Issuu on Google+

Umrlčí tanec (PR) Pradávná kletba obchází ulicemi, stírá hranice mezi minulostí, přivolává mrtvé a zapomenuté. Po dláždění zní dupot vojáků s mušketami a chřestot kostí. Ve stokách bublá hněv. Vlčí znamení opouští hrob. Krvelačný inkvizitor procitá ze staletého spánku. Kdo bude čelit smrti, když někdejších ochránců města zbyla jen hrstka? Hraje se v nočních klubech i středověkých hostincích, v továrních halách i gotických sklepeních, v městských parcích i hřbitovech, za hradbami i na bitevních polích. Uzavírají se nová spojenectví, porušují dohody, předčasně rozděluje kořist. Komu bude patřit město, až uplyne dvanáct vymezených hodin? Lidské životy jsou pouhé číslo ve hře. A přece bude člověk jako vždy tou nejdůležitější figurou v tisíce let staré partii. Hraje se o vše. Času je málo. Pravidla posvátná. Ale kdo chce zvítězit, nezastaví se před ničím. Umrlčí tanec je městská fantasy Daniela Tučky, jejíž společné motivy můžete najít ve vítězných povídkách sborníků Žoldnéři fantazie, které rovněž vydávají Straky na vrbě. Umrlčí tanec není rozšířené vydání stejnojmenné básně Charlese Baudelaira, beletristické zpracování Goetheovy poezie Totentanz, booklet třináctého alba heavymetalové formace Iron Maiden, odborné pojednání o době středověkého malíře a rytce Hanse Holbeina (mladšího) ani podtitul sequelu kultovní hororové série Evil Dead. Nebudete však zklamáni, pokud máte výše uvedené rádi. Nejlépe všechno dohromady. Potěšíme i čtenáře preferující gothic, emo, jakož i katolíky, protestanty, pohany, praktikující mágy, vykladače tarotu, kožoměnce, děti noci, šermíře, neonacisty, mafiány, romantiky i milovníky černého humoru. Nikoli všechny naráz. Záleží na tom, na které straně šachovnice chcete být. Na druhou stranu – není to humoristická fantasy. Ledaže se při Kingovi válíte smíchy po zemi a při Pratchettovi vás bolí břicho. Žádná postava nemá zaručen happy end. V této knize se umírá. Vstává z mrtvých. A zase se k nim navrací. Možná se dozvíte ledacos o pozdním středověku (angažovali jsme skutečnou historickou postavu), morových epidemiích, soukromém životě řádových bratří (alespoň těch bývalých), anatomii kamenných chrličů, o posedlosti, lásce až za hrob, o životě po smrti… o smrti. Hm. Hlavně o smrti. O čem dále kniha pojednává? Nejlepší odpovědi by vám poskytli její protagonisté sami. Jak to ale zařídit, aby čtenář nebyl ochuzen o překvapení a nakladatel dostál své nechuti k publikování ukázek? No… Není to zrovna obvyklé řešení, ale jeden nápad by tu byl. Zkusíme vyzpovídat ty postavy, které se do knihy nakonec nedostaly. S hrdiny příběhu se dobře znají a charaktery nemají zase tak odlišné od některých svých kolegů. Jen pro upřesnění – vystupují zde i normálnější postavy. Ale nejsou tak zábavné. AUTOR: „Vítám vás. Na úvod snad pár slov o sobě? Dámy mají přednost.“ N: „Jmenuji se Niss a většinu času jsem samozřejmě neviditelná, takže se nemůžeme vidět někdy jindy, jak jste mi navrhoval, a musím říct, že jsem o tuhle roli dost stála a nemám zrovínka dobrý pocit z toho, že jste místo mě vybral bláznivou Lusi, která je dobrá tak k vymetání komínů a šmírování – já taky umím procházet zdí, víme? A jezdím na koni, čímž pádem jsem rychlejší než má věčně rozevlátá příbuzná – ale chápu, vona je zrzka, ty holt letí, i když třeba nemaj vkus na oblíkání…“ AUTOR: „Ehm, nerad vás přerušuji, ale rád bych vyzpovídal další postavu. Snad nám poví něco více k Umrlčímu tanci.“ Š: „Nó, já sem Šarkon. Kožoměnec. A sem mrtvej.“ AUTOR: „Promiňte, zapomněl jsem. To víte, ani autor nemůže mít v hlavě všechny podrobnosti…“ Š: „Já hlavu nemám. Ukroutil mi ji jeden z těch vašich mizerů, čověče! Věřil byste tomu, že to de?“


