Page 1

Jรกchym Topol

ZBRANฤš Z TOLMINU


Jรกchym Topol Waffen aus Tolmin Rede vom 27. Oktober 2010 im Kasino Aus dem Tschechischen von Eva Profousovรก


ZBRANĚ Z TOLMINU

V TROSKÁCH TROSEK KAKÁNSKÝCH Jsem v jednom z cípů, bezvýznamných koutů té dávné říše, Kákánie. A teď je tu Česká republika, přesněji severní Morava - Jesenicko. Horské průsmyky, téměř neprostupné lesy. V kakánských časech tu byla hranice s ruskou říší, dnes je za humny Polsko. Tehdy tu taky končila železnice. Postavili ji v roce 1904. A konečná stanice je tu dodnes. Tohle místo se jmenuje Kout. Za domkem, dnes už polorozpadlou barabiznou, kam - s velikými přestávkami - jezdím čtvrt století, je ve skále vytesán nápis „Na paměť posledního 1914“. Pod nápisem je vytesána zvířecí morda. Poslední medvěd, zastřelený ve zdejších lesích. Ale nápis klame. Za posledních deset let jsou tu zas tu a tam stopy rysů, vlků i medvědů, které ovšem nezahlédnete. Lesy jsou tu pořád husté, přestože je bohužel čím dál častěji protínají asfaltové stezky pro cyklisty. Hory. Lesy. Nejbližší město (10 000 obyvatel) Jeseník bylo někdy

—3—


Jáchym Topol

ve 12. století na znamení vítězství nad divočinou pojmenováno Frei wom Walde. Tohle nikdy nebyl bohatý kraj, spíš odlehlý. Proslulý drsnými dlouhými zimami. Bývá tu pochmurno, vše je odsud daleko. Vyslanci z center Kakánie, všichni ti kněží, učitelé, úředníci, odhodlaní či donucení kolonizovat místní lid, Čechy, Němce, Moravany, Slezany, sem prý byli posíláni za trest. Podzimní večery začínají kolem páté. Už musíte mít přichystané třísky a naštípané dříví. Jde mi to dobře, domek už je skoro rozvalený. Štípám teď na kusy dveře a okna. Topím jen v jedné místnosti. Tady nahoře kolem baráčku po Tontovi nejsou stromy, jen zakrslé keříky, jalovce, sem tam nízká kleč. Balvany. Kdyby se svalily do údolí, všechno tam zpřeráží, pobijí. Podlouhlé údolí, na které se svrchu dívám, protíná říčka. Kroutí se a skáče po kamnech. Kolem ní se zas kroutí vesnice, která čeká na zázrak, na pohyb. Vždyť co tu kdy bylo? Divočina a středověk s nejistými cestami, městečka ve hvozdech. Pomalé, váhavé osidlování. Obchodní a misijní stezky na východ k divokým pohanským kmenům. V okolí se tu prý vždy dařilo podivným sektám. Zběhům z nesčetných armád, lupičům, uprchlíkům z měst. A v 17. století tu bylo centrum čarodějnických procesů. Pak říše kakánská, která tu nechala své největší vrypy. Ty dvě války. A socialismus. Na rozdíl od zemědělských oblastí nebo míst, kde bylo co rvát ze země, těžit, tu dnes po socialismu není ani památka. Ale něco se tu děje, cosi se sem řítí, zkusím to popsat. Právě tím podlouhlým údolím pode mnou, kolem běsnící říčky vedla cesta čarodějnic, nahoru nade mne a nad baráček, vysoko na Petrovy kameny. Jen v tom mrňavém Jeseníku upálili 120 žen, o kus dál ve Velkých Losinách další desítky, ve Zlatých —4—


