Issuu on Google+

Překvapila vás sametová revoluce? Ten obrat nepřišel ze dne na den, už dlouho jsme ho čekali. Vždyť jsem do té doby byl v Čechách už třikrát. Už tenkrát jsem se setkal s Havlem, Schwarzenbergem a s tím jejich „zarostlým“ odbojem. Pokaždé náhodou! K žádnému překvapení u mě nedošlo. Předtím se to přece zbortilo všude okolo. Baví vás vůbec ještě karikatury? Určitě. Každý den se při čtení novin naštvu. Představte si, že mi jen Frankfurter Allgemeine Zeitung otiskl dodnes přes devět tisíc kreseb. Trochu únavy tu je, všechno se opakuje.

Zanedlouho jste otevřel muzeum i v Česku… Za deset let. Po převratu řekl Václav Havel Jaroslavu Kořánovi, že Steiger dostane Purkrabství. Byli jsme se tam s Kořánem podívat. V tehdejším Domě dětí právě přepichovali na nástěnkách výstavu Lenin v Praze na výstavu Po stopách Jaroslava Foglara. Chtěli se mnou spolupracovat. Druhý den po naší návštěvě tam všechno, co mělo cenu, zmizelo, včetně piána. A tak jsem dostal celé Purkrabství bez piána. Ale Hrad byl ještě plný soudruhů, kteří mi přípravy znepříjemňovali, a nešlo to tam tak rychle. Nakonec jsme otvírali na 1. máje 1994.

Občas jsem na koleje hodil bačkoru, aby byla bouračka, nebo proti vlaku pouštěl tank. 

Sbíráte staré hračky. Jak jste se dostal k věži na hlavním mnichovském náměstí Marienplatz, kde vzniklo vaše první muzeum hraček? Z jedné vernisáže v Mnichově jsme si zašli s kulturním referentem, to je něco jako ministr kultury pro město, ještě k nám na skleničku. Když viděl ten obrovský byt napěchovaný hračkami, zeptal se, jestli bych je nechtěl vystavit. Optal jsem se, jestli má město nějaký zámeček, nějakou horizontálu, není problém. On, že horizontálu nemá, ale od zítřka můžu mít vertikálu. Staroradniční věž na Marienplatzu. Namítal jsem, že tam žádná věž není. On, že byla za války rozbombardovaná a majitelé se dlouho hádali, takže ji mohli dostavět až nedávno. Proto jsem ji neviděl. Druhý den jsem tam běžel a zjistil, že už opravdu stojí. V Mnichově není lepší adresa. A za měsíc jsme otvírali.

Opravdu máte panenku Barbie z první série? Mám jich šest. První, blondýnku, jsem koupil ještě dobře. Černovláska stála víc. Všechny jsem získal v Americe, tenkrát v Evropě vůbec nebyly k prodeji.

Tyhle jedinečné kousky sbíráte na burzách? Na burzy už nejezdím. Už dvacet let nakupuju jen na aukcích. Dostávám všechny katalogy z celého světa a zjišťuju, že pomalu všechno už mám. A co nemám, tak na to nemám, a také nemusím mít všechno. Kdysi jsem koupil nádraží bez střechy a za patnáct let si mne ta střecha našla. Kdysi jsem honil hračky, teď se to obrátilo, hračky honí mne. Která hračka z dětství vám zůstala ve sbírce? Žádná. Mě hraní v podstatě tyranizovalo. Měl jsem vláček, který jsem musel k potěšení otce vyndat z krabice, pak dokolečka postavit kolejnice, pustit ho, vlak jezdil nudně dokola, a pak jsem to musel zase složit, vrátit do krabice, uložit do skříně. Občas jsem na koleje hodil bačkoru, aby byla bouračka, nebo proti vlaku pouštěl tank. Mluvím o roce 1944. Ale na víc se nepamatuju.

<

ČiliChili | 06 | 2012 cilichili.cz | facebook.com/cilichili

40


2012 | 06 | Čilichili: Konec světa