AUTOR: „Ve fantasy je možné ledacos. Nejspíš je to důvod, proč v knize nevystupujete.“ N: „Šarkon býval dycky trochu na hlavu. Stejně jako Bernard, bratr naší čarodějky, on je sice kapku pobožnej, jako že bejval mnichem, ale teď mu spíš straší ve věži, ačkoli Sovička ho brání, že je akorát nemocnej – jenže z toho ksichtu sem měla vždycky husí kůži po těle, vypadá spíš jako ten, Frankštajn.“ AUTOR: „Myslíte monstrum doktora Frankensteina?“ N: „E, asi.“ AUTOR: „To nic, milá Niss, mimo okruh čtenářů fantastiky je to časté nedorozumění. Nestýská se vám po vašich přátelích?“ Š: „Mně teda ne. Hodinář – dycky zmizel, když šlo do tuhýho. Chlápek starej jak metu… meta…“ AUTOR: „Metamorfóza?“ Š: „No, děsně nabušenej, v malíku šecky možný vědy a čáry – a co byste řekli? Nesmí zasahovat do hry. Jaký hry, kurva?! Když přinde dáma v černým, je konec srandy! Dal nám úkol bránit město, aby lidi nescípli na mor. A zdrhnul. Normálně se vypařil!“ AUTOR: „To on tak dělá. Každá postava má pravidla, která nesmí porušit. I když…“ N: „Já dost žárlila na Lusi, kvůli Worthanovi. Náramnej fešák, kus chlapa, plnej svalů a tak… voják, i když v mundůru sem ho nikdá neviděla, prej bojoval proti Švédům, Prušákům aji protivá Francóze, všecko ještě než nás dal Hodinář dohromady, abysme bránili město před tou pohromou…“ AUTOR: „A to bylo přesně kdy?“ N: „É? Asi tak přesně v sedmnáctým století. Pak sem se odstěhovala na sever. V hlubokým dávnu jsem tam byla uctívaná coby Matka řeky, asi začínám bejt sentimentální…“ AUTOR: „Takže od té doby jste se nesetkali.“ Š: „Dokavaď nepřinde čas bránit město proti Černý smrti, sme volný a můžem si dělat, co chcem, třeba to prospat. Teda já ne, já sem mrtvej. Možná v druhým dílu…“ AUTOR: „V žádném případě! Tohle není sága.“ Š: „Nikdá nevíš, jak říkávala nebožka prabába. Vy lidi máte štěstí, že za váma vobčas stojí takový jako Hodinář a ta jeho parta. Existuje starý přísloví – dyž krysa je vidět u domu pobíhající jako vopilá a chcípá, tutově je na dosah ruky mor.“ AUTOR: „To není zrovna optimistické zakončení naší diskuze. Vlastně jsem se nedozvěděl to hlavní – jak se vám Umrlčí tanec líbil?“ N: „Ách! Vzpomínky na starý časy… Chodívala jsem bosá po loukách, dokuď nebylo po lidech ani památky, dotýkala se větví listnatejch stromů, hladila hloupý soby proti srsti, těšila se z borůvek, ostružin, brusinek a trpkejch jeřabin… a všechno bez krve, bez kostí a potu, kterej ulpívá na rozedraný kůži. Jenže pak se objevili kupci, měli s sebou tepanej bronz, vyřezávaný kosti, amulety, zlatý náušnice, granátový přívěsky… a dál, všecičko až do dneška. Město je past, spoutá tě, a už nechceš vyměnit jeho luxus a pohodlí za nic na světě. Proto jsem tančila se smrtí. A udělala bych to znova. Jako každá víla.“ Š: „Nó – umrlčí tanec je pěkně hnusná věc. Estli ho někdo dá dvakrát, má u mě pivo.“ AUTOR: „Pokud se někdo takový najde, zaplatím mu ho v rámci promotion sám. Děkuji vám za názory. Co dodat na závěr… Že naši čtenáři budou spokojeni…? Ach ano. Samozřejmě. Tohle je důležité: Jednou z klíčových postav je upír!“


Umrlčí tanec (PR)