Issuu on Google+

Umělci Umě lc ja lci jako ako o Ric Ri Richard chard Strauss nechtěli nikoho o prvoplánově p pl plá n ěd nov dráž dráždit. rá ráž ážždit. Když ale v opeře Salome hř hříšná říšná tanečnice tan anečn ečn ččn nice icce ce vy vvytáhla ytáhla uříznutou hlavu Jana Křtit Křtitele, ele, publikum likum lik m vydechlo vyd vyd lo o pře p př překvapením. kvapením. Mládežníci na nadšeně, adšeně, kkonzervativnější konze kon onze ze zer ervativn vat ativ at ivn vn ně ějš ěj j í vrstva zděšeně. A to byl jen jenom om začátek, zač aččát á kk,, Sa áte Sal S Salome a ome pak totiž navíc během nekr nekrofi rofilního tance ttan ta a ce e rrozkoše ozkoše stvrdí krvesmilnou touhu, kte kterou rou v ní v n ní zzažehl ažehl její nevlastní otec Herodes. Tahle e opera dávala dáv ávvala ala prostě pozdnímu 19. století najevo, že starý st rý svět, jeho řád a víru už naplno válcuje nadcházející házej moderna. Císařští cenzoři ve Vídni operu zakázali a sám císař prý pravil: „Mám Strausse rád, ale udělal si velkou škodu, že napsal tuhle Salome!“ Strauss prý s oblibou říkal: „Za tu velkou škodu jsem si postavil vilu v Garmischi!“ KLASICKÝ SKANDÁL Za ukázkový skandál bývá pokládána premiéra Stravinského Svěcení jara v roce 1913 v Paříži. Ve skutečnosti to tehdy bylo trochu jinak: za pobouřenou reakci nemohla ani tak sama hudba, ale kostýmy a pohyby tanečníků podle revolučního choreografa Nižinského. Stravinskij z reakce publika sice nadšený nebyl, jeho přátelé ovšem později dosvědčili, že se stalo přesně to, po čem toužil. Když bylo Svěcení jara uvedeno podruhé v roce 1914, už bez tanečníků, Stravinského ze síně vynesli nadšení posluchači na ramenou. Skandál zkrátka už v počátcích fungoval jako skvělé PR. Svět klasické hudby a koncertních síní existuje stovky let. Takže zatímco od rock´n´rollu nikdo žádné lpění na tradicích nečeká, v opeře se vždycky najde hromada chytráků, kteří „přesně vědí, co je správné a co se nehodí“. Dvacáté století sice už i tyhle rozumbrady naučilo ničemu se nedivit, přesto se skladatelům moderní vážné hudby sem tam nějaké to starožitnější publikum vytočit podaří. Steva Reicha dnes posloucháme jako relaxační muziku, ale když měla v New Yorku premiéru jedna z jeho prvních minimalistických skladeb, vymrštil se po několika desítkách minut zoufalý posluchač a zařval: „To stačí! Přiznávám se!“ Takové reakce jsou, uznejte, mnohem lepší zpestření koncertu, než když se kritika během produkce šťourá v nose a pak napíše do novin, že to byl donebevolající skandál.

Zoufalý posluchač se po několika desítkách minut zoufale vymrštil a zařval: „To stačí! Přiznávám se!“  VYTO VYTOČIT KU-KLUX-KLAN Zlaté ččasy pohoršování přišly s fenomény, které se šiko šikovně potkaly v čase: masové rozšíření TV a nástu a nástup rock´n´rollu. Když Elvis v televizi při zpěvu zavrtě zavrtěl pánví (znalci vědí, že se to prý naučil od Forres Forresta Gumpa), neřekl mu časem nikdo jinak než „E „Elvis the Pelvis“ a komentátoři se předháněli v před v předpovědích, jak koketování se smyslnou černou kulturo kulturou zničí civilizaci. Kdyby věděli, co přijde, a vůbe a vůbec ne od černé kultury, asi by si hodili mašli. Elvise každopádně telka po nějakou dobu raději zabíra zabírala zásadně od pasu nahoru. Dn Dneska už vám to asi přijde úsměvné, ale další známý skandalista byl John Lennon. V roce 1966 řekl lo londýnskému večerníku pár slov, která rozpoutala bě běsy v mnoha zemích světa: „Jsme teď slavnější než Jež Ježíš.“ V konzervativnějších státech USA se natošu natošup pálily fotky i desky Beatles, o slovo se samozřejmě přihlásil i Ku-klux-klan. Dobří Američané dali najevo najevo, že na jejich Pána a Spasitele jim nikdo sahat nebud nebude. Ironií zůstává, že Lennon měl nakonec pravdu pravdu: nesrovnával Beatles s pánembohem, akorát pouka poukazoval na to, že ofiny do očí, beat a vůbec moder moderní popkultura přesáhly hranici křesťanského světa. A měl recht.

>

ČiliChili | 03 | 20122 faceboo ok. ok o k com o /ci om /ciili llic ichili cilichili.cz | facebook.com/cilichili

59


2012 | 03 | Čilichili: Posedlí bezpečností