Page 1

Islám. Konečné řešení evropské otázky? Jakub Calatrava

Motto: „Velké civilizace nelze podrobit, pokud se nezačnou ničit samy od sebe“ W. Durant „I krmená hyena pořád čeká na příležitost ke zradě“ arabské přísloví „Je pošetilé věřit , že válku je možno vybojovat rokováním nebo modlitbami“ T. Livius Úvod Islám od počátku 8. století byl, v současnosti je a v důsledku populační exploze arabsko-islámského světa a muslimského obyvatelstva žijícího v Evropě ještě minimálně dvě desetiletí bude nejzávažnějším faktorem ohrožení Evropy jako suverénního, politicky a kulturně-civilizačního prostoru a hrozbou pro existenci dosavadní civilizačně-kulturní identity evropského kontinentu. Historická role islámu jako nejvytrvalejšího soupeře, konkurenta a nepřítele Evropy ještě ani po 1297 letech nedošla svého naplnění. Latentně přítomné nebezpečí islámu, překryté a přehlušené průběhem dvou světových válek a konfliktem marxismu-leninismu s liberální demokracií, dalo pouze pozapomenout na civilizačně nejnebezpečnějšího nepřítele pro Evropu, který se vždy vyznačoval trpělivostí, s níž se pokoušel o anexi Evropy. Díky svému „ obrození“ se islám dostal do své poslední vývojové fáze, která mu poskytuje jedinečnou šanci definitivně změnit politickou a religiózní mapu Evropy a přijít tak s konečným řešením evropské otázky, kterou se snaží vyřešit od roku 711. Tato šance, která byla islámu dána, má však dvě polohy. Je zavazující,


ale i stresující. Islám si je vědom pozitiv dané situace, která se mu naskytla v dějinném vývoji Evropy, a to v souběhu demografického vývoje vlastních sil a negativního působení levicové ideologie na evropskou populaci a potažmo politickou scénu, rozkládající nejen základní stavební prvky evropského dědictví, ale i schopnost rozeznat závažnost nastalé situace a deformující vůli čelit vyvstalému nebezpečí. Pocit stresu vyplývá z Alláhova příkazu islamizace, která ovšem neprobíhá v takovém tempu a nasazení, jak by bylo záhodno, z pocitu časové tísně, pocitu nedoceněnosti islámu, ukřivděnosti a nespravedlnosti nemuslimského světa vůči islámu a jeho civilizaci. To vše zrychluje tlak na rychlejší řešení evropské, potažmo celosvětové otázky islamizace v závislosti na „božské“ lhůtě, dané hranicí vyhasnutí populační exploze muslimů ve dvou až třech desetiletích 21. století. Ideový boj o Evropu Žijeme v dramatickém a vypjatém období, které je charakterizováno soupeřením několika ideových koncepcí, které si činí nárok na totální změnu civilizačního klimatu Evropy. Starší koncepce se již 1297 let snaží realizovat svůj záměr ve prospěch monoteistické náboženské koncepce, kterou jsme si zvykli označovat jako islám. Druhá koncepce je mladším výhonkem genealogického stromu socialismu, který od druhé poloviny 60. let 20. století systematicky utváří evropskou společnost ke svému obrazu, tedy obrazu kulturního marxismu - Nové levice. Styčné plochy obou koncepcí daly vzniknout pragmatickému spojenectví, do kterého ovšem každá ze zúčastněných stran vstupovala s vlastními představami a záměry. Nepochopení islámu a hlavně jeho zájmů a cílů vystavilo koncepci Nové levice velkému nebezpečí spoluúčasti na likvidaci evropské civilizace jako takové. Pragmatickému spojenectví islámu s evropskou Novou levicí ovšem historicky předcházelo strategické francouzsko-arabské partnerství, které přerostlo do celoevropských rozměrů a zapříčinilo změnu politických preferencí Evropy. Co svedlo tak nerovnocenné partnery ke vzájemné spolupráci? Je to souhrn politických, ekonomických a psychologických faktorů, který


vytvořil prospěšné klima pro možnost oboustranné spolupráce na základě sdílené nenávisti ke společnému rivalu a konkurentu v oblasti velmocenské politiky, ekonomické expanze, vojenské hegemonie a nepříteli číslo jedna pro islám, a to pro podporu existence absolutně nepřijatelného státního implantátu v těle islámu - Státu Izrael. Politika strategického partnerství ve svém počátku vyšla z pravé strany politické scény. Ovšem vstupem Nové levice do evropské politiky dostala tato zděděná koncepce novou ideovou náplň, „překvapivě“ harmonicky souznící s islámsko-arabskými záměry a cíli. Strategické spojenectví či spolupráce posílilo dominantní roli arabskoislámského účastníka a submisivní postavení evropského partnera, který přistoupil na politické a ekonomické vydírání. Jedním z hlavních důvodů spolupráce obou zainteresovaných stran byla a je touha po mocensky jednotné a civilizačně centralizované Evropě. Jestliže hnacím motorem evropské levice je vize nové evropské civilizace, zbavené křesťanského dědictví, pro islám je určující centrální myšlenka jeho poslání - islamizace světa, tedy i Evropy. Naivní představa evropské levice o vzniku nové Evropy je téhož rodu jako šílená vize vzniklá v nacistickém Německu nebo bolševickém Rusku. Všechny tyto vize mají společného jmenovatele - jsou utopické, neschopné dlouhodobé existence. Bohužel na rozdíl od historií prověřené praxe islámu, kterou se nám snaží současná evropská elita politicky zamlžit a zatajit. Styčné plochy, které k údivu Nové levice předestřel tzv. umírněný islám, jsou geniální pastí, kterou Nová levice nerozpoznala a se slávou sobě vlastní zakomponovala do své koncepce transformace Evropy. Šejch Fadhlalla Haeri ve své práci „Základy islámu“ v kapitole o jeho budoucnosti napsal: „Probuzený muslim se v tomto světě chová jako zdvořilý poutník, který si bere to, co je nepostradatelné pro pokračování v cestě objevování. Tato stezka začíná uznáním vnějšího stvořeného světa a vede k objevení neustále přítomného Božského světla v něm. Když dospějeme do tohoto vyzrálého stavu, pak se původně lidské kladné vlastnosti, jako láska, štědrost, tolerance a pomoc ostatním, budou vyskytovat na denním pořádku a stanou se základem pro morální a spravedlivou společnost.“ A pokračuje dál: „Islám je poslední božskou připomínkou lidstvu, která


