Page 1

Předmluva k předmluvě Jmenuji se Martin D. Antonín a ti z vás, kteří mě náhodou znají, teď nejspíš očekávají spoustu lehkého žertování. Hm. Jenže to jste si neměli kupovat knížku s názvem Umrlčí tanec. Beru svou práci vážně, takže než jsem tohle psal, uvedl jsem se do stavu takové deprese, že můj psychiatr preventivně nechal odstranit ostré předměty z celého bloku. Omlouvám se všem svým sousedům, které vyhodili z práce, protože druhý den nepřišli hladce oholení. Může za to Dan Tučka. A teď už konec srandy. Čeká vás hutné (a místy trochu smutné) mudrování. Umrlci chtějí tancovat, tak jim pěkně zaskučíme do rytmu. Ať maso hnije a kosti chřestí! Chceme žít v jiném světě? Také vás tenhle svět občas štve? Nebo přinejmenším naplňuje rozmrzelostí? Že ne? V tom případě vám nesmírně závidím. Pominu-li možnost, že jste svého štěstí nejspíš dosáhli užíváním silných sedativ, tvrdých drog či televize (což by mělo přinejmenším naplňovat rozmrzelostí nás ostatní), můžete následující řádky číst s převahou člověka, který již zaživa poznal posvátný stav nirvány. Pochopili jste nám ostatním nepochopitelné a ve stavu blaženého souznění s celým světem dokážete sledovat i zpravodajství na Nově s jemným, vědoucným úsměvem a bohorovným klidem v duši... Mno. Sněte si dál a asi tohle přeskočte. Vy už jste si na otázku v nadpisu stejně odpověděli. Takže teď jste mi tu zbyli samí lehce či vážněji našňupnutí lidé (plus spousta zvědavců, kteří čekají, co z tohohle blábolení vyleze). Snad mohu předpokládat, že jste na to prohlášení v počátku v duchu alespoň vlažně přitakali a řekli si cosi jako: „Ano, svět by potřeboval generálku a život není peříčko, zato občas pořádná svině, která se vůbec nebojí zabijačky. Řezník se totiž někde zapomněl...“ Ale protože jsem vlastně optimista (vždyť jinak bych tohle ani nepsal), odvažuji se tvrdit, že si k tomu také jen tak nezávazně povzdychnete: „Kdyby to jenom šlo změnit...“ Nebo jen nevzdycháte? No ano, někteří to dokonce už zkoušíte! Někdy to jde, jindy ne – ale i tehdy to nevzdáváte, což je krásné. Už jen za to vám tleskám, protože ukazujete pana Člověka z jeho lepší stránky. Vaše nadšení je nádherně nakažlivé a pobízí nás ostatní. Dokáže nás přimět zvednout zadek a také něco udělat... občas dokonce účinněji než starý dobrý pocit viny. Je celkem škoda, že stejně aktivní jsou i nejrůznější chytráci, kteří zkouší opak. Občas si vyslechnu takové zážitky z každodenní reality, že bych brečel, rozum mi zůstává stát a vůle konat ubývá. Lidé jsou očividně různí, protože některým z nás dělá radost, když jiným radost odepřou. Říkám sice ‚nás‘, ale myslím ‚nich‘. Mám totiž důvod věřit, že ten, kdo se chopil této knížky, nemůže být zlý. O tom ale později. Nejhůř člověku bývá, když kvůli podobným výtečníkům získá pocit, že nic změnit nejde. A já to chápu. Ne každý je zkrátka bojovník. A když už jsme u toho – ne každý boj má smysl. Přesto věřím, že není dobré zalézt do ulity a zacpat si uši! Člověk si jen musí umět vybrat bitvu, kterou lze vyhrát... nebo se v ní alespoň stát symbolem. Vítězství je vítězství – i když maličké. Ale dost toho kňourání. Stačí, že je občas smutně mně, nemusím vás mučit také. Měl bych se ostatně omluvit, protože původně jsem chtěl začít vlastně až někde tady – jen mi to nedalo. Vzal jsem to své zamyšlení trochu oklikou, abych... ále, chytrému napověz, dost. Ta nespokojenost se světem přece nemusí být hned tak vážná – někteří z nás prostě jen nezapadnou. I když se snažíme. A trápíme se tím. Možná ne moc, možná to zvládáme a jsme