ZBRANĚ Z TOLMINU

Horách další stovku. Kraj pustnul, lidé utíkali. Ustal obchod, církevní obřady. Znehybnělá chmurná říše. V Losinách stojí podivný památník, kusy kamene s vytesanými náznaky dlouhých vlasů, křičících úst. Surrealistický památník bez data. V mojí vesnici podél říčky trčí porůznu mezi domy německy popsané Smírčí kříže. Také Morové sloupy s lebkami. Kříž na paměť upálených žen tu dal vztyčit jeden z členů tribunálu, který tehdy ženy posílal na smrt, Krištof Zendler. Odechl si, očisťoval se, už mohl. Procesy prý zastavila až Marie Terezie, čtyři roky před svou smrtí. Tak se to tady alespoň dodnes učí děti ve školách. Inu, až slunce osvíceností, planoucí nad Kakánií, rozptýlilo kouř z hranic. Já to vím, protože je to na tom kříži napsané. Ale radši už dost o tom. Mě tu čeká vyklízení baráku po mrtvém - kamarádovi. A pít moc nemůžu, protože bych se tu mohl pomást. No a za střízliva se tu moc dobře neusíná. ŽELEZNICE, FABRIKY Tenhle kraj mě při potulkách s batohem na zádech vždy zarážel svou – nahostí. Na rozdíl od ostatních zemí, kde vládl socialismus, je to území bez pomníků vsazených politikou, bez soch hrdinů a osvoboditelů. Tankové bitvy se v horských sedlech nekonaly, nikde tu netrčí ze soklů hlavně sovětských tanků. Nevylučuju ovšem, že tu možná několik Leninů - v některých z těch 24 vesnic Jesenicka - po roce 1989 nevyhodili do vzduchu, či neodvezli někam za stodolu. K nebi tu ční věže pár barokních kostelíků a pak samozřejmě všelijaké ty Čertovy kameny, Petrovy kameny, Černé kameny, shluky balvanů na pustých vrších, čili přírodní Stongenge. Ve Smolných a Černých knihách z čarodějnických procesů jsou tahle místa popisovaná, jako plácky, —5—


Jáchym Topol

kde se konaly sabaty. A pak je tu ta železnice. A pár fabrik. Ty největší vrypy tu jsou skutečně z doby kakánské. Teprve od bájných dob kakánských, časů rakousko uherských tu je tohle přepychové spojení se světem. A kakánští pracovníci vystavěli těch pár těch fabrik, hlavně pil a skláren, většinou kolem hlavní silnice, která se točí mezi průsmyky. Fabriky přinesly lesákům, dřevařům a pytlákům práci pod penzí, některé jsou dnes opuštěné v lesích u zaniklých cest, některé jsou ale v provozu. Když jsem si to jednou v noci šněroval z jedné z těch zbrusu nových hospod po silnici, viděl jsem vysokými okny, jak dělníci a dělnice tahají prkna, kolečka plná materiálu. Jenom tady v Koutu je šroubárna a pila. Pro nostalgické vyznavače báječných multikulturních časů Kakánie je ten noční pohled do oken fabrik, svatým obrázkem. Vždyť takhle to tady vypadá od časů kakánských císařů. Všichni ti Slezané, Moravané, Němci, Češi a další se tu mezi sebou skutečně nijak nervali. Vždy měli jednoho společného nepřítele: bídu, sklouzávající k občasnému hladu. A s tím zatočila až říše kakánská . Je fascinující procházet v noci kolem fabrik. Jistě, bývá to zvláštní až trochu slavnostní pocit, dívat se, jak lidé pracují, když vy se sotva vlečete. Místní pivo, Šérák – „ryzí pivo z hor“ je skutečně silné. A navíc, kolem fabrik můžete skutečně p r o c h á z e t . Jsou postaveny v lidských rozměrech kakánské doby. Les jim neuhnul, říčka kvůli nim neopustila břehy. Měsíc je vysoko nad údolím, skleněná cetka, nežhne. A fabriky jedou naplno, hukot rozvibrová studený vzduch, noční provoz, nahlížím dovnitř, potomci obyvatel Kakánie, kteří tu dávno splynuli v jednu masu, cosi brousí, řežou prkna, ohybají se u strojů. Po železnici a fabrikách už sem nepřišlo nic nového, ani komunisti —6—


