného okna a teď od ní vzhlédl. „Měl jste zůstat ve svém pokoji! Copak vám to František neřekl?“ „A co vlastně chcete?“ řekl K. a přelétl pohledem od nového známého k tomu člověku, který byl nazván Františkem a stál ve dveřích, a pak zase zpátky. Otevřeným oknem bylo zas vidět stařenu, jež s opravdu stařeckou zvědavostí přistoupila k oknu, které teď bylo naproti, aby všechno viděla i nadále. „Ale teď povím paní Grubachové —“ řekl K., pohnul se, jako by se odpoutával od obou mužů, kteří však 6


stáli daleko od něho, a chtěl jít dál. „Ne,“ řekl muž u okna, hodil knihu na stolek a vstal. „Nesmíte odejít, jste přece zatčen.“ „Vypadá to tak,“ řekl K. „A pročpak?“ zeptal se potom. „My tu nejsme od toho, abychom vám to řekli. Jděte do svého pokoje a čekejte. Řízení je už zahájeno a dovíte se všechno v pravý čas. Překračuji svůj příkaz, když vám tak přátelsky domlouvám. Ale doufám, že to neslyší nikdo než František, a ten je k vám sám vlídný, proti všem předpisům. Budete-li mít i nadále takové štěstí jako v tom, že určili za hlídače právě nás, můžete doufat, že všechno dobře dopadne.“ K. se chtěl posadit, teď však viděl, že v celém pokoji není nic, nač by si člověk mohl sednout, než právě židle u okna. „Přesvědčíte se ještě, jak pravdivé to všechno je,“ řekl František a přistoupil k němu i s druhým mužem. Zvláště ten druhý byl mnohem vyšší než K. a poklepal mu několikrát na rameno. Oba si prohlédli noční košili K. a řekli, že teď bude muset spát v košili daleko horší, tuhle košili i s ostatním prádlem že však uschovají a všechno mu zas vrátí, dopadne-li jeho záležitost dobře. „Bude lépe, dáte-li ty věci nám než do skladiště,“ řekli, „neboť ve skladišti docházívá k zpronevěrám a mimoto tam všechny věci po nějaké době prodají a nic se přitom neohlížejí, je-li příslušné řízení skončeno, či není. A jak dlouho takové procesy trvají, zejména v poslední době! Skladiště by vám sice vyplatilo, co za svršky utržilo, ale předně je to samo o sobě málo, protože při prodeji nerozhoduje výše nabídky, nýbrž výše úplatku, a mimoto víme ze zkušenosti, jak se takové tržby zmenšují, když jdou bůhvíkolik let z ruky do ruky.“ K. si těch řečí sotva všímal, nezáleželo mu zvlášť na právu, aby 7


mohl volně nakládat se svými věcmi, pokud takové právo ještě vůbec má, daleko důležitější mu bylo, aby si zjednal jasno o své situaci; dokud však tu ti lidé byli, nemohl ani přemýšlet, druhý hlídač — ti dva mohli být jenom hlídači — stále do něho téměř přátelsky strkal břichem —, když se však K. podíval vzhůru, uviděl obličej, který se vůbec nehodil k tomu tlustému tělu, suchý, kostnatý obličej se silným, na stranu zahnutým nosem, a ten obličej se přes jeho hlavu dorozumíval s druhým hlídačem. Co je to jen za lidi? O čem to mluví? Od jakého úřadu jsou? K. přece žije v právním státě, všude je klid a mír, všechny zákony po právu platí, kdo se opovažuje přepadnout ho v jeho bytě? Měl vždycky sklon připouštět si všechno co nejméně, i v to nejhorší věřit, až se to skutečně stalo, nestarat se předem o budoucnost, ani tehdy ne, když se všechno nad ním hrozivě stahovalo. Zde však to nepokládal za správné, člověk mohl sice v tom všem spatřovat žert, který mu z neznámých pohnutek ztropili kolegové z banky, snad proto, že dnes jsou jeho třicáté narozeniny, ovšemže je to možné, snad by stačilo, kdyby se těm hlídačům prostě vysmál do očí, a oni by se smáli s ním, snad jsou to posluhové z nároží, docela se jim podobají — a přesto byl teď, skoro už od chvíle, kdy poprvé spatřil hlídače Františka, pevně odhodlán nevzdat se ani nejmenší výhody, kterou snad vůči těm lidem má. Málo si dělá z toho, kdyby se pak o něm možná řeklo, že nerozumí žertu, zato však si vzpomněl — třebaže jinak nebyl zvyklý přiučit se něčemu ze zkušenosti — na několik o sobě nevýznamných příhod, kdy si na rozdíl od svých přátel počínal s plným vědomím neopatrně a neměl ani 8


tušení, jaké následky to může mít, a pak byl vytrestán tím, jak to dopadlo. Umiňoval si, že se to už nestane, alespoň tentokrát ne; a je-li to komedie, nebude kazit hru. Dosud byl na svobodě. ,,Dovolte,“ řekl a rychle prošel mezi hlídači do svého pokoje. „Zdá se, že má rozum,“ zaslechl za sebou. V pokoji rázem vytáhl zásuvky psacího stolu, bylo tam všechno v naprostém pořádku, ale právě osobní doklady, které hledal, nemohl v tom rozčilení hned najít. Konečně nasel cyklistickou legitimaci a chtěl už s ní jít k hlídačům, potom však se mu ten průkaz zdál příliš nedostačující, a tak hledal dál, až našel rodný list. Když se vracel do vedlejšího pokoje, otevřely se protější dveře a paní Grubachová chtěla vstoupit. Bylo ji vidět jen na okamžik, neboť sotva K. poznala, upadla zřejmě do rozpaků, požádala za prominutí, zmizela a velmi opatrně za sebou zavřela dveře. „Jen pojďte dál,“ to bylo vše, co jí K. mohl říci. Teď však stál se svými papíry uprostřed pokoje, díval se ještě na dveře, ale ty se už neotevřely, a trhl sebou teprve tehdy, když na něho zavolali hlídači, kteří seděli u stolku u otevřeného okna, a jak K. teď poznal, jedli jeho snídani. „Proč nešla dovnitř?“ zeptal se. „Nesmí,“ řekl velký hlídač. „Jste přece zatčen.“ „Jak bych mohl být zatčen? A dokonce takhle?“ „Tak vy už zase začínáte,“ řekl hlídač a ponořil chléb s máslem do nádobky s medem. „Na takové otázky neodpovídáme.“ „Budete muset na ně odpovědět,“ řekl K. „Tady jsou mé osobní doklady, vy mi teď ukažte své a především zatykač.“ „Božínku!“ řekl hlídač, „copak se vůbec nedokážete vpravit do své situace a jako naschvál zbytečně dráždíte právě nás, právě 9


Proces Franz Kafka