Úvod do islámu

Ex-muslimové hovoří na konstatování, že „kritičnost“ byla v takovém klimatu považována za rasismus, neokolonialismus a fašismus.

V předvečer aféry Rushdie to bylo podobné jako ve dvacátých až padesátých letech minulého století, kdy levicoví intelektuálové nechtěli kritizovat ani teorii, ani praxi komunismu. Praktikovalo se jakási „utajovací spiknutí“, jak to nazval Russell. Když ve dvacátých letech vydal Russell svou odvážnou knihu, kritizující sovětské Rusko a komunismus obecně, postavila se k ní levice velmi nepřátelsky.

Když vydal V. S. Naipaul svou knihu Mezi věřícími (Amongst the Believers), dostalo se mu podobného přijetí od intelektuálů a islamofilů, neboť se odvážil kritizovat íránskou revoluci a dokonce i samotný islám.

George Orwell, Arthur Koestler a Robert Conquest upozorňovali na to, že levicoví intelektuálové přijímají kdejaké lži o Leninovi, Stalinovi a komunismu, a to jen proto, aby nehráli do karet reakci. Moderně řečeno, politická korektnost byla důležitější než pravda. Kritika a diskuse je v takovém prostředí tabu: „Jakýkoli kritický výrok považovali tito uctívači za rouhání a zločin.“ Koestler mluví v této souvislosti o „bezpodmínečné kapitulaci kritických schopností“.

Nezajdeme příliš daleko, srovnáme-li Sartrův přístup k Stalinovým koncentrákům s Foucaultovým postojem ke krutostem, jež páchal Chomejní. Sartre byl přesvědčen, že důkazy o Stalinových pracovních táborech je nutno ignorovat a potlačovat, aby to nedemoralizovalo francouzský proletariát. Foucault v říjnu 1978 vyjadřoval nadšení nad íránskými událostmi, které „připomínají něco, co Západ zapomenul již od renesance a velkých krizí křesťanství, totiž možnost 'politické duchovnosti'.“ Jedna íránská dívka napsala následující dopis, v němž si takto stěžuje na to, jak se Foucault dal islámem okouzlit: To máme po pětadvaceti letech mlčení a útlaku íránského lidu volbu pouze mezi Savakem (tajná policie svrženého šáhova režimu) a náboženským fanatismem? Duchovnost? Návrat k lidovým zdrojům islámu? Saudská Arábie je těmito zdroji přecpaná. Padají hlavy milenců a ruce zlodějů. Západní levice touží po islámu - ale ne v jejich zemi.

Mnoho Íránců si podobně jako já zoufá nad myšlenkou islámské vlády. A (tito Íránci) vědí, o čem mluví. V zemích obklopujících Írán je islám rouškou pro feudální či pseudorevoluční útlak. V zemích jako je Tunisko, Pákistán či Indonésie, podobně jako v mé vlasti, je islám bohužel jediným vyjadřovacím prostředkem umlčených lidí. Západní liberální levice by si měla uvědomit, jakým těžkým břemenem je islámské právo pro společnost toužící po změně, a neměli by se nechat svést k doporučování léku, jenž je horší než nemoc sama.

Foucault napsal nesrozumitelnou „odpověď“ - nesrozumitelnou v tom smyslu, že neodpovídala na jedinou námitku vznesenou proti tomu, jak si levice islám idealizuje. Dokonce ani tehdy, když už se Chomejní ujal moci a hlavy padaly po tisících, zůstal Foucault neoblomný, nic neodvolal a odmítl se vyjádřit kriticky o Chomejního „politické spiritualitě“.

192