ZBRANĚ Z TOLMINU

se sem moc nenapřáhli, co taky tady. Ale chystá se to. Nová doba. A taky se tu šeptá, že těch pár zbylých fabrik se už nevyplácí. Zaměstnanci mohou časem plynule přejít do turistického byznysu. Pokud na to ovšem mají. MEDVĚDÍ HORA Prošel jsem svahy, odkud zmizel les. Asi šest hodin jsem se vlekl do kopců, tím budoucím rájem lyžařů. Obří lanovka Medvědí hora, se to tu bude jmenovat. Vykáceli celé svahy, šel jsem mazlavým bahnem na Medvědí horu a žasl. Stavba je na české poměry obří, gigantická, připadal jsem si, jak někde v Rusku nebo snad v Kanadě, pokud tam takhle stavějí. Byla neděle. Potkal jsem jen hajného. Neznám ho, jen matně pamatuju. Dnes je to staroch, šedivé vousy, flinta, pes. U zpustlých stavení pod Medvědí horou jsme se potkali. Kdysi tam bydleli místní. Pletli koše, vyráběli kořalku, někteří dělali ve fabrikách. Prý hodně pytlačili. Teď to prodali, jejich mizerné domy se strhnou, bude tu lanovka. To já nevěděl. Šel jsem až k těm jejich boudám, abych od nich koupil pivo, mlíko, dostal vodu, něco k pití. Hajný se ptal, jestli patřím ke stavbě. Pche, uplivnul jsem si. Sedli jsme si na pařezy. Měl v termosce čaj s rumem. Láteřil, že přišel o hájovnu. A že musí dožít někde v Jeseníku v bytovce. Ale psa si vezme sebou, to je už domluvený. Nevím, kdo to těm hajzlům povolil, mávl rukou na vykácené svahy. A kde jsou ti lidé? Ukázal jsem na zpustlá stavení pod horou. Kde by byli? Někam šli, povídal. PRINCEZNIN KÁMEN Rej lyžařů a veselé výskání, patřící k zimním radovánkám, tenhle zapomenutý cíp světa konečně odkleje. Svahy se v zimě rozhýbou barevnými větrovkami, léto bude patřit strakatým oděvům cyklistům, to je ta nová pestrobarevná radostná vlajka kraje! —7—


Jáchym Topol

Pryč s nějakou pochmurnou historií, to se vymete samo, ty letité nánosy špíny. Ale Kámen princezny je odsud zatím bezpečně daleko. Ještě jeden památník zabité ženy tu totiž místní ctí. Další vryp z doby Kakánie. Kdybych na to šláp, tak jsem za pár hodin (no, možná taky za den, záleží na počasí) přes vrchy Kazatelna, Černá stráň a Polom u Pamětního kamene Kaiserin Elisabeth – Sisi. Na kameni je datum umrtí: 10. září 1898. A restaurován byl v roce 1998, ano, k stému výročí. Byla tu prý mše pod širým nebem a dívky v bílých šatech přinášely kytice lučního kvítí. V místním plátku Rozhledy Jesenicka, kdosi psal, že ta vražda Sisi byl Zločin století. Místní jí holt milují. Před pár roky jsem šel okolo, bylo tam spousta květin ve vázách. Památník, jak pro lidovou svatou. Kdysi prý přenocovala v nedaleké Jelení boudě, dočítám se v Rozhledu. Myslím, že ten památník s krásnou tváří Sisi, o které v Čechách mimo historiků nikdo neví, tu nějak vyvažuje, překrývá tu divnou vzpomínku na pomordované čarodějnice. Panenka Marie tu je u studánek a v nenápadných kapličkách samozřejmě také. Ale tenhle kraj je celý tak zšeřelý, že tu Panenka potřebovala pomoc opravdu naléhavě! Jo, božská Sisi a též císařovna Marie Terezie přispěchali Panence na pomoc. Sisi, princezna – mučednice z dávných, laskavých časů, upomíná Rakousko Uhersko, jako na říši světla, klidu a míru. Když to trochu přeženu. Kdy sem začal jezdit ten vlak. A kdy se tu stavěly továrničky. Něco tu najednou bylo, něco pevného. To teprve během rozpadu Kakánie a poté - přišli ty pátálie. Ta první válka, kdy z českých zemí narukovalo asi milión mužů, ta se totiž do doby Kakánie nějak nezapočítává. Češi a Moravané pamatují císaře pána Františka Josefa I. a jiného už ne, kdepak —8—


