Issuu on Google+

V nabídce na www.konecnezpivam.cz se píše, že mě naučí zpívat za tři dny. Na první pohled je to instantní pěvecký guláš, což mojí představě přesně vyhovuje. Nechci jít do Superstar, nehodlám se zpěvem živit. Chci se prostě jen naučit zpívat tak, abych se za sebe nemusel stydět. Tři dny musí stačit, úplná troska bez hlasivek a uší přece nejsem...

POLYKAT, POLYKAT Ánanas, ánanas...

Lektorka Maruška je mladá, nadšená, možná lehce afektovaná, ale zpívá skvěle. Snad to bude aspoň trochu nakažlivé. Upřímně jsem doufal, že se dneska ještě zpívat nebude. Že bude víc teorie. Nicméně, rozdávají se notičky a jde se na věc. Začínáme bručením. Jak říká Maruška, pořádné brumendo je základ pořádného zpívání. Je to pod mou důstojnost, na druhou stranu jsem na koni. Mám baryton, a co se týče bručení, hrál jsem prim v každém kolektivu. Jen mě nenapadlo, že už to třeba může být umění. Pak už se jde skutečně zpívat. Očekával jsem náročnější šlágry, takže nekonečné opakování odrhovačky „Jéde-jéde-poštovský-panáček“ podvědomě uráží i mou amatérskou úroveň. Stud se prohlubuje, bohužel bude ještě hůř. Na řadu přichází cosi jako zelinářská hymna a mně je strašně, strašně, strašně trapně. „Mangooo, mango, mangoooo, mango.“…„Kiwi-kiwi-kiwi-kiwi-kiwi.“ Jako by to nestačilo, začínáme bohužel i tančit. A k tomu poslední sloka: „ánanas, bananas, ánanas…“ Není se kam schovat. K dovršení společenské potupy dostávám na konci prvního dne na hlavu kýbl. Abych se lépe slyšel.

Jakmile vkročím do ateliéru divadla Kampa, mám navzdory původnímu odhodlání pocit, že to nebyl dobrý nápad. Roky komplexů mě odnaučily zpívat před lidmi. Navíc tuším, že budu muset polykat tolik hanby jako nikdy. Aspirujících zpěváků je nás dohromady dvanáct, z toho dva chlapi. Člověk by čekal, že mužů bude víc, spousta z nás spíš kráká, než pěje. Chlapům je ale kvalita jejich hlasové produkce asi ukradená. Na rozdíl od dívek a slečen. Na začátku se rozesadíme v kruhu jako na setkání anonymních alkoholiků. Postupně vyprávíme, proč jsme tady. U většiny je to dost podobné – vesměs kolem třicítky nám přišlo líto, že neumíme zpívat, a teď to zkoušíme změnit. Fajn, alespoň jsem mezi svými.

Na tohle všechno mám myslet?!

36


2013 | 01 | Čilichili: Česká elita