Issuu on Google+


Vymezení vČci PĜehled stížnostních bodĤ [1] Pro marné vyþerpání zákonných procesních prostĜedkĤ je podána tato ústavní stížnost, jíž se stČžovatel domáhá zrušení všech rozhodnutí orgánĤ veĜejné moci výše vypoþtených þ. 1 až 4, vydaných ve vČci pĜerušení jeho studia na Právnické fakultČ Univerzity Karlovy v Praze, o kterém bylo rozhodnuto z dĤvodu neuhrazení dvou regulaþnČ-motivaþních poplatkĤ za studium vymČĜených podle § 58 odst. 3 zákona þ. 111/1998 Sb., o vysokých školách (dále jen „zákon o VŠ“). StČžovatelovy majetkové pomČry jsou popsány v návrhu na odklad vykonatelnosti, který je též Ústavnímu soudu spolu s touto ústavní stížností adresován. [2] StČžejním dĤvodem ústavní stížnosti je porušení výhrady zákona pro stanovení mezí základního práva na pĜístup ke vzdČlání, jak je upraveno þl. 33 odst. 2 Listiny ve spojení s þl. 41 odst. 1 Listiny a þl. 4 odst. 2 Listiny. Napadená rozhodnutí, aþ znamenají odnČtí práv jinak zaruþených zákonem o VŠ provádČjícím þl. 33 odst. 2 Listiny, se hmotnČprávnČ opírají pouze o vnitĜní pĜedpis Univerzity Karlovy (þl. 5 odst. 3 SZě UK) a o blanketní zákonné zmocnČní (§54 odst. 1 zákona o VŠ), nikoli o zákon, který zvláštní sankci pĜi neuhrazení poplatku neupravuje ani v základních rysech. Zákon byl o sankci tzv. pĜerušení studia doplnČn až vnitĜním pĜedpisem. [3] Blanketní zmocnČní pro stanovení podmínek pĜerušení studia (§54 odst. 1 zákona o VŠ) vedle toho s poplatky za studium (§58 zákona o VŠ) ani vČcnČ nesouvisí, ke spojení obou právních institutĤ došlo až na úrovni studijního a zkušebního Ĝádu, aniž by bylo lze soudit, že nesou spoleþný úþel. Blanketní zmocnČní (§54 odst. 1 zákona o VŠ) je dále pĜíliš obecné, neurþité a prima facie umožĖující protikladný dvojí výklad samotného pojmu „pĜerušit studium“. Není proto splnČna podmínka jasnosti a urþitosti právní regulace, byla tudíž uložena sankþní povinnost bez Ĝádného zákonného podkladu (þl. 4 odst. 1 Listiny). Nejasnost a neurþitost zákonného zmocnČní byla umocnČna nepĜípustnou mírou svévole pĜi výkladu zákona a projednání vČci, které se dopustil Nejvyšší správní soud porušením práva na spravedlivý proces (þl. 36 odst. 1 Listiny). [4] Protože namítaná neústavnost je obsažena již ve studijním a zkušebním Ĝádu, je spolu s ústavní stížností podán též návrh na zrušení þl. 5 odst. 3 studijního a zkušebního Ĝádu Univerzity Karlovy v Praze (SZě UK) a souvisejícího ustanovení o maximální dobČ studia, ve vČci uplatnČného jako zostĜující podmínka promČĖující pĜerušení studia v ukonþení studia dne 17.9.2012 (þl. 4 odst. 13 SZě UK). Studijní a zkušební Ĝád je v mezích napadených ustanovení materiálnČ právním pĜedpisem, neboĢ neupravuje interní vztahy v rámci veĜejné vysoké školy, ale oblast základních práv vyhrazených zákonu, tj. vztah mezi obþanem a státem. Že veĜejné vysoké školy nemají zmocnČní k normotvorbČ v této oblasti, je derogaþním dĤvodem. [5] Protože v prĤbČhu projednání ústavní stížnosti stČžovateli hrozí nezvratné závažné škody, je podán též návrh na odklad vykonatelnosti (§ 79 odst. 2 ZÚS). [6] StČžovatel žádá, aby byla jeho vČc posouzena jako naléhavá podle § 39 ZÚS.


