Issuu on Google+

POKEC

Je to první dojem, kterým na cizince působíme? Že jsme věčně na něco naštvaní? Noooo.... Možná na tom něco bude. Teď už sice vím, že ten dojem je asi trochu přehnaný, ale zeptejte se jakéhokoliv expata a určitě se vytasí s nějakou historkou o tom, jak ho někdo někde pořádně zprudil. To se nemusím ptát expatů, takových historek mám sám dost. Ale zpátky k vašemu blogu... Jasně. Takže, když jsem odlétala z Francie, koupila jsem si na letišti knihu „La Petite Anglaise“. Napsala ji Angličanka žijící ve Francii a začala ji psát jako blog. A jelikož ráda píšu, tak jsem se rozhodla to taky zkusit. Nechtěla jsem se ale pouštět do prozrazování intimních detailů, jako to dělala ona, tak píšu jen o věcech, které mi připadají legrační. Takže jste se stěhovala do Česka, začínala jste novou kapitolu, nepopsanou stránku. Když se teď podíváte zpátky na ten okamžik, měla jste vůbec ponětí, do čeho se pouštíte? Jak se to vezme. Já jsem se svým přítelem Čechem (v originále mu GirlinCzechland říká Czechman – Českýchlap) žila nějaký čas v Londýně, a jelikož jsem do něj byla nepředstavitelným způsobem zamilovaná, tak jsem se koukala na české filmy, sledovala české zprávy, a dokonce jsem se začala učit česky. Nakonec se z toho stalo něco jako hobby. Pak jsem samozřejmě, jak velí stará anglická tradice, jela párkrát na víkend do Prahy... Doufám, že na rozlučku se svobodou. Samozřejmě. Jen jsem porušila tradici tím, že jsem nezdemolovala žádnou telefonní budku. Takže – nějakou průpravu jsem pro život v Česku měla, ale na druhou stranu jsem o Češích vlastně nevěděla skoro nic.

Už v Londýně jsem vás uměla najít na mapě a nepletla si vás, na rozdíl od mnoha přátel, s Poláky. Věděla jsem, že jste dřív byli Československo, což nikdo neuměl vyslovit, dovedla jsem vás najít na mapě a nepletla si vás, na rozdíl od mnoha mých přátel, s Poláky. Váš blog čte spousta lidí. Který příspěvek tu popularitu odstartoval? Myslím, že ten, jak jsem vyrazila otestovat svou češtinu a pokusila se koupit pět housek. Teda, chtěla jsem čtyři housky, ale „čtyři“ je nemožné vyslovit, tak jsem zkusila pět. A dopadlo to katastrofálně. Paní prodavačka se na mě zhnuseně podívala a začala vykřikovat na celou prodejnu „Rozumíte jí někdo?“ Když jsem se vrátila domů, tak jsem asi za půl hodiny namlátila na blog rozčílený text o tom, že se můžu vykašlat na snahu mluvit česky... a okamžitě jsem měla čtyři tisíce čtenářů. Až jsem si potom připadala hloupě. Protože týden před tím jsem psala sofistikovaný příspěvek, jak důležité je učit se česky a mluvit česky, když žijeme v Česku.

Možná to tak v Česku prostě funguje, čím méně se snažíte, tím víc to vychází... Stalo se mi víckrát, že mé příspěvky vyvolaly naprosto opačnou reakci, než jsem očekávala. Když jsem psala o tom, jestli Češi jsou, nebo nejsou rasisti, tak jsem se bála, že mě někdo pozná a budu muset chodit ven v přestrojení. Ten článek ale vyvolal velmi inteligentní a věcnou diskusi. Naopak, když jsem psala o tom, že Češi trpí komplexem méněcennosti a že nemají proč, tak jsem sklidila spoustu naštvaných reakcí.

38


2012 | 11 | Čilichili: Made In Japan