Issuu on Google+

REPORTÁŽ

CHVÍLI JSEM MæL POCIT, ŽE Mæ VËPOSTPRODUKCI MILOSRDNæ VYMAZALI. PAK JSEM SE POZNAL.

Skvělý zážitek mi to ale zkazit nemůže. Takhle pěkně jsem si nezazpíval roky. Po druhém dni odcházím zcela nadšený a doma ženě zpívám. To jsem nedělal nikdy!

BRUČÍM HEZKY

Elán mě neopouští ani poslední den. „Vy jste nějak špatně spal! Tak divně dýcháte,“ degraduje moje nadšení učitelka Maruška. „A zase bručíte…“ vrtí hlavou. No jo, bručím. Sakra, jak to? A dobrá nálada jde zase do kýble. Chuť je velká, ale zjevně jsem se úplně nepotkal se zpěváckou formou. Pokud se tedy o něčem takovém v mém případě dá vůbec mluvit. A včera mi to šlo tak pěkně… Vrcholem třídenního snažení je natáčení společného MEZI NÁMI ZPĚVÁKY cédéčka. Nahrává se pankáčsky na diktafon, což ovšem Druhý den. Moje nadšení se přes noc vytratilo v podstatě nemění nic na tom, že to chceme zvládnout co nejlíp. beze zbytku. „Nejste slyšet!“ mračí se Maruška. Aby taky Bude to ostatně důkaz, že se za svoje zpívání nemusíme jo, když nezpívám. Asi mě zlomil ten kýbl. Ztratil jsem před nikým stydět. důvěru a především chuť spolupracovat. Chci to prostě V povzneseně umělecké a spokojené náladě končíme. přetrpět. Na úvod jedeme rozehřívací cvičení a pak už Jako zpěváci. Kdo chce, může, když bude mít zájem, pokrajsou na řadě zpívánky. Kromě sborů nás čeká také jedna čovat v serafinovském sboru. Před opravdovými lidmi. Já sólová minilekce, v jejímž rámci se mě paní nicméně ne. Mně to takhle stačí. Maruška snaží přesvědčit, že hlas mám moc Odpoledne jsem nicméně dál pasivní. Maruška mě pesCédéčko přišlo po čase pošpěknej. Prý ho mám mít rád, poněvadž bez kuje: „Lepší nahlas než blbě, ju? Ju?“ Budiž, jestli si myslí, tou. Do věže jsem ho strkal s roztoho to nejde. Moc jí to nevěřím, ale vlastně že to tak bude lepší, rozbalím to. Po pěti hodinách už stejně pačitým očekáváním a chvíli jsem poprvé jsem trochu v klidu. A ze zpívání mám nedokážu vzdorovat, takže odhazuju poslední zábrany. Už měl pocit, že mě snad v postproo notu lepší pocit. jsem před cizími lidmi bručel, zpíval poštovského panáčka dukci milosrdně vymazali. Pak a tančil jako mango, takže horší to být nemůže. jsem se ale přeci jen poznal. A kupodivu není. „Vy jste přestal bručet!“ chválí moje Uprostřed sboru vlastně nezním energičtější pěvecké pojetí Marie. Samou radostí jsem tak mizerně, jak bych čekal! ztratil tón. Naštěstí jsem taky spolknul poznámku, že až Na nějaké závodní zpívání to sice doposud bylo moje bručení to nejlepší, co bylo v místnosti skutečně není, ale to je fuk. Budu ke slyšení. Zpívat sice neumím, ale hluchý nejsem. Kdybych řvát a bručet, poněvadž bručím měl objektivně posoudit, co se mi zatím společně poda- a řvu hezky. Navíc dcera bruřilo vyprodukovat, mohl bych to shrnout jedním slovem: mendo miluje. tragédie! Pochvala mě nicméně nakopla, takže do toho jdu naplno. Zpívám! Pouštím baryton ze řetězu. Zbytek odpoledne je můj. Strhávám ostatní, diktuju začátky, prostředky a všechny melodie. Jsem slyšet a dělá mi to radost. Sebevědomější přístup samozřejmě není vždycky ku prospěchu věci a přináší i drobné problémy. Spolupěvci se pod tlakem decibelů neslyší, a když nasazuju, jdou slepě za mnou. Nárazově tak degenerují části textu, refrény i celé písničky. Postupně si ode mě všichni odsedají. Vzdala to i ta-které-nevadí-že-vedle-ní-někdo-řve, takže ačkoliv ve sboru, zpívám v podstatě sám. Respektive s ostatními, ale stranou, abych nerušil.

<

ČiliChili | 1 | 2013 cilichili.cz | facebook.com/cilichili

37


2013 | 01 | Čilichili: Česká elita