se týká lidských možností, povinností a způsobu, jak znovu vytvořit původní zahradu v našich srdcích a na zemi...“ Typická ukázka textů, které přinutily evropskou levicovou intelektuální a potažmo i politickou scénu chápat tuto virtuální variantu islámu jako svého potencionálního strategického spojence pro svůj ideový záměr transformace evropské civilizace. Vhodným výběrem slovního výraziva, námětů a pseudostyčných bodů islám dosáhl toho, že Nová levice uvěřila v možnost použití islámu pro svoji koncepci. Současností tolik propagovaná a ceněná tolerance přisuzovaná islámu neodpovídá historické skutečnosti a je proislámskou a proarabskou propagandou zneužívána k politickým cílům, vedoucím ke změně smýšlení evropské populace, která má v první fázi tohoto procesu transformace evropské civilizace tolerovat a programově akceptovat islám a jeho kulturu jako nedílnou součást evropské civilizace. Ve druhé fázi tohoto procesu je plánována kvalitativně vyšší, civilizačně - náboženská koexistence, symbióza, jako přechodové stádium ke třetímu stupni - splynutí obou civilizací jako finálnímu stavu. V podání levicově orientovaných evopských elit má být výsledkem této transformace civilizace nová, kvalitativně vyšší, prosta všech reliktů původní křesťanské civilizace na území Evropy a Středomoří. Tento utopický koncept počítá s využitím takových metod propagandy, které zajistí úspěšnost transformace a pochopení shodnosti zájmů a cílů obou partnerů. To, že shodné nejsou, buď levice nevidí, nebo nechce vidět. Každopádně hraje svoji roli docela úspěšně, tak úspěšně, že sebemenší náznaky dvojího úmyslu a chování svého spojence ihned vědomě zastírá, banalizuje a přesvědčuje sebe sama i evropskou většinovou populaci o tom, že svůj záměr a cíl má pod kontrolou. V zájmu islámského spojence je pochopitelně vzbuzovat co nejmenší pochybnosti, proto mu nečiní sebemenších potíží mlžit, lhát a informovat o „mírumilovných" důvodech a příčinách startegického spojenectví, aby Evropa nebyla předčasně vyplašena a nepřehodnotila pro islám tak výhodnou spolupráci. Realizace transformace má v praxi pochopitelně svá úskalí a rizika. Od virtuální a utopické teorie k praxi je velmi daleko a původně jasná koncepce naráží na nečekané realizační problémy.


Nacházíme se v první fázi koncepce - v procesu akceptování islámu a jeho tolerance. Nečekaně však narážíme na vlastní islámský izolacionismus, pramenící z pocitu vlastní nadřazenosti a výsostného chápání vlastní víry a civilizace. Původně předpokládaná averze evropské populace vůči islámu byla překonána agresivním zdůrazňováním vlastní islámské identity imigrantů, která je v kolizi s plánovaným postupem k zamýšlené koexistenci, natož k cílové etapě splynutí obou civilizací a vytvoření civilizace nové. Tento jev, signalizující antagonisticky odlišný přístup ke spolupráci obou strategických spojenců, však nebyl důvodem k programovému znepokojení evropských stratégů a k nápravě chybné strategie jako celku. Vedl pouze k nesmyslné diskusi o účinnosti jednotlivých modelů integrace muslimských imigrantů, ke hledání účinnějších nástrojů pro začlenění islámské civilizace do domácí evropské. Neplodnost této nikdy nekončící diskuse pochopitelně vede jen k jedinému, ke stále se zvětšující roli islámu, vedoucí ne k levicovému ideálu nové Evropy, ale k intronizaci islámu na celém kontinentu. Devalvace evropské zahraniční politiky Podívejme se na dopady strategického spojenectví v zahraniční politice Evropy a na její možný budoucí vývoj. Identifikace společného nepřítele si vyžádala i nutnost společného postupu v oblasti zahraniční politiky. Podmínkou strategického spojenectví byla ze strany arabských zemí tvrdě požadovaná změna orientace zahraniční politiky Evropy z proizraelské na protiizraelskou, proarabskou a propalestinskou. Evropa požadavku Arabské ligy vyhověla a plně ho realizovala do dnešního dne. Konkrétně palestinská otázka se tak pro Evropu stala dominantním problémem blízkovýchodní zahraniční politiky, která hraničí až s obsesí.Tato uměle přeprogramovaná evropská zahraniční politika začala plnit úkoly ve prospěch islámu a plně se mu podřídila. Zahraničně politický posun Evropy má však ještě druhou dimenzi, mající bezesporu klíčový význam pro budoucnost našeho kontinentu.


Rychlost vyřešení palestinské otázky je v přímoúměrném vztahu k dořešení procesu islamizace a reislamizace Evropy. Jednoduše řečeno: čím dříve bude ukončena existence suverénního izraelského státu, tím dříve bude moci dojít k poslední fázi reislamizace a islamizace Evropy. Tím dříve se Evropa stane součástí islámského impéria a je jedno, jakou podobu bude mít. Islám má eminentní zájem na co nejrychlejším vyřešení palestinské otázky, pochopitelně ve svůj vlastní prospěch. Palestina jako prioritní politikum a Evropa jako spoluvinník likvidace samostatného izraelského státu. Evropa úspěšně svou podporou proarabské, proislámské a propalestinské politiky pracuje na konečném řešení evropské otázky. Na ukončení vlastní existence. Jestliže Evropa nechce dobrovolně podlehnout islámu /?/, má pouze jedinou možnost - odstoupit od svého spojenectví s Arabskou ligou a vrátit se ke své původní zahraničně politické orientaci. I kompromisní řešení, tedy zachovat status quo v otázce řešení palestinsko-izraelského konfliktu, je pro budoucnost Evropy výhodnější, než otevřená nebo zastřená angažovanost pro konečné řešení konfliktu v duchu podmínek strategického spojenectví - tedy ve prospěch islámu. Ať v podobě řešení vnuceného světovou veřejností Izraeli formou politicko-doplomatického, ekonomického a finančního nátlaku, nebo vojenského zásahu. Čas, získaný odkladem řešení, nebo vítězstvím proizraelské politiky, který ve svém výsledku znamená další vázání sil islámu na dořešení palestinské otázky, dává Evropě prostor a čas k vypořádání se s vnitřním nepřítelem evropské civilizace jak ze strany vlastní levice, tak islámu. Politicko-ekonomická, kulturní a finanční provázanost struktur Evropské unie a Arabské ligy však nedává velkou šanci na radikální obrat, vedoucí ke změně orientace politiky EU. Projekty jako Barcelonský proces nebo nejnověji Unie pro Středomoří jsou toho svědkem. Prozření Evropě nepřinesl ani šok z 11. září 2001, který mohl Evropu vrátit do pevných euroatlantických vazeb. Zcela signifikantní pro evropské politické elity bylo právě jejich následné utvrzení se ve zvolené cestě a v následném zintenzivnění dalších aktivit, vedoucích k plánované symbióze obou civilizací. A to z důvodu strachu z nebezpečí, které vyvolal radikální islám svými akcemi, narušujícími plánovanou postupnou reislamizaci a islamizaci. Výsledkem byl ještě větší příklon k