Podmínky Ĝízení [7] Poté, co bylo stČžovatelovi nepravomocnČ pĜerušeno studium podle þl. 5 odst. 3 SZě UK, byla podána žádost o pĜezkoumání. Proti zamítajícímu rozhodnutí rektora byla podána správní žaloba k MČstskému soudu v Praze. Proti zamítajícímu výroku rozsudku MČstského soudu v Praze byla podána kasaþní stížnost, po jejímž projednání Nejvyšší správní soud vydal zamítající rozsudek. [8] Rozsudek Nejvyššího správního soudu, ze dne 23.12.2011, þ.j. 4 As 26/2011 – 176 byl právnímu zástupci stČžovatele doruþen dne 13. 1. 2012.

OdĤvodnČní ústavní stížnosti Porušení výhrady zákona pro stanovení mezí základního práva [9] Dle Nejvyššího správního soudu „jsou pro pĜerušení studia urþující pouze a jen podmínky stanovené studijním a zkušebním Ĝádem“ (þ. l. 186 dole), neboĢ zákonodárce v ustanovení § 54 odst. 1 zákona o VŠ zmocnil veĜejné vysoké školy k podzákonné normotvorbČ, aniž by podmínky pĜerušení studia blíže omezil („Studium ve studijním programu mĤže být za podmínek stanovených studijním a zkušebním Ĝádem i opakovanČ pĜerušeno.“). Tato podzákonná normotvorba mĤže tedy dle Nejvyššího správního soudu spoþívat i ve stanovování mezí základního práva na pĜístup ke vzdČlání, jak je upraveno þl. 33 odst. 2 Listiny ve spojení s þl. 41 odst. 1 Listiny a þl. 4 odst. 2 Listiny. VeĜejná vysoká škola mĤže pĜi neuhrazení poplatku stanovit pĜerušením studia i podmínČné odnČtí tohoto práva, jinak pĜiznaného zákonem o VŠ. [10] Právní kvalifikace Nejvyššího správního soudu je v rozporu s výhradou zákona pro stanovení mezí základních práv (þl. 4 odst. 2 Listiny). Zákonodárce nemĤže zmocnit subjekt vydávající toliko podzákonné pĜedpisy, aby místo nČj urþoval meze bezplatnosti vysokoškolského vzdČlání, tj. stanovoval konkrétní formu zpoplatnČní vysokoškolského studia v základních rysech. Zda je studium toliko zpoplatnČno (pojetí bližší motivaþnČ-regulaþnímu poplatku), nebo je stanovena pĜísnČjší varianta zpoplatnČní, kdy neuhrazení poplatku za studium brání ukonþení þi pokraþování studia (pojetí bližší školnému), je právČ tou formou regulace, jejíž zvolení je pod výhradou zákona a jež náleží pouze zákonodárci. ObČ tyto formy zpoplatnČní obsahovČ stanovují meze k þl. 33 odst. 2 Listiny, prvnČ jmenovaná ménČ, druhá více. Tím, že je studentovi toliko vymČĜen poplatek, je princip bezplatnosti vysokoškolského vzdČlání omezen ménČ, než když je tomuto studentu souþasnČ zabránČno v Ĝádném ukonþení studia, tím získává uložení platební povinnosti na intenzitČ. [11] Zásada omezené delegace normotvorby platí tím spíše v otázce základních práv spadajících pod taxativní výþet þl. 41 odst. 1 Listiny, jež jsou podrobeny politické odpovČdnosti zákonodárce. Tato práva mohou být uplatĖována pouze v mezích provádČjícího zákona, nikoli zúžených, nikoli rozšíĜených studijním a zkušebním Ĝádem z vĤle orgánĤ veĜejné moci, které mají zákon pouze provádČt, nikoli doplĖovat þi jinak modifikovat, neboĢ nenesou politickou odpovČdnost za provedení základních práv a za veĜejné finance. “Pokud .. Parlament rezignuje na stanovení mezí a blanketnČ zmocní exekutivu k tomu, aby Ĝekla, co je právo, jaká jsou práva a povinnosti osob nebo jaké jsou pravomoci a povinnosti správních úĜadĤ, pak porušuje zásadu omezené delegace normotvorby, a tak porušuje i principy dČlby moci.” Nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 23/02,