ZBRANĚ Z TOLMINU

nějaký ten Karel!, to byla válka už v běhu a to se do blažených a nostalgických časů, kdy mimo jiné nebyla televize a lidé k sobě prý měli tak nějak blízko, ehm, ehm … nezapočítává! První světová, druhá světová. Stalinismus. Kdepak, proti vrahům, co měli teprve přijít, byli kakánští mocnáři hodní strejdové. To ví každý. KLONDAJK Znovuobjevený kraj. Posledních pár let sem jezdí i nějací ti Němci, Rakušané, Holanďané. Vychutnávají tu samotu, stinné lesní kouty, poloprázdné lyžařské vleky. Primitivní pohostinnost domorodců. Vychutnávají také to, že je tu dosud málo Holanďanů, Rakušanů i Němců. Vykácený je už celý jeden horský hřeben. A jde to dál. Po silničce mezi Smírčími kříži teď sviští náklaďáky. Ve svazích se bourají staré chalupy, vyrostou tu hotely. Najednou je to plno nových hospod, v každé ječí televize. Leckde udělali místní nálevnu u sebe v kuchyni. Tam, kde nic nebylo, na lesní cestě je stánek s buřty a pivem. Točí se tam hned čtyři pěkné mladé holky. Podél silnice narychlo vyrostlo pár Nonstopů z dřevotřísky. V pátek a v sobotu večer se tu tančí a pořádají tomboly. Vyhrát se dají zánovní lyže, střelený srnec, motorová pila. Vykládá se, že tu obsluhují kurvičky z Jeseníku a ze Šumperka. Chlápci v montérkách, zabahnění, umaštění strojníci, bývají v hospodách králi zábavy. Přes den pijí malé rumy, griotku. V sobotu večer jim holky ke stolům nosí kýble piva, láhve šampaňského. Klondajk. Ten horský hřeben pod Medvědí horou už je vykácený. A jde to dál. V lese sviští pily. Dlouho mi to nedocházelo, ale je to jasné – tohle horské středisko bude vážně grandiozní středoevropský lyžařský areál. Gigantický ráj zábavy pod Medvědí horou. A —9—


Jáchym Topol

vedle toho starého nádraží, jehož zakladatelský kámen je z dob kakánských, postavili zbrusu nové. To mě zajímá. Se stavbou toho nového nádraží tu časy Kakánie definitivně končí. Jo, myslím, že teprve teď budou odlesky doby kakánské vymazány definitivně. Zpustlé, starodávné nádraží v Koutu jsem měl vždy rád. Spisovatel Bohumil Hrabal, narozený v posledním roce první světové války, napsal, že střední Evropu, dědice říše kakánské, pozná právě podle těch rakousko - uherských nádražíček. Připomínalo doby, kdy byla nádražím věnována stejná péče jako dnes letištím. Secesní kov držel klenbu, držel sklo. V rozích miniaturní zelené a růžové květiny, tak vysoko, že rytcovy drobnokresby na nich nebyly vidět. Možná, že tehdy si řemeslníci ještě mysleli, že ty jejich výtvory vidí Bůh. Alespoň některý si určitě dávali bacha. Žádný volnomyšlenkář by tyhle kovové, do sebe se zavíjející spirály nevytvořil, to dá rozum. Dřevěné dveře byly taky secesně vypravené, panty s nymfami, petlice a kování, měly rozměr tak šesti sídlištních dřevotřísek. Tahle dávná kakánská nádraží, jako by byla stavěná pro lidi obřích postav, pro nějakou novou lidskou rasu. CESTA DO TOLMINU V Kakánii Čechy ležely u moře! Jo, o tom jsme tu s kamarádem Tontem a ostatními snili. Starodávné nádraží v Koutech se rozpadalo, dávno se v něm netopilo, bylo tu spousta zavřených dveří, kov byl plný rzi a celá ta budova se sesychala, postupně rozpadala. Když si teď velice opatrně stoupnu na trám a křehkou rovnováhu vyvažuji kladivem … koukám do údolí, vidím ho. To staré nádraží. A vidím i tu novou nádražní budovu. Když jsme do tohoto baráčku, skrytého před — 10 —