celkem šťastní, ale pořád nám někde v hlavě hlodá ten malý červík: „Proč to vidím jinak než ostatní? Opravdu sem patřím? Nebo jsem jen zabloudil a jinam netrefím?“ A od toho už je jen krůček k myšlence: „Kde by mi bylo líp?“ Ano, kde? Člověk by se v tu chvíli mohl začít rozhlížet po světě a zvažovat možnosti. „Tak kam? Vždyť ono to je všude celkem to samé v bleděmodrém. Lidi jsou lidi, ať žijí kdekoliv. A pokud by někde skutečně bylo tak dobře, jak se povídá – stojí mi to vůbec za námahu? Začít od píky je těžké. Co jazyková bariéra? A přijmou tam vůbec cizince jako sobě rovného? A... a co rodina a všichni mí přátelé?“ No vida. On ani ten útěk není žádná legrace... Ale co kdyby byl? Co kdyby existoval ideální (nebo aspoň hezčí či zajímavější) svět, který jen čeká, až do něj vstoupíme? Co když tu je celou tu dobu, hned vedle našeho, a my jsme jen slepí, ignorujeme všechny ty malé náznaky a říkáme si: „Ne, ten chlap nezmizel, jen asi zahnul za roh. Ten stín ho nesežral. A ta kočka na mě nepromluvila.“ Však to znáte. Proč si ťukáte na čelo? Ale no tak. Vždyť stačí chtít, je to snadné! Mně osobně hodně pomáhá, že trpím takovou tou těžko léčitelnou nemocí jménem fantazie. Ta mrcha mi neustále plní hlavu bláznivinami, které k ničemu nejsou. Alespoň ve skutečném, důležitě dospělém světě ne... ale to je právě to. Proč se omezovat? Co je na skutečnosti tak skvělého? Když útěk, tak pořádný. Váš vysněný svět... Co v něm jste vy? Hrdinský spasitel a miláček davů? Osvícený a spravedlivý vládce? Nebo prostě jen spokojený člověk, z jehož života by nešly vyrábět jitrnice? Každopádně někdo šťastný, komu všechno vychází podle jeho představ a žádná překážka mu nestojí v cestě věčně? Celkem nuda, co. Vsadím se, že po prvních pár měsících byste si sami začali vymýšlet nějaké potíže, jen aby bylo do čeho píchnout... jenže byste je zase vyřešili. A vlastně byste celou tu dobu věděli, že to dobře dopadne, protože si sami sobě přece nebudete doopravdy ubližovat... pokud tedy netrpíte jistými sklony... ale v tom případě je vlastně také jen po vašem... Takže tohle ne. Chce to trochu skutečnější svět, aby to bylo zajímavé a napínavé a aby úspěchy něco znamenaly. Jak na to? Vstoupit do vysněné představy někoho jiného? Hm. Kamarád by vás trpět nenechal, takže by to bylo to samé, jen byste hráli nudnější druhé housle. Nepřítel by si z vás naopak udělal... nepřítele. Toho Zlého. Viníka všeho špatného v jeho světě, kazitele života... a dříve či později by si zahrál na řezníka. Nějak nechápu, proč byste to podstupovali dobrovolně... Takže co nám zbývá? Svět neznámého tvůrce. Svět, který nemáte prokouknutý, takže se v něm může stát cokoliv. V ‚obtížnosti‘ je podobný tomu skutečnému, jiný v ‚nastavení‘. Pokud možno se blíží vašemu vysněnému, aby v něm bylo lépe než v realitě, ale přitom se dostatečně liší, aby nastartoval objevitelské touhy. A považuje vás za hlavního hrdinu. Nebo alespoň jednoho z několika hlavních... Ano, tak nějak by ten ideální svět mohl vypadat. „Tak moment!“ ozve se teď někdo z vás. „To bychom odešli z místa, které není úplně v pořádku, a zkusili žít na jiném místě, které má také své mouchy, kde také nebude vždy příjemně a navíc nemáme jistotu, že je to skutečně to pravé? Co když se bude jako ten náš ideál jen tvářit? Co když nás pozře, sežvýká a spolkne?!“ No, v tom případě asi otevřete oči, přestanete snít a zase půjdete do práce, do školy nebo kamkoliv jinam, kde zrovna máte být. Říkal jsem sice útěk, ale jen do fantazie, víme? Proč chcete sami sebe mučit zklamáním? Jo ahá, vy se chcete bavit o skutečných přechodech do skutečných jiných světů! V tom případě je to s tím pozřením atd. celkem trefné – to se stává. Šance cestovatele-nováčka bez znalosti místních zvyklostí (natožpak cizích technologií, funkční magie či dokonce odlišných přírodních zákonů) nejsou vysoké – a že by se z vyjukaného nýmanda nakonec stal uznávaný