ze dne 30.6.2004, vyhlášený pod þ. 476/2004 Sb. Dle stejných zásad rozhodl Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 35/95, vyhlášeném pod þ. 206/1996 Sb., když vyslovil, že povinnosti zákonného vymezení obsahu, rozsahu a zpĤsobu poskytování základního práva (v tomto pĜípadČ práva na bezplatnou zdravotní péþi) se zákonodárce nemĤže zbavit tím, že zplnomocní orgán moci výkonné k vydání norem nižší právní síly než zákon, které by urþovaly, namísto zákona, meze tČchto základních práv þi svobod.“ „Jestliže tedy Ústavní soud ve výše zmínČném nálezu vyhlášeném pod þ. 206/1996 Sb. vyslovil, že zákonodárce nemĤže oblast úpravy vztahĤ urþených pro úpravu zákonem delegovat na moc výkonnou, a tím vlastnČ rezignovat na svoji zákonodárnou povinnost, tím spíše si výkonná moc nemĤže právo na takovou úpravu pĜisvojit sama, s odvoláním se na zákon, který evidentnČ má jiný úþel a smysl“. Nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 45/2000, ze dne 14.2.2001, vyhlášený pod þ. 96/2001 Sb. [12] Zákon o VŠ obsahuje úþinné právní nástroje, jak zajistit cíl sledovaný zákonodárcem co do setrvání studenta v akademické obci, pro postup Univerzity Karlovy proto není dána ani materiální potĜeba, tuto otázku zákonodárce Ĝeší samostatnČ. Každé individuální prodloužení studia je zpravidla možné vždy pouze na základČ rozhodnutí orgánu veĜejné vysoké školy nebo je jinak umožnČno samosprávnČ pĜijatými pravidly organizace studia (povolení opakovat roþník), je tak zákonem otevĜen široký procesní prostor, aby prodloužení studia nebylo povolováno v objektivnČ nedĤvodných pĜípadech. Dalším nástrojem je disciplinární odpovČdnost studenta se sankcí vylouþení ze studia. Student, který úmyslnČ neplní svoji poplatkovou povinnost, v jeho pomČrech nejsou žádné ospravedlnitelné dĤvody a lze objektivnČ soudit, že jen zneužívá pĜíslušnosti k veĜejné vysoké škole (§64, §65 odst. 3 zákona o VŠ), zejména ve vztahu k výhodám poskytovaným podle zvláštních zákonĤ studentĤm do 26 let, mĤže být v disciplinárním Ĝízení vylouþen ze studia. Je-li úþelem poplatku za studium eliminovat tzv. vČþné studentství a nikoli zavést úhradový princip, s nímž by objektivní odpovČdnost, s ní spojené nedostudování studenta pĜi nemajetnosti a promarnČní dosud vynaložených finanþních prostĜedkĤ za vzdČlávací þinnost, byly v souladu, jsou k tomuto cíli adekvátní právČ tyto dva nástroje. [13] V ostatních pĜípadech zákon otázku sankce k platební povinnosti neupravuje ani v základních rysech. AĢ už je tento nedostatek vnímán jakkoli, jako pochybení zákonodárce, nedostatek konsensu þi zámČr, absence vĤle zákonodárce je pĜekážkou, aby byla intenzita poplatkové normy pozmČĖována orgány veĜejné vysoké školy. Sankce je podstatnou þástí právní normy, vyjadĜuje intenzitu, kterou zákonodárce do právní normy vkládá, a je základem nové sekundární povinnosti. Pokud zvláštní sankce chybí, nelze ji k zákonu doplĖovat podzákonnou normotvorbou. [14] Poplatek za studium a následky s ním spojené jsou pĜedevším otázkou veĜejných financí a politické sféry zákonodárce, který v souladu se svým ústavním zmocnČním má zvažovat obecné zájmy zemČ, nikoli otázkou vztahu, který vzniká uvnitĜ akademické obce, je typický pro svobodu uþení a vČdeckého bádání a který svým významem nepĜesahuje hranice akademické obce. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, mapující vztah samosprávné normotvorby a principu zákonnosti, nelze samosprávným pĜedpisem vytváĜet skutkové podstaty sankcí, které zákon nezná (nález Pl.ÚS 9/97 ze dne 8.7.1997), ani nelze novČ upravovat otázku, kterou se již zákon zabývá a jeho sankþní aspekty tak upravovat odlišnČ (nález Pl. ÚS 8/93, ze dne 5.4.1994). Samospráva nemĤže vstupovat do oblasti, která je vyhrazena pouze zákonné úpravČ a nemĤže upravovat záležitosti, které jsou již upraveny pĜedpisy práva veĜejného nebo soukromého (nález Pl.