tzv. umírněnému islámu, údajnému garantu zvolené to cesty, vedoucí k vysněné nové Evropě. Je islám schopen koexistence s většinovou populací Evropy? Stále častěji zaznívají z řad realisticky smýšlejících politiků, intelektuálů, novinářů i laiků obavy, vyplývající z konfrontačního charakteru koexistence muslimů s většinovou evropskou populací. Nejsou to jen pouze ojedinělé výkřiky, ale zcela legitimně projevené obavy z vývoje vztahu této minority k naší civilizaci. Muslimská minorita žije většinou v uzavřených, izolovaných komunitách, které jsou popřením snah oficiální evropské politiky integrace. Odpovídá však pravidlům, stanoveným islámem pro život v nemuslimské společnosti. Dochází tak ke kolizi oficiálních plánů imigrační politiky evropských zemí se strategickými zájmy islámu, pro který je politika integrace muslimů absolutně nepřijatelná. Vzniká tak podhoubí pro růst sociálně patologických vztahů mezi muslimy a většinovou populací. Kořenem této reality není nic menšího, než jen a jen samotný islám. Střet pohledu hostitelské země a islámu na muslimskou minoritu pramení z diametrálně odlišných strategicko-taktických záměrů obou aktérů. Vznikající konfrontace, konflikt zájmů, je těžko řešitelný. Islám ze svého tisíciletého příkazu neustoupí, evropské státy se snaží nalézt řešení, ale každý kompromis v této oblasti je řešením evidentně špatným. Tolik zdůrazňovaná strategie integrace muslimů začleňováním do většinové populace a zabraňování vzniku nových ghett není řešením, ale modifikovanou cestou k vytváření dalších potencionálních ohnisek pro šíření islámu v těch oblastech, které islámem jsou zasaženy jen sporadicky. Je to cesta již nepoužitelná, protože islám již dnes má kvalitně propracovanou taktiku postupného šíření i v oblastech s minimálním zastoupením muslimů. Celá tato diskuse je jen planým teoretickým žvaněním, které islámu jen nahrává. Obrozený islám považuje šariju za právo nadřazené každému právnímu systému světa. Je tedy zcela evidentní, že požadavek hostitelské země na občanskou loajalitu a respektování právního řádu, je zcela v rozporu se zájmy a záměry islámu. Dobrý muslim nemůže


být současně i loajálním občanem hostitelské zěmě. Do této pozice islám dospěl ve svém procesu obrození a puristického návratu ke svým kořenům. Odtud pramení reálné nebezpečí pro všechny nemuslimské společnosti. Exkluzivita islámu, prosazovaná muslimy, ale zdůrazňovaná i samotnou evropskou levicovou elitou, nevede k procesu integrace muslimské minority, ale k dalšímu vytváření izolovaných, separovaných a vládami tiše tolerovaných ghett, muslimských enkláv, žijících podle práva šarija, tedy v opozici k právnímu řádu hostitelské země. Stále vzrůstající počet těchto exteritoriálních enkláv islámu a jejich zvětšování se v důsledku muslimské populační exploze hrozí hostitelským zemím nebezpečím vnitřního rozkladu, rozpadu státního celku na část kontrolovatelnou státními orgány a část nekontrolovatelnou. Rychle postupující proces vnitřního rozkladu takto zasažených zemí povede k novému teritoriálnímu rozdělení Evropy. Exteritoriální enklávy islámu v procesu sjednocování vytvoří strukturu nového evropského islámského území. Zbytek Evropy s muslimskou menšinou bude soustavnou infiltrací islámských nadací, organizací a společností do státní správy, samosprávy, politické struktury, médií, školství, umění, podnikatelské sféry a vojenství, rozleptáván, narušován a demontován do té doby, než na základě „demokratických“ voleb do parlamentů získá potřebnou většinu k prosazení svých vlastních zájmů, zákonů islám zvýhodňujících a v poslední řadě i k prosazení celého bloku práva šaríja pro vlastní minoritu a poté i pro nemuslimskou populaci. Dalším vývojovým krokem bude propojení exteritoriálních enkláv se zbytkovým územím Evropy. Tak bude postupně vymazán z mapy Evropy jeden demokratický stát za druhým, až vznikne celoevropský islámský státní celek. To je možná cesta postupného vývoje Evropy k její definitivní islamizaci. Další možnou cestou k etablování islámu v Evropě na úkor evropské civilizace i levicového projektu nové Evropy, je cesta za pomoci centralizované Evropské unie, jejíž struktury jsou již dnes natolik ovlivněny proislámskou lobby, že by v případě plné centralizace hrozilo akutní nebezpečí statutární instalace komplexního systému nové evropské identity - v optimálním případě. V apokalyptické variantě vývoje by pak došlo k intronizaci islámu samotného nebo jakémusi přechodovému režimu, který by v určitém časovém horizontu v islámský režim přerostl. Výběr a realizace předložených variant je jen


