Issuu on Google+

LETEM SVĚTEM

DRŽ SE SVÉHO BARMANA To, že ke španělské kuchyni patří tapas, ví už dnes asi každý. No a v Baskicku jim říkaji pintxos (párátka) a tvrdí, že je vymysleli. (Také třeba říkají, že objevili Ameriku. Baskičtí námořníci se až k jejím břehům vydali za úlovkem a nalezli tu obrovská hejna tresek. Ale protože se báli, aby jim je nevyfoukli Portugalci, nikomu to neprozradili...) Do jejich přípravy vkládají snad veškerou zručnost, pečlivost, kreativitu, náročnost a léta zkušeností, které v takovém národě jsou. A tak se večer co večer do ulic Staré čtvrti vyhrnou davy místních i turistů a korzují od jednoho baru k druhému. Ty jsou hustě rozesety v pravoúhlé síti zdejších uzounkých uliček. V každém si dají sklenici z výšky nalévané (prý je to tak lepší) sidry (příbuznost názvu s anglickým cider není náhodná – jde o jablečné víno), txakoli (čti tšakoli – mladé bílé víno) nebo vína červeného a k tomu pár vyšperkovaných drobných lahůdek. A seznamují se a povíDnes vaří Xaver, aneb kluci sobě. dají si. Hlavně o jídle, ale klidně o čemkoliv s  výjimkou politiky. Ta je zcela rozumně zapovězena. „Prostě si objednáš pití a tady na baru si nabereš, co chceš k jídlu. Pak mi ukážeš, co sis vybral. Ale jen mně, protože jen já si tě budu pamatovat,“ odpovídá nám nad

46

barovým pultem přecpaným nejrůznějšími lahůdkami barman, kterého jsme se zeptali, jak to na takových pintxos chodí. „A až budete chtít platit, řeknete a já vám to spočítám,“ dodává. Zatím má na vysvětlování čas. Je šest večer. Až se za hodinu uličky zaplní, dojde nám, co je to za machry, tihle barmani. Pravda je, že jich v takovém minibaru maká šest i víc, jenže bary jsou natřískané k prasknutí, samotný bar obležený jak Stalingrad a lidé se neustále mění, přesunují a nakládají si talíře s jídlem. A tihle chlápci udržují v  tomhle nebetyčném chaosu obdivuhodný řád. Takže pravidlo číslo jedna zní: Drž se svého barmana. A ten už ti to podle párátek spočítá. Ale to není zdaleka jediné dobře míněné pravidlo. Další zní: V každém podniku maximálně jeden dva kousky. A dva jen opravdu výjimečně. Spíš se držte toho jednoho. Ani nevíte, jak je to těžké. My do toho šli vybaveni tímto pravidlem, a stejně jsme na začátku ulítli. Aby bylo jasné, proč je to tak těžké, je potřeba si říct, jak to v takovém baru vypadá. Rozhodně to není čisté a nablýskané místo. Hlavní designový prvek je povětšinou omšelost až otřískanost. Podlaha je navíc hustě vystlána vrstvou použitých ubrousků. Tahle minijídélka se bez nich jíst nedají, a pokud by se každý v tom nahuštěném prostoru ještě sháněl po odpadkovém koši, míra chaosu by


2012 | 10 | Čilichili: Naučte se oblíkat