ÚS 4/98, ze dne 9.5.1999). Úþelem a funkcí vydávání samosprávných pĜedpisĤ je správa vlastních záležitostí, nejsou pouhou volnou reprodukcí zákonĤ týkajících se úkolĤ státní správy þi dokonce normováním této oblasti (nález Pl. ÚS 21/06, ze dne 12.6.2007) sledující stejný úþel jako zákonodárce (nález Pl.ÚS 45/06 ze dne 11.12.2007, bod 34). Samospráva akademické obce nemá oproti obci založené na územním principu ústavnČprávní základ, svoboda uþení a vČdeckého bádání neopravĖuje sama o sobČ k vrchnostenské pĤsobnosti nad þleny obce (de lege ferenda je možné þistČ soukromoprávní pojetí vysokoškolského studijnČ-právního vztahu), citovaná judikatura se na vztahy vznikající v akademické obci co do požadavku zákonnosti proto vztahuje tím spíše, a naopak neexistuje jediný relevantní odlišující dĤvod. [14] Rozdílné omezení základních práv uplatĖované na rĤzných veĜejných vysokých školách je též sporné vzhledem k požadavku þl. 4 odst. 3 Listiny. Stanovení podmínek upravujících zánik nebo jiné podstatné omezení základního práva na pĜístup k vysokoškolskému vzdČlání v souvislosti se zpoplatnČním studia není interní otázkou každé jednotlivé veĜejné vysoké školy, ale otázkou, která musí být jednotnČ upravena pro všechny studenty veĜejných vysokých škol na úrovni zákona.

Uložení sankþní povinnosti bez Ĝádného zákonného podkladu [15] PĜedpoklad vyjádĜený Nejvyšším správním soudem, že ustanovení § 54 odst. 1 zákona o VŠ zakládá kompetenci veĜejné vysoké školy studentovi „pĜerušit studium“, je však chybným. StČžovatel si uvČdomuje, že se jedná o otázku výkladu jednoduchého práva, a že Ústavní soud není další pĜezkumnou instancí k obecným soudĤm. Na stranČ druhé zákon musí být jednak urþitý, jasný a srozumitelný, a jednak výklad zákona nesmí být založen na svévoli, být excesivnČ nepĜimČĜeným, ĜádnČ se nevypoĜádajícím se skutkovým stavem a s uplatnČnou právní argumentací úþastníkĤ. Tyto obČ okolnosti, kdy je možné ingerovat do pravomoci obecného soudu, byly naplnČny. Zákon je prima facie neurþitý, že nemĤže být dostaþujícím podkladem pro uložení povinnosti, výklad pĜijatý Nejvyšším správním soudem je založen na svévoli v dĤsledku ignorování a dezinterpretace stížnostních tvrzení stČžovatele a absence výkladu, který by byl v souladu s doktrínou obecnČ akceptovanými metodami interpretace. [16] Jak bylo uplatnČno v kasaþní stížnosti (odst. 8 a 11), pĜerušením studia zákonodárce mínil jednání studenta ve významu „pĜestat na stanovenou dobu vykonávat studijní povinnosti“, tj.pĜerušit studium. Studium v tomto jazykovém významu pĜerušuje student a teprve k upĜesnČní podmínek takového pĜerušení studia dal zákonodárce veĜejným vysokým školám blanketní zmocnČní pro urþení podrobností, pĜiþemž formulaci „mĤže být pĜerušeno“ je tĜeba obecnČ rozumČt jako subjektivnímu oprávnČní, nikoli povinnosti, tu by zákonodárce stanovil výslovnČ. Smyslem § 54 je studentovi garantovat možnost pĜerušit studium a veĜejné vysoké školy omezit, že mohou toliko urþovat podrobnosti, nikoli pĜerušení studia – þasovČ omezené vyvázání se ze studijních povinností – neumožnit, kdy jsou dále omezeny jediným požadavkem, že pĜerušit studium lze i opakovanČ, nemohou proto stanovit, že student mĤže pĜerušit studium pouze jednou. V souladu s tímto zmocnČním mohou existovat rĤzné varianty, napĜ. zda lze pĜerušit studium prostým oznámením doby, na kterou student pĜerušuje studium, zda lze takto pĜerušit studium konkludentnČ pĜi nemoci neumožĖující podat oznámení, nebo zda je k pĜerušení studia nutné získat nejprve povolení a to nČkdy nárokovČ, jindy dle uvážení pĜíslušné úĜední osoby, jinak se nebude jednat o pĜerušení studia s právními úþinky podle §54 odst. 2 zákona o VŠ.