otázkou souhry objektivních podmínek nejbližšího vývoje EU. Vše závisí na tom, zda zvítězí varianta centralizované a autoritářské EU, nebo ne. Pokud ano, bude islámská budoucnost Evropy otázkou velmi krátkého sledu událostí, odvíjejících se od klíčového okamžiku vstupu Turecka do EU. Silná a autoritářská EU islámu vyhovuje. Likvidovat centralizovaný evropský kvazistát by bylo proti zájmu islámu. Vybudované struktury jsou lehce použitelné, pochopitelně po jistých nezbytných úpravách. Přechod ze socialistického autoritářského státu k islámské teokracii by byl velmi výhodný. Druhá varianta by znamenala postupný a pomalejší nástup islámu. V úvahu pochopitelně přichází i další eventuality vývoje nebo varianty možností již předestřených. Bezradnost stratégů a bída taktiků V současné době se v Evropě setkáváme s novým jevem, strachem z evropské muslimské reality a z vlastní budoucnosti. Terror europaeus. Pro latinské slovo terror existují české ekvivalenty - strach, hrůza, zděšení či obavy. Evropa má strach a oprávněnou hrůzu. Co vyvolává tyto vysoce emotivní pocity zmatku a nejistoty, strachu a hrůzy, tolik se lišících od optimismu, který Evropa prožívala a sdílela po ukončení studené války? Co vyvolává tuto radikální změnu, která vede k tomu, že už Evropu nemůžeme oslovit „tu felix Europa“, ba naopak jsme nuceni diagnostikovat „terror europaeus" při pohledu na západoevropskou společnost? Jsou důvodem tohoto specifického strachu nejviditelnější projevy organizovaného islámského radikalismu, kterému bylo dovoleno v Evropě se bez vážnějších problémů etablovat? Tedy teroristické akce? Je to strach z těchto akcí, které jsou vedeny s cílem psychologického zastrašení většiny evropské populace a z něho vyplývajícího politického rozhodnutí vládnoucích evropských elit? Elit, které díky své slabosti, mravní pokleslosti a labilitě tomuto soustředěnému tlaku a zastrašování podlehly a přistupují k politickým krokům, které by ve stavu „střízlivosti“ nikdy nepřipustily? Nebo je tomu naopak a důvodem strachu jsou vědomě i podvědomě vnímané indicie, dovolující uvažovat o dvojí hře evropského establishmentu? Tedy jednoduše řečeno - o programové spolupráci s vlastním nepřítelem? O kolaboraci? Je možné mluvit o „zradě elit"?


Evropa je zděšena a má obavy. Zděšena z výsledků vlastního demografického vývoje, protože si už dnes uvědomuje všechny průvodní znaky a signály, které dříve nevnímala nebo nechtěla vnímat. Evropa má obavy z populačního boomu muslimů v Evropě a z jeho vlivu na budoucí složení evropské populace. Má oprávněný strach a obavy ze své vlastní budoucnosti při pohledu na rostoucí evropská muslimská ghetta. Rizika budoucnosti jsou zřetelná a diagnoza více než jasná. Jaké závěry Evropa vyvodí, jaké postupy doporučí? Jakou strategii navrhne, aby apokalyptická vize budoucnosti nedošla svého naplnění? Zcela nelogicky a ahistoricky doporučuje řešení, která již historie dávno vyloučila, cesty, které nevedly k nápravě, ale ke katastrofě. Na politické scéně se tak znovu objevuje sebevražedný prostředek, který s „velkým úspěchem“ použila západoevropská politika na konci 30. let minulého století k řešení nebezpečí, které hrozilo z nacistického Německa. Appeasement, diplomaticky zastřený v různých aktivitách Evropské unie, ale i v otevřené formě doporučovaný jako zásadní prostředek k řešení budoucnosti Evropy, ohrožené demografickým vývojem muslimské populace na kontinentu i mimo něj. Je skličující sledovat doporučení tohoto typu obzvláště z našich historických pozic, protože vyvolávají mrazivé reminiscence s Mnichovem. Že myšlenka appeasementu je stále živá, svědčí i snaha určitých evropských kruhů ho aplikovat i při řešení palestinskoizraelského konfliktu. V čí prospěch? Nacházíme stále stejného společného jmenovatele. Registrujte styčné plochy tzv. palestinské otázky a evropské situace počátku 21. století! Nejnovějším příkladem uplatnění politiky appeasementu, ovšem zahaleného do moderního politicko-diplomatického hávu, je otázka Kosova. Další úlitba islámu, další pobídka k růstu jeho sebevědomí a další příklad bezradnosti stratégů a bídy taktiků. Abychom pochopili nebezpečí, které se skrývá v appeasementu, měli bychom pochopit jeho podstatu. Jakou má roli? Anglickým termínem appeasement označujeme uklidnění, uspokojení, chlácholení. Aplikováno do politiky je to prostředek usmiřování protivníka ústupky.


A podoba těchto ústupků může být různá. Abychom uspokojili, nebo uklidnili, uchlácholili nebo nedráždili, jsme schopni a ochotni obětovat cokoliv. Třeba i základní kameny evropského hodnotového systému. O neexistenci hranic appeasementu vypovídá britský sociolog Walter Laqueur ve svém díle “Poslední dny Evropy“. Doporučuje, že je zapotřebí „upustit od útoků na náboženskou víru druhé strany...“, protože „není moudré mluvit otevřeně a upřímně o jeho negativních stránkách, neboť kvantita podle marxistické doktríny přerůstá v novou kvalitu“ - sic! Sledujte i prameny pro argumentaci! Více než výmluvné. O autocenzuře a otevřené cenzuře ani nemluvě. Cenzura bude nutností, abychom se v duchu politické korektnosti vyhnuli dráždění druhé strany: „bude muset v budoucnu padnout víc takových rozhodnutí, jako bylo rozhodnutí staré TV sítě nevysílat program o situaci křesťanů v arabském světě...“. Zdá se tedy, že je nutné z důvodu bezproblémového soužití s muslimskou minoritou se jí podvolit, podřídit. Není možné na muslimech chtít jejich včlenění do většinové populace, ba naopak, vyjít jim vstříc i v jazykové oblasti doporučením, že „nemuslimští obyvatelé udělají dobře, když si osvojí základní znalosti turečtiny nebo arabštiny, tak jako se obyvatelé jižní Kalifornie a některých jižních států USA naučili trochu španělsky“. Ale pozor, porovnáváme neporovnatelné. Islám a potažmo muslimové jsou nositelé zásadně odlišné civilizace, usilující o podmanění a likvidaci všech nemuslimských civilizací a kultur. Tady přirovnání s migrujícími Mexičany kulhá. Situace je tak vážná, že autor vybízí k tomu, že „by se měla debata vést o tom, které evropské tradice a hodnoty se stále ještě dají uchovat“. Z toho explicitně vyplývá, že jsou již některé evropské tradice a hodnoty, které se již nedají uchovat? Že některé bude zapotřebí obětovat? Kdo bude rozhodovat o tom, které si ponecháme, které oslabíme a které obětujeme pro bezproblémový zítřek Evropy v rámci bezkonfliktního soužití s islámem? Při těchto smyšlenkách mrazí. Autor doslova píše: „Pro soužití s radikálními politickými náboženstvími může být ve věku demokracie potřeba nový Machiavelli“. Ale proč bychom měli uvažovat o soužití? Kdo o to stojí? Věta je navíc politicky korektní, protože jediné radikální politické náboženství je jen a jen islám. Doporučení se tedy týká pouze islámu. Co z tohoto citátu vyplývá? Přežití evropské civilizace v procesu vnucené koexistence s islámem je v plné závislosti na správné volbě


