14 Téma
ČiliChili 10 | 2016
Je to jako viklající se zub České filmy, které se dají považovat za horory, by spočítal na prstech i nešikovný dřevorubec. Režisér Marek Dobeš má na svědomí hned dva a hororům se věnuje už dlouhá léta. Pořádá hororový festival Bloody Xmas a v koupelně má fotku, na které si podává ruku s Drákulou.
Jak jste se dostal k hororům? A proč jste u nich zůstal? První horor, který jsem viděl, byl Ostrov doktora Moreaua. Bylo to někdy začátkem 80. let. Dodnes si pamatuji scénu, jak mladý Michael York odjíždí z ostrova, zvířatolidé se snaží dostat do lodi, posádka je mlátí pádly po hlavách a krev se rozpouští v mořské vodě. Neskutečný zážitek, díky kterému jsem si horory navždy zamiloval. Co to je za pocit, který v nás horory vyvolávají? Přirovnávám ho k pocitu, kdy se malému dítěti začne kývat zub. Ono to trochu bolí, ale přitom si nemůžeme pomoct, abychom do toho zubu pořád nestrkali a neviklali s ním čím dál tím víc. Horor je dráždění esenciálních strachů, které v nás dřímou od pravěku, ale které díky moderní, bezpečné době neprožíváme. Vojáci, kteří jezdí na mise do Afghánistánu, nebo horolezci na horory asi chodit nepotřebují. My ostatní si díky nim trénujeme psychické obranné systémy. Proč nebyl v Česku horor nikdy moc rozšířený žánr? Já jsem přesvědčen, že je to dědictví násilné bolševické „kultivace“ obyvatelstva, která horor, stejně jako třeba komiks, označila za pokleslý žánr. Její vliv bohužel pokračuje dodnes, hlavně díky tomu, že horor považují za pokleslý žánr lidé, kteří rozhodují o tom, jaké filmy budou vznikat. Producenti vychovaní na FAMU, grantové komise, vedoucí tvůrčích skupin v televizích a podobně. Moje maminka byla naštěstí osvícená žena, která vyhodila televizor z domu a místo něj jsme měli k dispozici obrovskou knihovnu. Jako dítě jsem tím pádem nekoukal na Nemocnici na kraji města, ale četl jsem s baterkou pod peřinou Tichou hrůzu. Pár filmů tu ale vzniklo. Které jsou podle vás zásadní? Po revoluci snad Němcovo hororové drama V žáru královské lásky, Brabcův morytát Krvavý román a samozřejmě Tma Juraje Herze – jediného režiséra, který se
u nás hororu dlouhodobě věnuje. Před revolucí si nejvíc vybavuji Zemanova Čarodějova učně a koprodukční jugoslávsko-československý film Monstrum z galaxie Arkana, ke kterému psal scénář Miloš Macourek. Vidět v kině, jak někdo někomu utrhne hlavu a zahodí ji, to bylo naprosté zjevení. To je asi tak všechno a vlastně žádný ten film není čistokrevný horor. Vezměte si, že letos natočil Jiří Sádek Polednici, což je jakoby horor, ale aby prošel, tak musí být pojatý jako art film. Pětadvacet let po revoluci. Ta setrvačnost je neskutečná. Vy jste ale horory natočil hned dva. To ano, ale kdybych přišel na Fond kinematografie a řekl: „Dobrý den, já chci natočit zombie komedii o hledání smyslu života, potřeboval bych aspoň dva miliony,“ tak mě nejspíš shodí ze schodů. Na Choking Hazard jsme se Štěpánem Kopřivou vydělávali psaním scénářů Místa nahoře a spousta herců včetně Jaroslava Duška, Honzy Dolanského a Dády Patrasové v něm hráli za jednu korunu. Donkichotů, kteří by šli do takové anabáze, ale u nás moc není. A jak to bylo s kultovním kraťasem Byl jsem mladistvým intelektuálem? Ten byl od začátku naplánovaný jako nezávislý projekt. Psali jsme ho se Štěpánem Kopřivou jako parafrázi hororu Byl jsem mladistvým vlkodlakem. Místo aby se z nakažených lidí stávali vlci, začali citovat Nietzscheho a v kavárně si objednávat Kanta bez cukru. Tedy chovat se stejně jako mí spolužáci z univerzity, kteří mě měli za primitiva, protože jsem chodil do posilovny. Tomáš Baldýnský pak zkusmo odnesl scénář do televize Čestmírovi Kopeckému, který si ho přečetl a z nějakého důvodu ho schválil ke koprodukci. Vidíte, třeba televizním producentům křivdíte! Mám podezření, že on si tehdy neuvědomoval, co hodláme stvořit. Celý ten projekt byl podle mě mimo jeho