ZBRANĚ Z TOLMINU

světem s Tontem a ostatními kamarády jezdili, pořádat zábavné a vyčerpávající pitky, na tomhle nádraží jsme vystupovali. A nadechovali se horského vzduchu. Daleko od Prahy a ostatních měst, připadalo nám, že i daleko od všech vojenských posádek a policejních stanic. V hospodě U Jelena sedávali jen a jen místní. Už nás znali. Šlo si tu půjčit třeba šroubovák, koupit prase, nebo konzervy, šlo tu vysedávat a žvanit nebo jen tak civět do špinavých zdí. A nasát všechny novinky z kraje. Bývala to tu jediná hospoda. Divočina okolo dávala aspoň na pár dní pocit uvolnění. Zapomenutí. Když se člověk ráno vyhrabal ze spacáku, prohrábl ohniště, otevřel lahváče a vypadl do lesa, byl alespoň na chvíli, jak v čase bez času. V čase bez ideologií. Tůry s batohem, kde jsme v lesích pár dní nepotkali vůbec nikoho, plynule navazovaly na dětskou dobrodružnou četbu. Džungle. Průsmyky. A nikde ani policajt. Secesní okna kakánského nádražíčka tehdy zakrývaly plakáty s budovateli železnice, se srpy a kladivy. S nápisem Se Sovětským svazem a nikdy jinak! A uvnitř byly dřevěné lavice, Rudý koutek s fotkami státníků a tak dál … ale kdysi tu snad někde na okamžik usedla i Sisi, před cestou na Jelení boudu – jen na okamžik se dotkla dřevěné lavice, nebo tu dokonce spočinula, ach!, vskutku rozpalující až šílená představa. A my, vlasatí mladíci, už s prvními zkušenostmi z kriminálů, protože socialističtí policajti nás nenáviděli od pohledu, jsme si představovali, jak tu kdysi kakánský občan klíďopíďo nasedl do vlaku a s jedním pasem jel až k moři. Terst, Istrie, magická jména dálek … náš prostor přece bylo zadrátované, zamřížované Československo. Zhulení trávou jsme si tu představovali neuvěřitelno - ano, ten zázrak, — 11 —


Jáchym Topol

že nasedáme na vlak a jedeme k moři. A nějaké ty skvrny na pověsti dávné Kakánie? Snad národnostní útlak za Rakouska Uherska? Ale houby! Z dobrého vojáka Švejka, jsme si brali příklad, to ano, všichni jsme za sebou měli pobyty na psychiatrii, jít do socialistické armády bylo nemožné … ale Švejk byl spíš svědectvím o klidném a bezpečném a veselém životě za Rakouska Uherska. Vždyť, co všechno mu prošlo … představa, jak si ho podávají estébáci! Hahaha! Švejk za Hitlera! Za Stalina! Hahaha! To by nezvládl! Normálně by ho zavřeli, zabili. To je jasný. O tom nebylo sporu. A právě z tohoto zašlého, rozpadávajícího se nádražíčka se kamarád Tonto dostal až k moři! Odsud. Z Koutu! Za socialismu. Bylo to jako zázrak. ČEŠI Z KRASU Jméno té dívky je Stela. Slovinka. S Jugoslávií se naši soudruzi moc nekamarádili. Sem tam se ale nějaká ta družba s Jihoslovany konala i v našich časech. A jednou do fabriky v údolí nastoupil i kontingent Jihoslovanek ze Slovinska. Studentky přijely poznávat socialismus prací ve spřátelené zemi. Já to zkrátím. Tonto se ostříhal, zamiloval, začal se Stelou chodit, nějak v tomhle pořadí to šlo. Sňatky „kvůli tomu, aby člověk cestoval“ byli docela normální. Ale my, jeho kamarádi jsme ho podezřívali, že to myslí vážně. Vracel se z cest do Jugoslavie, tedy do slovinského Tolminu, kousek od moře, opálený, se spoustou desek, knih, atakdál, ale též s hlavou hořící poznáním. A šlo o archeologii, o kakánskou archeologii. Šlo též o národní hanbu, národní hrdost, nenávist ke Švejkovi a nezanedbatelný přísun prachů. Tváře Tontovy planuly, když nám vyprávěl o těch hrobech. Masových hrobech z první světové války podél řeky Soči, v — 12 —