a) V tomto jazykovém významu pojem „pĜerušit studium“ používá zákon, viz „povolení pĜerušit studium“ v §68 odst. 3 zákona o VŠ, které si nemĤže jazykovČ konzistentnČ vydávat dČkan sám sobČ, aby sám sobČ povolil pĜerušit (napĜ. stČžovateli) studium, b) tento výklad je v souladu s formálnČ systematickým výkladem zákona doplnČným o argument racionálního zákonodárce – neexistuje jediný racionální dĤvod, proþ by zákonodárce ve výþtu §68 odst. 3 zákona o VŠ jmenoval jen povolení pĜerušit studium, jestliže na úrovni zákona s tímto dČlením pĜípadĤ pĜerušení studia není pracováno, než ten, že takové jsou i meze § 54 odst. 1 zákona o VŠ (odst. 12 kasaþní stížnosti), jinak by zákonodárce do výþtu zahrnul i objektivnČ intenzivnČjší sankþní pĜerušení studia, resp. pĜípady pĜerušení studia by nedČlil a do výþtu zahrnul jednoduše jen „rozhodnutí o pĜerušení studia“, c) a též i s historickým výkladem – institut pĜerušení studia nikdy pĜed spojením s poplatkovou agendou nesloužil jako sankce, ale objektivnČ ku prospČchu studenta jako úleva z plnČní studijních povinností, dle dĤvodové zprávy je obnovován, nikoli zavádČn nový právní institut, viz odst. 13 kasaþní stížnosti, kde zejména v závČru stČžovatel tvrdí, že povolení pĜerušit studium lze vydat i bez žádosti v pĜípadČ konkludentního pĜerušení studia, což ignoroval Nejvyšší správní soud, když pozici stČžovatele shrnul tak, že stČžovatel tvrdí, že pĜerušit studium je možné pouze na žádost. K dalším dĤvodĤm si stČžovatel dovoluje odkázat na kasaþní stížnost, již vypoþtené dĤvody však pokládá za dostaþující pro projednání, kterého se mČl povinnost zhostit Nejvyšší správní soud, leþ tak objektivnČ neuþinil. [17] Výklad Nejvyššího správního soudu není v souladu s žádnou z doktrínou obecnČ akceptovaných metod výkladu. Podle Nejvyššího správního soudu zákonodárce mínil možností „pĜerušit studium“ kompetenci veĜejné vysoké školy vĤþi studentovi s mezemi, které si samy tyto školy stanoví a studium v tomto jazykovém významu pĜerušuje napĜ. právČ dČkan a jedná se o úĜední úkon. Zákon obecnČ toliko konstatuje pĜerušitelnost studia a tím, že zmocĖuje k urþení podmínek této pĜerušitelnosti, tím dává i pravomoc veĜejné vysoké školy pĜerušit studium. Tuto variantu výkladu nelze hodnotit jinak než jako nepĜípustný výklad zákona z pozice podzákonné normotvorby, která rozšiĜuje meze zákona. Nejvyšší správní soud ji odĤvodnil zpĤsobem, že takový je „jazykový výklad“ § 54 odst. 1 zákona o VŠ, což je však vylouþeno, pokud je jazykový význam termínu „pĜerušit studium“ þerpán ze studijního a zkušebního Ĝádu spíše než ze zákona, který se tím tak stává dvojznaþným, nebo gramaticky chybným, viz výše, tj. chyba je hledána u zákonodárce, což ve spojení s nejen logicky, ale i jazykovČ vadným konceptem „pĜerušení studia do maximální doby studia“ (odst. 14 kasaþní stížnosti) vytváĜí celkovČ svévolný výklad zákona, který pravidlĤm jazykového výkladu naopak odporuje. [18] Pokud text zákona umožĖuje takto diametrálnČ protikladné aplikace zákona (pĜerušení studia jako garance subjektivního oprávnČní studenta vs. pĜerušení studia jako mocenský nástroj veĜejného práva), že je z „bílé“ potenciálnČ þinČna „þerná“, a pokud výklad zakládající uložení veĜejnoprávní povinnosti, který není v souladu s doktrínou obecnČ akceptovanými metodami výkladu, pĜesto ustál jednu pĜezkumnou instanci v oblasti veĜejné správy a dvČ instance soudní, je text zákona již sám o sobČ natolik neurþitý, že není Ĝádným zákonným podkladem pro uložení


povinnosti v souladu s þl. 4 odst. 1 Listiny. Je nutno postupovat dle zásady in dubio mitius, jinak je dáno porušení tohoto þlánku. „Právní stát má povinnost co nejpĜesnČji formulovat ustanovení právních pĜedpisĤ, neuþiní-li tak, nastává problém na jeho stranČ, ve sféĜe jeho vlivu“ (Melzer, F., Metodologie nalézání práva, C.H.Beck, 2009, marg. þ. 216).