hrdina? Mizivá naděje. Snad jedině v případě, že by ten nový svět byl primitivnější a umožňoval vám získat výhodu s pomocí pokročilých znalostí... ale v tu chvíli vás nečeká žádná rekreace, ale jen samá tvrdá dřina. Svět bez splachovacích záchodů... brr. Samozřejmě, že šance na vzestup se hodně zlepší, pokud jste nějakým tím ‚Vyvoleným‘. Je to však zaručené? I když se vás chopí vyšší síla, tajemný učitel dodá patřičné zázemí (například ve formě kryptických, nic neříkajících rad typu: „Až nazraje čas, poznáš, kdy udeřit!“) a hrozící zkáza nevinných poskytne vaší existenci dokonalý smysl („Byls nám seslán, abys národ zbavil útlaku Toho-a-toho, ó spasiteli!“), neusínejte na vavřínech předčasně. Hrdina je ten, kdo uspěje, kde mnoho jiných selhalo – a kdo říká, že nebudete jeden z těch mnoha? Z osudu se občas taky dá udělat slušná šunčička... Nejspíš si vás stejně nikdo nevyvolí. Jistě, jsme zhýčkaní všemi těmi příběhy, v nichž hrdina náhle prozře nebo jinak pochopí, že celou dobu nevnímal spoustu nesmírně zajímavých věcí, načež se chopí jednoho z největších problémů celého vedlejšího světa a zdárně se s ním vypořádá... Ale to je prostě směšné. A arogantní. Oni tam za ‚oponou‘ tak akorát čekali na nějaké pako, aby jim laskavě přišlo vysvětlit, jak se věci mají, a konečně je poučit o životě a hrdinství a přátelství... ... a lásce... Pravda, dnes už v mnohých příbězích čtete i pravý opak, což je mnohem horší: ‚Hrdina‘ akorát skučí, že by chtěl zpátky ke svému počítači a televizi a pravidelné pracovní době, a víc než půlku děje naprosto ignoruje fakt, že nebyl potrestán, ale obdarován možností, kterou mu většina z nás může jen závidět... To pak skřípu zuby a mám chuť toho idiota něčím přetáhnout. Jak ‚hrdinu‘, tak autora. A děkuji Danovi Tučkovi, že mou sklovinu ušetřil. Jeho postavy se s přechodem vyrovnávají takřka příkladně, a přesto velmi lidsky, a to nemluvím jen o humánnosti. Leckteří ‚rekové‘ se totiž po krátkém zaváhání chopí nabízených příležitostí způsobem, který často nahlas odsuzujeme, ale v duchu občas provinile potlačujeme přesně ta samá nutkání... a to je silné. Přinejmenším pro mě – vy si to už posuďte sami. Zatraceně, právě jsem si uvědomil, že jsem asi o téhle knize měl říct něco víc. I o autorovi. Ehm... No, rozhodně by si oba zasloužili, abych je tu nějak vkusně a nevtíravě vychválil. I když mi takové věci nejdou a dobrovolně je nedělám, protože se stydím. Vlastně jsem do toho spadl jak do důmyslně nastražené pasti: „Jasně, drazí kolegové spisovatelé, půjdeme po StraConu do hospody, jo, další pivo není problém, další panák není problém, to víš, Dane, předmluva taky není problém...“ Ehm. Takže vychvalování. Nebo ne. Však ono Danovo dílo zvládne mluvit samo za sebe. Krásným, bohatým a nápaditým jazykem vzbuzujícím v mysli představy, které jsou nečekané, ale nesmírně podmanivé... Chvály by stačilo. Studem už jsem rudý až za ušima. Zase rychle uteču... k těm útěkům. Prve jsem zmiňoval, že věřím, že kdo čte tuto knihu, nebude zlý. Proč? Protože i ona je branou poskytující únik – vypráví příběh, který vám ukáže trochu jiný svět. A zlí lidé podobné ‚fantasmagorie‘ přece nečtou – ti se s realitou vyrovnávají právě tím svým zlem... ne, vlastně nevyrovnávají, ničit je snadné, takže si ji rovnou deformují tak, aby jim vyhovovala, bez ohledu na potřeby jiných... Proto tyto řádky spolu sdílíme jen my. Ti hodní. A můžeme si skrze ně předávat tajné zprávy, jak těm špatným opět změnit svět pod rukama na nějaký hezčí... Já vím. Tak jednoduché to není. Ale to víte, jsem smutný optimistický snílek. Buďte rádi, že o vás mám tak skvělé mínění, a nevyvracejte mi ho, ano?


A pokud to s tím útěkem do jiného světa stále chcete risknout, držím vám palce. Jestli objevíte způsob, který by fungoval i pro jiné lidi, a jestli to bude přívětivé místo, dejte vědět. Mnohým by změna prospěla. Dokud však ten svůj portál neobjevíte, nebo se nepřipletete do přestřelky utajených mocností, nebo u dveří konečně nezazvoní zvěstovatel vašeho dalekosáhlého osudu, který po vás marně pátrá po celém vesmíru už od chvíle, kdy se zoufalí rodiče museli vzdát plačícího nemluvněte a odeslat vás na cestu do neznáma, hnáni skomírající jiskřičkou naděje, že svůj odkaz jednou odhalíte a naplníte... Tak do té chvíle byste mohli dál zkoušet zlepšit ten náš svět. A kdykoliv budete unavení a zdeptaní, nezapomeňte si odpočinout nějakou bezpečnou cestou jen tak, do fantazie. Možnosti jsou široké, pouze namátkou: sny, filmy, písně, hry... ... a určitě tato kniha. Přeji fajn putování. D. Antonín

Pomluva k předmluvě Tak Antonín slíbí depresi a pak blábolí celkem optimisticky? Vždyť z toho textu tryskala naděje jak z děravé fontány štěstí! Kam se poděly pochmurné vyhlídky na budoucnost? Proč zažehnal své záchvaty marnosti nad šedou stálostí každodenní rutiny? A co všechna ta krutá nespravedlnost, proti níž je veškeré úsilí obyčejného člověka marné? Šlendrián. Hrůza. Podvod! Někdo se prostě nezmění.


Umrlčí tanec - předmluva  

Předmluva ke knize Umrlčí tanec od Daniela Tučky

Advertisement
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you