ZBRANĚ Z TOLMINU

zapadlých alpských údolích, v Krasu, gigantickém vápencovém masivu, kde padli desítky tisíc mužů. O zprávách 3. Italské armády, kde se psalo: Napadeny bijí se tyto jednotky tvrdě, ať již kvůli disciplíně anebo kvůli instinktu sebezáchovy. Tito Slované bijí se s obzvláštní neústupností. Stačí uvést Čechy, kteří se z nedostižnou houževnatostí bránili a raději se v kavernách nechali pobít, než aby se vzdali.“ A Tontovi se něco stalo. Nakonec jeho děda, stejně jako třeba můj prastrýc, tam někde v Krasu padli. A tenhle domek byl právě po jeho dědovi. Sedával před další cestou na Slovinsko v té zpustlé nádražní čekárně a vykládal, jak je to neuvěřitelné, že jeho děd vyrážel do boje za císaře pána zrovna odsud. Stále dokola nám vyprávěl o hrdinství českých jednotek. Které objevil v Krasu. Za druhý války jsme nebojovali. V 68 jsme proti Rusům nebojovali! A teď? Ty kurvy neporazíš tím, že opíšeš Kafku! Tohle mu připadalo ponižující. Hnětlo ho to. Ty vole, toho zbabělce Švejka musíme spálit, říkal mi. Musíme kráčet ve šlépějích svých předků, bojovných hrdinů! A ve šlépějích hrdinů kráčel i horskými soutěskami v Krasu. Kdepak, nikdo z nás kamarádů, jsme za ním do Slovinska nemohli. Neměli jsme ty pasy. Ale Stele se zas líbilo v Čechách. Velmi jsme se sblížili, přiznávám. A Tonto zatím pátral po svém dědovi i ostatních hrdinech po zapadlých venkovských hřbitovech v horách, spouštěl se do propastí, prohledával rokle, kradl se soutěskami. A s partou šikovných Slovinců, kteří se na obchod s kakánskou archeologií už dávno specializovali i lecos nacházel. Jo, tam v těch nepřístupných horách lze dodnes vykopat ze země šavli, feldflašku, zakopnout o helmu, najít v dávném zákopu medajli, bajonet, rezavou trumpetu, plukovní odznak. Kupy kostí, sem — 13 —


