Issuu on Google+

POKEC A přidáváte si pořád? Na objemu už ne. Šlo by to, ale nevidím v tom velký význam. Spíš se snažím přidat na kvalitě. Co to znamená? Naběhat osm tisíc ročně stačí, ale musím to dělat intenzivněji. Rychleji. Nebo ještě víc do kopců... Lidský organismus má hloupou vlastnost, že se rychle přizpůsobí zátěži, a  pak už výkonnost neroste, naopak se začne zhoršovat. Stále stejný trénink přestává být dostatečným stimulem. Je vám dvaačtyřicet – můžete se ještě zlepšovat? Na půlmaratonu se už zlepším jen těžko. Na maratonu ještě můžu, protože jsem s ním začal pozdě – na první jsem šel až tak v pětatřiceti letech. A s ultramaratony to je v pohodě, protože vytrvalost se věkem ztrácí daleko pomaleji než třeba tempo. Jasně, kdyby se dlouhým tratím věnovali mladí běžci, tak by nás asi poráželi, ale tahle disciplína pro ně není atraktivní. Čím to je? Tak hlavně bych dlouhé běhy ani nedoporučoval lidem pod pětadvacet let, protože ti ještě nemusí mít uzavřený vývoj kostí a námaha při závodech by jim mohla ublížit. A potom tu máme rovnici našeho sportu: Velká námaha, malá atraktivnost... Jiné sporty se dají dělat snáz a s větším ohlasem. Ultramaraton není pro mladé lidi kdovíjaká výzva ani zábava. Vzdáváte někdy závody? Když ztratím motivaci. Z  nějakého důvodu jsem Po sto kilometrech bych se asi moc nesmál... zklamaný, nejde mi to nebo Přijďte na závody a uvidíte, že se lidi smějí. Víte, když mám zdravotní problém... jsem dělal atletiku před pětadvaceti roky, tak jsem Naposledy jsem vzdal měl jasný cíl – být co nejlepší, pokud možno vyhráloni noční stovku v  Belgii vat. A trénink býval prostředkem k dosažení tohoto – po čtyřiceti lehce přepácíle. Kdežto dnes už mě baví samotný trénink – lených kilometrech na mě závody nebo vítězství jsou bonus. přišla taková krize, že se mi běželo už těžko, a  najednou mi bylo jasné, že bych se trápil jenom kvůli tomu, abych stěží doběhl na hrozném umístění. Mozek to neunesl. Vzdal jsem. Hodí se vůbec slovo zábava k ultramaratonům? Samozřejmě. Kdyby mě to nebavilo, nedělám to.

Kdyby tělo opravdu nemohlo, tak ztratím vědomí, což se nikdy nestalo

Je to pokořující? V té chvíli je to velká úleva, ale druhý den si člověk říká, že měl raději vydržet: „Bylo to hrozné – ale nešlo to ještě chvilku zvládnout? Možná šlo...“ Krize přijde vždycky, skoro v každém závodě vás napadne, že byste mohl vzdát, ale většinou nezastavím – zvášť, když mě sledují lidi, které bych zklamal. Třeba loni jsem běžel Spartatlon, legendární závod z Athén do Sparty, a ten jsem prostě musel dokončit, protože mě sledovala spousta fanoušků, byli tam i čeští novináři. Kdybych vzdal, mrzelo by mě to hodně.

36


2012 | 10 | Čilichili: Naučte se oblíkat