správné politické strategie a diplomacie. Řečeno s plnou surovostí - ve vlastní zemi přežijeme jedině tehdy, když se nebudeme adekvátně bránit, akceptujeme radikální zpolitizované náboženství (islám) a když operativně zvolíme ty správné politicko-diplomatické kroky, které povedou k maximální minimalizaci škod, dopadu to procesu reislamizace a islamizace Evropy!? Je úžasně povzbuzující autorova argumentace, že „není pravděpodobné, že se požadavek zavést šaríju, jako nové právo země, bude nějak zvláště usilovně prosazovat“. Autor geniálně optimisticky a s plným nadšením pokračuje dál a uklidňuje politicky nekorektní pesimisty, pochybující o výhodách nové strategie, že „v každém případě se nemuslimům budou poskytovat“ nějaké výjimky“, že „je sice fakt, že některé kruhy požadovaly radikální islamizaci, ale v těchto věcech není vnitřně jednotná ani muslimská komunita“. Je to opravdu osvobozující pocit, uklidňující, že existence naší evropské civilizace je prozatím odvislá od nejednotnosti názorů muslimů, které jsme kdysi přivítali s otevřenou náručí v Evropě jako hosty. Lakmusovým papírkem, jakýmsi indikátorem skutečného “srdečního“ vztahu k islámu, je u všech islamofilů a apologetů islámu alergie na tzv. monolitické chápání islámu a jeho nebezpečí pro evropskou civilizaci. Nic nerozčílí tyto kruhy víc, než nerespektování různosti četných směrů a škol islámu. Nic nerozpálí doběla víc, než generalizování muslimské populace v Evropě a nerespektování jejich etnického původu. Zdůrazňováním původu a různých skupinových zájmů Turků, Maročanů, Pákistánců, Alžířanů a dalších se ovšem jen účelově zastírá a zneviditelňuje faktor, který tyto etnické skupiny spojuje. Je jím islám. Náboženství, které stojí v opozici proti evropské civilizaci a je tím tmelem, který pojí, zahlazuje všechny disproporce, překrývá všechny rozdíly a spojuje zdánlivě nespojitelné. Podceňovat sílu islámu se nikdy nevyplácelo. Walter Laqueur podotýká: „Pokud muslimská společenství nenajdou společného jmenovatele, budou bojovat o vliv a o moc, a není vůbec jisté, jak to dopadne“. Jsou to slova útěchy, pohrávající si s myšlenkou, že jde o minimálně dlouhodobou záležitost vývoje, nebo jde o důkaz neschopnosti pochopit realitu již probíhajících procesů? Vždyť pokusy o aktivaci “společného jmenovatele“ jsme již zažili. A fungují spolehlivě. Kauza karikatur ukázala její snadnost a lehkost. Aktivace “společného jmenovatele“ je tedy realitou. Islám je stále v


pohotovostním režimu, připraven svými dílčími dogmaty kdykoliv posloužit. Je tedy jen otázka času, kdy bude tohoto prostředku politicky zneužito ke koordinaci akcí s cílem dosáhnout daného výsledku v procesu reislamizace a islamizace. Obdobné argumentace používá autor k diskreditaci fenoménu tzv. Eurábie, který považuje za sice zajímavý, ale velmi zavádějící pojem, opět nerespektující etnickou různorodost evropských muslimských komunit a jejich individuální zájmy, problémy a cíle. A tak doslova jedním škrtem pera mizí reálné nebezpečí, vyplývající ze vzájemné spolupráce evropských politických elit s Arabskou ligou, spolupráce budované desetiletí.“ Neexistuje žádný dobrý důvod, proč by evropské vlády měly podporovat arabské touhy ovládnout muslimské komunity v Evropě“. Nevidět, nevnímat a odmítat realitu nejvlivnějších islámských proudů, škol a organizací, které se rekrutují z arabského etnika. Nevidět jejich vítězné tažení muslimskou Evropou. Odmítat jejich vliv na politickou scénu Evropy. Nevidět výsledky společné euro-arabské politiky, to vše je buď dílem absolutní slepoty, nebo záměru bagatelizovat, minimalizovat nebezpečí, které Evropě hrozí. A opět se můžeme ptát z jakého důvodu? V každém případě to svědčí, tak jako řada předešlých indícií, o bezradnosti a tápání v odpovědi na otázku, jak na novou realitu zareagovat, jak se v dané situaci zachovat, jaká opatření přijmout. Jak Evropu zachovat budoucnosti. Ale v úvahu přichází i jiné vysvětlení, ilustrující změnu taktiky evropských levicových elit. Aby zmátla veřejnost a získala si její ztracenou důvěru, je ochotna takticky a pohotově ukázat na nejkřiklavější a nepřehlédnutelné průvodní znaky nezvládnuté politiky integrace muslimů. Obavami o demografický vývoj Evropy získává pozornost a sympatie velké části společnosti. Souběžně však touto taktikou dodává sílu své ideové konstrukci, kterou jedním dechem předkládá spolu s domnělou kritikou nejviditelnějších průvodních znaků své koncepce transformace evropské civilizace. Záludnost této taktiky tkví v tom, že pokud se veřejnost ztotožní s kriticko-analytickou částí demografického problému, poměrně lehce přijme i navrhovaná řešení a jejich zdůvodnění. V očích průměrného Evropana je ten, kdo je schopen kritického pohledu, schopen též vyvodit i správný závěr a navrhnout ideální řešení, se kterým se rád