Jáchym Topol

tam lebku. Vysvětlil mi, že za tyhle věci dávají sběratelé ohromné prachy. A za ty můžeme financovat opravdový protikomunistický odboj. Vysílačky, rozmnožovací stroje. Pro začátek! Byl rok 86 a my vzhlíželi k polské Solidaritě. Z toho domku, který teď bourám, je Polsko opravdu kousek. Stela se tehdy cítila velice osamocená. Císař, necísař, o to vůbec nejde, vykládal nám Tonto při jedné ze svých, čím dál řidších návštěv domova. Jde o to, že naši předkové byli nezlomný bojovníci. Musíme je vrátit do národního vědomí! A s bolševikama musíme zatočit silou! Když Tonto pořádal pálení knihy Osudy dobrého vojáka Švejka, byla vesnice na nohou. Už byl z toho cestování do relativně svobodné Jugoslávie tak zblbý, že si v zadrátovaném Československu vůbec nedával pozor. Tak ho zavřeli. TONTO, JEHO KONEC Při cestě přes hranice, té jeho úplně poslední, u něj českoslovenští celníci našli pár bajonetů a starou pistoli. To bohatě stačilo. Kdo čeká, že by za takovou prkotinu, jako je vykrádání hrobů, či pašování památek nebo tak, dostal pár měsíců, ví o postkakánské středoevropské historii opravdu houby. Dostal paragrafy „nedovolené ozbrojování“ a „účast v protisocialistické skupině za účelem svrhnutí dělnicko – rolnické vlády“ a dostal 18 let. Nejspíš ho měli estébáci už dlouho v merku. Tím veřejným pálením Švejka ovšem naštval i leckoho ze svých přátel. Vždyť nás svým fanatismem taky všechny ohrožoval, no ne? Jo, určitě ho někdo udal. Stela byla velice nešťastná. Pomáhal jsem jí psát do basy dlouhé, srdcervoucí dopisy, s češtinou byla tehdy ještě na štíru. Jo, pár let mu psala. Já do domku občas jezdil. Větrat a tak. I se Stelou. Ale mejdany jsme tu už nedělali. To by kvůli policajtům dost dobře nešlo. No a teď jsem tu sám — 14 —


ZBRANĚ Z TOLMINU

a bourám zdi a pálím staré trámy. Ruce už mám z toho bourání celé zchromlé. No, ale kdo by tu uklidil? Když tu všechno končí? Zrovna včera jsem tu otevřel jednu skříň a vysypaly se na mě samizdaty. Zažloutlé stránky, knihy přepisované na psacích strojích. Tontem na psacím stroji přeťukaný Kafkův Zámek. Kerouac, Hrabal. Polská kapela Helicopter. Maďarská Locomotiv Gt. Byli jsme hodně internacionální. Taky pásky a kazety s Pink Floyd. Ta nejčerstvější snad z Die Toten Hosen. Podzemní říše postkakánská. No jo, už je to let! A to skříň zdaleka ještě neukázala svoje útroby. Fuj! Nejspíš už v ní pátrat nebudu a prostě to všechno spálím. Když jsem totiž naposledy hrábl do skříně, něco na mě padlo. Látka, hmatám, strhnu to ze sebe a vida, policajtská uniforma. Páchla, jak by ne. Zelená, tu co nosili komunistický esenbáci. Tohle si teda mohl odpustit. Tonto. Mohl to přece spálit sám! Já se zapomněl zmínit, že tenhle můj kamarád, když ho v roce 1989, jako všechny ostatní politické vězně propustili, tak se – podobně jako víc lidí z tehdejšího podzemí – dal k policii. K vězeňské stráži. K bachařům. Já to nechápal, já v base nebyl, tak nevím. Asi to má nějakou logiku. Jistě, znáte všelijaké ty vězeňské fígle a jako bývalý vězeň, snáze než nějací jelimani z učilišť udržíte pořádek. A Tonto byl prý ve svém oboru velmi dobrý. Sám jsem s ním kdysi dělal rozhovor – já se totiž stal novinářem – o „humanizaci vězenství“ Bylo to období vězeňských vzpour v raných devadesátých letech. To už byl nejmíň majorem. Dělali jsme rozhovor v lehkovážném tónu. Bijete vězně? Kdepak. Nejsme žádný koncentrák. A co děláte, když neposlouchají? Použijeme donucovacích prostředků. — 15 —