Porušení práva na spravedlivý proces Nejvyšším správním soudem [19] StČžovatel se neobrátil na Nejvyšší správní soud, aby tento neúþelnČ rekapituloval dosavadní Ĝízení i mimo pĜedmČt kasaþní stížnosti a pak doplnil své právní hodnocení, které ignoruje právní argumentaci stČžovatele, a svévolnČ prohlásil, že se jedná o jediné Ĝešení a jiná možnost výkladu není, pĜiþemž dĤvodem, proþ tomu tak je, že Nejvyšší správní soud tak Ĝíká. Pokud souþasnČ v odĤvodnČní rozsudku Nejvyšší správní soud neuvedl podstatné dĤvody stČžovatele, a výslovnČ uvedené dezinterpretuje, když úroveĖ pĜezkumu þerpá spíše z vyjádĜení strany žalované, je tím umocnČna svévolnost postupu Nejvyššího správního soudu nesluþitelná s právem na spravedlivý proces. Funkcí odĤvodnČní rozsudku je mj. podat poctivý a vČrný obraz argumentace úþastníkĤ, pokud již je tato þást uvedena, ne být fasádou soudní svévole, kdy je pozice neúspČšného úþastníka pokĜivena neúplnou þi nepravdivou rekapitulací, a jedinČ díky tomu se odĤvodnČní mĤže jevit vnČjšímu pozorovateli jako pĜesvČdþivé. StČžovatel nežádal detailní vypoĜádání každé ze stížnostních námitek, na stranČ druhé napadený rozsudek není výsledkem Ĝádného projednání jeho kasaþní stížnosti. [20] Že byla vČc posouzena nikoli nestrannČ, je seznatelné i z nepravdivého tvrzení Nejvyššího správního soudu, že „k vydání rozhodnutí ze dne 24. 2. 2010, kterým bylo jeho studium pĜerušeno, pĜistoupil dČkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze teprve poté, co bylo zaplacení poplatku za delší studium stČžovateli uloženo již potĜetí“ a to na základČ rozhodnutích z 18. 3. 2010 (!), z 16. 9. 2009, 16. 3. 2009 a že Univerzita Karlova proto postupovala vĤþi stČžovateli vstĜícnČ. Jestliže je Ĝízení o pĜerušení studia ukonþeno nad rámec mČsíþní lhĤty pro rozhodnutí až za vzniku tĜetí poplatkové povinnosti, kdy už se stČžovatel musel zaĜídit tak, že státní zkoušku konat nebude a tĜetí poplatková povinnost nevznikne, vykládáno jako vstĜícnost, tak to svČdþí o velké míĜe jednostrannosti výkladu a nepochopení vČci. Ze stČžovatele je uþinČn neplatiþ-recidivista, jemuž bylo tĜikrát umožnČno poplatek uhradit, tĜikát tak neuþinil, a proto bylo pĜerušeno studium. I tak však není vinnou stČžovatele, jakými kritérii se Ĝídí rektor pĜi promíjení, snížení, ale zejména odkladu splatnosti poplatku, který se rozhodl paušálnČ neudílet. Jedná se o otázku mimo meritum sporu, k níž by se Nejvyšší správní soud nemČl vĤbec vyjadĜovat.

Návrh na zrušení þásti právního pĜedpisu K þl. 5 odst. 3 SZě UK [21] Protože výše uvedené dĤvody pro zrušení všech napadených rozhodnutí jsou identické pro neústavnost þl. 5 odst. 3 Studijního a zkušebního Ĝádu Univerzity Karlovy – vyjma doplĖujícího dílþího petitu k rozsudku Nejvyššího správního soudu – je spolu s ústavní stížností podán i tento návrh na zrušení þásti Studijního a zkušebního Ĝádu Univerzity Karlovy. Napadené ustanovení pĜitom nelze pro kategoriþnost své dikce a pro sankþní charakter pĜerušení studia pĜi neuhrazení poplatku zhojit ústavnČ konformním výkladem.