ztotožní. Bohužel, tak jak jsme poukázali, jde stále o stejný model se stejně bezzubými metodami a prostředky, nevedoucími k záchraně evropské civilizace, ale naopak k jejímu konci. Cestou humanistickomultikulturní koncepce transformace evropské civilizace k definitivní reislamizaci a islamizaci Evropy. Špatný odhad, nebo záměr? Pokračujeme však v analýze textu, který mimo jiné dovozuje, že situace je sice vážná, ale zase ne tak beznadějná pro naši existenci v nové Evropě. „Oblasti, ve kterých bude muslimů většina, budou požadovat autonomii. Separatismus, tedy požadavek úplné nezávislosti je nepravděpodobný, i kdyby jen kvůli krizové hospodářské situaci v těchto oblastech". Můžeme tedy s ulehčením počítat maximálně s autonomními oblastmi, které postupem času povedou ke vzniku tzv. dvounárodnostních států. Autor však jedním dechem tento model zpochybňuje, když poukazuje na jeho nefunkčnost i v rámci vlastní evropské civilizace. Zpochybňuje i islámský náboženský fundamentalismus a radikalismus, když uvádí, že „neví se ani jakou přitažlivost bude mít v následujících letech náboženský fundamentalismus a radikalismus, a lze předpokládat, že jejich motivace bude slábnout“. Bohužel, jak současnost ukazuje, není na ústupu a ani se na ústup nechystá. Je pochopitelné, že zde nebude na věky, ale islám si je velmi dobře vědom časově omezeného úseku, určeného populačním boomem ke své populační invazi v Evropě. Vrcholem autorova cynismu je teze, že „fanatismus muslimských komunit v Evropě by se neměl přeceňovat...“ a že „neměli bychom vylučovat ani možnou vzpouru proti fundamentalismu v muslimských komunitách“. Své tvrzení nepodloží důkazy, pouze konstatuje, že „takové věci se ve většině jiných náboženství staly“. Zapomíná, že ve hře je islám, individualita mezi náboženstvími. V plné nahotě se objevil autorův myšlenkový obzor, když podotkl, že „mezi intelektuály sílí nechuť k náboženství, které se pod vlivem radikálních vykladačů stává stále primitivnějším a identifikuje se především s politickým násilím, zaměřeným proti nevinným civilistům.“ A to je zcela zcestné, když si uvědomíme procentuální zastoupení liberální muslimské inteligence v celkové muslimské populaci Evropy a jejich vliv na muslimské komunity. Nemluvě o stále klesající hodnotě


lidského života nemuslimského jedince v očích pravověrných muslimů. Zcela v duchu naznačené taktiky uklidňování kritické veřejnosti podává, jako ony pověstné třešničky na dortě, dvě závažná tvrzení, absolutně nekorespondující s celkovým charakterem jeho myšlenkových pochodů. „V moderních dějinách totiž muslimské společnosti tolerancí k nevěřícím nijak nevynikaly... Pokud se to v průběhu nadcházejících desítek let nezmění, budou vyhlídky na mírové soužití v Evropě chabé, jednostranná tolerance, jak se ukázalo, nefunguje“. Nezbývá než souhlasit a naslouchat dál. “Neměli bychom však vůbec pochybovat o tom, že i kdyby zvítězil umírněný islám, změní se Evropa k nepoznání“. Ano, tyto věty zcela vystihují pravou podstatu problému. Ale zároveň jsou zcela kompatabilní s výše uvedenou taktikou manipulace s veřejným míněním evropské populace. Protože, jak řekl Samuel Huntington, „islám zůstane islámem“ a naznačená perspektiva se zdá být reálnou. Islám, smrtelné nebezpečí pro Evropu Základní tezi Samuela Huntingtna o islámu jako zásadním problému západu jsme uváděli již několikrát. Čas tuto teorii prověřil a spolehlivě potvrdil. .strategie slov Námitka, že hrozbou pro Evropu a celou západní civilizaci je pouze negativní segment islámu, skrývající se pod takovými názvy jako politický islám, islamismus, džihádismus či islamofašismus, byl pouze krátkodobým diplomatickým trikem, sloužícím momentální politické potřebě. Bohužel je však současně také krátkozrakým prostředkem evropských politických elit, který slouží jako výchozí pozice jejich projektu takticko-strategické hry o důvěryhodnost tzv. umírněného islámu, jehož zájmy se „náhodou“ shodují se západními. Mnohé naznačuje i terminologie, použitá pro tento segment islámu, upozorňující na jeho politický původ a prostředky. Termín islamofašismus je tím nejsilnějším výrazivem, kterého bylo použito s cílem charakterizovat daný proud. I když původ této působivé diskreditační taktiky je veskrze levicový, splnil svůj účel hlavně v podvědomí těch, kterým byl určen. Diskutabilní jsou však druhotné účinky, odvádějící pozornost od faktu, že tento proud je integrální součástí islámu, jehož podstatou jsou dvě zcela rovnocenné a


navzájem propojené složky - duchovní a politická. Taktickým zdůrazňováním duchovního principu, jehož nositelem a šiřitelem údajně tzv. umírněný islám je, dochází k optickému klamu, který zvýhodňuje tento proud v očích evropských politických elit jako spolupodílníka zamýšlené transformace. Jestliže umírněný islám byl dosazen do této role nositele duchovního principu, pak o svou důvěryhodnost a pravdivost výpovědi přišel definitivně po 11. září 2001, kdy mravně selhal pro svoji nerozhodnost, nečinnost a neschopnost razantně se od politického islámu distancovat, islám vnitřně očistit a prosadit ho za čistě náboženský koncept. Toto morální selhání se ve svém důsledku rovná ztrátě důvěryhodnosti role strategického spojence. Bohužel tomu tak není v očích evropského levicového establishmentu. .obrana útokem Huntingtonovo tvrzení, že islám je odlišnou civilizací, jejíž příslušníci jsou přesvědčeni o nadřazenosti své kultury a náboženství, zcela odpovídá skutečnosti a současnému stavu vývoje islámu. Evropou oblíbená, romanticko-barvotisková verze lidového islámu, doplněná o moralizující saladinovské prvky s nádechem exotického folkloru, dávno vzala za své. Islám dneška je však naprosto jiný. Proces obrození, kterým si prošel v 70. letech minulého století, ho znovuoživil, znovuzrodil a zregeneroval natolik, že ve své fundamentalistické podobě se stal radikálním ve všech svých variacích, které byl schopen stvořit. A to bez ohledu na to, zda se jedná o Evropou preferovaný, protěžovaný, alibisticky označený „umírněný“ islám, jehož identifikace není jednoduchá, či pofidérní, virtuální euroislám, nebo Evropou se lavinovitě šířící saudskoarabský vahábismus. Všechny spojuje jedno - návrat ke své podstatě, kořenům, základu, tedy ke koránu, který je údajným doslovným poselstvím, které Alláh předal svým věřícím prostřednictvím Muhammada. Korán působí v bohaté různorodosti všech směrů a škol jako tmel a pochodeň. To je ten společný jmenovatel, závazný pro všechny bez výjimky. A bylo by politicky velmi naivní se domnívat, že některá z těchto variací by byla ochotna od tohoto základu odstoupit, nebo dobrovolně svolit s korekcemi, či eliminací Evropě nevyhovujících prvků.