Jáchym Topol

Nejsem žádné sanatorium. Hahaha! Před několika lety se ale Tonto oběsil. Jo, vyplavaly zas nějaké ty seznamy agentů a on na nich byl na čelném místě. Když ho tehdy zavřeli, tak měl prý tvrdou basu. Tak je štval, že ho celé ty roky socialismu ve vězení hrozně dusili a mlátili, že to nevydržel a něco jim podepsal. Jo a před pár lety se bohužel oběsil. Když to na něj vyplavalo. Ne, tady ne. V Praze naproti pankrácký věznici v parčíku se pověsil na strom. Naproti věznici, kde ho tolik dusili. Mě tuhle barabiznu odkázal. A já ji musím zbourat a ten pozemek velice výhodně prodám. Protože tady, kde za časů Kakánie postavili železnici a pak tu dlouho nebylo nic, teď něco bude. Ano, to obrovské lyžařské středisko. A tenhle pozemek má fakt cenu zlata. Musím ale vybourat tu stodolu. Celý to zplanýrovat. Nechci, aby to dělali nějací - anonymní - dělníci. Chci být u toho konce. A ty prachy? Samozřejmě, že bych je věnoval Tontovým sirotkům, ale nemá děti. A jeho žena? To je snadný, Stela je už nějakou dobu moje žena. Hahaha. U JELENA, ZASE NÁDRAŽÍ To nádraží. To mě dráždí. Naproti tomu starodávnému, které čeká na demoliční četu a pomalinku se hroutí do okolní trávy, postavili nedávno nové. Jak jsem říkal – znovuobjevený kraj. Horská obec u hranic s Polskem, kdysi prý bída s nouzí, dřevaři a pašeráci a pytláci, které světu přiblížila rakouská železnice. Dodnes 150 duší. Ale svět se sem valí. Protože tu je tak krásně prázdno. Místní odcházejí. Prodávají svoje domky a pozemky a sady a králíkárny. Budou z nich hotýlky a penziony. Až to tu konečně za pár dní celé rozsekám, rozvalím a zbourám a připravím k prodeji, tak se naposledy zastavím v hospodě U jelena. V létě tu na zahrádce posedávalo vždy jen pár utahaných chlapů. Nenalíčené ženské v hrubých svetrech. — 16 —


ZBRANĚ Z TOLMINU

A hrozní starci v černých, zablácených kabátech a holinách. Chrčeli na sebe svoje příběhy, tu a tam se někdo i trošičku popral. Mládež chodila spíš večer, někdy s kytarou, někdy jen tak. Okounět. Ráno i večer tu místní vařili ty svoje kančí a jelení guláše, okolo pobíhaly děti. Viděl jsem v té hospodě jednou na stole hlavu jelena. Teď je před hospodou křižovatka cyklistů. V těch svých marťanských přilbách a odporných barevných oblečcích plaší zbylé slepice. Hospoda se za těch pár posledních let vskutku zmohla. Prodávají italskou zmrzlinu a francouzské pečivo. První, co nový majitelé pořídili, aby světu dokázali, že jsou v něm, jsou dvě obrovské televize, každá přes jednu stěnu. A místní, kteří sem od časů Kakánie chodí vyprávět, jak jsou na tom jejich králíci, či kozy, kdo nový se třeba narodil či kdo má zrovna na kahánku, pijí svoje piva úžasem ztichlí. Jejich příběhy a příhody proti tomu, co se odehrává na plátnech - třeba stávka krupiérů v Les Vegas či poryvy peruánské ekonomiky - prostě nemají šanci. A taky zajdu na to nové nádraží. Nesednu si, budu tam jen chvíli okounět. Taková krychle je to. Jednoduchá, účelná budova doslova voní čistotou. Byla postavena nákladem české vlády a dotací EU za 265 467 Euro v roce 2010. Vím to, protože je to tu napsaný. Je tu i sprcha. V bufetu zákaz prodeje alkoholických nápojů. Místní chlápci a ženské ve svetrech sem ani nepáchnou. To staré, rakouské nádraží už je rozvalené v kopřivách. To už nějaká demoliční četa brzo srovná se zemí. Tohle nové nádraží je vybudované pro novou rasu, nové lidi, dokonalejší a navíc zařící čistotou. Přijdou. Lidé nové doby. Kde ale jsou ti lidé, co tu byli dosud? Kde by byli? Někam šli. — 17 —

Kakanien - Speach 08 - Topol - CZ  

Kakanien Topol