[22] PĜípustnost návrhu je dána tím, že Univerzita Karlova zneužila formu vnitĜního pĜedpisu k regulaci vztahĤ, které jsou vyhrazeny zákonu. Protože oblast základních práv je ve výsadní kompetenci Parlamentu, není možné absenci zákona nahrazovat studijním a zkušebním Ĝádem. Pokud již takové ustanovení existuje, z obsahového hlediska se jedná o sekundární, i pĜestože ústavnČ nezmocnČnou, normotvorbu, nikoli o interní vČc veĜejné vysoké školy. Takový vnitĜní pĜedpis, u nČhož dojde k pĜesahu do oblasti regulované zákonem, je pak v této þásti právním pĜedpisem, aþkoli dle formálního oznaþení toliko vnitĜním pĜedpisem. Pokud je takové ustanovení pĜímým podkladem pro vydání správního aktu vynutitelného státní mocí, v oblasti veĜejného práva je s tímto ustanovením spojována tzv. presumpce správnosti, toto sepČtí s pĜeneseným výkonem státní moci je rozhodujícím dĤvodem, proþ je nutné napadená ustanovení materiálnČ podĜadit ke kategorii právních pĜedpisĤ, a nikoli vnitĜních pĜedpisĤ.

K þl. 4 odst. 13 SZě UK [23] Vedle þl. 5 odst. 3 Studijního a zkušebního Ĝádu Univerzity Karlovy je navrženo ke zrušení též ustanovení þl. 4 odst. 13 SZě UK, které bylo ve vČci uplatnČno pĜímo ve výroku jako zostĜující podmínka rozhodnutí o pĜerušení studia, která si uchová svoji platnost i za pĜípadného zrušení tohoto rozhodnutí. StČžovatel musí do pevnČ stanoveného data 17.9.2012 vykonat zbývající studijní povinnosti, i pĜesto, že je mu v tom od þervna 2010 bránČno. Podstatou tohoto rozhodnutí tak není pouhé pĜerušení studia, ale též jeho ukonþení, pokud uplyne tzv. „objektivní“ maximální doba studia. [24] Ustanovení þl. 4 odst. 13 SZě UK upravuje tzv. maximální dobu studia a právní následky s ní spojené. Po uplynutí maximální doby studia nemĤže student skládat zkoušky, státní závČreþné zkoušky ani se podrobovat jiným formám kontroly studia a pĜípad je posuzován jako nesplnČní požadavkĤ vyplývajících ze studijního programu podle studijního a zkušebního Ĝádu, tj. je dĤvodem pro rozhodnutí o ukonþení studia [§56 odst. 1 písm.b) zákona o VŠ]. [25] Univerzita Karlova nemĤže obcházet zákonnou garanci studenta pĜerušit studium (§54 odst. 1 zákona o VŠ) tím, že student sice na stanovenou dobu mĤže pĜerušit studium, nicménČ po pĜerušení studia nastane situace, kdy je mu ukonþeno studium, protože v dobČ pĜerušení studia nesplnil povinnosti studenta ukonþit studium v maximální dobČ studia, tím by byl popĜen smysl zákonné garance studenta pĜerušit studium, pokud již o pĜerušení studia s právními následky podle § 54 odst. 2 zákona o VŠ bylo rozhodnuto. [26] Relevantními dĤvody pro omezení základního práva na pĜístup ke vzdČlání jsou pouze schopnosti obþana a možnosti spoleþnosti (þl. 33 odst. 2 Listiny). VeĜejné vysoké školy získaly dostateþnČ urþité zákonné zmocnČní ohlednČ první podmínky – mohou ukonþit studium z dĤvodu nedostateþného studijního prospČchu [§56 odst. 1 písm.b) zákona o VŠ], nejsou již tedy dostateþnČ urþitČ a jasnČ povolány zkoumat „možnosti spoleþnosti“ þi pĜicházet s dalšími dĤvody. Meze své kompetence nemohou veĜejné vysoké školy obcházet tím, že administrativnČ neumožní konat studijní povinnosti, aby posléze bylo studium ukonþeno za nedostateþné studijní výsledky. [27] Nejen, že je toto ustanovení nezákonné, ale tím že neumožĖuje pĜihlédnout k individuálním okolnostem, ke skuteþným pĜekážkám ve studiu, tím není zajištČno, že nemĤže dojít k porušení