Muslimská sounáležitost je založena právě na tomto principu. A pokud dojde z tábora nepřítele ke zpochybnění byť sebemenšího „údu" této pospolitosti, dotýká se tím pospolitosti celé a bohužel pro západní civilizaci i samotného základu. Ačkoliv jsme dnes a denně svědky vnitroislámských sporů, vůči dotyku zvnějšku je islám velmi citlivý, nedůtklivý a velmi kompaktní. Tato rigidní obrana vyústila ve fobii a doktrínu, pro Evropana naprosto nepochopitelnou a nepřijatelnou, která považuje obranu západní civilizace a jejich hodnot za útok proti islámu a jeho zájmům. Tak se dostáváme do absurdní situace, jakéhosi začarovaného kruhu, ve kterém je Evropě a potažmo celé západní civilizaci dovoleno pouze přihlížet aktivitám islámu, který ve své radikální a agresivně expanzivní činnosti je výsostným vykonavatelem nejvyšších zájmů a kroků, zjevených Alláhem. Kdokoli těmto krokům odporuje, jim se staví, je kritizuje, je evidentním nepřítelem islámu a je povinností proti němu zasáhnout. A nezáleží na tom, zda se jedná o kritiku slovem, písmem, o činnost ofenzivní nebo defenzivní. Vše je hodnoceno jako nepřátelský postoj vůči islámu. Je tedy projevem nepřátelství vůči islámu objektivní informace o historické roli, jakou islám sehrál ve světových dějinách, protože jejich pohled na krvavou stopu, kterou ve své expanzi zanechal, vidí pouze prismatem svého příkazu totální islamizace. Stejným způsobem hodnotí sebemenší kritické zmínky, zprávy o životě muslimských ghett západní Evropy, žijících podle svatého islámského práva šaríja, tedy v rozporu s evropským právním řádem. Projevem nepřátelství vůči islámu se tedy paradoxně může stát řada práv a svobod, ještě stále garantovaných (?) Evropou, jako svoboda slova, projevu, shromažďování, náboženského vyznání a dalších základních prvků západního hodnotového systému, který islám v Evropě bohatě využívá, respektive zneužívá jen ve svůj vlastní prospěch. Jde tedy pouze o samoúčelový, jednostranný akt, platný pouze jednosměrně. Důkazem jsou tisíce mešit a modliteben, islámských nadací, středisek, institutů, škol a různých podpůrných organizací po celé Evropě, kterými Evropa vyjadřuje svůj přístup ke svobodě náboženského vyznání. Islám však není schopen aplikovat stejný princip tolerance pro příslušníky vlastní komunity, pro konvertity má jen jedno řešení -


smrt. Že svoboda náboženského vyznání, slova, projevu a shromažďování je islámem zneužívána, ale negarantována a nedodržována, svědčí i ohromný nárůst antisemitismu v řadách evropských muslimů, který je veden proti židovským sakrálním stavbám, charitativním organizacím, shromážděním i proti jednotlivcům. Bohužel, opět v zájmu taktiky „nedráždit“, je tento fakt nemedializován, utajován a neřešen. A s jídlem roste chuť. A tak bychom mohli pokračovat dál. .dobýt a pozřít Svoji klíčovou tezi o islámu jako zásadním problému Západu dokončil Samuel Huntington poslední charakteristikou: „Islám je posedlý slabostí své moci." Islám tradičně chápal západokřesťanskou civilizaci jako civilizaci méněcennou, zaostalou, barbarskou, bezbožnou, civilizaci, která nemůže být islámu v ničem přínosem. Pohrdal jí a ostentativně nevěnoval pozornost změnám, kterými procházela. Ve svém výsostném vnímání sebe sama jako nadřazeného a finálního Božího zjevení pro všechno lidstvo, kterému křesťanství a jeho moc musí být podrobena a islámem nahrazena, se domníval, že jediným možným řešením pro Evropu je její začlenění do islámského impéria, kterým by dosáhla všech výhod islámu a jeho civilizace. Proto byla Evropa vždy chápána jako centrální bitevní pole. Tradiční podceňování západoevropské civilizace a spoléhání na nevyčerpatelnost podnětů z vlastních civilizačních zdrojů východu hlavně řecké a perské civilizace, přineslo své plody. Islám si stanovil kritéria výběru a pevné hranice pro recepci hlavně řeckých civilizačních impulzů, což jeho vývoj zásadně limitovalo. Postupně docházelo k vyčerpání těchto zdojů a k zakonzervování islámské civilizace. Začala se pohybovat v bludném kruhu vlastní výlučnosti a narážet na nepříjemnou realitu vývoje západoevropské civilizace. Důsledky této schizofrenní situace byly nejenom vojensko-politické, ale i psychologické. Disproporce mezi tisíciletí vyznávnou exkluzivitou poslání islámu a realitou islámské současnosti byly natolik ohromující, že přinesly frustrující pocity zklamání, bezmoci, ale i nenávisti, zloby a touhy po odplatě. Islámské obrození přineslo muslimům novou naději na splnění všech závazků vůči Alláhovi a jeho požadavkům na islamizaci. Posílilo jejich sebevědomí a znovuobrodilo falešný pocit jejich nábožensko-civilizační


nadřazenosti. Došlo však také k jednomu - a to dost významnému kvalitativnímu posunu ve vnímání naší civilizace. Islám konečně pochopil, že po vytěžení dosavadních civilizačních zdrojů, je jeho jedinou cestou záchrany právě ona, civilizace západní. Výsledky její vědy, nové technologie, know-how, průmysl a v neposlední řadě i vojenský potenciál. Tak jako byl v historii islám vpřed hnán nenasytnou touhou po kořisti a území, kterou zastíral nábožensko-ideologickou rétorikou, tak dnes je jeho primárním cílem zneužít výsledků západoevropské civilizace k vlastní regeneraci. Program strategického partnerství, který garantuje přístup k západoevropské vědě a technologiím, je pro islám pouze dočasným řešením, nesplňujícím jeho představu o radikální komplexní transformaci, nutné k vítězství nad Evropou. A protože nezná jiný způsob, kterým by se požadovaného zmocnil, než ten, který si již tolikrát ve své historii ověřil, čeká Evropu osud Perské a Byzantské říše. Je to zápas o přežití, boj na život a na smrt. Islám ví, že toto je jeho poslední šance, která mu byla dána, a pokud ji nevyužije, skončí v propadlišti dějin, tak jako Muhammad v pekle. O časovém limitu, ve kterém islám musí svoji regeneraci realizovat, jsme již mluvili. Je dán muslimským demografickým boomem a má pochopitelně svou hranici. Do tohoto limitu se islám musí vejít. A odtud pramení všechna jeho nervozita, zvýšená aktivita, které jsme svědky. Nezapomeňme, že Alláh muslimy úkoloval. Jen ten fakt, že islám vede o Evropu boj, trvající téměř 1300 let, s náboženstvím, které Alláh prohlásil za méněcenné, je velmi stresující a vyvolává řadu provokujících otázek. Ocitáme se tedy v poslední vývojové fázi islámu, která prokáže buď jeho životaschopnost a tedy i jeho budoucnost, nebo tomu bude naopak. Je tedy evidentně v zájmu islámu expandovat, Evropu anektovat a její civilizaci pohltit, absorbovat. Respektive pouze to, co dogmatům islámu neodporuje. Vše ostatní bude nepoužitelné. A jako s nepoužitelným bude také naloženo. Islamizace nebo deislamizace Evropy.


