Issuu on Google+

Letem světem

Na Rujáně funí, ohrádky proti větru jsou tu na plážích všude

Co si dát Na každém rohu prodávají místní klasiku, tedy bockwursty. Někde se zelím a bramborovým salátem, jinde s chlebem, hořčicí, kečupem. Nicméně pro rybožravce je ostrov zahradou pokušení. Všude stojí stánky, kde místňáci nabízejí vlastnoručně vyuzené ryby. Platýse, sledě, tresky. Taky si nelze nechat ujít zdejší herinky neboli slanečky. Druhů piv je hodně, ale asi nejstylovější bude místní Rugenbräu. Co si přivézt Přívěsky, vlaječky, trička, skleněné koule s mořem, ale i dřevěné ryby a modely rybářských lodí. Do zvláštní kategorie patří ostalgické cetky, tedy upomínky na upjatý a zadrátovaný režim.

54

ŠLÁPOTA MAJORA ZEMANA Ploužím se po pláži zastavěné typickými zastřešenými sedačkami. Ve vlnách se houpou neškodné bílé medúzy. Vzpomínám na výlet, kdy jsem tady byl před třiceti lety jako náctiletý fakan s rodiči na výjezdní doložku. Škodovka plná plechovek trenčianských párků s fazulou, stan a očekávání zážitků. Po ulicích jezdily wartburgy a trabanty. Poprvé jsem viděl pohromadě tolik nahatých bab, protože zde byla jedna z mála nudistických pláží ve východním bloku. Pak v jednom z kempinků jsem poprvé pocítil náklonnost k ženě. Jmenovala se Traudi a kupodivu jsme si rusky dobře rozuměli. Pak, když jsme s mými stvořiteli přejížděli hranice zpět do otčiny, měl táta zbylé peníze ve filmech značky ORWO, máma na sobě troje punčochy a já nechápal, proč se tak potí. S potem na čele, tentokrát kvůli dvacetikilovému batohu na zádech, dojdu do lázeňského města Binz. Připomíná pohledy vystřižené z romantických hollywoodských filmů. Světlé vily vyzdobené balkóny a korzující důchodci. Je tu i vila Heiderose, kde se točil díl Modrá světla „osvětového“ seriálu Československé televize Třicet případů majora Zemana. Dál ale v mraveništi důchodců nezůstávám. Trajektem, kde kromě posádky čumím na vlny jen já, se nechám zavézt do hlavního ze zdejších přístavů Sassnitzu.

A PŘICHÁZÍ PONORKA Hlavní ostrovní přístav Sassnitz vypadá jako výstavka architektonických stylů. Tam přístavní hala v duchu socialistického realismu, jinde starší cihlové domy a uprostřed funglmoderní budova ve skandinávském stylu. Jdu do ní. Nalévají tady pivko do skleněných půllitrů tvaru kravského rohu. Po lávce pak vyklopýtám na náměstí. Živou duši pohledat. Na hlavní třídě vejdu do kebab restaurace a žeru. „Chci do Londýna. Mimo sezónu je tady mrtvo. Kemp tu není. Ale támhle v lese můžeš bez problémů stanovat,“ radí Kurd z Iráku Kyrin. Nad bílým útesem, jedním z největších lákadel Rujány, postavím plachtu. Měsíc kreslí po hladině Baltu přistávací plochu pro mimozemšťany. Chrrr. S prvním slunečním paprskem spěchám zpět do přístavu, kde je zaparkovaná ponorka Otus třídy Oberon. Černý kolos britského námořnictva, kam se vešla osmašedesátičlenná posádka. Byl ve válce o Falklandské ostrovy roku 1982, kdy Anglie dala Argentině najevo, že jsou ostrovy její. A ve válce v Perském zálivu roku 1991, kdy koalice OSN vykopala Saddáma Husajna z Kuvajtu, taky nezahálel. Ponorka je dlouhá devadesát metrů a její návštěva stojí za to. Kabiny mužstva, kuchyň, záchody, ale i velitelské stanoviště, kde jsou umístěny dva periskopy. Míří na přístav. Zvukové kulisy hučení motorů, námořnických zpěvů či občasného poplachu to všechno doplňují tak, že kde se vzala, tu se vzala klaustrofobie.


2012 | 08 | Čilichili: Chceme moře