podstaty a smyslu základního práva na pĜístup ke vzdČlání ve spojení napĜ. s ochranou pĜed neoprávnČným zasahováním do soukromého a rodinného života. NapĜ.ochrana mateĜství mĤže mít i svĤj ústavní rozmČr. Tím, že matka, která v „nesprávný“ þas otČhotnČla, mĤže tímto zpĤsobem pĜijít o možnost ĜádnČ ukonþit studium, tím mĤže dojít k zásahu do podstaty a smyslu obou tČchto práv. PĜiþemž kategorická dikce opČt neumožĖuje pĜezkoumatelným zpĤsobem stanovit výjimku. [28] Nemusí se však jednat jen o otázku mateĜství, ale i nemoc studenta, nutnost pĜerušit studium pro péþi o blízkou osobu, nutnost pĜerušit studium pro zamČstnání na plný úvazek k zajištČní živobytí atd. Právo studenta pĜerušit studium (§54 odst. 1 zákona o VŠ) by mČlo být vykládáno v souladu s právem na ochranu pĜed neoprávnČným zasahováním do soukromého a rodinného života (þl. 10 odst. 2 Listiny), jehož podstatnou náležitostí je i ochrana autonomní sféry každého jednotlivého þlovČka žít svĤj život podle svého bytostného pĜesvČdþení a podle svých individuálních pomČrĤ. Pojetí tzv. „objektivní“ maximální doby studia nemá objektivní zdĤvodnČní, není zĜejmé, jaký legitimní úþel touto úpravou, která mĤže mít pĜi kumulaci pĜekážek ve studiu nedĤvodné a iracionální konsekvence, Univerzita Karlova sleduje, spíše se jedná o pozĤstatek z doby totality pĜed rokem 1989, kdy každý obþan musel mít své místo v souladu se spoleþenským plánem, životní pomČry byly celkovČ homogenní, existovala pracovní povinnost a role studenta v tomto systému byla pĜesnČ narýsována. VeĜejná vysoká škola má však v demokratickém právním státČ studentovi organizovat jen studium, ne jeho život.

ZávČreþný návrh [25] Ze všech výše uvedených dĤvodĤ stČžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal tento

N Á L E Z: I. Postupem porušujícím þl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, þl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a þl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod bylo rozhodnutím dČkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze ze dne 24.2.2010, þ.j. 260/2010, rozhodnutím rektora Univerzity Karlovy v Praze ze dne 21.5.2010, þ.j. 3368/10/III/Ká, rozsudkem MČstského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2011, þ. j. 5 A 196/2010 – 104 v þásti, v níž byla zamítnuta správní žaloba proti rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy v Praze, ze dne 21.5.2010, þ.j. 3368/10/III/Ká, a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23.12.2011, þ.j. 4 As 26/2011 – 176 porušeno základní právo stČžovatele garantované þl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23.12.2011, þ.j. 4 As 26/2011 – 176 bylo porušeno základní právo stČžovatele garantované þl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. III. Tato rozhodnutí se proto ruší. IV. Ustanovení þl. 4 odst. 13 a ustanovení þl. 5 odst. 3 Studijního a zkušebního Ĝádu Univerzity Karlovy v Praze, registrovaného dne 26. dubna 1999 Ministerstvem školství, mládeže a tČlovýchovy, þ. j. 16 753/99-30, ve znČní pozdČjších zmČn, se zrušují.


Seznam pĜíloh ústavní stížnosti 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11.

Plná moc ze dne 9. února 2012 Rozhodnutí dČkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, ze dne 24.2.2010, þ.j. 260/2010, Rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy v Praze, ze dne 21.5.2010, þ.j. 3368/10/III/Ká Správní žaloba ze dne 2.8.2010 Rozsudek MČstského soudu v Praze, ze dne 12. 5. 2011, þ. j. 5 A 196/2010 – 104 Kasaþní stížnost ze dne 28.6.2011 Rozsudek Nejvyššího správního soudu, ze dne 23.12.2011, þ.j. 4 As 26/2011- 176 Studijní a zkušební Ĝád Univerzity Karlovy v Praze Návrh na odklad vykonatelnosti Rozsudek Okresního soudu v BenešovČ, ze dne 6. Ĝíjna 2011, þ.j. 310 EC 14/2011-66 Usnesení MČstského soudu v Praze, ze dne 4. ledna 2012, þ. j. 11A 302/2011 – 28, o osvobození od soudního poplatku 12. Výzva s výstrahou k úhradČ dlužné þástky na úvČrovém úþtu, ýeská spoĜitelna, a.s., ze dne 14.4.2010 13. VyjádĜení rektora Univerzity Karlovy v Praze ke správní žalobČ, ze dne 17.1.2011 14. Seznam relevantních dĤvodĤ pro zmČnu poplatkové povinnosti

JUDr. Dan DvoĜáþek advokát


Ustavni stiznost I. ÚS 714/12