Rekapitulace Současná Evropa je svědkem klíčového zápasu o změnu civilizační orientace kontinentu. Dva zúčastnění protihráči jsou sice paradoxně svázáni statutem vzájemného strategického spojenectví, ale ve skutečnosti každý z nich je vlastně sólovým hráčem s vlastními cíli, záměry a prostředky. Starší partner - islám, svoji základní koncepci vytvořil již v 7. století a v 8. století ji aplikoval na Evropu. Je ve svých cílech neměnný a konzistentní. K cílenému konečnému stavu naprosté změny civilizačního klimatu Evropy chce dospět procesem reislamizace a islamizace. Reislamizací chápe znovupřijetí, obnovení islámu a jeho kultury v těch oblastech Evropy, které již islámem zasaženy v minulosti byly. Jde tedy o území s větším či menším, starším či mladším povědomím souvislostí historického zápasu islámu o Evropu. Islamizací se v užším slova smyslu chápe proces nastolení islámu a jeho civilizace v těch oblastech, které islám v historickém kontextu svého vývoje nepoznaly. Jde o základní prostředek jeho vítězného tažení na území tzv. domu války. Mladší partner navazuje svojí koncepcí na starší modely destrukce křesťansko-židovské civilizace. Inovace tohoto 200 let starého záměru spočívá v akceptování spoluúčasti islámu na vzniku civilizace nového typu. Jedná se o levicový koncept transformace evropské civilizace utopického charakteru, mající nedozírné následky na budoucnost Evropy. Jeho realizováním se totiž vážně narušuje vlastní obranyschopnost. Podceněním tisícileté praxe svého strategického spojence a jeho neměnných záměrů, tak levice nabízí osud Evropy islámskému konceptu reislamizace a islamizace. Jak levice odůvodňuje svoji vstřícnost vůči islámu? 1247 let starý problém zápasu o Evropu mezi křesťanstvím a islámem pominul. Islám dnes nemusí bojovat proti křesťanské Evropě, protože ta již křesťanskou není. Současná Evropa není monocivilizační, ale multicivilizační prostor, kde islám má své plnohodnotné místo a je součástí civilizace Evropy nového typu. Opustili jsme koncepci


konfrontace, nacházíme se v éře spolupráce, koexistence a nových možností. Tuto otevřenost a vstřícnost islám ovšem chápe jako projev slabosti postkřesťanské civilizace a jako pobídku k prosazení vlastních zájmů islamizace v širším slova smyslu. Burcující výsledky kritické analýzy současného stavu koexistence islámu s většinovou evropskou civilizací, stále vzrůstající požadavky islámu vůči Evropě, jeho zarážející radikalizace a postupně se šířící agresivita daly podnět k tomu, aby vznikl nový, realistický pohled na stav ohrožení evropské civilizace, které hrozí akutní nebezpečí islamizace, jak ze strany islámu samotného, tak ze strany zmutovaného projektu nové Evropy v režii evropské radikální levice. Tento realistický pohled obsahuje následující varující axiomy: 1/ Islám v jakékoli podobě je pro Evropu akutním nebezpečím 2/ Mezi rizikové faktory, které ovlivňují a stále více budou ovlivňovat budoucnost Evropy, patří: a/ proces stagnace a vymírání většinové populace Evropy b/ populační exploze muslimského obyvatelstva v Evropě a v arabském světě c/ rozvrat evropské demokracie a její demontáž muslimskou minoritou usazenou v Evropě d/ krátkozraká proislámská a proarabská politika evropského levicového establishmentu e/ průběh a výsledek palestinsko-izraelského konfliktu. 3/ Analýza současného stavu konfrontace vyvolané islámem nevylučuje vítězství tohoto koncepčně stmeleného nepřítele. 4/ Proto je zásadní podmínkou přežití evropské civilizace proces deislamizace - komlex radikálních strategicko-taktických opatření, vedoucích k obnovení původní křesťansko-židovské identity evropské civilizace, tedy k eliminaci cizorodého prvku islámu, implantovaného levicovým experimentem do Evropy.


Závěr Závěrem citujme Zdeňka Müllera, našeho předního islamistu, který napsal: „Nelze donekonečna předstírat, že korán vyzývá jen k míru a toleranci a že prorok islámu nevolal po pomstě a neproléval krev. I za cenu rizika, že to bude šokovat, je třeba nalézt odvahu říci otevřeně, že integrismus, z něhož se živí islamismus, není jen dočasnou „nemocí“ islámu, nýbrž jeho neoddělitelnou součástí. I kdyby se podařilo zadusit radikální islamismus, zastavit atentátníky a všechny islamisty zavřít, vždy zůstane v muslimském společenství nějak přítomen integrismus, jako přání naplňovat doslova to, co se píše v koránu a zbožné tradici.“ Šimon Peres v jednom ze svých rozhovorů uvedl: „Jak se říká, když máte bažinu a komáry, nehoňte se za komáry. Vysušte bažinu.“ Fatální chybou současné analýzy ohrožení evropské civilizace je záměna příčiny s důsledkem. Marný a vysilující boj proti islamismu pouze odvádí pozornost od pravé podstaty nebezpečí. Nikdy nekončící honba za komáry přinese jen oslabení, rezignaci, apatii a pocit marnosti snažení proti milionové přesile, která však má své epicentrum. Bohužel ho přes tmavá mračna komárů lze jen těžko zahlédnout. Ale to nás nezbavuje povinnosti vypořádat se s ním. Je nejvyšší čas vysušit bažinu, aby se islám nestal konečným řešením evropské otázky. Je sice historickou pravdou, že všechna tzv. konečná řešení v evropských dějinách nedošla svého naplnění, ale i tak za sebou zanechala apokalyptickou spoušť, kterou již není možné nikdy riskovat. Bohužel však lidstvo stále opakuje své chyby, nikdy se ze svých chyb nepoučilo. Jaká nás tedy čeká budoucnost? psáno pro Eurabia.cz, duben 2008 autor je historik, je členem redakce Eurabia.cz

Calatrava - Islám  

O islamu bez skrupuli

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you